Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 230/2009 - 104Rozsudek KSBR ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

2 Afs 73/2009 - 39

7 Afs 236/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 45/2011 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 230/2009-104

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce: FINCOM TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, společnost zapsaná v rejstříku společností na Britských Panenských ostrovech, IČ 1380699, zast. Mgr. Petrem Schopfem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777/12, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, za účasti: 1) JUDr. Jiří Komárek, Exekutorský úřad ve Žďáru nad Sázavou, se sídlem Jihlavská 1007; 2) SPORTEN, a.s., se sídlem U Pohledce 1347, 592 31 Nové Město na Moravě, zast. JUDr. Janem Hudákem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13; 3) Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, územní pracoviště Žďár nad Sázavou, se sídlem Palackého nám. 16, Nové Město na Moravě; 4) Okresní správa sociálního zabezpečení Žďár nad Sázavou, se sídlem Husova 7, Žďár nad Sázavou; v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství Brno ze dne 12. 10. 2009, č.j.

11963/09-1500-708772, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízen í.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 10. 2009, č.j. 11963/09-1500-708772, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou (dále též „správce daně“) ze dne 9. 2. 2009, č.j. 13287/09/351940702724, jímž bylo rozhodnuto o rozvrhu částky 3.100.000,- Kč, která byla získána výnosem veřejné daňové pokračování
29 C- 2 -
a 230/2009

dražby nemovitostí ze dne 18. 6. 2008 provedené na základě pravomocného exekučního příkazu na prodej nemovitosti ze dne 20. 1. 2004, č.j. 4276/04/351940/8568.

Proti označeným rozhodnutím podal žalobce včasnou žalobu. V prvním žalobním bodě žalobce uváděl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“ či „daňový řád“) a v rozporu s ustanoveními zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“). Žalobce v odvolání argumentoval zejména tím, že není možné, aby z rozdělované podstaty byla uspokojena i taková pohledávka správce daně, pro kterou nebyla předmětná daňová exekuce nařízena a která do této exekuce nebyla ani přihlášena přihláškou pohledávky. Žalobce podpůrně odkázal na svou argumentaci v odvolání, která je podle něj platná i v rámci podávané žaloby a doplnil, že se závěry žalovaného obsaženými v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, jeho argumentaci považuje za ryze účelovou, přičemž žalovaný se nevypořádal s argumentací žalobce obsaženou v odvolání (bez bližší specifikace – pozn. soudu). Podle žalobce je každá exekuce vedena jen k vymožení pohledávky přiznané tímto exekučním titulem. V projednávaném případě byla exekuce nařízena a prováděna exekučním příkazem na prodej nemovitosti vydaným správcem daně dne 20. 1. 2004, a to k vymožení vykonatelného nedoplatku v částce 1.127.839,- Kč. Exekučním titulem pro tuto daňovou exekuci byl vykonatelný výkaz nedoplatků, přičemž částka vykázaných nedoplatků činila 1.105.725,- Kč, která byla zvýšena o exekuční náklady ve výši 22.114,- Kč. Předmětná daňová exekuce tedy nejenže nebyla nařízena k vymožení čehokoliv dalšího nad rámec nedoplatku ve výši 1.127.839,- Kč, ale ani nemohla být nařízena a vedena k vymožení čehokoliv dalšího než k vymožení částek přiznaných předmětným vykonávaným exekučním titulem. Pokud se žalovaný v napadeném rozhodnutí snaží dovodit, že příslušenství pohledávky (penále) je exekučně vymáháno automaticky spolu s jistinou, jsou tyto závěry žalovaného zcela mylné a v rozporu sdaňovým řádem a občanským soudním řádem. Podle žalobce musí exekuční příkaz obsahovat jednoznačné vymezení vymáhané povinnosti. Žalobce dále doplnil, že ze spisu nevyplývá, že by správce daně do předmětné exekuce přihlásil nějakou svou další pohledávku či příslušenství. Přihlásit pohledávku lze pouze přihláškou, a to nejpozději do zahájení dražebního jednání, přičemž tato přihláška musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat další předepsané náležitosti, jinak se k ní nepřihlíží (§ 336f o. s. ř.). Finanční úřad ve Žďáru nad Sázavou však předmětné penále nepřihlásil. Ve druhém žalobním bodě žalobce uváděl, že penále není vyjmenováno ve výčtu uvedeném v § 337c odst. 4 o. s. ř. a nelze tedy dovozovat, že penále je příslušenstvím. Navíc penále by nemělo být uspokojováno v pořadí jistiny. Ve třetím žalobním bodě žalobce uváděl, že nesouhlasí s argumentací žalovaného, že zástavním právem dle rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva ze dne 8. 3. 2005 byla zajištěna nejen předmětná pohledávka, ale i její příslušenství. Žalobce je přesvědčen, že lze zřídit zástavní právo jen k zajištění takové pohledávky, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž rozhodnutí o zřízení zástavního práva musí splňovat požadavky kladené na rozhodnutí (musí jednoznačně specifikovat pohledávku a její příslušenství), tedy musí být určité, srozumitelné a vykonatelné, což není předmětný případ. Dovozuje, že zástavní právo se na penále nevztahuje. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce uváděl, že když už je finančním úřadům dána možnost, aby samy vedly daňové exekuce, musí být jejich postup v zásadě stejný, jako by byl v případě, pokud by byl veden

výkon rozhodnutí dle exekučního řádu, či dle o. s. ř. Zejména musí být zachováno rovné postavení všech účastníků řízení. Jestliže tedy v předmětné daňové exekuci došlo k tomu, že byla při rozvrhu uspokojována i pohledávka správce daně, která nebyla řádně přihlášena, byly tím porušeny výše popsané principy, zejména zásada rovnosti všech účastníků řízení, resp. došlo k znevýhodnění ostatních věřitelů. V posledním žalobním bodě žalobce uváděl, že ve svém odvolání namítal, že finanční úřad není oprávněn svým rozhodováním zasahovat do pokračování
29 C- 3 -
a 230/2009

práv a povinností osob, které nejsou daňovými subjekty ani tzv. třetími osobami dle § 7 ZSDP, a tedy ani do jeho postavení. Navrhl zrušení shora označených rozhodnutí.

Žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém k prvnímu žalobnímu bodu zejména uvedl, že daňová exekuce byla nařízena pro daňovou pohledávku nejen ve výši uvedené v exekučním titulu a exekučním příkaze, ale i pro příslušenství. Penále z prodlení se nevyměřuje, ale pouze sděluje. Vydáním exekučního příkazu byla přihlášena nejenom samotná daňová pohledávka, ale též i její příslušenství v podobě penále, které vzniká automaticky ze zákona a sleduje osud daně. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že ustanovení § 72 ZSDP zmocňuje správce daně k zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky. Uplatňuje se zde forma vzniku zástavního práva na základě rozhodnutí správce daně. Tato úprava platí od účinnosti zákona č. 367/2000 Sb. Do účinnosti výše uvedeného zákona byla v daňovém řízení uplatňována forma zákonného zástavního práva. V ostatních věcech ohledně zástavního práva odkazuje ustanovení § 72 ZSDP na ustanovení občanského zákoníku, podle něhož se zástavní právo vztahuje i na příslušenství pohledávky. Žalovaný tak má za to, že příslušenství daňové pohledávky bylo nejen řádně přihlášeno, ale i zajištěno zmíněným zástavním právem. K dalšímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že požadavek žalobce na bližší specifikaci zajištěného příslušenství je nereálný a nedůvodný. ZSDP jasně stanoví, co se rozumí příslušenstvím daně a správce daně má zájem zajistit veškeré takové příslušenství. Specifikací zajišťovaného příslušenství by správce daně nelogicky zužoval možný okruh zajištění. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva slouží k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství správcem daně vůči daňovému dlužníkovi. Dle názoru žalovaného není povinností správce daně uvádět způsob výpočtu, popřípadě jiné skutečnosti vztahující se ke způsobu či druhu příslušenství. S těmito skutečnostmi se správce daně vypořádává až v případě samotného vyčíslení příslušenství (v tomto případě při vyčíslení pohledávky dle § 337c o. s. ř.). K poslednímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že správce daně je v rámci probíhající daňové exekuce oprávněn zasahovat do práv i jiných osob než daňových subjektů, popřípadě třetích osob, a to s ohledem na subsidiární použití o. s. ř. Navíc výčet třetích osob v § 7 ZSDP byl již praxí překonán (poukázal na správce dědictví a insolvenčního správce). S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Na základě výzvy soudu se k věci vyjádřila osoba zúčastěné na řízení, JUDr. Jiří Komárek, soudní exekutor ve Žďáru nad Sázavou. Ten k věci uvedl, že Usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 18. 7. 2007 (právní moc k datu 28. 8. 2007) byla nařízena exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2007, č.j. 5 Sm 18/2007-9. Jedná se o exekuční věc oprávněné společnosti SOMAT, s.r.o., proti povinnému Ing. M. P., tedy žalobci. Exekuce je vedena u exekutorského úřadu pod č.j. 038 EX 38/07. Proti témuž povinnému je vedena exekuce prováděná Finančním úřadem na základě Exekučního příkazu ze dne 20. 1. 2004 (právní moc k datu 6. 2. 2004) č.j. 4276/04/351940/8568 a navazujícího rozhodnutí o určení výsledné ceny nemovitostí č.j. 91092/07/351940/8568 (právní moc k datu 11. 12. 2007). Dle žádosti právní zástupkyně společnosti SOMAT, s.r.o. ze dne 22. 1. 2008, byla pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce z důvodu souběhu daňové a soudní exekuce přihlášeny do exekuce prováděné Finančním úřadem. Ostatní osoby zúčastněné na řízení: společnost SPORTEN, a.s. Všeobecná zdravotní pojišťovna, územní pracoviště Žďár nad Sázavou, jakož i Okresní správa sociálního zabezpečení Žďár nad Sázavou, ve svých vyjádřeních poukázaly na možnost případného dotčení na právech v důsledku zrušení napadeného rozhodnutí.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné pokračování
29 C- 4 -
a 230/2009

dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s. ř. s.).

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s. ř. s.

Žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně, jímž bylo rozhodnuto o rozvrhu částky, která byla získána výnosem veřejné daňové dražby nemovitostí provedené na základě pravomocného exekučního příkazu na prodej nemovitosti.

Krajský soud primárně zkoumal, zda je takové rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví. Byť tato otázka nebyla podle zdejšího soudu zatím explicitně řešena, lze z judikatury Nejvyššího správního soudu nepřímo dovodit, že takové rozhodnutí lze při splnění podmínek řízení (vyčerpání řádných opravných prostředků, včasnost žaloby, atp.) meritorně přezkoumat. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2009, č.j. 2 Afs 73/2009-39. Ostatně podle zdejšího soudu rozhodnutí o rozvrhu zcela jistě splňuje podmínky vymezené v § 65 s. ř. s., neboť jím dochází k rozvrhu podstaty, tedy k rozvržení finančních hodnot, což se může negativně projevit (dotčením majetkové sféry) jednotlivých věřitelů, resp. i dlužníka (vůči kterému byl výkon rozhodnutí, ze kterého vzešlo rozhodnutí o rozvrhu, veden). Předmětné rozhodnutí o rozvrhu podstaty, resp. navazující rozhodnutí žalovaného, které bylo vydáno na základě odvolání žalobce jako jednoho z věřitelů daňového dlužníka, lze tedy podle zdejšího soudu považovat za úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti ve smyslu § 65 s. ř. s. Podle krajského soudu přitom na předmětný akt nedopadá žádná ze zákonných výjimek (k tomu srov. např. § 68, resp. § 70 s. ř. s.); nejedná se ani o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, ani o rozhodnutí předběžné povahy, ostatně ani o jiný úkon, který by nebylo možno v řízení podle § 65 s. ř. s. přezkoumat. V této souvislosti krajský soud připomíná i nepřehlédnutelnou recentní tendenci Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ukládající krajským soudům přezkoumat všechny akty správních orgánů, na které výslovně a bez jakýchkoliv pochybností nedopadá zákonná výjimka soudního přezkumu. K tomu odkazuje krajský soud např. na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, nález ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 358/99, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005-64, či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí lze meritorně přezkoumat.

Žalobce v žalobě primárně namítal, že není možné, aby z rozdělované podstaty bylo uspokojeno i penále, pro které nebyla předmětná daňová exekuce nařízena a které nebylo do této exekuce ani přihlášeno přihláškou pohledávky.

Krajský soud k tomu ze správního spisu zjistil, že v předmětné věci vydal správce daně dne 20. 1. 2004 exekuční příkaz na prodej nemovitostí (č.j. 4276/04/351940/8568) na částku ve výši 1.127.839,- Kč (nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací pokračování
29 C- 5 -
a 230/2009

období roku 1997 a 1998 vč. exekučních nákladů). Exekuční příkaz byl vydán na základě vykonatelného výkazu nedoplatků sestaveného ke dni 5. 9. 2003. Dne 18. 4. 2005 bylo správcem daně zřízeno (rozhodnutím č.j. 26781/05/351940/8568) zástavní právo k předmětným daňovým pohledávkám a jejich příslušenství (§ 58 ZSDP). Dne 22. 2. 2008 vydal správce daně dražební vyhlášku č.j. 19339/08/351940/8568. Po doplacení nejvyššího podání vydal správce daně dne 19. 11. 2008 oznámení o jednání o rozvrhu rozdělované podstaty. Rozhodnutím o rozvrhu ze dne 9. 2. 2009, č.j. 13287/09/351940702724, bylo rozhodnuto o rozvrhu částky 3.100.000,- Kč, která byla získána výnosem veřejné daňové dražby nemovitostí ze dne 18. 6. 2008.

Ze správního spisu dále vyplývá, že proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného. Žalovaný (odvolací orgán) v odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména uvedl, že § 63 ZSDP ve znění platném do 31. 12. 2006 stanovil sankci pro daňové dlužníky formou penále. Penále bylo splatné dnem, kdy byly splněny podmínky pro jeho uplatnění. Předpis penále sděloval správce daně daňovému subjektu platebním výměrem. Povinnost platit penále nevznikala daňovému dlužníkovi vydáním platebního výměru, ale přímo ze zákona. Platební výměr na penále měl pouze deklaratorní povahu a jeho vydání nepředcházelo vyměřovací řízení. Zjištění penále bylo pouze matematickou operací. Žalovaný dále uvedl, že samotná pohledávka byla přihlášena již vydáním exekučního příkazu pro tuto pohledávku, protože správce daně disponuje statusem oprávněného. Vydáním exekučního příkazu správce daně nařídil exekuci pro pohledávku ve výši 1.127.839,- Kč. O výši penále byl daňový dlužník informován (platebními výměry ze dne 8. 1. 2008, č.j. 1556/08/351911/6703 a 1554/08/351911/6703). V důsledku to znamená, že správce daně přihlásil do exekuce daňovou pohledávku za nesplněnou daňovou povinnost za zdaňovací období roků 1997 a 1998 a příslušenství, které se k této pohledávce váže ze zákona, konkrétně z § 63 ZSDP. Dne 18. 4. 2005 byla předmětná pohledávka navíc zajištěna zástavním právem, přičemž rozhodnutí o zřízení zástavního práva jasně specifikovalo pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno. Konkrétně jsou v rozhodnutí uvedeny daňové pohledávky, pro které byl vydán exekuční příkaz a zároveň je uveden odkaz na § 58 ZSDP, které obsahuje specifikaci příslušenství daňové pohledávky. Zástavní právo se navíc vztahuje ze zákona i na příslušenství pohledávky. Příslušenství pohledávky tvoří mimo jiné penále. Daňová pohledávka, pro kterou byla vedena exekuce prodejem nemovitosti, byla tedy řádně zajištěna zástavním právem, a to včetně jejího příslušenství. Žalovaný doplnil, že ačkoliv byla pohledávka správce daně přihlášena ještě v době, kdy nebyla zajištěna zástavním právem, lze tuto skutečnost dle textu zákona vysledovat z obsahu spisu. Obsahem spisu bylo i rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 8. 3. 2005, č.j. 26781/05/351940/8568. Výsledkem tak je, že do dne 18. 6. 2008, kdy bylo zahájeno dražební jednání, byla pohledávka správce daně řádně přihlášena, a to včetně příslušenství. K samotnému vyčíslení pohledávky došlo dne 5. 12. 2008. V souladu s § 337b odst. 2 o. s. ř. správce daně přesně vyčíslil pohledávku a její příslušenství ke dni rozvrhového jednán í(9. 12. 2008), uvedl do jaké skupiny patří a skutečnosti významné pro její pořadí. Žalovaný uzavřel, že je třeba respektovat specifika daňového řízení, kdy penále jakožto příslušenství daně vzniká přímo ze zákona a není možné jej vyměřovat. Vyměřovat či dodatečně vyměřovat lze pouze daňovou povinnost, penále vzniká na základě zákona a je vyčísleno pomocí matematické operace. Dle odvolacího orgánu tak byla daňová exekuce prodejem nemovitosti nařízena i pro penále, i když toto není výslovně uvedeno v exekučním příkazu. I pro případ, kdy by se odvolatel s tímto názorem neztotožnil, argumentuje odvolací orgán existencí zástavního práva, které daňovou pohledávku následně zajistilo. Zástavní právo bylo zřízeno jak pro pohledávku tak i pro příslušenství, nehledě na fakt, že zástavní právo se ze zákona vztahuje také na příslušenství pohledávky. Namítal-li odvolatel neurčitost tohoto rozhodnutí, žalovaný odkázal pokračování
29 C- 6 -
a 230/2009

na § 58 ZSDP, který dostatečně přesně definuje příslušenství daně a další ustanovení ZSDP, která se věnují jednotlivým druhům příslušenství. Přesná částka příslušenství byla specifikována ke dni rozvrhového jednání, kdy byl také proveden matematický výpočet pro účely vyčíslení penále. Žalovaný dále uvedl, že stanovuje-li ZSDP jako příslušenství pohledávky mimo jiné i penále, je nutné toto stavět na stejnou úroveň jako příslušenství stanovené v § 337c odst. 4 o. s. ř. Cílem ustanovení je rozdělit příslušenství pohledávky dle

stáří. Těžko lze tvrdit, že zákonodárce zamýšlel vyloučit z uspokojení pohledávky penále dle ZSDP, protože takový krok by postrádal smysl a logiku. K námitce, že správce daně nemůže zasahovat do práv a povinností osob, které nejsou daňovými subjekty ani tzv. třetími osobami dle § 7 ZSDP, žalovaný odkázal na výše uvedené, konkrétně na zmocnění obsažené v § 73 odst. 7 ZSDP. Doplnil, že výčet obsažený v § 7 ZSDP není konečný, ale že za třetí osobu se považuje i věřitel, který přihlásil svou pohledávku do daňové exekuce prodejem nemovitosti. S odkazem na výše uvedené pak žalovaný odvolání žalobce zamítl, přičemž jak je patrno ze žaloby, právě výše uvedené závěry žalobce rozporuje.

Krajský soud proto posuzoval, zda mají označené závěry žalovaného oporu v právní úpravě. Vymáhání daňových nedoplatků (daňová exekuce) je v obecné rovině upraveno v zákoně o správě daní a poplatků (ZSDP). Podle § 73 odst. 1 až 10 ZSDP platí, že:

(1) Nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek.

(2) Vymáhání lze zahájit i bez výzvy, pokud hrozí nebezpečí, že účel vymáhání bude zmařen, nepřistoupí-li se k vymáhání neprodleně.

(3) Vymáhání nedoplatku provádí správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, daňovou exekucí. O provedení exekuce může správce daně požádat též soud nebo soudního exekutora.

(4) Exekuční titul pro daňovou nebo soudní exekuci je: a) vykonatelný výkaz nedoplatků; b) vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění; c) splatná částka zálohy na daň.

(5) Výkaz nedoplatků se sestavuje z údajů evidence daní a musí obsahovat přesné označení daňového dlužníka v prodlení, druh daně, výši nedoplatku na této dani, údaje o původní splatnosti dlužné daně, den, k němuž je výkaz nedoplatku sestavován, a doložku vykonatelnosti.

(6) Daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na: a) přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky; b) srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod.; c) prodej movitých věcí; d) prodej nemovitostí.

(7) Pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu. Ministerstvo v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti České republiky upraví obecně pokračování
29 C- 7 -
a 230/2009

závazným právním předpisem podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové.

(8) Exekuční příkaz se doručuje daňovému dlužníkovi nebo ručiteli a dalším osobám, kterým jsou exekučním příkazem ukládány povinnosti. Všechny tyto osoby mohou proti němu podat do patnácti dnů námitky. O námitkách rozhodne správce daně, který exekuci nařídil. Pokud byla zahájena exekuce podle odstavce 2, je proti exekučnímu příkazu připuštěno odvolání, stejně jako u výzvy podle odstavce 1.

(9) Výkon rozhodnutí může být odložen, žádá-li daňový dlužník nebo ručitel o splátky, o posečkání daně nebo o prominutí daňového nedoplatku, a i bez žádosti, šetří-li se skutečnosti rozhodné pro částečné nebo úplné zrušení výkonu rozhodnutí. Bude-li povolen odklad, již provedené úkony zůstanou zachovány.

(10) Prokáže-li se v průběhu dalšího vymáhání, že bylo vymáháno neoprávněně, náleží daňovému dlužníkovi nebo ručiteli za takto neoprávněně vymožené částky úrok v dvojnásobné výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Pokud ještě exekuce trvá, zruší ji správce daně z úřední povinnosti. V případě, že by skutečná přiznaná škoda, způsobená daňovému dlužníkovi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává. Úrok se nepřizná, činí-li méně než 50 Kč.

Z výše uvedeného tedy plyne, že ZSDP upravuje pouze rámcová pravidla výkonu rozhodnutí. Podrobná pravidla jsou obsažena v občanském soudním řádu (o. s. ř.), který se podle § 73 odst. 7 ZSDP použije přiměřeně. Přiměřenost je přitom třeba chápat nikoli jako absolutní vázanost správce daně občanským soudním řádem vždy, když rozhodne o provedení daňové exekuce majetku daňového dlužníka, ale pouze ve smyslu jeho aplikace v situacích, kdy daňový řád takovou právní úpravou nedisponuje. Tak tomu bude zejména u procesních úkonů u jednotlivých způsobů provedení exekuce, včetně použití procesních ustanovení, kde je správce daně provádějící exekuci nadán obdobnými právy a povinnostmi, jaké z občanského soudního řádu při provádění soudního výkonu rozhodnutí plynou soudu. V rámci daňové exekuce prováděné prodejem nemovitosti (jak tomu bylo i v nyní posuzované věci) bude tedy nutné vyjít z ustanovení občanského soudního řádu, neboť postup při provádění tohoto typu exekuce daňový řád neobsahuje. Pokud však daňový řád pro určitou dílčí procesní otázku právní úpravu obsahuje nebo některou otázku daňové exekuce řeší odlišně od občanského soudního řádu, pak je aplikace občanského soudního řádu v této otázce vyloučena. Jinými slovy, přiměřenost použití občanského soudního řádu v daňové exekuci je přitom nutno chápat jako vztah lex generalis - lex specialis, mezi občanským soudním řádem a zákonem o správě daní a poplatků; občanský soudní řád se tedy nepoužije tam, kde existuje

úprava v zákoně o správě daní a poplatků. Pojem „přiměřeného použití o. s. ř.“ tak vyjadřuje skutečnost, že pokud je určitá část exekuce upravena jak v daňovém řádu tak i v občanském soudním řádu, má v daňové exekuci přednost úprava provedená v daňovém řádu oproti občanskému soudnímu řádu. Přiměřené použití občanského soudního řádu v daňové exekuci

rovněž znamená, že úkony, které podle občanského soudního řádu provádí soud, v daňové exekuci vykonává přiměřeně správce daně. Pro podporu výše uvedených závěrů srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2009, čj. 2 Afs 73/2009-39, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2006, čj. 15 Ca 81/2005-26.

pokračování
29 C- 8 -
a 230/2009

Občanský soudní řád přitom zakotvuje pravidla pro výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (v rámci níž se vydává i rozhodnutí o rozvrhu) v § 335 a násl. s. ř. s. Podle § 335 odst. 1 o. s. ř. platí, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí může být nařízen, jen když oprávněný označí nemovitost, jejíž prodej navrhuje, a jestliže listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloží, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Nemovitostmi se při výkonu rozhodnutí jejich prodejem rozumí nemovité věci a byty nebo nebytové prostory ve vlastnictví podle zvláštního zákona. O tom, že byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, soud vyrozumí příslušný katastrální úřad.

Podle § 337 o. s. ř. dále platí: (1) Po právní moci usnesení o příklepu a po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem nařídí soud jednání o rozvrhu rozdělované podstaty. (3) K jednání soud předvolá účastníky rozvrhu, kterými jsou oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný, vydražitel, osoby, které podaly přihlášku, ledaže by jejich přihláška byla odmítnuta (§ 336f), a osoby, o nichž je známo, že v jejich prospěch váznou na nemovitosti závady s výjimkou těch, o nichž bylo rozhodnuto, že prodejem v dražbě nezaniknou [§ 336a odst. 1 písm. c)].

Podle § 337a o. s. ř. pak platí, že rozdělovanou podstatu tvoří nejvyšší podání a úroky z něho, popřípadě náhrady, které do podstaty připadají podle § 336n odst. 4, a na tyto náhrady započítaná jistota vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2.

Podle § 337b o. s. ř. dále platí: (1) Při rozvrhovém jednání se projednají pohledávky, které mohou být uspokojeny z rozdělované podstaty. 2) Každý z věřitelů, který je přítomen jednání, je povinen vyčíslit svou pohledávku a její příslušenství ke dni rozvrhového jednání a uvést, do jaké skupiny patří, a skutečnosti významné pro její pořadí. Pohledávky ostatních věřitelů a jejich příslušenství vyčíslí ke dni rozvrhového jednání a jejich skupinu a pořadí uvede soud podle údajů obsažených ve spisu. Po skončení rozvrhového jednání nelze přihlížet k té části pohledávek a jejich příslušenství, která nebyla vyčíslena. (3) Každý z účastníků rozvrhu může popřít vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí. K námitkám osob, které se k rozvrhovému jednání nedostavily, se nepřihlíží, ledaže by byly uplatněny a doloženy před jednáním.

Podle § 337c o. s. ř. platí: (1) Podle výsledků rozvrhového jednání se z rozdělované podstaty uspokojují postupně podle těchto skupin: a) pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby, b) pohledávky z hypotečních úvěrů nebo části těchto pohledávek sloužící ke krytí jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů, c) pohledávka oprávněného, pohledávka toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, pohledávky zajištěné zástavním právem a náhrada za věcná břemena nebo nájemní práva s výjimkou těch, o nichž bylo rozhodnuto, že prodejem nemovitosti v dražbě nezaniknou [§ 336a odst. 1 písm. c)], d) pohledávky nedoplatků výživného, e) pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud nebyly uspokojeny podle písmena c), f) ostatní pohledávky. (2) Nelze-li plně uspokojit všechny pohledávky patřící do téže skupiny, uspokojí se podle pořadí; pohledávky patřící do téže skupiny, které mají stejné pořadí, se uspokojí poměrně. (3) Nesplatné pohledávky zajištěné zástavním právem se považují při rozvrhu za splatné. (4) Úroky, úroky z prodlení nebo poplatek z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, jakož i náhrada nákladů řízení se uspokojují v pořadí jistiny. Nestačí-li rozdělovaná podstata, uhradí se před jistinou. Pokud ke krytí jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů slouží jen část pohledávky z pokračování
29 C- 9 -
a 230/2009

hypotečního úvěru, uspokojují se nároky uvedené ve větě první poměrně. (5) Pro pořadí je rozhodující a) u pohledávky oprávněného den, kdy k soudu výkonu došel jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, b) u pohledávky toho, jenž do řízení přistoupil jako další oprávněný, den, který se považuje za přistoupení k řízení, c) u přihlášené pohledávky den, kdy k soudu došla přihláška, d) u pohledávky zajištěné zástavním právem den vzniku zástavního práva, e) u náhrad za věcná břemena den vzniku věcného břemene, f) u náhrad za nájemní práva den vzniku nájemního práva. Pořadí pohledávky se stanoví podle toho

hlediska, které je pro ni výhodnější. (6) Po úhradě všech pohledávek, které mají být uspokojeny, se zbytek rozdělované podstaty vyplatí povinnému.

Podle § 337f o. s. ř. dále platí: (1) Po právní moci rozhodnutí o návrhu podle § 267a odst. 1 soud nařídí jednání o rozvrhu zbytku rozdělované podstaty. (2) K tomuto jednání soud nepředvolá účastníky rozvrhu, jejichž pohledávky byly podle předchozího rozvrhového usnesení zcela uspokojeny. Podle § 337g o. s. ř. platí: (1) V rozvrhovém usnesení soud přizná pohledávky jejich věřitelům; úhrada pohledávek, které vydražitel převzal (§ 336g, § 337b odst. 4), se přizná vydražiteli. (2) Náhradu za věcné břemeno nebo nájemní právo soud přizná vydražiteli, jestliže s tím souhlasí osoba, které svědčí právo z tohoto věcného břemene nebo nájemní právo (§ 337b odst. 5). (3) Přiznané částky soud vyplatí po právní moci rozvrhového usnesení. Konečně podle § 337h o. s. ř. platí: (1) Dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovitosti; ustanovení § 336g odst. 3 tím není dotčeno. (2) Dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají věcná břemena a nájemní práva na nemovitosti váznoucí; to neplatí u věcných břemen a nájemních práv, o nichž bylo rozhodnuto, že nezaniknou [§ 336a odst. 1 písm. c)], a u věcných břemen a nájemních práv, za něž byla poskytnuta vydražiteli náhrada (§ 337g odst. 2). (3) Po právní moci rozvrhového usnesení soud vyrozumí příslušný katastrální úřad o tom, zda zástavní práva váznoucí na nemovitosti zanikla nebo zda působí proti vydražiteli, jakož i o tom, jaká věcná břemena zanikla a jaká i nadále nemovitost zatěžují. (4) Byl-li výkon rozhodnutí zastaven, soud o tom vyrozumí po právní moci usnesení příslušný katastrální úřad.

Jak již bylo výše uvedeno, spornou otázkou v dané věci je, zda mohlo být z rozdělované podstaty uspokojeno i penále správce daně (pro které nebyla daňová exekuce nařízena a která do této exekuce nebyla ani přihlášena přihláškou pohledávky). Jak vidno z citovaných ustanovení občanského soudního řádu, ten v citovaných ustanoveních penále nezmiňuje; ostatně pojem penále není zmíněn ani v ostatních ustanoveních tohoto zákona. Penále tedy není občanským soudním řádem upraveno. Penále je však zmíněno v ZSDP, mj. v § 58, podle něhož se příslušenstvím daně rozumí vedle zvýšení daně, nákladů daňového řízení, úroků i penále; příslušenství daně přitom sleduje osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak. Stejně tak je penále zmíněno v rámci § 63 ZSDP (ve znění platném do 31. 12. 2006), podle něhož je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Penále se počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Penále je splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění.

Krajský soud tedy shrnuje, že penále není upraveno občanským soudním řádem, ale toliko zákonem o správě daní a poplatků. Penále je přitom jednou ze sankcí za nesplnění povinnosti zaplatit daň v termínu. Penále vzniká automaticky ze zákona a bez nutnosti jakéhokoliv úkonu správce daně, resp. bez možnosti ovlivnění této skutečnosti správcem daně. Penále z prodlení se nevyměřuje, ale pouze sděluje, a to nejpozději ve lhůtě pro vyměření daně; vyměřovat či dodatečně vyměřovat lze pouze daňovou povinnost. Počítá se za každý den prodlení s platbou daně, a to ode dne následujícího po původní splatnosti daně, až pokračování
29 C- 10 -
a 230/2009

do data platby této daně včetně. Penále tedy patří mezi sankce, které se uplatňují obligatorně v případě nesplnění povinnosti zaplatit daň ve stanoveném termínu. To ostatně plyne i z odborné literatury (k tomu srov. Kobík, J.: Správa daní a poplatků s komentářem, 6. aktualizované vydání, Anag 2008, s. 628 a násl.), jakož i judikatury Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 8. 11. 2007, č.j. 7 Afs 236/2006-78, přístupný na www.nssoud.cz. Krajský soud je proto v souladu se žalovaným názoru, že povinnost platit penále nevznikla daňovému dlužníkovi vydáním platebního výměru, ale přímo ze zákona; penále z prodlení nebylo možno vyměřit, ale toliko sdělit. I podle krajského soudu je totiž nutno respektovat specifika daňového řízení, kdy penále jakožto příslušenství daně vzniká přímo ze zákona a není možné jej vyměřovat. Vyměřovat či dodatečně vyměřovat lze pouze daňovou povinnost, penále vzniká na základě zákona a je vyčísleno pomocí matematické operace. Přístup zastávaný žalobcem by ad absurdum vedl k tomu, že penále (které je zákonným příslušenstvím pohledávky) by nemohlo být uspokojeno v rámci exekuce prodejem nemovitostí, resp. v rámci rozvrhu, což jistě nebyl úmysl zákonodárce. Jak přitom vyplývá ze správního spisu, o výši penále byl daňový dlužník informován (platebními výměry ze dne 8. 1. 2008, č.j. 1556/08/351911/6703 a 1554/08/351911/6703), přičemž správce daně přihlásil do exekuce daňovou pohledávku za nesplněnou daňovou povinnost za zdaňovací období roků 1997 a 1998 a příslušenství, které se k této pohledávce váže ze zákona (§ 63 ZSDP). Ostatně, jak vyplývá ze správního spisu, dne 18. 4. 2005 byla předmětná pohledávka navíc zajištěna zástavním právem, přičemž rozhodnutí o zřízení zástavního práva upřesnilo pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno; v rámci tohoto rozhodnutí jsou uvedeny daňové pohledávky, pro které byl vydán exekuční příkaz a zároveň je uveden odkaz na § 58 ZSDP, které obsahuje specifikaci příslušenství daňové pohledávky, podrobněji viz níže. Krajský soud tedy zcela přisvědčil argumentaci žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí, v důsledku čehož nemohl přisvědčit námitkám žalobce o nemožnosti uspokojení i penále správce daně (pro které nebyla daňová exekuce nařízena a která do této exekuce nebyla ani přihlášena přihláškou pohledávky). Podle krajského soudu tedy byla daňová exekuce nařízena i pro penále. Za popsané situace proto krajský soud nemohl přisvědčit námitkám žalobce obsaženým v prvním žalobním bodě, ve kterých dovozoval opak. Co se pak týče námitek obsažených ve druhém a třetím žalobním bodě odkazuje krajský soud primárně na výše uvedené. Jak již bylo opakovaně uvedeno, občanský soudní řád se použije pouze přiměřeně, přičemž ze ZSDP (lex specialis) vyplývá, že penále je příslušenstvím pohledávky. Z výše uvedených důvodů je proto irelevantní, že v ustanovení § 337c odst. 4 o. s. ř. není penále vyjmenováno. Co se týče argumentace žalobce, že správní orgán penále nepřihlásil, konstatuje krajský soud rovněž v souladu se žalovaným, že daňová pohledávka byla přihlášena již samotným vydáním exekučního příkazu, kterým byla nařízena daňová exekuce pro tuto pohledávku, přičemž vydáním exekučního příkazu byla přihlášena nejenom samotná daňová pohledávka, ale též i její příslušenství v podobě penále, které vzniká automaticky ze zákona a sleduje osud daně. Podrobněji viz výše. Z tohoto důvodu krajský soud nemohl přisvědčit žalobci v námitkách stran nepřihlášení předmětné pohledávky. Uvádě-lli žalobce, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 8. 3. 2005, č.j. 26781/05/351940/8568, se na penále nevztahovalo, uvádí krajský soud, že správce daně je na základě § 72 ZSDP oprávněn zřídit zástavní právo k zajištění daňové pohledávky. ZSDP přitom upravuje pouze některé otázky zástavního práva, v dalším odkazuje na ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu (§ 72 odst. 1 in fine ZSDP). Podle § 155 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství pohledávky. Právní úprava tedy i podle krajského soudu umožňuje zřídit zástavní právo i pro účely zajištění příslušenství pohledávky, kterým je podle ZSDP i penále. Předmětné rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 8. 3. 2005, č.j. 26781/05/351940/8568, přitom i podle krajského soudu splňuje všechny zákonné náležitosti rozhodnutí (§ 32 odst. 2 a § 72 ZSDP). Zmíněným rozhodnutím zřídil správce daně zástavní pokračování
29 C- 11 -
a 230/2009

právo k zajištění přesně vymezených daňových pohledávek (které byly specifikovány číslem jednacím platebního výměru a dobou vydání), přičemž ve výroku tohoto rozhodnutí se uvádí i to, že zástavní právo je zřizováno i k zajištění příslušenství těchto pohledávek s odkazem na § 58 ZSDP (které považuje penále za příslušenství daně). Z tohoto stavu věci je proto krajský soud názoru, že identifikace předmětu zástavního práva byla jednoznačná, přičemž jak již bylo výše uvedeno, zástavní právo sloužilo zcela v souladu se zákonem i k zajištění příslušenství daně (jeho penále). Krajský soud proto nemohl přisvědčit námitkám o neurčitosti či nesrozumitelnosti předmětného rozhodnutí, jak tvrdil žalobce v žalobě.

Krajský soud nemohl přisvědčit ani námitkám obsaženým v dalším žalobním bodě. Krajský soud totiž není názoru, že by správce daně porušil rovnost účastníků předmětného řízení, či že by v rozporu se zákonem znevýhodnil ostatní věřitele, jak tvrdil žalobce v žalobě. Správce daně (který byl v postavení orgánu vykonávajícího exekuci, jakož i v postavení oprávněného – podrobněji k tomu srov. Kobík, J. Správa daní s komentářem, 6. aktualizované vydání, Anag 2008, s.6 95, jakož i judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 10. 12. 2009, čj. 2 Afs 73/2009-39) respektoval při svém postupu všechna relevantní zákonná ustanovení. Krajský soud je přitom názoru, že zákonná úprava umožňující vystupovat jak v pozici oprávněného, tak i orgánu vykonávajícího exekuci je v souladu s ústavním pořádkem. Stát veden i zájmem na řádném výběru daní (k tomu srov. podpůrně i nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2096/07, či nález ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05) je podle krajského soudu oprávněn legislativně upravit, že v případě daňové exekuce bude postupováno jinak než v rámci exekuce jiné (např. exekuce vedené podle o. s. ř.). Podle krajského soudu zákonodárce řádně zmocnil správce daně (na rozdíl od

ostatních subjektů) k uvedenému postupu a nelze tak správci daně vytýkat, že postupoval v souladu s tímto zákonným zmocněním. Shledával-li žalobce porušení rovnosti v tom, že v rámci rozvrhu bylo uspokojeno i penále, odkazuje krajský soud na výše uvedené, kde se tímto již podrobně zabýval. Poukazoval-li žalobce na tom, že při exekuci podle občanského soudního řádu nebo podle exekučního řádu by finanční úřad svou další pohledávku musel do řízení přihlásit jako každý jiný oprávněný nebo věřitel, konstatuje krajský soud, že v předmětné věci probíhala exekuce primárně podle ZSDP. Jak již přitom bylo opakovaně uvedeno, ZSDP mezi příslušenství řadí i penále a správní orgány tedy postupovaly v souladu se zákonem. Námitkám o porušení rovnosti tedy krajský soud rovněž nemohl přisvědčit. Krajský soud se v této souvislosti zabýval i v úvahu přicházející paralelou k judikatuře Ústavního soudu ve vztahu k § 64 zákona o konkurzu a vyrovnání (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04), kterou byla změněna dřívější praxe správních orgánů (podpořená navíc i stanoviskem pléna Nejvyššího správního soudu), neshledal však s ohledem na skutkové a právní rozdíly důvody pro aplikaci tam vysloveným názorů na předmětnou věc.

Co se pak týče námitek obsažených v posledním žalobním bodě (podle žalobce není finanční úřad oprávněn svým rozhodováním zasahovat do práv a povinností osob, které nejsou daňovými subjekty, či tzv. třetími osobami, přičemž je názoru, že nebyl ani daňovým subjektem, ani tzv. třetí osobou), konstatuje krajský soud, že daňová exekuce se nařizuje mimo jiné vydáním exekučního příkazu na prodej nemovitostí (§ 73 odst. 6 písm. d) ZSDP). Ust. § 73 odst. 7 ZSDP pro účely daňové exekuce stanoví přiměřené použití o. s. ř. Vydá-li pak správce daně exekuční příkaz na prodej nemovitostí, bude při provádění daňové exekuce

postupovat i dle pravidel obsažených v občanském soudním řádu, přičemž má postavení soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2009, čj. 2 Afs 73/2009-39, či rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2006, čj. 15 Ca 81/2005-26). Správce daně je tedy oprávněn při rozvrhovém jednání jednat jako soud, tedy pokračování
29 C- 12 -
a 230/2009

zcela suplovat jeho roli. Podrobněji k jeho oprávněním viz § 335 a násl. o. s. ř. Z výše uvedeného tedy plyne, že správce daně je v rámci rozvrhového jednání, resp. při rozvrhovém usnesení, oprávněn jednat se všemi subjekty, se kterými byl oprávněn jednat soud, v důsledku čehož nelze hovořit o tom, že správce daně nebyl oprávněn jednat se žalobcem.

Z výše uvedených důvodů proto krajskému soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaloižl proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci žalobce úspěšný ve věci nebyl a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Protože soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, nebylo možno osobám zúčastněným na řízení přiznat právo na náhradu nákladů řízení, jelikož jim žádné náklady ve smyslu § 60 odst. 5 věta první s. ř. s. nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 28.2.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru