Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 235/2009 - 63Rozsudek KSBR ze dne 07.06.2011

Prejudikatura

5 Afs 172/2006


přidejte vlastní popisek

29 Ca 235/2009-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobkyně FISS Group, spol. s r.o., se sídlem Pod Altánem 9/105, Praha 10, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9.10.2009, č.j.:

15894/09-1200-701858, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 9.10.2009, č.j.: 15894/09-1200-701858, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob, dodatečnému výměru na zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 8.4.2009, č.j.: 40632/09/338911707266, kterým jí byla za zdaňovací období od 1.1.2005 do 31.12.2005 dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 501 020,- Kč a dodatečně zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob v částce 57 040,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že v odvolání rozporované kontrolní zjištění správce daně se týká zvýšení základu daně o částky v souhrnné výši 1 876 700,- Kč zúčtované do daňově účinných nákladů předmětného zdaňovacího období, a to na základě dodavatelských faktur s označeným dodavatelem MIBAU, s.r.o. Žalobkyně v odvolání zejména namítala, že důvodem pro postup správce daně byla svědecká výpověď jednatelky společnosti MIBAU s.r.o. paní N., která provedení prací a jejich úhradu popřela. Žalobkyně přitom v průběhu kontroly prokázala, že její výpověď byla motivována snahou vyhnout se stíhání pro trestný čin krácení daně. I přes tuto skutečnost měla její výpověď pro správce daně nepochopitelně vyšší vypovídací schopnost, než výpovědi ostatních svědků. Dle žalobkyně oprávněnost nákladů vyplývá rovněž z ekonomického rozboru zakázky. K námitkám žalobkyně žalovaný poukázal na ustanovení § 16 odst.2 písm.e) a § 31 odst.9 zák.č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), z nichž vyplývá, že daňový subjekt nese jednak břemeno tvrzení a také břemeno důkazní. Dožádáním místně příslušného správce daně MIBAU s.r.o. byl proveden výslech M. N., která uvedla, že o fakturovaných zakázkách nic neví, žalobkyni nezná a nikdy s ní nejednala, nezná jednatele žalobkyně (P. Š.), paní V., která je na předmětných fakturách uvedena jako osoba provádějící fakturaci, nezná, nikdy u této společnosti nepracovala. Dle žalovaného tedy uvedená svědecká výpověď zcela vylučuje provedení předmětných plnění v rozsahu a v cenách uvedených na předmětných fakturách. Přes následující tvrzení žalobkyně další výslech M. N. nikdo s žádným pracovníkem Finančního úřadu v Havířově nesjednal. Žalobkyně dále v protokolech o ústním jednání ze dne 28.11.2008 a 15.1.2009 a písemnosti ze dne 8.12.2008, uváděla, že jmenovanou svědkyni navštíví, nechá si od ní podepsat čestné prohlášení, že veškeré práce skutečně provedla, dále tvrdila, že veškeré práce může doložit zápisy ve stavebních denících a dále, že může doložit, že popření účasti společnosti MIBAU s.r.o. je motivováno skutečností, že příjmy nevedla ve svém účetnictví. Žalobkyně rovněž na podporu svého tvrzení navrhla výpověď svědka K., který byl stavbyvedoucí. Z výslechu navrženého svědka vyplývá, že byl jedním ze subdodavatelů žalobkyně a stejně jedním ze subdodavatelů byla i MIBAU s.r.o., kterou zastupovala M. N. K dotazu správce daně svědek uvedl, že M. N. mu byla představena jednatelem žalobkyně, při sjednávání rozsahu a ceny subdodávek prací mezi MIBAU s.r.o. a žalobkyní přítomen nebyl, byl přítomen provádění úhrady MIBAU s.r.o. žalobkyní. Těchto úhrad se kromě něho účastnil většinou pouze on, jednatel žalobkyně a M. N., občas u toho byl přítomen Ing. F. a M. T. Do stavebních deníků byly práce zapsány, ale bez rozlišení konkrétních firem. Rovněž seznamy závad nerozlišují konkrétní pracovníky. Dle žalovaného tato svědecká výpověď nemůže být sama o sobě důkazem provedení předmětných plnění v rozsahu a v cenách uvedených na předmětných dodavatelských fakturách. Svědek nebyl přítomen sjednávání rozsahu a cen prací, žádným způsobem neověřoval, že jde skutečně o M. N. a zaměstnance MIBAU s.r.o., ti mu byli pouze představeni. Z této výpovědi lze dle žalovaného pouze dovodit, že určitými pracovníky byly pro žalobkyni nějaké práce provedeny, nemůže však osvědčit, že předmětná plnění byla skutečně provedena deklarovaným dodavatelem v rozsahu a v cenách uvedených na fakturách. Argumentace žalobkyně, že výpověď M. N. je motivována snahou vyhnout se trestnímu stíhání, je pro tuto věc zcela nerozhodná. Žalobkyně je soukromoprávním subjektem a záleží výhradně na ní, jaké smluvní partnery si zvolí a jak upraví svoje smluvní vztahy. Pokud však vstupuje do roviny práva veřejného, je povinna dle § 31 odst.9 ZSDP prokázat daňovou účinnost nákladů dle ustanovení § 24 odst.1 zák..č586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Pokud došlo k ovlivnění daňově účinných nákladů na podkladě zúčtování dodavatelských faktur, pak je žalobkyně povinna dle § 31 odst.9 ZSDP tuto skutečnost prokázat. Nestačí tvrdit, že předmětná plnění nastala. Samotná existence předložených dodavatelských faktur a dokladů o úhradě sama o sobě neprokazuje, že se předmětná plnění skutečně uskutečnila. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, neunesla důkazní břemeno. Uskutečnění zakázek pro odběratele nijak neprokazuje, že došlo k faktickému plnění dle předmětných dokladů od konkrétního dodavatele, a to v rozsahu a v cenách uvedených na předmětných dokladech.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu. Uvedla, že správce daně jako rozhodující důkaz vzal v úvahu výpověď M. N., přestože svědek D. S. potvrdil, že na stavbě pracovníci MIBAU s.r.o. pracovali, s jednatelskou společností se jednalo ohledně kvality provedených prací apod. V průběhu dokazování nebylo zpochybněno, že práce byly provedeny. Argumentace, že nikdo neověřil totožnost M. N., nemůže obstát, neboť taková praxe není při jednáních mezi obchodními partnery obvyklá a není ani dost dobře realizovatelná. Pokud existují dvě protichůdná svědectví, mělo být dokazování v souladu s ustanovením § 31 odst.2 ZSDP zaměřeno na prověření sdělení žalobkyně, že v souvislosti s jednáním M. N. probíhá trestní řízení, i když se toto řízení nemusí konkrétně týkat žalobkyně. Motiv jednání M. N. je zcela zřejmý, a to vyhnout se placení daně. V předmětné věci stojí na jedné straně písemné dokumenty, tj. faktury a příjmové pokladní doklady, svědectví pracovníků na stavbách a objektivní potvrzení, že práce byly fakticky provedeny, na straně druhé pouhé prohlášení M. N., že MIBAU s.r.o. tyto práce neprovedla a úhradu nepřijala. Správce daně, přestože poukazoval na trestní řízení vedené v souvislosti s jednáním této svědkyně, se spokojil s konstatováním, že žalobkyně tento rozsudek nepředložila a že z textu vyjádření je zřejmé, že se mohl týkat jiné činnosti. Žalobkyně navrhla soudu, aby provedl důkaz spisem vedeným u Městského soudu v Brně sp.zn.: 95T 38/2008, přiložila kopii rozsudku ze dne 29.10.2008 a navrhla, aby jako svědek byl slyšen D. V. Ze spisu, event. rozsudku je zřejmé, že M. N. stejným způsobem popřela plnění, které společnost provedla pro ALTA PLUS s.r.o. a které jí bylo zaplaceno. Žalobkyně má za to, že bylo porušeno ustanovení § 31 odst.2 ZSDP a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí je v rozporu se spisy. Žalobkyně proto navrhla soudu, aby rozhodnutí žalovaného i správce daně zrušil.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně tak, že pro danou věc je z hlediska procesněprávního rozhodující ustanovení § 2 odst. 3, § 31 odst. 8 a 9 ZSDP. Daňový subjekt má jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní v daňovém řízení, které není koncipováno způsobem, kdy by správce daně byl tím, kdo za daňový subjekt přiznává daňové povinnosti a vyhledává důkazní prostředky. Uvedená procesní pravidla se adekvátním způsobem aplikují i v oblasti hmotného daňového práva, konkrétně v tomto případě ust. § 23 a 24 ZDP. Je tedy na daňovém subjektu, aby za podmínek stanovených ZSDP prokázal, že jím tvrzené náklady splňují náležitosti kladené na náklady ust.§ 24 a násl.ZDP. Správce daně v rámci daňové kontroly zjistil existenci důvodných pochybností o okolnostech realizace obchodního případu se společností MIBAU s.r.o. Pochybnosti vycházely z výpovědi jednatelky této společnosti, která celý obchodní případ popřela. Věrohodnost její výpovědi žalobkyně zpochybnila tvrzením, že je ovlivněna snahou vyhnout se postihu za nezaúčtování příjmů z těchto obchodních případů do účetnictví. Dále uvedla, že provedení prací mohou potvrdit svědci, kteří se na stavbě pohybovali a zaměstnance této společnosti viděli. Správce daně odmítl provést výslech svědků, neboť tito by poskytli pouze obecné informace o pohybu osob na stavbě. Těžko mohou identifikovat jednatelku společnosti, popřípadě rozpoznat, jestli je určitý člověk v zaměstnaneckém poměru se společností MIBAU s.r.o. Výpověď svědka D. S. správce daně neosvědčil jako důkaz ve prospěch žalobce. Poukázal na fakt, že za vedení a kontrolu cizích pracovníků neproběhla žádná fakturace, záznamy do stavebního deníku byly zapisovány bez konkrétního rozlišení firem, taktéž záznamy závad byly bez rozlišení. Údajná přítomnost jednatelky MIBAU s.r.o. na pracovišti byla pouze tvrzena, svědek totožnost nikdy neověřoval, byla mu pouze představena. Poukazuje-li žalobkyně na nevěrohodnost výpovědi M. N., podotkl žalovaný, že měla možnost se této výpovědi zúčastnit a klást otázky. Této možnosti nevyužila a naopak nepravdivě tvrdila, že dojednala opakovanou výpověď uvedené svědkyně. Žalobkyně nebyla následně schopna předložit důkazní prostředek, který by se vyznačoval věrohodností nebo bezrozporností. Žalobkyně dostatečným způsobem neprokázala, že náklady jí vynaložené splňují požadavky na ně kladené ustanovením § 24 ZDP, neunesla důkazní břemeno. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl soudu, aby žalobu zamítl.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s. ř. s.). Krajský soud se současně zabýval případnou prekluzí práva, tu však s ohledem na skutečnosti zjištěné ze správního spisu neshledal.

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s. ř. s.

Žaloba není důvodná.

Žalobkyně v žalobě primárně brojí proti postupu správních orgánů. Podle žalobkyně správní orgány neměly vycházet z výpovědi jednatelky společnosti MIBAU, paní M. N., ale měly vycházet z výpovědi svědka D. S., který potvrdil, že na stavbě OD Máj pracovali pracovníci společnosti MIBAU, že s paní N. se jednalo ohledně kvality provedených prací apod., tedy že práce byly provedeny. Podle žalobkyně musí správní orgán zvažovat všechny důkazy ve všech souvislostech. V dané věci přitom podle žalobkyně stojí na jedné straně písemné dokumenty (faktury, příjmové pokladní doklady, svědectví pracovníků na stavbách, tedy objektivní potvrzení toho, že práce byly fakticky provedeny), na druhé straně pouhé prohlášení p. N., že společnost MIBAU tyto práce neprovedla a úhradu nepřijala. Paní N. přitom v rámci trestního řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 38/2008 stejným způsobem popřela plnění, které společnost MIBAU provedla pro společnost ALTA PLUS. Správní orgány se dále měly zaměřit na motiv jednání (popření přijetí úhrady) paní N., jímž podle žalobkyně mohla být snaha vyhnout se tomu, aby společnost MIBAU musela platit daně a mohla tento příjem dále použít. Krajský soud proto zkoumal, zda jsou tyto námitky žalobkyně důvodné, avšak z důvodů níže uvedených jim nemohl přisvědčit.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2005 do 31.12.2005. Důvodem tohoto doměření bylo, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně výdajů týkajících se dodavatelských faktur s označeným dodavatelem MIBAU s.r.o. v souhrnné výši 1.876.700,- Kč.

S výše uvedenými závěry správních orgánů krajský soud zcela souhlasí a odkazuje na ně, neboť mají oporu ve správním spisu a právní úpravě. Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů lze totiž jako daňový výdaj uznat pouze výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši prokázané poplatníkem a stanovené zákonem o dani z příjmů a zvláštními předpisy. Podle § 16 odst. 2 písm. e) daňového řádu má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost předložit v průběhu kontroly důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení. Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Toto řízení pak také osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem (§ 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá daňového řádu). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Označená ustanovení stran dokazování byla opakovaně vyložena judikaturou Nejvyššího správního soudu, k tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 2. 2005, č.j. 1 Afs 54/2004-125, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Stejně tak je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č.j. 5 Afs 147/2004-89, přístupný na www.nssoud.cz, z něhož plyne, že v daňovém řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu. Podle krajského soudu dále platí, že pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno ohledně takového nákladu, není možné považovat náklad za prokázaný. I k tomu lze ostatně poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 29. 1. 2008, čj. 8 Afs 97/2006-92, z něhož se podává: „Daňový subjekt je tedy povinen prokázat svá tvrzení o (1) vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), (2) jeho oprávněnosti (tzn., že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, které bylo fakturováno) a (3) jeho souvislosti s dosaženými příjmy. Pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno, není možné považovat náklad za prokázaný. Samotný daňový doklad (faktura), byť by obsahoval všechny zákonné náležitosti, nijak neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění platby a k plnění uvedenému na faktuře. Takový doklad nemůže být použit jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v něm deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo“. Daňově uznatelnými proto budou výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů; ani doklady vystavené právně existujícím subjektem a se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v nich deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Jinými slovy, daňově uznatelnými budou výdaje jen tehdy, pokud daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jejich faktické uskutečnění, přičemž k tomu nepostačí pouhé předložení faktur či jiných dokladů.

V předmětné věci přitom z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Pokud totiž tvrdila, že předmětné výdaje byly uplatněny oprávněně, bylo její povinností prokázat toto prokázat, tedy prokázat svá tvrzení o vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), o jeho oprávněnosti (tzn., že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, které bylo fakturováno) a jeho souvislosti s dosaženými příjmy, což se však nestalo. Naopak správní orgány rozsáhlým a bezvadným dokazováním dospěly k závěru o nemožnosti oprávněnosti uplatnění předmětných výdajů.

Ze správního spisu totiž pro krajský soud vyplynulo, že žalobkyně do daňově účinných nákladů zahrnula faktury od společnosti MIBAU. Správce daně zaslal za účelem prověření těchto plnění dožádání ve smyslu § 5 ZSDP Finančnímu úřadu v Havířově, který je místně příslušným správcem daně společnosti MIBAU. Finanční úřad v Havířově uskutečnil výslech svědka – M. N., bytem J. W. 455/12, H.-M., jednatelky společnosti MIBAU, tedy osoby, která měla předmětné plnění poskytnout. K tomu srov. protokol ze dne 28. 2. 2007, č.j. 24320/07/370931/0144. Z výpovědi paní N. však žalobkyní tvrzené skutečnosti nevyplynuly. Paní N. totiž vypověděla, že se žalobkyní nejednala, žádné práce neobjednávala, jednatele žalobkyně (p. P. S.) nezná, osobu uvedenou na dokladech (Ing. V.), nezná, přičemž tato osoba ani ve společnosti MIBAU nepracovala. Žalobkyně se přitom výslechu p. N. mohla zúčastnit, ostatně to v žalobě ani nezpochybňuje, to však neučinila. Tento výslech tedy nepotvrdil žalobkyní tvrzené skutečnosti, naopak pravdivost jejích tvrzení zcela vyloučil. Ostatně o pravdivosti tvrzení žalobkyně nesvědčí ani její sdělení obsažené v dopise ze dne 17. 7. 2008 (resp. následné sdělení ze dne 29. 9. 2008), kde sděluje, že p. N. je ochotna potvrdit při ústním jednání provedení stavebních prací a že s ní sjednala výslech na den 22. 10. 2008 na Finančním úřadě v Havířově. Jak totiž správce daně dožádáním zjistil, s Finančním úřadem v Havířově žádný takový výslech sjednán nebyl (k tomu srov. odpověď na dožádání ze dne 23. 10. 2008, č.j. 85925/08/338931/3415). Žalobkyně pouze tvrdila (účetními doklady), že výdaj zahrnula do daňově účinných nákladů oprávněně, jeho oprávněnost však neprokázala a naopak správní orgány tvrzení žalobkyně vyloučily.

Pokud žalobkyně v žalobě poukazovala na svědeckou výpověď p. D. S., konstatuje krajský soud, že jeho výpověď (k tomu srov. protokol ze dne 21. 1. 2009, č.j. 3903/08/338932705656) na výše uvedených závěrech o neprokázání oprávněnosti zahrnutí předmětných výdajů do daňově účinných nákladů ani podle krajského soudu ničeho nemění a správní orgány z ní nemusely vycházet. Nedá se z ní totiž dovodit, že by žalobkyně předmětný výdaj uplatnila oprávněně. Svědek se vyjadřoval obecně k provádění prací v OD Máj (uváděl, že tam pracovali pracovníci společnosti MIBAU), resp. ke svému postavení (byl pověřen vedením pracovníků), navíc pravdivost jeho tvrzení nebyla v řízení ani nikterak prokázána. Např. stavebním deníkem, protokoly o kvalitě provedených prací, smlouvou mezi dotčenými subjekty atp., tedy doklady, které by prokázaly, že práce byly skutečně společností MIBAU provedeny. Krajský soud proto označenou výpověď nepovažuje za důkaz prokazující oprávněnost předmětného výdaje. To samé platí i pro odkaz žalobkyně na trestní řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 38/2008, resp. rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 95 T 38/2008. Ten se totiž oprávněnosti uplatnění předmětného výdaje nikterak nedotýká. Jak plyne z předmětného rozsudku, byl jím zproštěn obžaloby jednatel společnosti ALTA PLUS, p. D. V., nar. X, bytem M. n. 30/1, K. Trestní soud tedy primárně posuzoval jednání označené osoby a nikoliv oprávněnost uplatnění výdaje do daňově účinných nákladů žalobkyní a krajský soud jej proto nepovažuje za relevantní k souzené věci. Z důvodu, že označená osoba nemá přímý vztah k předmětnému výdaji, krajský soud nepovažoval za nutné tuto osobu ani vyslechnout, jak navrhovala žalobkyně v žalobě. Žalobkyně měla podle krajského soudu dostatek možností, jak prokázat oprávněnost předmětného výdaje. Pokud pak žalobkyně poukazovala na údajné motivy p. N. k popření předmětných plnění konstatuje krajský soud, že žalobkyně se mohla její výpovědi účastnit a zpochybnit ji bezprostředně, resp. hned poté, co se s ní seznámila. Pokud tak činí zpětně (k tomu srov. tvrzení obsažená v žalobě) považuje krajský soud její tvrzení za účelové.

Z výše uvedených důvodů tedy částky v souhrnné výši 1 876 700,- Kč zúčtované do daňově účinných nákladů předmětného zdaňovacího období, nelze uznat za prokázané náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Jinými slovy, žalobkyně své důkazní břemeno neunesla, neboť neprokázala oprávněnost uplatněných výdajů, resp. nepředložila žádný relevantní důkazní prostředek, ze kterého by se dala dovodit jejich oprávněnost, přičemž správní orgány dospěly ke správným závěrům se kterými se ztotožňuje i zdejší soud. Z obsahu správního spisu přitom podle krajského soudu plyne, že se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Z těchto důvodů nelze souhlasit se žalobkyní ani v tom, že by správní orgány nezjistily úplný a správný skutkový stav.

Krajský soud proto uzavírá, že žalobkyně neprokázala oprávněnost uplatnění výdajů. Tvrzení žalobkyně byla provedeným dokazováním vyvrácena. Za irelevantní přitom považuje krajský soud polemiku žalobkyně se správními orgány o nemožnosti ověřování totožnosti obchodních partnerů. Jak již totiž krajský soud naznačil výše, povinností žalobkyně bylo prokázat oprávněnost zahrnutí výdajů do daňově účinných nákladů, resp. unést důkazní břemeno. Dotaz na totožnost obchodního partnera byl přitom vznesen pouze v rámci výslechu svědka S., žalovaný s nim v rozhodnutí explicitně neargumentuje. Uváděla-li žalobkyně obecně, že předmětné práce byly provedeny, konstatuje krajský soud, že smyslem předmětného daňového řízení nebylo prokázat provedení prací, ale prokázat, že uplatněný výdaje byly do daňově účinných nákladů uplatněny v souladu se zákonem, což se nestalo. Poukazovala-li žalobkyně na povinnost správních orgánů zvažovat všechny důkazy ve všech souvislostech, konstatuje krajský soud, že podle jeho názoru takto správní orgány ve věci i postupovaly. Podle jeho názoru se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a došly ke správným závěrům, přičemž své závěry řádně odůvodnily a krajský soud se s nimi i ztotožňuje. Jak již přitom krajský soud opakovaně uvedl, primárně měla svá tvrzení prokázat žalobkyně. Ta je však neprokázala. S odkazem na výše uvedené není krajský soud názoru, že by správními orgány zjištěný skutkový stav byl v rozporu se spisy, resp. že by žalobkyně byla na svých právech v předcházejícím řízení zkrácena či že by došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla žalobkyně zcela neúspěšná a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. Soudního řádu správního) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 soudního řádu správního).

V Brně dne 7.6.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru