Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 224/2008 - 50Rozsudek KSBR ze dne 17.08.2010

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
Na 304/2010 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 224/2008 – 50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce F plus H s.r.o., se sídlem v Třebíči, Zborovská 856/49, zast. Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, se sídlem v Liberci, Komenského 87/3, proti žalovanému Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 7. 2008,

č.j. 8508/08-1101-702729, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze

dne 23. 11. 2007, č.j. 124909/07/330910/9219, dále proti rozhodnutí

Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 7. 2008, č.j. 8509/08-1101-

702729, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 23. 11. 2007,

č.j. 124908/07/330910/9219, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce včas podanou žalobou brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2008, č.j. 8508/08-1101-702729, jemu předcházejícímu rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 23. 11. 2007, č.j. 124909/07/330910/9219, a dále proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2008, č.j. 8509/08-1101-702729, a jemu předcházejícímu rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 23. 11. 2007, č.j. 124908/07/330910/9219. Navrhl, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a žalovaného zavázal k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že v předchozích řízeních došlo ke zkrácení žalobcových práv chybnou aplikací práva a řízení probíhající u žalovaného i správce daně 1. stupně měla podstatné vady, které měly nebo mohly mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Namítl, že právní názor žalovaného v napadených rozhodnutích je nesprávný, neboť žalobci měl být za prodlení v důsledku jeho chování předepsán úrok z prodlení podle ustanovení § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 255/1994 Sb., zákona č. 323/1996 Sb., zákona č. 230/2006 Sb., zákona č. 270/2007 Sb., (tj. ve znění účinném od 1.1.2007 - dále jen „ZSDP 2007“), který je pro žalobce příznivější, a nikoli penále podle ustanovení § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „ZSDP 2006“). Dále namítl, že odvolání nebylo projednáno v souladu se zásadou projednací a v důsledku toho nebylo žalobci umožněno, aby se seznámil se všemi podklady jak bylo penále stanoveno, jak vznikly jednotlivé přeplatky, jak byly evidovány přeplatky a nedoplatky na osobním účtu, kdy byly vymoženy částky v exekučním řízení. Zástupkyně žalobce mohla do správního spisu nahlížet pouze omezeně, jí požadované písemnosti jí nebyly poskytnuty, nebylo jí umožněno nahlédnout do žádné z předkládacích zpráv, nebyl jí předložen komplexní obsah spisu, čímž byl žalobce omezen ve svém právu řádně formulovat jak odvolací, tak i žalobní body. Závěrem namítl, že výše předepsaného daňového penále neprojde testem přiměřenosti ceny peněz v místě a čase, tzv. obvyklé ceně peněz, neboť stanovené penále neodpovídá obvyklé ceně peněz a je významně odlišné od diskontní sazby a také obvyklé výši úroků v Evropské unii. Výše předepsaného daňového penále neobstojí z pohledu zásady přiměřenosti, kterou má každý stát Společenství aplikovat ve svých vnitřních procesních pravidlech, aby nebylo zatíženo či dokonce znemožněno uplatňování komunitárního práva (např. C 84/94, C 284/94, C 401/95) a zavádí tak neodůvodněné rozdíly mezi subjekty v různých členských státech Evropské unie. S ohledem na přistoupení České republiky k Evropské unii k 1.5.2004, je nutné, aby vnitrostátní předpisy byly harmonizovány v souladu s právem EU – Smlouvou o založení Evropského společenství. V této souvislosti poukázal na srovnávací zprávu OECD z října 2006.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě zdůraznil, že meritem věci je posouzení právní otázky oprávněnosti a zákonnosti penalizace tak, jak ji realizoval svým postupem správce daně 1. stupně. K úvodní námitce žalobce týkající se nesprávného právního názoru žalovaný uvedl, že již v rámci odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí podal dostatečné zdůvodnění svého právního názoru k aplikaci ustanovení § 63 ZSDP ve znění platném pro projednávanou věc a k postupu správce daně 1. stupně z hlediska hmotněprávních i procesněprávních daňových zákonů a současně se vypořádal s námitkami vznesenými žalobcem v průběhu odvolacího řízení. Žalovaný proto odkázal na odůvodnění těchto rozhodnutí, v nichž shrnul veškeré relevantní skutečnosti daňového řízení předcházející vydání žalobou napadených platebních výměrů, kterými byla žalobci sdělena výše penále, jež je pouze logickým důsledkem té skutečnosti, že od vzniku povinnosti uhradit daň vj ejí správné výši až do data této úhrady, byl žalobce s její úhradou v prodlení. Požadovaný postup žalobce, aby bylo aplikováno to znění ustanovení § 63 ZSDP, které je pro něj v době sdělení platebního výměru příznivější, je nejen v rozporu s přechodnými ustanoveními zákona č. 230/2006 Sb., ale i s nastavením způsobu vzniku této sankce, která vzniká ze zákona prvním dnem prodlení (tyto dny nastaly v roce 2004), čímž by došlo nepřípustně retroaktivně ke změně. Současně by tak byla zakotvena i nerovnost daňových subjektů, což by znamenalo rozpor se základní zásadou rovnosti postavení všech daňových subjektů před správcem daně. K námitce žalobce, že odvolání nebylo projednáno v souladu se zásadou projednací, žalovaný zdůraznil, že povinnost nařídit před vydáním rozhodnutí v daňovém řízení ústní jednání, nevyplývá ani ze zákona ani z ustálené soudní judikatury. Uvedl, že tento závěr potvrzuje i ustanovení § 2 odst. 4 ZSDP a tam zakotvená zásada neveřejnosti daňového řízení a ustanovení § 50 ZSDP neukládající odvolacímu orgánu povinnost vést s odvolatelem před vydáním rozhodnutí ústní jednání. Současně žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že mu nebylo umožněno řádné nahlížení do správního spisu, a to především s přímým odkazem na soudu předložený spisový materiál správce daně 1. stupně. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že správce daně 1. stupně vede pro každý daňový subjekt osobní účet, na kterém eviduje jeho daňové a platební povinnosti, jejich úhrady nebo zánik, aby měl přehled o jeho daňových nedoplatcích nebo vratitelném přeplatku. Vedení této evidence je podrobně upraveno v ustanovení § 62 ZSDP a výpis z této evidence byl žalobci k dispozici po celou dobu daňového řízení. K námitce žalobce týkající se testu přiměřenosti ceny peněz s poukazem na srovnávací studii OECD žalovaný uvedl, že Česká republika jako člen OECD aplikuje zásady a doporučení, které tato mezinárodní organizace vydává. Tyto zásady a doporučení však nejsou bez dalšího pro Českou republiku právně závazné. Veškerá doporučení jsou směřována příslušným státním orgánům k využití při jejich činnosti, neupravují však přímo práva a povinnosti daňových poplatníků a k jejich aplikaci v jednotlivých státech dochází prostřednictvím činnosti státní (daňové) správy, která tato doporučení v rozsahu konkrétní akceptace, resp. výhrad uplatňuje a přizpůsobuje podmínkám českých daňových zákonů (viz Pokyny MF ČR). Žalovaný uzavřel, že platební výměry na daňové penále byly vydány podle ustanovení § 63 ZSDP 2006, tudíž postup správce daně 1. stupně byl zcela zákonný, neodporující pravidlům stanoveným jak vnitrostátním tak komunitárním právem a respektující zásadu rovnosti všech daňových subjektů před správci daně. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující, ve věci relevantní skutečnosti.

Správce daně 1. stupně vydal dne 23. 11. 2007 platební výměr č.j. 124909/07/330910/9219 na daňové penále podle ustanovení § 63 ZSDP ve znění účinném do účinnosti zákona č. 230/2006 Sb. a podle čl. VI přechodných ustanovení zákona č. 230/2006 Sb., kterým žalobci sdělil předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou dle zvláštní sazby za zdaňovací období od 1.1.2003 do 31.12.2003 v celkové výši 127.189,- Kč, jehož nedílnou součástí se stal rovněž výpočet celkové částky předpisu penále zohledňující všechny skutečnosti, které výši penále ovlivnily.

Odvolání žalobce proti tomuto platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím ze dne 2.7.2008, č.j. 8508/08-1101-702729, zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména podrobně uvedl jakým způsobem žalobce plnil svou odvodovou povinnost za dané zdaňovací období a protože původní dny splatnosti daňové povinnosti nastaly v roce 2004 a žalobce se ocitl s touto svou daňovou povinností v prodlení, vypočítal správce daně 1. stupně penále za každý den prodlení vs ouladu s ustanovením § 63 ZSDP 2006, tj. ve znění účinném do 31.12.2006.

Správce daně 1. stupně rovněž vydal dne 23. 11. 2007 platební výměr č.j. 124908/07/330910/9219 na daňové penále podle ustanovení § 63 ZSDP ve znění účinném do účinnosti zákona č. 230/2006 Sb. a podle čl. VI přechodných ustanovení zákona č. 230/2006 Sb., kterým žalobci sdělil předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období od 1.1.2004 do 31.12.2004 v celkové výši 5.950,- Kč, jehož nedílnou součástí se stal rovněž výpočet celkové částky předpisu penále zohledňující všechny skutečnosti, které výši penále ovlivnily.

Odvolání žalobce proti tomuto platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím ze dne 2.7.2008, č.j. 8509/08-1101-702729, zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména podrobně uvedl jakým způsobem žalobce plnil svou odvodovou povinnost za dané zdaňovací období a protože původní dny splatnosti daňové povinnosti nastaly v průběhu roku 2004 a zdaňovacího období roku 2005 a žalobce se ocitl s touto svou daňovou povinností v prodlení, vypočítal správce daně 1. stupně penále za každý den prodlení v souladu s ustanovením § 63 ZSDP 2006, tj. ve znění účinném do 31.12.2006.

Pro úplnost soud uzavírá, že z obsahu správního spisu vyplývá, že zástupkyni žalobce bylo umožněno nahlížet do správního spisu, byly jí poskytnuty opisy písemností, o jejích procesních návrzích, námitkách a stížnostech bylo správními orgány v průběhu trvání správního řízení rozhodnuto. Zástupkyně žalobce písemnou žádostí ze dne 15.11.2007 požádala správce daně 1. stupně o opisy nebo stejnopisy či výpisy nebo potvrzení o všech skutečnostech ve spisu obsažených a dále o opis obsahu spisu. Následnou výzvou k odstranění vad podání ze dne 27.11.2007, č.j. 125633/07330911/3854, vyzval správce daně 1. stupně zástupkyni žalobce, aby ve lhůtě do 8 dnů svou žádost o vydání opisů nebo stejnopisů upřesnila tak, aby byly patrné jaké opisy, stejnopisy či výpisy, kterých písemností ze spisu požaduje, popř. jakých daní a za jaká zdaňovací období, zda požaduje jen opisy úkonů správce daně či i podání daňového subjektu. Zároveň byla vyzvána, aby sdělila správci daně 1. stupně termín, kdy se dostaví k nahlédnutí do spisu a k převzetí požadovaných opisů žádaných písemností. Na tuto výzvu zástupkyně žalobce nereagovala, jen písemnou žádostí ze dne 16.2.2008 urgovala vyřízení své původní žádosti. Následnou výzvou správce daně 1. stupně ze dne 26.2.2008, č.j. 27989/08/330913/3854, byla zástupkyně žalobce vyzvána ke spolupráci podle ustanovení § 2 odst. 2 ZSDP tak, aby především výslovně označila písemnosti, jejichž opis požaduje a současně jí byly ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 ZSDP stanoveny 2 termíny k jejich osobnímu převzetí, a to dne 26.3.2008 v době od 8.00 do 17.00 hodin a dne 2.4.2008 v době od 8.00 do 17.00 hodin, dále byla vyzvána k potvrzení jednoho z těchto termínů s tím, že jiný termín je možné předem dohodnout. Bez předchozí dohody se zástupkyně žalobkyně dostavila dne 14.4.2008 ke správci daně 1. stupně, z protokolu o ústním jednání před správcem daně 1. stupně ze dne 14.4.2008, č.j. 65844/08/330911/3854, je zřejmé, že jednání

bylo zahájeno v 11.15 hodin a skončeno v 19.20 hodin, z jeho obsahu vyplývá, že bylo značně komplikované, zástupkyni žalobce bylo umožněno nahlédnout do listin týkajících se žalobce, bylo jí umožněno tyto listiny vyfotit a na závěr převzala 12 listů soupisu písemností. Protože tyto písemnosti nedopatřením zůstaly u správce daně 1. stupně, následně dne 24.4.2008 byly zástupkyni žalobce zaslány. V tomto duchu pak pokračovala vzájemná součinnost mezi správními orgány a zástupkyní žalobce. K dokreslení této skutečnosti viz rozhodnutí správce daně 1. stupně ze dne 27.5.2008, č.j. 78458/08/330911/3854, rozhodnutí žalovaného ze dne 11.9.2008, č.j. 14659/08-1500-704293, úřední záznam správce daně 1. stupně ze dne 8.10.2008, č.j. 114105/08/330911/3025, rozhodnutí správce daně 1. stupně ze dne 17.12.2008, č.j. 128843/08/330911/3854, rozhodnutí žalovaného ze dne 22.12.2008, č.j. 21905/08-1500-704293, vyrozumění o vyřízení stížnosti správcem daně 1. stupně ze dne 6.1.2009, č.j. 728/09/330910702091.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.) .

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

K úvodní žalobní námitce týkající se nesprávného právního názoru žalovaného je třeba zdůraznit, že původní den splatnosti obou výše uvedených daní, tj. daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou dle zvláštní sazby za zdaňovací období od 1.1.2003 do 31.12.2003 a daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období od 1.1.2004 do 31.12.2004, nastal do 31.12.2006, tudíž pro daně, jejichž původní den splatnosti nastal do tohoto data, je třeba aplikovat ustanovení § 63 ZSDP 2006, tj. ve znění účinném do 31.12.2006.

Podle ustanovení § 63 odst. 1 ZSDP 2006 daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti.

Podle ustanovení § 63 odst. 2 ZSDP 2006 penále se počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Daňový dlužník je povinen zaplatit za každý den prodlení penále ve výši 0,1 % z nedoplatku daně. Nedoplatky na poplatcích a příslušenství daně se nepenalizují. Penále stanovené podle tohoto ustanovení se uplatní nejdéle za 500 dnů prodlení; za každý další den prodlení se uplatní penále ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí.

Podle čl. VI. Přechodných ustanovení bodu 3. věta druhá zákona č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (přičemž čl. nabyl účinnosti dnem 1.1.2007) pro daně, jejichž původní den splatnosti nastal do účinnosti tohoto zákona, se použije § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do účinnosti tohoto zákona.

Penále je příslušenstvím daně, sdílí její osud a v daňovém řízení se nikdy nevyskytuje samostatně, nýbrž je vázáno na daň již vyměřenou a splatnou. Počítá se za každý den prodlení s platbou daně, a to ode dne následujícího po původní splatnosti daně, až do data platby této daně včetně. Nabíhá automaticky, bez možnosti ovlivnění této skutečnosti správcem daně. Penále není daní, a proto se nevyměřuje; k jeho výši dospívá správce daně prostou matematickou operací, kterou daňovému subjektu sděluje formou platebního výměru. Nezjišťují se zde skutečnosti rozhodné pro určení výše původní daňové povinnosti, tak jak je tomu u daně při vyměřovacím řízení, vytýkacím řízení či daňové kontrole, neboť v každém okamžiku daňového řízení nastalém po splatnosti daně lze penále vypočíst na základě již učiněného rozhodnutí o dani. Platební výměr na daňové penále nemá nic společného s vyměřováním daně, a nelze jej tedy chápat tak, že by se penále zjišťovalo a předepisovalo dle stejných pravidel a ve stejném režimu jako daň samotná. Nejen z povahy tohoto institutu, ale i z jeho systematického zařazení v zákoně je zřejmé, že předepisování penále nespadá do vyměřovací fáze daňového řízení, ale do fáze placení (vybírání) daní. Daňový dlužník je o výši penále pouze „vyrozuměn“ a platební výměr na penále z prodlení s placením splatné částky daně je pouze deklaratorním správním aktem. K tomuto srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.2.2008, č.j. 9 Afs 96/2007-43, dostupný na www.nssoud.cz.

V daném případě je tedy zřejmé, že platební výměry na daňové penále, nemají povahu konstitutivního rozhodnutí, tak jak by tomu bylo v případě vyměření daně. Tyto platební výměry na daňové penále pouze deklarují stav, který nastal bez přičinění správce daně ex lege, tj. povinnost, která žalobci vznikla vdů sledku neuhrazeného splatného nedoplatku na dani. Právní posouzení věci správním orgánem 1. stupně v návaznosti na potvrzující rozhodnutí žalovaného, bylo tedy zcela souladné se zákonem a z tohoto důvodu nebyla úvodní žalobní námitka žalobce soudem shledána důvodnou.

V kontextu právního posouzení úvodní žalobní námitky, soud zdůrazňuje, že ani následující žalobní námitka spočívající v tvrzení o porušení zásady projednací před odvolacím orgánem, nebyla shledána důvodnou. V ustanovení § 2 odst. 2 ZSDP je zakotvena zásada součinnosti (někdy též nazývaná jako zásada projednací) spočívající v tom, že správci daně jsou povinni postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty. Zásada součinnosti tvoří jediný komplex se zásadou spolupráce vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 9 ZSDP, podle které je právem i povinností všech daňových subjektů úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybírání daně (srov. Kindl, M., Telecký, D., Válková, H., Zákon o správě daní a poplatků, Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2002 str. 40 a násl.). Požadavek žalobce na nařízení ústního jednání ve věci projednání odvolání před žalovaným by měl smysl pouze v případě, pokud by bylo možno předpokládat, že konání tohoto ústního jednání povede k objasnění věci, k odstranění rozporů a pochybností a ve svém důsledku ke správnému stanovení daňové povinnosti. Z obsahu doplnění odvolání žalobce ze dne 31.3.2008 proti platebním výměrům na daňové penále argumentačně vyplývá, že prioritně směřovalo zejména proti právnímu posouzení věci, nikoli proti výpočtu vyúčtování daňového penále. Z tohoto pohledu je tedy evidentní, že nařízení ústního jednání ve věci projednání odvolání, jehož prioritní námitka je vystavěna na nesprávnosti právního posouzení věci správcem daně 1. stupně, by se míjelo svým významem; navíc daňové řízení není vystavěno na zásadě projednací, ale na zásadě vyšetřovací. V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2007, č.j. 7 Afs 114/2006-78, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „ Z judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 23, č. 133), vyplývá toliko skutečnost, že „se i na daňové řízení vztahuje pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená umožnit stěžovateli, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny),“ nelze z ní však v žádném případě dovodit povinnost správce daně, resp. správního orgánu, nařídit v daňovém řízení ústní jednání před vydáním rozhodnutí. Tento závěr potvrzuje i ust. § 2 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků a tam zakotvená zásada neveřejnosti daňového řízení a ust. § 50 citovaného zákona neukládající odvolacímu orgánu povinnost vést se stěžovatelkou před vydáním rozhodnutí ústní jednání.“ Lze tedy uzavřít, že nařízení ústního jednání ve věci projednání odvolání ohledně povinnosti, která žalobci vznikla v důsledku neuhrazeného splatného nedoplatku na dani, tedy ex lege, považuje soud za nadbytečné.

Pokud jde o námitky žalobce týkající se omezené možnosti nahlížení do správního spisu, ani tyto soud nepovažuje za důvodné. Z obsahu správního spisu má soud za prokázané, že vzájemná součinnost mezi správními orgány a zástupkyní žalobce byla značně komplikovaná, ale zástupkyni žalobce fakticky nebylo bráněno v právu nahlížet do správního spisu, pokud žádala o poskytnutí opisů písemností týkajících se žalobce, tyto jí byly rovněž poskytnuty, o všech jejích procesních návrzích, námitkách a stížnostech bylo správními orgány rozhodnuto. Námitky týkající se nesprávné výše stavu osobního účtu žalobce nebyly vzneseny.

Ani závěrečná námitka žalobce obsáhle namítající, že výše daňového penále neobstojí z pohledu zásady přiměřenosti, nebyla soudem shledána důvodnou. Soud samozřejmě souhlasí s tím, že penále má negativní dopad do majetkové sféry daňového subjektu – viz. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 7 Ca 54/2007, podle něhož: „Penále z nezaplacené daně (§ 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je vyšší, než běžná úroková míra, neboť v sobě zahrnuje i trestní aspekt. Také v obchodním styku je běžné, že sankční poplatky ve smlouvách jsou dokonce výrazně vyšší, než běžná úroková míra.“ Ovšem z toho nevyplývá, že bylo možné na věc aplikovat závěry trestního práva hmotného (zejm. v podobě příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele trestného činu). Daňové právo tvoří fiskální část finančního práva, které je samostatným odvětvím českého právního řádu, které má své samostatné zásady; tudíž není možné přenášet zásady jednoho právního odvětví do jiného podle toho, zda je to pro dotčený subjekt výhodné či nikoli. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrazzini proti Itálii, č. 44759/98 ze dne 12.7.2001, z něhož vyplývá, že daňové řízení nelze považovat za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené v České republice pod č. 209/1992 Sb. Nutno zopakovat a uzavřít, že splatnost obou daní, na nichž vznikl nedoplatek, nastala před datem 31.12.2006, tudíž aplikace ustanovení § 63 ZSDP 2006, tj. ve znění účinném do 31.12.2006, byla ze strany správních orgánů správná. Z tohoto důvodu soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování zprávou OESD z října 2006, a to pro nadbytečnost. Pro úplnost pak soud uzavírá, že pokud by vt omto směru akceptoval argumentaci žalobce, porušil by zásadu rovnosti daňových subjektů, neboť by nezákonně zvýhodnil daňové subjekty s liknavějším přístupem k plnění svých daňových povinností, což by byla konstrukce fakticky neudržitelná a nezákonná.

V této souvislosti lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.2.2007, č.j. 2 Afs 159/2005-43, podle něhož: „Sazby penále (…) jednak nemají likvidační, vyvlastňující či lichvářskou povahu, jakkoli jsou nepochybně citelné, jednak v dlouhodobém časovém horizontu reflektují ekonomickou realitu, v daném případě cenu peněz. Vedle funkce spočívající v motivaci daňového subjektu k řádnému a včasnému plnění jeho povinností mají i funkci paušalizované náhrady eventuelní újmy, kterou může stát jako příjemce daně utrpět, neobdrží-li ji řádně a včas a musí-li si kvůli tomuto výpadku daňových příjmů opatřit peníze jiným způsobem. (…) Penále má povahu sankčního úroku, který – aby mohl plnit svoji sankční funkci, jak o ní bylo pojednáno výše (tj. zejména funkci preventivní a odstrašovací a funkci odplaty za porušení práva) – musí být pro toho, kdo jej má platit, citelnou zátěží, a tedy jistě znatelně vyšší než je obvyklá cena peněz na úvěrovém trhu.“

S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci soudu nezbylo, aby žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 7. 2008, č.j. 8508/08-1101-702729, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 23. 11. 2007, č.j. 124909/07/330910/9219, dále proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 7. 2008, č.j. 8509/08-1101-702729, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 23. 11. 2007, č.j. 124908/07/330910/9219, jako nedůvodnou v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1, věta prvá, s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů

po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 17. srpna 2010

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru