Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 209/2009 - 27Rozsudek KSBR ze dne 19.09.2011

Prejudikatura

1 Afs 73/2006


přidejte vlastní popisek

29 Ca 209/2009-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Zuzany Bystřické a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. I. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem, se sídlem v Praze, Bořivojova 21, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Bučovicích, se sídlem v Bučovicích, Slovenská 910 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního úřadu v Bučovicích ze dne 20.8.2009, č.j.:

20380/09/342970701842, sezrušuje pro nezákonnost a věc se vrací

k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, na účet jeho daňového poradce JUDr.

Jaroslava Kobíka, se sídlem v Praze, Bořivojova 21, náklady řízení ve výši

6.800,- Kč, do třiceti dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 20.8.2009, č.j.: 20380/09/34297070 1842, zamítl reklamaci žalobce proti písemnosti správce daně ze dne 10.6.2009, č.j. 15892/09/342970701842, ve věci evidence daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí a proti postupu správce daně při evidenci daně žalobce v procesním postavení daňového ručitele. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správce daně vycházel z konzistentní dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci daňového ručení, ale i z právních pokračování
29 C- 2 -
a 209/2009

závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2006, č.j. 1 Afs 73/2006-55. Dle žalovaného není zánik ručitelského vztahu upraven normami finančního práva, je proto třeba při posouzení zániku daňově ručitelské povinnosti v případě zániku daňového dlužníka (právnické osoby bez právního nástupce) vycházet z úpravy soukromoprávní a současně z judikatury civilních soudů k dané problematice, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006, sp.zn. 21 Cdo 1198/2005. Z citovaného rozsudku vyplývá, že zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce, není tu dle daného právního a skutkového stavu nikoho, na koho by přešla její povinnost plnit, tedy kdo by v postavení dlužníka byl povinen splnit daný dluh. V zákoně se na rozdíl od fyzických osob výslovně neuvádí, jaké má tato skutečnost právní následky ve vztahu k dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby neuhrazeny. Část právní teorie a praxe dovozuje, že dluh zanikl. Z takového závěru však dle Nejvyššího soudu nelze dovozovat, na základě principu akcesority, že by bez dalšího zaniklo i zajištění pohledávky poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka, má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami. Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele tedy není dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá právnická osoba. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. Závěr, že zajišťovací institut nezaniká, jestliže dluh nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, je dle Nejvyššího soudu obecně platný pro všechny právní prostředky zajištění závazků poskytnutého třetími osobami a ustanovení § 311 odst.2 obchodního zákoníku, podle kterého ručení nezaniká, jestliže závazek zanikl pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem. Tento závěr se vztahuje k institutu ručení upraveném normami soukromoprávními. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 30.11.2006, sp.zn. 1 Afs 73/2006 nelze striktně dělit institut ručení upravený v normách veřejnoprávních a soukromoprávních, ale je třeba vycházet z institutu ručení, který je propracován teorií a judikaturou soukromého práva. Proto je třeba uvedený závěr Nejvyššího soudu aplikovat i v případě zákonného ručení v rámci daňového řízení. K námitce nesprávnosti postupu správce daně při zajišťování splnění daňových povinností žalovaný uvedl, že daň z převodu nemovitostí byla správcem daně vyměřena platebním výměrem ze dne 29.5.1997, č.j. 9189/97/342970/2987, v řádném zákonném termínu. Jelikož daň nebyla v termínu splatnosti uhrazena, po uplynutí lhůty splatnosti byl daňový dlužník vyzván výzvou k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Po marném uplynutí lhůty k zaplacení daňového nedoplatku a poté, co dle smlouvy o prodeji podniku ze dne 21.3.1997 přešel veškerý majetek dlužníka na Ing.arch. Z. K., byl v souladu s ustanovením § 57 odst.5 ZSDP k úhradě daňového nedoplatku vyzván v zákonné lhůtě ručitel – žalobce.

Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou shrnul do čtyř žalobních bodů. V prvním uvedl, že ručil za daň z převodu nemovitostí daňového dlužníka UP Bučovice, a.s. v likvidaci. Žalovaný potvrdil, že na osobním účtu daňového dlužníka neeviduje nedoplatek na dani z důvodu zániku společnosti. Jestliže tedy zanikl daňový dlužník i jeho daňová pohledávka, zanikl rovněž ručitelský závazek, kterým byla tato pohledávka zajišťována. Žalobce svoji argumentaci opíral o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2006, č.j. 1 Afs 73/2006-55, podle něhož při neexistenci výslovné právní úpravy, která by činila průlom do principu akcesority, je nutno trvat na tom, že se uplatní veškeré důsledky vyplývající z principu akcesority, mezi něž patří také zánik ručitelského závazku v případě pokračování
29 C- 3 -
a 209/2009

zániku samotné pohledávky. Přesto žalovaný opřel svoje rozhodnutí o právní názor Nejvyššího soudu ČR, jak uvedeno shora v rozhodnutí ze dne 9.2.2006 č.j. 21 Cdo 1198/2005. Tento právní názor se výslovně týká zajištění poskytnutých třetími osobami podle občanského zákoníku a Nejvyšší správní soud neposuzoval tuto právní otázku z hlediska daňových zákonů, kdy ručení nastává výhradně přímo ze zákona a nikoli z vůle ručitele. Daňové zákony na rozdíl od obchodního zákoníku žádnou výslovnou úpravu pro případ zániku právnické osoby bez právního nástupce nemají. Daňový řád pouze v ustanovení § 57 odst.4 stanoví, že daňová povinnost zaniklých právnických osob přechází na jejich nástupce. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku dospěl k závěru, že institut ručení je obecným institutem celého právního řádu a vyznačuje se dvěma základními znaky: akcesoritou a subsidiaritou. „Z akcesority vyplývá, že závazek ručitele je existenčně závislý na závazku hlavním: zanikne-li pohledávka, jejíž splnění ručitel zajišťuje, zanikne též ručitelův závazek, a to právě jako projev zmíněné akcesority“. Subsidiarita ručitelského závazku znamená, že ručitel je povinen uspokojit pohledávku věřitele až tehdy, neuspokojí-li ji dlužník. Tento výklad ručitelského závazku je platný jak pro veřejnoprávní tak i pro soukromoprávní ručení. V posuzované věci Nejvyšším správním soudem došlo k zániku společnosti, která byla dlužníkem a soud uzavřel, že pokud zanikla právnická osoba bez právního nástupce, pak zanikly i její závazky, neboť práva ani povinnosti nemohou existovat jako bezsubjektivní. „Tato skutečnost nemůže být bez vlivu na ručitelský závazek, který má akcesorickou a subsidiární povahu. Při neexistenci výslovně úpravy, která by činila průlom do principu akcesority v tom směru, že by předepisovala trvání ručitelského závazku zaplatit daňový nedoplatek i po zániku povinnosti platit daň, je nutno trvat na na tom, že se uplatní veškeré důsledky vyplývající z principu akcesority. Mezi tyto důsledky náleží rovněž zánik ručitelského závazku v případě zániku pohledávky, která je ručením zajišťována.“ Žalobce k uvedenému poznamenal, že i v případě společnosti UP Bučovice, a.s. v likvidaci došlo k jejímu zániku bez právního nástupce, jedná se tedy o zcela shodný případ. Argumentoval-li žalovaný shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, pak použil pouze část argumentace a pominul shora citovaného závěry. Pokud jde o rozdílný názor Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud otázku zkoumal výhradně v oblasti práva soukromého, nebral tedy v úvahu rozdíly mezi právem soukromým a veřejným. Netvrdil, že se jeho závěry bezezbytku vztahují i na právo veřejné, tedy na výklad a aplikaci daňových zákonů.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný nepostupoval při zajišťování splnění daňových povinností dlužníkem správně. Kupní smlouvu, uzavřenou mezi žalobcem a UP Bučovice, a.s. – v likvidaci, obdržel žalovaný od příslušného katastrálního úřadu 10.10.1996. Prodávající společnost podala daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí dne 16.12.1996. Přestože šlo o společnost v likvidaci, vydal žalovaný příslušný platební výměr až dne 29.5.1997, tedy po více jak šesti měsících. Žalovaný ani nevyužil institut zajištění daně a následného zákonného zástavního práva. Smlouvu o prodeji podniku obdržel žalovaný dne 21.3.1997, přesto neučinil nic, aby zajistil vybrání daně z převodu nemovitostí od tohoto daňového dlužníka. Teprve dne 27.7.1998 vydal žalovaný výzvu dle ustanovení § 73 odst.1 ZSDP, přestože splatnost vydaného platebního výměru marně uplynula již před více jak rokem a žalovanému bylo známo, že se daňový dlužník zbavuje svého majetku. Žalovaný nevyužil ani svého práva podle ustanovení § 478 obchodního zákoníku, zanedbal tedy své povinnosti, které mu vyplývají z jeho statutu finančního úřadu a které mu stanoví daňový řád v ustanovení § 35 odst.1. K námitce žalobce v odvolacím řízení žalovaný neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly liknavý postup žalovaného vůči daňovému dlužníkovi. Dle žalobce je možné učinit závěr, že žalovaný záměrně vyčkal, až se daňový dlužník zbaví veškerého majetku a pak vyzval žalobce, aby nedoplatek uhradil. Žalovaný nepostupoval bez pokračování
29 C- 4 -
a 209/2009

zbytečného prodlení, jak mu ukládá § 35 odst.1, § 2odst.6 ZSDP a rovněž čl.38 odst.2 Listiny základních práv a svobod.

Ve třetím žalobním bodu žalobce uvedl, že platební výměr ze dne 29.5.1997 č.j. 9189/97/342970/2987, měl splatnost 3.7.1997 a dlužná částka nebyla uhrazena. Přesto teprve dne 19.7.2002 byl prohlášen konkurz na majetek společnosti UP Bučovice, a.s. v likvidaci, z čehož se dá usoudit, že návrh na konkurz byl podán někdy v průběhu prvního pololetí roku 2002. Je tedy zřejmé, že likvidátor zanedbal svoje povinnosti, neboť nepřihlásil společnost do konkurzu již v okamžiku, kdy nebyla schopná plnit své závazky v rámci likvidace. Otázkou je, co se stalo s finančními prostředky, získanými za prodej nemovitosti žalobci a za prodej podniku. Žalobce nemá dostatek relevantních informací k tomu, aby objasnil průběh likvidace uvedené společnosti a ani v daňovém spise nejsou žádné listiny o tom, že by žalovaný zjišťoval, co se s těmito prostředky stalo. Žalovaný tedy neplnil řádně své povinnosti.

V posledním bodě žaloby pak žalobce uvedl, že žalovaný postupoval v rozporu s citovanými ustanoveními daňového řádu a články Listiny základních práv a svobod, postupoval také v rozporu se základní zásadou daňového řízení, a to zásadou zákonnosti, jak je uvedena v § 2 odst.1 daňového řádu. Žalobce očekával, že žalovaný bude jednat tak, jak mu ukládá zákon a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 822/06.

S ohledem na uvedené žalovaný vykazuje daňový nedoplatek z titulu ručení na osobním účtu žalobce neoprávněně a v rozporu s ustanovením § 62 odst.1, 2 a 3 daňového řádu. Žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně tak, že argumenty uvedené v žalobě jsou totožné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, proto žalovaný plně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Nad rámec tohoto odůvodnění žalovaný uvedl, že vycházel z konzistentní dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci daňového ručení, ale i z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2006, č.j. 1 Afs 73/2006-55, a proto dospěl k závěru, že pokud ZSDP nemá u ručení odchylnou úpravu, resp. nemá-li pro některou otázku u ručení vlastní právní úpravu vůbec, platí i pro ručení uplatněné v daňovém řízení obecné principy a pravidla ručení zakotvená v soukromém právu. Zánik daňově ručitelského vztahu není upraven normami finančního práva, proto je třeba vzhledem k uvedenému vycházet ze soukromoprávní úpravy a judikatury civilních soudů k dané problematice, a to zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006, sp.zn. 21 Cdo 1198/2005. Ze závěrů vyslovených v citovaném rozsudku lze dovodit, že nezaniká ručitelský závazek při zajištění věřitelovy pohledávky ručením dle ustanovení §§ 546 a násl. občanského zákoníku v případě, kdy dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemohl být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. Vzhledem k tomu, že dle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 30.11.2006, sp.zn. 1 Afs 73/2006, nelze striktně dělit institut ručení upravený v normách veřejnoprávních a soukromoprávních a je třeba vycházet z obecného institutu ručení, je třeba shora uvedený názor Nejvyššího soudu aplikovat i v případě zákonného ručení v rámci daňového řízení. K námitkám týkajícím se nesprávnosti postupu žalovaného při zajišťování splnění daňových povinnosti daňového dlužníka, žalovaný kromě skutečností uvedených v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dne 30.6.1997 vydal pod č.j. 10334/97/342970/2987, rozhodnutí o vymezení rozsahu uplatnění zástavního práva podle ustanovení § 72 ZSDP, ve kterém vymezil rozsah zákonného zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví daňového dlužníka, za účelem zajištění jeho daňových nedoplatků evidovaných u žalovaného. Okresní soud ve Vyškově nařídil usnesením ze dne 3.3.1999 výkon rozhodnutí podle § 335 a násl. o.s.ř. prodejem nemovitostí ve vlastnictví tohoto daňového dlužníka. Předmětný daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí byl do tohoto exekučního řízení žalovaným přihlášen. Po prohlášení konkurzu na majetek pokračování
29 C- 5 -
a 209/2009

daňového dlužníka (19.7.2002) žalovaný předmětný nedoplatek na dani dne 30.8.2002 řádně přihlásil. K nevyužití práva dle ustanovení § 478 obchodního zákoníku žalovaný uvedl, že v uvedeném případě prodeje podniku se nejednalo o tzv. neekvivalentní právní úkon, který by zhoršil postavení žalovaného jako věřitele (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008, č.j. 21 Cdo 4333P2007). Dle žalovaného je evidence daňového nedoplatku vedena v souladu se ZSDP, nedoplatek byl vymáhán na primárním dlužníkovi, úkony žalovaného při zajišťování splnění daňových povinností dlužníkem byly provedeny v zákonných termínech v souladu se ZSDP. Žalovaný proto navrhl soudu, aby žalobu zamítl.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejících jejich vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žaloba je přípustná podle ustanovení § 65 odst. 1 soudního řádu správního, byla podána osobou oprávněnou v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí žalobci (§ 72 odst. 1 soudního řádu správního) a obsahuje veškeré náležitosti dle ustanovení § 71 odst. 1 soudního řádu správního.

Předmětem sporu je toliko právní otázka, a to, zda zánikem právnické osoby bez právního nástupce spolu se zánikem daňového závazku zaniká rovněž závazek ručitelský. Jak žalovaný, tak žalobce odkazují ve svých závěrech na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2006, č.j. 1 Afs 73/2006-55, každý však závěry tohoto rozsudku vykládá ve svůj prospěch. Zatímco žalovaný poukazuje na nemožnost přístupu k institutu ručení rozdílně v oblasti soukromoprávní a veřejnoprávní, a na nutnost aplikace, v případě, kdy není specielní právní úprava, úpravy a judikatury z oblasti práva soukromého (nezaniká ručitelský závazek v případě, kdy dluh odpovídající zajištěné pohledávce, nemohl být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce), žalobce z rozsudku Nejvyššího správního soudu dovodil, že spolu se zánikem právnické osoby bez právního nástupce zanikají její závazky a v souladu s principem akcesority zaniká rovněž ručitelský závazek v případě zániku pohledávky, která je ručením zajišťována.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2006, č.j. 1 Afs 73/2006-55 (přístupný na www.nssoud.cz) lze citovat následující: „Nejvyšší správní soud se předně nemůže ztotožnit s nesprávnou úvahou krajského soudu, založenou na striktním dělení institutů, (zde ručení), vyskytujících se jak v normách veřejnoprávních, tak i soukromoprávních. Na úvod tedy obecně připomíná, že ručení není institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva; jeho kořeny přitom sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu recepce římského práva. Ručení tedy především není vynálezem finančního práva a už vůbec ne českého daňového řádu. V souladu s principem jednoty právního řádu je proto namístě četné deformace, jimž tento institut v daňovém řádu a v jeho interpretaci finančními orgány podléhá, napravovat jeho výkladem a používáním v souladu s jeho skutečnou povahou. Institut ručení se vyznačuje dvěma základními znaky: akcesoritou a subsidiaritou. Z akcesority vyplývá, že závazek ručitele je existenčně závislý na závazku hlavním: zanikne-li pohledávka, jejíž splnění ručitel zajišťuje, zanikne též ručitelův závazek, a to právě jako projev zmíněné akcesority. Existence ručitelského závazku v situaci, kdy zajišťovaná pohledávka zanikla, je zásadně nemyslitelná; výjimky z tohoto pravidla musí stanovit zákon výslovně, a nelze je interpretací rozšiřovat pro jiné případy než pro ty, pro které byly určeny. Subsidiarita ručitelského závazku znamená, že pokračování
29 C- 6 -
a 209/2009

ručitel není zavázán vedle hlavního dlužníka coby společný dlužník, nýbrž je povinen uspokojit pohledávku věřitele teprve tehdy, neuspokojí-li dlužník. Ručitel tedy není dlužníkem primárním, nýbrž až sekundárním. Nemá-li daňový řád odchylnou úpravu, platí tyto principy i pro ručení jím regulované; zmíněné principy totiž tvoří samotnou podstatu institutu ručení, tj. vyplývají z jeho ustálené koncepce. Nelze přijmout výklad, podle něhož mezi veřejnoprávním a soukromoprávním ručením existuje podstatný rozdíl; to ostatně vyplývá z již citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu. Neudržitelný je rovněž přístup, který pomíjí akcesoritu a subsidiaritu ručení, a toliko ze samotného textu § 57 odst. 5 daňového řádu dovozuje, že jedinými předpoklady povinnosti ručitele zaplatit daňový nedoplatek je existence zákonného ustanovení takovouto povinnost předvídající a dále výzva správce daně. Tyto předpoklady jsou zcela nepochybně předpoklady nutné, nikoliv však dostatečné. V souzené věci žalobce ručil za společnost F. O. C. s. r. o. Tato společnost zanikla bez právního nástupce dne 30. 10. 2003; důvodem vedoucím k jejímu zrušení (a posléze zániku) bylo zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku ve smyslu § 68 odst. 3 písm. g) obchodního zákoníku. Zanikne-li právnická osoba bez právního nástupce, potom tím zanikají i její závazky; práva ani povinnosti totiž nemohou existovat jako bezsubjektní, tj. bez existence určité osoby, která je jejich nositelem. Jiná situace samozřejmě nastane tehdy, dojde-li k zániku právnické osoby s právním nástupcem, neboť v tomto případě je zde sukcesor, který do práv a povinností zaniklé právnické osoby vstupuje; tato práva tedy nezanikají, nýbrž existují nadále, byť ohledně těchto práv a povinností došlo ke změně v subjektu. O takový případ však v této věci nešlo: společnost F. O. C. s. r. o. zanikla dne 30. 10. 2003 bez právního nástupce. Zanikl tedy subjekt, který byl nositelem práv a povinností, a nebyl zde ani nikdo, kdo by do nich mohl vstoupit. Z tohoto důvodu došlo k zániku práv a povinností jmenované společnosti, a to včetně zániku povinnosti platit daň. Tato skutečnost nemůže být bez vlivu na ručitelský závazek, jenž mj. má akcesorickou a subsidiární povahu. Při neexistenci výslovné úpravy, která by činila průlom do principu akcesority v tom směru, že by předepisovala trvání ručitelského závazku zaplatit daňový nedoplatek i po zániku povinnosti platit daň, je nutno trvat na tom, že se uplatní veškeré důsledky vyplývající z principu akcesority. Mezi tyto důsledky náleží rovněž zánik ručitelského závazku v případě zániku pohledávky, která je ručením zajišťována. Jestliže tedy dne 30. 10. 2003 zanikla povinnost společnosti F. O. C. s. r. o. platit daň, a to proto, že tento subjekt zanikl bez právního nástupce, zanikla tím i povinnost žalobce – coby ručitele – zaplatit daňový nedoplatek.“

Z citovaného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud nesouhlasí se striktním dělením institutu ručení vyskytujících se v normách veřejnoprávních a soukromoprávních, poukazuje proto také na jeho dva základní znaky, a to akcesoritu a subsidiaritu, a následně konstatuje, že v případě, kdy neexistuje v daňovém řádu specielní právní úprava, nelze právě tyto dva základní znaky pominout. Na rozdíl od žalovaného, který z této věty dovodil, že je třeba vycházet z právní úpravy a judikatury soukromoprávní, a tudíž rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006 sp.zn. 21 Cdo 1198/2005, následně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě, kdy zanikne právnická osoba bez právního nástupce, zanikají rovněž její závazky, včetně zániku povinnosti platit daň, neboť práva ani povinnosti nemohou existovat bez existence určité osoby, která je jejich nositelem. Tato skutečnost má pak vliv na existenci ručitelského závazku, neboť při nedostatku specielní právní úpravy je třeba vycházet z principu akcesority a pak nezbývá, než konstatovat, že ručitelský závazek zaniká v případě, kdy zaniká pohledávka, která je ručením zajišťována.

Vzhledem k tomu, že dle názoru Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k jednoznačnému závěru, že: „I. Zanikne-li právnická osoba bez pokračování
29 C- 7 -
a 209/2009

právního nástupce, potom tím zanikají i její závazky; práva ani povinnosti totiž nemohou existovat bez existence určité osoby, která je jejich nositelem. II. Při neexistenci výslovné úpravy, která by činila průlom do principu akcesority ručení (v tom směru, že by předepisovala trvání ručitelského závazku zaplatit daňový nedoplatek i po zániku povinnosti platit daň), se uplatní veškeré důsledky z tohoto principu vyplývající, mezi něž náleží rovněž zánik ručitelského závazku v případě zániku pohledávky, která je ručením zajišťována.“ (viz. právní věta Sb.NSS 1525/2008), nelze, než konstatovat, že žalovaný pochybil, pokud učinil jiný závěr. V předmětné věci je zřejmé, že zanikla právnická osoba, která byla daňovým dlužníkem, bez právního nástupce, došlo tudíž k zániku práv a povinností této osoby a v důsledku toho též k zániku povinnosti žalobce, jako ručitele, platit daňový nedoplatek.

S ohledem na uvedené, nezbylo zdejšímu soudu, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Vzhledem k této skutečnosti se také dále soud již nezabýval zbývajícími třemi žalobními body.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést, byť i jen k částečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhrada nákladů řízení se sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč a dále z odměny za dva úkony právní služby ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon (§ 9 odst.3 písm.f), § 11 odst.1 písm.a) a d) vyhl.č.177/1996 Sb., tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) a náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč (§ 13 odst.3 cit. vyhl.).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 19.9.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru