Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 7/2009 - 49Rozsudek KSBR ze dne 18.01.2011

Prejudikatura

2 Afs 12/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 35/2011 (zrušeno)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 7/2009 - 49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce F plus H s.r.o., se sídlem v Třebíči, Zborovská 856/49, zast. Ing. J. R., daňovou poradkyní, proti žalovanému Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 22. 10.

2008, č.j. 17242/08-1300-701728, a proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně ze dne 27. 11. 2008, č.j. 20025/08-1200-703509, se

zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci bude po právní moci rozsudku vrácen zaplacený soudní

poplatek ve výši 2.000,- Kč z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění:

Žalobce se původně dvěmi samostatnými žalobami domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 22.10.2008, č.j. 17242/08-1300-701728, a rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11.2008, č.j. 20025/08-1200-703509, a žalovaný byl zavázán k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. V rámci v pořadí druhé žaloby současně navrhl, aby soud spojil obě podané žaloby ke společnému projednání, neboť se jedná o skutkově obdobnou věc, která byla rozdělena do dvou samostatných rozhodnutí pouze proto, že ji vyřizoval jiný odbor žalovaného. Namítl, že v daňových řízeních došlo ke zkrácení jeho práv chybnou aplikací práva a řízení probíhající u žalovaného i u Finančního úřadu v Třebíči (dále jen „správce daně 1. stupně“) měla podstatné vady, které měly či mohly mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Nezákonnost napadených rozhodnutí spatřuje žalobce v absenci základních náležitostí rozhodnutí podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), a to vlastnoručního podpisu pověřeného pracovníka žalovaného. ZSDP podpis rozhodnutí v zastoupení zásadně nepřipouští a je tedy zřejmé, že žalovaný chybně zaměňuje a nečinní rozdílu mezi osobou pověřenou a osobou zastupující. Dále namítl, že mu nebylo umožněno plně konzumovat právo nahlížet do spisu, čímž byl omezen ve svém právu řádně formulovat jak odvolac,í tak žalobní body. Navíc odvolání nebylo žalovaným projednáno v souladu se zásadou projednací. Závěrem namítl, že rozhodnutí správce daně 1. stupně o zastavení řízení ze dne 25.2.2008, č.j. 25807/08, nebylo doručeno také žalobci, ale pouze zástupkyni žalobce, které jednatel žalobce původně neomezenou plnou moc omezil v plné moci ze dne 13.12.2006. Z tohoto důvodu nemohlo uvedené rozhodnutí pro vadu v doručení nabýt právní moci.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě zdůraznil, že napadená rozhodnutí nepovažuje za nezákonná a navrhl, aby soud žalobu s odvoláním na ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Ve vztahu k ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) ZSDP námitku týkající se absence podpisu napadených rozhodnutí nepovažuje za důvodnou, a to s odkazem na toto zákonné ustanovení a Podpisový řád žalovaného a jím řízených finančních úřadů ze dne 23.12.2005, č.j. 8259/05/FŘ150 (dále jen „podpisový řád“), ve smyslu všeobecných zásad čl. II bod 7 při respektování taxativního výčtu písemností, které podepisuje ředitel finančního úřadu (bod 1.2.1.) včetně přenesení oprávnění k podpisu písemností typu rozhodnutí souvisejících s výkonem správy, v souladu s ustanoveními jednak části třetí (Vedoucí zaměstnanci územních finančních orgánů) hlavy první čl. 28 odst. 3 písm. b) ve vztahu k rozhodovací pravomoci ředitele finančního úřadu (rozhoduje v daňovém a správním řízení o věcech v působnosti finančního úřadu, pokud rozhodnutím nepověří jiného zaměstnance) a hlavy třetí (Zastupování vedoucích zaměstnanců) čl. 41 odst. 1 písm. b) (Po dobu nepřítomnosti zastupuje ředitele finančního úřadu zástupce ředitele finančního úřadu; není-li funkce zástupce ředitele finančního úřadu zřízena, zastupuje vedoucí oddělení určený ředitelem finančního úřadu) Organizačního řádu územních finančních orgánů MF – ÚFDŘ č.j. 481/12260/1997 ve znění pozdějších dodatků (dále jen „organizační řád“) a Směrnici č. 1/2006 správce daně 1. stupně ze dne 30.1.2006 spolu s Přílohou zápisu č. 1 ze dne 14.1.2008. Podpisový řád, který navazuje na organizační řád, vychází z příslušných ustanovení zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech (§ 11a) a § 7). Z ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) ZSDP vyplývá, že mezi základní náležitosti rozhodnutí patří vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem. Z tohoto ustanovení vyplývá, že se nemusí jednat o vlastnoruční podpis ředitele finančního úřadu, ale rozhodnutí musí být opatřeno vlastnoručním podpisem pracovníka pověřeného. Jestliže podpisový řád podle organizačního řádu, vycházejícího ze zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, opravňuje k podepisování rozhodnutí za nepřítomnosti ředitele jím určeného vedoucího oddělení a ten (ta) napadená rozhodnutí podepsal(a), nemohlo dojít k porušení ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) ZSDP. I zastupující je v daném okamžiku pověřeným pracovníkem správce daně, pokud takový podpis má všechny uvedené náležitosti, tj. nejen podpis vlastnoruční, ale také s uvedením jména, příjmení a funkce této osoby. V této souvislosti žalovaný odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a také doktrinální stanoviska správního práva, např. na rozsudky NSS sp.zn. 2 Afs 12/2003, 2 Afs 19/2003, 3 Afs 20/2004 či 2 Afs 47/2004, v nichž se NSS podrobně zabýval otázkou základních náležitostí rozhodnutí dle ustanovení § 32 odst. 2 ZSDP. Námitka týkající se omezení žalobce v jeho právu nahlížet do spisu je dle názoru žalovaného v souvislosti s předmětem této žaloby - otázka platnosti rozhodnutí pro absenci vlastnoručního podpisu pověřeného pracovníka správce daně - značně zavádějící, zejm. žádost žalobce o písemné předložení pověřovací listiny pro paní JUDr. J. N. Na tuto žádost totiž bylo správcem daně odpovězeno sdělením ze dne 7. 4. 2008, č.j. 60163/08/330911/3854, ve kterém sdělil žalobci, že neshledal důvody pro ověření neplatnosti prvostupňových rozhodnutí, což odůvodnil odkazem na ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) ZSDP. K námitce porušení zásady projednací pak žalovaný zdůraznil, že uvedená zásada je v rámci daňového řízení, resp. v rámci postupu finančních úřadů při jejich rozhodování, spojována především se zásadou volného hodnocení důkazů, resp. zásadami, spjatými se samotným procesem dokazování (např. usnesení ÚS ČR sp.zn. IV. ÚS 169/2000 „… zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení.“ ). Z judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 11.9.2001, sp.zn. I. ÚS 591/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 23, č. 133) vyplývá toliko skutečnost, že „se i na daňové řízení vztahuje pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená umožnit stěžovateli – jako daňovému subjektu, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny)“, nelze z ní však v žádném případě dovodit povinnost správce daně, resp. správního orgánu, nařídit v daňovém řízení ústní jednání před vydáním rozhodnutí. Tento závěr potvrzuje i ustanovení § 2 odst. 4 ZSDP a tam zakotvená zásada neveřejnosti daňového řízení a ustanovení § 50 ZSDP neukládající odvolacímu orgánu povinnost vést se stěžovatelkou – jako odvolatelnou před vydáním rozhodnutí ústní jednání (viz rozsudek NSS ze dne 31.5.2007, č.j. 7 Afs 114/2006-78). K závěrečné námitce žalobce, že rozhodnutí správce daně 1. stupně o zastavení řízení ze dne 25.2.2008, č.j. 25807/08, nebylo doručeno také žalobci, ale pouze zástupkyni žalobce, žalovaný zdůraznil, že posuzoval rozsah zastoupení žalobce daňovou poradkyní na základě plné moci ze dne 30.8.2004. Tato byla předložena správci daně 1. stupně téhož dne, byla zaevidována pod č.j. 86735/04, a označena „Věc: Generální plná moc“ udělená daňové poradkyni jednatelem společnosti panem L. K. „k zastupování a jednání níže uvedené právnické osoby ve všech řízeních dle Zákona č. 337/92 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů a ve všech řízeních dle Zákona č. 71/67 Sb., o správním řízení ve znění pozdějších předpisů“ a s přihlédnutím k plné moci ze dne 13.12.2006, předložené správci daně 1. stupně dne 14.12.2006 a zaevidované pod č.j. 133885/06, označené jako: „Věc: plná moc – omezení“, jejímž obsahem je vůle zmocnitele vymezená: „Omezuji plnou moc daňovému poradci ing. J. R., kancelář (…) k zastupování jednání níže uvedené právnické osoby ve všech řízeních dle Zákona č. 337/92 Sb., (…) a to tak, že: od dnešního dne neplatí pro zastupování a jednání s Finančním úřadem v Liberci ve věci daňových a jiných řízení naší společnosti, v jiném zůstává zachována.“ Z uvedeného je patrno, že původní neomezený rozsah plné moci pro daňové (a správní) řízení, k němuž je správce daně 1. stupně příslušný, zůstal zachován. Z obsahu uvedeného zmocnění a z následného vyjádření jednatele žalobce v protokolu o ústním jednání ze dne 23.5.2007, č.j. 60720/07/330931/4216, který potvrdil, že tato udělená plná moc je plná moc neomezená, není v žádném případě patrná jakákoli vůle zmocnitele omezit zastoupení v rámci předmětného daňového řízení. V souladu s ustanovením § 10 odst. 3 ZSDP došlo k potvrzení a vyjasnění rozsahu uděleného zmocnění výslovným uvedením zmocnitele: „(…) generální plnou moc pro zastupování firmy má Ing. R. J.“ V souladu s ustanovením § 17 odst. 7 věty prvé ZSDP pak bylo rozhodnutí správce daně 1. stupně o zastavení řízení ze dne 25.2.2008, č.j. 25807/08, doručováno zástupkyni žalobce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení.

V souladu s návrhem žalobce pak soud usnesením ze dne 23.8.2010, č.j. 29 Ca 7/2009-27, rozhodl o spojení řízení ve věcech vedených pod sp.zn. 29 Ca 7/2009 a sp.zn. 29 Ca 31/2009 ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp.zn. 29 Ca 7/2009.

Z obsahu daňových spisů předložených žalovaným vyplynuly následující, ve věci relevantní skutečnosti:

Dne 17.2.2008 podal žalobce prostřednictvím své daňové poradkyně Ing. J. R. správci daně 1. stupně žádosti o sdělení rozdílu mezi základem daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec roku 2004, leden až červen roku 2005 a září roku 2005 a dále daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004 a daní přiznanou podle ustanovení § 32 odst. 9 ZSDP. Součástí těchto žádostí byly také žádosti o prodloužení lhůty pro podání odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům.

Správce daně 1. stupně žalobci v souladu s ustanovením § 32 odst. 9 ZSDP sdělil důvody rozdílů mezi základem daně v jednotlivých dodatečných platebních výměrech a daní přiznanou v přiznáních daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec roku 2004, leden až červen roku 2005 a září roku 2005. Současně dne 25.2.2008 a dne 28.2.2008 vydal rozhodnutí č.j. 25762/08/330911/3854; č.j. 27781/08/330911/3854; č.j. 25768/08/330911/3854; č.j. 25775/08/330911/3854; č.j. 25783/08/3309111/3854; č.j. 25789/08/330911/3854; č.j. 25794/08/330911/3854; č.j. 25800/08/330911/3854; č.j. 25640/08/330911/3854; č.j. 25707/08/330911/3854; č.j. 25712/08/330911/3854; č.j. 25713/08/330911/3854; č.j. 25714/08/330911/3854; č.j. 25716/08/330911/3854; č.j. 25717/08/330911/3854; č.j. 25807/08/330911/3854, kterými dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. h) ZSDP zastavil řízení ve věci žádosti o prodloužení lhůty pro podání odvolání s odkazem na ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP, neboť se jednalo o nepřípustná podání.

Dále správce daně 1. stupně žalobci v souladu s ustanovením § 32 odst. 9 ZSDP sdělil důvody rozdílů mezi základem daně v dodatečném platebním výměru a daní přiznanou v přiznání daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. Současně dne 25.2.2008 vydal rozhodnutí č.j. 25807/08/330911/3854, kterým dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. h) ZSDP zastavil řízení ve věci žádosti o prodloužení lhůty pro podání odvolání s odkazem na ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP, neboť se jednalo o nepřípustné podání.

Dne 11.4.2008 podala daňová poradkyně žalobce Ing. J. R. proti výše uvedeným rozhodnutím správce daně 1. stupně odvolání, v nichž shodně namítla nezákonnost napadených rozhodnutí z důvodu absence podpisu pověřeného pracovníka správce daně 1. stupně a současně požádala o projednání odvolání žalovaným v souladu s ústavně právní zásadou projednací.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 22.10.2008, č.j. 17242/08-1300-701728, bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně 1. stupně ze dne 25.2.2008, č.j. 25762/08/330911/3854; ze dne 28.2.2008, č.j. 27781/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25768/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25775/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25783/08/3309111/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25789/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25794/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25800/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25640/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25707/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25712/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25713/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008; č.j. 25714/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25716/08/330911/3854; ze dne 25.2.2008, č.j. 25717/08/330911/3854; zamítnuto. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že v napadených rozhodnutích neabsentuje vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně 1. stupně, neboť v den podpisu předmětných rozhodnutí byla v době nepřítomnosti ředitelky správce daně 1. stupně Ing. E. K. pověřena jejím zastupováním JUDr. J. N. Odvoláními napadená rozhodnutí obsahují vlastnoruční podpis JUDr. J. N. s údajem, že podpis byl proveden v zastoupení, je zde uvedena i funkce JUDr. J. N. a otisk úředního razítka.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 27.11.2008, č.j. 20025/08-1200-703509, bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně 1. stupně ze dne 25.2.2008, č.j. 25807/08/330911/3854, zamítnuto. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že napadené rozhodnutí obsahuje všechny zákonem stanovené formální i obsahové náležitosti, bylo podepsáno v souladu s vnitřním organizačním předpisem pověřeným pracovníkem a bylo řádně doručeno, o čemž svědčí vyplněná dodejka. Provedená úprava podepisování odpovídá znění zákona, který nestanoví bezvýjimečnou povinnost podepisování rozhodnutí výhradně ředitelem příslušného finančního úřadu a dlužno dodat, že taková povinnost by byla zvláště v nepřítomnosti ředitele již z povahy věci zcela nepraktická a iracionální. Uvedené rozhodnutí bylo daňové poradkyni žalobce řádně doručeno dne 3.12.2008.

K námitce týkající se omezení práva v nahlížení do spisů z obsahu daňových spisů vyplývá: nahlížení do daňových spisů bylo daňové poradkyni žalobce správcem daně 1. stupně umožněno, o čemž svědčí protokol ze dne 14.4.2008, č.j. 65844/08/330911/3854 a protokol ze dne 30.1.2009, č.j. 2629/09/330911703854.

K námitce týkající se faktického rozsahu plné moci udělené žalobcem daňové poradkyni z obsahu daňových spisů vyplývá: dne 30.8.2004 udělil žalobce daňové poradkyni Ing. J. R. generální plnou moc k zastupování a jednání za žalobce ve všech řízení dle ZSDP a dle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.

Dne 18.10.2004 žalobce generální plnou moc ze dne 30.8.2004 omezil, a to tak, že ode dne 18.10.2004 neplatí pro daňová řízení ve věci daně silniční pro zdaňovací období roku 2001, 2002, v jiném zůstává zachována.

Dne 29.3.2005 žalobce plnou moc omezil, a to tak, že ode dne 29.3.2005 neplatí pro podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2004, v jiném zůstává zachována.

Dne 13.12.2006 žalobce udělenou plnou moc omezil, a to tak, že ode dne 13.12.2006 neplatí pro zastupování a jednání za žalobce s Finančním úřadem v Liberci ve věci daňových a jiných řízeních, v jiném zůstává zachována.

Z protokolu o ústním jednání před správcem daně 1. stupně ze dne 23.5.2007, č.j. 60720/07/330931/4216, je zřejmé, že jednatel žalobce výslovně uvedl: „… generální plnou moc pro zastupování firmy má Ing. J. R.“

Žaloby byly podány v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žaloby přípustné (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

K přípustnosti žaloby si soud nejprve dovoluje poznamenat, že předmětem přezkumu jsou rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně 1. stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. h) ZSDP ve věcech žádostí žalobce o prodloužení lhůty pro podání odvolání proti 15-ti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květem až prosinec roku 2004, leden až červen roku 2005 a září roku 2005 a proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, neboť se jednalo s odkazem na ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP o nepřípustná podání.

V této souvislosti lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2005, č.j. 1 Afs 86/2004-54, dostupný na www. nssoud.cz, podle něhož: „Krajský soud je proto povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se úkon správního orgánu, proti němuž žalobce brojí, dotýká subjektivních práv a povinností ať již je jejich pramenem ústavní, mezinárodní či jednoduché právo – žalobce, a zda tedy je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Paušální přístup, který by celou kategorii rozhodnutí (např. právě rozhodnutí o zastavení řízení) vylučoval ze soudní ochrany, není na místě a je v příkrém rozporu s principy právního státu. Vyloučení určitých úkonů ze soudního přezkumu podle § 70 s. ř. s. totiž představuje výjimku z generální klauzule, zužující pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví; jako kteroukoliv jinou výjimku v právu je zapotřebí vykládat ji restriktivně. Proto nabízejí-li se dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch soudního přezkumu a druhá proti němu, je vždy zapotřebí upřednostnit tu první, resp. v pochybnostech, zda se určitý úkon dotýká práv a povinností žalobce podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a tedy podléhá přezkumu, je na místě usuzovat, že tomu tak je.“

V daném případě dospěl soud k závěru, že pokud by správce daně 1. stupně rozhodl v souladu s žádostmi žalobce a prodloužil lhůtu k podání odvolání, mohl by tím (byť teoreticky) založit subjektivní právo žalobce. S přihlédnutím ke skutečnosti, že v pochybnostech je na místě přijmout závěr ve prospěch soudního přezkumu, soud shledal žaloby přípustnými.

K žalobcem namítané nezákonnosti napadených rozhodnutí si soud nejprve dovoluje připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2005, č.j. 6 A 76/2001-96, dostupný na www.nssoud.cz, který vymezil institut nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří § 76 odst. 1 s.ř.s.), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c) s.ř.s.); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.“

Soud se neztotožňuje s námitkou žalobce týkající se nezákonnosti prvostupňových rozhodnutí správce daně a rozhodnutí žalovaného ze dne 22.10.2008, č.j. 17242/08-1300-701728, spočívající v tom, že v těchto rozhodnutích absentuje vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka žalovaného, neboť tato rozhodnutí byla podepsána osobou, která zastupovala pověřeného pracovníka.

Podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) ZSDP základní náležitosti rozhodnutí jsou vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným certifikátem.

V namítaném smyslu zákon porušen nebyl, neboť uvedená rozhodnutí obsahují ZSDP požadované náležitosti. Prvostupňová rozhodnutí správce daně vlastnoručně podepsala v zastoupení JUDr. J. N., vedoucí oddělení vymáhacího a rozhodnutí žalovaného ze dne 22.10.2008, č.j. 17242/08-1300-701728, vlastnoručně podepsala v zastoupení JUDr. H. V., vedoucí oddělení právního a metodiky správy daní. Uvedený postup je se zákonem naprosto souladný a je logické, že v nepřítomnosti pověřeného pracovníka správce daně, písemnosti podepisuje jeho zástupce. V tomto směru se soud naprosto ztotožňuje s argumentací žalovaného v podrobnostech dále odkazující na znění podpisového a organizačního řádu. Podpis rozhodnutí zastupující pracovnicí (z důvodu nepřítomnosti pověřeného pracovníka) v žádném případě nezpůsobil a ani způsobit nemohl namítanou nezákonnost těchto rozhodnutí. Takovýto závěr by byl zcela absurdní. Uvedená rozhodnutí tedy byla podepsána pracovnicemi příslušného územního finančního orgánu, které byly oprávněny jménem územního finančního orgánu autoritativně rozhodovat v daňových řízeních.

K uvedenému závěru lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č.j. 2 Afs 5/2008-62, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „Druhá námitka se týká neuvedení vlastnoručního podpisu oprávněné osoby jednající za správce daně. K tomu z obsahu předmětného exekučního příkazu plyne, že je pod ním uvedeno jméno ing. M. D., ředitele Finančního úřadu Brno II, nicméně podepsán je ing. V. S., zástupcem ředitele Finančního úřadu Brno II. Jestliže podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) daňového řádu platí, že základní náležitostí rozhodnutí je též vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce, nezbývá než konstatovat, že zákon porušen nebyl. Je totiž zcela logické, že v nepřítomnosti ředitele podepisuje písemnosti jeho zástupce, kterého v daném případě je třeba považovat za pověřeného pracovníka správce daně. Zákon totiž nestanoví bezvýjimečnou povinnost podepisování rozhodnutí výhradně ředitelem příslušného finančního úřadu a dlužno dodat, že taková povinnost by byla již z povahy věci zcela nepraktická a iracionální. Za podstatné proto Nejvyšší správní soud považuje skutečnost, že o vydání rozhodnutí ze strany žalovaného není žádných pochyb a že tento exekuční příkaz obsahuje všechny zákonem stanovené formální i obsahové náležitosti. Pokud pak stěžovatel těmito svými dvěma námitkami dovozuje nulitu (tzn. nicotnost) exekučního příkazu, nezbývá než připomenout konstantní judikaturu zdejšího soudu, podle níž „chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali“ (rozsudek ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 2 Afs 12/2003, in: č. 212/2004 Sb. NSS). Rovněž tato námitka proto nemohla být shledána důvodnou.“

V kontextu právního posouzení úvodní žalobní námitky, soud zdůrazňuje, že ani následující žalobní námitka spočívající tvrzení, že žalobci nebylo umožněno plně konzumovat právo nahlížet do spisu, čímž byl omezen ve svém právu řádně formulovat jak odvolací, tak žalobní body, nebyla shledána důvodnou. Z obsahu žalovaným předložených daňových spisů je zřejmé, že vzájemná součinnost mezi správcem daně 1. stupně a zástupkyní žalobce byla komplikovanější, ale zástupkyni žalobce fakticky nebylo bráněno v právu nahlížet do daňových spisů. O tomto závěru svědčí zejména protokol ze dne 14.4.2008, č.j. 65844/08/330911/3854 a protokol ze dne 30.1.2009, č.j. 2629/09/330911703854, a je tedy zřejmé, že v namítaném smyslu k pochybení na straně správce daně 1. stupně nedošlo.

Ani námitka týkající se porušení zásady projednací před odvolacím orgánem, nebyla shledána důvodnou. V ustanovení § 2 odst. 2 ZSDP je zakotvena zásada součinnosti (dle teorie finančního práva též nazývaná jako zásada projednací) spočívající v tom, že správci daně jsou povinni postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty. Zásada součinnosti tvoří jediný komplex se zásadou spolupráce vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 9 ZSDP, podle které je právem i povinností všech daňových subjektů úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybírání daně (srov. Kindl, M., Telecký, D., Válková, H., Zákon o správě daní a poplatků, Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2002 str. 40 a násl.).

Požadavek žalobce na nařízení ústního jednání ve věci projednání odvolání před žalovaným by měl smysl pouze v případě, pokud by bylo možno předpokládat, že konání tohoto ústního jednání povede k objasnění věci, k odstranění rozporů a pochybností a ve svém důsledku ke správnému stanovení daňové povinnosti. Z obsahu odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům argumentačně vyplývá, že namítá toliko absenci podpisu pověřeného pracovníka správce, tj. vadu rozhodnutí způsobující nezákonnost. Z tohoto pohledu je tedy evidentní, že nařízení ústního jednání ve věci projednání odvolání, jejichž totožná námitka byla vystavěna na porušení ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) ZSDP (správními soudy již ustáleně judikovaným), by se míjelo svým významem; navíc daňové řízení není vystavěno na zásadě projednací, ale na zásadě vyšetřovací. V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2007, č.j. 7 Afs 114/2006-78, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „ Z judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 23, č. 133), vyplývá toliko skutečnost, že „se i na daňové řízení vztahuje pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená umožnit stěžovateli, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny),“ nelze z ní však v žádném případě dovodit povinnost správce daně, resp. správního orgánu, nařídit v daňovém řízení ústní jednání před vydáním rozhodnutí. Tento závěr potvrzuje i ust. § 2 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků a tam zakotvená zásada neveřejnosti daňového řízení a ust. § 50 citovaného zákona neukládající odvolacímu orgánu povinnost vést se stěžovatelkou před vydáním rozhodnutí ústní jednání.“ Lze tedy uzavřít, že nařízení ústního jednání ve věcech projednání předmětných odvolání, považuje soud za zcela nadbytečné.

Rovněž závěrečnou námitku žalobce spočívající v tvrzení, že rozhodnutí správce daně 1. stupně o zastavení řízení ze dne 25.2.2008, č.j. 25807/08/330911/3854, nebylo doručeno také žalobci, ale pouze zástupkyni žalobce, které jednatel žalobce původně neomezenou plnou moc omezil v plné moci ze dne 13.12.2006 a tohoto důvodu nemohlo uvedené rozhodnutí pro vadu v doručení nabýt právní moci, neshledal soud důvodnou.

Podle ustanovení § 10 odst. 3 ZSDP daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.

Podle ustanovení § 17 odst. 7 ZSDP má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.

V této souvislosti soud připomíná, že spor se týká daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec roku 2004, leden až červen roku 2005 a září roku 2005 a dále daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. Namítá-li žalobce, že jednatel původně neomezenou plnou moc daňové poradkyně Ing. J. R., omezil v plné moci ze dne 13.12.2006, jeho tvrzení neobstojí, neboť namítané omezení se týkalo toliko zastupování a jednání za žalobce s Finančním úřadem v Liberci ve věci daňových a jiných řízeních. V rámci ústního jednání před správcem daně 1. stupně dne 23.5.2007, č.j. 60720/07/330931/4216, jednatel žalobce výslovně uvedl, že generální plnou moc pro zastupování žalobce má Ing. J. R. Zástupkyně žalobce tedy byla oprávněna za žalobce v příslušných daňových řízeních jednat v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 ZSDP a ze strany správce daně 1. stupně bylo postupováno souladně se zákonem, pokud ve smyslu ustanovení § 17 odst. 7 ZSDP rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 25.2.2008, č.j. 25807/08/330911/3854, bylo doručeno zástupkyni žalobce. Doručení uvedeného rozhodnutí rovněž žalobci by bylo za tohoto stavu věci úkonem zcela nadbytečným a na účinnosti řádného doručení zástupkyni žalobce by nezměnilo ničeho.

Z těchto důvodů soud žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 22. 10. 2008, č.j. 17242/08-1300-701728, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 11. 2008, č.j. 20025/08-1200-703509, jako nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1, věta prvá, s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výrok o vrácení přeplatku soudního poplatku je odůvodněn ustanovením § 10 odst. 1 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Vzhledem ke skutečnosti, že usnesením soudu ze dne 23.8.2010, č.j. 29 Ca 7/2009-27, bylo rozhodnuto o spojení věcí vedených pod sp.zn. 29 Ca 7/2009 a 29 Ca 31/2009 ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp.zn. 29 Ca 7/2009, žalobci bude po právní moci tohoto rozsudku vrácen z účtu Krajského soudu v Brně zaplacený soudní poplatek za v pořadí druhou žalobu ve výši 2.000,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou

týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 18. ledna 2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru