Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 46/2007 - 31Rozsudek KSBR ze dne 03.07.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 115/2008 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 46/2007-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců Mgr. Milana Procházky a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce Tomáše Matuchy, bytem ve Zlíně, Zahradní čtvrť 663, zast. JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31.1.2003, č.j.

7167/2001/FŘ/130, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 2.4.2003 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31.1.2003, č.j. 7167/2001/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti předchozímu prvostupňovému rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 30.8.2001, č.j. 174566/01/303912/2629 – dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 1998 ve výši 453.838,- Kč.

Ze žaloby vyplývá, že žalobce se žalobou domáhal i přezkoumání rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství č.j. 7162/2001/FŘ/130, č.j. 7163/2001/FŘ/130, č.j. 7164/2001/FŘ/130, č.j. 7165/2001/FŘ/130, č.j. 7166/2001/FŘ/130, č.j. 7167/2001/FŘ/130 a č.j. 7169/2001/FŘ/130, všechny ze dne 31. 1. 2003, jimiž byla žalobci rovněž doměřena DPH. Ze soudního spisu však vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „soud“) ze dne 8. 10. 2003, č.j. 29 Ca 120/2003-42, byly žaloby směřující proti jednotlivým rozhodnutím vyloučeny k samotnému řízení. Pod sp. zn. 29 Ca 427/2003 (resp. 29 Ca 46/2007) zůstala vedena pouze žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2003, č.j. 7167/2001/FŘ/130.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je mimo jiné uvedeno, že správce daně dodatečně vyměřil žalobci DPH z přijatých dokladů fa č. 15/98 až 23/98 od společnosti HAŠ v.o.s. za opravy segmentů vulkanizačních forem, a fa č. 3/98 až 5/98 od společnosti LEVAP s.r.o. za díly a výměnu spojek u kazet SEMCON a za zhotovení pultu nárazníku, ze kterých si žalobce uplatnil DPH. Z předloženého účetnictví žalobce vyplynulo, že v roce 1997 zajišťoval pro společnost Barum Continental spol. s r.o. (dále jen „Barum Continental“) opravy forem; tyto opravy měli pro žalobce zajišťovat dodavatelé Zbrojovka Jablůnka a.s., HAŠ v.o.s. a LEVAP s.r.o. (dále jen „Zbrojovka Jablůnka“, „HAŠ“ a „LEVAP“). Správce daně vyzval žalobce výzvou k prokázání a doložení, jaké konkrétní práce byly těmito společnostmi provedeny, zda byla s nimi uzavřena smlouva, jakým způsobem a kým byla provedena doprava a dále k předložení skladové evidence nakoupených výrobků (tedy k prokázání přijetí zdanitelných plnění od uvedených dodavatelů). Žalobce uvedl, že se všemi dodavateli byly uzavřeny smlouvy o provedení požadovaných prací, a že doprava byla prováděna osobně vlastními vozidly. Některé jízdy prováděl osobním vozidlem Ing. Hlavatý (jednatel společnosti HAŠ). Při prokazování konkrétních prací bylo vycházeno z „Přehledu oprav traktorových a těžkých nákladních vulkanizačních tvárnic 1997 a 1998“. Dále byly předloženy smlouvy o dílo, „přehled oprav“ a popis prováděných prací. Žalobce nepředložil skladovou evidenci nakoupeného zboží ani doklady týkající se dopravy. K popisu prací nebylo doloženo, z jakých konkrétních podkladů žalobce vycházel. Konkrétní rozsah prací nebyl uveden na předmětných fakturách ani dodacích listech. V předloženém „přehledu oprav“ žalobce přiřadil k jednotlivým fakturovaným formám své dodavatele, kteří měli formy pro něj opravovat. Z „přehledu oprav“ a předložených faktur správce daně zjistil, že opravy forem prováděla Zbrojovka Jablůnka a duplicitně společnost HAŠ. Správce daně porovnal opravy žalobcem fakturované společnosti Barum Continental s fakturami, které vydali pro žalobce deklarovaní dodavatelé. Při tomto vycházel z „přehledu oprav“ předloženého žalobcem. Zásadní nesrovnalost a duplicitu zjistil správce daně v tom, že k fakturám vystaveným pro společnost Barum Continental byly přiřazeny jak faktury vystavené společností Zbrojovka Jablůnka, tak faktury od společnosti HAŠ, přičemž v některých případech se dle přehledu uskutečnilo zdanitelné plnění žalobce pro společnost Barum Continental dříve než žalobce deklaroval přijetí. Pokud jde o faktury společnosti LEVAP, pak bylo z účetnictví zjištěno, že shodný předmět dodávky obsahují též faktury od společností KOVOS spol. s r.o. a J+L KOVOS spol. s r.o. Dožádaný správce daně příslušný společnosti HAŠ zjistil, že tato společnost opravy sama neprováděla. Podle jejího sdělení prováděla pouze přefakturaci a dodavatelem byla společnost VALÁŠEK PLUS spol. s r.o. (dále jen „VALÁŠEK PLUS“), se kterou měla HAŠ uzavřenou smlouvu o dílo. VALÁŠEK PLUS neměla v roce 1997 zaměstnance, na daňová přiznání k DPH za rok 1997 a 1998 byla vedena vytýkací řízení, v nichž nepředložila požadované doklady a neprokázala údaje uvedené v daňových přiznáních. Jediný společník a jednatel této společnosti uvedl, že on sám formy neopravoval, a kdo je opravoval, nebyl schopen uvést. Na dodavatele forem si nevzpomněl. K dopravě sdělil, že na dovoz kontaktoval jistou dopravní společnost, ale na dopravu opravených forem si nevzpomněl. Společnost HAŠ tedy opravy forem neprovedla, a to ani zprostředkovaně. Dožádaný správce daně příslušný společnosti Zbrojovka Jablůnka sdělil, že tato společnost uskutečnila opravy pro žalobce vlastními pracovníky a vlastním technickým vybavením. Dožádaný správce daně příslušný společnosti Barum Continental sdělil, že opravy a cenu sjednával hlavní technik se žalobcem, který zajišťoval i dopravu; formy byly opravovány v části budovy bývalé Zbrojovky Vsetín – závod Jablůnka. Dožádaný správce daně příslušný společnosti LEVAP zjistil, že pro tuto společnost byly v dubnu 1998 vystaveny faktury od společnosti VALÁŠEK PLUS na stejný předmět plnění jaký fakturovala společnost LEVAP žalobci. Jednatel společnosti LEVAP k tomu uvedl, že v sídle dodavatele nebyl, pouze se s ním setkal jedenkrát v restauraci, platba probíhala ve zmíněné restauraci bez přítomnosti dalších osob a jaké zboží kupoval, si nepamatoval, neboť kvalitativní přejímku zboží neprováděl. Na základě toho správce daně vyloučil doklady přijaté od společnosti VALÁŠEK PLUS. Dožádaní správci daně příslušní společnostem KOVOS spol. s r.o. a J+L KOVOS spol. s r.o. potvrdili spolupráci žalobce s těmito společnostmi (výrobu, dodávky a potřebné výrobní i pracovní kapacity). Žalobce doložil pouze formální doklady, tj. faktury, dodací listy, smlouvy o dílo, doklady o zaplacení a k výzvě správce daně zaslal vysvětlení. Žalobce však deklarované přijetí zdanitelného plnění od společnosti HAŠ a LEVAP neprokázal a své důkazní břemeno neunesl. Správce daně neprokazuje, kdy a kde byly práce fakturované společností HAŠ a LEVAP provedeny. Důkazní břemeno naopak leželo na žalobci. Z „přehledu oprav“, ve kterém žalobce spároval dodavatelské a odběratelské faktury vyplývá, že účetnictví žalobce je nevěrohodné. Žalobci nebylo bráněno v jeho právech, zejména v právu předkládat či navrhovat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky. Žalobce převzal Zprávu o daňové kontrole s tím, že na vše odpoví písemně. Nevyjádřil se však ke zjištěním uvedeným v této zprávě a ani k navrhovaným výslechům svědků neuvedl, co by tito svědci měli dosvědčit. Znalecký posudek z oboru strojírenství nebyl proveden, neboť nemohl prokázat uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění. Rovněž nebyl proveden výslech navrhovaného řidiče, neboť žalobce se k tomuto návrhu písemně nevyjádřil a ve svém vysvětlení k výzvě uvedl, že doprava byla prováděna osobně, případně jednatelem společnosti HAŠ. V rámci daňového řízení byl proveden výslech svědka – zaměstnance společnosti Barum Continental za účasti žalobce. Svědek sdělil, že formy byly k přepravě dodávány v různém provedení, buď v celku nebo byly rozebrány na jednotlivé segmenty a byly předávány v areálu společnosti Barum Continental zaměstnancům žalobce. Žalobce k tomu uvedl, že zaměstnance nemá a formy přebíral buď sám nebo je přebíral jeho syn a byly odváženy vlastním nákladním automobilem. Svědek dále uvedl, že pokud rozsah opravy nebylo možno zjistit, byly tyto opravy konzultovány přímo na místě v opravně, jednalo se o pracoviště v areálu Zbrojovka Jablůnka. Práce, které se dotýkaly opravy mimo předcházející domluvy, byly konzultovány pracovníkem Barum Continental většinou osobní návštěvou v areálu Zbrojovka Jablůnka. Objednání opravy probíhalo tak, že Barum Continental stanovil co se má opravit a jakou technologií. Demontáž a montáž forem, pokud byly dodávány v rozloženém stavu, prováděli zaměstnanci společnosti Barum Continental v prostorách areálu této společnosti. U koho žalobce zajišťoval opravy nebylo pro společnost Barum Continental důležité, svědek navštívil pouze provoz Jablůnka a Slušovice. V rámci daňového řízení byl dále proveden výslech svědka, bývalého zaměstnance společnosti Zbrojovka Jablůnka za přítomnosti žalobce. Svědek uvedl, že ve většině případů byly formy přivezeny žalobcem celé, kromě toho i samotné segmenty v různém počtu. Rozsah oprav byl kvalifikován žalobcem, v případě nutnosti byla vyžádána konzultace s odborným pracovníkem společnosti Barum Continental. V rámci daňového řízení byl dále proveden výslech svědka, jednatele společnosti HAŠ za přítomnosti zástupce žalobce. Svědek uvedl, že jednotlivé zakázky na opravy forem projednával se žalobcem. K opravě dostával pouze segmenty. Dále z přijatých faktur od společnosti VALÁŠEK PLUS správce daně zjistil, že společnost HAŠ nakupovala od této společnosti opravené a renovované formy. K dotazu správce daně, zda je v nezměněném stavu společnost prodávala žalobci, jednatel uvedl, že je společnost nakupovala a prodávala dále v nezměněném stavu. Jednalo se o stovky oprav, což je uvedeno ve všech fakturách. K dopravě uvedl, že segmenty se skladovaly v garáži společnosti, odkud si je odvážela společnost VALÁŠEK PLUS. K prováděným pracem uvedl i montáž a demontáž segmentů, ačkoliv předtím uvedl, že společnost dostávala jen samostatné segmenty. Ke složitosti dopravy (Zlín-Pardubice-Holešov-Pardubice-Zlín) sdělil, že to bylo předmětem obchodního tajemství, přičemž nebyl ochoten žalobci sdělit, kde se opravy provádějí. Dále byl proveden výslech svědka Zemánka – jednatele společnosti LEVAP za přítomnosti žalobce. Svědek uvedl k fakturám č. 3/98 až 5/98, že neví, kdo provedl fakturované práce, a ke zjištěním správce daně, že to mohla být společnost VALÁŠEK PLUS, sdělil, že si na to již nevzpomíná, ale že je to možné, neboť s touto společností měl nějaké obchodní aktivity. Dále uvedl, že v roce 1998 společnost neměla žádné zaměstnance. U kazet SEMCON, ke kterým žalobce sdělil, že se na jejich dodávkách podílelo minimálně 5 dodavatelů, zařídil pan Zemánek provedení oprav, společnost J+L KOVOS spol. s r.o. zhotovovala pouze komponenty, a o složení, seřízení a funkčnosti pultů, včetně garance pro žalobce, se staral opět pan Zemánek. Svědeckými výpověďmi bylo potvrzeno, že práce na opravě forem byly složité, vyžadovaly speciální nástroje a v případě potřeby je bylo nutno konzultovat se zaměstnancem společnosti Barum Continental. Žádná z ostatních vyslechnutých stran neuvedla, že by se na opravách podílela též společnost HAŠ, případně společnost VALÁŠEK PLUS. Zjištění vyplývající z předloženého „přehledu oprav“ byla potvrzena. V rámci odvolacího řízení byl žalobce vyzván k doložení důkazních prostředků, které by prokázaly uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění od společností HAŠ, LEVAP a Zbrojovka Jablůnka. Dále měl žalobce doložit evidenci nakoupeného zboží od společnosti HAŠ a předložit důkazní prostředky ohledně vedení reklamačního řízení. U dodávek kazet SEMCON K 250 byl vyzván k doložení důkazních prostředků, které by prokázaly jak a kdy byly nakoupeny díly, dále kým, jak a kdy byl zhotoven pult nárazníku vodící dráhy a výměna ozubených spojek. Ve své odpovědi na výzvu správce daně žalobce sdělil, že v rámci daňového řízení předložil veškeré daňové doklady, přičemž si správce daně mohl ověřit u dodavatelů, že předložené doklady byly řádně zaúčtovány a přiznány ke zdanění. Správci daně žalobce dále vytkl, že nevyslechl veškeré možné svědky, a také, že znalce nepožádal o stanovisko. Za naprosto vyloučený považoval žalobce požadavek správce daně na doložení přehledu fakturovaného materiálu použitého při opravě. Podle něj totiž bylo na fakturách jednoznačně uvedeno, o jaké zdanitelné plnění se jednalo. Pokud šlo o reklamační řízení, pak podle žalobce toto nebylo vedeno v případě nefunkčnosti forem. Dále žalobce předložil čestné prohlášení pana Zemánka ze dne 14.12.2000 o tom, že veškeré vystavené doklady jsou podloženy vykonanou prací, případně dodávkou materiálu. Správce daně v daňovém řízení posuzuje nejen formální náležitosti daňových dokladů, ale rovněž skutkový stav, tedy zda došlo k uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění osobou na předložených dokladech uvedenou jako dodavatel. Požadavek žalobce na provedení znaleckého posudku v oboru nástroje považuje správce daně za bezpředmětný, neboť nepožadoval prokázání provedení oprav, ale prokázání přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele (společnosti HAŠ), což navrhovaným znaleckým posudkem prokázat nelze. Daňový subjekt předložil pouze formální doklady, svědecké výpovědi byly rovněž provedeny a provádění dalších svědeckých výpovědí by podle žalovaného nemělo na věc vliv. Rovněž požadavek správce daně na prokázání rozsahu provedených prací není nesmyslný, neboť podle ust. § 12 odst. 2 písm. f) zák.č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen ZDPH), musí běžný daňový doklad obsahovat rozsah a předmět zdanitelného plnění. Vzhledem k tomu, že na předmětných fakturách není rozsah zdanitelných plnění uveden, byl požadavek správce daně zcela oprávněný. Pokud jde o reklamační řízení, o kterém žalobce sdělil, že nebylo vedeno, pak k tomu zaměstnanec Barum Continental uvedl, že pokud byla forma nefunkční, pak následovalo reklamační řízení a platba ze strany Barum Continental nebyla uhrazena. Žalobce pak v odvolání uvedl, že pokud se segmenty nepodařilo opravit tak, aby je technik společnosti Barum Continental převzal, pak vznikaly ztráty, přičemž vyřazené segmenty nebyly fakturovány a byly používány k zaškolení pracovníků. Toto své tvrzení však žalobce nedoložil. Podle žalovaného žalobcem předložené faktury nesplňují náležitosti daňového dokladu ve smyslu ust. § 12 ZDPH, neboť dodavatelé v nich uvedení, nejsou osobami, které uskutečnily zdanitelná plnění. Ze strany správce daně nedošlo k porušení ust. § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“). Žalobce však porušil ust. § 19 ZDPH, neboť neprokázal, že deklarované zdanitelné plnění od uvedeného dodavatele přijal a použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění a uplatnil si nárok na odpočet DPH z dokladu, který neobsahoval všechny zákonem předepsané náležitosti.

Ve včas podané žalobě žalobce namítal, že žalovaný nesprávně a v rozporu s důkazy provedenými, žalobcem předloženými či navrhovanými, uzavřel, že faktury od společnosti HAŠ a LEVAP nejsou plněními ve smyslu ust. § 19 odst. 1 ZDPH a že daňový doklad nesplňuje náležitosti podle ust. § 12 odst. 2 písm. a) posledně citovaného zákona. Žalovaný se v rozporu s návrhy žalobce zcela nesprávně zaměřil na zjišťování, zda subdodavatelé uvedení společnostmi HAŠ a LEVAP skutečně práce na opravách forem provedli. Prokazování takovýchto skutečností je již nad rámec povinností rozumně uložitelných žalobci, neboť ten s těmito dalšími subjekty nebyl v žádném kontaktu ani právním vztahu a nemůže ani vědět, tím méně pak doložit, zda a jakým způsobem byly práce těmito subjekty prováděny. Pro posouzení, zda výdaje zaplacené na základě faktur společností HAŠ a LEVAP jsou výdaji skutečnými nebo jen fiktivními, je rozhodující, zda tyto společnosti, kterým byly tyto náklady hrazeny, zajistily pro žalobce, ať již jakýmkoliv způsobem, opravu forem v jím uváděném rozsahu. Při správném hodnocení provedených důkazů a provedení dalších důkazů žalobcem

navržených, bylo třeba dovodit, že společnosti HAŠ a LEVAP tyto opravy zajišťovaly. I z výpovědi svědka Jana Hrazdíry vyplývá, že on jako zástupce společnosti Barum Continental věděl, že opravy jsou zajišťovány více subdodavateli, nejen provozem Jablůnka, dále potvrdil, že podle čísel jednotlivých segmentů nelze poznat o jaký rozměr formy se jedná, že k provádění oprav je třeba mnoha speciálních nástrojů a náčiní. Potvrdil, že pokud oprava formy nebyla úspěšná a forma nebyla funkční, částka za opravu nebyla žalobci uhrazena. Z výpovědi svědka Ing. Jiřího Calaby, pracovníka Zbrojovky Jablůnka, bylo zjištěno, že veškeré práce na opravě forem neprováděla tato společnost, ale že při opravě bylo nutno provádět i další práce, které byly prováděny dalšími subdodavateli žalobce. Svědek Hlavatý výslovně potvrdil, že společnost HAŠ zprostředkovávala opravy forem, rozsah opravy byl vždy dohodnut se žalobcem, který formy přivezl a svědek je předal dalšímu subdodavateli, přičemž k opravě dostával vždy pouze segmenty. Svědek uvedl konkrétní druhy prací, a to navařování jednotlivých segmentů, frézování, ruční lisování, zavaření odvzdušňovacích otvorů a montáž a demontáž jednotlivých segmentů. Svědek Pavel Zemánek výslovně potvrdil, že společnost LEVAP také zprostředkovávala pro žalobce opravy forem, formy prohlédla, zhodnotila rozsah potřebných oprav a odvezla je ke svému subdodavateli. Potvrdil, že opakovaně jezdil do Zbrojovky Jablůnka, kde konzultoval opravy a značení forem; potvrdil, že část oprav prováděl sám. Žalobce dále navrhl k provedení důkaz znaleckým posudkem prováděných oprav, ze kterého by vyplynulo, že práce prováděné ve Zbrojovce Jablůnka byly pouze částí prací prováděných na formách, zatímco další části oprav musel provádět jiný subjekt. Stejně tak žalobce navrhl důkazy o tom, že společnostem HAŠ a LEVAP byly segmenty forem skutečně dopravovány. Tyto provedené a navrhované důkazy spolu s prohlášením žalobce a jeho odpověďmi na výzvy jsou dostatečnými k prokázání reálnosti vynaložených výdajů. Vyplývá z nich, že veškeré práce na opravách nebyly prováděny společností Zbrojovka Jablůnka, a že se tedy nejedná o duplicitní účtování. Nesprávně žalovaný přičítá k tíži žalobce, že nedostatečně prokázal jakým způsobem byly opravy prováděny dalšími subdodavateli společnostmi HAŠ a LEVAP. Nelze vyloučit, že tyto společnosti zajišťovaly opravy jiným způsobem než prokazují ve svém účetnictví, to však nemůže jít k tíži žalobce. Žalobce vysvětlil, že u jednotlivých segmentů forem nemohly společnosti HAŠ a LEVAP zjistit, ke kterým formám náleží, což potvrdili prakticky všichni

shora uvedení svědci. Rozhodné je, že práce dalšími subdodavateli, kromě společnosti Zbrojovka Jablůnka, musely být a také byly provedeny. V ostatním žalobce odkázal na podané odvolání, přičemž postupem správních orgánů podle něj došlo k porušení ust. § 2 odst. 1 a 3, § 31 odst. 2 a 8 daňového řádu, a také ust. § 19 zákona o DPH (bez bližší specifikace). Žalobce navrhl soudu, aby zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správce daně.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě poukázal na důkazní břemeno žalobce ve smyslu ust. § 19 odst. 1 a 2 ZDPH a § 31 odst. 9 daňového řádu. V dané věci žalobce důkazní břemeno na něm spočívající neunesl a faktické uskutečnění fakturovaných prací neprokázal. Navíc skutečnosti zjištěné v průběhu daňového řízení nasvědčují tomu, že jak obchodní společnost HAŠ, tak VALÁŠEK PLUS, vystavovaly pouze faktury, aniž by opravy na fakturách uvedené realizovaly. Důvody, které žalovaného k tomuto závěru vedly jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které žalovaný plně odkázal. Tyto závěry vyplývají z důkazního řízení provedeného zákonným způsobem; žalobce neprokázal, že byla naplněna podstata smlouvy o provádění oprav lisovacích forem uzavřená mezí ním a společností HAŠ, a že tedy u těchto deklarovaných zdanitelných plnění byl nárok

na odpočet DPH uplatněn oprávněně. Pokud žalobce poukázal na svědecké výpovědi J. Hrazdíry, Ing. J. Calaby a Ing. V. Hlavatého, žalovaný je v odůvodnění rozhodnutí neopomenul, ani výpověď P. Zemánka není v rozhodnutí opomenuta. Výpovědi J. Hrazdíry a Ing. J. Calaby nepotvrdily, že by se na opravách forem podílela společnost HAŠ, resp. VALÁŠEK PLUS, jejich výpovědi naopak tuto skutečnost vyvrací. Věrohodnost svědecké výpovědi Ing. V. Hlavatého zpochybňuje celá řada zjištěných skutečností a nelze pominout ani jeho osobní vztah k danému případu, neboť byl statutárním orgánem obchodní společnosti, která předmětné faktury vystavila. Požadovaný znalecký posudek nemohl prokázat, že předmětné opravy forem zajistila žalobci právě společnost HAŠ. K námitce, že žalobce navrhl důkazy k tomu, že společností HAŠ byly segmenty forem skutečně dopravovány, žalovaný uvedl, že žalobce v odpovědi na výzvu správce daně k fakturám vystaveným společností HAŠ, a ještě některým, pouze uvedl, že dopravu prováděl většinou osobně a přestože uvedl, že se písemně vyjádří, proč požaduje výslech Válka, neučinil tak. Skutečnost, že finanční orgány se zaměřily mimo jiné na zjišťování, zda subdodavatel uvedený společností HAŠ skutečně práce na opravách forem prováděl (poté co bylo zjištěno, že tato společnost opravy forem neprováděla) zcela koresponduje s ust. § 31 odst. 2 daňového řádu. Domněnka žalobce, že je mu přičítáno k tíži, že nedostatečně prokázal, jakým způsobem byly opravy prováděny subdodavatelem společnosti HAŠ, je lichá. V dané věci jde o to, že žalobce neprokázal, že byla naplněna podstata smlouvy o provádění oprav lisovacích forem uzavřená mezi ním a společností HAŠ, přičemž důkazní břemeno ohledně prokázání reálné existence zdanitelného plnění leželo na žalobci. Žalobce nebyl vyzýván, aby prokázal jakým způsobem byly opravy prováděny subdodavatelem firmy HAŠ. Pokud jde o námitku, že žalovaný nesprávně argumentuje tím, že jednotlivé faktury jsou nesprávně přiřazeny k fakturám pro společnost Barum Continental, je třeba uvést, že to byl žalobce, kdo přiřazení faktur provedl; nelze též nezmínit, že nesrovnalosti byly zjištěny pouze u faktur vystavených společností HAŠ, zatímco u faktur vystavených společností Zbrojovka Jablůnka nesrovnalosti zjištěny nebyly. Dále žalovaný poukázal na nesprávnost odkazu žalobce v žalobě na obsah odvolání, když rozsah soudního přezkumu správního rozhodnutí je třeba vymezit v souladu s ust. § 71 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), již v žalobě. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

V soudním spisu se dále nachází replika žalobce k vyjádření žalovaného ze dne 26. 9. 2005. Repliku žalobce rozdělil do několika částí. V první části zopakoval závěrečnou část žalobního návrhu týkající se porušení konkrétně vyjmenovaných ustanovení daňového řádu a doplnil, že správní orgány poškodily jeho práva; dovodil i porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž upozornil soud na vady ve smyslu § 76 s. ř. s. Ve druhé části zejména uvedl, že soud by měl vyslovit nicotnost obou rozhodnutí, a to z důvodů vad protokolu č.j. 128629/99/303934/265 ze dne 29. 6. 1999, z čehož vyplývá i neplatnost úkonů a rozhodnutí správce daně podle § 32 odst. 7 ZSDP. Žalobce doplnil, že je nutno přihlédnout i k prekluzi práva na vyměření daně. Podle názoru žalobce lze námitku promlčení uplatnit i v rámci soudního řízení. Žalobce dále brojil proti výzvě č.j. 137295/99/303934/0265 ze dne 16. 7. 1999, neboť v ní žalobci nebyly sděleny konkrétní pochybnosti; odkázal na nález ÚS 130/96. Žalobce namítal i porušení ust. § 16 odst. 4 písm. e) ZSDP, resp. ust. § 2 odst. 1 ZSDP. Vyslovil i nesouhlas se závěrem žalovaného, že žaloba byla podána opožděně. Ve třetí části repliky žalobce zejména uvedl, že požadavky na prokazování prací provedených subdodavateli jsou v rozporu se zákonem.; odkázal na nález sp.zn. IV. ÚS 402/99. Podle žalobce navíc uvedená šetření u subdodavatelů probíhala bez účasti žalobce. Žalobce dodal, že při správném hodnocení provedených důkazů a provedení dalších důkazů žalobcem navržených měl žalovaný dojít k závěru, že tyto práce byly zajišťovány. Podle žalobce správce daně nesprávně aplikoval § 2 odst. 3 a 7 ZSDP. Odkázal na § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP. Z dokladů je možno zjistit, jaké práce společnosti HAŠ a LEVAP prováděly a jakým způsobem plnily uzavřenou smlouvu. Odkázal na obsah spisu. Žalobce dále odkázal na svědecké výpovědi p. Vajďáka, p. Ing. Hlavatého, p. Calaby, p. Hrazdíry a p. Zemánka. Podle žalobce svědek Vajďák potvrdil, že pan Zemánek (LEVAP) a pan Kursa (VALAŠEK PLUS s.r.o.) provozoval činnost v areálu BCHZ ve Slušovicích. Dále svědek Vajďák potvrdil, že p. Zemánek, Kursa, Pavelka měli v tomto prostoru složené formy na výrobu pneumatik a přípravky na opravu forem. Pan Vajďák jim pomáhal, zejména při nakládání a vykládání. Svědek p. Calaba (Zbrojovka Jablůnka) potvrdil opravy prováděné pracovníky společnosti ze Slušovic, dále uvedl, že pracovníkům společnosti ze Slušovic byla zapůjčena a dovezena svářečka na svařování hliníku. Dále potvrdil nemožnost opravovat formy celkově, ale pouze dílčí část opravy. Provádění oprav potvrdili i další svědkové, zejména Zemánek (LEVAP) a Hlavatý (HAŠ). Dle žalobce je hodnocení důkazů provedeno v rozporu s obsahem spisu, neboť z obsahu spisu (zejména svědeckých výpovědí) vyplývají skutečnosti, kterými se správce daně nezabývá. Žalobce odkázal i na Přehled oprav forem, ze které nevyplynula duplicita provádění oprav, resp. výslech p. Kursy, se kterým nebyl seznámen. Žalobce dodal, že nikdo nepotvrdil, že by se na opravách podílela rovněž společnost HAŠ, případně společnost VALAŠEK PLUS. Podle žalobce byla potvrzena spolupráce s pracovníky ze Slušovic a konzultační návštěvy pracovníků. Žalobce je dále toho názoru, že nedošlo k porušení § 12, resp. § 19 ZDPH. Žalobce dále uvedl, že žalovaný se nevypořádal se všemi důkazními návrhy žalobce, resp. se s nimi vypořádal vadně.

Krajský soud v Brně nařídil na den 27. 9. 2005 jednání. Ve věci sp.zn.: 29 Ca 120/2003 se uskutečnilo jednání, při kterém žalobce nad rámec již výše uvedeného zejména odkázal na ustanovení § 97 ZSDP a ustanovení § 19 odst. 1 a 2 ZDPH. Dodal, že žalovaný nesplnil své povinnosti ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP. K daňovému dokladu uvedl, že podle dřívější právní úpravy (zákon č. 588/1993 Sb.) nebylo požadováno další prokazování jeho obsahu. Navrhl ke čtení důkazy, v čemž mu soud přivolil. Dodal, že v daňovém řízení byly vydány pouze 2 výzvy, první dne 9. 7. 2002 a druhá později v odvolacím řízení odvolacím orgánem, které neobsahovaly konkrétní pochybnosti, navíc druhá výzva byla nicotná, neboť ji nevydal oprávněný správce daně; podle ZSDP je vydání výzvy umožněno pouze prvostupňovému správnímu orgánu a nikoliv druhostupňovému správnímu orgánu. Odkázal na repliku, kterou založil do spisu. Závěrem žalobce k věci uvedl, že žalovaný selektoval důkazy a tedy nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 ZSDP. Důkazy svědčící ve prospěch žalobce nebyly uvedeny ani hodnoceny, ačkoliv je zřejmé, že se ve správním spise nachází. Napadené rozhodnutí žalovaného tedy nemá oporu ve správním spise, a to ani jeho správní úvaha. Po vyhlášení rozsudku ve věci sp.zn.: 29 Ca 120/2003 sdělil zástupce žalobce, že vzhledem ke shodné právní argumentaci jak v rozhodnutí žalovaného, tak v žalobě a vzhledem k závěrům soudu v předmětné věci, netrvá na tom, aby se uskutečnilo jednání mimo jiné též ve věci 29 Ca 427/2003.

O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.9.2005, č.j.: 29 Ca 427/2003-47, kterým žalobu zamítl. V odůvodnění krajský soud po rekapitulaci dikce relevantních právních předpisů zejména uvedl, že žalovaný svým zákonným povinnostem plně dostál, provedené důkazní prostředky hodnotil v rámci jemu svěřené kompetence ve smyslu ustanovení § 2 odst.3 daňového řádu, přičemž úvahy týkající se hodnocení napadeného rozhodnutí žalovaného žalovaný při jejich hodnocení nevybočil z daného zákonného rámce. Podle krajského soudu je řádně uvedeno, který důkazní prostředek nebyl

osvědčen ve smyslu ustanovení § 31 odst.4 poslední věty daňového řádu a jaké důkazy a z jakých důvodů nebyly ve věci provedeny. Ani tato úvaha žalovaného nevybočuje ze zákonných mezí ve smyslu ustanovení § 2 odst.3 a § 31 odst.4 daňového řádu. Skutkový závěr vyslovený v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je tak z pohledu použitých ustanovení daňového řádu zcela legitimní a udržitelný. K obecným námitkám stran porušení ZSDP soud uvedl, že vzhledem k zásadě dispoziční a koncentrační není povinen vyhledávat možné, ale konkrétně nevyslovené vady napadeného správního rozhodnutí a odkázal na výše uvedené, kde neshledal porušení zákona.

Ze soudního spisu dále vyplývá, že ke kasační stížnosti žalobce (stěžovatele) zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, čj. 2 Afs 83/2006-91, citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, a to z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že krajský soud se rozsahem prokazování skutečností, ke kterým byl stěžovatel vyzván ve vztahu k dotčeným subjektům, v dostatečné míře nezabýval. Pouze konstatoval, co bylo povinností stěžovatele (prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění, k čemuž byl žalovaným vyzván), ale kromě obecných odkazů a v podstatě doslovné citace příslušných zákonných ustanovení nezdůvodnil, proč považuje výše uvedenou, konkrétní žalobní námitku stěžovatele, že unesl důkazní břemeno, za neopodstatněnou. Za dostatečnou nelze podle Nejvyššího správního soudu považovat ani tu část odůvodnění, kde se krajský soud zabýval hodnocením provedených důkazů. V žalobě zcela konkretizované výtky týkající se jednotlivých svědeckých výpovědí a jim přiřazených konkrétních důvodů, proč stěžovatel nesouhlasil s jejich zhodnocením, vyhodnotil krajský soud opět pouze obecným konstatováním, že žalovaný svým zákonným povinnostem dostál a citací příslušného zákonného ustanovení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že z rozhodnutí krajského soudu není zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Odůvodnění rozsudku tak nedává dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Dne 9. 5. 2007 doručil žalobce krajskému soudu podání (které se podle žalobcova tvrzení vztahuje ke všem jeho případům vedeným u Krajského soudu v Brně), ve kterém soudu sdělil, že ho zastupuje Ing. Urban a nikoliv JUDr. Novák, přičemž trvá na ústním jednání. Navrhl, aby soud opakovaně vyslechl svědky vyslechnuté v daňovém řízení, jakož i svědky, které v daňovém řízení navrhoval a správci daně je nevyslechly. Konkrétně navrhl, aby soud vyslechl p. Hlavatého, p. Zemánka, p. Vajďáka, p. Calabu, p. Hrazdíru, p. Kursu, p. Válka a p. Hradila. Podle žalobce správní orgány postupovaly protiprávně, některé důkazy (svědecké výpovědi) hodnotily nesprávně, či toliko ve svůj prospěch, některé nehodnotily vůbec. Odkázal na zásadu bezprostřednosti a ústnosti jakož i na na nález IV. ÚS 203/95 a soudní řád správní. Obdobně jako v žalobě uvedl, že oprávněně uplatnil právo na odpočet daně z faktur, které vystavili jeho dodavatelé (HAŠ a LEVAP), přičemž není důležité, jak tito dodavatelé práce provedli; správní orgány se mýlí, když tvrdí, že práce provedla Zbrojovka Jablůnka a ostatní práce byly duplicitně fakturovány.

Na výzvu soudu ze dne 25.2.2008 reagoval žalobce sdělením ze dne 13.3.2008, tak, že poukázal rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn.: 2 Afs 18/2007 a sdělil, že trvá na tom, aby soud samostatně zjistil skutkový stav věci. Zdůraznil, s ohledem na rozsudek 29 Ca 137/2006, že délku soudního řízení nelze klást za vinu žalobci, a odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky týkající se nepřípustné selekce důkazů (např. nález II.ÚS 173/01), týkající se daňové věci.

Krajský soud v Brně nařídil na den 17.6.2008 jednání ve všech souvisejících věcech žalobce (jako první měla být projednána věc žalobce vedená u Krajského soudu v Brně pod sp.zn.: 29 Ca 132/2006, týkající se daně z příjmů fyzických osob a následně věci týkající se DPH, tedy i souzená věc), při kterém zástupce žalobce uvedl, že trvá na výslechu svědků. Doplnil že Ing. Hlavatý ze společnosti HAŠ potvrdil, že došlo k uskutečnění dodávek, z čehož plyne, že je namístě, aby soud tento důkaz provedl, neboť je pro řízení podstatný. Dodal, že správce daně se ptal na to, zda se dodávky uskutečnily a daňový subjekt se tudíž logicky domníval, že důkazní břemeno unesl. Zást. žalobce dále uvedl, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v otázce dokazování v předmětné věci, tento rozsudek však považuje za protiústavní, odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu II ÚS 173/01 týkající se předběžné selekce důkazů. Zást. žalobce dále uvedl, že výslech svědka pana Hradila nebyl proveden, ačkoliv byl navrhován, z čehož plyne, že nebyly ve správním řízení provedeny všechny důkazy, což zmínil i v žalobě. Zást. žalobce odkázal na § 76 s.ř.s. a dovodil, že nevyslechnutí svědka je natolik závažnou vadou, že by soud rozhodnutí žalovaného proto měl zrušit. Tato vada je závažná proto, že žalobce neměl unést důkazní břemeno. Žalobce dále uvedl, že na něj bylo přeneseno důkazní břemeno stran skutečností, které prokázat nemohl. Z výslechů svědků vyplynulo, že k opravám forem docházelo v prostorách, kde nájemci či podnájemci byli právě uvedení subdodavatelé. V dalším odkázal zást. žalobce na žalobu, repliku, přičemž trvá na námitce prekluze. S ohledem na výše uvedené navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení k dalšímu řízení. Náklady řízení vyčíslí do tří dnů.

Zást. žalovaného při jednání soudu připomenul, že v případě společností HAŠ a LEVAP nebyl žalobce schopen uvést, jaké práce byly fakticky provedeny, naopak při dokazování bylo zjištěno, že formy byly opravovány v době, když byly předány. Fakturace subdodávek byla provedena až poté, co žalobce formu neměl. K svědkovi Hlavatému zást. žalovaného uvedl, že ten při výpovědi uvedl, že prováděl pouze přefakturaci a není schopen říct, kdo práce prováděl. Podle zást. žalovaného k přenesení důkazního břemene ve věci nedošlo, neboť za situace, kdy nebyl schopen prokázat skutečnosti jím tvrzené, správce daně provedl dokazování sám a zjistil, že byla prováděna pouze přefakturace, nikoliv samotné práce. Zást. žalovaného odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde se uvádí, že z toho, že svědek viděl opravy forem, nelze dovozovat samotné prokázání prací. Podle zást. žalovaného nemá výhrada neprovedení důkazů oporu v žalobě. V dalším odkázal na své vyjádření, které bylo doručeno soudu. Náhradu nákladů řízení nepožaduje.

Žalobce podal proti vyjádření žalovaného ústní repliku, ve které uvedl, že svědek by měl být vyslechnut právě z toho důvodu, aby se prokázalo faktické uskutečnění prací. Jestliže žalovaný uvádí, že z výslechu svědka ve správním řízení nebyly zjištěny všechny rozhodující skutečnosti, a pokud na ně svědek nebyl správním úřadem dotazován, např. ve kterém roce se to stalo, pak je na místě, aby byl tento výslech proveden v soudním řízení, aby byly prokázány všechny rozhodující skutečnosti, které podle přesvědčení správního úřadu prokázány být měly. Na to zást. žalovaného uvedl, že správní orgán se dotázal svědka, aby sdělil vše, co je

mu známo, ten ačkoliv byl statutárním orgánem uvedl, že byl řidičem, staral se toliko o práci řidiče. Práce prováděl někdo jiný. Ačkoliv byl dotázán, co jiného ví, uvedl, že nic jiného neví. K dotazu soudu sdělil zást. žalobce, že skutečně tvrdí, že ve správním řízení navrhoval výslech svědka Hradila a tento výslech proveden nebyl. Zást. žalobce požádal o odročení jednání za účelem doložení, že navrhoval výslech svědka a současně též uvede, k čemu měl navrhovaný svědek vypovídat. Požadované materiály zást. žalobce předloží ve lhůtě 10-ti dnů. Zást. žalobce dále soudu sdělil, že výše uvedenou argumentaci hodlal použít i ve věcech týkajících se daně z přidané hodnoty. Z těchto důvodů a dále také z toho důvodu, že není schopen ihned doložit, že výslech uvedeného svědka navrhoval, zást. žalobce při jednání navrhl, aby i v dalších věcech týkajících se daně z přidané hodnoty (tedy i v souzené věci) bylo jednání odročeno. Soud odročil jednání.

Ze soudního spisu vyplývá, že dne 30. 6. 2008 doručil žalobce soudu podání ze dne 26. 6. 2008 nazvané vyjádření, ve kterém uvedl, že předkládá soudu vyjádření ohledně navrhovaného a správními úřady neprovedeného výslechu svědka, pana Pavla Hradila. Poukázal i na skutečnost, že správce daně v rozporu se zákonem neprovedl ani další žalobcem navrhovaný důkaz, výslech svědka pana Ladislava Válka. Doplnil, že rozhodnutím Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 7. 2001 byl žalobce vyzván k podání písemného vyjádření k výsledkům uvedeným ve zprávě o daňové kontrole a byla mu stanovena lhůta 8 dní. K této výzvě předložil žalobce dne 26. 7. 2001 vyjádření a v něm navrhl odstranění pochybností, které správce daně má, a to výslechem několika svědků mj. i pana Pavla Hradila, technika divize forem společnosti Barum Continental, a pana Ladislava Válka, řidiče společnosti KOREX. Správce daně však navržené výslechy svědků p. Hradila a p. Válka neprovedl. Žalobce tuto skutečnost poté namítal i v odvolání proti platebním výměrům správce daně ze dne 30. 9. 2001. Konkrétně na straně 3 odvolání (cca. uprostřed) žalobce uvedl, že správci daně konkrétně popsal průběh spolupráce se společností HAŠ a označil řidiče i vozidlo, které segmenty převáželo, správce daně však přesto nevyzval řidiče ke svědecké výpovědi. Dále na straně 9 v závěru odvolání žalobce uvedl, že ve svém podání ze dne 26. 7. 2001 navrhl provést důkazy výslechem svědků, jejichž výslech by vyvrátil tvrzení uváděná ve Zprávě o daňové kontrole, avšak správce daně tyto důkazy neprovedl s ústním odůvodněním, že další dokazování je nežádoucí a k ničemu by nevedlo, což žalobce v odvolání jednoznačně označil za zkrácení na právech ve smyslu § 16 odst. 4 písm. c) a e) ZSDP a též za porušení ustanovení § 31 odst. 2 ZSDP. Pokud jde o skutečnosti, které měly být výslechem uvedených osob prokázány, uvedl žalobce následující: Pan Pavel Hradil byl technikem divize forem společnosti Barum Continental a v této společnosti byl zodpovědný za stav lisovacích forem. Společnost Barum Continental měla svoji strojírenskou dílnu a v ní prováděla vlastní výrobu i opravy lisovacích forem. V roce 1995 nebo 1996 bylo ve společnosti Barum Continental rozhodnuto, že ve výrobě forem bude společnost pokračovat, ale opravy forem budou zajišťovány externě. Žalobce takto získal zakázku na opravy forem, neboť měl zkušenosti se strojírenskou výrobou. Opravy forem poté byly prováděny ve dvou fázích a na dvou různých místech: rozebrání, čištění, odvrtání a navařování segmentů forem se řešilo prostřednictvím HAŠ (ing. Hlavatý) a LEVAP (p. Zemánek), přičemž tyto práce byly prováděny v areálu BCHZ ve Slušovicích; návazné technicky náročnější práce (přesné vrtání, jemné broušení apod.) byly prováděny ve Zbrojovce Jablůnka. Takto vznikla prakticky dvě pracoviště, a proto bylo nutné zajistit vzájemné logistické a technické vztahy mezi nimi. Toto koordinoval právě p. Hradil, který zpočátku přímo na místě dohlížel na způsob provádění prací jak v první fázi, tak i ve druhé fázi a určoval, co má být s každou formou provedeno.

Pan Hradil navštívil během spolupráce žalobce se společností Barum Continental mnohokráte obě pracoviště a mohl svou výpovědí v daňovém řízení dosvědčit tvrzení žalobce o tom, že byly realizovány přinejmenším některé opravy forem, které správce daně označil za neprokázané. Žalobce ve vyjádření dále uvedl, že p. Válek byl řidičem a přímo se účastnil na převážení forem, které žalobce přejal po opravě od společnosti Barum Continental. Formy vozil dle dispozic žalobce dodavatelům oprav a následně převážel již opravené formy. Pan Válek tak mohl svou výpovědí v daňovém řízení zcela jednoznačně dosvědčit tvrzení žalobce, že byly realizovány opravy forem, které správce daně označil za neprokázané.

V soudním spisu se dále nachází podání žalovaného ze dne 2. 7. 2008, ve kterém žalovaný v reakci na shora citované podání žalobce ze dne 26. 6. 2008 uvedl, že žalovaný se k neprovedení výslechu Ladislava Válka vyjádřil na str. 6 (při jednání žalovaný str. 6 opravil na str. 8 - pozn. soudu) napadeného rozhodnutí. K věci nad rámec odůvodnění dále uvádí, že žalobce ve vysvětlení k výzvě čj. 137295/99/303934/0265 sdělil, že doprava byla prováděna jím osobně, případně jednatelem společnosti HAŠ. Pro úplnost žalovaný dodal, že při projednávání zprávy o výsledku daňové kontroly (viz protokol o ústním jednání ze dne 28. 8. 2001, čj.: 171822/01/303934/0265) žalobce přislíbil, že se písemně vyjádří, proč výslech pana Válka požaduje, což neučinil. Výzvou ze dne 16. 7. 1999, č.j. 1372/99/303934/0265, byl vyzván, aby mimo jiné prokázal, jakým způsobem a kým byla provedena doprava fakturovaných položek od dodavatelů HAŠ, KOREX a LEVAP. V podání žalobce ze dne 2. 8. 1999 označeném jako odpověď na výzvu ze dne 16. 7. 1999 potom v bodě 4 uvedl: „Způsob provádění dopravy byl vozy Avia A 30 L-ZČ, SPZ ZL 15-68, Ford Sierra SPZ ZLH 16-63, jejichž jsem držitelem, a to osobně (mohu doložit knihami jízd). Dále některé jízdy byly prováděny ing. Hlavatým, a to os. vozem.“ V podání ze dne 12. 9. 1999 označeném jako odpověď na výzvu uvedl, že u dodavatelů LEVAP (rok 1998) a HAŠ (rok 1997) dopravu zajišťoval osobně vlastním nákladním automobilem Avia, a že u dodavatele HAŠ (rok 1998) dopravu zajišťoval osobně vypůjčeným nákladním vozem Avia - skříň SPZ VSA 11-31, které si půjčoval po dohodě s panem Zemánkem (firma LEVAP). Pokud tedy byla doprava zajišťována způsobem, jak uvedl stěžovatel, tedy osobně a bez účasti řidiče Válka, pak není zřejmé, co měla eventuelní výpověď p. Válka prokázat. Žalovaný má za to, že žalobcem navržené důkazy nebyl povinen bez dalšího (automaticky) provést, neboť má, jak bylo výše naznačeno, právo určit, který důkaz bude proveden. V daném případě nebylo provedení důkazů shledáno nezbytným, neboť navrhované důkazy nemohly nijak změnit důkazní situaci a jejich neprovedení nemohlo mít žádný vliv na posouzení stavu věci. Proto je přesvědčen, že v daném případě bylo dokazování provedeno tak, jak ukládají příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků. K námitce neprovedení výslechu svědka p. Hradila k činnosti společnosti LEVAP ve Slušovicích žalovaný uvedl, že finanční orgány odůvodnily neprovedení výslechu svědka tím, že navrhované důkazy nemohly nijak změnit důkazní situaci a jejich neprovedení nemohlo mít žádný vliv na posouzeni stavu věci. Svědek Hradil byl technikem společnosti Barum Continental stejně jako p. Hrazdíra a p. Brázdil, jejichž výslech za přítomnosti žalobce provedl Finanční úřad v Otrokovicích. Od případné výpovědi svědka tedy nebylo možno očekávat další informace k projednávané věci než ty, které již byly známy. Na základě skutečností výše uvedených žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako bezpředmětnou zamítnul.

Žalobce (jeho zástupce) na soudním jednání ve věci sp.zn.: 29 Ca 132/2006 dne 3. 7. 2008 dále uvedl, že soudu na výzvu k věci sdělil, že při projednání zprávy o daňové kontrole správci daně přislíbil, že se vyjádří, je však třeba mít na zřetelnosti to, že správce daně nevyčkal jeho vyjádření a dva dny na to vydal ve věci platební výměry. V tomto spatřuje žalobce zkrácení svých práv, neboť mu nebylo umožněno se vyjádřit, jak přislíbil při jednání se správcem daně. Co se týče výslechu technika Barum Continental pana Pavla Hradila, žalobce uvedl, že nesouhlasí s vyjádřením žalovaného, uvádějícím, že výslechem pana Hrazdíry a pana Brázdila bylo prokázáno, že k úpravám forem společnostmi HAŠ a LEVAP nedocházelo. Žalobce uvedl, že tyto osoby nemohly mít povědomost o výše uvedeném, neboť pouze p. Hradil byl osobně přítomen při opravách těchto forem, jak ostatně uvedl žalobce ve svém vyjádření. Žalobce tudíž považuje argumentaci žalovaného za nepřípadnou, a uvádí, že výslechy svědka p. Hradila, resp. p. Válka měly být provedeny. Žalobce rovněž poznamenal, že na str. 6 rozhodnutí se k p. Válkovi nic neobjevuje. Dále žalobce uvedl, že odůvodnění neprovedení výslechu p. Hradila se v rozhodnutí nenachází. Žalobce neprovedení důkazu považuje za vadu řízení ve smyslu § 76 písm. c) soudního řádu správního (s. ř. s.). Podle žalobce správce daně nedostál svým zákonným povinnostem a nezjistil skutkový stav tak, aby byly vyloučeny všechny pochybnosti. Žalobce tyto vady považuje za vady zásadní, odůvodňující postup podle § 76 s. ř. s. Žalobce doplnil, že meritornímu soudnímu přezkumu může totiž podléhat pouze rozhodnutí, které bylo přijato v řádném řízení. Žalobce rovněž odkázal na výslech p. Hlavatého, ze společnosti HAŠ, který potvrdil uskutečnění oprav. Stejně tak žalobce uvedl, že musel prokazovat skutečnosti jeho se netýkající a jsoucí nad rámec jeho zákonné povinnosti. Odkázal na svá předchozí vyjádření. Zást. žalovaného při jednání dne 3. 7. 2008 uvedl, že se omlouvá za chybu ve svém vyjádření, místo str. 6 má být správně uvedena str. 8. Dále zást. žalovaného uvedl, že žalobce opakuje již svá dřívější tvrzení, a žalovaný proto odkazuje na svá předchozí vyjádření a rozhodnutí ve věci. Náhradu nákladů řízení nepožaduje. Při jednání soud rozhodl, že další dokazování ve věci prováděno nebude.

Po vyhlášení rozsudku věci sp.zn.: 29 Ca 132/2006 zástupci žalobce i žalovaného omluvili svoji neúčast při jednáních nařízených v následujících věcech, tedy mimo jiné i v souzené věci.

Krajský soud v Brně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu napadeném žalobou (§ 71 odst. 1 a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s.) a po jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Krajský soud v Brně se danou věcí zabýval z pohledu řádně uplatněných žalobních námitek, které byly uvedeny v žalobě ze dne 2.4.2003 a dále též přihlédl ke konkretizaci žalobních bodů, provedenou žalobcem v rámci tzv. repliky ze dne 26.9.2005. Soud se však již nezabýval nově uplatněnými žalobními body uvedenými ve zmiňované replice, neboť tyto žalobní body byly vzneseny po zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 71 odst.2 věta třetí s.ř.s.).

Předmětem sporu je správnost dodatečného vyměření DPH z přijatých dokladů, faktur č. 15/98 až 23/98 vystavených společností HAŠ za opravy segmentů vulkanizačních forem a faktur č. 3/98 až 5/98 vystavených společností LEVAP za díly a výměnu spojek u kazet SEMCON a za zhotovení pultu nárazníku.

Podle ust. § 19 odst. 1 a 2 věty první ZDPH, nárok na odpočet má plátce, pokud jím přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem, použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, případně k dosažení příjmů nebo výnosů za plnění, která nejsou zdanitelná, pokud tento zákon nestanoví jinak. Plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního předpisu, případně evidovaným podle § 11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem daně.

Podle ust. § 12 odst. 1 věta první ZDPH plátce je povinen vyhotovit na základě zdanitelného plnění pro jiného plátce běžný daňový doklad, v případě uskutečnění zdanitelného plnění podle § 7 odst. 2 doklad o použití, a to nejdříve dnem uskutečnění zdanitelného plnění a nejpozději do 15-ti dnů od tohoto dne, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Pro posouzení oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je rozhodující, aby daňový subjekt prokázal, že byly splněny podmínky, za nichž lze odpočet uplatnit a vyvrátit veškeré pochybnosti, které správce daně vyjádřil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2005, č.j. 5 Afs 23/2003-122, přístupný na www.nssoud.cz). Pokud jde o podmínky, za nichž lze odpočet uplatnit, jedná se mimo jiné o podmínku faktického uskutečnění tvrzeného zdanitelného plnění jiným plátcem daně, která vyplývá ze shora citovaných ustanovení ZDPH, přičemž předložení, byť formálně správných daňových dokladů, bez naplnění zmiňované podmínky, nepostačuje. Povinnost žalobce v daňovém řízení prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění vyplývá též z ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, podle něhož daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Důkazní povinnost ve smyslu citovaných ustanovení nemůže být tedy naplněna pouhým předložením, byť formálně správných daňových dokladů a požadavek správce daně, resp. žalovaného, aby v rámci své důkazní povinnosti žalobce prokázal správnost uplatněných tvrzení, nelze považovat za požadavek jdoucí nad rámec důkazní povinnosti žalobce. V průběhu daňového řízení byl žalobce mj. vyzván k prokázání přijetí zdanitelného plnění od společností LEVAP a HAŠ (konkrétně k tomu, zda na fakturované práce byla uzavřena smlouva, jaké konkrétní práce byly provedeny, resp. jak byla provedena doprava fakturovaných položek).

Základem napadeného rozhodnutí žalovaného je po právní stránce aplikace ust. § 19 odst. 1 a 2 ZDPH a § 31 odst. 9 daňového řádu. Po skutkové stránce pak je základem rozhodnutí žalovaného zjištění, že žalobce neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění provedeného na základě smlouvy o provádění oprav lisovacích forem a předložených daňových dokladů společností LEVAP a HAŠ (deklarovaným dodavatelem).

K jednotlivým žalobním námitkám soud uvádí následující: Žalobce nejprve obecně uvedl, že žalovaný zcela nesprávně vyměřil daň z přidané hodnoty z přijatých faktur od dodavatelů LEVAP a HAŠ a zcela nesprávně v rozporu s důkazy provedenými, žalobcem předloženými či navrhovanými, uzavřel, že faktury uvedených společností takovýmito plněními nejsou, a že daňové doklady nesplňují náležitosti podle ust. § 12 odst. 2 písm. a) ZDPH. K těmto obecným námitkám se soud vyjadřuje níže v rámci upřesnění těchto námitek učiněných žalobcem.

Žalobce namítal, že se žalovaný v rozporu s návrhy žalobce zcela nesprávně zaměřil na zjišťování, zda subdodavatelé uvedení společnostmi LEVAP a HAŠ skutečně práce na opravách forem prováděli. Prokazování takovýchto skutečností je nad rámec povinností rozumně uložitelných žalobci, neboť ten s těmito dalšími subjekty nebyl v žádném kontaktu ani právním vztahu, nemůže ani vědět, tím méně pak doložit, zda a jakým způsobem byly práce těmito subjekty prováděny. Pro posouzení, zda výdaje zaplacené na základě faktur, jsou výdaji skutečnými nebo fiktivními, je rozhodující skutečnost, zda společnosti LEVAP a HAŠ, které byly tyto náklady hrazeny, zajistila pro žalobce (ať již jakýmkoliv způsobem) opravu forem v jím uváděném rozsahu. Při správném hodnocení provedených důkazů a provedení dalších důkazů žalobcem navržených, měl žalovaný dojít k závěru, že společnost LEVAP a HAŠ tyto opravy zajišťovala.

K této námitce soud uvádí následující: Žalobce tvrdil, že společnosti LEVAP a HAŠ zajišťovaly pro žalobce opravu forem v jím uváděném rozsahu. Žalobce mimo jiné také tvrdil, že tyto společnosti měly subdodavatele (Zbrojovka Jablůnka a další v žalobě konkrétně neuvedené). Žalobce též uvedl, že nelze vyloučit, že společnosti zajišťovaly opravy jiným způsobem než jak je uvedeno v jejich účetnictví, což však musí být přičítáno pouze k tíži těchto společností, nikoliv žalobce. Jak již bylo shora uvedeno, povinností žalovaného v rámci daňového řízení bylo prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění tvrzeným dodavatelem, tj. v dané věci společností LEVAP a HAŠ. Protože měl správce daně pochybnosti o tom, že tvrzený dodavatel práce uvedené na fakturách provedl, byl žalobce vyzván k prokázání faktického uskutečnění tvrzeného zdanitelného plnění. K výzvě vydané na základě ust. § 31 odst. 9 daňového řádu žalobce uvedl, že se všemi dodavateli byly uzavřeny smlouvy o provedení požadovaných prací, doprava byla prováděna vlastními vozidly, přičemž některé jízdy byly prováděny Ing. Hlavatým (jednatelem společnosti HAŠ). Při prokazování konkrétních prací na opravách vulkanizačních forem žalobce vycházel z „Přehledu oprav traktorových a těžkých nákladních vulkanizačních tvárnic 1997 a 1998“, předložil smlouvy o dílo, „přehled oprav“ a dále popsal prováděné práce. Na základě porovnání oprav jednotlivých forem fakturovaných žalobcem společností Barum Continental, s fakturami, které vydal pro žalobce deklarovaný dodavatel, byly zjištěny nesrovnalosti, a proto byl prvostupňovým správním orgánem dožádán správce daně příslušný společnosti HAŠ a LEVAP. Bylo tak učiněno na základě závěru, že žalobcem předložené doklady, včetně

jeho vyjádření, nepostačují k jednoznačnému unesení důkazního břemene ohledně prokázání faktického přijetí zdanitelného plnění tvrzenými dodavateli. S tímto závěrem se soud plně ztotožňuje, neboť žalobce v dané fázi řízení předložil pouze daňové doklady a „Přehled oprav“, z jehož obsahu správci daně nevyplynulo faktické uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění, které žalobce předmětnými fakturami dokládal. Žalobce nepředložil ani skladovou evidenci nakoupeného zboží ani doklady týkající se dopravy. K popisu prací nebylo doloženo, z jakých konkrétních podkladů žalobce vycházel. Konkrétní rozsah prací nebyl uveden na předmětných fakturách ani dodacích listech. Zcela oprávněně se tedy správce daně dále zaměřil na zjišťování, zda tvrzení dodavatelé zdanitelné plnění uskutečnili. Není tedy důvodné žalobní tvrzení, že se žalovaný zcela nesprávně zaměřil na zjišťovaní, zda subdodavatelé uvedení společnostmi LEVAP a HAŠ, skutečně práce na opravách forem prováděli. Takovéto zjišťování prováděl správce daně i žalovaný na základě úvahy, že se žalobci doposud nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění.

Soud souhlasí s názorem žalobce, že je rozhodující skutečnost, zda společnosti LEVAP a HAŠ zajistily pro žalobce (jakýmkoliv způsobem) opravu forem v jím uváděném rozsahu; tato skutečnost se však žalobci prokázat nepodařila, neboť, jak již bylo shora uvedeno, předložení, byť i formálně správných daňových dokladů k prokázání nároku na odpočet DPH nestačí a žalobcem doložený „Přehled oprav“ k prokázání faktického uskutečnění zdanitelného plnění nepostačoval. Uvedené pochybnosti správce daně se žalobci vyvrátit nepodařilo. Žalobce v dané žalobní námitce konkrétně neuvedl, proč by při správném hodnocení provedených důkazů a provedení dalších důkazů žalobcem navržených, měl žalovaný dojít k závěru, že společnosti LEVAP a HAŠ opravy zajišťovaly. Daňové orgány nepožadovaly po žalobci prokázání skutečností, na kterých se nepodílel, ale v souladu s dikcí ust. § 19 ZDPH a § 31 odst. 9 daňového řádu požadovaly, aby žalobce prokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění, což však žalobce v rámci důkazního řízení neučinil. Přesto, že tedy žalobce neunesl důkazní břemeno shora již uvedené, pokusil se správce daně a žalovaný zjistit, zda tvrzený dodavatel skutečně plnění poskytl. Na základě dožádání místně příslušného správce daně společnosti HAŠ bylo zjištěno, že tato společnost sama opravy neprováděla, a to ani zprostředkovaně; docházelo pouze k přefakturaci a skutečným dodavatelem měla být společnost VALÁŠEK PLUS, se kterou měla HAŠ uzavřenou smlouvu o dílo. V rámci dožádání od místně příslušného správce však bylo zjištěno, že společnost VALÁŠEK PLUS neměla v roce 1997 zaměstnance, na daňová přiznání k DPH za rok 1997 a 1998 byla vedena vytýkací řízení, v nichž nepředložila požadované doklady a neprokázala údaje uvedené v daňových přiznáních. Jediný společník a jednatel této společnosti uvedl, že on sám formy neopravoval, a kdo je opravoval, nebyl schopen uvést. Na dodavatele forem si nevzpomněl. K dopravě sdělil, že na dovoz kontaktoval jistou dopravní společnost, ale na dopravu opravených forem si nevzpomněl. Společnosti LEVAP a HAŠ tedy opravy neprováděly, a to ani zprostředkovaně. Podle krajského soudu navíc takovéto zjišťování správní orgány prováděly nad rámec, neboť žalobci se, jak bylo shora uvedeno, nepodařilo prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění deklarovaným dodavatelem. Ani z těchto šetření však nelze v žádném případě dovodit, že k unesení shora již označeného důkazního břemene žalobcem mělo dojít.

Žalobce dále namítal, že z výpovědi svědka Jana Hrazdíry vyplývá, že on jako zástupce společnosti Barum Continental věděl, že opravy jsou zajišťovány více subdodavateli, nejenom provozem Jablůnka, potvrdil, že podle čísel jednotlivých segmentů nelze poznat o jaký rozměr formy se jedná, rovněž potvrdil, že k provádění oprav je třeba řada speciálních nástrojů a náčiní. Potvrdil, že pokud oprava formy nebyla úspěšná a forma nebyla funkční, částka za opravu nebyla žalobci uhrazena. Z výslechu citovaného svědka však pro žalobce nevyplývá žádné pozitivní zjištění ve vztahu k unesení důkazního břemene k prokázání faktického uskutečnění zdanitelného plnění deklarovaným dodavatelem společností LEVAP a HAŠ. Nejedná se o důkaz, který by prokazoval předmětné plnění ze strany tvrzeného dodavatele.

Žalobce dále uvedl, že z výpovědi svědka Ing. Jiřího Calaby, pracovníka Zbrojovka Jablůnka, bylo jednoznačně zjištěno, že veškeré práce na opravě forem neprováděla společnost Zbrojovka Jablůnka ale že bylo potřeba provádět i další práce dalšími subdodavateli. Potvrdil, že se subdodavateli byl postup prací projednáván a koordinován. K této námitce soud uvádí, že rovněž zmiňovaný výslech svědka Ing. Jiřího Calaby neprokazuje faktické uskutečnění zdanitelného plnění tvrzeným dodavatelem společností LEVAP a HAŠ.

Žalobce dále uvedl, že svědek Ing. Hlavatý výslovně potvrdil, že jeho společnost HAŠ zprostředkovávala opravy forem, když se žalobcem vždy dohodla rozsah opravy, formy byly žalobcem přivezeny a svědkem předány dalšímu subdodavateli, přičemž k opravě dostával vždy pouze segmenty. Uvedl i konkrétní druhy prací prováděných na jednotlivých formách, a to navařování jednotlivých segmentů, frézován, íruční lisování, zavaření odvzdušňovacích otvorů, montáž a demontáž jednotlivých segmentů. K této námitce soud uvádí, že se jedná o výslech jednatele společnosti HAŠ, který uvedl, že opravy fakticky prováděla společnost VALÁŠEK PLUS, k opravám dostával pouze segmenty, ty byly skladovány u něj v garážích v Černé-Za Bory a společnost VALÁŠEK PLUS, si je pak odvážela, později měl přebírat segmenty od žalobce ve Zlíně a někdy i v Přerově. Na otázku, proč byla zvolena složitá cesta dopravy, kdy formy měly být vozeny žalobcem do Pardubic, odtud měly být formy odvezeny do Holešova a zpět opravované a renovované do Pardubic a

odtud do Zlína svědek uvedl, že je to jeho obchodní tajemství, neboť nebyl ochoten žalobci prozradit, kde se opravy provádějí. Tento důkazní prostředek však soud, stejně jako správní orgány, nepovažuje za dostatečný k prokázání faktického uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění od společnosti HAŠ, a to zejména z toho důvodu, že jednatel uvedené společnosti jednoznačně potvrdil, že tato společnost opravy sama neprováděla a také zcela jednoznačně uvedl, kdo měl fakticky opravy provádět, přičemž to měla být společnost VALÁŠEK PLUS. Jelikož však nebylo žádným způsobem prokázáno, že by tato společnost (VALÁŠEK PLUS,) opravy prováděla, nelze zmiňovanou svědeckou výpověď považovat za dostatečnou k prokázání shora již opakovaně uváděného důkazního břemene, které na žalobci spočívalo, a to ani v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Žalobce měl povinnost jednoznačným způsobem prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění, poukazovaný svědek pouze pokud jde o provádění oprav odkázal na společnost VALÁŠEK PLUS, ovšem v průběhu důkazního řízení nebyly shromážděny žádné relevantní důkazy, které by toto tvrzení jednoznačným způsobem prokázaly. Výpověď svědka Jaroslava Kursy je nevěrohodná, uváděl v ní, že opravy sám neprováděl, ale měl zaúkolovat „určité pracovníky“ a nebyl schopen uvést konkrétnější údaje ohledně tvrzených oprav, přičemž bylo zjištěno, že v roce 1998 byla vedena vytýkací řízení, v nichž společnost VALÁŠEK PLUS nepředložila požadované doklady a neprokázala údaje uváděné v daňových přiznáních. Výpověď svědka Ing. Hlavatého v souvislosti s výpovědí jednatele jím poukazované společnosti VALÁŠEK PLUS proto nemůže věrohodným způsobem prokázat faktické uskutečnění tvrzeného zdanitelného plnění společností HAŠ.

Žalobce dále uvedl, že svědek Pavel Zemánek výslovně potvrdil, že společnost LEVAP také zprostředkovávala pro žalobce opravy forem, formy prohlédla, zhodnotila rozsah potřebných oprav a odvezla je ke svému subdodavateli. Rovněž potvrdil, že opakovaně jezdil do Zbrojovka Jablůnka, kde konzultoval s tamními pracovníky opravy a značení forem. Stejně tak potvrdil, že část oprav prováděl sám. K této námitce soud uvádí, že se jedná o výslech jednatele společnosti LEVAP, který uvedl, že práce prováděla pro jeho firmu společnost A.A.K., která se touto činností zabývala. Opotřebené formy dostával od firmy p. Matuchy, formy ve Slušovicích prohlédl, zhodnotil rozsah potřebných oprav a společnost A.A.K., s.r.o., si na své náklady formy odvezla k opravě do Prahy; zpět byly dovezeny opravené do Slušovic, odkud si je p. Matucha odvezl Avií. Svědek dále vypověděl, že jeho firma se zabývá obchodní činností, skladové hospodářství se nachází v areálu BCHZ ve Slušovicích, firmy UNIRO, s.r.o., Zlín, která pronajímá tyto prostory firmě Rudolf Vajďák. S touto firmou nemá společnost LEVAP uzavřenou smlouvu o podnájmu a má zde provozovat činnost na základě ústní dohody. Svědek upřesnil, že nynější stav je takový, že nemá nic pronajaté a žádnou činnost v těchto prostorách neprovádí. V roce 1998 společnost LEVAP neměla žádné zaměstnance, p. Pavelka občas pomáhal s nakládáním a vykládáním forem, dále si svědek přesně nevzpomněl. Svědek dále vypověděl, že opakovaně jezdil do Zbrojovky Jablůnka za účelem konzultace oprav, značení forem, ale přesný rok si nevzpomíná. Tento důkazní prostředek však soud, stejně jako správní orgány, nepovažuje za dostatečný k prokázání faktického uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění od společnosti LEVAP, a to zejména z toho důvodu, že jednatel uvedené společnosti jednoznačně potvrdil, že v předmětném období tato společnost opravy sama neprováděla, a také zcela jednoznačně uvedl, kdo měl fakticky opravy provádět, přičemž to měla být společnost A.A.K. Jelikož však nebylo žádným způsobem prokázáno, že by tato společnost (A.A.K.) opravy prováděla, nelze zmiňovanou svědeckou výpověď považovat za dostatečnou k prokázání shora již opakovaně uváděného důkazního břemene, které na žalobci spočívalo, a to ani v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Žalobce měl povinnost jednoznačným způsobem prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění, poukazovaný svědek pouze pokud jde o provádění oprav odkázal na společnost A.A.K, ovšem v průběhu důkazního řízení nebyly shromážděny žádné relevantní důkazy, které by toto tvrzení jednoznačným způsobem prokázaly. Výpověď zmiňovaného svědka neprokazuje věrohodným způsobem faktické uskutečnění tvrzeného zdanitelného plnění společností LEVAP.

Stejné hodnocení se týká námitky, že žalobce navrhl provedení důkazu znaleckým posouzením prováděných oprav, ze kterého by vyplynulo, že práce prováděné ve Zbrojovce Jablůnka byly pouze částí prací prováděných na formách, zatímco další části oprav musel provádět jiný subjekt. V projednávané věci nebyla Zbrojovka Jablůnka tvrzena jako dodavatel či subdodavatel. Navíc požadovaný znalecký posudek by neměl a ani nemohl prokázat uskutečnění zdanitelného plnění konkrétně společností LEVAP a HAŠ.

Žalobce dále namítal, že navrhl důkazy k tomu, že segmenty forem byly skutečně dopravovány společnostem LEVAP a HAŠ. Žalobce v průběhu daňového řízení tvrdil, že doprava byla prováděna osobně vlastními vozidly Avia A 30 a Ford Sierra. V rozporu s tímto tvrzením žalobce v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí žalobce uvedl jméno řidiče i vozidlo provádějícího dopravu. Ve vyjádření k výsledkům zprávy o daňové kontrole za předmětné období žalobce požadoval vyslechnout svědky, ovšem nebyl schopen sdělit, o jakých skutečnostech by svědci měli vypovídat a uvedl, že k návrhu svědeckých výpovědí se vyjádří písemně. K výzvě vydané na základě ust. § 31 odst. 9 daňového řádu učiněné správcem daně žalobce uvedl, že doprava byla prováděna žalobcem, někdy i jednatelem společnosti HAŠ, Ing. Hlavatým. Za této situace má soud za to, že nebylo povinností správních orgánů navržený důkazní prostředek provést, neboť jednak žalobce tvrdil, že dopravu prováděl sám (jak uvedl i zástupce žalobce u jednání před soudem dne 26. 6. 2007), případně Ing. Hlavatý jednatel společnosti HAŠ.

Žalobce dále namítal, že základní provedené důkazy spolu s prohlášením žalobce a jeho odpověďmi na výzvy jsou dostatečnými k prokázání reálnosti vynaložených výdajů. Vyplývá z nich, že veškeré práce na opravách nebyly prováděny společností Zbrojovka Jablůnka, nejedná se o duplicitní účtování. Jak již bylo shora uvedeno, provedené důkazy spolu s prohlášením daňového subjektu nestačily k unesení důkazního břemene ohledně prokázání faktického uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění ze strany společností LEVAP a HAŠ. V hodnocení jednotlivých důkazních prostředků soud odkazuje na předchozí vyslovené závěry. Soud nepřisvědčil námitce o vadném hodnocení provedených důkazů ze strany správních orgánů. Žalobce dále v žalobě uvedl, že v odvolání nesprávně argumentuje tím, že jednotlivé faktury jsou nesprávně přiřazeny k fakturám pro společnost Barum Continental. K tomu je nutno uvést, že předmětem přezkumu soudu je zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, případně předcházejícího správního rozhodnutí, nikoliv správnost odvolání žalobce proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Žalobce dále uvedl, že podrobně vysvětlil ve svém odvolání, že u jednotlivých segmentů forem nemohly společnosti LEVAP a HAŠ zjistit, ke kterým formám náležejí, což měli potvrdit fakticky všichni shora uvedení svědci, přičemž není rozhodné, ke které faktuře byly jednotlivé práce přiřazeny, rozhodné je, že práce dalšími subdodavateli, kromě společnosti Zbrojovka Jablůnka musely být a také byly provedeny. Rovněž tato namítaná skutečnost nemůže podle krajského soudu

znamenat unesení důkazního břemene, faktické provedení deklarovaného zdanitelného plnění společnostmi LEVAP a HAŠ.

Žalobce dále v žalobě uvedl, že odkazuje na obsah svého obsáhlého odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně, s nímž se žalovaný dostatečným způsobem neměl vypořádat. K této námitce soud uvádí následující: Povinností žalobce bylo vylíčit v žalobě v rámci řádných žalobních bodů veškeré výtky jak skutkové, tak právní, pro které považuje napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné či nicotné. Pokud tak žalobce v žalobě mimo rámec doposud uváděných žalobních bodů neučinil, není soud povolán další skutkové či právní důvody za žalobce dovozovat či vyhledávat z obsahu připojených správních spisů.

Žalobce dále v žalobě namítal porušení ust. § 2 odst. 1 a 3, § 31 odst. 2 a 8 daňového řádu a namítal, že v průběhu řízení byla porušena jeho práva daňového subjektu, jak podrobně rozvedl ve svém odvolání. V důsledku toho pak došlo k porušení ust. § 19 ZDPH. K tomu je třeba uvést, že soud se takovou námitkou nemohl meritorně zabývat pro její zásadní nekonkrétnost. Žalobce vůbec neuvedl jaká základní zásada daňového řízení měla být porušena a jakým jednáním se tak mělo stát; použil přitom paušální odkaz na ust. § 2 odst. 1 a 3 daňového řádu, kde je upravena rozsáhlá problematika více základních zásad daňového řízení (jedná se o povinnost správce daně jednat v daňovém řízení v souladu se zákony, jinými obecně závaznými právními předpisy, povinnost chránit zájmy státu a dbát přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení). V případě, že by se např. jednalo o výtku (výslovně ale neuvedenou) směřující k tvrzení, že konkrétní správce daně nejednal v daňovém řízení v souladu se zákony, bylo nutno uvést, jaké ustanovení zákona mělo být porušeno. V ust. § 2 odst. 3 daňového řádu je pak zakotveno, že při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Čeho se měl žalovaný dopustit vzhledem k poukazu na posledně cit. ustanovení daňového řádu nelze seznat a soud není povolán za žalobce vzhledem k zásadě dispoziční a koncentrační ovládající řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vyhledávat možné, ale konkrétně nevyslovené vady napadeného správního rozhodnutí. Měl-li žalobce na mysli porušení citovaných ustanovení daňového řádu a ZDPH z důvodu odlišného názoru žalobce oproti žalovanému na výsledky důkazního řízení, které byly vyjádřeny v žalobě, včetně rozporných hodnocení jednotlivých důkazů, odkazuje soud na shora uvedené závěry vyjádřené v předchozích odstavcích odůvodnění tohoto rozsudku.

Krajský soud rovněž nepřisvědčil žalobci v námitkách obsažených v replice ze dne 26. 9. 2005. Žalobce nejprve zopakoval závěrečnou část z žalobního návrhu týkající se porušení konkrétně vyjmenovaných ustanovení daňového řádu a dovodil porušení Listiny základních práv a svobod. Doplnil, že v průběhu daňového řízení došlo k odmítnutí svědeckých výpovědí, k porušení ust. § 31 odst. 8 daňového řádu týkajícího se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví. K tomuto doplnění soud uvádí, že pokud jde o odmítnutí některých svědeckých výpovědí, nebyl žalobce schopen specifikovat, o jakých skutečnostech měli svědkové vypovídat, písemné vyjádření, ačkoliv je přislíbil k dané problematice, neučinil. Podle soudu není povinností správních orgánů provádět veškeré důkazní návrhy označené žalobcem, ale pouze takové, které podle uvážení dotyčného správního orgánu mohou být pro věc důležité. Jestliže za dané situace k provedení svědeckých výpovědí nedošlo, nelze vinit správní orgán z porušení ust. § 31 odst. 2 daňového řádu. Co se týče námitky o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny odkazuje krajský soud na § 2 odst. 4 ZSDP, podle něhož je daňové řízení neveřejné. Ani jiná ustanovení ZSDP či jiného předpisu nepřikazují správci daně nařídit ve věci ústní jednání. Navíc čl. 38 odst. 2 LZPS, mj. i ve světle nálezu II. ÚS 623/02, dopadá na soudní ochranu, resp. ochranu poskytovanou orgánem soudního typu. K těmto závěrům podpůrně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č.j.

, kde došel Nejvyšší správní soud 5 Afs 42/2004-61, přístupný na www.nssoud.czk identickým závěrům. Z důvodu, že žalobci byla poskytnuta soudní ochrana neshledává soud ani porušení čl. 36 Listiny.

Krajský soud se dále vyjadřuje k námitkám, ve kterých žalobce namítal, že krajský soud by měl vyslovit nicotnost napadených správních rozhodnutí (poukázal na ust. § 76 s. ř. s.) resp. k námitce, že protokol o zahájení daňové kontroly č.j. 128629/99/303934/265 ze dne 29. 6. 1999, je neplatný; v protokolu není definováno zdaňovací období, za které se u daně z přidané hodnoty kontrola zahajuje a zástupce nebyl k úkonu zmocněn. Podle žalobce lze proto dovozovat, že daňová kontrola byla zahájena neplatně. Z toho poté vyplývají i další právní závěry – neplatnost úkonu a rozhodnutí správce daně podle § 32 odst. 7 daňového řádu. Podle krajského soudu nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného ani nicotnost předchozího prvostupňového správního rozhodnutí nelze dovodit z tvrzeného neplatného úkonu správce daně, který má spočívat v neplatném zahájení daňové kontroly. K problematice nicotného správního aktu se mimo jiné vyjádřil v rozsudku rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dne 22. 7. 2005, č.j. 6 A 76/2001-96, v němž je mimo jiné uvedeno, že nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou například absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost, požadavek plnění), které jsou trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Dílčí nedostatky platebního výměru nemohou způsobit jeho nicotnost. Pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v § 32 odst. 2 daňového řádu (formální aspekt) nemůže sám o sobě způsobit neplatnost rozhodnutí; tento nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt). K vadám způsobujícím neplatnost rozhodnutí soud přihlíží zásadně jenom k námitce žalobce. K výkladu § 32 odst. 2 daňového řádu nelze přistupovat formálně či formalisticky, nýbrž je vždy nutné hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí a zda jeho případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. Tvrzené neplatné zahájení daňové kontroly proto nemůže v žádném případě způsobit nicotnost prvostupňového správního rozhodnutí, potažmo napadeného rozhodnutí žalovaného. Navíc jde o žalobní námitku nově uplatněnou až ve zmiňované replice.

Žalobce dále namítal, že je nutno přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně podle § 47 odst. 1 daňového řádu. K této námitce soud uvádí, že se jedná rovněž o námitku vznesenou nově až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, přičemž však, jak shora uvedeno, ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu zcela jasně vyplývá, že Krajský soud v Brně je povinen zabývat se předmětnou replikou v rozsahu řádně uplatněných žalobních bodů, nikoliv nových. I kdyby tento závazný právní názor nebyl Nejvyšším správním soudem vysloven, i tak by se Krajský soud v Brně důvodností této námitky zabývat nemohl, neboť případné překročení lhůty pro vyměření daně je nezákonností, která by musela být namítána v řádné dvouměsíční zákonné lhůtě. Podrobněji viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2006, č.j. 2 Afs 1/2006-119, jakož i recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č.j. 1 Afs 81/2007-73, oba přístupné na www.nssoud.cz, kde došel Nejvyšší správní soud k identickému závěru.

Žalobce dále namítal, že výzva č.j. 137295/99/303934/0265 ze dne 16. 7. 1999 vydaná na základě ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu prvostupňovým správcem daně neobsahuje sdělení konkrétních pochybností. K této námitce soud uvádí, že předmětná výzva nemusí obsahovat sdělení konkrétních pochybností (na rozdíl od výzvy vydané postupem podle ust. § 43 daňového řádu). Navíc jde o nově uplatněnou námitku, kterou se soud ohlsedem na zásadu koncentrační zabývat nemůže. Žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 130/96 a uvedl, že správce daně může vyzvat daňový subjekt k prokázání pouze toho, co tvrdí on sám. K této námitce soud uvádí, jak již bylo shora vyjádřeno, že veškeré zjišťování ohledně subdodavatelů společností LEVAP a HAŠ bylo de facto prováděno ve prospěch žalobce, neboť ten předtím neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání faktického uskutečnění zdanitelného plnění tvrzeným dodavatelem. Důležité pro danou věc je, že žalobce byl v rámci daňového řízení ve smyslu ust. § 19, § 12 ZDPH a § 31 odst. 9 daňového řádu zatížen shora již zmiňovaným důkazním břemenem, navíc byl žalobce vyzván k prokázání faktického uskutečnění zdanitelného plnění správcem daně formou výzvy podle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu. Podle krajského soudu i kdyby tato námitka byla soudem shledána důvodnou, nejednalo by se s ohledem na celkovou podstatu sporu (neunesení důkazního břemene žalobcem) o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Soud rovněž nezjistil, že by mělo dojít k porušení ust. § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinností evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. To proto, že tomuto důkaznímu břemeni správce daně předcházelo důkazní břemeno žalobce shora již vícekrát zmiňované spočívající v prokázání faktického uskutečnění zdanitelného plnění deklarovaných dodavatelem vyplývající jak z hmotněprávního daňového předpisu, tak z ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu. Rozhodující v dané věci je, aby daňový subjekt prokázal, že byly splněny podmínky, za nichž lze odpočet DPH uplatnit.

Žalobce dále namítal porušení ust. § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, včetně porušení ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona, neboť správce daně formou dožádání zajistil v průběhu daňového řízení od jiných správců daně řadu důkazních prostředků, o nichž nebyl žalobce informován. Jedná se zde opět o nově uplatněné skutkové tvrzení, které není soud oprávněn s ohledem na koncentrační zásadu a názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v dané věci při svém rozhodování zohlednit. Nadto soud poznamenává, že pro danou věc je

rozhodné neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně prokázání faktického uskutečnění zdanitelného plnění deklarovaným dodavatelem, o čemž žalobce nepředložil správci daně ani žalovanému dostatečné důkazy.

Žalobce dále namítal, že způsob zajištění prací jednotlivými subdodavateli pro LEVAP a HAŠ a požadavky na jejich prokazování žalobcem ze strany správních orgánů je v rozporu s příslušným ustanovením daňového řádu. K tomu soud uvádí, že žalobce neuvedl, proč by způsob zajištění prací jednotlivými subdodavateli pro společnosti LEVAP a HAŠ, měl být v rozporu s daňovým řádem a jak toto tvrzení má souviset se zákonností napadeného rozhodnutí žalovaného či prvostupňového správce daně. Pokud jde o námitku, že požadavek na prokazování způsobu zajištění prací jednotlivými subdodavateli pro společnosti LEVAP a HAŠ, má být v rozporu s příslušnými ustanoveními daňového řádu, k této problematice se soud již shora vyjádřil.

Žalobce rovněž namítal, že nelze v daňovém řízení požadovat po žalobci předložení důkazních prostředků, které jsou v dispozici jiného daňového subjektu a na kterých se žalobce nepodílel. K této námitce se shora již soud vyjádřil, opakuje, že podstatou věci je neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně faktického přijetí deklarovaného zdanitelného plnění od společností LEVAP a HAŠ, pokud by byl žalobce správcem daně vyzýván k předložení důkazů o skutečnosti, na které se nepodílel či které nemá k dispozici, nemohla by tato případná procesní vada mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé s ohledem na několikrát již uvedenou podstatu dané věci. S tím není v rozporu ani žalobcem uváděná judikatura. K další opakované námitce uplatněné v replice ohledně „šetření u subdodavatelů“, které měly probíhat bez účasti žalobce a porušení ust. § 16 ZSDP, se soud shora již vyjádřil. Krajský soud přitom neshledal nesprávnou aplikaci § 2 odst. 3 a 7 ZSDP, jak tvrdil žalobce a odkazuje na výše uvedené, zejména pak na to, že žalobce neprokázal skutečnosti jím tvrzené (uskutečnění zdanitelného plnění), přičemž provedeným dokazováním lze rovněž dojít k závěru, že deklarované zdanitelné plnění nebylo uskutečněno.

Žalobce namítal, že jaké práce prováděly společnosti LEVAP a HAŠ, je patrno z přílohy podání odpovědi na výzvu č.j. 137297/99/303934/0265, kde je uvedena specifikace vybraných jednotlivých zakázek - oprav forem. K tomu soud uvádí, že žalobce byl povinen v rámci prokázání faktického uskutečnění zdanitelného plnění tvrzeným dodavatelem společností LEVAP a HAŠ, předložit důkaz prokazující jednoznačně tvrzenou skutečnost, což se však v průběhu daňového řízení nestalo, žalovaný hodnověrným způsobem faktické uskutečnění zdanitelného plnění společností LEVAP a HAŠ, neprokázal, tak jak bylo shora již soudem uvedeno.

Žalobce dále namítal, že způsob, jakým dodavatelé plnili uzavřenou smlouvu, je věcí obchodního tajemství dodavatelů, přičemž z dostupných svědeckých výpovědí (p. Vajďák) je prokazatelné, že tyto práce byly prováděny ve výrobním areálu ve Slušovicích, o čemž svědčí i výpověď svědků Calaby, Hrazdíry, Hlavatého, Zemánka. K tomu soud uvádí, že i kdyby se žalobci podařilo jednoznačným způsobem prokázat, že práce na opravách forem byly prováděny ve Slušovicích, neznamená to, že by bylo prokázáno faktické uskutečnění zdanitelného plnění ze strany společností LEVAP a HAŠ, opět se nejedná, a to ani vzhledem k ostatním provedeným důkazům, o důkaz, který by prokázal, že společnosti LEVAP a HAŠ, deklarované plnění fakticky uskutečnily.

Žalobce tvrdil, že svědek Vajďák uvedl, že p.Zemánek (společnost LEVAP) a p. Kursa (společnost VALÁŠEK PLUS) provozovali činnost v areálu BCHZ ve Slušovicích, že jmenovaní měli v tomto prostoru složené formy na výrobu pneumatik a přípravky na opravu forem, na těchto formách něco vrtali, pan Vajďák jim pomáhal, zejména při nakládání a vykládání. Z výpovědi svědka Pavla Zemánka (jednatele společnosti LEVAP) vyplynulo,že v předmětném zdaňovacím období měly být práce prováděny společností A.A.K.v Praze. Navíc z výpovědi svědka Rudolfa Vajďáka ze dne 9. 7. 2002 pouze vyplývá, že v předmětném skladě se nacházel p. Pavelka s rodinou, Zemánek a Kursa, ve skladu byly složené formy na výrobu pneumatik, co tam zmiňovaní dělali, svědek neví, zda falšovali jeho podpisy nebo jaké obchody tam dělali. Svědek dále uvedl, že jmenovaní měli něco na formách vrtat. Ani tato výpověď nemůže znamenat unesení důkazního břemene shora již uvedeného, opět se jedná o nekonkrétní důkaz, navíc bylo jednatelem společnosti LEVAP, tvrzeno, že opravy byly prováděny společností A.A.K. v Praze. Stejné hodnocení se týká výslechu svědka Ing. Calaby (Zbrojovka Jablůnka), který potvrdil opravy prováděné pracovníky firmy ze Slušovic a dále potvrdil zapůjčení a dovezení svářečky na svařování hliníku v ochranné atmosféře. Rovněž tato výpověď nemění nic na závěru o neunesení důkazního břemene ohledně faktického uskutečnění zdanitelného plnění společnostmi LEVAP a HAŠ.

Žalobce dále namítal, že z předloženého „Přehledu oprav forem“ nevyplynula duplicita provádění oprav, jak tvrdí žalobce, neboť každá z uvedených společností prováděla určitou část z celkové opravy forem (segmentů), např. LEVAP, segmenty očistil a navařil chybějící části (resp. tyto činnosti zajistil), zbytek opravy provedla Zbrojovka Jablůnka, apod. Žalobce však konkrétněji neuvedl, proč by z přehledu forem neměla vyplynout duplicita provádění oprav, navíc podstatnou pro věc je povinnost žalobce prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění společnostmi LEVAP a HAŠ. Je skutečností, že nikdo z vyslechnutých osob neuvedl, že by se na opravách podílely společnosti LEVAP, HAŠ, případně VALÁŠEK PLUS či A.A.K.Praha, vyjma jejich jednatelů a žalobce.

Žalobce namítal, že se žalovaný některými provedenými důkazy vůbec nezabýval a ani je v rozhodnutí nezmiňoval (viz ignorování svědecké výpovědi Rudolfa Vajďáka). K této námitce soud uvádí, že jde opět o nově vznesenou námitku, navíc uvedený svědek nepotvrdil

žádné konkrétní okolnosti či skutečnosti týkající se faktického uskutečnění tvrzeného zdanitelného plnění společnostmi LEVAP a HAŠ. Podstatou dané věci je, aby žalobce hodnověrným způsobem prokázal, že společnosti LEVAP a HAŠ, fakticky uskutečnily deklarované zdanitelné plnění. Citovaná svědecká výpověď neobsahovala žádná tvrzení, ze kterých by tato skutečnost jednoznačně vyplývala. Závěr správních orgánů ohledně shora již poukazovaného neunesení důkazního břemene žalobcem je z pohledu zákonných hranic správní úvahy dle § 2 odst. 3 daňového řádu zcela udržitelný. Žalobce dále odkázal na publikovaná rozhodnutí Ústavního soudu, který se zabývá náležitostmi žalob podávaných do 31. 12. 2002. V této souvislosti je nutno uvést, kromě toho, že se jedná o novou námitku, byla žaloba podána dne 2. 4. 2003, tedy za účinnosti soudního řádu správního.

Argumentace žalobce ust. § 12 odst. 2 ZDPH (shora již citováno) rovněž nebyla shledána nezákonná, neboť běžný daňový doklad musí obsahovat podle tohoto ustanovení obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo podnikání plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění, přičemž v dané věci žalobce neprokázal, že by společnosti LEVAP a HAŠ, zdanitelné plnění fakticky uskutečnily.

Co se týče námitek vznesených při jednání soudu dne 27. 9. 2005, resp. v podání ze dne 9. 5. 2007, případně ve sdělení k výzvě soudu ze dne 13.3.2008, odkazuje krajský soud primárně na výše uvedené. Zejména pak odkazuje na svou argumentaci k § 2 odst. 3, 7, § 12 odst. 2 a § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP, jakož i svou argumentaci k předmětným výzvám v daňovém řízení či dokazování. Krajský soud přitom neshledal, že by v souzené věci došlo k porušení § 97 ZSDP a ustanovení § 19 odst. 1 a 2 ZDPH, ostatně žalobce to ani nijak nekonkretizoval. Ani námitce, že zákon umožňuje vydání výzvy pouze prvostupňovému správnímu orgánu a nikoliv druhostupňovém správnímu orgánu, nemohl krajský soud přisvědčit, neboť takový závěr ze zákona nevyplývá. Krajský soud nemohl žalobci přisvědčit ani v tom, že důkazy svědčící ve prospěch žalobce nebyly uvedeny ani hodnoceny, neboť předmětem sporu bylo prokázání žalobcem tvrzených skutečností, které, jak bylo výše uvedeno, neprokázal. Krajský soud přitom neshledal, že by napadené rozhodnutí žalovaného nemělo oporu ve spisu, naopak podle krajského soudu napadené rozhodnutí oporu ve spisu má, přičemž na základě závěrů v něm obsažených, viz výše, lze dospět k učiněným soudům. Co se týče opakovaných návrhů, aby soud vyslechl svědky vyslechnuté v daňovém řízení, jakož i svědky, které v daňovém řízení navrhoval (p. Hlavatého, p. Zemánka, p. Vajďáka, p. Calabu, p. Hrazdíru, p. Kursu, p. Válka a p. Hradila.), těmto soud nevyhověl, neboť ze svědeckých výpovědí, jakož i dalších důkazů obsažených ve spisu jednoznačně vyplývají závěry učiněné správci daně, které žalobce nijak fakticky nezpochybnil. Ostatně důkazní břemeno bylo primárně na žalobci, avšak, jak bylo rovněž výše uvedeno, ten ho neunesl. Krajský soud přitom neshledal, že by správní orgány důkazy (svědecké výpovědi) hodnotily nesprávně, či toliko ve svůj prospěch. I podle názoru krajského soudu jdou z těchto výpovědí jednoznačně učinit závěry učiněné správci daně a krajský soud je proto neprovedl. Ostatně bylo by stěží očekávat přínos opakování výslechu svědků před soudem s ohledem na značný časový odstup od rozhodného období. K tomu podrobněji viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č.j. 2 Afs 110/2007-63, přístupný na www.nssoud.cz, jímž byl potvrzen postup krajského soudu v obdobné věci. Krajský soud se nemohl zabývat námitkou obsaženou v podání doručeném soudu dne 9. 5. 2007 o tom, že některé důkazy správní orgány nehodnotily vůbec, a to z důvodu, že ji žalobce nijak nekonkretizoval. Krajský soud se přitom nedomnívá, že by v souzené věci došlo k porušení zásady bezprostřednosti, ústnosti, jakož i nálezu IV. ÚS 203/95. Ve věci bylo nařízeno jednání, při kterém mohl žalobce uplatnit svá zákonná práva. Ostatně žalobce ani nespecifikoval, čím konkrétně mělo k porušení výše označeného dojít. Stran námitky, že oprávněně uplatnil právo na odpočet daně z faktur, které vystavili jeho dodavatelé, přičemž není důležité, jak tito dodavatelé práce provedli, odkazuje soud na výše uvedené, kde se tímto podrobně zabýval. Sluší se doplnit, že některé shora rozvedené námitky byly navíc vzneseny po zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 71 odst.2 věta třetí s.ř.s.) a krajský soud se jimi zabýval toliko z procesní opatrnosti.

Krajský soud se dále zabýval argumentací žalobce vznesenou při jednání soudu dne 17. 6. 2008 a dne 3. 7. 2008, resp. ve vyjádření ze dne 26. 6. 2008, kde brojil proti nevyslechnutí svědka p. Hradila či p. Válka, avšak ani tu neshledal důvodnou. Nevyslechnutí navrhovaného svědka v daňovém řízení je i podle krajského soudu vadou, která může mít za následek nezákonnost rozhodnutí, resp. může být důvodem pro postup ve smyslu § 76 s. ř. s. Tuto vadu je však jako každou jinou vadu třeba zkoumat v kontextu souzené věci, neboť ta musí dosahovat intenzity vyvolávající nutnost zrušení napadeného rozhodnutí.

Ze správního spisu k tomu však vyplynulo, že dne 18. 7. 2001 byla s žalobcem projednána zpráva o kontrole daně z příjmů fyzických osob a DPH a byla mu dána možnost se k výsledkům tam obsaženým dle § 16 odst. 4 písm. f) ZSDP vyjádřit. Žalobce však toliko uvedl, že daňové řízení nebylo provedeno důkladně a požaduje lhůtu k vyjádření se ke zprávě, resp. navrhuje doplnění daňového řízení. Správce daně mu proto doručil dne 20. 7. 2001 rozhodnutí, jímž mu stanovil osmidenní lhůtu pro vyjádření se k výsledkům tam obsaženým. Dne 30. 7. 2001 doručil žalobce správci daně podání ze dne 26. 7. 2001, v němž mj. navrhl výslech svědků p. Válka a p. Hradila. Správce daně žalobce následně předvolal do svého sídla dle § 29 odst. 1 ZSDP (na den 28. 8. 2001, o čemž sepsal téhož dne protokol), kde se jej tázal mj. na to, co by tito svědci měli dosvědčit s ohledem na zjištění uvedená ve zprávě o daňové kontrole. Žalobce ničeho neuvedl a správce daně se podrobně zabýval důvody, pro které nepovažuje výslechy navrhovaných osoby za důvodné.

K navrhovanému výslechu svědka p. Válka (řidiče společnosti KOREX) správce daně totiž konkrétně uvedl, že nepovažuje za nutné výslech tohoto svědka, pokud chce daňový subjekt jeho výslechem dosvědčit přepravu forem do Pardubic a zpět, je toto možné formou

jiných dokladů např. puťovek s jednoznačným důkazem, že přeprava byla uskutečněna jen pro pana Tomáše Matuchu. Zde však správce daně upozorňuje na skutečnost, že společník HAŠ pan Hlavatý uvedl místně příslušnému FÚ v Pardubicích v odpovědi na výzvu dle § 31

ZSDP, že opravy forem měla údajně provádět společnost Valášek Plus spol. s r.o. Holešov. Místně příslušnému FÚ v Holešově však tato společnost provedení těchto prací nikdy nepotvrdila a neprokázala. Je absolutně nelogické, že by řidič osvědčil, že formy byly převáženy ze Zlína, Otrokovic, event. Jablůnky do Pardubic a odtud zpět k opravě do Holešova a opravené do Pardubic, kde by si je pan Matucha vyzvedl. Pokud by skutečně společnost Valášek Plus spol. s r.o Holešov opravovala nákladní formy; pak existovala možnost dovozu a odvozu těchto forem přímo do Holešova a ta nebyla zvolena. Daňový subjekt Tomáš Matucha mohl dohlížet na opravy těchto forem přímo v Holešově a zřejmě znal i odborníka na tyto opravy pana Jaroslava Kursu. Správce daně k tomuto návrhu uzavřel, že mu tedy není zřejmé, co by svědek p. Válek s ohledem na zjištění uvedená ve zprávě z kontroly měl daňovému subjektu dosvědčit. Z protokolu vyplývá, že správce daně umožnil žalobci se k tomu vyjádřit, ten však i zde mj. uvedl, že se vyjádří písemně.

K návrhu na výslech p. Hradila (technika divize-forem- BARUM) správce daně konkrétně uvedl, že ten nepovažuje za nutný, neb FÚ ve Zlíně nikdy nezpochybnil, že opravy forem byly prováděny pro odběratele Barum Continenatal; zjištění uvedená ve zprávě z kontroly nemůže tento svědek ani potvrdit ani vyvrátit. Správce ve zprávě vůbec nezpochybňuje technologii oprav forem, hodnotí a zkoumá pouze účetnictví, které daňový subjekt za jednotlivá zdaňovací období předložil. Zjištění uvedené ve zprávě z kontroly nejsou tedy vůbec rázu technologického, tak jak se snaží podsunout tento problém daňový subjekt, ale jedná se o problém účetnictví, kdy účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví úplně, průkazně a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem. Správci daně tedy není zřejmé, co by svědek p. Hradil s ohledem na zjištění uvedená ve zprávě měl daňovému subjektu dosvědčit. Z protokolu vyplývá, že správce daně umožnil žalobci se k tomu vyjádřit, ten však i zde pouze uvedl, že se vyjádří písemně.

Z výše uvedeného je tak patrno, že správce daně se návrhy žalobce na provedení svědeckých výpovědí svědka p. Válka a p. Hradila zabýval, ty však neshledal důvodnými a odůvodnil, z jakých důvodů by výslech těchto svědků na věci ničeho nezměnil. Stěmito závěry souhlasí i krajský soud. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že předmětem sporu bylo to, zda žalobce prokázal provedení oprav společnostmi HAŠ a LEVAP, nikoliv společností Barum Continental, jíž byl p. Hradil zaměstnancem. Z provedeného dokazování správců daně, viz výše, jejichž závěry krajský soud aproboval, vyplynulo, že společnosti HAŠ a LEVAP opravy forem neprováděly. Jak již bylo totiž výše uvedeno, předmětem sporu je správnost dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty z přijatých dokladů faktur vystavených společnostmi HAŠ a LEVAP, přičemž v průběhu daňového řízení byl žalobce mj. vyzván k prokázání přijetí zdanitelného plnění od těchto společností (konkrétně k tomu, zda na fakturované práce byla uzavřena smlouva, jaké konkrétní práce byly provedeny, resp. jak byla provedena doprava fakturovaných položek). K výzvě vydané na základě ust. § 31 odst. 9 daňového řádu žalobce uvedl, že se společnostmi HAŠ a LEVAP byla uzavřena smlouva o provedení požadovaných prací, doprava byla prováděna osobně vlastními vozidly Avia A 30 a Ford Sierra, přičemž některé jízdy byly prováděny Ing. Hlavatým, jeho osobním vozidlem. Při prokazování konkrétních prací na opravách vulkanizačních forem žalobce vycházel z „Přehledu oprav traktorových a těžkých nákladních vulkanizačních tvárnic 1998 a 1998“, žalobce dále popsal prováděné práce. Na základě porovnání oprav jednotlivých forem fakturovaných žalobcem společností Barum Continental, s fakturami, které vydal pro žalobce deklarovaný dodavatel, byly zjištěny nesrovnalosti, a proto byl prvostupňovým správním orgánem dožádán správce daně příslušný společností HAŠ a LEVAP. Bylo tak učiněno na základě závěru, že žalobcem předložené doklady, včetně jeho vyjádření nepostačují k jednoznačnému unesení důkazního břemene ohledně prokázání faktického přijetí zdanitelného plnění tvrzenými dodavateli společnostmi HAŠ a LEVAP. S tímto závěrem se soud plně ztotožňuje, neboť žalobce v dané fázi řízení předložil pouze daňové doklady a „Přehled oprav“, z jehož obsahu správci daně nevyplynulo faktické uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění od společností HAŠ a LEVAP, které žalobce předmětnými fakturami dokládal. Žalobce nepředložil ani skladovou evidenci nakoupeného zboží ani doklady týkající se dopravy. K popisu prací nebylo doloženo, z jakých konkrétních podkladů žalobce vycházel. Konkrétní rozsah prací nebyl uveden na předmětných fakturách ani dodacích listech. Zcela oprávněně se tedy správce daně dále zaměřil na zjišťování, zda tvrzení dodavatelé zdanitelné plnění uskutečnili. Na základě dožádání místně příslušných správců daně společností HAŠ a LEVAP pak bylo zjištěno, že tyto společnosti samy opravy neprováděly, a to ani zprostředkovaně. Společnost LEVAP žádné opravy forem neprováděla, jediný jednatel společnosti p. Zemánek vypověděl, že v roce 1998 neměl živnostenské oprávnění na opravy forem, ty zajišťoval v kooperaci se společností A.A.K), přičemž jak vyplývá ze spisu, tato společnost měla předmět podnikání koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a mlékárenství, tedy předmět odlišný od oprav forem, za které bylo fakturováno. Dožádaný správce daně společnosti HAŠ zjistil, že tato společnost opravy sama neprováděla, docházelo pouze k přefakturaci a skutečným dodavatelem měla být společnost VALÁŠEK PLUS, se kterou měla HAŠ uzavřenou smlouvu o dílo. Dále bylo dožádaným správcem daně zjištěno, že společnost VALÁŠEK PLUS neměla v roce 1997 zaměstnance, na daňová přiznání k DPH za rok 1997 a 1998 byla vedena vytýkací řízení, v nichž nepředložila požadované doklady a neprokázala údaje uvedené v daňových přiznáních. Jediný společník a jednatel této společnosti uvedl, že on sám formy neopravoval, a kdo je opravoval, nebyl schopen uvést. Na dodavatele forem si nevzpomněl. K dopravě sdělil, že na dovoz kontaktoval jistou dopravní společnost, ale na dopravu opravených forem si nevzpomněl. Správce daně tedy oprávněně došel k závěru, že společnost HAŠ opravy forem neprovedla, a to ani zprostředkovaně. Podle krajského soudu navíc takovéto zjišťování správní orgány prováděly nad rámec, neboť žalobci se, jak bylo shora uvedeno, nepodařilo prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění deklarovanými dodavateli. Podle krajského soudu tudíž správce daně oprávněně nemohl dojít k závěru, že společnosti HAŠ a LEVAP opravy zajišťovaly, a to ani na základě provedení navrhovaných výslechů. K výslechu svědka p. Válka krajský soud doplňuje, že předmětem sporu jsou výdaje na úhradu faktur od dodavatelské společnosti HAŠ, což by p. Válek, který byl řidičem společnosti KOREX, tedy zcela jiného subjektu, logicky vyvrátit nemohl. Nelze navíc odhlédnout od tvrzení žalobce stran dopravy forem, viz výše, či např. v protokolu o ústním jednání ze dne 16. 1. 2002 provedeného dožádaným správcem daně (Finančním úřadem v Otrokovicích) sepsaného s Janem Hrazdírou, jehož se účastnil žalobce, z nichž vyplývá, že předmětná doprava forem byla prováděna žalobcem osobně (resp. jeho synem) či panem Hlavatým, nikoliv však panem Válkem.

Pokud tedy žalobce ve svém vyjádření tvrdí, že „žalobce získal zakázku na opravy forem, přičemž ty byly prováděny ve dvou fázích a na dvou různých místech (rozebrání, čištění, odvrtání a navařování segmentů forem se řešilo prostřednictvím HAŠ a LEVAP; návazné technicky náročnější práce byly prováděny ve Zbrojovce Jablůnka) čímž vznikla dvě pracoviště a bylo nutné zajistit vzájemné logistické a technické vztahy mezi nimi, které koordinoval pan Pavel Hradil, který zpočátku přímo na místě dohlížel na způsob provádění prací jak v první fázi, tak i ve druhé fázi a určoval, co má být s každou formou provedeno a navštívil během spolupráce žalobce se společností Barum Continental mnohokráte obě pracoviště a mohl svou výpovědí v daňovém řízení dosvědčit tvrzení žalobce o tom, že byly realizovány přinejmenším některé opravy forem, které správce daně označil za neprokázané“, nemůže mu krajský soud přisvědčit, neboť provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že označené společnosti opravy provádět nemohly. Pro úplnost krajský soud odkazuje na vyjádření žalovaného správního orgánu ze dne 2. 7. 2008, se kterým se plně ztotožňuje.

Správci daně však lze vytknout, že výše uvedené zdůvodnění obsažené v označeném protokolu, ve kterém uvedl důvod nevyslechnutí navrhovaných svědků, nepřevzal do zprávy o daňové kontrole, která sloužila jako podklad pro následný platební výměr. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl s těmito důvody seznámen a z důvodu, že správce daně žalobce vyzval, aby uvedl důvod výslechu těchto svědků, což neučinil (byť v krátké lhůtě, avšak žalobce toto nedoplnil ani v odvolání, kde pouze obecně uvedl, že nebyli vyslechnuti svědci, aniž by specifikoval, kteří, resp. co by měli konkrétně vypovědět), resp. s přihlédnutím k výše uvedenému, kdy ani podle krajského soudu by výslech svědků na věci ničeho nezměnil, došel krajský soud k závěru, že tato vada nemá vliv na zákonnost napadaného rozhodnutí v intenzitě, která by vyvolala žalobcem navrhovaný postup podle § 76 s. ř. s. resp. vyvolala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Je navíc s podivem, že v nevyslechnutí označených svědků začal žalobce spatřovat zásadní pochybení ve smyslu § 76 s. ř. s. až poté, co i Nejvyšší správní soud jeho stížnostem v obdobných věcech po věcné stránce nevyhověl, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č.j. 2 Afs 110/2007-63, a soud v tom spatřuje účelovost takového jednání.

Co se týče návrhu žalobce uvedeného na soudním jednání dne 17. 6. 2008, při kterém žalobce zejména uvedl, že trvá na výslechu svědků (p. Hlavatého, p. Zemánka, p. Vajďáka, p. Calabu, p. Hrazdíru, p. Kursu, p. Válka a p. Hradila), odkazuje krajský soud na výše uvedené, kde se tímto podrobně zabýval a došel k závěru, že ze svědeckých výpovědí, jakož i dalších důkazů obsažených ve spisu, jednoznačně vyplývají závěry učiněné správci daně, které žalobce nijak fakticky nezpochybnil; důkazní břemeno bylo na žalobci, avšak ten ho neunesl. Krajský soud přitom neshledal, že by správní orgány důkazy (svědecké výpovědi) hodnotily nesprávně. I podle názoru krajského soudu jdou ztěchto výpovědí jednoznačně vyvodit závěry učiněné správci daně. Ostatně bylo by stěží očekávat přínos opakování výslechu svědků před soudem s ohledem na značný časový odstup od rozhodného období. K tomu podrobněji viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č.j. 2 Afs 110/2007-63, přístupný na www.nssoud.cz, jímž byl potvrzen postup krajského soudu v obdobné věci. Krajský soud proto rozhodl, že výslech svědků provádět nebude. K tvrzení žalobce, že Ing. Hlavatý ze společnosti HAŠ potvrdil, že došlo k uskutečnění dodávek, krajský soud opakuje, že bylo jednoznačně zjištěno, že společnost HAŠ opravy neprováděla, ale pouze účetně přefakturovávala další společnosti VALÁŠEK PLUS spol. s r.o., přičemž, jak bylo rovněž prokázáno, viz. výše, společnost VALÁŠEK PLUS spol. s r.o. neměla v předmětné době žádné zaměstnance a jediný společník (jednatel) uvedl, že formy neopravoval.

Co se týče tvrzení žalobce, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v otázce dokazování v předmětné věci, které však považuje za protiústavní (odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu II ÚS 173/01 týkající se předběžné selekce důkazů) uvádí krajský soud, že podobný názor nesdílí, a to z důvodu, že postup Nejvyššího správního soudu v obdobné věci byl posuzován samotným Ústavním soudem (viz rozhodnutí ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 821/07), ten však jeho protiústavnost neshledal. Ostatně žalobce ani neuvedl, v čem konkrétně by jeho protiústavnost měla spočívat.

K tvrzení žalobce, že na něj bylo přeneseno důkazní břemeno stran skutečností, které prokázat nemohl, odkazuje krajský soud na výše uvedené, kde se důkazním břemenem v souzené věci podrobně zabýval a neshledal, že by na žalobce bylo přeneseno důkazní břemeno v míře větší než zákonné. Stran námitky prekluze vznesené v replice, viz výše, resp. při jednání soudu, odkazuje krajský soud i na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007-161, přístupný na www.nssoud.cz, vyúsťující v závěr, že námitku (žalobní bod) spočívající v tvrzení, že daň byla vyměřena nebo doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 daňového řádu, je třeba uplatnit ve stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s., což není souzený případ.

Pro podporu výše učiněných závěrů odkazuje Krajský soud v Brně i na svůj rozsudek ze dne 26. 6. 2007, čj. 29 Ca 45/2007-29 (jenž se týkal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2003, č.j. 7166/2001/FŘ/130, které žalobce společně s napadeným rozhodnutím napadl jednou žalobou ze dne 2. 4. 2003), ve kterém došel k obdobným závěrům, a jehož správnost potvrdil i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, čj. 2 Afs 110/2007-63, přístupný na www.nssoud.cz.

Ze shora uvedených důvodů soud žalobu postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení před Krajským soudem v Brně i před Nejvyšším správním soudem v rámci řízení o kasační stížnosti, bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a § 110 odst. 2 s. ř. s., podle nichž nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v dalším rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. V projednávané věci byl žalobce zcela neúspěšný, neboť žaloba byla soudem zamítnuta; proto by bylo možno právo na náhradu nákladů řízení přiznat žalovanému, jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 3.7.2008

JUDr. Jana Jedličková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru