Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 115/2018 - 55Rozsudek KSBR ze dne 20.08.2020

Prejudikatura

1 As 46/2006

7 As 154/2012 - 26

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 As 312/2020

přidejte vlastní popisek

30A 115/2018 - 55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyně JUDr. Ing. Venduly Sochorové a soudce JUDr. Petra Polácha ve věci

žalobce: Ing. P. K.

zastoupen advokátkou JUDr. Ivou Kuckirovou sídlem Bašty 413/2, Brno

proti žalovanému: Magistrát města Brno sídlem Malinovského náměstí 3, Brno

za účasti: 1. Ing. M. K.
zastoupen advokátkou JUDr. Ilonou Chladovou, sídlem Rybníček 4, Brno 2. Ing. B. K.
zastoupena advokátkou JUDr. Ilonou Chladovou, sídlem Rybníček 4,
Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2018, č. j. MMB/0213251/2018, sp. zn. OUSR/MMB/0129592/2018,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Úřad městské části města Brna, Brno – Řečkovice a Mokrá Hora (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 29. 1. 2018, č. j. MCBRMH/000836/18/2100/SVDE (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobci a Ing. S. K. (dále též „stavebníci“) dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“) nařídil odstranění stavby spočívající v přístavbě ke dvorní části rodinného domu, na pozemcích parc. č. X a X, k. ú. X (dále jen „stavba“), z důvodu, že stavba byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, a stavba nebyla dodatečně povolena. Stavební úřad dále v prvostupňovém rozhodnutí stanovil ve výroku II. podmínky pro odstranění stavby, výrokem III. ve spojení s výrokem IV. pak stavebníkům uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 5. 2018, č. j. MMB/0213251/2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 19. 11. 2013 byla provedena kontrolní prohlídka stavby rodinného domu C. 9, B., při níž bylo zjištěno, že stavebníci provádí změnu stavby rodinného domu bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem. Opatřením ze dne 19. 11. 2013, č. j. MCBRMH/009109/13/2100/SVDE, proto stavební úřad zahájil řízení o nařízení odstranění změny stavby rodinného domu (dvorního přístavku) na adrese C. 9, parc. č. X, k. ú. X podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Stavebníci dne 16. 12. 2013 podali žádost o dodatečné povolení stavby nazvané „Odstranění havarijního stavu části domu a oprava RD na ulici C. 9“, o níž stavební úřad dne 19. 5. 2017 pod č. j. MCBRMH/003795/17/2100/SVDE, rozhodl tak, že stavbu dodatečně nepovolil z důvodu jejího rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Toto rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil i žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 9. 2017, č. j. MMB/0360176/2017. Dne 13. 10. 2017 stavební úřad oznámil pokračování v řízení o odstranění stavby, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí, proti kterému nyní žalobce brojí žalobou.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce v podané žalobě tvrdí, že byl rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech z důvodu nesprávného právního posouzení věci, proto se domáhá jeho zrušení. Předně žalobce namítal, že v jeho případě byly splněny podmínky pro dodatečné povolení stavby. Stavba je zcela v souladu s cíli a úkoly územního plánování, neboť odpovídá územnímu plánu města Brna, dle nějž je pozemek vymezen jako plocha k bydlení. Nesouhlasil s tvrzením stavebního úřadu ohledně neproveditelnosti stavby bez souhlasu sousedů, vzhledem k umístění stavby na hranici pozemku, jelikož dřívější dokumentace nevyžadovala vstup na sousední pozemek, ale byla změněna dle pokynu stavebního úřadu. Žalobce dále nesouhlasí s aplikací vyhlášky č. 501/2006 Sb. Nepovolení stavby z důvodu zakresleného otvoru – vynechaného místa ve stěně je nepřiměřené, dostačujícím opatřením by bylo uvést zrušení otvoru jako podmínku pro dodatečné povolení stavby. Stav, který by odstraněním stavby vznikl, nemá dle žalobce oporu v historickém stavu zastavění pozemků. Stavba není ani v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu ani s veřejným zájmem chráněným zvláštním zákonem, neexistuje tedy překážka pro vydání dodatečného povolení stavby. Správní orgány se svými rozhodnutími dopustily nesprávného právního posouzení věci, neboť mělo být rozhodnuto tak, že se dodatečně povoluje změna dokončené stavby. Celé řízení o dodatečném povolení stavby tak trpí řadou vad.

4. Žalobce dále konstatoval, že v odůvodnění každého rozhodnutí musí být uvedeny úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů, dále vypořádání s návrhy a námitkami účastníků, uvedení, které důkazy provedl a které nikoli a proč. Odůvodnění zároveň musí být dostatečně jasné, určité a srozumitelné. Není-li tomu tak, jedná se o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Dle žalobce však tyto požadavky na odůvodnění žalovaný nesplnil, jelikož se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, a proto trpí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností a mělo by být zrušeno.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutkové okolnosti, na které upozorňuje žalobce, jsou prověřovány v řízení o dodatečném povolení stavby. V řízení o odstranění stavby, tedy ve fázi, kdy stavebníkovi nebyla stavba dodatečně povolena, již správní orgán podmínky dodatečného povolení nezkoumá, ale je vázán zněním § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, který mu ukládá nařídit odstranění stavby, jež vyžadovala rozhodnutí podle stavebního zákona a v řízení vyvolaném na základě žádosti nebyla dodatečně povolena. Jiné skutečnosti nemohou mít na rozhodnutí o odstranění stavby vliv, proto není relevantní důvod, aby je stavební úřad zkoumal. V daném případě je nepochybné, že se jednalo o stavbu vyžadující rozhodnutí podle stavebního zákona a nebyla dodatečně povolena, proto stavebnímu orgánu nezbylo nic jiného než nařídit její odstranění. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného je zcela obecná, jelikož žalobce pouze cituje zákonná ustanovení, bez toho aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení správních orgánů. Dle žalovaného obě správní rozhodnutí splňují nároky dané ust. § 68 odst. 3 s. ř., přičemž správní orgány přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily výroky rozhodnutí a v odůvodnění se vypořádaly s námitkami účastníků řízení, proto rozhodnutí netrpí vytýkanými obecnými vadami a nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti. Žalovaný tudíž navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

6. Osoby zúčastněné na řízení č. 1 a 2 ve vyjádření k žalobě upozornily, že žalobce v předchozím řízení o dodatečném povolení stavby neprokázal splnění podmínek stanovených v ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona, přitom břemeno tvrzení a důkazní leží právě na něm (na stavebníkovi). Vzhledem k tomu, že nepředložil takovou dokumentaci pro daný typ stavby, která by splňovala parametry stanovené jak stavebním zákonem, tak prováděcími předpisy, správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když stavbu dodatečně nepovolil a následně pak nařídil její odstranění. Je zjevné, že žalobce řádné dokumentaci nevěnoval náležitou pozornost, přičemž k odstranění zásadních vad a nedostatků byl stavebním úřadem opakovaně vyzýván a přesto nebyl schopen předložit dokumentaci, dle níž změnou stavby, jejím provozem a údržbou nebude zasahováno do vlastnictví osob zúčastněných na řízení. Námitky žalobce směřující do nesprávného vyhodnocení podmínek pro dodatečné povolení stavby (nenarušení charakteru okolní zástavby, nezhoršení podmínek využívání sousedních nemovitostí, otvor ve zdi, historický stav) označil za účelové a nesprávné. Správní orgány správně aplikovaly příslušná ustanovení právních předpisů. Žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nesprávném právním posouzení věci a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Činností žalobce v podobě černé stavby došlo k zásahu do jejich majetkových práv, tedy k nadužívání vlastnického práva žalobce, jelikož dle dokumentace přístup k obvodové zdi stavby žalobce, nutný k udržování stavby a případným opravám, není možný jinak než z jejich pozemku. S ohledem na to navrhovali, aby byla žaloba zamítnuta.

V. Posouzení věci soudem

7. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jedná se o žalobu přípustnou. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

8. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení předcházející jeho vydání. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí žalovaného způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) by totiž byla vadou natolik závažnou, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (ex offo) a pro kterou by muselo být rozhodnutí žalovaného zrušeno dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35).

10. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu posuzující orgán vyšel a jak o něm uvážil. Povinností správního orgánu je řádně se vypořádat s uplatněnou argumentací (obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, dále ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, a ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45 atp.) Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43).

11. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl konkrétně, se kterými námitkami se žalovaný nevypořádal, zabýval se soud nepřezkoumatelností rozhodnutí rovněž v obecné rovině, přitom námitce nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami, soud nepřisvědčil. Jak vyplývá z výše uvedeného, správní orgán nemá povinnost vypořádat se s každou jednotlivou námitkou, pokud tyto námitky jako celek proti jeho řádně zdůvodněné a podložené argumentaci neobstojí. Jedná-li se navíc o námitky, které nejsou relevantní pro posouzení dané věci, není vůbec důvod, aby se jimi správní orgán jakkoli zabýval. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí jasně vysvětlil, z jakého důvodu nemohou být v řízení o odstranění stavby přezkoumávány námitky směřující do řízení o dodatečném povolení stavby, a sice že se jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem, ačkoliv jedno na druhé navazuje a výsledek prvého je pro druhé i zčásti určující. Dle názoru zdejšího soudu se žalovaný řádně zabýval relevantními odvolacími námitkami, zdůvodnil své úvahy a předložil konkrétní ucelenou argumentaci, na které vystavěl své rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je patrná reakce na námitky žalobce i konkrétní úvahy žalovaného, odůvodnění je jasné, určité a srozumitelné. Krajskému soudu tudíž nic nebrání v tom, aby správnost těchto úvah věcně posoudil.

12. Žalobce převážně brojil proti vadám předchozího řízení o dodatečném povolení stavby. Měl za to, že podmínky vydání dodatečného povolení byly splněny. V dané věci je tedy stěžejní posoudit, které podmínky musí být správním orgánem v řízení o odstranění stavby zkoumány, a splnění jakých je pro nařízení odstranění stavby nutné. Konkrétněji pak, zda lze znovu v rámci řízení o odstranění stavby přezkoumávat podmínky pro dodatečné povolení stavby.

13. Dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona platí, že „stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena“.

14. Dle § 129 odst. 2 stavebního zákona „stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odstavci 1 písm. b). V oznámení zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení podána před zahájením řízení o odstranění stavby, má se za to, že byla podána v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby. Pokud stavebník nebo vlastník stavby požádá ve stanovené lhůtě o její dodatečné povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti. Jde-li o stavbu vyžadující stavební povolení, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o stavební povolení. Jde-li o stavbu vyžadující ohlášení, žadatel předloží podklady předepsané k ohlášení. Jde-li o stavbu vyžadující pouze územní rozhodnutí, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o územní rozhodnutí.“

15. Dle § 129 odst. 3 stavebního zákona „lze stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území,

b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

Bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Bude-li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení.“

16. Z výše citované právní úpravy je zřejmé, že řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je prostředkem k odstranění tzv. černých staveb. Nebylo by však v souladu s principem proporcionality, aby k odstranění „černých staveb“ došlo vždy, za všech okolností. Takový postup by mohl znamenat nepřiměřený zásah do práv vlastníka stavby či stavebníka. Z tohoto důvodu proto zákon za splnění několika zákonných podmínek umožňuje, aby byla „černá stavba“ dodatečně povolena. Pro dodatečné povolení stavby však zákon konstruuje speciální řízení zahajované na žádost stavebníka nebo vlastníka poté, co je již z moci úřední vedeno řízení o odstranění stavby, přičemž důkazní břemeno spočívá na stavebníku.

17. Ačkoliv řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení jsou spolu provázána a vzájemně spolu souvisí, jedná se o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem a předmětem, čemuž odpovídá i obsah rozhodnutí v těchto řízeních vydávaných. Účelem řízení o odstranění stavby je uvedení do souladu právního a skutečného stavu, a to nařízením odstranění nepovolené stavby. Účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné zhojení protiprávního stavu, spočívajícího v absenci zákonem vyžadovaného rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu, pomocí něj lze tedy odstranění stavby zabránit.

18. Uvedené odlišnosti se promítají také v rozdílnosti podmínek, jejichž splnění stavební úřad v jednotlivých řízeních zkoumá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2013, č. j. 7 As 154/2012-26). Zatímco pro vyhovující rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je třeba kumulativního splnění podmínek uvedených v § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona, v případě řízení o odstranění stavby stavební úřad zkoumá podmínky uvedené v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tj. že se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním a že stavba nebyla povolena ani dodatečně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 As 127/2016-56), přičemž stavební úřad v tomto řízení nemá žádné diskreční oprávnění.

19. Pro vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby je tedy podstatné „pouze“ to, 1) zda uvedená stavba je stavbou, jejíž provedení podléhá rozhodnutí, opatření či jinému úkonu vyžadovanému stavebním zákonem (pro zjednodušení soud bude nadále souhrnně pro tyto akty používat označení „povolení“), 2) byla provedena bez tohoto povolení a 3) k potřebnému povolení nedošlo ani dodatečně. Mimo rámec předmětu řízení o odstranění stavby se proto ocitají námitky, které mohl žalobce uplatňovat v řízení o dodatečném povolení stavby, takové námitky totiž nejsou pro řízení o odstranění stavby relevantní (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 As 90/2017-22, dále ze dne 7. 11. 2018, č. j. 9 As 368/2017-48).

20. Mezi takové nerelevantní námitky lze podřadit v podstatě všechny námitky žalobce týkající se vad řízení o dodatečném povolení stavby a tvrzení, že podmínky pro vydání dodatečného povolení byly splněny. Právě posouzení otázky souladu stavby s územně plánovací dokumentací a s obecnými požadavky na výstavbu spadá ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona mezi podmínky, za kterých lze stavbu dodatečně povolit, nikoliv do oblasti řízení o odstranění stavby. Tyto námitky mohl žalobce uplatnit toliko v řízení o dodatečném povolení stavby, což ostatně také učinil. Krajskému soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podal žalobu právě i proti rozhodnutí o dodatečném nepovolení stavby, kterou zdejší soud rozhodnutím ze dne 16. 10. 2019, č. j. 30 A 251/2017-77 zamítl, rovněž Nejvyšší správní soud kasační stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí zdejšího soudu rozsudkem ze dne 26. 3. 2020, č. j. 4 As 430/2019-89 zamítl.

21. V souvislosti s výše uvedeným soud v nyní posuzovaném případě dospěl k závěru, že v rámci řízení o odstranění stavby není v pravomoci příslušného správního orgánu, aby posuzoval věcné otázky, jež spadají do řízení o dodatečném povolení stavby. Podmínky pro dodatečné povolení tak nelze znovu přezkoumávat, jelikož k jejich zkoumání dochází v rámci předchozího samostatného řízení. V dané věci navíc výsledek tohoto řízení, tedy rozhodnutí o dodatečném nepovolení stavby, jakož i samotné řízení byly podrobeny soudnímu přezkumu, přičemž soud neshledal žádné vady způsobující nezákonnost tohoto rozhodnutí a shledal jej věcně správným.

22. Relevantními námitkami, které by mohl žalobce uplatňovat proti rozhodnutí o odstranění stavby, by byly takové, které by směřovaly k nesplnění podmínek pro vydání rozhodnutí upravených v ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tj. že na stavbu existuje vydané stavební povolení (a tedy stavba nebyla provedena bez příslušného rozhodnutí či opatření stavebního úřadu) nebo že stavba byla dodatečně povolena. Žaloba však žádné takové námitky neobsahuje.

23. K tomu, aby stavební úřad v posuzované věci mohl vydat rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, byl tedy v prvé řadě povinen postavit najisto, že předmětná změna stavby rodinného domu je stavbou, jejíž provedení podléhá povolení vyžadovanému stavebním zákonem. Stavební úřad přitom stavbu vyhodnotil jako přístavbu ke dvorní části rodinného domu, na pozemcích parc. č. 2924 a 2925, k. ú. Řečkovice, a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Otázkou charakteru změny stavby se již zdejší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 10.2019, č. j. 30 A 251/2017-77, v němž ve shodě se stavebním úřadem dospěl k závěru, že předmětnou stavbou dojde jak ke změně půdorysné stopy (dvorní a uliční křídlo), tak ke zvýšení původní přístavby o 0,2 až 1,0 m. Jak je uvedeno v projektové dokumentaci, reálně dojde k průměrnému zvýšení stavby o 0,6 m. Popsanou změnu stavby tak lze podle soudu charakterizovat jako kombinaci přístavby (stavba se půdorysně rozšiřuje a je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou) a nástavby (stavba se zvyšuje). Vzhledem k tomu, že se jedná o rozšíření půdorysu původní stavby a rovněž o částečné zvýšení stavby, nelze změnu dokončené stavby posoudit jako stavební úpravu ve smyslu § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona.

24. Tuto otázku, která svým předmětem souvisí s řízením o dodatečném povolení stavby, tedy zdejší soud považuje již za vyřešenou. Žalobce tak měl mít pro změny dokončené stavby spočívající v přístavbě a nástavbě rodinného domu územní souhlas dle § 96 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Co se týče zákonných požadavků na povolení přístavby, sdílí přístavba a nástavba osud stavby hlavní. Pro posouzení, zda pro stavbu přístavby bylo vyžadováno stavební povolení, je tedy rozhodující charakter stavby hlavní, tj. rodinného domu. Jak vyplývá ze správního spisu, jedná se o stavbu pro bydlení o celkové zastavěné ploše větší než 150 m, na kterou se tudíž nevztahuje výjimka stanovená v § 104 stavebního zákona pro stavby vyžadující toliko ohlášení, a pro jejíž realizaci je třeba stavební povolení dle § 108 stavebního zákona.

25. Lze tedy shrnout, že žalovaný zcela správně posoudil změnu stavby jako přístavbu rodinného domu, v důsledku čehož také dospěl ke správnému závěru, že tato přístavba podléhala územnímu rozhodnutí o umístění stavby nebo územnímu souhlasu a stavebnímu povolení. Zdejší soud proto ve shodě se správními orgány považuje za splněnou podmínku 1) § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť předmětnou změnu stavby shledává stavbou, jejíž provedení podléhá rozhodnutí vyžadovanému stavebním zákonem.

26. Dle soudu byla rovněž naplněna podmínka 2) § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a sice že stavba byla provedena bez povolení vyžadovaného stavebním zákonem, tedy nebyla povolena před její realizací. O tom svědčí samotná skutečnost, že žalobce se pokoušel tuto vadu zhojit dodatečně tím, že v souladu s § 129 odst. 2 stavebního zákona podal žádost o dodatečné povolení této stavby.

27. Dodatečně povolit stavbu lze pouze za splnění výše uvedených podmínek podle ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona. Jak již soud dříve zdůraznil, důkazní břemeno ohledně prokázání splnění těchto podmínek přitom tíží stavebníka, tedy žalobce. V daném případě však žalobce neprokázal splnění podmínky podle ust. § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, z důvodu jejího rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Jelikož předmětná stavba, resp. předložená projektová dokumentace, nebyla ani po výzvě stavebního úřadu uvedena do souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, která se použije mj. i při rozhodování o nástavbách (srov. § 1 odst. 2 vyhlášky). Správní orgány tak v daném případě postupovaly v souladu s § 129 odst. 3 stavebního zákona, a proto nebylo možné předmětnou stavbu dodatečně povolit. Dle soudu tedy není sporu ani o tom, že došlo rovněž k naplnění podmínky 3) § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, jelikož existuje pravomocné rozhodnutí o tom, že žalobci nebylo povolení uděleno ani dodatečně. K tomu soud znovu poznamenává, že žaloba směřující proti rozhodnutí o dodatečném nepovolení stavby nebyla úspěšná ani před Krajským soudem v Brně ani v rámci kasační stížnosti před Nejvyšším soudem (vždy zamítnuto).

28. Namítá-li žalobce, že bylo zkráceno jeho vlastnické právo, pak je nutno konstatovat, že nařízení odstranění stavby jistě představuje zásah do vlastnického práva, nicméně v tomto případě se (s ohledem na výše učiněné závěry) jedná o zásah učiněný na základě zákona a v jeho mezích. Jde o zásah zcela přiměřený sledovaným cílům, neboť jiným opatřením by jich nemohlo být dosaženo. Nejde totiž o sankci, nýbrž o opatření, jehož cílem je navrácení do původního stavu. Rozhodnutí o odstranění stavby proto není trestem. V případě rozhodnutí o odstranění stavby, kdy nebyly shledány důvody pro legalizaci stavby, je dán veřejný zájem již účelem právní úpravy týkající se rozhodování o nařízení odstranění stavby, neboť cílem je mj. zachování stavební kázně. Právě proto je i podmínkou pro dodatečné povolení stavby prokázání mj. toho, že stavba není umístěna v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Splnění tohoto kritéria se žalobci přitom nepodařilo v řízení o dodatečném povolení stavby prokázat.

29. Závěrem s ohledem na shora uvedené nelze než konstatovat, že žalobce ve správním řízení neunesl důkazní břemeno ohledně splnění podmínek podle ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona, které byl povinen nést, a stavební úřad tedy nemohl jinak než rozhodnout o odstranění stavby podle ust. § 129 odst. 1 stavebního zákona. Argumenty žalobce ohledně splnění podmínek dodatečného stavebního povolení a vad tohoto řízení (soulad s územním plánem, nenarušení charakteru okolní zástavby, nezhoršení podmínek využívání sousedních nemovitostí, neaplikace vyhlášky č. č. 501/2006 Sb., otvor ve zdi, historický stav, atd.) přitom nemohou být předmětem řízení o odstranění stavby, neboť mohly či měly být předmětem řízení o dodatečné povolení stavby, a proto se jimi žalovaný ani krajský soud nyní nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

30. Soud na základě všech výše uvedených skutečností a úvah neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, však žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

32. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. V dané věci soud osobám zúčastněných na řízení neuložil žádnou povinnost. Neshledal rovněž důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejich dalších nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 20. 8. 2020

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru