Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 9/2009 - 59Rozsudek KSBR ze dne 14.12.2010

Prejudikatura
22 Ca 137/2004 - 24|5 A 11/2002 - 33
Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 17/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


29 Ca 9/2009-59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru Krajského živnostenského úřadu, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám.3/5 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru

Krajského živnostenského úřadu, ze dne 18.12.2008, č.j.: JMK 153724/2008,

sp.zn.: S-JMK 153724/2008/KŽÚ/MS, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 18.12.2008, č.j.: JMK 153724/2008, sp.zn.: S-JMK 153724/2008/KŽÚ/MS, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, Živnostenského úřadu města Brna ze dne 12.9.2008, č.j.: ZUMB/22625/2008/Mit/3, kterým bylo zrušeno živnostenské oprávnění žalobkyně s předmětem podnikání „Činnost účetních poradců, vedení účetnictví“, a to pro ztrátu bezúhonnosti ve smyslu ustanovení § 6 odst.2 písm.b) zák.č.455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Rozhodnutí bylo vydáno na základě pokračování
- 2 -
29 Ca 9/2009

rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18.12.2007, č.j.: 95 T 254/2006, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.1, odst.2 trestního zákona a odsouzena mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu ve funkci statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 3 let. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že žalobkyně v době od 2.6.2005 do 24.11.2005 celkem v 10 případech přijala celkovou částku ve výši 358.778,50 Kč, které jí postupně přišly na její účet vedený u HVB Bank Czech Republic a.s. používaný jako účet pro společnost ITV s.r.o., kde byla podnikatelkou do 31.5.2005. Uvedenou částku měla převést na účet správce podniku ITV s.r.o., toto však přes výzvy neučinila, uvedenou finanční částku postupně vybrala a ponechala si ji pro vlastní potřebu. Žalovaný v rozhodnutí poukázal na ustanovení § 58 odst. 1 písm.a) a § 6 živnostenského zákona a konstatoval, že při posuzování bezúhonnosti fyzických osob musí vycházet z doslovného znění ustanovení § 6 odst. 2 živnostenského zákona. Dojde-li k závěru, že je naplněna formální podmínka (pravomocný rozsudek odsuzující fyzickou osobu ze spáchání úmyslného trestného činu) i materiální podmínka (souvislost trestného činu s podnikáním) ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona, obligatorně zruší podnikateli všechna živnostenská oprávnění. Zákonem požadovaná příčinná souvislost úmyslného trestného činu s podnikáním vyplývá ze vztahu trestného činu k podnikání, nikoliv z toho, zda k jednání došlo v rámci podnikatelské činnosti účastníka řízení jako fyzické osoby nebo jeho podnikání. Správní orgán má a musí při posuzování souvislosti trestného činu s podnikáním vycházet z popisu trestného činu. Z konkrétního jednání žalobkyně, jak popsáno v rozsudku městského soudu, vyplývá, že jednání žalobkyně naplňuje znaky trestného činu, který s podnikáním souvisí. Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu 1. stupně, že je dána souvislost trestného činu s podnikáním. Žalobkyně se trestného činu dopustila v souvislosti s tím, že byla bezprostředně před spácháním trestného činu jednatelkou obchodní společnosti ITV, s.r.o. a její trestná činnost byla spáchána zcela bezpochyby v souvislosti s podnikatelskou činností této právnické osoby. Žalovaný nemá pochyb o naplnění materiální podmínky ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona, proto je ztráta bezúhonnosti a tedy všeobecné podmínky provozování živnosti zřejmá.

K odvolacím námitkám žalobkyně, že nejednala jako podnikatelka, ale jako soukromá osoba, žalovaný uvedl, že žalobkyně se dopustila trestné činnosti tak, že zneužila svého původního postavení ve firmě ITV s.r.o., kde byla do 31.5.2005 jednatelkou. Pro jednoznačnou souvislost trestného činu s podnikáním svědčí i skutečnost, že soud 1. stupně uložil žalobkyni kromě podmíněného trestu odnětí svobody i trest zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 let. Ani námitka týkající se extenzivního výkladu veřejnoprávní normy není dle žalovaného důvodná. Jestliže totiž zákonem požadovaná příčinná souvislost úmyslného trestného činu s podnikáním vyplývá ze vztahu trestného činu k podnikání, nikoli z toho, zda k jednání došlo v rámci podnikatelské činnosti, musí správní orgán při posuzování souvislosti trestného činu s podnikáním vycházet z popisu trestného činu v tom kterém rozhodnutí, ze kterého je v dané věci zřejmé, že se jedná o úmyslný trestný čin, související s podnikáním právnické osoby ITV s.r.o. Ze stejného důvodu považoval žalovaný za nedůvodnou námitku vztahující se k aplikaci základních zásad správního řádu, z nichž žalobkyně dovozuje, že při posuzování bezúhonnosti má správní orgán vycházet ze skutkové věty a výroku trestního rozhodnutí. Žalovaný k tomu uvedl, že správní orgán je povinen na základě podmínek stanovených živnostenským zákonem omezit práva žalobkyně, neboť zrušení živnostenského oprávnění je projevem nesouhlasu státu s podnikáním podnikatele z důvodu ztráty jeho bezúhonnosti. Dále lze sice souhlasit s námitkou žalobkyně, že veřejným zájmem je zajištění práva občanů svobodně podnikat, zajišťovat si příjem a obživu, není však libovůlí pokračování
- 3 -
29 Ca 9/2009

v rozhodování správního orgánu jeho postup, který je v souladu se zákonem, tedy zrušení živnostenského oprávnění z důvodu ztráty bezúhonnosti žalobkyně, neboť právě tímto omezením je veřejný zájem ostatních občanů státem chráněn. K námitce porušení Listiny základních práv a svobod žalovaný uvedl, že Listina v čl.26 odst.1 sice deklaruje, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, v čl.2 však uvádí, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Dále žalovaný poukázal na čl.4 odst.2 a 4 Listiny s tím, že výklad citovaných ustanovení Listiny vede k závěru, že povinnosti a omezení mohou být ukládány pouze zákonem, což je pro živnostenské podnikání živnostenský zákon. Nelze proto akceptovat názor žalobkyně, že aplikací živnostenského zákona správní orgán nerespektoval uvedené články Listiny.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu. Namítla, že její postavení v daném případě nebylo postavení podnikatelské. Jednala jako soukromá osoba, která měla splatnou pohledávku za společnosti ITV, s.r.o., přičemž ta současně měla splatnou pohledávku za žalobkyní na vydání finančního plnění složeného na jejím soukromém účtu. Vzhledem k existenci dvou splatných pohledávek provedla jako soukromá fyzická osoba zápočet pohledávek. Dle žalobkyně je irelevantní, že byla v minulosti jednatelkou společnosti ITV s.r.o.. Rozhodující pro posouzení bezúhonnosti je doba, ve které došlo ke spáchání trestného činu. V žádném případě nedošlo ke zneužití jejího podnikatelského postavení, neboť v dané věci vystupovala jako soukromá osoba. Dále žalobkyně uvedla, že ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona má charakter ustanovení veřejného práva, které by mělo být v případě nejasností vykládáno ve prospěch subjektu soukromého práva a nikoliv naopak, viz. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26.10.1999, sp.zn.: 38 Ca 87/99 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.: 29 Odo 824/2006. Rovněž Nejvyšší správní soud několikráte uvedl, že při výkladu zákona nelze vycházet pouze z gramatického výkladu, ale je třeba zkoumat vždy i účel a důvody, pro které zákonodárce určité ustanovení do zákona uvedl (např. rozsudek ze dne 31.8.2003, č.j.: 5 Afs 28/2003-69). Soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy vede k nerozumným výsledkům, je na místě, použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teologického či historického. Správní orgán 1. stupně uvedl, že § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona svůj dopad nijak neomezuje a jeho působnost je vymezena relativně široce. Tato argumentace je však vnitřně rozporná, neboť na jednu stranu má jít o neomezený dopad, na stranu druhou pouze o relativně široký dopad dané normy. Dále pokračuje správní orgán 1. stupně, že „ v rámci širokého dopadu pak platí rovněž to, že není rozhodující, zda trestný čin souvisí s podnikáním fyzické osoby či právnické osoby, a stejně není rozhodující, o který trestný čin se jedná…“ Toto odůvodnění popírá zásady výkladu právních norem. Je na místě se ptát, co je vlastně pro posouzení souvislosti s podnikáním rozhodující a zda právní úprava neumožňuje správnímu orgán příliš subjektivní hodnocení. V případě žalobkyně je poškozenou obchodní společnost, tedy podnikatelský subjekt. To je jediná skutečnost, která může evokovat jakousi nejasnou souvislost s podnikáním. Pokud by žalobkyně byla pravomocně odsouzena za stejné jednání, ale poškozeným by byla soukromá fyzická osoba, tato tvrzená souvislost s podnikáním by byla zcela popřena. Proto žalobkyně tvrdí, že správní orgán použil nezákonně extenzivní výklad § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona. Žalobkyně považuje za zcela nepřípustné, aby správní orgán mohl vyhledávat v trestních rozhodnutích prvky naznačující, že se v určité věci vyskytl podnikající subjekt, či cokoliv jiného souvisejícího s podnikáním. V době tržní ekonomiky je minimum případů, kdy by v mezilidských vztazích nebyl nějakým způsobem zastoupen prvek podnikání. Úmyslem zákonodárce zcela jistě nebylo poskytnout správnímu orgánu prostor pro svévolné pokračování
- 4 -
29 Ca 9/2009

rozhodování. Žalobkyně poukázala na základní zásady správního řádu uvedené v § 2 odst.3 a 4, jimiž jsou stanoveny mantinely i pro výklad norem veřejného práva správním orgánem. Při posuzování bezúhonnosti má správní orgán proto vycházet ze skutkové věty a výroku trestního rozhodnutí. Při samotném rozhodování o zrušení či nezrušení živnostenského oprávnění pak má správní orgán dbát na to, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem a okolnostmi řešeného případu (ne případu řešeného trestním soudem). Veřejným zájmem je nepochybně zajištění práva občanů svobodně podnikat, zajišťovat si tak příjem a obživu, jakož i zájem na tom, aby nedocházelo k libovůli v rozhodování správních orgánů. Žalobkyně dále poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, z něhož jednoznačně vyplývá, že právě osoba, o jejímž živnostenském oprávnění se ve správním řízení rozhoduje, by měla vystupovat při trestné činnosti v roli podnikatele a právě z jejího postavení jako podnikatele plyne kritérium pro určení souvislosti s podnikáním. Žalovaný nesprávně interpretuje zákonnou podmínku „souvislost s podnikáním“, jejíž naplnění dovozuje z toho, že žalobkyně bezprostředně před spácháním trestného činu byla jednatelkou ITV s.r.o. To je ovšem nepřípustně extenzivní výklad. Trestný čin, za který byla žalobkyně odsouzena nesouvisí s podnikáním, a tudíž není naplněna hypotéza ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona. Žalovaný se snažil podpořit argumentaci správního orgánu 1. stupně diferenciací mezi „vztahem k podnikání“ a „jednáním v rámci podnikání“, přičemž za správný výklad považuje první z nich, tedy ten širší. Pokud by však byl takový výklad akceptován, vedl by k absurdním důsledkům. Drtivá většina trestných činů by totiž měla nějakou souvislost, resp. vztah k podnikání. Takové důsledky zajisté nejsou právní úpravou zamýšleny. Např. za rvačku ( § 225 tr. zák.) či opilství (§ 221a tr. zák.), kterých se podnikatel dopustí třeba ve své kanceláři, zajisté nemá náležet sankce spočívající ve ztrátě živnostenského oprávnění apod. Na závěr žalobkyně uvedla, že rozhodnutím žalovaného byla porušena ústavně zaručená zásada zákazu dvojího trestání, neboť v trestním řízení jí byl uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 let, nikoliv však zákaz podnikání obecně, tedy i v režimu živnostenského zákona. Soud byl přitom oprávněn uložit i takový trest, což neučinil. Správní orgán nyní uložil žalobkyni za stejné jednání novou sankci, která je ve svých důsledcích neméně závažná, neboť ji zbavuje možnosti svobodně si vydělávat na živobytí podnikáním. Správní orgán tak porušil čl.26 Listiny. Pokud nebude moci žalobkyně vykonávat podnikatelskou činnost, těžko bude moci splatit svoje závazky a splnit povinnost náhrady škody, kterou jí trestní soud uložil. Správní orgán porušil zásadu zákazu ne bis in idem, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod a z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Není pochyb o tom, že rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění má faktickou povahu trestu. S ohledem na uvedené navrhla žalobkyně soudu, aby rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil obsahově rozsáhlým vyjádřením v němž v podstatě zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Navíc uvedl, že pokud žalobkyně upozorňuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn.: 38 Ca 87/99 ze dne 26.10.1999, pak v tomto rozsudku se jednalo o problematiku zajištění celního dluhu a jeho konkrétní výše, v čemž byl soudem spatřován extenzivní výklad ve významu pojmů celní dluh a celní dluhy, to však nelze aplikovat na výklad ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona. Pokud pak žalobkyně z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.: 29 Odo 824/2006 dovozuje, že extenzivní výklad norem veřejného práva je vyloučen, pak v citovaném rozhodnutí se jedná o zápis údajů do obchodního rejstříku. Rovněž tento judikát dle názoru žalovaného nelze použít jako výklad k nyní platnému ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona, neboť se jedná o taxativní vymezení údajů, což není obdobný případ k posouzení bezúhonnosti podnikatele ve smyslu živnostenského zákona. Žalovaný pokračování
- 5 -
29 Ca 9/2009

rovněž nevidí rozpor s názorem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 31.8.2003, č.j.: 5 Afs 28/2003-69. Z jazykového výkladu ustanovení § 6 odst.2 živnostenského zákona je zřejmé, že zákon slovy „v souvislosti s podnikáním“ má na mysli souvislost s podnikáním obecně. Pokud by zákon ztrátu bezúhonnosti vztahoval pouze k vlastní podnikatelské činnosti fyzické osoby – podnikatele, bylo by jazykově přesné vyjádření „ v souvislosti s jeho podnikáním“. I z pohledu dalších výkladů (systematického, teleologického a historického) je zřejmé, že se žádném případě nejedná o chybnou interpretaci práva správním orgánem. Z ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona je zřejmé, že smyslem této právní úpravy je postih podnikatele zrušením živnostenského oprávnění pro ztrátu bezúhonnosti za úmyslný trestný čin, jestliže byl spáchán v souvislosti s podnikáním, tedy ve vztahu trestného činu k podnikání, nikoliv pouze z důvodu, že k jednání došlo v rámci podnikatelské činnosti. Nelze přisvědčit názoru, že správní orgán má vycházet pouze ze skutkové věty a výroku trestního rozhodnutí, právě jednání účastníka řízení v celém kontextu spáchání trestného činu je důležité pro posouzení ztráty bezúhonnosti. Dle žalovaného se nejedná o nepřípustný extenzivní výklad. Žalovaný nesouhlasí ani s názorem žalobkyně o absurdnosti důsledků výkladu ustanovení § 6 odst.2 písm.b) žalovaným, neboť ztrátu bezúhonnosti podnikatele je třeba posuzovat vždy v celé šíři včetně odůvodnění rozhodnutí soudem, ze kterého je teprve možné posoudit, zda trestný čin byl spáchán v souvislosti s podnikáním. Dle názoru žalovaného se nejedná o porušení zásady zákazu dvojího trestání, neboť použitý trest zákazu činnosti, je jedním z druhů trestu, který může uložit soud, zrušení živnostenského oprávnění není trestem, ale projevem nesouhlasu státu s podnikáním osob z důvodu ztráty jejich bezúhonnosti. K námitce porušení Listiny základních práv a svobod žalovaný uvedl, že není důvodná a zopakoval argumentaci z odůvodnění rozhodnutí napadeného žalobou. Na závěr žalovaný uvedl, že správní orgán 1. stupně obdržel rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10.7.2008, č.j.: 91 T 261/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27.11.2008, č.j.: 7 To 496/2008, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst.1,2 trestního zákona a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.2 trestního zákona a za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry, kterým byla pravomocně uznána vinnou výše uvedeným rozsudkem, jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců s podmíněným odkladem na dobu trvání 4 roků a současně byl nad žalobkyní vysloven dohled. Zavázána byla rovněž, aby ve zkušební době nahradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila a byl jí uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech v trvání 5 roků. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Dne 28.4.2009 žalobkyně doručila soudu doplnění žalobní argumentace, jímž poukázala na nález Ústavního sodu ze dne 7.4.2009 sp.zn.: Pl.ÚS 35/08, který jednoznačně podporuje argumentaci žalobkyně. Ústavní soud se uchýlil k tzv. akademickému výroku, kdy vyslovil protiústavnost zákona v již neplatném znění, neboť živnostenský zákon byl v mezidobí novelizován. Ústavní soud poukázal na prakticky totožný obsah tam posuzovaného znění a znění aktuálně účinného a dospívá k závěrům, na které se žalobkyně plně odkazuje a odvolává. Ze závěrů vyslovených ústavním soudem v citovaném nálezu pro sebe žalobkyně dovozuje příznivé následky v tom směru, že napadené rozhodnutí správního orgánu je vystavěno ve znění zákona, který je v rozporu s normou vyšší právní síly, tedy Listinou základních práv a svobod. Žalobkyně sice byla odsouzena pro úmyslný trestný čin, avšak byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody. V takovém případě není obecné omezení možnosti svobodného podnikání akceptovatelné z ústavního hlediska, neboť neobstojí v testu proporcionality, jak je ustáleně judikováno v nálezech Ústavního soudu (viz.Pl.ÚS 4/94, Pl.ÚS 15/96, Pl.ÚS 16/98, Pl.ÚS 41/02 a další). Pokud je v předmětné věci rozhodnutí pokračování
- 6 -
29 Ca 9/2009

vystavěno na nesplnění podmínky bezúhonnosti formulované živnostenským zákonem, která – jak vyslovil Ústavní soud – je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, je nezbytné takové rozhodnutí zrušit.

K doplnění žalobní argumentace žalovaný ve vyjádření ze dne 15.5.2009 uvedl, že předmětný nález Ústavního soudu nemá vliv na názor žalovaného vpředmětné věci, neboť tento nález se dotýká posuzování bezúhonnosti fyzických osob ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.a) živnostenského zákona, nikoliv dle ustanovení § 6 odst.2 písm.b) tohoto zákona, podle něhož byla posuzována bezúhonnost žalobkyně, která se dopustila úmyslného trestného činu v souvislosti s podnikáním.

Při jednání zástupce žalobkyně v podstatě zopakoval svoji argumentaci formulovanou již v žalobě a doplnění žaloby, zdůraznil znovu, že podstata problému je ve výkladu pojmu „souvislost s podnikáním“, což je pojem relativně neurčitý a široký. Proto musí být kladeny zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů tak, aby bylo zřejmé jakými úvahami se správní uvážení řídí. Dle žalobkyně to v tomto případě není zřejmé. Rovněž zástupce žalovaného při jednání setrval na argumentaci prezentované již v odůvodnění rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst.1 zák.č.150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst.1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s.ř.s.).

V souladu s ustanovením § 75 odst.1 a 2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Žaloba není důvodná.

Podle ustanovení § 57 odst.1 písm.f) živnostenského zákona, živnostenské oprávnění zaniká rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění. Podle ustanovení § 58 odst.1 písm.a) živnostenského zákona, živnostenský úřad zruší živnostenské oprávnění, jestliže podnikatel již nesplňuje podmínky podle § 6 odst.1 písm.b) nebo c), ledaže v případě § 6 odst.1 písm.b) je živnost provozována se souhlasem soudu podle § 12. Podle ustanovení § 6 odst.1 živnostenského zákona, všeobecnými podmínkami provozování živnosti fyzickými osobami, pokud tento zákon nestanoví jinak, jsou: a) dosažení věku 18 let, b) způsobilost k právním úkonům, c) bezúhonnost. Podle odst.2 citovaného ustanovení, za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen a) pro trestný čin spáchaný úmyslně, ať již samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, nebo b) pro trestný čin spáchaný úmyslně, na který se nevztahuje ustanovení písmene a), jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, pokud se na něho nehledí, jako by nebyl odsouzen.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že zjistí-li správní orgán u osoby, která disponuje živnostenským oprávněním, že byla pravomocně odsouzena za trestný čin uvedený pod písm.a) nebo b) ustanovení § 6 odst.2 živnostenského zákona, zruší z úřední povinnosti pokračování
- 7 -
29 Ca 9/2009

takové živnostenské oprávnění, neboť ze zákona není považována za osobu bezúhonnou a nesplňuje tudíž jednu z podmínek ustanovení § 6 odst.1 živnostenského zákona. V předmětné věci správní orgán 1. stupně z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18.12.2007, č.j.: 95 T 254/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11.6.2008, č.j.. 3 To 251/2008, zjistil, že žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.1,2 trestního zákona, a za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Z citovaného rozsudku je zřejmé, že žalobkyně nebyla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ustanovení § 6 odst.2 písm.a) živnostenského zákona proto nepřichází v úvahu. Správní orgán se tedy správně zabýval tím, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona, tj., zda se jednalo o trestný čin spáchaný úmyslně a zda byl spáchán v souvislosti s podnikáním. Mezi stranami není sporu o tom, jakým způsobem došlo ke spáchání předmětného trestného činu. Ze spisového materiálu žalovaného, jakož i z rozhodnutí napadeného žalobou vyplývá, že žalobkyně v době od 2.6.2005 do 24.11.2005 celkem v 10 případech přijala celkovou částku ve výši 358 778,50 Kč, které postupně přišly na její účet vedený u HVB Bank Czech Republic a.s., používaný jako účet společnosti ITV s.r.o., kde byla jednatelkou do 31.5.2005. Uvedenou částku měla převést na účet správce podniku ITV s.r.o., to však přes výzvy neučinila a uvedenou částku postupně vybrala, přisvojila si ji a ponechala pro vlastní potřebu. Z uvedeného žalovaný dovodil, že jednání žalobkyně naplňovalo znaky trestného činu, který s podnikáním souvisí. Tento závěr odůvodnil tak, že se žalobkyně uvedeného trestného činu dopustila v souvislosti s tím, že byla bezprostředně před spácháním trestného činu jednatelkou obchodní společnosti ITV s.r.o. a její trestná činnost byla spáchána bezpochyby v souvislosti s podnikatelskou činností této právnické osoby. Pro jednoznačnou souvislost trestného činu s podnikáním, dle žalovaného, svědčí i ta skutečnost, že soud 1. stupně uložil kromě podmíněného trestu odnětí svobody, také trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 let.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2003, č.j.: 5 A 11/2002-33, www.nssoud.cz, vyplývá, že „ pojem bezúhonnosti je v právním řádu České republiky obsažen v řadě právních předpisů a jeho interpretace proto musí být konformní s účelem, sledovaným těmito právními předpisy ( k tomu blíže viz např. nález Ústavního soudu sp.zn.: IV. ÚS 366/98, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv.14, str.99 a násl.)“. Dále Krajský soud v Brně poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.1.2006, č.j.: 22 Ca 137/2004-24, www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že „trestnými činy vedoucími ke ztrátě bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst.2 písm.b) zák.č.455/1991 Sb., živnostenského zákona, nejsou pouze ty trestné činy, jejichž znakem skutkové podstaty je podnikání (trestné činy hospodářské): pro aplikaci citovaného ustanovení je podstatné, zda trestný čin má souvislost s podnikatelskými aktivitami konkrétní osoby. Za bezúhonného tak nelze považovat podnikatele, který jednáním, za něž byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, vymáhá své pohledávky“. V souzené věci z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18.12.2007, citovaného shora vyplývá, že oněch 10 případů, kdy byly přijaty postupně jednotlivé částky na účet žalobkyně, byly částky za uskutečněné obchodní případy od Magistrátu města Brna, Auto-Pytela s.r.o., R. H., Termo Komfort s.r.o. a Zekom CZ a.s. Není pochyb o tom, že tyto částky byly přijaty na účet žalobkyně v době, kdy ještě byla jednatelkou ITV s.r.o., a že na tento účet byly zaslány právě proto, že došlo k realizaci obchodních případů mezi uvedenými subjekty a společností ITV s.r.o., tedy v souvislosti s podnikatelskými aktivitami žalobkyně. Nebýt oněch podnikatelských aktivit, předmětné finanční částky, by nikdy na účet žalobkyně nepřišly. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobkyně, že nelze dovodit žádnou souvislost s podnikáním, dle názoru soudu pokračování
- 8 -
29 Ca 9/2009

byla souvislost mezi podnikatelskou činností žalobkyně a spáchaným trestným činem prokázána dostatečně konkrétně.

S ohledem na shora uvedené pak Krajský soud v Brně nemohl přisvědčit námitce žalobkyně, že v předmětné věci její postavení nebylo podnikatelské, neboť v době, kdy došlo ke spáchání předmětného trestného činu, jednala jako soukromá osoba. Jak již bylo uvedeno shora, nebýt podnikatelských aktivit uvedených subjektů a obchodní společnosti ITV s.r.o., jíž byla v době jejich uskutečnění jednatelkou, nikdy by předmětné částky na účet žalobkyně nepřišly a tudíž by s nimi nemohla disponovat. Skutečnost, že v době, kdy částky ze svého účtu odčerpávala, již nebyla jednatelkou společnosti, nic nemění na tom, že peníze na účtu byly v důsledku podnikání, proto souvislost s podnikáním je naprosto zřejmá. Pokud pak jde o výklad pojmu „souvislost s podnikáním“, nedomnívá se krajský soud, že došlo k nepovolenému extenzivnímu výkladu. Je skutečností, že „souvislost s podnikáním“ není v zákoně definována, nicméně nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že při posuzování bezúhonnosti má správní orgán vycházet ze skutkové věty a výroku trestního rozhodnutí. Otázkou posuzování bezúhonnosti se již dříve zabýval Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 13.1.1995, sp.zn.: 6 A 129/93 (uveř. ve Správní právo sv.5, roč.1996, str.287), který uvedl, že „Posouzení, zda žadatel je bezúhonný a tedy splňuje všeobecnou podmínku provozování živnosti (§ 6 odst.1 písm.c) ž.z.) je věcí správního uvážení; soud tu přezkoumává pouze, zda správní orgán v úplnosti soustředil důkazní prostředky, z nichž lze na splnění této podmínky usoudit, zda provedl důkazy zákonným způsobem a zda rozhodnutí o této otázce nevybočilo z mezí a hledisek zákonem stanovených.“ Z uvedeného vyplývá, že správní uvážení tu dává správnímu orgánu široký prostor pro výklad pojmu souvislosti s podnikáním obecně, nikoliv pouze s konkrétním předmětem podnikání, který ovšem musí řádně odůvodnit. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, jakými úvahami se řídil a jak dospěl k závěru, že žalobkyni nelze považovat za osobu bezúhonnou, v rozhodnutí nelze spatřit znaky libovůle. Proto ani další námitka nebyla shledána jako důvodná. Krajský soud v Brně se neztotožnil ani s námitkou zákazu dvojího trestání. Již ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2003, č.j.: 5 A 11/2002-33 vyplývá, že „podmínku bezúhonnosti je nutno chápat jako určitý ochranný prostředek, kterým se stát brání proti živnostenskému podnikání těch osob, u nichž se lze důvodně obávat, že touto svojí činností budou poškozovat zájmy jedinců i společnosti“. Tuto svoji obavu vyjádřil zákonodárce do ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona, jako jednu z všeobecných podmínek provozování živnosti. Zákonodárce tu zjevně předpokládá trestní postih a současně rovněž omezení v možnosti provozovat živnost. Není proto důvodná námitka žalobkyně o údajném dvojím postihu za její protiprávní chování a námitka porušení čl.26 Listiny základních práv a svobod. Právě ani s ohledem na žalobcem poukazovaný nález Ústavního soudu sp.zn.: Pl.ÚS 35/08 ze dne 7.4.2009 nelze souhlasit se žalobkyní, že byl porušen čl.26 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány byly povinny zkoumat „racionální vazby mezi zákonodárcem sledovaným účelem a zvoleným normativním prostředkem“, a zabývaly se proto tím, zda žalobkyní spáchaný trestný čin, za který byl uložen podmíněný trest odnětí, má souvislost s podnikatelskými aktivitami konkrétní osoby. Dospěly pak k závěru, že tomu tak bylo a s jejich závěrem soud souhlasí.

Krajskému soudu v Brně nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst.7 s.ř.s.) zamítnout.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch pokračování
- 9 -
29 Ca 9/2009

neměl. V dané věci byl žalobce zcela neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 14.12.2010

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru