Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 13/2016 - 34Rozsudek KSBR ze dne 12.12.2016


přidejte vlastní popisek

30 A 13/2016 - 34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: J. T., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Divadelní 614/6, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2016, č. j. JMK 3886/2016, sp. zn. S-JMK 161844/2015/OŽP-Hol,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2016, č. j. JMK 3886/2016, sp. zn. S-JMK

161844/2015/OŽP-Hol, se zrušuje a věc se vrací žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši

19 456 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce

žalobce, Mgr. Ing. Milana Sochora, advokáta.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 23. 11. 2015, č. j. MMB/0433617/2015. Tímto rozhodnutím byl žalobci odebrán podle § 47 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o myslivosti“), lovecký lístek č. 033077, a to na dobu do 30. 3. 2017.

Správní orgán prvního stupně zahájil se žalobcem řízení ve věci odebrání loveckého lístku, a to na základě pravomocného rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí, ze dne 4. 2. 2015, č. j. OŽP-ČJ/7632-15/SML, sp. zn. OŽP/6839-2014/SML, o uložení pokuty ve výši 1 000 Kč za porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti, kterého se měl žalobce dopustit tím, že jako uživatel honitby č. 27 Ochoz-les nezajistil v honitbě chov jelení a srnčí zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 3. 2015. Tím žalobce přestal splňovat podmínku bezúhonnosti dle § 12 odst. 4 zákona o myslivosti. Správní orgán prvního stupně proto vydal dne 23. 11. 2015 pod č. j. MMB/0433617/2015 rozhodnutí, kterým žalobci lovecký lístek odebral, a to na dobu do 30. 3. 2017. Správní orgán na věc aplikoval ustanovení § 47 odst. 4 a 5 zákona o myslivosti, z jejichž obsahu dovodil, že minimální doba pro odebrání loveckého lístku nemůže být kratší 2 let. To z toho důvodu, že po tuto dobu žalobce ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o myslivosti nesplňuje podmínku bezúhonnosti.

Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil odvoláním, v němž namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když správní orgán odůvodňuje své rozhodnutí ohledně doby odebrání loveckého lístku tak, že nejmenší možná doba, na kterou lze účastníkovi lovecký lístek odebrat, jsou 2 roky. Takový právní názor žalobce pokládal za zcela v rozporu s § 47 odst. 5 zákona o myslivosti, který žádnou nejkratší možnou dobu odebrání loveckého lístku nestanoví. Žalobce se domníval, že fakticky lze věc s účastníkem pouze projednat při nařízeném ústním jednání a žádné odebrání loveckého lístku neukládat, neboť minimální doba odebrání loveckého lístku je dle předmětného ustanovení 0 dnů, maximální pak 5 let. Správní uvážení o době, na kterou se odebírá lovecký lístek, je proto v daném případě založeno na nesprávné interpretaci zákona, je nesprávné, neodůvodněné, a tedy i nepřezkoumatelné. Žalobce v podaném odvolání taktéž namítal, že správní orgán zcela pominul návrh žalobce na přerušení řízení podle § 64 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to s ohledem na skutečnost, že je vedeno soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí o uložení pokuty, na jehož základě správní orgán staví i řízení o odebrání loveckého lístku. Žalobce měl za to, že správní orgán uvedeným postupem zatížil řízení také procesní vadou, pro kterou nezbývá, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Teprve v případě, že by správní orgán nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení a existovalo by o tom pravomocné rozhodnutí, by mohl správní orgán pokračovat v řízení ve věci samé.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2016, č. j. JMK 3886/2016, sp. zn. S-JMK 161844/2015/OŽP-Hol, odvolání žalobce jako nedůvodné zamítl a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odebrání loveckého lístku není dalším trestem za porušení zákona o myslivosti, ale jedná se o opatření administrativní. Důvodem pro odebrání loveckého lístku byla v daném případě skutečnost, že žalobce nesplňuje po dobu dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty dle zákona o myslivosti podmínku bezúhonnosti, která je pro vydání loveckého lístku nutná. Správní orgán nemá možnost odebrání loveckého lístku neukládat, nebo uložit jeho odebrání na kratší dobu, než je doba, po kterou osoba podmínku bezúhonnosti nesplňuje. Doba odebrání loveckého lístku tak byla prvostupňovým správním orgánem stanovena jako nejkratší možná. Dle žalovaného se správní orgán prvního stupně nedopustil ani namítaného procesního pochybení, pokud dané řízení nepřerušil, neboť je veřejným zájmem, aby držitelem loveckého lístku byla pouze osoba splňující zákonné předpoklady. Dále v této souvislosti uvedl, že pokud správní orgán požadavku v řízení vedeném z moci úřední nevyhoví, samostatné usnesení o tom nevydává. V daném případě přitom skutečnost, že usnesení o přerušení řízení nebude vydáno, vyplynula z toho, že přípisem ze dne 4. 11. 2015, č. j. MMB/0411002/2015, bylo žalobci oznámeno ukončení dokazování a žalobce byl vyzván k možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

Žalobce se s výše uvedenými závěry žalovaného neztotožnil. V žalobě shodně jako v podaném odvolání namítal, že vydaná správní rozhodnutí trpí závažnou vadou, neboť správní orgány přijaly výklad zákona, že nejmenší možná doba, na kterou lze odebrat lovecký lístek, jsou 2 roky. Takový právní názor žalobce pokládal za zcela v rozporu s § 47 odst. 5 zákona o myslivosti, neboť toto ustanovení žádnou nejkratší možnou dobu odebrání loveckého lístku neuvádí. To tedy dle žalobce znamená, že fakticky lze věc s účastníkem i jen projednat při nařízeném ústním jednání a žádné odebrání loveckého lístku neukládat, neboť minimální doba odebrání loveckého lístku je dle předmětného zákonného ustanovení 0 dnů a nejdelší doba je až 5 let. Od uvedeného nesprávného právního názoru správního orgánu se pak odvíjelo i neodůvodněné správní uvážení ohledně doby, na kterou správní orgán v daném případě lovecký lístek odebral. Je to z toho důvodu, že správní orgán účelově odkázal na ustanovení § 47 odst. 4 zákona o myslivosti, a dobu 2 let, která je v podstatě promlčecí dobou k uložení postihu, považuje zároveň za minimální dobu, na kterou lze lovecký lístek odebrat. Žalobce poukázal na skutečnost, že správní uvážení o době, na kterou se odebírá lovecký lístek, je v důsledku toho založeno na nesprávné interpretaci zákona, je proto nesprávné, neodůvodněné, a tedy i nepřezkoumatelné. Ačkoli pak žalobce tyto argumenty uváděl již v podaném odvolání, žalovaný k nim nepřihlédl a zaujal stejný právní názor jako prvostupňový správní orgán. Žalobce namítal také procesní pochybení správních orgánů spočívající v nevydání rozhodnutí o návrhu žalobce na přerušení řízení dle § 64 odst. 3 správního řádu. Správní orgán prvního stupně se k tomuto návrhu nijak nevyjádřil, ani o něm nerozhodl; žalovaný pak prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a podanému odvolání nevyhověl, ač se žalobce domnívá, že má na vydání rozhodnutí o návrhu na přerušení řízení právo, včetně případného opravného prostředku.

Žalobce zároveň poukázal na skutečnost, že žalovaný (resp. správní orgán prvního stupně) tímto způsobem postihuje pouze některé uživatele honiteb a jiné nikoli, zejména myslivecká sdružení, a to s argumentací, že u sdružení nelze dovodit odpovědnost žádné konkrétní osoby, což naopak lze u uživatele honitby – fyzické osoby. Dle žalobce je však takový postup diskriminační a v jeho neprospěch. Jestliže správní orgán rozlišuje a volí odlišný přístup ohledně nepostihování sdružení oproti postihování konkrétních fyzických osob, pak se dle žalobce jedná o diskriminaci jednotlivce oproti zvýhodnění kolektivu.

Z výše uvedených důvodů proto žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě s argumenty žalobce nesouhlasil. Upozornil, že odebrání loveckého lístku není dalším trestem za porušení zákona o myslivosti, ale jedná se o opatření administrativní. Důvodem pro odebrání loveckého lístku je skutečnost, že žalobce nesplňuje po dobu dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o myslivosti podmínku bezúhonnosti, která je pro vydání loveckého lístku nutná. Žalovaný zopakoval, že správní orgán nemá možnost odebrání loveckého lístku neukládat, nebo uložit jeho odebrání na kratší dobu, než je doba, po kterou osoba podmínku bezúhonnosti nesplňuje. Doba odebrání loveckého lístku tak byla prvostupňovým správním orgánem stanovena jako nejkratší možná. Pokud by správní orgán lovecký lístek odebral na dobu kratší, než je doba dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty, musel by ho držiteli po uplynutí této kratší doby ihned znovu odebrat, neboť by stále podmínku bezúhonnosti nesplňoval. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že se správní orgány dopustily procesního pochybení, pokud i přes podaný návrh dané řízení nepřerušily, neboť na přerušení řízení nemá žalobce právní nárok a nadto je veřejným zájmem, aby držitelem loveckého lístku byla pouze osoba, která splňuje zákonné předpoklady. Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením žalobce o diskriminaci fyzických osob údajným nepostihováním právnických osob a mysliveckých sdružení. V této souvislosti konstatoval, že pokutu za porušení ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti správní orgány uložily všem uživatelům honiteb, kteří se tohoto porušení dopustili, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o osobu fyzickou, myslivecké sdružení či právnickou osobu. Žalovaný proto závěrem navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout s tím, že nepožaduje náhradu nákladů řízení.

IV. Replika žalobce

Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž zopakoval, že žalovaný nadále setrvává na nesprávném právním názoru zaměňujícím promlčecí dobu 2 roky podle ustanovení § 47 odst. 4 zákona o myslivosti, v níž lze odebrat lovecký lístek, za dobu, která je stanovena jako minimální doba, na kterou lze lovecký lístek odebrat. Dále žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že napadl správní žalobou rozhodnutí ve věci uložení pokuty za správní delikt, bude zřejmé nutné před projednáním této věci vyčkat rozhodnutí soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 70/2015. Současně doplnil, že vyjadřoval-li se žalovaný tak, že při ukládání postihu nerozlišuje mezi fyzickými a právnickými osobami či mysliveckými sdruženími, a tedy nedochází k diskriminaci fyzických osob, pak jeho vyjádření zůstává pouze v rovině tvrzení bez jakýchkoli důkazů.

V. Vyjádření účastníků při ústním jednání soudu

Při jednání účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzeních obsažených v jejich dřívějších písemných podáních.

Žalobce osobně v rámci svého vyjádření k věci samé doplnil, že není žadatelem o vydání loveckého lístku, u něhož musí platit bezúhonnost po dobu 2 let, ale je držitelem loveckého lístku již po dobu 30 let. Pak se tedy uplatní délka pro odebrání 0 – 5 let dle závažnosti přestupku. Dochází zde tedy k záměně nazírání ze strany správního orgánu na otázku splnění bezúhonnosti ze strany žadatele o vydání loveckého lístku s otázkou rozhodování o odebrání loveckého lístku v návaznosti na ten který konkrétní spáchaný přestupek na úseku myslivosti.

VI. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž o věci samé rozhodl po provedeném jednání, neboť žalobce vyslovil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání svůj nesouhlas. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

Krajský soud na úvod podotýká, že v projednávané věci nejsou mezi účastníky řízení sporné skutkové otázky, ale sporná je mezi nimi toliko otázka právní, týkající se výkladu ustanovení § 47 odst. 4 a 5 zákona o myslivosti a zákonnosti postupu správních orgánů, které přistoupily k odebrání loveckého lístku žalobci na dobu do 30. 3. 2017, tj. na dobu dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí, ze dne 4. 2. 2015, č. j. OŽP-ČJ/7632-15/SML, sp. zn. OŽP/6839-2014/SML. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 000 Kč za správní delikt dle § 64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti, jehož se žalobce jako uživatel honitby č. 27 Ochoz-les dopustil tím, že v předmětné honitbě nezajistil chov jelení a srnčí zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem, jak ukládá ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 3. 2015 a soudní řízení správní o přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí, vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 70/2015, bylo dne 12. 12. 2016 ukončeno vydáním rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta.

Dnem nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty tak žalobce přestal splňovat podmínku bezúhonnosti dle § 12 odst. 4 zákona o myslivosti, který stanoví, že za bezúhonného se podle tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku myslivosti nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona.

Bezúhonnost je přitom dle § 47 odst. 3 písm. d) zákona o myslivosti podmínkou pro vydání loveckého lístku, přičemž podle § 47 odst. 5 téhož zákona platí, že orgán státní správy myslivosti odebere nejdéle na dobu 5 let lovecký lístek, zjistí-li dodatečně takovou okolnost, pro kterou by vydání loveckého lístku muselo být odepřeno, nebo vznikla-li taková okolnost po jeho vydání. Byť pak krajský soud v této souvislosti souhlasí se žalobcem, že pro něj uložená pokuta znamená ztrátu bezúhonnosti ve smyslu § 12 odst. 4 zákona o myslivosti a z toho vyplývající ztrátu loveckého lístku, jakož i následný zánik smlouvy o nájmu honitby dle § 33 odst. 6 písm. d) zákona o myslivosti, nelze tyto následné a pro žalobce jistě nepříjemné okolnosti pokládat za další sankce, které byly žalobci uloženy, ale jedná se o zákonné důsledky napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo uvedeno výše, správní orgány v daném případě přistoupily k odebrání loveckého lístku žalobci na dobu 2 let, a to s odkazem na znění § 47 odst. 4 zákona o myslivosti, které stanoví, že k uloženým sankcím za přestupky na úseku myslivosti a k pokutám uloženým podle tohoto zákona se nepřihlíží, pokud od právní moci rozhodnutí o jejich uložení uplynuly 2 roky (pozn.: zvýraznění podtržením doplněno krajským soudem). Správní orgány tak dovozovaly, že z tohoto ustanovení vyplývá nejkratší možná doba, na kterou lze lovecký lístek odebrat, a to doba 2 let. Správní orgány obou stupňů se domnívaly, že pokud by stanovily lhůtu pro odebrání loveckého lístku kratší 2 let, dostaly by se do rozporu se zákonem o myslivosti, který v § 47 odst. 4 jednoznačně stanoví, že po tuto dobu držitel loveckého lístku podmínku bezúhonnosti nesplňuje.

Žalobce se s výše předestřeným výkladem správních orgánů neztotožnil, naopak měl za to, že zákon o myslivosti v ustanovení § 47 odst. 5 dolní hranici pro odebrání loveckého lístku nestanoví, a tedy tato může být i 0 dnů s tím, že správní orgán má též možnost odebrání loveckého lístku neuložit, shledá-li, že samotné projednání věci s účastníkem při nařízeném jednání může být vzhledem k okolnostem případu, jakož i charakteru a závažnosti spáchaného provinění, dostačující. V důsledku toho žalobce také namítal, že správní uvážení je založeno na chybné právní interpretaci zákona, a proto nesprávné, neodůvodněné, a tedy i nepřezkoumatelné.

Krajský soud se s výkladem ustanovení § 47 odst. 4 a 5 zákona o myslivosti, který v dané věci učinily správní orgány obou stupňů, neztotožnil, a v této části tedy shledal žalobu důvodnou. Krajský soud má ve shodě se žalobcem za to, že ze strany správních orgánů dochází k záměně nazírání na otázku splnění bezúhonnosti u nového žadatele o vydání loveckého lístku s otázkou rozhodování o odebrání loveckého lístku jeho držiteli v návaznosti na konkrétní spáchaný delikt na úseku myslivosti. Zákon o myslivosti v ustanovení § 47 odst. 5 nestanoví žádnou minimální hranici pro odebrání loveckého lístku, ale toliko hranici maximální v délce 5 let. Pokud pak ustanovení § 47 odst. 4 zákona o myslivosti upravuje, že se k pokutám uloženým podle tohoto zákona nepřihlíží, pokud od právní moci rozhodnutí o jejich uložení uplynuly 2 roky, neznamená tato skutečnost v případě stávajících držitelů loveckých lístků nic jiného než jakýsi prvotní spouštěč či podmínku na vstupu v podobě stanovené délky doby, po kterou k této skutečnosti správní orgán může či nemůže přihlížet, a tedy může či nemůže zahájit řízení o odebrání loveckého lístku. Nelze tedy souhlasit s výkladem učiněným správními orgány, že by z takto znějícího ustanovení § 47 odst. 4 zákona o myslivosti bylo možno v kombinaci s ustanovením § 47 odst. 5 zákona o myslivosti dovozovat minimální délku doby, na kterou je možno lovecký lístek odebrat, a to v délce 2 let, tj. že by zákonné rozpětí délky doby možné pro odebrání loveckého lístku činilo v důsledku tohoto výkladu 2 – 5 let.

Pro určení konkrétní doby, na kterou bude lovecký lístek jeho držiteli odebrán, jsou klíčové právě okolnosti vedoucí ke ztrátě bezúhonnosti, a tedy jak žalobce správně poukázal, individuální okolnosti toho kterého konkrétního případu a charakter a závažnost spáchaného provinění v konkrétní věci. Tyto okolnosti správní orgány mají povinnost v každém jednotlivém případě individuálně vyhodnotit a tímto směrem se také musí ubírat jejich správní uvážení tak, aby následně byl možný jeho soudní přezkum a to, zda nevybočilo ze zákonem stanovených mezí. V návaznosti na takto vyslovené závěry tedy rozhodnutí žalovaného nemůže obstát, neboť vzhledem k přijetí nesprávného výkladu shora citovaných ustanovení zákona o myslivosti dosud nebyly úvahy správních orgánů k této otázce ani hodnocení konkrétních okolností daného případu v podobě, která by byla přezkoumatelná soudem, vyjeveny.

Namítal-li dále žalobce v podané žalobě procesní pochybení, spočívající v tom, že správní orgán zcela pominul návrh žalobce na přerušení řízení v důsledku podání žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty, o kterém nerozhodl a ani se k tomuto návrhu nijak nevyjádřil, v tomto ohledu krajský soud neshledal žalobu důvodnou.

Řízení o odebrání loveckého lístku je řízením zahajovaným z moci úřední (ex offo). V takovém případě podle § 64 odst. 3 správního řádu platí, že v řízení z moci úřední může správní orgán, není-li to v rozporu s veřejným zájmem, na požádání účastníka z důležitých důvodů řízení přerušit. Je tedy zřejmé, že na rozdíl od ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu, kde je stanovena povinnost správního orgánu přerušit řízení v řízení zahajovaném na žádost, ustanovení § 64 odst. 3 správního řádu, které se vztahuje k řízením zahajovaným z moci úřední, umožňuje správnímu orgánu řízení přerušit, avšak takovou povinnost mu neukládá. Obdobný názor zastává také doktrína, dle které je přerušení řízení obecně fakultativním institutem a záleží v zásadě na správním orgánu, zda řízení přeruší či nikoli. Na rozdíl od řízení o žádosti však účastníci nemají v tomto případě na přerušení řízení právní nárok (srovnej Vedral., J., Správní řád. Komentář, BOVA POLYGON : Praha, 2006, str. 379 a 382). Pokud tedy v daném případě správní orgány nevyužily možnosti přerušení řízení s odkazem na možné porušení veřejného zájmu, neboť zde i přes podání žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty nadále existovalo pravomocné správní rozhodnutí, jemuž svědčila presumpce správnosti, nelze jim tuto skutečnost vytýkat jako nezákonný postup, neboť tímto nevykročily z mezí a hledisek správního uvážení, ani toto správní uvážení nezneužily. Žalobce přitom ani v jednom ze zahájených soudních řízení, tj. v tomto soudním řízení ani v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 70/2015, nepožádal o odkladný účinek žaloby, jehož přiznání by odložilo právní moc a vykonatelnost vydaných správních rozhodnutí.

Pokud se jedná o námitku žalobce stran diskriminačního přístupu správních orgánů, který dle názoru žalobce nepostihuje právnické osoby a myslivecké spolky (dříve sdružení), ale pouze fyzické osoby, je nutno konstatovat, že takto uplatněná námitka není způsobilá bližšího přezkumu. Žalobce tuto námitku formuluje toliko v obecné rovině, bez uvedení konkrétních skutečností doložených konkrétními důkazy, např. vydanými správními rozhodnutími v jiných věcech, z nichž by byla patrná žalobcem namítaná diskriminační správní praxe.

V závěru krajský soud nad rámec výše uvedeného taktéž pro úplnost doplňuje, že je mu známa skutečnost, že ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 278/2015 Nejvyšší správní soud přerušil řízení a podal návrh Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení ustanovení § 12 odst. 4 a 5 zákona o myslivosti (upravujících bezúhonnost), neboť dospěl k závěru, že předmětná ustanovení zákona jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Nejvyšší správní soud tak učinil v případu stěžovatele, který nebyl ustanoven mysliveckou stráží pro nesplnění podmínky bezúhonnosti, neboť byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 29. 7. 1976 odsouzen za úmyslný trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.). Dle § 12 odst. 5 zákona o myslivosti přitom platí, že při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona, což Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako natolik široké a nezvratné omezení výkonu funkce myslivecké stráže, které je neproporcionální, a tedy neústavní.

Je však zřejmé, že krajský soud v daném případě řešil situaci zcela odlišnou od té, která Nejvyšší správní soud vedla k předložení návrhu Ústavnímu soudu. Předmětem posuzování ze strany krajského soudu nebyla ztráta bezúhonnosti žalobce v důsledku předchozí spáchané trestné činnosti, ale ztráta bezúhonnosti v důsledku uložení pokuty za správní delikt, v případě které zákon o myslivosti zároveň v ustanovení § 47 odst. 4 upravuje, že se k pokutám uloženým podle tohoto zákona nepřihlíží po uplynutí doby 2 let. Na rozdíl od výše uvedeného případu tedy krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci zákon o myslivosti umožňuje aplikaci ustanovení § 12 odst. 4 zákona o myslivosti ústavně konformním způsobem a jeho ústavně konformní výklad.

VII. Závěr a náklady řízení

Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností shledal žalobu důvodnou, a proto podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil.

Ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. krajský soud dále vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušovacím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení tak bude nutno opětovně posoudit veškeré žalobcem uplatněné námitky v intencích krajským soudem shora vysloveného právního názoru.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále v nákladech právního zastoupení v celkové výši 16 456 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V daném případě se jedná o odměnu Mgr. Ing. Milana Sochora, advokáta, za zastupování žalobce v řízení před krajským soudem, a to za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, dvě písemná podání soudu ve věci samé - podání žaloby a repliky k vyjádření žalovaného a účast na ústním jednání soudu dne 12. 12. 2016) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu ve výši 12 400 Kč (4 x 3 100 Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 2 856 Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku 19 456 Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 12. prosince 2016

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru