Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 234/2009 - 67Rozsudek KSBR ze dne 07.06.2011

Prejudikatura

5 Afs 172/2006


přidejte vlastní popisek

29 Ca 234/2009-67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D. a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobkyně: FISS Group, spol. s r. o., IČ 26276305, se sídlem Pod Altánem 9/105, Praha 10, 100 00, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 10. 2009, č.j.

č.j. 18274/09-1300-704326, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 9. 4. 2009, č.j. 41664/09/338911707266 (dodatečným platebním výměrem) byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za prosinec 2005 ve výši 249.033,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 10. 2009, č.j. 18274/09-1300-704326.

Žalovaný v odůvodnění předmětného rozhodnutí zejména uvedl, že správce daně v rámci daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2005 zahájené dne 18. 10. 2006 mimo jiné prověřoval oprávnění uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty u plnění od společnosti MIBAU s.r.o., se sídlem Okrajová 1636/4C, 736 01 Havířov-Podlesí (dále též „MIBAU“) deklarovaných na dokladech č. 050298 (F/5421), 050314 (F/5422), 050321 (F/5423), 050324 (F/5424), 050325 (F/5425), 050305 (d/1162), 050301 pokračování
29 C2
a 234/2009

(d/1163). Finanční úřad v Havířově uskutečnil výslech svědka – M. N., bytem J. W. 455/12, H.-M., jednatelky společnosti MIBAU. Daňový subjekt se výslechu svědkyně neúčastnil, ačkoliv o tom byl prokazatelně vyrozuměn a mohl využít svého práva dle ust. § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“, či „daňový řád“). Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že společnost MIBAU neuskutečnila žádná plnění pro daňový subjekt, s P. Š. (jednatelem daňového subjektu) nikdy nejednala, doklady předložené k jednání nikdy společnost MIBAU nevystavila. Na návrh daňového subjektu byla provedena svědecká výpověď s panem D. S. - viz protokol č.j. 3903/09/338932705656, tato svědecká výpověď však nepotvrdila, že plnění deklarovaná na uvedených dokladech skutečně prováděla společnost MIBAU. Správce daně zaslal daňovému subjektu výzvu k dokazování (č.j. 29520/07/338931/3415) dle ust. § 31 ZSDP, kde jej vyzývá mimo jiné k prokázání, zda plnění uvedená na dokladech od společnosti MIBAU byla skutečně provedena touto společností. Daňový subjekt však tuto skutečnost neprokázal a správce daně veškeré skutečnosti a důkazy, které v souvislosti s tímto uplatněným nárokem na odpočet daně prověřoval, vyhodnotil a podrobně uvedl ve zprávě o daňové kontrole čj. 61012/08/338932/5656, která byla podkladem pro vydání dodatečného platebního výměru č.j. 41664/09/338911707266. Správce daně v rámci doplňujícího řízení seznámil daňový subjekt dne 8. 10. 2009 s výsledky doplnění odvolacího řízení za zdaňovací období říjen 2005 a mimo jiné i zrekapituloval zjištění za zdaňovací období prosinec 2005, kde pro jasnost také vyčíslil, které doklady deklarované jako plnění od společnosti MIBAU byly neoprávněně uplatněny dle § 72 a 73 odst. 1 ZDPH za zdaňovací období prosinec 2005. K námitce daňového subjektu, že předložil v průběhu daňové kontroly řádné daňové doklady (faktury za provedené práce včetně dokladů o jejich úhradě) žalovaný uvedl, že podmínkou pro prokázání uplatnění nároku na odpočet daně jsou daňové doklady, ale nejsou podmínkou jedinou. Prioritní je skutečný stav, tedy zda to, co doklady deklarují, fakticky proběhlo. Správce daně nerozporuje skutečnost, že byla plnění fakticky provedena, ale rozporuje to, že daňový subjekt neprokázal, že plátce uvedený na dokladu (společnost MIBAU) tento doklad skutečně vystavil. K námitce žalobkyně, že předmětná svědecká výpověď p. N. je překonána tím, že prokázala motivaci svědkyně vyhnout se stíhání pro trestný čin krácení daně, žalovaný uvedl, že žalobkyně sice předložila číslo jednací, pod kterým byla paní N. za stejnou činnost proti jiné firmě odsouzena, ale tato skutečnost sama o sobě neprokazuje, že je v této odvolacím orgánem posuzované věci trestně stíhána a odsouzena. Paní N. vypověděla jako svědek, který je dle ustanovení § 8 ZSDP povinen vypovídat o důležitých okolnostech v daňovém řízení týkajících se jiných osob, musí vypovídat pravdivě a nic nesmí zamlčet. Svědek může dále odepřít výpověď, pokud by touto výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, nebo osobám blízkým. O všech těchto skutečnostech byla paní N. poučena, neodmítla výpověď a vypověděla tak, že plnění pro daňový subjekt nebylo uskutečněno (viz výše). Dle předloženého spisového materiálu nevyplynulo, že paní N. je v této odvolacím orgánem posuzované věci trestně stíhána a odsouzena. Z tohoto důvodu s námitkou daňového subjektu o účelovosti jednání správce daně nemůže odvolací orgán souhlasit. Dále se žalovaný vypořádal s ostatními odvolacími námitkami, které rovněž neshledal důvodné a odvolání proto zamítl.

Proti označenému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně včasnou žalobou, ve které zejména uváděla, že žalovaný dospěl na základě provedených důkazů k tomu, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že společnost MIBAU provedla práce, které byly vyúčtovány předmětnými daňový doklady č. 050298 (F/5421), 050314 (F/5422), 050321 (F/5423), 050324 (F/5424), 050325 (F/5425), 050305 (d/1162), 050301 (d/1163). Podle žalobkyně žalovaný v podstatě potvrdil závěry Finančního úřadu v Uherském Brodě (dále též „správce daně“), přičemž jako rozhodující důkaz byl vzat v úvahu výslech jednatelky společnosti pokračování
29 C3
a 234/2009

MIBAU, paní M. N. ze dne 28. 2. 2007. V průběhu řízení před správcem daně byl však proveden výslech svědka D. S., který potvrdil, že na stavbě OD Máj pracovali pracovníci společnosti MIBAU a že s paní N. se jednalo ohledně kvality provedených prací apod. V průběhu dokazování nebylo zpochybněno, že práce byly provedeny. Argumentace, že nikdo totožnost p. N. neověřil dle občanského průkazu nebo jiného dokladu nemůže obstát, neboť taková praxe (ověřování totožnosti při jednáních mezi obchodními partnery) obvyklá není a není ani realizovatelná. Pokud tedy byla v zásadě dána dvě protichůdná svědectví, mělo být dokazování v souladu s § 31 odst. 2 ZSDP zaměřeno na prověření sdělení žalobkyně, že v souvislosti s jednáním p. N. probíhá trestní řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95T 38/2008, i když se toto řízení nemusí konkrétně týkat žalobkyně. Motivem jednání p. N. (tj. popření faktu, že společnost MIBAU práce neprovedla), resp. důvodem popření přijetí úhrady, byla podle žalobkyně snaha vyhnout se tomu, aby společnost MIBAU musela platit daně. Podle žalobkyně musí správní orgán zvažovat všechny důkazy ve všech souvislostech. V dané věci přitom stojí na jedné straně písemné dokumenty (faktury, příjmové pokladní doklady, svědectví pracovníků na stavbách, tedy objektivní potvrzení toho, že práce byly fakticky provedeny), na druhé straně pouhé prohlášení p. N., že společnost MIBAU tyto práce neprovedla a úhradu nepřijala. Žalobkyně je přitom názoru, že pro správní orgán je jednodušší založit rozhodnutí na výpovědi p. N. Správce daně se navíc i přes odkaz žalobkyně na trestní řízení (mající vztah k žalobkyni) spokojil s pouhým konstatováním, že žalobkyně tento rozsudek nepředložila, přičemž je zřejmé, že rozsudek se mohl týkat jiné činnosti p. N. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud provedl důkaz označeným trestním spisem 95T 38/2008 (přičemž přiložila kopii rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 95 T 38/2008) a aby byl jako svědek slyšen p. D. V., nar. X, bytem M. n. 30/1, K. Podle žalobkyně je z přiloženého rozsudku zřejmé, že M. N. stejným způsobem popřela plnění, které společnost MIBAU provedla pro společnost ALTA PLUS s.r.o., se sídlem Brno, Mlýnské 326/13 (dále též „ALTA PLUS“). Žalobkyně uzavřela, že z důvodu, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, byla na svých právech v předcházejícím řízení zkrácena, resp. že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 31 odst. 2 ZSDP), navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Ze soudního spisu vyplývá, že žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém primárně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného nese v daňovém řízení daňový subjekt jak břemeno tvrzení (sám podává daňové přiznání, sám vypočítává svoji daňovou povinnost), tak poté břemeno důkazní, tzn. musí své předchozí tvrzení dokázat. V situaci, kdy břemeno tvrzení a důkazní leží na správci daně, je tento povinen nejprve prokázat např. nesrovnalosti ve vedených evidencích. Poté dochází k otočení břemene a daňový subjekt je povinen na tvrzení správce daně adekvátně reagovat a nesrovnalosti vysvětlit. V případě, kdy daňový subjekt není schopen adekvátně reagovat, dochází k neunesení důkazního břemene. Daňový subjekt má zákonem svěřenou povinnost prokázat svá tvrzení a podstatná část odpovědnosti tedy leží na něm. Daňové řízení není koncipováno způsobem, kdy by správce daně byl tím, kdo za daňový subjekt přiznává daňové povinnosti a vyhledává důkazní prostředky, které by podporovaly taková tvrzení. Pouze projevy zásady přiměřenosti zmírňují důsledky obráceného důkazního břemene. Zejména v situacích, kdy je pro správce daně bezproblémové získat důkaz svědčící ve prospěch daňového subjektu (například v případě přístupu do veřejných rejstříků, popřípadě spolupráce s ostatními státními orgány) anebo daňový subjekt již ze zákona důkaz poskytuje (vede daňové evidence). Stejné podmínky platí i pro dokazování v průběhu daňové kontroly prováděné správcem daně. Výše uvedená procesní pravidla se adekvátním způsobem aplikují i v oblasti hmotného daňového práva. Konkrétní hmotněprávní ustanovení je v tomto případě ust. § 72 a 73 ZDPH. Podle § 72 odst. pokračování
29 C4
a 234/2009

1 ZDPH má plátce nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Odst. 2 zmiňovaného ustanovení řeší, u kterých zdanitelných plnění má plátce nárok na odpočet daně. Pojmy odpočet daně a ekonomická činnost jsou definovány v § 4 odst. 1 písm. i) a § 5 odst. 2. Má-li plátce zájem uplatnit odpočet daně, je povinen jej uplatnit za splnění zákonem stanovených podmínek. Ust. § 73 ZDPH stanoví, že nárok na odpočet daně se prokazuje daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu, popřípadě evidován podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví. Uplatnění nároku na odpočet daně je právem daňového subjektu, ne jeho povinností. V případě, že se daňový subjekt pro tento úkon rozhodne, musí být připraven prokázat, že zákonem stanovené podmínky beze zbytku splňuje. K takovému prokázání nestačí pouze formální bezchybnost účetních dokladu. K hmotněprávnímu ustanovení ZDPH zde přistupuje ZSDP, který umožňuje správci daně vyjádřit důvodné pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Pro podporu výše uvedených závěrů odkázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný dále shrnul skutečnosti obsažené ve správním spisu a uzavřel, že za stěžejní důkazní prostředek bylo třeba považovat svědeckou výpověď jednatelky společnosti MIBAU. K námitce žalobkyně stran nevěrohodnosti výpovědi této jednatelky žalovaný uvedl, že žalobkyně měla možnost se této výpovědi dle § 16 odst. 4 písm. e) ZSDP zúčastnit a klást jí otázky. Toto však neučinila. Žalovaný uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobkyně dostatečným způsobem neprokázala, že splňuje podmínky stanovené ZDPH pro uplatnění nároku na odpočet daně, neunesla důkazní břemeno a nese za to zákonem stanovené následky v podobě dodatečného vyměření daňové povinnosti. S odkazem na výše uvedené žalovaný navrhnul, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

Krajský soud nařídil k projednání věci jednání, při kterém žalobkyně zejména uvedla,že spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. v tom, že jak finanční úřad, tak Finanční ředitelství v Brně nevzalo ohled na svědky, resp. na důkazní prostředky, které žalobce již v průběhu řízení o doměření daně navrhoval a postavily své závěry pouze na výpovědi nevěrohodné svědkyně, která je v současné době jednak nekontaktní a dle všech informací ve Slovenské republice ve výkonu trestu. Podle žalobce se p. N. dopustila nepravdivé výpovědi minimálně v tom smyslu, že popřela veškeré fakturace, předání peněz, ačkoliv tyto skutečnosti byly již v rámci správního řízení o vyměření daně potvrzeny svědeckou výpovědí svědka S. Podle žalobkyně dále finanční úřad nepřipustil výslech dalších svědků, kteří jednoznačně objasnili skutečnost, že mezi žalobkyní a společností MIBAU byl založen závazkový právní vztah a na jeho podkladě bylo fakturováno. V rámci vyjádření tvrdil finanční úřad důvodné pochybnosti o okolnostech realizace obchodního případu, přitom avšak nepřipustil žádné důkazy směřující k tomu, aby byla existence tohoto obchodního závazkového vztahu a následně oprávněnost fakturace doložena. Vypořádal se v rámci provedeného dokazování pouze s výpovědí svědkyně N., aniž by zohlednil skutečnost, že svědek S. v rámci své výpovědi potvrdil, že svědkyně N. byla v rozhodné době jak jednatelkou společnosti MIBAU, tak jí byla známa osoba jednatele žalobkyně a tudíž mezi oběma společnostmi obchodní závazkový vztah existoval. Zástupce žalovaného pak při jednání odkázal na své písemné vyjádření a předmětná rozhodnutí. K námitce o nevěrohodnosti jednatelky společnosti MIBAU uvedl, že tato osoba poskytla správci daně indicie k tomu, že plnění, které poskytla její společnost, vykazuje jisté znaky nestandardnosti. V odůvodnění rozhodnutí se správce daně dostatečně vyjádřil, proč považuje výslech svědka S. za nedůvěryhodný a také v souladu se správní praxí a judikaturou správních soudů se vyjádřil k tomu, proč nevyslechl i další navrhované svědky. Navrhl zamítnutí žaloby.

pokračování
29 C5
a 234/2009

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s. ř. s.). Krajský soud se současně zabýval případnou prekluzí práva, tu však s ohledem na skutečnosti zjištěné ze správního spisu neshledal.

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Žaloba není důvodná.

Žalobkyně v žalobě primárně brojí proti postupu správních orgánů. Podle žalobkyně správní orgány neměly vycházet z výpovědi jednatelky společnosti MIBAU, paní M. N., ale měly vycházet z výpovědi svědka D. S., který potvrdil, že na stavbě OD Máj pracovali pracovníci společnosti MIBAU, že s paní N. se jednalo ohledně kvality provedených prací apod., tedy že práce byly provedeny. Podle žalobkyně musí správní orgán zvažovat všechny důkazy ve všech souvislostech. V dané věci přitom podle žalobkyně stojí na jedné straně písemné dokumenty (faktury, příjmové pokladní doklady, svědectví pracovníků na stavbách, tedy objektivní potvrzení toho, že práce byly fakticky provedeny), na druhé straně pouhé prohlášení p. N., že společnost MIBAU tyto práce neprovedla a úhradu nepřijala. Paní N. přitom v rámci trestního řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 38/2008 stejným způsobem popřela plnění, které společnost MIBAU provedla pro společnost ALTA PLUS. Správní orgány se dále měly zaměřit na motiv jednání (popření přijetí úhrady) paní N. jímž podle žalobkyně mohlo být snaha vyhnout se tomu, aby společnost MIBAU musela platit daně a mohla tento příjem dále použít. Krajský soud proto zkoumal, zda jsou tyto námitky žalobkyně důvodné, avšak z důvodů níže uvedených jim nemohl přisvědčit.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za prosinec 2005 ve výši 249.033,- Kč. Důvodem tohoto doměření bylo neunesení důkazního břemene stran předmětných výdajů (plnění deklarovaných od společnosti MIBAU na dokladech č. 050298, 050314, 050321, 050324, 050325, 050305, 050301), resp. nesplnila zákonné podmínky pro uplatnění daňového odpočtu. V předmětné věci se tedy jedná o doměření DPH.

K tomu je třeba uvést, že DPH je postavena na nepřímém odvodu této daně ve prospěch státního rozpočtu prostřednictvím plátce daně. Tato daň je součástí ceny za jím nabízené a uskutečněné zdanitelné plnění. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZDPH“), však za určitých podmínek dává možnost plátci daně tuto daň ze státního rozpočtu, do něj odvedenou jinými plátci, získat zpět, a to formou odpočtu daně. Odpočet DPH je přitom veřejnoprávním nárokem, jehož uplatnění je možné pouze za splnění zákonem stanovených podmínek. Podle § 72 odst. 1 ZDPH má nárok na odpočet daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu a podmínky pro jeho uplatnění jsou stanoveny v ustanovení § 73 ZDPH. Podle § 73 odst. 1 ZDPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu - pokračování
29 C6
a 234/2009

§ 3 odst. 1 zákona o účetnictví. Z toho tedy plyne, že daňový subjekt, který jako plátce DPH uplatnil nárok na odpočet daně, musí oprávněnost tohoto nároku prokázat, což znamená, že musí prokázat, že zdanitelná plnění přijal (tj. že zboží mu bylo fakticky dodáno či služby poskytnuty), resp. prokázat, že tato přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Úkolem daňového subjektu přitom není prokázat, že přijal „nějaká“ zdanitelná plnění, ale i přesný předmět a rozsah tohoto plnění. Jinými slovy, plátce, který uplatňuje odpočet DPH, musí oprávněnost uplatněného nároku správci daně jednoznačně prokázat. Jen v takovém případě lze totiž nárok považovat za oprávněný. V opačném případě nelze odpočet uznat. Ostatně k těmto závěrům lze podpůrně odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 24. 1. 2008, čj. 7 Afs 112/2007-40, rozsudek téhož soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Afs 57/2009-123, oba přístupné na www.nssoud.cz, které dopívají k identickým závěrům, tedy k nutnosti prokázat oprávněnost nároku ze strany plátce daně (daňového subjektu); v opačném případě nelze odpočet uznat. Stejně tak lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010, čj. 11 Ca 103/2009-40, který dospívá k závěru, že pokud správce daně má oprávněné a důvodné pochybnosti o rozsahu, v jakém žalobce fakturované služby skutečně přijal a žalobce tyto pochybnosti na výzvu neodstraní, nesplní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet, vymezené v § 72 a § 73 ZDPH.

Této povinnosti ostatně odpovídá i povinnost zakotvená v § 31 odst. 9 ZSDP, podle něhož je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Ostatně podle § 16 odst. 2 písm. e) ZSDP má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost předložit v průběhu kontroly důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení. Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Toto řízení pak také osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem (§ 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá daňového řádu). Označená ustanovení stran dokazování byla opakovaně vyložena judikaturou Nejvyššího správního soudu, k tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004-125, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Stejně tak je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, přístupný na www.nssoud.cz, z něhož plyne, že v daňovém řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu. Ostatně ústavnost této koncepce dokazování v daňovém řízení potvrdil opakovaně i Ústavní soud, k tomu viz např. nález ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, ze kterého plyne, že úprava důkazního břemene v daňovém řádu představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona.

pokračování
29 C7
a 234/2009

Z výše uvedeného tedy plyne, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který musí prokázat oprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, resp. unést důkazní břemeno. V opačném případě musí daňový subjekt nést následky takového neunesení důkazního břemene. Podle krajského soudu přitom doklad o uskutečnění zdanitelného plnění, nemůže být sám o sobě podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, není-li prokázáno, že k uskutečnění plnění fakticky došlo. Samotné předložení, po formální stránce bezvadného daňového dokladu, totiž nemůže být dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být v první řadě prokázáno faktické uskutečnění zdanitelného plnění a také to, že plnění uskutečnila právě ta osoba (plátce daně), který je jako poskytovatel plnění uveden na daňovém dokladu. Pro podporu těchto závěrů odkazuje krajský soud i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2007, čj. 5 Afs 35/2007-294, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Samotné předložení, po formální stránce bezvadného daňového dokladu, nemůže být dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně; vždy musí být v prvé řadě fakticky prokázáno existující zdanitelné plnění. Optikou výše uvedeného pak nahlížel zdejší soud i na souzenou věc a neshledal žalobní námitky důvodnými.

V předmětné věci totiž ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla, resp. nesplnila podmínky stanovené ZDPH. Ze správního spisu pro krajský soud vyplynulo, že žalobkyně uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u plnění deklarovaných na shora označených dokladech od společnosti MIBAU. Správce daně proto zaslal za účelem prověření těchto plnění dožádání ve smyslu § 5 ZSDP Finančnímu úřadu v Havířově, který je místně příslušným správcem daně společnosti MIBAU. Finanční úřad v Havířově uskutečnil výslech svědka – M. N., bytem J. W. 455/12, H.-M., jednatelky společnosti MIBAU, tedy osoby, která měla předmětné plnění poskytnout, k tomu srov. protokol ze dne 28. 2. 2007, č.j. 24320/07/370931/0144. Z výpovědi paní N. však žalobkyní tvrzené skutečnosti nevyplynuly. Paní N. totiž vypověděla, že se žalobkyní nejednala, žádné práce neobjednávala, jednatele žalobkyně (p. P. Š.) nezná, osobu uvedenou na dokladech (Ing. V.), nezná, přičemž tato osoba ani ve společnosti MIBAU nepracovala, Žalobkyně se přitom výslechu p. N. mohla zúčastnit, ostatně to v žalobě ani nezpochybňuje, to však neučinila. Tento výslech tedy nepotvrdil žalobkyní tvrzené skutečnosti, naopak pravdivost jejích tvrzení zcela vyloučil. Ostatně o pravdivosti tvrzení žalobkyně nesvědčí ani její sdělení obsažené v dopise ze dne 17. 7. 2008 (resp. následné sdělení ze dne 29. 9. 2008), kde sděluje, že p. N. je ochotna potvrdit při ústním jednání provedení stavebních prací a že s ní sjednala výslech na den 22. 10. 2008 na Finančním úřadě v Havířově. Jak totiž správce daně dožádáním zjistil, s Finančním úřadem v Havířově žádný takový výslech sjednán nebyl (k tomu srov. odpověď na dožádání ze dne 23. 10. 2008, č.j. 85925/08/338931/3415). Jak již přitom krajský soud uvedl výše, v případě, že žalobkyně požaduje nadměrný odpočet, musí splnit zákonné podmínky, resp. prokázat jeho oprávněnost. Žalobkyně však pouze tvrdila (účetními doklady), že odpočet uplatnila oprávněně, jeho oprávněnost však neprokázala a naopak správní orgány pravdivost tvrzení žalobkyně vyloučily.

Pokud žalobkyně v žalobě dovozuje, že oprávněnost nároku prokázala svědeckou výpovědí p. D. S., konstatuje krajský soud, že jeho výpověď (k tomu srov. protokol ze dne 21. 1. 2009, č.j. 3903/08/338932705656) na výše uvedených závěrech o neprokázání oprávněnosti uplatnění předmětného nároku ani podle krajského soudu ničeho nemění. Nedá se z ní totiž dovodit, že by žalobkyně předmětný odpočet (za prosinec 2005) uplatnila oprávněně. Svědek se vyjadřoval obecně k provádění prací v OD Máj (uváděl, že tam pracovali pracovníci společnosti MIBAU), resp. ke svému postavení (byl pověřen vedením pokračování
29 C8
a 234/2009

pracovníků). Ostatně pravdivost jeho tvrzení nebyla žalobkyně schopna nikterak doložit. Např. stavebním deníkem, protokoly o kvalitě provedených prací, smlouvou mezi dotčenými subjekty atp., tedy doklady, které by prokázaly, že práce byly skutečně společností MIBAU provedeny a že by tedy žalobkyně oprávněně uplatnila předmětný odpočet. Krajský soud proto označenou výpověď nepovažuje za důkaz prokazující oprávněnost předmětného nároku na odpočet daně. To samé platí i pro odkaz žalobkyně na trestní řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 38/2008, resp. rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 95 T 38/2008. Ten se totiž oprávněnosti uplatnění předmětného nároku nikterak nedotýká. Jak plyne z předmětného rozsudku, byl jím zproštěn obžaloby jednatel společnosti ALTA PLUS, p. D. V., nar. X, bytem M. n. 30/1, K. Trestní soud tedy primárně posuzoval jednání označené osoby a nikoliv oprávněnost uplatnění předmětného odpočtu žalobkyní a krajský soud jej proto nepovažuje za relevantní k souzené věci. Z důvodu, že označená osoba nemá přímý vztah k nároku na uplatněný odpočet, krajský soud nepovažoval za nutné tuto osobu ani vyslechnout, jak navrhovala žalobkyně v žalobě. Žalobkyně měla podle krajského soudu dostatek možností, jak prokázat oprávněnost nárokování označeného odpočtu. Pokud pak žalobkyně poukazovala na údajné motivy p. N. k popření předmětných plnění konstatuje krajský soud, že žalobkyně se mohla její výpovědi účastnit a zpochybnit ji bezprostředně, resp. hned poté, co se s ní seznámila. Pokud tak činí zpětně (k tomu srov. tvrzení obsažená v žalobě) považuje krajský soud její tvrzení za účelové. Za irelevantní přitom považuje krajský soud polemiku žalobkyně se správními orgány o nemožnosti ověřování totožnosti obchodních partnerů. Jak již totiž krajský soud naznačil výše, povinností žalobkyně bylo prokázat splnění podmínek pro uplatnění odpočtu, resp. unést důkazní břemeno. Dotaz na totožnost obchodního partnera byl přitom vznesen pouze v rámci výslechu svědka S., žalovaný s nim v rozhodnutí explicitně neargumentuje. Uváděla-li žalobkyně obecně, že předmětné práce byly provedeny, konstatuje krajský soud, že smyslem předmětného daňového řízení nebylo prokázat provedení prací, ale prokázat, že uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl uplatněn v souladu se zákonem, což se nestalo. Poukazovala-li žalobkyně na povinnost správních orgánů zvažovat všechny důkazy ve všech souvislostech, konstatuje krajský soud, že podle jeho názoru takto správní orgány ve věci i postupovaly. Podle jeho názoru se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a došly ke správným závěrům, přičemž své závěry řádně odůvodnily a krajský soud se s nimi i ztotožňuje. Jak již přitom krajský soud opakovaně uvedl, primárně měla svá tvrzení prokázat žalobkyně. Ta je však neprokázala a správní orgány na základě provedeného dokazování (které má oporu ve spisovém materiálu) zjistily, že žalobkyně neprokázala oprávněnost předmětného odpočtu. S odkazem na výše uvedené není krajský soud názoru, že by správními orgány zjištěný skutkový stav byl v rozporu se spisy, resp. že by žalobkyně byla na svých právech v předcházejícím řízení zkrácena či že by došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

Co se pak týče tvrzení vznesených při jednání soudu, odkazuje krajský soud primárně na výše uvedené, kde se takovými námitkami již povětšinou zabýval. Uváděla-li žalobkyně, že správní orgány nepřipustily výslech dalších svědků, resp. nevzaly v potaz důkazní prostředky, které žalobkyně v rámci řízení navrhovala, konstatuje krajský soud, že žalobkyně neupřesnila, které svědecké výpovědi či důkazní prostředky měly správní orgány provést. Povinností žalobkyně bylo přitom konkretizovat svá žalobní tvrzení tak, aby se jimi správní soud mohl řádně zabývat (k tomu srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58), v němž se uvádí, že žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či pokračování
29 C9
a 234/2009

závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Co se týče tvrzení stran údajné nevěrohodnosti p. N., resp. tvrzení, že mezi společností MIBAU a žalobkyní existoval závazkový právní vztah, odkazuje krajský soud rovněž na výše uvedené a doplňuje, že primární povinností žalobkyně bylo prokázat oprávněnost uplatněného odpočtu, to se však nestalo a nelze tak správním orgánům vytýkat, že provedly předmětné daňové řízení, v jehož rámci mj. na základě svědecké výpovědi jednatelky společnosti MIBAU (tedy společnosti, která měla poskytovat předmětná plnění) zjistily, že toto plnění poskytováno nebylo. Žalobkyně se přitom mohla tohoto výslechu zúčastnit a zpochybnit výpověď označené svědkyně, to však neučinila. Zpochybňování její věrohodnosti až následně krajský soud považuje za účelové. Co se pak stricto sensu týče údajného prokázání existence závazkového vztahu mezi žalobkyní a společností MIBAU, konstatuje krajský soud, že ustanovení § 72 a § 73 ZDPH oprávněnost uplatnění odpočtu nevážou na prokázání existence závazkového vztahu. Existence závazkové vztahu a oprávněnost uplatnění odpočtu jsou diametrálně odlišné pojmy. Jak již přitom bylo výše uvedeno, krajský soud není názoru, že by se oprávněnost předmětného odpočtu dala dovozovat z výpovědi svědka S. Podrobněji viz výše. Ani v námitkách vznesených při jednání, soud žalobkyni nepřisvědčil.

Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla žalobkyně zcela neúspěšná a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. Soudního řádu správního) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 soudního řádu správního).

V Brně dne 7.6.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru