Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 40/2009 - 54Rozsudek KSBR ze dne 08.02.2011

Prejudikatura

1 Afs 57/2009 - 83

5 Afs 172/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 40/2011 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 40/2009-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, v právní věci žalobce: D. Š., bytem Štěpnická 1064, Uherské Hradiště, zast. JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 21, 130 00, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství Brno ze dne 1. 12. 2008, č.j.

20092/08-1102-702767, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 3. 12. 2007, č.j. 191207/08/336912/1442 (dodatečný platební výměr č. 1070000541) byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 583.924,- Kč. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí změněno rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 12. 2008, č.j. 20092/08-1102-702767; dodatečně vyměřená daň byla snížena na částku 507.124,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu. V prvním žalobním bodě uváděl, že správce daně neuznal uplatněné výdaje na promítání světelné reklamy na fasádu hotelu Voroněž v Brně z důvodu, že žalobce údajně neprokázal oprávněnost uplatnění světelného promítání do výdajů, což podle žalobce nemá oporu ve správním spisu. Žalobce předložil správci daně své účetnictví a další povinné evidence, jejichž správnost prokázal příslušnými listinnými doklady (účetními a daňovými doklady, nájemní smlouvou), tedy předložil důkazní prostředky ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“). Podle žalobce tak svou důkazní povinnost splnil, čímž došlo k přesunu důkazního břemene na správce daně, který se ho však zprostil pouhým účelovým hodnocením důkazních prostředků, když své závěry postavil na výpovědích dvou pracovníků hotelu Voroněž, přičemž navrhované výslechy svědků a další důkazní prostředky předkládané žalobcem odmítl. Podle žalobce nesmí být hodnocení důkazů libovůlí správce daně, ale musí respektovat logické souvislosti, což se nestalo. Správce daně odmítal provést další důkazní prostředky z důvodu, že z výpovědi zaměstnankyně hotelu Ing. Š. mělo vyplývat, že světelné promítání reklamy na fasádu hotelu Voroněž nikdy neproběhlo. Předmětná výpověď je však v rozporu s dalšími důkazními prostředky předkládanými žalobcem - s fotografiemi a videonahrávkou, které toto promítání zachycují, resp. v rozporu s dopisem zaměstnankyně hotelu Voroněž (paní E. B.), která promítání světelné reklamy potvrdila. Z výslechu Ing. Š. i technického ředitele hotelu Voroněž pana A. P. vyplývá, že o promítání reklamy nebyla uzavřena žádná smlouva, resp. že hotel za umístění reklamy neobdržel žádnou úhradu. Na přímou otázku zástupce žalobce, zda svědci mohou zcela vyloučit, že někdo ze zaměstnanců nebo dalších subjektů mohl reklamu nainstalovat či odvysílat bez jejich souhlasu, oba svědci odpověděli, že k tomu se nemohou vyjádřit. Z výpovědí svědků paní Š. a pana P. navíc nevyplývá, že by vykonávaly svoji práci v nočních hodinách, kdy se měla reklama promítat. Jestliže neexistovala písemná smlouva o promítání reklamy s Hotelem Voroněž, pak zaměstnanci tohoto hotelu nemuseli mít zájem potvrzovat, že se promítání uskutečnilo na základě smlouvy ústní. S označeným závěrem správce daně jsou v rozporu i svědectví dalších osob (výslechy svědků L. Č., J. R., L. N., Ing. V. S., J. R., A. T., L. K. a M. R.), které potvrdily, že promítání světelné reklamy viděly. Jestliže správce daně neprovedl výslech těchto svědků s odůvodněním, že nemůžou zvrátit svědectví Ing. Š., pak je zřejmé, že záměrně znemožnil žalobci prokázat jeho tvrzení. Žalobce doplnil, že navrhoval i výslech pana J. L. (bývalého jednatele společnosti Vanila, s.r.o., se kterou měl žalobce uzavřenou smlouvu o zajištění reklamní činnosti), aby svědčil o uskutečnění promítání světelné reklamy. Dále žalobce navrhl jako důkaz účetnictví označené společnosti, které by prokázalo uskutečnění deklarovaných služeb. Dále navrhl provést výslech pana .I V., jednatele společnosti PREMIUM P, s.r.o. (dále též „PREMIUM“), která promítání reklamy fyzicky prováděla. Jako další svědky promítání navrhl žalobce i pana P. K. a pana M. D. a požadoval provedení jejich výslechu. Navrhované důkazní prostředky však správní orgány neprovedly, čímž porušily § 2 odst. 3, resp. § 31 odst. 8 ZSDP. Žalobce dále uváděl, že postup správních orgánů (požadující prokázání realizace plnění ze strany obchodního partnera - společnosti PREMIUM) je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 402/99. Podle žalobce měly správní orgány vyslechnout označenou společnost, resp. prověřit její účetnictví. K tvrzení žalovaného, že žalobce až téměř po třech letech sdělil jméno společnosti, která údajně promítání reklamy prováděla, čímž značně časově omezil možnosti provedení tohoto důkazního prostředku, žalobce odkázal na § 31 odst. 2 ZSDP a na označený nález Ústavního soudu. Žalobce doplnil, že nevěděl, že reklamu na fasádu hotelu promítala společnost PREMIUM, toto mu bylo sděleno až v průběhu odvolacího řízení. Dříve byla tato informace pro žalobce logicky nedostupná, neboť jeho obchodní partner se chránil proti tomu, aby smlouvu o zajištění reklamních prací uzavřel rovnou se společností PREMIUM. Žalobce rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že výdaje na reklamu skupiny ARGEMA mělo daňově uplatněno více daňových subjektů. Každý z daňových subjektů měl reklamu jinou, jejich obsah nebyl shodný. Ve druhém žalobním bodě žalobce uváděl, že daňová kontrola byla u něho zahájena pouze formálně a nezákonně, v důsledku čehož nebyl správce daně oprávněn dodatečný platební výměr vydat. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, stran nutnosti uvádění důvodů pro zahájení daňové kontroly. Nezákonným postupem žalovaného v odvolacím řízení a nezákonným postupem správce daně při daňové kontrole bylo porušeno také právo žalobce na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného a přiznání náhrady nákladů řízení.

Žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém primárně zopakoval důvody obsažené již v napadeném rozhodnutí. Podle žalovaného žalobce neprokázal, že předmětné výdaje za reklamu byly vynaloženy ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZDP“, či „zákon o daních z příjmů“). K námitce žalobce, že předložením účetnictví a navržením výslechů svědků splnil svoji důkazní povinnost a důkazní břemeno se přesunulo na správce daně, žalovaný uvedl, že jelikož správce daně zjistil okolnosti zpochybňující údaje v dokumentech uvedených v ustanovení § 31 odst. 8 ZSDP, přešlo důkazní břemeno zpět na daňový subjekt. Správce daně posoudil všechny zajištěné důkazní prostředky v rámci důkazního řízení. Konkrétně se jednalo o výslechy svědků, kteří ve svých výpovědích potvrdili, že světelnou reklamu viděli promítat na budovu hotelu, videozáznam, na kterém je ukázka promítání, promítací sklíčka, fotografie světelného promítání, výslechy svědků, výpovědi zaměstnanců hotelu a dále důkazní prostředky listinné - faktury, smlouvy a posudek Kriminalistického ústavu Praha. Správce daně jako důkaz osvědčil výpovědi svědka P. - technického ředitele hotelu Voroněž, svědkyně Ing. Š. - ekonomické ředitelky hotelu Voroněž a svědkyně K. - daňové poradkyně pracující pro hotel Voroněž. Tyto provedené důkazy popírají realizaci světelné reklamy deklarovaným způsobem, tedy denně a dlouhodobě, jak tvrdil žalobce v daňovém řízení. Dále jako důkaz správce daně osvědčil smlouvu o poskytnutí reklamy ze dne 30. 11. 2001 uzavřenou mezi žalobcem a společností VANILA s.r.o. a dále protokol o ústním jednání ze dne 25. 4. 2006. Všechny ostatní důkazní prostředky, které byly provedeny (tj. výpovědi svědků v rámci doplnění odvolacího řízení, fotografie, videonahrávku, dopis od paní B. a svědeckou výpověď pana R.) správce daně neosvědčil jako důkazy prokazující uskutečnění služby v deklarovaném rozsahu. Provedení výslechu nového svědka pana I. V., jednatele již zaniklé společnosti PREMIUM a dalších dvou svědků, které žalobce navrhl ve svém vyjádření k výsledkům doplněného odvolacího řízení ze dne 13. 10. 2008, správce daně odmítl s ohledem na zajištěné důkazní prostředky jako nadbytečné, a to z toho důvodu, že bylo správcem daně prokazatelně zjištěno, že každodenní dlouhodobé promítání nebylo možné. Správce daně proto oprávněně usoudil, že žalobcem navrhovaný výslech svědků není relevantní pro zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný je přitom názoru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. S odkazem na výše uvedené navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud nařídil k projednání věci ústní jednání, při kterém zástupce žalobce zopakoval tvrzení obsažená již v žalobě. Zejména uvedl, že správní orgány neprovedly navržené výslechy svědků šetření u subjektů, kteří zajišťovaly provedení reklamy. Tak znemožnil žalobci prokázat skutečnost, že reklama byla provedena způsobem, jak to žalobce deklaroval. Zástupkyně žalovaného při jednání odkázala na písemné vyjádření a na odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání. K tvrzení žalobce o nevyslechnutí svědků (konkrétně k výslechu svědka pana V.), zejména uvedla, že tento návrh byl vznesen účelově. Bylo na žalobci, aby prokazoval, protože nesl důkazní břemeno. Tvrzení, že nevěděl, že mu jeho smluvní partner zatajoval, s kým uzavřel smlouvu, je účelové, protože kontrola byla zahajována v dubnu roku 2005, přičemž důkazní prostředek navrhl až v průběhu odvolacího řízení v říjnu 2008, tedy v době, kdy byla již jen velmi krátká doba do uplynutí zákonné lhůty pro vyměření daně. Na tyto tvrzení zareagoval zástupce žalobce tak, že již v průběhu řízení na prvním stupni navrhoval, aby žalovaný provedl šetření u dodavatele žalobce. Tento dodavatel přitom z důvodu obchodního tajemství žalobci tajil toho, koho si na reklamu najal, a to z důvodu, aby ho žalobce neobešel. Je věcí správce daně, aby skutečnosti pro stanovení daně zjistil co nepečlivěji, aby je zjistil v plném rozsahu, což neudělal. Zástupkyně žalovaného na tato tvrzení zareagovala mj. tím, že v dané věci šlo o unesení důkazního břemene, které žalobce neunesl, přičemž na správci daně, bylo jenom prokázání existence skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví žalobce, což se i stalo. Poukázala na svědecké výpovědi zaměstnanců managementu hotelu. K tomu zástupce žalobce uvedl, že uvádění zaměstnanci měli pouze denní služby. Navíc smlouva s hotelem mohla být uzavřena ústně, přičemž z důvodu, že tam byly předány nějaké peníze, neměli zaměstnanci zájem toto nikterak ventilovat. Žalobce uzavřel, že reklama promítána byla, přičemž správní orgány neudělaly nic proto, aby důkazní prostředky, které žalobce navrhl, provedly.

Před tím, než se Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“ či „soud“) začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70

s. ř. s.).

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejících jejich vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 odst. 2 s. ř. s.).

Žaloba není důvodná.

Meritem souzené věci je posouzení oprávněnosti žalobcem uplatněných výdajů za promítání formou světelné reklamy v celkové částce 1.545.000,- Kč (dle faktur č. FP 2/02, č. FP 5/02, č. FP 7/02 a č. FP 8/02) od dodavatele společnosti VANILA, s.r.o.

Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů lze jako daňový výdaj uznat pouze výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši prokázané poplatníkem a stanovené zákonem o dani z příjmů a zvláštními předpisy. Podle § 16 odst. 2 písm. e) ZSDP má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost předložit v průběhu kontroly důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení. Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo (§ 2 odst. 3 ZSDP). Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Toto řízení pak také osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem (§ 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá ZSDP). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 ZSDP). Označená ustanovení stran dokazování byla opakovaně vyložena judikaturou Nejvyššího správního soudu, k tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 2. 2005, č.j. 1 Afs 54/2004-125, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Stejně tak je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č.j. 5 Afs 147/2004-89, přístupný na www.nssoud.cz, z něhož plyne, že v daňovém řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního

orgánu. Ostatně ústavnost této koncepce dokazování v daňovém řízení potvrdil opakovaně i Ústavní soud, k tomu viz např. nález ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, ze kterého plyne, že úprava důkazního břemene v daňovém řádu představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Na daňovém subjektu tak v daňovém řízení leží podle krajského soudu tzv. důkazní břemeno, v jehož rámci je povinen prokázat svá tvrzení o vynaložení předmětného nákladu, tzn. o faktickém uskutečnění platby, o její oprávněnosti, a o její souvislosti s dosaženými příjmy. Podle krajského soudu dále platí, že pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno ohledně takového nákladu, není možné považovat náklad za prokázaný. I k tomu lze ostatně poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 29. 1. 2008, č.j. 8 Afs 97/2006 - 92, z něhož se podává: „Daňový subjekt je tedy povinen prokázat svá tvrzení o (1) vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), (2) jeho oprávněnosti (tzn., že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, které bylo fakturováno) a (3) jeho souvislosti s dosaženými příjmy. Pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno, není možné považovat náklad za prokázaný. Samotný daňový doklad (faktura), byť by obsahoval všechny zákonné náležitosti, nijak neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění platby a k plnění uvedenému na faktuře. Takový doklad nemůže být použit jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v něm deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo“.

Jak přitom vyplývá ze správního spisu, žalobce své důkazní břemeno neunesl. Ze správního spisu totiž pro krajský soud vyplynulo, že protokolem o ústním jednání ze dne 25. 4. 2005, č.j. 80124/05/336931/9966, byla u žalobce zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Výzvou ze dne 30. 11. 2005, č.j. 190164/05/336932/9629, správce daně vyzval žalobce, aby mj. prokázal oprávněnost uplatněných výdajů: částky 360.000,- Kč (faktura č. FP 2/02), částky 390.000,- Kč (faktura č. FP 5/02), částky 345.000,- Kč (faktura č. FP 7/02), a částky 450.000,- Kč (faktura č. FP 8/02) - za promítání světelné reklamy od dodavatele společnosti VANILA, s.r.o. Na tuto výzvu odpověděl žalobce dopisem ze dne 16. 12. 2005, ve kterém uvedl, že výdaje mají relevanci k propagaci skupiny (formou billboardů, promítáním světelné reklamy, formou propagačních předmětů) skupiny Argema, jejímž je členem. Na fungování této skupiny je žalobce přímo finančně závislý, přičemž jeho úkolem je podílet se na jejím zviditelnění. Z důvodu vzniklých pochybností správce daně předvolal žalobce k ústnímu jednání, které se konalo dne 25. 4. 2006 (protokol o ústním jednání č.j. 92305/06/336932/9629) při kterém žalobce na otázku správce daně kde, kdy a v jakých časových intervalech byla promítána reklama, uvedl: „Tato reklama byla promítána v Brně na budovu hotelu hned vedle výstaviště. Reklama probíhala pouze na tomto místě. Přesný název hotelu si nevzpomínám. Promítána byla denně v průběhu celého roku, ve večerních a nočních hodinách“. Tuto výpověď doplnil žalobce dne 4. 5. 2006 do protokolu č.j. 98104/06/336932/9629, když uvedl, že se promítalo na budovy hotelu Voroněž, což má vyplývat z přiložených fotografií.

Ze správního spisu dále vyplývá, že správce daně vyslechl dne 14. 9. 2006 (protokol o ústním jednání č.j. 159722/06/336932/9629) ekonomickou ředitelku hotelu Voroněž paní Ing. L. Š. a daňovou poradkyni hotelu Voroněž paní M. K. Ing. Š. na dotaz správce daně, zda byla v roce 2002 na fasádu hotelu Voroněž promítána světelná reklama, výslovně uvedla, že v roce 2002 nebyla žádná světelná reklama promítána, a z tohoto titulu nebyly přijaté žádné finanční prostředky, ani nebyla uzavřena žádná písemná smlouva. Na otázku, jaký postup by následoval v případě žádosti o takové promítání reklamy, uvedla, že bez vědomí vrcholného managementu, bez konzultace s generálním ředitelem a vyjádření daňové poradkyně a bez souhlasu odborných ředitelů (otázka fakturace, přívod energie a ostatní technické vybavení) a veškerých zúčastněných osob není instalace světelné či jiné reklamy na vnější stěny hotelu Voroněž možná. Paní K. vypověděla, že nebyla v této věci konzultována. Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 5. 6. 2007 žalobce doručil správci daně jako důkazní prostředek videokazetu s natočeným promítáním reklamy na hotelu Voroněž, ze kterého by mělo podle něj vyplývat, že reklamní promítání se uskutečnilo v roce 2002. Navrhl předvolat pana Č., který tento důkazní prostředek obstaral. Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 4. 7. 2007 se v hotelu Voroněž uskutečnilo ústní jednání (protokol o ústním jednání č.j. 122185/07/336932/9629), kterého se zúčastnil i žalobce, při kterém byla promítána předmětná videokazeta. Současně správce daně vyslechl paní Š. a pana P. - technického ředitele hotelu Voroněž. Z protokolu vyplývá, že promítání reklamy probíhalo v roce 1999, a to na budovu hotelu Voroněž 2. Toto promítání bylo ukončeno v roce 2000 z důvodu výstavby garáží. Poté žádné další světelné reklamy nebyly promítány. Na dotaz zástupce žalobce: „Můžete zcela vyloučit, že někdo ze zaměstnanců, nebo někdo z dalších subjektů, nemohl nainstalovat reklamu, případně odvysílat, bez vašeho souhlasu?“, pan P. uvedl, že k tomu se nemůže vyjádřit, s čím vyslovila souhlas i Ing. Š. Na otázku správce daně, zda je možné, aby bez vědomí vedení hotelu byla promítána na budovy hotelu celoroční světelná reklama, pan P. odpověděl, že si myslí, že to není možné.

Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 23. 8. 2007 byla se žalobcem projednána Zpráva o daňové kontrole (protokol č.j. 43136/07/336932/9629), ve kterém správce daně dospěl mj. k závěru, že žalobce v roce 2002 neprokázal oprávněnost uplatnění výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve výši 1.545.000,- Kč, čímž porušil ustanovení § 24 odst. 1 ZDP. Dne 24. 9. 2007 doručil žalobce správci daně vyjádření ke Zprávě o daňové kontrole, kde mj. uvedl, že navrhuje výslech svědků pana L. Č., J. L. a J. R. Dne 15. 11. 2007 doručil žalobce správci daně podání nazvané Doplnění řízení o nové skutečnosti, ke kterému doložil dopis od paní B. a fotografii promítacích sklíček.

Ze správního spisu dále vyplývá, že předmětným platebním výměrem ze dne 3. 12. 2007 byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém správci daně zejména vytýkal, že výpověď paní Š. je v rozporu s dalšími důkazními prostředky; správce daně se měl vypořádat i s fotografiemi a videonahrávkou, které promítání dosvědčují. Navrhl výslech dalších svědků. Dne 29. 4. 2008 správce daně postoupil odvolání žalobce Finančnímu ředitelství v Brně, které následně uložilo správci daně doplnit odvolací řízení o provedení svědeckých výpovědí. Ze správního spisu dále vyplývá, že správce daně vedle výslechu požadovaných osob vyslechl i paní E. B. (protokol o ústním jednání č.j. 136769/08/336932/9629), která mj. uvedla, že promítání reklamy probíhalo na budovu hotelu Voroněž 2 v období roku až dvou od počátku jejího působení na hotelu Voroněž; z jejího čestného prohlášení přitom vyplývá, že do hotelu Voroněž nastoupila v roce 1999. Správce daně dále požádal o odborné posouzení předmětné videokazety Kriminalistický ústav Praha, ze kterého vyplývá, že datum pořízení předmětného videozáznamu nelze zjistit. Dne 13. 10. 2008 žalobce zaslal správci daně své vyjádření k výsledkům doplněného odvolacího řízení, ve kterém zpochybňuje hodnocení důkazních prostředků a navrhuje provedení výslechů nového svědka - pana I. V., jednatele společnosti PREMIUM, která měla promítání reklamy fyzicky provádět, jakož i dalších dvou svědků, kteří promítání reklamy osobně viděli (pana K. a D.).

Konečně ze správního spisu vyplývá, že žalovaný o odvolání žalobce (odvolatele) proti předmětnému platebnímu výměru správce daně ze dne 3. 12. 2007 rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2008. V odůvodnění k odvolací námitce, že odvolatel správnost vedených evidencí prokázal příslušnými listinnými doklady (účetními a daňovými doklady, nájemní smlouvou), žalovaný uvedl, že samotný fakt, že daňový subjekt předložil své účetnictví a další povinné evidence, ještě automaticky neznamená, že prokázal požadované skutečnosti. Správce daně totiž v rámci důkazního řízení posuzuje a hodnotí každý důkazní prostředek jednotlivě a zároveň všechny v jejich vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 3 ZSDP). Teprve jako výsledek tohoto procesu pak osvědčí důkazní prostředky jako důkazy prokazující předmětné skutečnosti. Za situace, kdy daňový subjekt není schopen předložit dostatečné důkazy o tom, jakým konkrétním způsobem byla služba realizována, respektive předložit důkazy, které by uskutečnění služby zachycovaly co do průběhu a výsledku, neunese důkazní břemeno a nemůže tedy předmětné výdaje deklarovat, jako výdaje daňově účinné. Rozhodnou skutečností v dané věci je, zda daňový subjekt beze všech pochybností prokázal realizaci služby, a to deklarovaným způsobem. Jak vyplývá z předložených materiálů, správce daně posoudil v rámci důkazního řízení všechny zajištěné důkazní prostředky. Jednalo se o výslechy svědků, kteří ve svých výpovědích potvrdili, že světelnou reklamu viděli promítat na budovu Hotelu Voroněž, dále o důkazní prostředek - videozáznam, na kterém je ukázka promítání, dále promítací sklíčka, fotografie světelného promítání, výslechy svědků, kteří vypověděli, že předmětné služby se uskutečnily, dále výpovědi zaměstnanců (manažerů) hotelu, kteří vypověděli, že předmětné promítán ínebylo možné, dále důkazní prostředky listinné - faktury, smlouvy a posudek Kriminalistického ústavu Praha. Správce daně pak jako důkazy osvědčil výpovědi svědků P., Š. a K. Tyto důkazy popírají realizaci světelné reklamy deklarovaným způsobem, tedy denně a dlouhodobě. Dále jako důkaz správce daně osvědčil smlouvu o poskytnutí reklamy ze dne 30. 11. 2001 uzavřenou mezi daňovým subjektem a společností VANILA s.r.o., včetně dodatku ze dne 3. 12. 2001, a dále protokol o ústním jednání č.j. 92305/06/336932/9629, ze dne 25. 4. 2006, ve kterém daňový subjekt k předmětné smlouvě uvedl, že „Tato reklama byla promítána v Brně na budovu hotelu hned vedle výstaviště. Reklama probíhala pouze na tomto místě. Přesný název hotelu si nevzpomínám. Promítána byla denně v průběhu celého roku, ve večerních a nočních hodinách.“ V dodatku č. 1 předmětné smlouvy je uvedeno, že promítání formou světelné reklamy bude prováděno každý den, nebo dle pokynů objednavatele. Správce daně tedy má za prokázané, že se v daném případě mělo jednat o každodenní noční promítání v roce 2002. Z výpovědí svědků K., Š. a P. však vyplývá, že v roce 2002 nebyla žádná světelná reklama promítána, a z tohoto titulu nebyly za ni přijaty žádné finanční prostředky, ani nebyla uzavřena žádná písemná smlouvu, resp. vyplývá, že dlouhodobé promítání reklamy nebylo možné. Na základě výše uvedeného tedy správce daně učinil svůj závěr o daňové neuznatelnosti předmětných výdajů za světelné reklamy. Jednotlivé výpovědi svědků, které byly provedeny v rámci doplnění odvolacího řízení, kteří vypověděli, že světelnou reklamu viděli, prokazují pouze promítání reklamy bez přesného určení co do času (přesné určení data) a rozsahu (jak dlouho a jak často) světelné reklamy. Tyto výpovědi tedy nelze osvědčit jako důkazy prokazující každodenní promítání v roce 2002. Předložené důkazní prostředky - fotografie a videonahrávku - správce daně hodnotil, ale v rámci důkazního řízení neosvědčil jako důkaz prokazující uskutečnění služby světelného promítání v deklarovaném čase (rok 2002) a rozsahu (denně celoročně). Ani z fotografie, ani z videonahrávky nelze věrohodně zjistit, kdy byly skutečně pořízeny, a tudíž je správce daně neosvědčil jako důkaz prokazující uskutečnění deklarované služby v deklarovaném rozsahu. Správce daně nezpochybňuje jednorázové, příp. krátkodobé promítání v blíže nespecifikovaném období, zpochybnil však, že by toto promítání probíhalo denně nepřetržitě po celé předmětné období v roce 2002, jak je deklarováno daňovým subjektem. Co se týče výpovědi svědkyně paní B., ta nepotvrdila uskutečnění promítání světelné reklamy na budovu Voroněž 1 v roce 2002. Potvrdila pouze promítání na budovu hotelu Voroněž 2 v období roku až dvou od počátku jejího působení na hotelu Voroněž, což s ohledem na skutečnost, že nastoupila v roce 1999, znamená, že promítání mohlo probíhat v letech 1999 až 2000. V předmětném případě je však posuzováno období roku 2002. K návrhu daňového subjektu na výslech svědka, který měl světelné promítání v roce 2002 zajišťovat, pana L. (jednatele společnosti Vanila s.r.o.), žalovaný uvedl, že předmětného svědka se nepodařilo v rámci daňového řízení předvolat a správci daně se tudíž nepodařilo výslech svědka realizovat. K návrhu daňového subjektu na výslechy svědků - pana L. Č., J. R. a dále osob, které předložily čestné prohlížení (L. N., V. S., J. R., A. T., L. K.), žalovaný uvedl, že výslechy předmětných osob, jakožto svědků, správce daně provedl v rámci doplnění odvolacího řízení. Se svými závěry správce daně seznámil daňový subjekt v rámci protokolu o ústním jednání dne 19. 9. 2008, kdy zhodnotil všechny důkazní prostředky provedené v rámci odvolacího řízení a konstatoval, že trvá na svých závěrech uvedených ve zprávě o daňové kontrole, tj. trvá na závěru, že daňový subjekt neprokázal oprávněnost uplatnění předmětných výdajů jako výdajů daňových. K vyjádření k výsledkům doplněného odvolacího řízení ze dne 13. 10. 2008, ve kterém zpochybňuje hodnocení důkazních prostředků ze strany správce daně a navrhuje provedení výslechů nového svědka - pana I. V. (jednatele již zaniklé společnosti PREMIUM, která promítání reklamy fyzicky prováděla), resp. k návrhům na provedení výslechu dalších dvou svědků, kteří promítání reklamy osobně viděli, žalovaný uvedl, že správce daně tyto neakceptoval z důvodu, že jejich provedení bylo s ohledem na důkazní prostředky zajištěné správcem daně nadbytečné. Konkrétně jde o zjištění správce daně, že každodenní dlouhodobé promítání nebylo možné. Výpovědi svědků, že osobně viděli promítání reklamy, tedy správce daně nepovažoval za dostatečně průkazný důkaz toho, že promítání reklamy probíhalo denně po delší období. Žalovaný k tomu doplnil, že daňový subjekt sdělil jméno osoby, resp. společnosti PREMIUM, až po téměř třech letech daňového řízení, čímž značně časově omezil možnosti provedení tohoto důkazního prostředku. S odkazem na výše uvedené žalovaný uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno, resp. že správní orgány zpochybnily žalobcem tvrzené skutečnosti stran oprávněnosti uplatněných výdajů (§ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů).

S výše uvedenými závěry žalovaného se krajský soud ztotožňuje. I podle krajského soudu to byl žalobce, kdo neunesl důkazní břemeno stran svých tvrzení o oprávněnosti předmětných výdajů. Tvrzení žalobce o každodenním promítání předmětné reklamy na fasádu hotelu Voroněž (k tomu srov. protokol o ústním jednání ze dne 25. 4. 2006, č.j. 92305/06/336932/9629, resp. ze dne 4. 5. 2006, č.j. 98104/06/336932/9629, při kterém žalobce na otázku správce daně kde, kdy a v jakých časových intervalech byla promítána reklama, uvedl, že reklama byla promítána v Brně na budovu hotelu Voroněž, přičemž promítána byla denně - ve večerních a nočních hodinách - v průběhu celého roku) žalobce jednoznačně neprokázal, naopak správní orgány tvrzení žalobce stran jejich oprávněnosti zpochybnily mj. výpověďmi zaměstnanců hotelu Voroněž (Ing. Š., ekonomické ředitelky hotelu, paní K., daňové poradkyně hotelu a pana P., technického ředitele hotelu), tedy osob, které ze svého postavení, by jistě měly povědomost o údajném promítání předmětných reklam na fasádu hotelu Voroněž. Z jejich výpovědí totiž plyne, že v roce 2002 nebyla uzavřena žádná smlouva umožňující promítání předmětné reklamy, resp. plyne, že k takovému promítání v roce 2002 nemohlo docházet. K tomu srov. protokol o ústním jednání ze dne 14. 9. 2006, č.j. 159722/06/336932/9629, do kterého ekonomická ředitelka hotelu Voroněž paní Ing. L. Š. na dotaz správce daně, zda byla v roce 2002 na fasádu hotelu Voroněž promítána světelná reklama, uvedla, že v roce 2002 nebyla žádná světelná reklama promítána, a z tohoto titulu nebyly přijaty žádné finanční prostředky, ani nebyla uzavřena žádná písemná smlouva. Toto ostatně potvrdil i další odpovědný zaměstnance hotelu technický ředitel hotelu Voroněž, pan P. (k tomu srov. protokol o ústním jednání č.j. 122185/07/336932/9629 ze dne 4. 7. 2007), který rovněž vyloučil promítání reklamy na fasádu hotelu v roce 2002. Podle něho se promítání reklamy uskutečnilo pouze v roce 1999 a bylo ukončeno v roce 2000 z důvodu výstavby garáží; poté žádné další světelné reklamy nebyly promítány. Jak již přitom bylo výše uvedeno, ze zákona, resp. judikatury jednoznačně plyne, že daňově uznatelnými budou výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů; ani doklady vystavené právně existujícím subjektem a se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v nich deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Pouhým předložením evidence či její formální správností tudíž podle krajského soudu žalobce neunese důkazní břemeno.

Uváděl-li tudíž žalobce, že tím, že předložil správci daně své účetnictví a další povinné evidence, resp. že jejich správnost prokázal příslušnými listinnými doklady (účetními a daňovými doklady, nájemní smlouvou) splnil svoji důkazní povinnost, nemohl mu krajský soud přisvědčit. Z důvodu, že žalobce důkazní břemeno neunesl, nemohlo dojít ani k jeho přenesení na správní orgán, jak rovněž tvrdil žalobce. K tomu odkazuje krajský soud i na judikaturu Nevyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 22. 11. 2007, č.j. 8 Afs 115/2006-128, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že za situace, kdy žalobce své důkazní břemeno neunesl, nemohlo dojít k přenesení důkazního břemene na správce daně či žalovaného. Krajský soud přitom hodnocení provedené správními orgány neshledává účelovým, libovolným či nelogickým, jak rovněž namítal žalobce. Právě naopak, hodnocení důkazů provedené správními orgány je podle krajského soudu zcela logické a v žádném případě nevykazuje znaky účelovosti či libovolnosti. Tvrdil-li totiž žalobce v rámci daňového řízení, že reklama byla promítána na budovu hotelu Voroněž, je zcela logické, že správce daně vyslechl zaměstnance tohoto hotelu (tedy osoby, které by o promítání předmětné reklamy měly mít povědomost), aby si ověřil, zda tomu tak skutečně bylo. Jejich výpovědi však zcela jednoznačně vyloučily, že by v roce 2002 byla na fasádu hotelu promítána předmětná reklama v rozsahu tvrzeném žalobcem. K tomu srov. shora uvedený protokol o ústním jednání s paní Ing. Š. ze dne 14. 9. 2006, či protokol o ústním jednání s panem P. ze dne 4. 7. 2007. Poukazoval-li žalobce na to, že paní Š. i pan P. na jeho přímou otázku (zda mohou zcela vyloučit, že někdo ze zaměstnanců nebo dalších subjektů mohl reklamu nainstalovat či odvysílat bez jejich souhlasu, odpověděli, že k tomu se nemohou vyjádřit), konstatuje krajský soud, že takto označené skutečně vypověděli. Z toho však nelze učinit závěr o tom, že k předmětnému promítání v rozsahu tvrzeném žalobcem (tedy každodenně) v roce 2002 docházelo. Podle krajského soudu je zhola nepravděpodobné, že by se celoroční každodenní promítání mohlo uskutečnit bez vědomí managementu hotelu (ekonomické ředitelky, či technického ředitele), či bez písemné smlouvy. Za této situace je proto nepřípadné i tvrzení žalobce uvedené i při jednání, že smlouva mohla být uzavřena ústně. Poukazoval-li žalobce na to, že zaměstnanci hotelu nemuseli mít zájem na ventilování informací o promítání reklamy z důvodu, že za promítání reklamy dostali peníze, opakuje krajský soud, že bylo na žalobci, aby prokázal promítání předmětné reklamy, což se nestalo.

Správní orgány pak na základě nejen těchto svědeckých výpovědí, ale i na základě výpovědi paní Bayerové, k té viz níže (tedy osoby, která jistě neměla žádný zájem ne sdělení nepravd z důvodu žalobcem tvrzené hmotné zainteresovanosti či neexistence písemné smlouvy), jakož i na základě dalších důkazních prostředků (např. výpovědi paní K.) zpochybnily tvrzení žalobce o každodenním celoročním promítání reklamy.

Polemizoval-li pak žalobce se závěry správních orgánů o intenzitě promítání na fasádu hotelu (poukazoval na to, že správce daně dospěl k závěru že promítání na fasádu nikdy neproběhlo), konstatuje krajský soud, že žalobce sám v rámci daňového řízení tvrdil (k tomu srov. protokol o ústním jednání ze dne 25. 4. 2006), že reklama byla promítána v Brně na budovu hotelu Voroněž, přičemž promítána byla denně - ve večerních a nočních hodinách - v průběhu celého roku 2002. Žalobce tedy tvrdil, že předmětná reklama byla promítána každodenně po celý rok 2002. Polemika ve smyslu, že nelze vyloučit, že bylo někdy promítáno na fasádu hotelu, je tudíž bezpředmětná, neb žalobce tvrdil, že bylo promítáno denně. Ostatně žalobce ani neuvedl, který den či dny (v roce 2002) mělo být vlastně reklama promítána. Uváděl-li žalobce i při ústním jednání, že z výpovědí zaměstnanců paní Š. a pana P. nevyplývá, že by vykonávaly práci v nočních hodinách, opakuje krajský soud, že to byl žalobce, kdo měl prokázat, že reklama byla v nočních hodinách dennodenně promítána (§ 31 odst. 9 ZSDP). To však žalobce neprokázal, přičemž svědecké výpovědi zaměstnanců managementu hotelu jednoznačně vyloučily možnost celoročního (tedy i nočního) promítání reklamy. Podle krajského soudu je přitom nemyslitelné, aby management hotelu nevěděl o promítání reklamy na fasádu hotelu; promítání reklamy na fasádu hotelu zcela jistě předchází schválení vedení hotelu, a to mj. z důvodu možné kolize vysílené reklamy s reklamní politikou hotelu, jejím fokusováním na cílovou klientelu hotelu, atp., tedy s bytostnými zájmy hotelu.

Poukazoval-li žalobce na fotografie a videonahrávku, které mají dokazovat, že na fasádu hotelu byla v roce 2002 promítána předmětná reklama, konstatuje krajský soud, že ze správního spisu vyplývá, že správní orgány se těmito navrhovanými důkazy zabývaly a dospěly k tomu, že z nich nelze učinit závěr o tom, že docházelo k promítání reklamy v rozsahu tvrzeném žalobcem, jak tvrdil v daňovém řízení. Správce daně si k videonahrávce vyžádal odborné posouzení obrazu od Kriminalistického ústavu Praha, Strojnická č.p. 935/28, 170 00 Praha (proti němuž žalobce ostatně v žalobě ani nebrojí), z něhož vyplývá, že datum pořízení předmětného videozáznamu nelze zjistit, tedy nelze jednoznačně zjistit, že reklama měla být promítána právě v roce 2002. Z logiky věci toto nelze podle krajského soudu zjistit ani z fotografií (fotografie totiž neumožňuje nezpochybnitelnou identifikaci času, kdy byla pořízena; moderní přístroje umožňují nastavení času či data i zpětně, díky čemuž rovněž nelze hovořit o jednoznačném prokázání promítání v roce 2002) a tudíž je správce daně správně neosvědčil jako důkaz prokazující tvrzení žalobce stran každodenního promítání reklamy. Navíc několik fotografií či několik desítek minut videozáznamu mohou dosvědčovat maximálně časový úsek, ve kterém byly pořízeny, nikoliv však každodenní promítání po celý rok 2002, jak tvrdil žalobce.

Odkazoval-li žalobce na tvrzení zaměstnankyně hotelu Voroněž, paní E. B., která měla podle něj v dopisu zaslaném správci daně promítání reklamy potvrdit, konstatuje krajský soud, že označená zaměstnankyně v dopisu toliko uvedla, že „Si matně vzpomíná, že tam nějaká projekce probíhala. Vzhledem k časové prodlevě a tomu, že náplní mé práce byla jiná problematika, nemohu Vám sdělit, co bylo promítáno a v jakém rozsahu a na jakém základě“. Promítání reklamy v roce 2002 ostatně nelze učinit ani z její výpovědi zachycené v protokolu ze dne 5. 8. 2008. Tam totiž pouze uvedla, že k promítání na budovu hotelu docházela v období roku až dvou od počátku jejího působení v hotelu Voroněž, přičemž správce daně zjistil, že označená zaměstnankyně nastoupila do hotelu v roce 1999, tedy minimálně dva roky před rokem 2002, tedy před datem, ve kterém mělo docházet k promítání předmětné reklamy.

Brojil-li žalobce a to i v rámci ústního jednání proti dokazování v dané věci, resp. proti neprovedení některých důkazů a upřednostnění výpovědí Ing. Š., či pana P., konstatuje krajský soud předně, že podle jeho názoru se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a došly ke správným závěrům, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Stěžejním důkazem byly i podle krajského soudu v dané věci (kdy reklama měla být promítána na fasádu hotelu Voroněž) výpovědi zaměstnanců tohoto hotelu, které jednoznačně vylučují předmětné celoroční promítání reklamy v roce 2002. Žalobcem navrhované důkazní prostředky přitom ani podle krajského soudu nemohly zvrátit objektivní nemožnost každodenního promítání reklamy na fasádu hotelu bez vědomí zaměstnanců tohoto hotelu. Správní orgány proto na základě provedeného dokazování oprávněně dopěly k závěru o nemožnosti každodenního promítání předmětné reklamy, jak tvrdil žalobce v daňovém řízení. Podrobněji k dokazování viz výše. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že ne všechny důkazní prostředky předložené nebo navržené žalobcem správní orgány osvědčily jako důkaz, nebo že některé důkazní prostředky vyhodnotily jako nevěrohodné, popř. neprokazující předmětná tvrzení (§ 2 odst. 3 ZSDP). Daňový řád totiž nestanoví, a ani stanovit nemůže, pravidla, z nichž by měly daňové orgány vycházet při

hodnocení jednotlivých důkazů, resp. při hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je myšlenkový proces, jehož podstatou jsou jednak dílčí a jednak komplexní závěry daňového orgánu o věrohodnosti obsahu provedených důkazů, jež jsou podkladem úvahy, které skutečnosti tvrzené daňovým subjektem má správní orgán za prokázané a jaký je zjištěný skutkový stav. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2008, č.j. 8 Afs 97/2006 - 92, přístupný na www.nssoud.cz. Krajský soud je přitom názoru, že daňové orgány své povinnosti bezezbytku dostály, vycházely z relevantních důkazů a na základě provedeného dokazování dospěly ke správným závěrům. Uváděl-li žalobce konkrétně, že se závěrem správce daně o nepromítání předmětné reklamy jsou v rozporu i svědectví dalších osob (které měly potvrzovat promítání předmětné reklamy), konstatuje krajský soud, že žádná z těchto výpovědí jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností nepotvrzuje, že by k promítání reklamy došlo v rozsahu (intenzitě) tvrzené žalobcem v daňovém řízení. Podrobněji k tomu viz výše. Svědci uváděli, že kolem reklamy projížděli příležitostně autem, tramvají, popř. šli pěšky (k tomu srov. např. výpověď pana J. R., A. T., V. S., L. K. či K. M.), tedy nedokázali potvrdit každodenní promítání reklamy, popř. nedokázali specifikovat, ve kterých dnech a hodinách promítání mělo probíhat (k tomu srov. výpověď pana R.). Z těchto výpovědí tak nelze jednoznačně dovozovat promítání reklamy v rozsahu tvrzeném žalobcem, tedy každodenně a po celý rok 2002. Promítání předmětné reklamy v intenzitě tvrzené žalobcem přitom jednoznačně a bez dalšího neplyne ani z čestných prohlášení žalobcem uváděných osob. Ostatně ZSDP ani čestné prohlášení na rozdíl obecného správního řízení, ve kterém se čestné prohlášení může stát podkladem pro rozhodnutí, i když není důkazním prostředkem, nezná a správní řád se v daňovém řízení nepoužije – k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č.j. 1 Afs 77/2005-43. Jak již přitom bylo výše uvedeno, z výpovědí managementu hotelu, na jehož fasádu se měla reklama promítat, vyplývá, že k promítání reklamy nedošlo. Ostatně nelze odhlédnout od toho, že takovou výpověď (potvrzující tvrzení žalobce o každodenním promítání reklamy) by mohla poskytnout pouze osoba, která by byla dennodenně přítomna takového promítání, resp. ze své pozice by měla mít o takovém promítání povědomost. To bylo splněno i podle krajského soudu jednoznačně u osob z managementu hotelu, paní Š. a pana P., resp. paní B., zaměstnankyně hotelu. Ta však nepotvrdila tvrzení žalobce, že by promítání probíhalo denně v roce 2002, podrobněji k její výpovědi viz výše. Odkazoval-li žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 402/99, konstatuje krajský soud, že tento nález dopadá na skutkově odlišnou situaci než panovala v předmětné věci. V předmětné věci správní orgány po žalobci požadovaly toliko unesení důkazního břemene stran skutečností, které sám tvrdil, tedy že promítání předmětné reklamy probíhalo denně po celý rok 2002. Takový postup je přitom zcela v souladu se zákonem - důkazním břemenem v daňovém řízení (§ 31 odst. 9 ZSDP), jakož i judikaturou. K tomu srov. výše uvedenou judikaturu k dokazování v daňovém řízení, mj. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05 (ze kterého vyplývá i to, že důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí. V daňovém řízení stíhá daňový subjekt rovněž povinnost tvrzení. Důkazní břemeno se vztahuje pouze k prokázání skutečností tvrzených daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu), jakož i obdobně vyznívající judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 16. 7. 2009, č.j. 1 Afs 57/2009-83, či ze dne 8. 11. 2007, č.j. 5 Afs 172/2006-115. Poukazoval-li pak žalobce konkrétně na to, že správce daně nevyslechl pana I. V., jednatele společnosti PREMIUM, resp. dalších osob, je krajský soud v souladu se správními orgány názoru, že výslechy označených osob by i podle jeho názoru byly (s ohledem na důkazní prostředky zajištěné správcem daně o nemožnosti každodenního promírání reklamy, k tomu viz výše) nadbytečné. Závěry správních orgánů o odmítnutí důkazu pro nadbytečnost jsou přitom zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č.j. 5 Afs 147/2004-89), ze které plyne, že odmítnutí provedení důkazu může být zdůvodněno i jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována v dosavadním řízení, bez důvodných pochybností postavena najisto. Krajský soud přitom souhlasí se správními orgány i v tom, že navržení předmětného svědka po několika letech probíhajícího daňového řízení svědčí o účelovosti takového postupu. Krajskému soudu není zřejmé, z jakého důvodu žalobce takový důkaz nenavrhl hned po začátku daňového řízení, kdy byl vyzýván, aby prokázal jím tvrzené skutečnosti. Pokud žalobce tvrdil, že se jeho obchodní partner bránil poskytnutí této informace z důvodu, aby žalobce neuzavřel smlouvu rovnou se společností PREMIUM, konstatuje krajský soud, že k promítání reklamy mělo dojít v roce 2002, přičemž správní orgány vedly řízení v letech 2005 až 2008. Krajskému soudu tak není zřejmé, před čím se měla označená společnost bránit; k uskutečnění předmětného promítání mělo dojít dávno před zahájením daňového řízení. Odkazuje-li žalobce na nutnost provedení důkazu účetnictvím označené společnosti PREMIUM opakuje krajský soud, že náklady je nutno skutečně prokázat; byť formálně správné účetnictví ještě neznamená, že k uskutečnění předmětných výdajů došlo, podrobněji k tomu srov. shora citovanou judikaturu. Co se pak týče navrhované výpovědi svědka J. L., konstatuje krajský soud, že z napadeného rozhodnutí žalovaného plyne, že toho se vyslechnout nepodařilo. Ostatně žalobce v žalobě ani netvrdí, že by tento svědek mohl jednoznačně prokázat jeho tvrzení, že reklama byla promítána denně, jak tvrdil žalobce v daňovém řízení. To nevyplývá ani z čestného prohlášení této osoby (k tomu srov. čestné prohlášení přiložené k dopisu žalobce ze dne 3. 5. 2006 nazvané „Předložení důkazních prostředků, doplnění řízení“, kde se toliko obecně prohlašuje, že pro žalobce byla zajišťována reklama formou světelného promítání). Navíc, jak již bylo výše uvedeno, promítání reklamy v rozsahu tvrzeném žalobcem, je zcela v rozporu s výpověďmi zaměstnanců tohoto hotelu, tedy osob, které by o takovém promítání měly mít zcela jistě povědomost. Stran tvrzení žalobce, že k prokázání svých tvrzení navrhoval provést důkaz účetnictvím firem, které reklamní činnost pro žalobce zajišťovaly, odkazuje krajský soud na výše uvedené, kde již uvedl, že formálně bezvadné listiny (a tedy i účetnictví) samy o sobě neprokazují faktické uskutečnění předmětných plnění, resp. výdajů. Jako irelevantní přitom považuje krajský soud polemiku žalobce se závěrem žalovaného, že výdaje na reklamu skupiny ARGEMA mělo daňově uplatněno více daňových subjektů. Předmětem soudního přezkumu je prokázání předmětné reklamy ze strany žalobce, ten však toto neprokázal. Podrobněji viz výše. V této souvislosti zdejší soud připomíná, že žalobce se v žalobě podle § 65 s. ř. s., může domáhat pouze zkrácení svých práv, nikoliv práv třetích osob. Ty jsou totiž oprávněny proti případným rozhodnutím orgánů veřejné správy podat samostatnou žalobu, ve které se mohou domáhat opět pouze práv, která jim příslušejí. V opačném případě by docházelo k překrývání právních sfér žalobců a tím i k překrývání soudní ochrany. Tyto závěry potvrdila i judikatura Nejvyššího správního soudu, srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č.j. 6 A 25/2002-42, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č.j. 7 A 139/2001-67, či rozsudek téhož soudu ze dne 11. 7. 2007, č.j. 2 As 10/2007-83, všechny přístupné na www.nssoud.cz.

Konečně co se týče poukazu žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, č.j. I. ÚS 1835/07, konstatuje krajský soud, že v souzené věci neshledal důvody pro aplikaci tohoto nálezu, a to primárně z toho důvodu, že Ústavní soud v označeném nálezu (vyúsťujícím v závěr, že použití daňové kontroly nesmí být svévolné) hodnotil konkrétní okolnosti v jím projednávaném případu, které nelze univerzálně vztáhnout na jakýkoliv případ prostého neuvedení důvodů pro zahájení daňové kontroly (k tomu srovnej bod 33, resp. 36 citovaného nálezu, jakož i pozdější judikaturu Nejvyššího správního soudu, npřa. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č.j. 5 Afs 43/2008-60). Dále nelze odhlédnout ani od toho, že Ústavní soud (rovněž v tříčlenném senátu, k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, III. ÚS 86/99, jakož i pozdější nálezy Ústavního soudu) v minulosti k uvedené problematice zastával stanovisko, ze kterého povinnost sdělit konkrétní pochybnosti při (prvním) zahájení daňové kontroly nevyplývá. Stejně tak nelze odhlédnout od toho, že Nejvyšší správní soud vydal dne 26. 10. 2009 rozsudek č.j. 8 Afs 46/2009-46, ve kterém se velmi podrobně a důkladně zabýval všemi aspekty aplikace označeného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, a mj. dospěl k závěru, že požadavek, aby správce daně disponoval při zahájení daňové kontroly konkrétním podezřením, či pochybnostmi o řádném splnění daňové povinnosti nemá opodstatnění a je v rozporu s pojmovým chápáním kontroly ve správním právu jako takové. Znamenal by totiž negaci institutu daňové kontroly v daňovém řízení. Stejně tak poukazuje zdejší soud na recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2009, č.j. 2 Aps 2/2009-52, přístupný na www.nssoud.cz, který i přes znalost označeného nálezu dospívá k závěru, že nelze vyloučit provádění tzv. namátkových daňových kontrol. S těmito závěry Nejvyššího správního soudu se přitom zdejší soud zcela ztotožňuje, neboť podle jeho názoru může správce daně pojmout konkrétní pochybnosti o správnosti tvrzení obsažených v daňovém přiznání (až na výjimky v případě udání, skutečností známých z paralelních řízení, atp.) až právě na základě daňové kontroly. Z recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, která byla vydána při znalosti označeného nálezu Ústavního soudu, jakož i ze závěrů zdejšího soudu, takn elze učinit závěr o nutnosti sdělení konkrétních podezření či pochybností při zahájení daňové kontroly, jak uváděl žalobce v doplnění žaloby. Ostatně tyto závěry potvrzuje i aktuální judikatura Ústavního soudu, k tomu srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10. V nyní projednávané věci má ostatně Krajský soud v Brně za to, že dostatečným důvodem pro zahájení daňové kontroly (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č.j. 5 Afs 43/2008-60) byla pochybnost správce daně o správnosti uplatněných výdajů, která byla potvrzena v dalším daňovém řízení, jakož i v řízení před soudem, k tomu viz výše. Pro výše uvedené důvody proto krajský soud označený nález na předmětnou věc neaplikoval.

Z výše uvedených důvodů, kdy krajský soud shledal, že správní orgány postupovaly zcela v souladu se zákonem, nemohl zdejší soud přisvědčit ani závěrečné námitce žalobce, že nezákonným postupem správních orgánů bylo porušeno také právo žalobce na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Podle krajského soudu správní orgány postupovaly zcela v souladu s tímto článkem.

Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci žalobce úspěšný ve věci nebyl a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 8.2.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru