Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 57/2016 - 72Rozsudek KSBR ze dne 18.01.2018

Prejudikatura
1 Afs 1/2012 - 36

přidejte vlastní popisek

30 A 57/2016 - 72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Kaufland Česká republika v.o.s., se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2016, č. j. SZPI/AM721-24/2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně (dále jen „správní orgán I. stupně“, nebo též „inspektorát v Brně“), ze dne 5. 10. 2015, č. j. SZPI/AM721-20/2015. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správních deliktů dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o potravinách“), ve znění účinném v době jejich spáchání, tj. do 31. 12. 2014, dle § 17 odst. 1 písm. r) zákona o potravinách, ve znění účinném v době jejich spáchání, tj. od 1. 1. 2015, a dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 600 000 Kč, včetně povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Na základě kontrol provedených v období od 1. 11. 2014 do 4. 3. 2015 v celkem šesti provozovnách žalobce bylo zjištěno

• porušení čl. 76 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007, v platném znění (dále jen „nařízení č. 1308/2013“), tím, že žalobce uváděl na trh: - citrony balené v síťce, odrůda Mayer, nezpůsobilé ke spotřebě, neboť u 30 % balení byl zjištěn vždy jeden plod napadený hnilobou, čímž nebyly dodrženy minimální požadavky na jakost (bod 1.);

• porušení čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, v platném znění (dále jen „nařízení č. 178/2002“), tím, že žalobce uváděl na trh: - okurky salátové, na vývěsce označeny zemí původu Španělsko, na originálních kartonech byla u patnácti kartonů uvedena země původu Řecko, - hrušky, na vývěsce označeny zemí původu Česká republika, na originálních kartonech byla uvedena země původu Holandsko, - karotka, na vývěsce označena zemí původu Česká republika, na originálních přepravkách byla uvedena země původu Holandsko (bod 2.);

• porušení § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele tím, že žalobce uváděl na trh: - potravinu KIMBEX LOSOS GORBUŠA kuchaný bez hlavy, kdy při kontrole bylo zjištěno, že byla uvedena rozdílná cena na regálovém štítku (18,90 Kč za 100 g) a na vlastním obalu potraviny, přepočtem ceny u 13 ks potraviny vycházela cena na cca 18,50 Kč za 100 g potraviny, přičemž na pokladně byla účtována cena dle regálového štítku (bod 3.);

• porušení čl. 76 odst. 3 nařízení č. 1308/2013 tím, že žalobce uváděl na trh: - cibuli červenou nezpůsobilou ke spotřebě, neboť 20 % hodnocené cibule bylo napadeno hnilobou a plísní, čímž nebyly dodrženy minimální požadavky na jakost (bod 4.);

• porušení § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele tím, že žalobce uváděl na trh: - potravinu Pražská uzená kýta, u které bylo při kontrole zjištěno, že byla uvedena rozdílná cena, kdy na regálovém štítku bylo uvedeno „Pražská uzená kýta 149,-“ a na vlastním obalu potraviny byla uvedena cena „99/kg“, přičemž na pokladně byla účtována cena dle regálového štítku (bod 5.);

• porušení čl. 76 odst. 3 nařízení č. 1308/2013 tím, že žalobce uváděl na trh: - citrony volné, odrůda Lamas, nezpůsobilé ke spotřebě, neboť 50 % hodnocených citronů bylo napadeno hnilobou a plísní, čímž nebyly dodrženy minimální požadavky na jakost (bod 6.).

Na základě takto učiněných zjištění správní orgán I. stupně vydal dne 5. 10. 2015 pod č. j. SZPI/AM721-20/2015 rozhodnutí, kterým žalobce shledal vinným ze spáchání správních deliktů porušením zákona o potravinách a zákona o ochraně spotřebitele, a to dvou správních deliktů dle ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, ve znění účinném v době jejich spáchání, tj. do 31. 12. 2014, dvou správních deliktů dle ustanovení § 17 odst. 1 písm. r) zákona o potravinách, ve znění účinném od 1. 1. 2015, a dvou správních deliktů dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Za toto jednání byla žalobci za použití absorpční zásady uložena pokuta ve výši 600 000 Kč.

Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil odvoláním, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 26. 1. 2016, č. j. SZPI/AM721-24/2015, tak, že žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí inspektorátu v Brně potvrdil.

II. Obsah žaloby

Žalobce v úvodu podané žaloby namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, jeho věcnou a právní nesprávnost, jakož i rozpor se zásadou ne bis in idem. Zároveň se domníval, že rozhodnutí nemá náležitosti stanovené zákonem, je nepřezkoumatelné a pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši.

Věcnou a právní nesprávnost napadeného rozhodnutí žalobce spatřoval zejména v chybné právní kvalifikaci skutků uvedených pod body 3. a 5. rozhodnutí spočívajících v porušení zákona o ochraně spotřebitele, jakož i ve věcné nepříslušnosti Státní zemědělské a potravinářské inspekce. Pokud se jednalo o uvedené skutky, žalobce setrval na tom, že v daném případě nebylo možné hovořit o klamavé obchodní praktice dle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, nýbrž o porušení povinnosti stanovené v § 3 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tj. povinnosti prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a ceny při prodeji výrobků nebo poskytování služeb správně účtovat. S ohledem na ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, dle kterého dozor nad dodržováním citované povinnosti vykonává Česká obchodní inspekce, žalobce namítal věcnou nepříslušnost žalovaného rozhodovat o uvedeném porušení povinnosti žalobce.

Žalobce se rovněž domníval, že správní orgán I. stupně při hodnocení závažnosti nesprávně vyhodnotil jednotlivá hlediska spáchání správního deliktu. Z hlediska způsobu spáchání správní orgán I. stupně hodnotil v neprospěch žalobce skutečnost, že všechny zjištěné vady nebyly latentního charakteru a mohly být odhaleny již při vnitřní kontrole. Proti tomuto závěru se žalobce zásadně ohradil, jelikož odpovědnost za správní delikt je stanovena jako objektivní, a proto není na místě přičítat žalobci k tíži, co učinil nebo neučinil proto, aby zabránil závadnému stavu. Tuto otázku by dle názoru žalobce bylo na místě hodnotit v případě zproštění se odpovědnosti dle § ustanovení 17i zákona o potravinách. Stran následků pak žalobce považoval za účelový závěr správního orgánu I. stupně, že spotřebitelé mohli být nákupem nevyhovujících potravin poškozeni v ekonomické rovině, protože za své peníze obdrželi potraviny nesplňující požadavky na jakost nebo s vadami, které potraviny činily nezpůsobilými k lidské spotřebě. Ve správním řízení totiž dle žalobce nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že by si spotřebitel zakoupil nevyhovující potraviny a tyto např. pro nevyhovující kvalitu reklamoval. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že ovoce a zelenina jsou nabízeny formou regálového prodeje a že spotřebitel si každý jednotlivý kus nebo balení může před tím, než učiní rozhodnutí, zda ho zakoupí či nikoliv, prohlédnout.

Dle názoru žalobce správní orgán dále postupoval v rozporu se zásadami správního trestání, pokud při vyhodnocení závažnosti deliktního jednání posuzoval pouze okolnosti nejpřísněji postižitelného deliktu. V této souvislosti žalobce odkázal také na ustálenou judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005 - 84), od které se dle jeho názoru správní orgány obou stupňů při ukládání sankce odchýlily. Žalobce připomněl, že i při souběhu správních deliktů, kdy je sankce ukládána za nejpřísněji postižitelný správní delikt, je správní orgán povinen zohlednit veškerá hlediska u všech vytýkaných správních deliktů, a nikoli pouze ta hlediska, za kterých byl spáchán nejpřísněji postižitelný správní delikt. Žalobce měl rovněž za to, že žalovaný jako odvolací orgán se nezabýval řádně a odpovědně odvolacími námitkami a neodstranil vady prvoinstančního rozhodnutí, a porušil tak zásadu dvojinstančnosti správního řízení a odňal žalobci právo na řádné projednání věci.

Ze všech výše uvedených důvodů proto žalobce v závěru žaloby navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady soudního řízení.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno a odvolání zamítnuto zcela v souladu s podmínkami stanovenými v § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a žalobou napadené rozhodnutí také splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem. Dle názoru žalovaného je napadené rozhodnutí věcně a právně správné, uložená pokuta byla stanovena v souladu se zákonem a rovněž její přiměřenost byla přezkoumána s ohledem na funkce správního trestání. Námitku porušení zásady ne bis in idem žalovaný odmítl jako nepodloženou a neodůvodněnou, neboť v žalobě nebyla nijak blíže specifikována.

Pokud se jednalo o námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace, věcné nepříslušnosti a hodnocení závažnosti správních deliktů, žalovaný k tomu citoval příslušné pasáže z odůvodnění napadeného rozhodnutí a v této souvislosti plně odkázal na jeho obsah. Byl přesvědčen, že se podaným odvoláním řádně zabýval, přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy a v rozsahu odvolacích námitek též jeho správnost, přičemž se ke každé námitce řádně vyjádřil. Skutečnost, že žalovaný zastává jiný názor než žalobce, nemůže sama o sobě vést k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl, aby krajský soud podanou žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalovaný souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez jednání a žalobce ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy nevyjádřil nesouhlas s takovým projednáním věci, ačkoli byl poučen o tom, že nevyjádří-li svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě předně uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti vydaného rozhodnutí žalovaného z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí, krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, k níž je krajský soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (ex offo) a pro kterou by muselo být rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušeno.

Krajský soud v této souvislosti na úvod připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, apod. V případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů pak soud posuzuje, zda se žalovaný v rozhodnutí vypořádal se všemi žalobcem uplatněnými okolnostmi a zda srozumitelným způsobem uvedl, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování za prokázané a kterým naopak nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve své rozhodovací činnosti veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí.

Vychází-li krajský soud z výše uvedených závěrů, jakož i ze základních zásad vztahujících se k obsahovým náležitostem odůvodnění rozhodnutí, pak je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí tyto základní obsahové náležitosti nepostrádá. Z odůvodnění rozhodnutí je možno seznat, jakými úvahami byl žalovaný ve své rozhodovací činnosti veden, jakými skutečnostmi se zabýval a jaké důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Z rozhodnutí jsou patrné závěry, které žalovaný ve vztahu k uplatněným námitkám žalobce zaujal a na základě jakých konkrétních skutečností k nim dospěl. Žalobce ostatně s těmito závěry v podané žalobě polemizuje, což by nebylo možné, pokud by vydané rozhodnutí bylo vadou nepřezkoumatelnosti zatíženo. Namítanou nepřezkoumatelnost tedy krajský soud v daném případě neshledal.

V tomto ohledu pak krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady dvojinstančnosti, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaný řádně a odpovědně nezabýval jeho odvolacími námitkami a neodstranil vady prvostupňového rozhodnutí. Zásada dvojinstančnosti řízení vyjadřuje obecné oprávnění účastníků správního řízení napadnout každé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně řádným opravným prostředkem, k jehož přezkoumání je povolán orgán vyššího stupně. Podstatou opravného řízení je revizní činnost přezkumných orgánů (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 5 As 81/2006 - 62, dostupný na www.nssoud.cz). Zásada dvojinstančnosti dále znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních. Rozhodnutí prvostupňového orgánu tedy podléhá kontrole odvolacího orgánu. Tato dvojinstančnost zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Tyto požadavky ovšem byly v dané věci bezezbytku naplněny. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumal k odvolání žalobce žalovaný odvolací orgán, který se podrobně vypořádal se všemi uplatněnými námitkami, a právo žalobce na řádné projednání věci tak nebylo dotčeno. Porušení zásady dvojinstančnosti přitom nelze v žádném případě spatřovat toliko v odlišném náhledu žalobce na posouzení předmětné věci.

Krajský soud tedy mohl přistoupit k věcnému posouzení dané věci, přičemž na úvod podotýká, že žalobce nečinil sporným skutkové okolnosti týkající se jednotlivých správních deliktů, jakož ani to, že v daném případě skutečně došlo k jejich spáchání tak, jak bylo soudem popsáno výše pod bodem I. odůvodnění tohoto rozsudku.

Žalobce nicméně nesouhlasil s právní kvalifikací skutků uvedených pod body 3. a 5. výroku I. prvostupňového rozhodnutí a v této souvislosti namítal též věcnou nepříslušnost správního orgánu I. stupně a žalovaného o uvedených porušeních povinností žalobce rozhodnout. Důvodnost takto uplatněných námitek krajský soud posoudil následovně.

Dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.

Dle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele se užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky.

Dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika klamavá, je-li při ní užit nepravdivý údaj.

Pokud se jedná o správní delikt obsažený pod bodem 3. výroku I. rozhodnutí inspektorátu v Brně, tento spočíval v jednání žalobce, který měl uvést na trh potravinu KIMBEX LOSOS GORBUŠA kuchaný bez hlavy, přičemž cena uvedená na regálovém štítku (18,90 Kč za 100 g) a na vlastním obalu potraviny (při přepočtu ceny u 13 ks potraviny vycházela cena na cca 18,50 Kč za 100 g) nebyla shodná a na pokladně byla následně účtována cena dle regálového štítku (tj. cena vyšší). Pokud se jednalo o správní delikt pod bodem 5. výroku I. prvostupňového rozhodnutí, ten spočíval v uvedení na trh potraviny Pražská uzená kýta, u které bylo při kontrole zjištěno, že i v jejím případě byla uváděna rozdílná cena, kdy na regálovém štítku bylo uvedeno „Pražská uzená kýta 149,-“ a na vlastním obalu potraviny byla uvedena cena „99/kg“, přičemž na pokladně byla účtována cena dle regálového štítku (cena vyšší).

Rozdílné informace o ceně (uvedené na regálovém štítku oproti ceně obsažené přímo na obalu obou těchto potravin) přitom bezpochyby byly způsobilé uvést spotřebitele v omyl a tímto způsobem jej klamat, neboť při rozhodování o nákupu spotřebitel mohl přihlížet k ceně uvedené přímo na obalu potraviny. Krajský soud tak v daném případě považuje jednání žalobce popsaná shora jednoznačně za porušení zákazu užít klamavou obchodní praktiku. Žalobce svým jednáním (nesprávným údajem o ceně uvedeným přímo na obalu výrobku) totiž poskytl spotřebitelům nepravdivý údaj o ceně výrobku, který neodpovídal ceně požadované při placení zboží, a tedy se tímto dopustil porušení zákazu stanoveného v § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele užívat při nabízení nebo prodeji výrobků nekalé obchodní praktiky.

Věcná příslušnost Státní zemědělské a potravinářské inspekce je pak v zákoně o ochraně spotřebitele upravena v § 23 odst. 2 tak, že dozor nad dodržováním povinností stanovených v § 3 odst. 1 písm. b), § 4 až 5a, § 9, 14a a 17 na úseku zemědělských, potravinářských a tabákových výrobků provádí Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Pokud tedy žalobce v nyní projednávaném případě porušil povinnost stanovenou v § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, jež do výše uvedeného výčtu nepochybně patří, a stalo se tak na úseku potravinářských výrobků, Státní zemědělská a potravinářská inspekce (inspektorát v Brně i žalovaný) tudíž nikterak ze své věcné příslušnosti nevybočila. Pro úplnost pak krajský soud ve shodě s žalovaným zároveň doplňuje, že zákonem č. 378/2015 Sb. bylo citované ustanovení zákona o ochraně spotřebitele novelizováno, přičemž Státní zemědělská a potravinářská inspekce je i nadále věcně příslušná k dozoru nad dodržováním zákazu užití nekalých praktik na úseku zemědělských, potravinářských a tabákových výrobků. Krajský soud tedy nemá jakoukoli pochybnost ani o správnosti právní kvalifikace předmětných správních deliktů, ani o věcné příslušnosti žalovaného, potažmo inspektorátu v Brně, rozhodovat v předmětné věci, a proto takto uplatněné žalobní námitky neshledal důvodnými.

Krajský soud se dále neztotožnil ani s námitkou žalobce, že by správní orgán I. stupně vzal při hodnocení závažnosti deliktního jednání žalobce v úvahu pouze okolnosti nejpřísněji postižitelného deliktu.

Podle ustanovení § 17i odst. 2 zákona o potravinách platí, že se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Řádné odůvodnění ukládané sankce je v případě správního trestání základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán ve své rozhodovací činnosti veden. Zohlednění jednotlivých hledisek, která lze v konkrétní věci považovat za relevantní, se promítá do výše stanoveného postihu, přičemž jednotlivé logické kroky, které správní orgán vedou k určení konkrétní výše pokuty, je třeba formulovat precizně a jednoznačně tak, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné.

V nyní souzené věci přitom správní orgán I. stupně při odůvodňování výše sankce ve svém rozhodnutí uvedl, že „při hodnocení způsobu spáchání správních deliktů byla v neprospěch účastníka řízení hodnocena skutečnost, že všechny zjištěné vady nebyly latentního charakteru, ale natolik zřejmé, že je mohl účastník řízení odhalit již při své vlastní vnitřní kontrole a nikoliv až na základě zjištění a opatření orgánu dozoru“ Správní orgán I. stupně dále konstatoval, že „při posuzování následků spáchaných správních deliktů byla hodnocena ve prospěch účastníka řízení ta skutečnost, že nebyl prokázán konkrétní škodlivý následek v rovině poškození zdraví spotřebitele. Správní orgán však v této souvislosti poukazuje na text rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 245/2002-69 ze dne 30. 7. 2004 (…). Soud se zde přiklonil k závěru, že za škodlivý následek je možné považovat již jen pouhou možnost ohrožení práv spotřebitelů (…). V tomto případě lze tedy za následek jednání účastníka řízení považovat to, že spotřebitelé byli při nákupu daných potravin poškození jednak v ekonomické rovině, protože za své peníze obdrželi potraviny nesplňující požadavky na jakost nebo s vadami, které činí potraviny nezpůsobilé k lidské spotřebě. Takové potraviny jistě spotřebitelé nezamýšleli zakoupit, a dále také mohlo potencionálně u spotřebitelů konzumací těchto potravin dojít ke zdravotním problémům. Tyto skutečnosti byly hodnoceny v neprospěch účastníka řízení“. Při úvaze o okolnostech, za nichž byly správní delikty spáchány, pak správní orgán I. stupně hodnotil v neprospěch žalobce souběh více správních deliktů. V jeho prospěch naopak přihlédl k tomu, že se jednalo o menší množství nejakostních či klamavě označených potravin (13 ks, 9 kg, 6,12 kg …).

Ze všeho výše citovaného je dle krajského soudu zcela zřejmé, že se správní orgán I. stupně vyjádřil ke všem zákonem stanoveným kritériím pro určení výše pokuty, a to celkově ve vztahu ke všem spáchaným správním deliktům, nikoli tedy jen k tomu nejpřísněji postižitelnému, jak žalobce v podané žalobě namítal. Správní orgán I. stupně tak hodnotil závažnost všech správních deliktů, a to zejména z hlediska způsobu jejich spáchání, jejich následků, jakož i okolností, za kterých byly spáchány. V tomto ohledu tedy odůvodnění výše pokuty dle krajského soudu zcela vyhovuje požadavkům vyjádřeným v žalobcem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005 - 84, dostupném na www.nssoud.cz.

O námitce žalobce směřující proti tomu, že mu byla přičítána k tíži skutečnost, že zjištěné vady nebyly latentního (skrytého) charakteru, pak krajský soud uvážil následovně. Přestože odpovědnost za správní delikty podle zákona o potravinách i podle zákona o ochraně spotřebitele je skutečně koncipována jako odpovědnost objektivní (tj. odpovědnost za výsledek bez ohledu na zavinění), neznamená to, že by tato skutečnost vylučovala zkoumat jejich povahu a charakter, tj. například právě to, zda správní delikty byly skrytého či zjevného charakteru. V nyní projednávaném případě přitom správní delikty uvedené pod body 1., 4. a 6. výroku I. prvostupňového správního rozhodnutí spočívaly v uvádění na trh potravin (citrony a cibule) nevyhovujících minimálním požadavkům na jakost (což bylo při kontrole zjištěno senzorickým hodnocením); správní delikty uvedené pod body 3. a 5. výroku I. prvostupňového správního rozhodnutí pak spočívaly v klamání spotřebitelů cenami uvedenými na obalu konkrétní potraviny, které neodpovídaly cenám uvedeným na regálových štítcích, jež byly následně spotřebitelům účtovány (tyto delikty byly způsobeny rozporem mezi citovanými označeními, přičemž přeznačení potravin odpovídající cenou bylo zcela v dispozici žalobce); a delikt uvedený pod bodem 2. výroku I. prvostupňového správního rozhodnutí spočíval v označení tří druhů ovoce a zeleniny nepravdivými údaji o zemi původu (rozdílné údaje byly uvedeny na štítcích na prodejně žalobce a na originálních obalech). S ohledem na takto popsaný charakter uvedených deliktních jednání je tedy nepochybné, že zjištěné vady nebyly skrytého (latentního) charakteru, nýbrž byly zjevné a k jejich odstranění postačovalo vynaložit toliko malé úsilí. Krajský soud se přitom v tomto ohledu ztotožňuje s hodnocením žalovaného, že správní orgány nepochybily, pokud při hodnocení způsobu spáchání správních deliktů vzaly tuto skutečnost v úvahu a jako takovou ji hodnotily, což krajský soud pokládá za přípustné. Předestřenou námitku žalobce proto neshledal důvodnou.

Ztotožnit se nelze ani s namítaným přičítáním možného ekonomického poškození spotřebitelů. Žalobce v této souvislosti namítal účelovost závěrů správních orgánů o tom, že by spotřebitel mohl být koupí „nevyhovující“ potraviny ekonomicky poškozen a že toto poškození nadto nebylo v řízení prokázáno. Krajský soud konstatuje, že skutečnost, že spotřebitelé mohli být spáchanými správními delikty ekonomicky poškozeni, zcela logicky vyplývá ze skutkových zjištění, neboť spotřebitel by koupí potraviny neobdržel potravinu s deklarovanými, resp. požadovanými vlastnostmi, jako jsou jakost, cena, původ, apod. Tento závěr pak nemůže ovlivnit ani forma nabízení potravin, v daném případě v podobě regálového prodeje. Spotřebitel sice může při regálovém prodeji výrobky před nákupem senzoricky zkontrolovat, nicméně není povinen veškeré nakupované zboží prověřovat. Navíc hniloba či plíseň jsou sice vadami senzoricky zjistitelnými, nicméně nemusí se vždy jednat o vady na první pohled viditelné. Spotřebitel se tak oprávněně spoléhá na vlastnosti potravin a výrobků, jež žalobce deklaruje ve své provozovně (např. jejich jakost, cenu či původ), za jejichž správnost a pravdivost také nese plnou odpovědnost.

Namítal-li žalobce dále nepřiměřenost uložené pokuty, krajský soud k tomu připomíná závěry Nejvyššího správního soudu vyplývající z rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, publikovaného pod č. 2671/2012 Sb. NSS, že „(…) ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena“.

V projednávané věci se žalobce dopustil celkem šesti správních deliktů, a to podle ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, ve znění účinném v době jejich spáchání, tj. do 31. 12. 2014, podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. r) zákona o potravinách, ve znění účinném od 1. 1. 2015, a podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Za nejzávažnější správní delikt, kterým byl v daném případě správní delikt dle § 17 odst. 1 písm. r) zákona o potravinách, ve znění účinném od 1. 1. 2015, přitom lze podle § 17 odst. 11 písm. c) téhož zákona uložit pokutu až do výše 10 000 000 Kč. Vzhledem k počtu správních deliktů, kterých se žalobce v daném případě dopustil, jakož i s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem, které správní orgány vzaly ve svém rozhodnutí do úvahy a které hodnotily, krajský soud neshledal, že by v daném případě došlo k překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení, ani ke zneužití tohoto institutu. Pokuta ve výši 600 000 Kč byla uložena ve výši 6 % horní hranice 10 000 000 Kč, což dle krajského soudu nelze hodnotit jako nepřiměřenou výši ani jako excesivní vybočení.

Pokud pak žalobce v podané žalobě toliko v obecné rovině (bez bližší konkretizace) namítal také rozpor se zásadou ne bis in idem, krajský soud konstatuje, že uvedená námitka nebyla pro svou obecnost způsobilá bližšího soudního přezkumu. Pouze v obecné rovině tedy krajský soud uvádí, že namítaný rozpor se zásadou ne bis in idem v rozhodovací činnosti správních orgánů v dané věci neshledal a neshledal ani jiná pochybení v postupu správních orgánů, která by odůvodňovala zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

V. Závěr a náklady řízení

Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 18. ledna 2018

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru