Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 102/2014 - 69Rozsudek KSBR ze dne 23.01.2017

Prejudikatura

2 As 43/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 59/2017

přidejte vlastní popisek

30 A 102/2014 - 69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: RAVIS víno + turistika s.r.o., IČ: 26883171, se sídlem Horní 114, Přítluky, zast. JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791/25, Kyjov, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2014, č. j. BX719-35/2012,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2014, č. j. BX719-35/2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále též „správní orgán I. stupně“ či „inspektorát“) ze dne 3. 4. 2014, č. j. BX719-30/2012. Správní orgán I. stupně uložil žalobci podle ustanovení § 39 odst. 6 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství (dále jen „zákon o vinohradnictví“) úhrnnou pokutu ve výši 200.000 Kč a dále rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení v paušální výši 1.000 Kč.

Správní orgán I. stupně úhrnnou pokutu uložit proto, že žalobce ve své provozovně Areál ZD, 691 03 Rakvice:

I. Uváděl v době mezi 30. 5. 2011 a 12. 6. 2012 do oběhu víno Müller Thurgau, 2010, víno s přívlastkem, pozdní sběr, suché, oblast Morava, Podoblast Velkopavlovická, obec Boleradice, trať Nové Hory, alk. 12.0 % obj., šarže č. 1100310/03/27, hodnocené množství 3.243 l, tj. 4.324 ks (ze sdělení k opatření č. P019-70394/12/D, doručeného na SZPI, inspektorát v Brně dne 26. 7. 2012 a zaevidováno pod poř. č. 25815 vyplývá, že žalobce z tohoto množství stáhl zpět z oběhu celkem 1.435 ks),

- které bylo označeno tradičním výrazem „víno s přívlastkem“, byť nebylo vyrobeno v souladu s definicí v elektronické databázi „e-Bacchus“, neboť hrozny použité na jeho výrobu nepocházely z deklarované zeměpisné oblasti; ve znaku geografický původ tedy předmětné víno nevyhovělo podmínkám stanoveným v čl. 40 odst. 2 písm. a) nařízení č. 607/2009 ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu, jelikož uváděním do oběhu účastník řízení porušil ustanovení čl. 118v odst. 1 nařízení č. 1234/2007 ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví,

- jehož označení uvádělo spotřebitele v omyl, neboť jak bylo zjištěno ze srovnání hodnot bezcukerného extraktu, zjištěných při zatřídění vína (obsah bezcukerného extraktu 25,5 g/l) a v laboratoři SZPI na vzorku takto označeného vína odebraného v tržní síti (obsah bezcukerného extraktu 20,9 g/l), nemohlo se jednat o totožné víno, čímž se dopustil v rozporu s čl. 16 nařízení č. 178/2002 klamání spotřebitele a naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví.

II. Dne 9. 7. 2012 porušil povinnost vést evidenční knihy v rozsahu, způsobem a ve lhůtách stanovených předpisy Evropské unie, zákonem o vinohradnictví a vyhláškou č. 323/2004 Sb., zakotvenou v ustanovení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví, neboť v evidenčních knihách neevidoval prodeje posledních 594 kusů lahví vína Müller Thurgau, 2010, víno s přívlastkem pozdní sběr, suché, oblast Morava, Podoblast Velkopavlovická, obec Boleradice, trať Nové Hory, alk. 12,0 % obj., šarže č. 1100310/03/27, toto víno pak v evidenční knize vedené v souladu s ustanovením § 14 odst. 10 vyhlášky č. 323/2004 Sb., resp. dle vzoru uvedeného v příloze č. 32 vyhlášky č. 323/2004 Sb. Evidoval v měsících srpnu, říjnu, listopadu roku 2011 a dále v měsíci březnu 2012, nikoli v záři 2011 a v lednu a únoru 2012, čímž se dopustil správního deliktu podle ustanovení § 39 odst. 5 zákona o vinohradnictví.

Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno poté, co bylo odvolacím orgánem – žalovaným, v předcházejícím správním řízení rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno, neboť se odvolací orgán neztotožnil s právní kvalifikací správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně totiž v předcházejícím zrušeném rozhodnutí pod bodem I. druhou odrážkou uvedl, že víno vykazovalo obsah bezcukerného extraktu 20,9 g/l, zatímco při zatřiďování mělo mít obsah bezcukerného extraktu 25,5 g/l, tj. vykazovalo rozdíl větší, než povoluje ustanovení § 12 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 323/2004 Sb. Žalobce tak porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o vinohradnictví a dopustil se spáchání správního deliktu podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. aa) téhož zákona. Dle žalovaného vzhledem k rozdílu bezcukerného extraktu předmětného vína oproti vínu zatříděnému (4,6 g/l), nemohlo být předmětné víno se zatříděným totožné. Zároveň na základě laboratorního rozboru má za prokázané, že předmětné víno nebylo tuzemského původu. Podstata protiprávnosti jednání žalobce tedy spočívala v tom, že uváděl-li do oběhu předmětné víno zahraničního původu označené v podstatě stejně jako uvedené víno zatříděné, uváděl způsob označování předmětného vína spotřebitele v omyl o tom, že se jedná o zatříděné víno. Takové jednání pak může představovat především porušení čl. 16 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002. Pokud rozdíl v hodnotě bezcukerného extraktu dokládá klamání spotřebitele ohledně totožnosti předmětného vína, nebylo na místě hodnotit tuto skutečnost znovu z pohledu možného porušení § 27 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o vinohradnictví, neboť se jednalo o zcela jiné víno než zatříděné.

II. Obsah žaloby

Žalobce v podané žalobě nejprve shrnuje dosavadní skutkový stav věci. Rozhodnutí žalovaného považuje za rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 S., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Žalobce dále namítá vady řízení. Správní orgán I. stupně se dopustil řady závažných procesních pochybení, která výrazným způsobem zkrátila jeho práva. Žalovaný pak jeho pochybení správním orgánem I. stupně nenapravil.

Další žalobní body žalobce vymezil totožně s body odvolacími.

Ad 1.) Žalobce namítá, že nesprávné poučení má zásadní vliv na jeho povinnosti. Poučení je v rozporu s výrokem I. a II., a to v otázce lhůty povinnosti úhrady pokuty. Rovněž i výzva je nezákonná, neboť výzva je rozhodnutím a musí tedy obsahovat veškeré náležitosti podle ustanovení § 68 správního řádu včetně odůvodnění a poučení, což však předmětná výzva neobsahovala. Výrok výzvy nadto neobsahuje odkaz na ustanovení správního řádu, dle kterého byla vydána, jaké skutečnosti žádá správní orgán doplnit, přičemž stanovená třídenní lhůta je v rozporu s ustanovením správního řádu. Pokud by žalobce na nezákonnou výzvu nereagoval, mělo by to fatální dopad do jeho práv a řízení o jeho odvolání by bylo zastaveno. Ad 2.)

Žalobce dále namítá, že mu byla uložena pokuta ve stejné výši, jako ve zrušeném prvostupňovém rozhodnutí. Bylo však vypuštěno porušení ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o vinohradnictví a sníženo množství vína uváděného do oběhu, a to z původně deklarovaného množství 2.446,75 l na nyní správním orgánem uváděné množství 2.166,75 l (tedy 2.889 ks lahví). Správní orgán tedy nepostupoval při ukládání výše pokuty v souladu se zásadami správního trestání. Správní orgán se rovněž nezabýval všemi zákonnými kritérii pro uložení pokuty, a to kritériem okolností, kritériem zkoumání majetkových poměrů, kritériem míry závažnosti, následků a způsobu, přičemž výši pokuty neodůvodnil. Správní orgán zneužil meze správního uvážení a opětovně zatížil své rozhodnutí zjevnou nezákonností. Žalobce dále odkazuje na zjevnou účelovost tvrzení žalovaného, neboť množství vína uvedeného do oběhu je jedním ze základních kritérií při hodnocení pokuty.

Správní orgán přezkoumatelně neprokázal hodnocení nejzávažnějšího správního deliktu. Žalovaný vypustil hodnocení v neprospěch žalobce, že se opakovaně dopouští správních deliktů v odvětví vína. Tuto skutečnost pak ve výši pokuty nezohlednil. Žalobce namítá, že žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, nezjistil skutkový stav věci a své závěry deklarovali pouze na základě nepřezkoumatelného protokolu o zkoušce a posudku. Upozornil na zásadu rovnosti, kdy jsou jiným účastníkům řízení za srovnatelná porušení ukládány pokuty podstatně nižší, a to i s ohledem na množství vína uvedeného do oběhu a především s přihlédnutím k majetkovým poměrům jednotlivých účastníků řízení.

Ad 3.)

Dle názoru žalobce zatížil správní orgán své rozhodnutí další procesní vadou, když nerespektoval právní názor žalovaného. Ten ve svém rozhodnutí zaujal právní názor, že je nutné ve věci skutku porušení ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o vinohradnictví řízení zastavit, což správní orgán I. stupně neučinil.

Ad 4.)

Žalobce dále namítá, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání ze dne 17. 4. 2013. Argumentace žalovaného, že nebylo jeho povinností se zabývat uplatněnými námitkami procesního charakteru, nemá zákonnou podporu a je tudíž nepřezkoumatelné.

Ad 5.)

Žalobce namítal, že výrok I. prvostupňového rozhodnutí v části týkající se porušení povinnosti v označení vína tradičním výrazem „víno s přívlastkem“ je nepřezkoumatelný. Správní orgán neuvedl, na základě kterých parametrů, hodnocených a srovnávaných v elektronické databázi, k tomu dospěl, aby mohl žalobce tyto skutečnosti ověřit a řádně chránit svá práva. Pouhé konstatování v posudku, že víno nevyhovělo geografickému původu, je zcela nepřezkoumatelné. Žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, pouze v rozhodnutí popisuje metodu, nikoliv však srovnání hodnot zjištěných při rozporu se stavem hodnot, jakými by mělo disponovat v daném ročníku víno vyrobené z hroznů v České republice konkrétně daná odrůda. Správní orgán měl konstatovat, jaká je země původu hroznů, a to s odkazem na provedený rozbor, neboť bez toho je rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné, když se jeho tvrzení neopírají o důkazní prostředky.

Ad 6.)

Žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí citace různých ustanovení právních předpisů a článků evropských předpisů, včetně jejich novel, avšak zcela opomněl, že od 1. 1. 2014 bylo zrušeno nařízení Rady (ES) č. 1234/2007. Argumentaci žalovaného, že se tento zabýval změnami právní úpravy, nicméně dospěl k závěru, že nová právní úprava není pro žalobce výhodnější, je nutno vyhodnotit jako účelovou, neboť novější právní úprava uvedené ustanovení nezměnila.

Ad 7.)

Žalobce taktéž nerozumí, z jakého důvodu, i přes závaznost právního názoru žalovaného je mu kladeno k tíži porušení čl. 16 Nařízení Rady č. 178/2002 a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví.

Ad 8.)

Správní orgán se řádně nevypořádal s jeho námitkou, která se týká uvedení doby porušení, tj. den 9. 7. 2012. Tento den je z časové identifikace skutku dnem kontroly a nikoli dnem, kdy by měl být deklarovaný skutek spáchán. O tom svědčí i správním orgánem ve výroku uvedené „neevidoval poslední prodeje“, avšak uvedení počtu prodejů, kdy proběhly a v jakém množství ve výroku absentuje. Rovněž není přezkoumatelný výrok v části, kdy správní orgán uvádí, že žalobce neevidoval víno v září roku 2011 a v lednu a únoru roku 2012. Z ustanovení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví nevyplývá povinnost činit záznam o vínu v měsících, kdy nedošlo k pohybu vína a tato skutečnost je z evidence seznatelná a navazující. Tato skutečnost nevyplývá ani z ustanovení § 14 vyhlášky č. 323/2004 Sb. či přílohy 32. Správní orgány se rovněž nevypořádaly s délkou trvání protiprávního jednání a skutek proto není vymezen tak, jak požaduje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu.

Ad 9.)

Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice vypustil argumentaci správního orgánu I. stupně o recidivě žalobce ve správních deliktech při označování vína, avšak již se nevypořádal s jeho námitkou o dopadu vypuštění této argumentace na výši pokuty.

Ad 10.)

Správní orgán ve svém výroku I. tvrdí, že povolená odchylka u bezcukerného extraktu (+- 1,5 %) je nastavena tak, aby mohly být zohledněny jak případné chyby použitých metod, tak případné změny vlastností vína v důsledku jeho zrání na sudu či na lahvi či v důsledku drobných enologických postupů. Nelze však akceptovat tvrzení správního orgánu, že odchylka je nastavena na chybu použitých metod. Každá akreditovaná metoda má stanovenou svou odchylku, která nezasahuje do rozpětí stanovené odchylky uvedené ve vyhlášce č. 323/2004 Sb. Správní orgán však neposuzoval odchylky jednotlivých metod použitých jednak při analýze, která byla předložena žalobcem k zatřídění, a srovnání s odchylkou metody, jež byla použita laboratoří SZPI. V případě porovnávání jednotlivých hodnot bezcukerného extraktu nedošlo k zohlednění chyby metody dle požadavků ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky č. 323/2004.

Ad 11.)

Řízení o kontrole a řízení o správním deliktu jsou dvě oddělená a samostatná řízení. Problematikou návaznosti kontrolního řízení a řízení o správním deliktu se zabýval již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, č. j. 7 A 59/99-45, na který odkazuje rovněž Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2007, č. j. 4 As 21/2007-80, přičemž žalovaný v souladu s těmito závěry nepostupoval. Podle přechodných ustanovení zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, se řízení započatá za účinnosti dřívější úpravy dokončí podle této, a tím je zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“). Nelze proto akceptovat vyřízení námitek žalobce do protokolu o „nové kontrole“, neboť se správní orgán nevypořádal s námitkou litispendence. Ukončení předchozích kontrol neznamená ukončení řízení. Argumentace žalovaného je tedy zavádějící a účelová.

Ad 12.)

Žalobce namítá, že v řízení o uložení pokuty musí být dodržována přísná pravidla stanovená právním předpisem, neboť se jedná o správní trestání. Nezbytným předpokladem je precizní vymezení skutku, za jehož spáchání má být žalobci uložena sankce. Není možné, aby tento skutek vyplýval pouze z odůvodnění listiny označené jako „zahájení správního řízení“, která právě přesnou specifikaci skutku rovněž neobsahuje. Tento skutek totiž musí být přenesen rovněž do konečného rozhodnutí, kterým se o takto vymezeném skutku rozhoduje. Totožné zásady se uplatňují i v trestním řízení, kdy musí být totožnost skutku zachována od zahájení trestního stíhání do konečného pravomocného rozhodnutí o skutku. Totožný princip zachování skutku se proto musí uplatnit taktéž v případě správního trestání a nelze, aby byl takto skutek formulován až ve výroku, kterým se ukládá sankce. Do této doby nelze fakticky přezkoumat, z jakého jednání je žalobce o uložení pokuty viněn a nemůže se proti němu účinně bránit. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, a ze dne 5. 8. 2010, č. j. 9 As 19/2010-109. Ani výrok rozhodnutí dle žalobce přesnou specifikaci skutku neobsahuje.

Ad 13.)

Žalobce se rovněž vyjádřil k argumentaci žalovaného v odůvodnění na str. 11 a k protokolu o kontrole ze dne 26. 6. 2012 č. P055-10831/12 a dokladu o kontrole č. D021-10831/12. Společnost PENNY Market s.r.o. sice nezpochybnila, že jako duplikátní vzorky správní orgán odebral vzorky označené jiným číslem šarže. Žalobce však neměl možnost tyto vzorky nechat rozborovat, neboť správní orgán by jejich rozbory odmítl s tím, že se jedná o jiná vína. Názor žalovaného, že při kontrole může zastupovat kterýkoliv zaměstnanec kontrolované osoby, je nutno odmítnout i s poukazem na nový zákon o státní kontrole č. 255/2012 Sb., který tento stav zavádí, ale až s účinnosti ke dni 1. 1. 2014. Žalovaný zkrátil žalobce na jeho právu rozborovat a prověřit odebraný duplikátní vzorek vína.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný má za to, že přezkoumal jak správnost prvostupňového rozhodnutí v mezích odvolání žalobce, tak jeho zákonnost v plném rozsahu, stejně tak zákonnost prvostupňového řízení, přičemž neshledal vady, které by odůvodňovaly vyhovění jeho odvolacím návrhům. Žalovaný neshledal procesní pochybení správního orgánu I. stupně, která by způsobovala nezákonnost prvostupňového rozhodnutí.

Žalovaný se následně vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům ve struktuře, jež použil žalobce ve svém žalobním podání. Především odkazoval na žalobou napadené rozhodnutí a dále doplnil skutečnosti, které soud dále shrnuje.

Ad 1.)

I kdyby žalobce „v dobré víře“ (o té však nemůže být v dané situaci uvažováno) nereagoval na výzvu k doplnění odvolání, byl by stále vázán svým příslibem uvedeným v odvolání, že toto doplní do 15 dní. Pokud by tak neučinil, přezkoumal by žalovaný správnost prvostupňového rozhodnutí ve vztahu k tvrzením uvedeným v odvolání, kdy byly pro přezkum odvolací důvody uvedeny dostatečně.

Ad 2.)

K otázce výše uložené sankce předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Bylo-li předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně v odvolacím řízení zrušeno, nebyl správní orgán I. stupně při novém projednání tímto rozhodnutím vázán. Primárně byl vázán právním názorem žalovaného. I když správní orgán I. stupně zpřesnil dle pokynu žalovaného právní kvalifikaci jednání žalobce, nebyl dán důvod pro automatické snížení pokuty. Správní orgán I. stupně proto znovu zhodnotil závažnost protiprávního jednání žalobce a dospěl ke stejné výši pokuty. Žalovaný provedl v hodnocení protiprávního jednání žalobce dílčí korekce, když vypustil úvahu o hodnocení recidivy a doplnil úvahu o vědomém uskutečnění protiprávního jednání. Celkové hodnocení závažnosti však shledal přípustným, resp. poměrně mírným. Za přípustnou shledal rovněž úvahu o hodnocení množství předmětného vína, neboť přestože bylo shledáno množství o 300 l nižší, je možno množství 4.324 ks lahví nevyhovujícího vína (z toho 2.889 ks prodáno spotřebitelům) označit za vysoké.

Žalovaný dále odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, kde dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že správní orgán ukládající pokutu za správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter. Žalobce však nikdy netvrdil, že by pro něj mohla být pokuta likvidační nebo jakkoli nepřiměřená jeho majetkovým poměrům. Žalovaný dále konstatuje, že skutečnosti týkající se vědomosti žalobce o protiprávnosti jeho jednání a o možnosti ekonomického poškození spotřebitelů byly v daném případě naprosto zjevné ze správního spisu. Pokud vydával předmětné víno za víno zatříděné, muselo se jednat o jeho vědomé jednání. Podobně pokud je spotřebitelům prodáváno víno jiné, než jaké je deklarováno na obalu, jsou zjevně ekonomicky poškozováni. K námitce porušení zásady rovnosti žalovaný uvedl, že mu není z úřední činnosti znám podobný případ, kde by byla uložena nedůvodně nižší pokuta. Naopak v podobných případech bývají standardně ukládány pokuty podstatně vyšší.

Ad 3.)a Ad 4.)

K žalobním bodům ad 3) a ad 4) žalovaný zejména odkázal na napadené rozhodnutí.

Ad 5.) Skutkový stav věci zjištěn dostatečně a nejsou o něm důvodné pochybnosti. Skutkový stav věci byl zjištěn provedenými laboratorními rozbory, o nichž byl sepsán protokol o zkoušce č. D021-10831/12/A01 ze dne 15. 6. 2012 a posudek č. D021-10831/12/A01 z téhož dne, přičemž tyto dokumenty byly správním orgánem I. stupně provedeny jako listinné důkazy. Všechny postupy použité na protokole o zkoušce jsou akreditované Českým institutem pro akreditaci o.p.s. Způsob vyhodnocení je dán akreditovanou metodou SZPI 4911, kterou laboratoř analýzu geografického původu vín provádí, a která ve svém postupu zahrnuje výsledky získané metodami OVI. Tato metoda je založena na stanovení zastoupení přirozených izotopů vodíku, uhlíku a kyslíku ve víně pomocí nukleární magnetické rezonance a hmotnostní spektroskopie izotopových poměrů. Zmíněné izotopové hodnoty se liší pro vína jak z hlediska území, na kterém bylo víno vypěstováno, tak i z hlediska ročníku, a touto metodou je tedy možné prokázat geografický původ vzhledem k deklarovanému území a ročníku. Laboratoř SZPI disponuje databází izotopových hodnot autentických vzorků ze sklizně 2010 z území pokrývajícího celou ČR. Při interpretaci izotopových hodnot získaných proměřením vzorku vína není možné přímé porovnání každého izotopového parametru s údaji autentických vzorků zvlášť. Vyhodnocení vychází až z výsledného statistického zpracování, které je jejich vzájemnou kombinací. Proto je na protokole o zkoušce interpretován jako nevyhovující pouze geografický původ a výsledky jednotlivých izotopových poměrů nejsou hodnoceny. Porovnáním izotopových hodnot předmětného vína s celým souborem autentických vín pro vína z ČR ročníku 2010 bylo vzhledem k výrazně odlišným hodnotám akreditovanou metodou prokázáno, že víno nepochází z deklarovaného území, ročníku 2010, a proto je není možné označit chráněným tradičním názvem „víno s přívlastkem“. Již z názvu akreditované metody vyplývá, že primárním cílem rozborů prováděných touto metodou není určit konkrétní zemi původu vína, nýbrž ověřit, zda mohlo být toto víno vyrobeno z hroznů sklizených v ČR. Sám žalobce taktéž nikdy netvrdil, že by se skutečně jednalo o víno vyrobené z hroznů sklizených na území ČR. K odkazu žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně pod č. j. 31 A 9/2011-47 žalovaný uvádí, že tento rozsudek se otázkou, jež žalobce v dané námitce vznáší, nezabývá.

Ad 6.)

Námitkou změny právní úpravy se v napadeném rozhodnutí zabýval. Za situace, kdy se povinnosti žalobce změna právní úpravy fakticky nedotkla, pokládá žalovaný úvahu o tom, že nová právní úprava není pro něj příznivější, za správnou.

Ad 7.)

Žalovaný je přesvědčen, že ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobce pod označením zatříděného vína uváděl do oběhu víno zcela jiné, čímž uváděl spotřebitele v rozporu s ustanovením čl. 16 nařízení č. 178/2002 v omyl.

Ad 8.) a 9.)

Žalobce nyní nijak neprokazuje, proč by neměl povinnost dodržovat požadavky vzoru evidence upraveného vyhláškou. Stejně tak žalobce neprokazuje, že by argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí stran vymezení skutku naplňujícího skutkovou podstatu správního deliktu byla nesprávná. Jedná se toliko o obecná nedůvodná tvrzení žalobce.

Ad 10.)

Žalobce zde neuvádí žádný případ, který by vypovídal o různém zacházení s různými subjekty ze strany žalovaného.

Ad 11.)

Tuto námitku žalovaný považuje za nedůvodnou, neboť je založena na nesprávném výkladu zákona č. 552/1991 Sb. a zákona č. 255/2012 Sb. a institutu litispendence, přičemž dále odkazuje na napadené rozhodnutí.

Ad 12.)

Žalovaný uvádí, že se otázkou vymezení skutku ve správním řízení a rozhodnutí zabýval již v napadeném rozhodnutí. Žalobce byl v průběhu řízení zpraven o tom, jaké jednání mu je kladeno za vinu a jak je právně kvalifikováno. Měl možnost se v řízení vyjadřovat, což taktéž učinil, a správní orgán I. stupně se s jeho vyjádřením vypořádal. Výrok prvostupňového rozhodnutí rovněž odpovídá požadavkům judikatury a jednoznačně vymezuje protiprávní jednání žalobce.

Ad 13.)

Žalovaný trvá na své argumentaci napadeného rozhodnutí. Z žádné z jeho činnosti mu není známo, že by jako duplikátní vzorky byla odebrána vína jiných šarží, než předmětné víno. Duplikátní vzorky byly patrně ponechány v dispozici kontrolované osoby a žalovanému nejsou dostupné. Žalovanému tedy není známo, že by při odběru duplikátních vzorků došlo k jakémukoliv pochybení.

IV. Průběh jednání dne 23. 1. 2017

Právní zástupce žalobce především odkázal na žalobu. Dále doplnil, že dle protokolu o kontrole ze dne 9. 2. 2012 surovina použití na výrobu nebyla původem z ČR. Dle protokolu o zkoušce ze dne 15. 6. 2012 u předmětného vína nevyhovuje původ, přičemž předpis hodnocení nařízení č. 1234/2007 stanovuje metody dle ceníku V292. Použitá metoda nezkoumá a nedokáže zkoumat surovinu, a tudíž neprokazuje neznámý původ suroviny. Metodou se zkoumá pouze hotové víno, hotový výrobek. Proto má žalobce za to, že metodou nebylo možné prokázat surovinu. Víno bylo vyrobeno v r. 2010, oblast Morava, podoblast Velkopavlovická a ze zkoušky, kterou prováděl žalovaný od 4. 5. 2012 do 15. 6. 2012, není patrno, s jakým produktem, jakého ročníku bylo provedeno srovnání a rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Víno z roku 2010 ani nemuselo splňovat předpoklady, jež byly stanoveny až v roce 2011. V otázce cukernatosti extraktu právní zástupce žalobce poukázal na to, že skutečně byly použity všechny odchylky, pouze částečně jedna v rozmezí 1,5 g/l, ale jsou zde i další odchylky. Dále odkázal na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 62 A 57/2015, ze kterého vyplývá, že je nutné, aby byl výrok správního deliktu jasný, určitý a srozumitelný tak, aby se nemohl zaměnit s jiným výrokem. Zde se hovoří pouze o tom, co bylo naměřeno, nikoliv však jaké předpisy byly porušeny. Žalobce odkázal na to, že sám žalovaný tyto odchylky u jiných šetření provádí, přičemž toto vyplývá mj. z protokolu u společnosti Tesco Stores ČR a.s., ve kterém bylo k daným odchylkám přihlédnuto. Ke všem účastníkům řízení by tedy mělo být přistupováno jednotně.

Žalovaný především odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dále uvedl, že požadavek na surovinu použitou pro víno označené „s přívlastkem“ je ten, aby byla tuzemská. Metoda zkoumá, z jaké suroviny byl výsledný výrobek vyroben. Zdejší soud se touto problematikou již zabýval mj. v rozhodnutí sp. zn. 30 A 9/2014, Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí v rozsudku sp. zn. 4 As 69/2016 přezkoumal. Oba soudy akceptovaly metodu založenou na vyvracení možnosti, aby víno bylo z určité oblasti, v daném případě z deklarované oblasti Morava. Pokud se týká odchylky měření, byla v napadeném rozhodnutí tato problematika dostatečně popsána. I při jakémkoliv zhodnocení maximálních odchylek bylo víno stran obsahu bezcukerného extraktu stále velmi nevyhovující a velmi odlišné od vína, za které bylo deklarováno.

K dokazování bylo čteno žalobcem předložené rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně ve věci účastníka řízení Tesco Stores ČR a.s., ze dne 29. 9. 2016, č. j. SPZ/AK768-55/2015, protokol o zkoušce analytického rozboru vína č. 924/2015 ze dne 18. 12. 2015.

Soud následně návrh žalobce na provedení výslechu svědka Ing. P. a Ing. Š. zamítl.

V. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“

Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170, kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, www.nssoud.cz). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz), bylo vysloveno, že „… je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „… je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

Soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Pokud žalobce namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, je třeba připomenout, že mu žádný právní předpis nestanoví povinnosti vypořádávat námitky ve stejné struktuře, v jaké žalobce podal odvolání. Je pouze na žalovaném, aby odvolací námitky vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že zamítnutí jednotlivých odvolacích námitek zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako prvostupňového rozhodnutí, je pak seznatelné, které otázky správní orgány považovaly za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Ve světle těchto skutečností považuje soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci, přičemž dodržel číslování a strukturu žalobcem uváděných žalobních námitek.

Ad 1.)

Soud k námitce nesprávného poučení uvádí, že součástí prvostupňového rozhodnutí je skutečně poučení ve znění: „Proti tomuto rozhodnutí má účastník řízení právo podat podle § 81 odst. 1 a § 83 odst. 1 správního řádu odvolání do 15 dnů ode dne doručení prostřednictvím inspektorátu v Brně. O odvolání rozhodne podle ustanovení § 90 správního řádu, jako místně a funkčně příslušný podle § 1 odst. 2, § 1 odst. 6 zákona o SZPI ústřední inspektorát. Podle ustanovení § 76 odst. 5 správního řádu nebude mít případné odvolání do usnesení odkladný účinek. Pokud nebudou pokuta a náklady řízení uhrazeny ve stanoveném termínu, bude proveden výkon rozhodnutí podle platných právních předpisů.“ V posuzovaném případě byl tedy žalobce částečně nesprávně poučen, ačkoliv jinak byly splněny náležitosti poučení dle ustanovení § 68 odst. 5 správního řádu. Jedná se o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Soud však v tomto směru odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008-69, kdy tento uvedl: „Na druhou stranu však nelze konstatovat, že každé procesní pochybení správního orgánu, resp. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, má bez dalšího za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a tedy i o důvodnosti podané žaloby. Vždy je třeba zkoumat, zda to které porušení vede rovněž ke zkrácení subjektivních veřejných práv žalobce, k němuž může dojít nejenom porušením procesních práv účastníka řízení, ale též nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů.“ Nelze tudíž přisvědčit názoru žalobce, že by každé pochybení správních orgánů bez dalšího mělo vliv na zákonnost rozhodnutí.

Věta o odkladném účinku odvolání proti usnesení byla do předmětného poučení nejspíš zanesena v důsledku administrativního pochybení, které pravděpodobně vzniklo opakovaným kopírováním. Tento závěr je možno dovodit již vzhledem k faktu, že se v daném případě o usnesení nejednalo a tato část poučení se na danou věc nikterak nevztahovala. Jak je zřejmé ze samotného odvolání žalobce ze dne 17. 4. 2014, tato skutečnost byla zřejmá i jemu. Uvedl totiž, že správní orgán nevydal žádné usnesení, ale rozhodnutí. Lze pak předpokládat, že si byl vědom skutečnosti, že v důsledku odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí toto nenabylo právní moci a tudíž mu nevznikla povinnost k úhradě pokuty ani nákladů řízení. Ze správního spisu nadto nevyplývá, že by se žalobce tímto chybným poučením řídil a uvedenou částku skutečně uhradil. I z toho lze dovodit jeho znalost následků podaného odvolání. V návaznosti na podané odvolání poté správní orgán I. stupně prostřednictvím výzvy k doplnění odvolání ze dne 23. 4. 2014, č. j. BX719-32/2013, žalobci přisvědčil v tom, že poučení obsahuje navíc větu týkající se ustanovení § 76 odst. 5 správního řádu. S ohledem na skutečnost, že účastník řízení podal své odvolání v zákonem stanovené lhůtě příslušnému správnímu orgánu, neměla dle názoru správního orgánu I. stupně na jeho práva v poučení omylem navíc uvedená věta žádný vliv. Dle názoru soudu žalobce zcela evidentně správně pochopil zřejmou nesprávnost v textu poučení, podal včasné odvolání a byl srozuměn s tím, že takto podané odvolání má odkladný účinek. Pochybení správního orgánu I. stupně nevedlo ke zkrácení žalobce na jeho procesních právech a nedošlo ke zkrácení jeho subjektivních veřejných práv.

Soud se dále zabýval i formou výzvy k doplnění odvolání ze dne 23. 4. 2014, č. j. BX719-32/2013. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí dne 17. 4. 2014 velmi stručné a obecné odvolání, v němž namítl nezákonnost a nepřezkoumatelnost výroků prvostupňového rozhodnutí s tím, že další podstatné náležitosti doplní do 15 dnů. Žalobce byl správním orgánem I. stupně výše specifikovanou výzvou vyzván, aby vzhledem ke skutečnosti, že zaslal odvolání v zákonem stanovené lhůtě, ve lhůtě 3 pracovních dnů ode dne doručení výzvy toto doplnil, neboť lhůta pro podání odvolání stanovená v ustanovení § 83 odst. 1 správního řádu je lhůtou zákonnou, a tudíž pro správní orgán i žalobce lhůtou závaznou a nepřekročitelnou. Soud se zabýval posouzením, jaká je správním řádem stanovená forma výzvy k doplnění odvolání (nikoliv blanketního) a zda případný nedostatek zákonem stanovené formy této výzvy je natolik závažnou vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o odvolání.

Podle § 82 odst. 2 správního řádu musí mít odvolání náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že náležitosti odvolání jsou ve správním řádu explicitně vyjádřeny. Tedy každé podání, které má být posouzeno jako odvolání (přičemž správní orgán je dle § 37 odst. 1 správního řádu povinen posuzovat podání podle skutečného obsahu), musí vedle základních náležitostí každého podání stanovených v § 37 odst. 2 správního řádu obsahovat i specifikaci rozhodnutí, proti kterému směřuje, dále rozsah, v němž jej napadá, tj. uvedení výroků, které jsou napadány, a dále konkrétní skutečnosti, z nichž se dovozuje nesprávnost právního či skutkového posouzení věci nebo vady řízení (odvolací důvody). Žalovaný se tedy mýlí, pokud v kasační stížnosti konstatoval, že odvolání musí obsahovat pouze náležitosti stanovené v § 37 odst. 2 správního řádu.

Správní řád (č. 500/2004 Sb.) přijal jinou konstrukci odvolacího přezkumu, než kterou znal předchozí správní řád (č. 71/1967 Sb.). Zvýšil totiž odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumáváno - s výjimkou skutečností, které je povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání (srov. č. 1580/2008 Sb. NSS). Podle § 89 odst. 2 správního řádu totiž odvolací orgán přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, správnost napadeného rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, nevyžaduje-li veřejný zájem jinak.

Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním ve smyslu § 37 správního řádu, a s ohledem na § 93 odst. 1 správního řádu, podle nějž se pro řízení o odvolání použijí obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu, je nutno uzavřít, že nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu (shodně též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2008, č. j. 54 Ca 1/2008 - 30, publikovaný pod č. 1578/2008 Sb. NSS).

V posuzovaném případě odvolání žalobce vedle základních náležitostí podání obsahovalo specifikaci napadeného rozhodnutí i uvedení rozsahu, v němž je napadá, k chybějícím odvolacím důvodům však žalobce pouze uvedl, že odůvodnění odvolání předloží do 15 dnů. Takto formulovaným odvoláním dal odvolatel (žalobce) správnímu orgánu jednoznačně najevo, že odvolání hodlá doplnit právě ještě o odvolací důvody. V takovém případě měl správní orgán učinit opatření k odstranění nedostatků odvolání postupem podle § 37 odst. 3 za užití institutu poskytnutí dodatečné lhůty dle § 39 odst. 1 správního řádu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009-53). Výzva k doplnění odvolání měla mít v posuzovaném případě formu usnesení dle § 39 správního řádu. K nedodržení zákonem stanovené formy jako k vadě by bylo možno přihlédnout jen tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 301/95). Obsah výzvy objektivně nemohl vzbuzovat pochybnosti o tom, co a v jaké lhůtě má být učiněno. Žalobce na výzvu také reagoval a odvolání o odvolací důvody doplnil. Žalovaný se jeho odvolacími důvody v rozhodnutí podrobně zabýval (viz dále). Nedostatek formy výzvy by v posuzované věci proto nemohl vést k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé.

Ad 2.), ad 9.)

Pokud se jedná o výši pokuty, jež byla žalobci za jeho jednání uložena, byla tato výsledkem správního uvážení správního orgánu I. stupně a následně taktéž žalovaného. Je-li výše pokuty stanovena na základě zákonem uložené diskrece správního orgánu, je povinností správního orgánu zabývat se všemi zákonnými hledisky, která jsou pro posouzení konkrétní výše pokuty nezbytná a zohlednit všechny skutečnosti, jež mohou mít vliv na konkrétní výši pokuty. Zde je potřeba podotknout, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit toto volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze však podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení nebo správní orgán volné uvážení zneužil. Soud tedy posuzuje, zda rozhodnutí správního orgánu nevybočilo z mezí stanovených zákonem. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 As 51/2007, uvedl:„…řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Zohledněním všech hledisek, jež lze v konkrétní věci považovat za relevantní, pak určuje míru zákonnosti stanoveného postihu. (…) Jednotlivé logické kroky, které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty, je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné…“ Výše pokuty pak musí odpovídat správním orgánem zvažovaným zákonným kritériím a podmínce přiměřenosti.

Pokud se týká výše pokuty, uplatnil žalobce obdobnou námitku již v odvolacím řízení. Správní orgán v neprospěch žalobce hodnotil skutečnost, že jeho pochybení byla zjištěna ve vztahu k označování do oběhu uváděného vína a jeho původu, neboť provenience vína je jedním z klíčových aspektů, podle kterých se spotřebitel při nákupu vína rozhoduje. Dále bylo k jeho tíži hodnoceno, že se správních deliktů v odvětví vinařství dopouští opakovaně, že množství předmětného vína bylo vysoké (2.889 ks lahví), přičemž mohlo působit na několik tisíc spotřebitelů. Správní orgán I. stupně hodnotil i to, že se žalobce dopustil více deliktů (a to konkrétně tří), a rovněž to, že k poškození zájmů spotřebitele mohlo dojít v ekonomické rovině a do budoucna v ochabnutí jejich důvěry v deklarovaný původ vín. V jeho prospěch byl hodnocen fakt, že konkrétní škodlivý následek nebyl prokázán. Na základě těchto úvah dospěl správní orgán I. stupně k závěru o menší závažnosti správního deliktu. Žalovaný pak uvedené závěry korigoval. Dle něj nelze žalobci k tíži přičítat recidivu, neboť se dovozuje ze správního rozhodnutí, které nebylo v době spáchání projednávaných správních deliktů pravomocné. Na druhou stranu však žalovaný k jeho tíži zohlednil, že se jednalo o pochybení vědomé. Jako výrobce si musel být vědom, že předmětné víno nesplňuje podmínky pro užití tradičního výrazu. Žalovaný dále uvedl, že i přes tyto korekce není na místě upuštění od uložení pokuty. Správní orgán I. stupně a žalovaný s přihlédnutím k hodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce jako menší mu uložili pokutu ve výši 200.000 Kč, což činí 4 % horní hranice použitelné sazby. Zdejší soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry žalovaného, že vypuštění porušení ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o vinohradnictví správním orgánem I. stupně nemá na věc vliv, neboť bylo nahrazeno porušením čl. 16 nařízení č. 178/2002, přičemž klamání spotřebitele ohledně totožnosti vína považoval správní orgán za pochybení závažnější povahy. Soud také považuje za správnou argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, že rozdíl 300 l v množství předmětného vína uváděného do oběhu není nikterak v celkovém množství výrazný, aby ovlivnil výši pokuty.

Správní orgány tedy dostály požadavkům na zdůvodnění výše uložené sankce, když přihlédly ke všem kritériím, ke kterým by dle zákona přihlédnout měly. Jednání žalobce tak bylo vzhledem k hodnocení výše uvedených okolností dostatečně individualizováno. Je taktéž patrné, jakými úvahami se správní orgány obou stupňů při svém rozhodování řídily, stejně jako skutečnost, že dostatečně zvážily přitěžující a polehčující okolnosti vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu. Uvedení konkrétní váhy jednotlivých okolností případu na výši uložené sankce je z podstaty věci dosti problematické. Správní orgán totiž hodnotí jednotlivé okolnosti podle své vnitřní úvahy, a to zejména v jejich souhrnu, a to právě na základě diskrece. Přesto je z prvostupňového rozhodnutí zřejmé nejen to, které okolnosti považoval správní orgán za polehčující, a které za přitěžující, ale také lze ve zcela obecné rovině dovodit, jakou váhu jednotlivým okolnostem správní orgán I. stupně přikládal, a to z toho, v jakém pořadí jednotlivé okolnosti hodnotil. Zejména však byly tyto úvahy správního orgánu I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí kvantifikovány tvrzením, že v souhrnu vedly jednotlivé okolnosti k hodnocení závažnosti správního deliktu jako menší. I z tohoto důvodu byla poté správním orgánem I. stupně, resp. žalovaným, uložena pokuta na dolní hranici zákonného limitu. S ohledem na uloženou výši pokuty lze považovat odůvodnění této výše za zcela dostačující. Žalovaný uvedené rozhodnutí pouze minimálně korigoval, přitěžující okolnosti spočívající ve vytýkání recidivy žalobce nahradil přitěžující okolností spočívající ve vědomém jednání žalobce. Soud má v souladu s dostatečně zdůvodněnými závěry žalovaného za to, že vědomost žalobce o protiprávnosti jeho jednání a o možnosti ekonomického poškození spotřebitelů jasně vyplývá z obsahu správního spisu. Vydával-li žalobce předmětné víno za víno zatříděné, muselo se jednat o jeho vědomé jednání, stejně jako si musel být vědom skutečnosti, že prodávání vína jiného, než je deklarováno na etiketě daného vína (a to především s ohledem na původ hroznů), vede k ekonomickému poškozování spotřebitelů. Ostatní závěry správního orgánu I. stupně pak potvrdil. Takto provedené úvaze není dle soudu co vytknout. V tomto směru nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že správní orgány nevzaly při stanovení výše pokuty v potaz jinou právní kvalifikaci či vypuštění hodnocení recidivy, pokud mu udělili pokutu ve stejně výši jako ve zrušeném prvostupňovém rozhodnutí. Soud dodává, že správní orgán I. stupně ani žalovaný nebyli vázáni zrušeným prvostupňovým rozhodnutím a po zpřesnění právní kvalifikace předmětného jednání žalobce zcela nově zhodnotily závažnost jeho protiprávního jednání. Z napadeného i prvostupňového rozhodnutí je poté zřejmá poctivá snaha o individualizaci pokuty a o její řádné odůvodnění. Správní orgán I. stupně i žalovaný se zabývali závažností správních deliktů na základě kritérií obsažených v ustanovení § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví, kterými je způsob spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán.

Soud má rovněž za to, že se správní orgán I. stupně podrobně zabýval hodnocením nejzávažnějšího správního deliktu, a to s ohledem na absorpční zásadu dle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Soud upozorňuje, že i toto hodnocení je taktéž otázkou správního uvážení, kdy je na správním orgánu, aby vyhodnotil, který z deliktů je nejzávažnějším a tento svůj závěr taktéž řádně odůvodnil. V tomto smyslu nelze správnímu orgánu I. stupně v jeho závěru nic vytýkat, když tento na str. 16 prvostupňového rozhodnutí uvedl: „Za nejzávažnější správní delikt je přitom nutné považovat uvádění do oběhu vína označeného tradičním výrazem, byť se ve skutečnosti jednalo o víno s původem mimo ČR. Následkem uvádění takovýchto vín do oběhu je ekonomické poškození spotřebitele, který za cenu vína označeného, v tomto případě tradičním výrazem, získá produkt, jehož původ je neznámý. Poškozovat takto spotřebitele je ve zřejmém rozporu s poctivou a etickou obchodní praxí. Potřeby a očekávání dnešního spotřebitele týkající se správných a odpovídajících informací stále rostou. Řádné a správné označení produktů musí spotřebiteli umožnit výběr podle jeho možností a potřeb. Je přitom obecně známou skutečností, že vína původem z ČR jsou spotřebiteli preferována, v případě podobných zjištění přitom nutně ochabuje důvěra spotřebitelů v deklarovaný původ vín.“ Soud považuje takové odůvodnění správního orgánu I. stupně za přezkoumatelné a neshledal v něm vybočení z mezí správního uvážení.

K žalobcem tvrzené povinnosti přihlédnout k jeho majetkovým poměrům lze pak poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, v jehož výroku I. tento uvádí: „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ Z těchto závěrů tedy a contrario vyplývá, že není-li zcela zřejmý likvidační charakter pokuty, správní orgán k majetkovým poměrům pachatele deliktu není povinen přihlédnout. Za likvidační pokutu je pak nutno považovat takovou sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost, či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se na základě pokuty dostane do existenčních potíží. To však neznamená, že by pokuta za jiné správní delikty měla ztratit cokoliv ze své účinnosti, neboť ta musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele, přičemž nutnost účinně sankcionovat protiprávní jednání naplňující skutkové podstaty jiných správních deliktů vyplývá pro Českou republiku v řadě oblastí také z práva EU. V mnoha případech se totiž jedná o postih za porušení povinností uložených právním předpisem EU, a to již přímo nebo nepřímo na základě vnitrostátních právních předpisů transponujících unijní směrnice. Přitom Soudní dvůr EU vždy zdůrazňuje povinnost členských států postihovat porušení povinnosti vyplývající z unijního práva dostatečně efektivními sankcemi a zajistit tak „užitečný účinek“ unijního práva. Udělená sankce musí mít dostatečně odrazující účinek, a to jak z hlediska případné recidivy ze strany delikventa, tak z hlediska ostatních subjektů. Za daných okolností tedy nelze správnímu orgánu I. stupně či žalovanému vytýkat, že k majetkovým poměrům žalobce nepřihlédli, pokud neshledali uloženou pokutu pro žalobce za likvidační, a to zvláště za situace, kdy žalobce likvidační charakter uložené pokuty nikterak nenamítal a likvidační charakter uložené sankce rovněž dle názoru zdejšího soudu ze zjištěných skutečností sám o sobě nevyplýval. Soud jenom pro úplnost dodává, že dle veřejně dostupné rozvahy žalobce k 31. 12. 2013 (založená do sbírky listin ve veřejném rejstříku) činil jeho nerozdělený zisk 11 785 000 Kč. Na základě výše uvedeného tedy soud považuje i tuto námitku žalobce za nedůvodnou.

Žalobce dále vznesl námitku vybočení z ustálené správní praxe správního orgánu I. stupně, resp. žalovaného, vztahující se k obdobným případům, jde-li o výši uložené pokuty. Jak bylo již výše zdůrazněno, uložení sankce v určité výši je výsledkem správního uvážení prvostupňového orgánu, resp. žalovaného, a to v návaznosti na individuální posouzení skutkového stavu. Proto nelze úspěšně s pouhým obecným odkazem na jiná správní rozhodnutí dovozovat porušení zásady legitimního očekávání či zásadu rovnosti. Bez znalosti konkrétních skutkových okolností jiných případů, které však žalobce ve své námitce nikterak nevymezil, ani je nedoložil konkrétními správními rozhodnutími, není možné provést srovnání, na jehož podkladě by mohl soud případně vyslovit závěr, že v daném případě mohlo u žalobce dojít k porušení zásady rovnosti či k excesu překračujícímu meze správního uvážení, vůči kterým by soud mohl následně zasáhnout. Tato argumentace žalobce tedy nemůže pro svou obecnost obstát. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, „ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. k tomu obdobné závěry, vyslovené ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004-52, zveřejněném pod číslem 488/2005 Sb. NSS; z klasické starší judikatury viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92-5). Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany.“ Žalobce dostatečným způsobem neupřesnil, v jakých mezích se má soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí pohybovat, nelze se s takto obecně vymezeným žalobním bodem vypořádat. Soud však obecně uzavírá, že na základě jiných, blíže neupřesněných, správních rozhodnutí nelze bez dalšího dovozovat ustálenou praxi správního orgánu I. stupně či žalovaného.

K námitce žalobce, směřující proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci na základě nepřezkoumatelného protokolu o zkoušce a posudku, soud odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí v části Ad 5.), kde se s touto námitkou konkrétně vypořádává.

Ad 3.), ad 7.)

Žalobce rozporuje závěry správního orgánu I. stupně s ohledem na právní názor žalovaného, jehož rozhodnutím bylo zrušeno původní prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že ve vztahu k uvádění do oběhu předmětného vína, které neodpovídalo hodnotám bezcukerného extraktu při zatřiďování, čímž porušovalo ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o vinohradnictví, by mělo být správní řízení zastaveno. Tento skutek je totiž konzumován skutkem uvádění do oběhu předmětného vína uvádějícího svým označením spotřebitele v omyl (dle ustanovení čl. 16 nařízení č. 178/2002), pro který mělo být naopak řízení vedeno. Jak vyplývá z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí, cílem žalovaného zřejmě mělo být, aby s žalobcem nebylo vedeno správní řízení pro porušení ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bod 5 zákona o vinohradnictví, nýbrž pro porušení čl. 16 nařízení č. 178/2002. Dle žalovaného podstata protiprávnosti jednání žalobce spočívala v tom, že uváděl do oběhu víno zahraničního a blíže neznámého původu, které bylo označeno stejně jako víno zatříděné. Tento způsob označování předmětného vína uváděl spotřebitele v omyl o tom, že se jedná o zatříděné víno. Takové jednání poté může představovat především porušení čl. 16 nařízení č. 178/2002. Dále uvedl, že pokud rozdíl v hodnotě bezcukerného extraktu dokládá klamání spotřebitele ohledně totožnosti předmětného vína, není již na místě hodnotit tuto skutečnost znovu z pohledu možného porušení ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bod 5 zákona o vinohradnictví, neboť se jednalo o zcela jiné víno než zatříděné. Dle žalovaného jako samostatný správní delikt je možné posuzovat skutečnost, že v posuzovaném případě žalobce při uvádění do oběhu předmětného nezatříděného vína používal pro jeho označení tradiční výraz „víno s přívlastkem.“ Tato skutečnost není konzumována tím, že žalobce uváděl do oběhu zcela jiné víno, než víno zatříděné. Uvádění spotřebitele v omyl ohledně totožnosti vína se žalobce mohl dopustit i v případě, že by za uvedené zatříděné víno vydával jiné zatříděné víno. V daném případě však žalobce užil tradiční výraz pro víno nezatříděné, zahraniční.

Dle názoru soudu nelze s úspěchem tvrdit, že správní orgán I. stupně nerespektoval právní názor odvolacího orgánu. Správní orgán I. stupně ponechal ve výroku svého rozhodnutí právní kvalifikaci uvádění vína do oběhu, které bylo označeno tradičním výrazem „víno s přívlastkem“ a které nebylo vyrobeno v souladu s definicí tohoto tradičního výrazu, čímž došlo k porušení čl. 118v odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007. Dále změnil právní kvalifikaci z porušení ustanovení § 27 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o vinohradnictví na porušení čl. 16 nařízení č. 178/2002. Takový postup považuje soud za možný, neboť jím bylo bez dalšího dosaženo stejného cíle, jenž odvolací orgán v závazném názoru vyslovil, a k němuž správní orgán I. stupně zavázal.

Žalobce rovněž uvedl, že nerozumí, z jakého důvodu je mu i přes závaznost právního názoru odvolacího orgánu kladeno k tíži porušení čl. 16 nařízení č. 178/2002 a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví. Soud znovu podotýká, že žalobce uváděl předmětné víno do oběhu pod označením odvozeným od označení vína zatříděného. Soud souhlasí s žalovaným i správním orgánem I. stupně, že se jednalo o označení uvádějící spotřebitele v omyl. Bylo totiž řádně prokázáno, že žalobce pod označením zatříděného vína uváděl do oběhu víno zcela jiné, čímž uváděl spotřebitele v omyl v rozporu s čl. 16 nařízení č. 178/2002. Správní orgán I. stupně správně jednání žalobce právně kvalifikoval jako správní delikt dle ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví. Ve zbytku k této námitce žalobce, že správní orgán neprokázal, že se jednalo o víno, které bylo nesprávně označeno tradičním výrazem a při hodnocení rozdílu hodnot bezcukerného extraktu nepřihlédl k povolené odchylce a k rozdílu nejistoty metod, soud odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí v části ad 5.) a ad 10.), kde se s těmito námitkami podrobně vypořádal.

Ad 4.)

Z odvolání žalobce ze dne 17. 4. 2013, jímž žalobce brojil proti původnímu prvostupňovému rozhodnutí, je zřejmé, že uplatňoval námitky vztahující se ke kontrolnímu řízení, správnímu řízení i samotnému původnímu prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný se ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 20. 1. 2014, č. j. BX719-20/2012, zabýval především vypořádáním hmotněprávních námitek žalobce. Dospěl přitom k závěru, že správní orgán I. stupně nesprávně právně posoudil nyní projednávanou věc. Za situace, kdy se měl správní orgán I. stupně předmětnou věcí znovu zabývat, tedy ji i znovu projednat a rozhodnout o ní, pokládal žalovaný logicky za předčasné zabývat se podrobně rovněž všemi námitkami týkajícími se procesního postupu správního orgánu I. stupně. I přes tuto skutečnost však zavázal správní orgán I. stupně, aby se k žalovaným vymezeným odvolacím námitkám žalobce procesního charakteru znovu vyjádřil a tyto vypořádal, neboť jejich řešení je důležité pro další postup správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně, vázán závazným právním názorem žalovaného, se při novém projednání předmětné věci vyjádřil právě k těmto odvolacím námitkám žalobce z jeho odvolání ze dne 17. 4. 2013, na něž poukazoval rovněž žalovaný. Byl správný názor správního orgánu I. stupně, resp. žalovaného, pokud se s ostatními námitkami, jež žalobce vznášel proti procesní stránce předchozího projednání a rozhodnutí, již dále nevypořádal za situace, kdy tyto námitky vůči prvnímu projednání věci správním orgánem I. stupně pozbyly v důsledku nového projednání věci správním orgánem I. stupně aktuálnosti. Případná pochybení byla odstraněna již samotným novým projednáním a rozhodnutím ve věci. Za těchto okolností soud považuje postup správního orgánu I. stupně a žalovaného za správný, neboť přijetím opačného závěru by došlo ke zcela zbytečnému zaplevelení správního rozhodnutí. Případná procesní pochybení, na něž žalobce odkazoval, již byly totiž novým projednáním správním orgánem I. stupně zhojeny. Soud tedy tuto námitku žalobce vyhodnotil jako nedůvodnou.

Ad 5.)

K žalobní námitce směřující proti zjištěnému skutkovému stavu soud konstatuje, že hlavními podklady rozhodnutí správního orgánu I. stupně byly především protokoly o zkoušce a posudky, které jsou součástí spisového materiálu, a ve kterých jsou mj. identifikovány i použité metody zkoušky. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i z napadeného rozhodnutí, je zřejmé, že správní orgány při svém rozhodování vycházely právě z těchto listin, které byly v řízení řádně provedeny jako důkaz. Takovéto odůvodnění považuje soud za zcela dostačující. Z právních předpisů nevyplývá, že by popis či označení použitých metod byl náležitostí rozhodnutí, a vzhledem ke složitosti problematiky by to ani nebylo možné považovat za příliš vhodné.

Soud dále uvádí, že součástí správního spisu jsou protokoly o kontrole, jejichž přílohu tvoří protokol o zkoušce č. D021-10831/12/A01 ze dne 15. 6. 2012 a posudek č. D021-10831/12/A01. Soud nepovažuje za důvodnou námitku žalobce, že správní orgán I. stupně a následně žalovaný neuvedli, na základě kterých parametrů dospěli k porušení jeho povinností v označení vína s tradičním názvem „víno s přívlastkem“, neboť protokol o zkoušce, provedený správním orgánem I. stupně, respektive akreditovanou laboratoří, jsou pro prokázání jeho odpovědnosti za předmětný správní delikt zcela zásadní a směrodatné. Žalobce prodával víno, jež neoprávněně označoval tradičním názvem „víno s přívlastkem“, ačkoliv nebyl splněn předpoklad geografického původu tohoto vína. Jedná se tedy o skutečnost, kterou lze prokázat pouze laboratorní zkouškou. Tato zkouška byla provedena akreditovanou laboratoří. Žalobce nadto neuvádí, jakým jiným způsobem měl správní orgán I. stupně skutkový stav spočívající v nesplnění předpokladu geografického původu vína zjišťovat, když ne zkouškou vína v akreditované laboratoři. Spočívala-li skutková podstata správního deliktu ve zjištění opírajícím se o posouzení odborných otázek, které mohly být objasněny pouze laboratorními zkouškami (což bylo v nyní řešeném případě bezpochyby naplněno), pak zdejší soud neshledává nic nesprávného na postupu, který byl správním orgánem I. stupně, respektive žalovaným, zvolen, pokud tento převzal výsledky zkoušky zpracované akreditovanou laboratoří.

Z napadeného rozhodnutí, resp. i z prvostupňového rozhodnutí, je zřejmé, že se žalovaný s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně z hlediska zjištění skutkového stavu zabýval zcela dostatečně. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, že rozbor odebraných vzorků vína prováděl Odbor zkušební laboratoře inspektorátu SZPI v Brně, který je k této činnosti akreditován Českým institutem pro akreditaci, o.p.s. a je taktéž náležitě registrován pod číslem 1058.8, což dozajista garantuje jeho náležitou odbornou vybavenost. Z protokolu o zkoušce ze dne 15. 6. 2012 č. D021-10831/12/A01 vyplývá, že ke kontrole geografického původu vína byla použita akreditovaná metoda SZPI, a to „Metoda SZPI 4911 (Compendium of international methods of wine and must analysis, OIV-MA-AS2-12:R2009; OIV-MA-AS312-06:R2009, OIV-MA-AS311-05:R2011) s ceníkovým kódem V292. V tabulce na straně 2 předmětného protokolu o zkoušce jsou dále uvedeny analýzy, které byly v rámci dané metody provedeny. Z předmětného protokolu o zkoušce je tedy zřejmé, jaká laboratorní metoda založená na jakých analýzách byla při rozboru vína použita. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž uvedl, že plný název metody je „Průkaz geografického původu vín a částečně zkvašených moštů s deklarovaným původem

18 16ČR pomocí stanovení poměru stabilních izotopů kyslíku O/O jejich vody a poměru

1312
1813stabilních izotopů uhlíku C/C jejich ethanolu (vyjádřených jako δO a δC) metodou hmotnostní spektrometrie izotopových poměrů (IRMS) a stanovení poměru stabilních izotopů vodíku (D/H) na methylové a methylenové poloze jejich ethanolu metodou nukleární magnetické rezonance (SNIF-NMR).“ Z obsahu protokolu o zkoušce také vyplývá, že obě použité metody byly akreditovány. Validace metody je přitom automatickou součástí její akreditace. Metody, které byly použity k analýze odebraných vzorků vína, patří do seznamu metod popsaných ve Sborníku mezinárodních analytických metod pro vína mošty OIV, tedy Mezinárodní organizace pro révu a víno, o čemž taktéž svědčí údaj o identifikaci použité metody v protokolu o zkoušce. Je zřejmé, že číslování konkrétní metody odpovídá jejímu číslování ve Sborníku OIV, přičemž dle aktuální právní úpravy je Sborník OIV závazný na základě čl. 80 nařízení č. 1308/2013, které nahradilo nařízení č. 1234/2007. Seznam zmíněných metod, jakož i jejich podrobný popis (včetně principu metody, potřebného vybavení, přípravy vzorků, postupů a výpočtů, interpretace výsledků) je vedle Sborníku OIV rovněž součástí Sdělení Evropské komise č. 2010/C43/01 nazvaného „Seznam a popis metod rozboru podle čl. 120g prvního pododstavce nařízení Rady (ES) č. 1234/2007“.

Prokazování geografického původu na základě těchto metod spočívá v porovnání zastoupení izotopů kyslíku ve vodě vzorku vína a izotopů uhlíku a vodíku v etanolu vzorku vína se stejnými parametry, které vykazují autentické vzorky vín ze státu nebo oblasti deklarované výrobcem. Tyto izotopové hodnoty se liší pro vína jak z hlediska území, na kterém bylo víno vypěstováno, tak z hlediska ročníku. Touto metodou je tedy možné prokázat geografický původ vzhledem k deklarovanému území a ročníku.

Soud dále uvádí, že SZPI je členem systému Databanky izotopových rozborů vín, kterou na základě nařízení Komise (ES) č. 555/2008, ve znění pozdějších předpisů, spravuje a koordinuje Evropská komise. V této databance jsou uložena data získaná z izotopového rozboru částic vody a etanolu ve vínech vinařských členských států EU, které slouží k vyhodnocování výsledků rozborů získaných v úředních laboratořích. SZPI v ČR každoročně odebírá vzorky hroznů révy vinné reprezentativních pro ČR, dále probíhá jejich zpracování na víno a v laboratorních rozborech. Popis dvaceti vzorků s výsledky izotopových rozborů je poté poskytován Evropské komisi do předmětné Databanky izotopových rozborů vín, nicméně SZPI si nadto vede vlastní databázi vzorků v širším rozsahu, a to z území pokrývajícího celou ČR.

V nyní posuzované věci bylo porovnáním izotopových hodnot předmětného vína žalobce s celým souborem autentických vín pro vína z ČR ročníku 2010 akreditovanými metodami prokázáno, že vzhledem k výrazně odlišným hodnotám víno nepochází z deklarovaného území ČR ročníku 2010, a proto jej není možné označit chráněným tradičním názvem „víno s přívlastkem“. S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému a k obsahu předmětného protokolu, v němž jsou zachyceny laboratorní výsledky zkoušek vín žalobce, dle kterých jeho víno nevyhovělo v atributu geografický původ, nelze přisvědčit jeho námitce, že zjištěná skutková podstata nemá dostatečnou oporu ve spisu. Soud uzavírá, že bylo-li by víno vyrobeno z deklarovaných hroznů, muselo by evidentně vyhovět akreditovaným zkouškám ve znaku geografickému původu, což se ovšem v tomto případě nestalo (k tomu např. viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016, č. j. 4 As 69/2016-35). Správní orgán I. stupně v textu svého rozhodnutí odkázal na protokol o zkoušce, v němž je dostatečně identifikována použitá metoda zkoušky. Tento postup zdejší soud považuje za postačující za situace, kdy správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkázal na listiny, kde byl údaj o použité metodě zkoušky uveden. Absence tohoto údaje v samotném textu prvostupňového rozhodnutí tedy nepředstavuje takovou vadu, která by měla způsobit jeho nepřezkoumatelnost.

Žalobce dále zpochybnil závěry žalovaného, neboť neuvedl, jaká byla skutečná země původu hroznů, respektive oblast a trať. K tomu soud uvádí, že uvedené metody konkrétní původ hroznů nestanovují, s jistotou však vylučují, zda se jedná o hrozny s původem v určité zeměpisné oblasti. Pro zjištění skutkového stavu nadto není prima facie nutné zjistit, z jaké konkrétní zeměpisné oblasti hrozny pocházejí. Podstatná je již skutečnost, že víno žalobce nevyhovělo v atributu deklarovaného geografického původu, přičemž tedy nesplnilo požadavky právních předpisů. Za těchto okolností tedy soud i tuto námitku žalobce vyhodnotil jako nedůvodnou.

K odkazu žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013, č. j. 31 A 9/2011-47, soud uvádí, že mu není zřejmé, v jakém směru měly závěry zmíněného rozhodnutí podpořit tvrzení žalobce uvedené v této námitce. Soud má však i přes tento obecný odkaz za to, že předmětný rozsudek se ve svém odůvodnění nezabývá vypořádáním žádné, a to ani obdobné, žalobcem uplatněné námitky a jeho závěry není možné na posuzovanou věc vztáhnout.

Ad 6.)

K námitce žalobce týkající se rozhodné právní úpravy soud uvádí, že žalovaný ji správně vypořádal s odkazem na skutečnost, že nová právní úprava není pro něj výhodnější. Správní orgán I. stupně analogicky vycházel z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a jednání žalobce posuzoval dle právní úpravy platné a účinné ke dni spáchání správních deliktů. Správní orgán I. stupně neopomněl fakt, že bylo od 1. 1. 2014 zrušeno nařízení Rady (ES) č. 1234/2007. Výslovně na straně 15 odůvodnění prvostupňového uvedl: „S účinností od 1. 1. 2014 však došlo ke zrušení NR (ES) č. 1234/2007, a to Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007.“

Dle ustanovení čl. 118v odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 chráněný tradiční výraz lze použít pouze pro výrobek, který byl vyroben v souladu s definicí uvedenou v čl. 118u odst. 2. Tradiční výrazy jsou chráněny proti neoprávněnému používání. Členské státy podniknou kroky nezbytné k zastavení neoprávněného používání chráněných tradičních výrazů.

Dle ustanovení čl. 118v odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 tradiční výrazy nesmějí ve Společenství zdruhovět.

Naproti tomu dle ustanovení čl. 113 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 chráněný tradiční výraz lze použít pouze pro výrobek, který byl vyroben v souladu s definicí stanovenou v čl. 112. Tradiční výrazy jsou chráněny proti neoprávněnému používání.

Dle ustanovení čl. 113 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 dále tradiční výrazy jsou chráněny pouze v jazyce a pro druhy výrobků z révy vinné, které byly uvedeny v žádosti, proti: a) jakémukoli zneužití chráněného výrazu, a to i tehdy, je-li doprovázen výrazy jako "druh", "typ", "způsob", "jak se vyrábí v", "napodobenina", "chuť", "jako" nebo podobnými výrazy; b) jakémukoli jinému nepravdivému nebo zavádějícímu údaji o povaze, charakteristice nebo základních vlastnostech produktu uvedenému na vnitřním nebo vnějším obalu, na reklamním materiálu nebo v dokumentech týkajících se daného výrobku; c) všem ostatním praktikám, které mohou uvést spotřebitele v omyl zejména tím, že vyvolávají zdání, že se na víno vztahuje chráněný tradiční výraz.

Dle ustanovení čl. 113 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 tradiční výrazy nesmějí v Unii zdruhovět.

Pozdější právní úpravu byl správní orgán I. stupně povinen použít pouze v případě, pokud by byla pro žalobce příznivější (viz čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod). Správní orgán I. stupně neshledal, že by přijetím nové právní úpravy došlo ke zlepšení právního postavení žalobce a pozdější právní úprava by pro něj byla příznivější. Soud se s ohledem na výše citovaná znění právních ustanovení s tímto závěrem správního orgánu I. stupně ztotožňuje. Rovněž tato námitka žalobce je proto nedůvodná.

Ad 8.)

Žalobce v této námitce poukazuje na nedostatečnou identifikaci skutku, tj. deliktu nevedení evidence, v prvostupňovém, resp. napadeném, rozhodnutí. Spáchání deliktu nelze specifikovat datem zjištění porušení právního předpisu, datem kontroly.

Soud k tomu v souladu s rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2015, č. j. 30 A 77/2013 – 68, uvádí, že otázka řádného popisu skutku má svou praktickou relevanci z několika hledisek. V prvé řadě se jedná o hledisko nezaměnitelnosti popisu skutku. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že při rozhodování jiných správních deliktů musí být skutečně jak popis skutku, tak i jeho právní kvalifikace součástí výroku správního rozhodnutí, což potvrzuje i ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu ve správním trestání. Krajský soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2007, č. j. 7 As 7/2007-63, podle něhož „(…) výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Musí proto být formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel dopustil a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena správní sankce. Toto vnímání důležitosti popisu skutku bylo dále prohloubeno sjednocujícím právním názorem rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, podle něhož „… výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s].“ Smyslem citovaných právních názorů z judikatury Nejvyššího správního soudu je zajištění srozumitelnosti, přezkoumatelnosti a nezaměnitelnosti rozhodnutí o správním deliktu, kterou má zajišťovat již samotný výrok rozhodnutí, nikoliv až podrobný výklad skutkového stavu věci obsažený v odůvodnění rozhodnutí. Nezaměnitelnost popisu skutku hraje významnou roli zejména z pohledu zásady ne bis in idem. Za druhé má toto dělení deliktů nepochybně vliv na otázku prekluze správněprávní odpovědnosti za delikt. Konečně není možné zapomenout na diskreci stanovení výše uložené sankce, která se samozřejmě odvíjí mj. od charakteru spáchaného deliktu z hlediska trvání a udržování protiprávního stavu (trvající delikty), pokračování ve společensky škodlivém protiprávním jednání (pokračující delikty) či o sérii dílčích útoků proti chráněnému zájmu, které lze považovat vzhledem k účelu a časové souvislosti za tzv. hromadný delikt. Otázka délky doby páchání správní deliktu pak může mít samozřejmě vliv i na výši uložené sankce.

Požadavek nezaměnitelnosti výroku ukládajícího sankci za správní delikt neznamená, že by měl být výrok o vině ze spáchání správního deliktu zahlcen všemi podrobnostmi skutkového děje, které nemají přímou relevanci ve vztahu k zákonným znakům předmětné skutkové podstaty správního deliktu. Jak vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, v popisu skutku je nutné uvést místo, čas a způsob spáchání, popřípadě i jinou skutečnost, jíž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Pro posuzování řádné identifikace skutku je proto především podstatné, zda je skutek vymezen z hlediska místa, času a způsobu jeho provedení. Žalobce, jak již bylo výše uvedeno, namítal vymezení spáchání správního deliktu spočívajícího v řádném nevedení evidence datem zjištění porušení právního předpisu, tzn. datem kontroly. V této souvislosti je třeba odkázat na předchozí judikaturu zdejšího soudu v obdobných věcech, konkrétně žalovaným označený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2009, č. j. 30 Ca 17/2008 - 37, v němž se soud vyjádřil k povinnosti správního orgánu vymezit časově skutek tak, že „…zpětné prokazování faktického přesného okamžiku uvedení vína do oběhu ze strany správních orgánů by mohlo učinit ukládání sankcí právnickým osobám nemožným. Proto soud považuje za dostatečné vymezení časového období ke dni zjištění porušení povinností, tj. ke dni provedené kontroly.“ Tento právní názor nebyl dosud v judikatuře zdejšího soudu a taktéž Nejvyššího správního soudu nikterak zpochybněn, a proto z něho krajský soud plně vychází. Pokud prvostupňový orgán označil časový rozměr spáchaného skutku datem provedené kontroly dne 9. 7. 2012, považuje krajský soud v tomto ohledu ve shodě se žalovaným tento výrok za souladný se zákonem i požadavky kladenými judikaturou na rozhodování správních orgánů ve správním trestání.

Soud v případě deliktu spočívajícího v řádném nevedení evidence odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 62 A 17/2012-101, ve kterém dospěl k závěru, že: „… z pohledu jednání spočívajícího v nevedení řádné evidence není rozdílu mezi „chybným vedením“ (tj. nikoli „řádným vedením“ evidence a absolutním „nevedením“ evidence; v obojím případě jde o postup, kdy evidence není vedena předepsaným (řádným) způsobem, tj. postup odporující § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství.“ Soud v tomto ohledu přiznává, že v daném případě se skutečně z logiky věci jedná o trvající správní delikt, který nepochybně trval po určitou dobu před datem kontroly. Samotný požadavek nezaměnitelnosti popisu skutku, který je důsledkem působení zásady ne bis in idem, zde však není porušen, neboť shledání viny za specifikovaný správní delikt spočívající v řádném nevedení evidence pokrývá tato protiprávní jednání žalobce od neurčeného okamžiku v minulosti až do data uvedené kontroly. Zdejší soud taktéž zdůrazňuje praktickou stránku věci, neboť dokazování doby, po kterou nebyla evidence řádně vedena, není podmínkou pro samotnou právní kvalifikaci skutku, ale nepochybně může být jedním z kritérií pro uložení výše sankce, neboť při určení výše pokuty právnické osobě ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Správní orgán I. stupně ani žalovaný však otázku délky doby páchání správních deliktů nevzali jako okolnost přitěžující a z hlediska rozhodování o trestu tuto nikterak nehodnotili.

Žalobce rovněž namítal, že správní orgán I. stupně ve výroku prvostupňového rozhodnutí neuvedl, jaké prodeje vína žalobce neevidoval. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že již ve zrušeném prvostupňovém rozhodnutí se správní orgán I. stupně otázkou identifikace množství prodaného neevidovaného vína zabýval, avšak pouze v odůvodnění rozhodnutí a nikoliv ve výroku samém. Žalovaný poté ve svém zrušujícím rozhodnutí správní orgán I. stupně zavázal k tomu, aby tato identifikace byla při novém projednání věci přenesena rovněž do výroku rozhodnutí. Tento závazný názor žalovaného byl následně správním orgánem I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí splněn. Ve výroku II tohoto rozhodnutí je uvedeno, že žalobce v evidenčních knihách neevidoval prodeje posledních 594 ks lahví vína Müller Thurgau, 2010, víno s přívlastkem pozdní sběr, suché, oblast Morava, Podoblast Velkopavlovická, obec Boleradice, trať Nové Hory, alk. 12,0 % obj., šarže č. 1100310/03/27. Soud ve shodě s žalovaným považuje takovouto identifikaci spáchání správního deliktu žalobcem za dostačující, neboť takto vymezené a specifikované jednání žalobce není zaměnitelné s jiným jednáním, přičemž je zřejmé, za jaké jednání je postihován.

Žalobce dále argumentoval, že z ustanovení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví ani z ustanovení § 14 vyhlášky č. 323/2004 Sb. nevyplývá povinnost činit záznam o vínu v měsících, kdy nedošlo k pohybu vína. Soud nejprve odkazuje na související ustanovení právních předpisů.

Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví fyzická nebo právnická osoba, která vlastní, drží nebo zprostředkovává produkt za účelem výkonu svého podnikání nebo k obchodním účelům, je povinna vést evidenční knihy v rozsahu, způsobem a ve lhůtách stanovených předpisy Evropské unie, tímto zákonem a prováděcím právním předpisem.

Dle prováděcího předpisu k tomu zákonu, tedy dle vyhlášky č. 323/2004 Sb., konkrétně jejího ustanovení § 14 odst. 10 evidenci o zásobách vína vede osoba uvedená v § 30 odst. 1 zákona na vzoru uvedeném v příloze č. 32.

Příloha č. 32 vyhlášky č. 323/2004 Sb. poté obsahuje vzor nazvaný „Evidence o zásobách vína (v litrech)“, přičemž jsou zde pro danou evidenci uvedeny jednotlivé sloupce, a to: Druh vína a odrůda, Zásoba na počátku měsíce, Z toho zásoba ze sklizně předcházejících let, Nákup vína v měsíci, Prodej vína, Vlastní spotřeba, Technologické ztráty, Zásoba vína na konci měsíce, Datum a podpis. V závěru této přílohy je dále uvedeno: „Poznámka: pro každý měsíc se zakládá nový formulář.“

Z výše uvedeného je dle soudu evidentní, že žalobce (jakožto osoba naplňující předpoklady dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví) musí každý jednotlivý měsíc vést evidenci o zásobách vína, a to právě na vzoru uvedeném v příloze č. 32 předmětné vyhlášky, přičemž v tomto směru není vůbec rozhodující, zda v daném měsíci došlo k jakémukoliv pohybu vína či nikoliv. Předmětná evidence nemá primárně za cíl zaznamenávat jednotlivé prodeje, resp. pohyb vína, nýbrž zásoby vína v daném měsíci. V takovém případě je nutné o zásobách vína, i když nedošlo u předmětného vína k žádnému pohybu, takovouto evidenci na předmětném formuláři založit, a to právě z důvodu zpětné kontroly a návaznosti evidenčních formulářů v jednotlivých měsících na sebe. Povinnost činit záznam o vínu v každém jednotlivém měsíci nepochybně vyplývá z výše citovaných ustanovení. Soud proto považuje postup žalovaného v tomto směru za zcela správný a souladný s platnými právními předpisy.

Žalobce dále odkázal na skutečnost, že příloha č. 32 dané vyhlášky je deklarována pouze jako vzor a tudíž z dané poznámky nelze dovodit předmětnou povinnost. K tomu soud uvádí, že povinnost vést osobou uvedenou v ustanovení § 30 odst. 1 zákona o vinohradnictví (což je právě žalobce) evidenci o zásobách vína, vyplývá z ustanovení § 14 odst. 10 této vyhlášky, a to na vzoru uvedeném v příloze č. 32 vyhlášky. Podoba a obsah evidence o zásobách vína musí odpovídat právě tomuto vzoru v příloze č. 32 vyhlášky a splňovat veškeré náležitosti, které jsou v tomto vzoru stanoveny, tj. i podmínku uvedenou v poznámce k této příloze. Žalobce nadto nikterak neprokazuje, z jakého důvodu by neměl povinnost dodržovat požadavky vzoru evidence upraveného předmětnou vyhláškou. Soud tedy ani tuto námitku žalobce nehodnotí jako důvodnou.

Ad 10.)

Pokud jde o odchylky měření v případě hodnoty bezcukerného extraktu u vína Müller Thurgau, žalobce trval na námitce, že správní orgány nezjistily řádně skutkový stav a nevypořádaly se přezkoumatelně s naplněním skutkové podstaty.

Dle ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství, hodnoty skutečného obsahu alkoholu, celkového obsahu alkoholu a obsahu bezcukerného extraktu u vína uváděného do oběhu musí odpovídat hodnotám zjištěným při zatřídění vína vyrobeného z vinných hroznů vypěstovaných na území České republiky. Jsou přípustné následující odchylky s přihlédnutím k chybě metody u obsahu bezcukernatého extraktu +/- 1,5g na litr.

Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že odchylka hodnoty bezcukerného extraktu +/- 1,5g na litr je nastavena takovým způsobem, aby mohly být zohledněny jak případné změny vlastností vína v důsledku jeho zrání na sudu či na láhvi či v důsledku nezbytných drobných enologických postupů, tak i chyby použitých metod, což ostatně přímo vyplývá z textu výše zmíněného ustanovení. Ve zbytku soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (konkrétně na str. 18), ve kterém žalovaný jednotlivé odchylky srozumitelně a jasně popsal. Rovněž zdůvodnil, že k porušení zákazu žalobcem došlo i s přihlédnutím ke stanoveným odchylkám. Nelze proto přisvědčit žalobci v jeho přesvědčení, že žalovaný odchylku hodnoty bezcukerného extraktu +- 1,5 g/l vůbec neuplatnil, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá pravý opak. Skutečnost, že tato odchylka není konkrétně zmíněna v textu výroku rozhodnutí, bez dalšího neindikuje pochybení žalovaného a neuplatnění dané odchylky v posuzovaném případě. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž odchylka a její vliv na konečné rozhodnutí žalovaného zcela zřejmá. Soud souhlasí s žalovaným i v tom, že i při zohlednění případných chyb (rozšířených nejistot) použitých laboratorních metod posuzované víno stejně hodnotou bezcukerného extraktu zatříděnému vínu ani zdaleka neodpovídá. Žalovaný konkrétně uvedl, že: „Z dokumentu „Protokol o analytickém rozboru vína č. 78-11“ předloženého účastníkem řízení při zatřiďování vyplývá obsah bezcukerného extraktu v zatříděném víně 25,5 g/l. Z Protokolu o zkoušce D021-10831/12/A01 vyplývá obsah bezcukerného extraktu v předmětném víně 20,9 g/l. Z obou těchto dokumentů vyplývá, že při obou rozborech byla použita tatáž metoda (OIV-MA-AS2-03B) a v obou případech byla rozšířená nejistota stanovení (v „Protokolu o analytickém rozboru vína č. 78-11“ označená jako „opakovatelnost“) 0,5 g/l. Skutečný obsah bezcukerného extraktu v zatřiďovaném víně tedy ležel v intervalu 25,0 -26,0 g/l, zatímco v předmětném víně v intervalu 20,4 – 21,4 g/l. Pokud by z těchto intervalů byly zvoleny hodnoty pro účastníka nejpříznivější (25,0 g/l v zatříděném víně a 21,4 g/l v předmětném víně), jedná se o rozdíl 3,6 g/l, tedy více jak dvakrát více, než připouští odchylka 1,5 g/l dle § 12 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 323/2004 Sb.“

Z výše uvedeného je zřejmé, že i pokud by byly zohledněny případné další odchylky nad rámec odchylky ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky, bylo by přesto nutné předmětné víno vyhodnotit jako nevyhovující zákonem stanoveným požadavkům, jelikož rozdíl ve výši 3,6 g/l (ačkoliv se jedná o odchylku pro žalobce nejpříznivější) nelze vzhledem ke značnému rozdílu naměřených hodnot bezcukerného extraktu u vína zatříděného a posuzovaného dále nikterak zhojit. Na tomto závěru nic nemění ani žalobcem předložené rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně, ve věci účastníka řízení Tesco Stores ČR a.s., ze dne 29. 9. 2016, č. j. SPZ/AK768-55/2015, protokol o zkoušce analytického rozboru vína č. 924/2015 ze dne 18. 12. 2015, které soud provedl k důkazu. Z předloženého rozhodnutí je totiž patrné, že v daném případě byla v případě obsahu bezcukerného extraktu stanovena rozšířená odchylka pro použitou referenční metodu 0,18 g/l a nejistota stanovení +- 0,5, což ani v součtu s vyhláškou stanovenou odchylkou 1,5 g/l (dohromady toto činí 2,18 g/l) nečiní odchylku vyšší, než žalovaným zjištěný rozdíl 3,6 g/l, která by mohla rozdíl obsahu bezcukerného extraktu v zatřiďovaném a posuzovaném víně ospravedlnit. Je tedy zcela správný závěr žalovaného, že i při zohlednění žalobcem namítaných odchylek by posuzované víno bylo nutné nadále označit za nevyhovující a jdoucí nad rámec jakýchkoliv odchylek. Soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí v otázce posouzení odchylky měření v případě bezcukerného extraktu u vína Müller Thurgau za zcela přezkoumatelné, když je z něj patrné, že skutkový stav byl zjištěn řádným způsobem a taktéž správně. Zdejší soud uzavírá, že se žalovaný otázkou odchylky měření v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval, když se současně vypořádal s jeho odvolacími námitkami žalobce. Za těchto okolností tedy soud vyhodnotil tuto námitku žalobce jako nedůvodnou.

Ad 11.)

V případě námitky týkající se návaznosti kontrolního řízení na řízení o správním deliktu soud uvádí, že skutečně kontrolní řízení a řízení o správním deliktu jsou dvě zcela oddělená a samostatná řízení. V tomto smyslu je nepochybné, že obsah protokolu o kontrole je významným podkladem pro následující správní řízení. V nyní projednávané věci je zřejmé, že jako podklad pro zahájení správního řízení a následně jako podklad v řízení o správním deliktu žalobce sloužil právě protokol o výsledku kontroly ze dne 9. 7. 2012 č. P019-70394/12. Kontrola byla ukončena právě dnem zahájení správního řízení, tj. dne 25. 2. 2013. Tato skutečnost nevylučuje postup správního orgánu I. stupně, aby pouze k došetření žalovaným vytýkaných nesrovnalostí v průběhu správního řízení, tedy již v průběhu nového projednání věci, zahájil z těchto důvodů novou kontrolu. Takto zvolený způsob došetření považuje soud ve shodě se správním orgánem I. stupně i žalovaným za cestu nejúčelnější k odstranění vytýkaných nedostatků. Takový postup je i pro žalobce možností nejméně administrativně a časově náročnou, když vede k rychlému a dostatečnému zjištění potřebných skutečností, nezbytných pro správné posouzení věci ve správním řízení. Žalobce byl nadto s protokolem o výsledku této nové kontroly č. P006-70394/14, který rovněž sloužil jako podklad pro rozhodnutí, seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit.

S výše uvedeným závěrem souvisí rovněž námitka žalobce o překážce litispendence, která byla rovněž žalovaným dostatečně vypořádána. Provedení jedné kontroly do budoucna nevylučuje provedení kontroly navazující. Zahájení správního řízení na základě skutečností zjištěných prvotní kontrolou neznemožňuje provedení kontroly následné, a to za situace, kdy na základě této následné kontroly není zahajováno nové správní řízení, nýbrž jsou prostřednictvím této kontroly pouze získávány další podklady a odstraňovány vzniklé nesrovnalosti pro již zahájené správní řízení.

V posuzovaném případě se jedná o kontroly na sebe vzájemně navazující a sloužící jako podklad pro shodné správní řízení. Proto soud považuje za možné, aby byly námitky žalobce vyřízeny správním orgánem do protokolu o navazující kontrole č. P006-70394/14, a to právě s ohledem na jejich vnitřní obsahovou provázanost. Předcházející samostatná kontrola byla ukončena již ke dni 25. 2. 2013, a tudíž není soudu zřejmé, na základě čeho dospěl žalobce k závěru, že by se na další, zcela samostatnou, kontrolu, zahájenou dne 21. 2. 2014 měla aplikovat přechodná ustanovení zákona č. 255/2012 Sb. V tomto směru je nutné opakovaně podotknout, že nová kontrola, zahájená dne 21. 2. 2014, byla kontrolou zcela samostatnou a nikoliv znovu obnoveným pokračováním kontroly původní, neboť tato byla ukončena dnem 25. 2. 2013. S ohledem na datum zahájení nové kontroly je na místě postup dle zákona č. 255/2012 Sb. a nikoliv dle zákona o státní kontrole, neboť tato nová kontrola nebyla zahájena za účinnosti zákona o státní kontrole, nýbrž již za účinnosti zákona č. 255/2012 Sb. Tuto námitku tedy soud považuje za nedůvodnou.

Ad 12.)

K námitce žalobce týkající se vymezení skutku v zahájení správního řízení a v konečném rozhodnutí se soud vyjadřuje následovně. Judikatura Nejvyššího správního soudu již ustáleně zdůrazňuje, že pro veškerá trestání v právním řádu ČR, nejsou-li zákonodárcem výslovně stanoveny odlišnosti, musí platit obdobné zásady a principy. Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá často velmi mlhavý, přičemž může být mj. výsledkem politického rozhodnutí, a je běžné, že skutky, trestané právním řádem v určité době jako trestné činy, jsou podle právního řádu v době jiné pouze správními delikty a naopak. V tomto směru lze odkázat i na Úmluvu, která podle stabilní judikatury Evropského soudu pro lidská práva „trestním obviněním“ ve smyslu svého článku 6 odst. 1 rozumí i řízení o většině sankcí ukládaných správními úřady za přestupek nebo jiný správní delikt (viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, Sb. NSS č. 1338/2007).

Pro posouzení žalobcem uvedené námitky je nutné nejprve správně interpretovat pojem „skutek“. Ústavní soud k definici tohoto pojmu v usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, konstatoval: „Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu.“ Shora uvedený názor Ústavního soudu vychází z ustálené trestněprávní doktríny, která k pojmu „skutek“ uvádí následující: „Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky.“ [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 130 - 131].

Zásada totožnosti skutku je poté vymezena trestněprávní judikaturou, dle které je „…totožnost skutku v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (R 1/1996/I)). Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (právní věta I. k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, č. 1/1996 Sb. NS). Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší soud ve své následné judikatuře k závěru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, č. 21/2010 Sb. NS). Za skutek je tedy nutno považovat určitou událost ve vnějším světě záležející v jednání subjektu práva, přičemž správní orgán vede správní řízení právě ohledně samotného skutku. Od pojmu „skutek“ je třeba odlišit pojem označovaný českou trestněprávní teorií a praxí jako „popis skutku“, jímž je třeba rozumět slovní vylíčení těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně. Popis skutku tak musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, jenž je předmětem řízení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009 – 66, a ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 As 152/2015-38).

Ohledně problematiky zahájení řízení o správním deliktu lze poté poukázat na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se náležitostmi oznámení o zahájení správního řízení zabýval např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002-34, kdy uvedl, že z oznámení musí být „… patrno, kdo je činí a které věci se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení účinně hájit…Vymezení skutku, pro který je řízení zahájeno, musí mít určitý stupeň konkretizace, stejně tak jako musí být z oznámení o zahájení řízení zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno; v sankčním řízení i to, jaký postih za dané jednání hrozí.“ Tento závěr poté Nejvyšší správní soud dále rozvinul v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, ve kterém uvedl, že „…předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení (a pro oznámení o zahájení správně-trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit.“

S ohledem na výše uvedené se soud neztotožnil s tvrzením žalobce, dle něhož v nyní posuzované věci nebyla splněna preciznost vymezení skutku a zachována totožnost skutku. Ve výroku oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 2. 2013, č. j. BX719-14/189/7/2012-SŘ byly dostatečně specifikovány skutky, u kterých měl správní orgán I. stupně důvodné podezření, že se jich žalobce dopustil, přičemž bylo popsáno, jakým způsobem naplňují skutkovou podstatu správního deliktu. Tím byly předmětné skutky v oznámení o zahájení správního řízení jednoznačně identifikovány (k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 65/2012-24). K jeho záměně s jiným skutkem tak dojít nemohlo a ani nedošlo, neboť totožnost skutků vymezených ve výroku oznámení o zahájení správního řízení a ve výroku vymezeném ve výroku prvostupňového rozhodnutí byla v návaznosti na výše citované závěry judikatury zachována, neboť byla zachována. Byla zachována totožnost jednání a toto jednání bylo v obou výrocích částečně shodně popsáno, přičemž nedošlo k podstatné změně tohoto popisu. Jednotlivé konkrétní skutečnosti byly toliko zpřesněny. Narušení totožnosti skutku v nyní projednávané věci nelze v žádném případě spatřovat pouze ve skutečnosti, že správní orgán I. stupně ve výroku oznámení o zahájení správního řízení jednání žalobce v části druhé bodu I. právně kvalifikoval odlišně od výroku prvostupňového rozhodnutí. K tomu soud podotýká, že zachování totožnosti skutku je nutno posuzovat vždy se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. V tomto směru nelze přisvědčit žalobci, že správní orgán v oznámení o zahájení správního řízení dostatečně nespecifikoval skutek, který je mu kladen za vinu, neboť z oznámení o zahájení správního řízení je zcela seznatelné, jaké jednání je žalobci přičítáno k tíži, resp. pro jaké jeho jednání bylo správní řízení vedeno. Nelze poté vytýkat správnímu orgánu, pokud shodně se závěry odvolacího orgánu po zrušení původního prvostupňového rozhodnutí odlišně právně kvalifikoval jednání žalobce. O takovém postupu byl řádně informován prostřednictvím Vyrozumění o provedení důkazu mimo ústní jednání ze dne 17. 3. 2014, č. j. BX719-26/2012, ve kterém správní orgán I. stupně uvedl: „Správní orgán I. stupně je v souladu s ustanovením § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu při novém projednání věci vázán právním názorem odvolacího orgánu. Mění proto právní kvalifikaci správních deliktů, z jejichž spáchání je účastník řízení podezřelý (jak s ní byl účastník řízení seznámen v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 5. 2012), dobu spáchání správních deliktů a množství nevyhovujícího vína uvedeného do oběhu tak, že po provedených změnách je účastník řízení podezřelý z toho, že…“ Správní orgán I. stupně tedy řádně žalobce seznámil se skutečností, že došlo v průběhu správního řízení ke změně právní kvalifikace jeho jednání a současně mu byla dána možnost se k této změně vyjádřit.

Ad 13.)

K námitce rozporující možnost zastoupení kontrolované osoby při kontrole zaměstnancem soud nejprve odkazuje na ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), dle kterého jsou kontrolní pracovníci povinni oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly. Aby mělo oznámení o zahájení kontroly účinky vedoucí ke splnění povinnosti kontrolního orgánu vyplývající pro něj z ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, musí zejména splňovat náležitosti obsahové a dojít do sféry kontrolované osoby. Ve své podstatě plní oznámení o zahájení kontroly stejnou funkci jako uvědomění účastníka o zahájení řízení podle ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu. Zajišťuje zejména, aby kontrolovaná osoba mohla od počátku provádění kontroly řádně a v potřebném rozsahu uplatňovat svá procesní práva, a aby po ní bylo možné spravedlivě požadovat poskytnutí potřebné součinnosti. Kontrolovanou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SZPI“) byla v daném případě právnická osoba, a to společnost Penny Market s.r.o.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 1. 2015, č. j. 3 As 66/2013-49, dospěl k závěru, že ze zákona o státní kontrole a z podstaty a smyslu kontrolní akce nevyplývá, že by kontrolovaná osoba (případně její oprávněný zástupce) musela být na místě kontroly fyzicky přítomná. Opačný výklad by zcela znemožnil provádění kontrol, a to jednoduše tak, že by se statutární orgán kontrolované osoby vyhýbal kontrolám pouhým tvrzením, že se na daném místě nenachází, a tím by zmařil smysl a účel zákona o státní kontrole. Dále lze v tomto směru rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004-51, dle kterého: „Skutečná kontrola má totiž význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by proto mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci.“

Jelikož právní předpisy veřejného práva nestanovují pravidlo o účinnosti právního úkonu ze strany kontrolního pracovníka vůči žalobci dle ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, je nutno přiměřeně využít norem soukromého práva, které tuto otázku řeší. Námitky žalobce směřovaly proti kontrole probíhající v roce 2013, tj. v době účinnosti a platnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dle ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Dle ustanovení § 15 odst. 1 obchodního zákoníku kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Dle ustanovení § 16 obchodního zákoníku podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. V nyní projednávané věci byly při kontrole či během převzetí protokolu o kontrole či dokladu o kontrole přítomny osoby, které vystupovaly jako zaměstnanci kontrolované osoby ve smyslu ustanovení § 15 a 16 obchodního zákoníku, a které byly schopny jednat se zaměstnanci SZPI.

Kontrolní pracovníci SZPI tedy neměli žádné pochybnosti o oprávnění takovýchto osob vystupovat za kontrolovanou osobu, nebylo tedy třeba, aby podrobně zkoumali oprávnění těchto osob. Podstatné bylo, že při kontrole byla přítomna osoba, která byla způsobilá poskytnout zaměstnancům SZPI jakožto kontrolním pracovníkům potřebnou součinnost.

Konkrétně je nepochybné, že při přebírání dokladu o kontrole č. D021-10831/12 byla za kontrolovanou osobu přítomna zástupkyně vedoucího, paní G. F., která převzetí tohoto dokumentů stvrdila svým podpisem včetně razítka kontrolované osoby, společnosti Penny Market s.r.o. V případě převzetí protokolu č. P055-10831/12 byla poté za kontrolovanou osobu přítomna paní G. P., která rovněž převzetí dokumentů stvrdila svým podpisem, přičemž k tomuto připojila taktéž razítko kontrolované osoby. Soud má ve shodě se žalovaným za to, že obě osoby, zaměstnanci kontrolované osoby, byly oprávněny kontrolovanou osobu při kontrole zastupovat, a jednotlivé dokumenty byly kontrolované osobě tedy platně doručeny. Při poskytnutí základních úkonů součinnosti není důvod pochybovat, že dané osoby zastupující kontrolovanou osobu měly kompetenci poskytnout inspektorům součinnost. Pro samotný osud procesu bylo rozhodné, že se předmětné písemnosti dostaly do sféry kontrolované osoby a ta se s jejich obsahem nepochybně seznámila, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že kontrolovaná osoba podala proti protokolu i opatřením včas námitky, kdy je zřejmé, že jí závěry vyplývající z těchto dokumentů musely být známy. V procesu kontroly tudíž zdejší soud neshledal žádná pochybení správních orgánů.

Žalobce dále uvedl, že jako duplikátní byly odebrány vzorky označené jiným číslem šarže. Soud odkazuje na doklad o kontrole č. D021-10831/12, ve kterém je na str. 1 uvedeno, že kontrolovaná osoba byla poučena o svém právu požádat o duplikátní vzorek v souladu s § 16 odst. 3 zákona č. 110/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž kontrolovaná osoba o tento odběr duplikátního vzorku požádala a tento byl odebrán. V protokolu č. P055/10931/12 na str. 4 je poté konstatováno, že v průběhu kontroly označování dvou lahví na provozovně kontrolované osoby bylo zjištěno, že na lahvích je uvedeno odlišné číslo šarže 1100310/03/12, přičemž se šarže lišila od šarže, ze které byl odebrán vzorek vedený pod číslem Protokolu o odběru vzorku č. D021-10831/12-A01 posledními dvěma čísly. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, byl žalobce na tuto skutečnost správním orgánem I. stupně upozorněn, přičemž v průběhu kontroly provedené na provozovně žalobce dne 9. 7. 2012 se k tomuto žalobce vyjádřil tak, že víno Müller Thurgau, 2010, víno s přívlastkem pozdní sběr, suché, alk. 12,0% obj., šarže 1100310/03/27 bylo vyrobeno z vína Müller Thurgau, 2010, víno s přívlastkem pozdní sběr, suché, alk. 12,0% obj., šarže 1010310, kdy díky „administrativnímu překlepu“ v evidenční knize došlo ke změně čísla šarže. Číslo šarže 1010310 bylo dle žalobce změněno na číslo 1100310, které bylo na etiketě doplněno údajem 03/27, které specifikuje datum lepení etiket na láhve s vínem. Argumentace žalobce směřuje právě k tomu, že na základě tohoto administrativního překlepu byly poté duplikátní vzorky odebrány z vína označeného jiným číslem šarže, než ze kterých byl odebrán původní vzorek. K tomu soud uvádí, že tento závěr a tvrzení žalobce o administrativním překlepu považuje za daných okolností za zcela účelové a především nikterak nepodložené, když je naopak zřejmé, že jak původní, tak duplikátní vzorky, byly odebírány z láhví označených stejných číslem šarže, které se lišily pouze v číslech označujících datum lepení etiket na láhve, což je však pro závěry, k nimž dospěl správní orgán I. stupně, zcela irelevantní. Soud taktéž upozorňuje, že žalobce sám nespecifikoval, jakým způsobem byl duplikátní vzorek označen. Nadto je třeba souhlasit s žalovaným, resp. správním orgánem I. stupně, že kontrolovaná osoba v příslušném dokladu o kontrole či protokolu nerozporovala, že by jako duplikátní vzorky byly odebrány vzorky jiného číselného označení, přičemž kontrolovaná osoba rovněž v rámci podaných námitek do protokolu nebo opatření tuto skutečnost nezpochybnila. S ohledem na výše uvedené tedy krajský soud vyhodnotil i tuto námitku žalobce jako nedůvodnou.

Soud závěrem k návrhu žalobce na výslech Ing. Š. a Ing. P. konstatuje, že jejich výslech žalobcem považuje soud za nedůvodný a nadbytečný. Soud je přesvědčen o tom, že po právní i skutkové stránce veškeré skutečnosti tvrzené účastníky vyhodnotil již z provedených důkazů a obsahu správního spisu, přičemž výslech navrhovaných svědků by na závěrech z těchto vyplývajících nemohl ničeho změnit. Svědecké výpovědi Ing. Š. a Ing. P., kteří se na vyhotovování napadených rozhodnutí podíleli, proto nemohou k rozhodnutí soudu nikterak přispět.

Na základě výše uvedeného tedy krajský soud považuje postup žalovaného, respektive správního orgánu I. stupně, za souladný se zákonem a všechny námitky žalobce vyhodnotil jako nedůvodné.

VI. Náklady řízení

Výrok II. o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, žádné náklady spojené s tímto řízením, jdoucí nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 23. 1. 2017

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru