Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 195/2009 - 35Rozsudek KSBR ze dne 10.06.2011

Prejudikatura

5 Afs 172/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 56/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 195/2009-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobkyně Diakonie ČCE – hospic CITADELA, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Žerotínova 1421, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Plzni, sady 5. května 46, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11.8.2009, č.j. 12795/09-1200-701996, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 11.8.2009, č.j.: 12795/09-1200-701996, zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne 19.12.2008, č.j.: 71031/08/405921804439, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena dle ustanovení § 46 odst.7 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 87.000,- Kč a současně podle § 37b odst.1 písm.a) ZSDP sděleno penále ve výši 17.400,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně je právnickou osobou vzniklou a registrovanou podle zák.č.3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, v platném znění (dále jen „zákon o církvích“), k účelu poskytování domácí hospicové péče. Jejím zakladatelem je Diakonie Českobratrské církve evangelické (dále jen „Diakonie“) a je považována za poplatníka, který nebyl zřízen nebo založen za účelem podnikání, viz. ustanovení § 18 odst.3 a násl. zák.č.586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Ze pokračování
29 C- 2 -
a 195/2009

zprávy o výsledku daňové kontroly vyplývá, že žalobkyně neprokázala oprávnění daňového výdaje v podobě uhrazeného příspěvku na činnost ústředí v celkové výši 508.000,- Kč, proto správce daně o tuto částku zvýšil základ daně. Žalobkyně kromě odvolacích námitek k vysvětlení právních vztahů uvedla, že je integrální součástí Diakonie, která je integrální součástí Českobratrské církve evangelické. Jak Diakonie, tak žalobkyně, jsou tzv. církevními právnickými osobami, jsou to účelová zařízení založená v podobě právnické osoby registrovanou církví k poskytování charitativních služeb. Podle vnitřních předpisů Českobratrské církve evangelické (Církevního zřízení a Řádu diakonické práce) je žalobkyně integrální součástí Diakonie. Vztah mezi žalobkyní a Diakonií není vztahem, který existuje např. mezi obchodními společnostmi v podobě vztahu mezi společností mateřskou a dceřinnou, nebo vztahem členem právnické osoby s dobrovolným členstvím a této právnické osoby. Žalobkyně je totiž na základě obecně závazných předpisů součástí struktury Diakonie. Diakonie rozhodla v souladu s Řádem diakonické práce o výši povinných příspěvků, které jsou jednotlivá střediska Diakonie povinna platit. Bez činnosti Diakonie a bez zapojení žalobkyně do její struktury by nebylo možné o existenci žalobkyně vůbec uvažovat, jde z hlediska právního o nutnou podmínku pro provozování její činnosti a samotný příspěvek je příspěvkem, vyplývajícím z členství, které je nutnou podmínkou k provozování předmětu činnosti žalobkyně. V podrobnostech žalobkyně odkázala na stanoviska Advokátní kanceláře Horák, Tomášek a spol. ze dne 15.6.2005 a Advokátní kanceláře Křivánek, Šmehlík, Tomášek ze dne 27.2.2008, která byla žalobkyní předložena. K námitkám žalobkyně v odvolání žalovaný poukázal na ustanovení § 31 odst.9 ZSDP s tím, že důkazní břemeno jednoznačně tíží daňový subjekt a dále na ustanovení § 23 odst.1, 10 a § 24 odst.1 ZDP. Žalovaný dále uvedl, že z listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně má podle vnitrocírkevních předpisů povinnost přispívat ze svého hospodaření příspěvkem k zajištění činnosti ústředí (viz. Řád diakonické práce ČCE, čl.18 odst.4 písm.a)). Tento příspěvek žalobkyně uplatnila jako daňový výdaj ve smyslu ustanovení § 24 odst.2 písm.d) ZDP, ve znění platném pro zdaňovací období roku 2006. Při respektování v odvolání citované Listiny základních práv a svobod, Řádu diakonické práce a v neposlední řadě zákona o církvích a náboženských společnostech, je dle žalovaného základní podmínkou pro uplatnění takového výdaje povinné členství, které vyplývá ze zvláštního právního předpisu. Jak uvedeno shora, žalobkyně je integrální součástí Diakonie, která se podílí na jejím založení, žalobkyně není členem Diakonie ve smyslu členského poměru, a to ani dobrovolným či nedobrovolným. Dobrovolný členský poměr je právní vztah mezi subjektem a jeho jednotlivými členy, na němž je založeno právo členů na účast na činnosti sdružení, na jeho řízení a rozhodování, na užívání majetku a na naplňování účelu a cíle, pro který bylo založeno. Členský poměr s sebou obvykle nese i povinnosti, nejčastěji povinnost platit členské příspěvky. Povinný členský poměr vzniká u subjektů, s nimiž je spojen výkon určitého předmětu podnikání nebo činnosti, např. viz. zákon o Komoře auditorů, notářských zástupců, architektů apod. Právě tato forma členství v konkrétní právnické osobě je tou formou, kterou pro uznání daňového výdaje podle § 24 odst.2 písm.d) ZDP výhradně předpokládá. Vztah žalobkyně a Diakonie není totožný se vztahem např. daňového poradce a Komory daňových poradců. Žalobkyně nemůže být členem Diakonie, pokud mezi nimi existuje v souladu s Řádem diakonické práce vztah zakladatel- zakládaný, přip. zřizovatel-zřizovaný. Z Rejstříku evidovaných právnických osob vyplývá, že Diakonie je zřizovatelem žalobkyně a žalobkyně sama uvádí, že je integrální součástí svého zřizovatele, přičemž oba subjekty jsou účelová zařízení založená registrovanou církví k poskytování charitativních služeb. Právní subjektivita žalobkyně je odvozena od Diakonie a prostřednictvím Diakonie od Českobratrské církve evangelické. Je tedy evidentní, že žalobkyně není povinným členem Diakonie. Žalovaný dále uvedl, že i u občanských sdružení je obvyklý odvod členských příspěvků nadřízeným složkám na činnost ústředí, jak je to prezentováno v rámci Řádu diakonické práce. Je to určitá povinnost, ta však není spojena pokračování
29 C- 3 -
a 195/2009

s povinností být členem vyšší složky, jak to pro uznání souvisejících nákladů požaduje ZDP. Podle čl.16 odst.2 Listiny základních práv a svobod a podle § 4 odst.1 a 3 zákona o církvích, registrované církve spravují své záležitosti a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech. Tato zákonná úprava ovšem neznamená, že církve a náboženské společnosti nemusí respektovat zákonná ustanovení ZDP. ZDP do činnosti žalobkyně nezasahuje, pouze koriguje výši základu daně. Skutečnost, že bez činnosti Diakonie a bez zapojení žalobkyně do její struktury by nebylo možné o existenci žalobkyně vůbec uvažovat, neznamená, že jde z hlediska právního o nutnou podmínku pro provozování její činnosti a že samotný příspěvek je příspěvkem, vyplývajícím z členství, které je nutnou podmínkou k provozování předmětu činnosti žalobkyně. Pokud měla žalobkyně na základě uvedených předpisů povinnost platit příspěvek Diakonii, tato povinnost nevyhovuje ustanovením o uznatelnosti příspěvku podle § 24 odst.2 písm.d) ZDP. Námitce s uvedením odkazu na ustanovení § 24 odst.2 písm.p) ZDP, které uznává za daňové výdaje takové, k jejichž úhradě je poplatník povinen podle zvláštních zákonů, rovněž žalovaný nepřisvědčil, neboť Řád diakonické práce upravující předmětnou povinnost není zákonem, který by dostačoval pravidlům uplatňování daňových výdajů. Zákon o církvích a náboženských společnostech takovou povinnost neukládá.

Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítá, že žalovaný vymezuje pojem členství použitý v ustanovení § 24 odst.2 písm.d) ZDP příliš úzce a formalisticky. Členství, které je nutnou podmínkou pro provozování činnosti daňového subjektu, je třeba chápat šířejí. Pokud právnická osoba vykonává činnost, ze které jí plynou zdanitelné příjmy, a je povinna na základě zvláštního zákona nebo na základě povinného členství (povinného začlenění do určité vyšší organizační struktury) hradit určité částky jiné právnické osobě, lze takto uhrazené částky odečíst ze základu daně. Podstatou věci je povinnost žalobkyně nést daný náklad, přičemž tato povinnost je jí uložena na základě obecně závazného právního předpisu. Aplikaci této zásady nelze omezovat pomocí formálních gramatických interpretací ustanovení § 24 ZDP, ani pomocí odkazu na pojmy citovaného ustanovení, které mají svůj ustálený význam či určitý omezený účel. Dle názoru žalobkyně je evidentní, že postavení žalobkyně ve struktuře Diakonie, jakož i celé Českobratrské církve evangelické, naplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 24 odst.2 písm.d) ZDP, neboť začlenění žalobkyně (členství) do této struktury je nutnou podmínkou k provozování předmětu činnosti žalobkyně. Způsob začlenění, jeho obligatornost, upravuje Českobratrská církev evangelická autonomně, nezávisle na veřejné moci svými vnitrocírkevními předpisy. Je pak logické, že zaplacení příspěvku na činnost Diakonie, lze podřadit pod ustanovení § 24 odst.2 písm.d) ZDP. Listina základních práv a svobod v čl.16 i zák.č.3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech v ustanoveních §§ 4 a 10 odst.3 písm.f) vytváří pro církve autonomní prostor pro konstituování jejich vlastní organizační struktury, přičemž zákon o církvích výslovně počítá s tím, že církve zřizují různé své organizační jednotky (instituce), které mohou mít právní subjektivitu. Zcela na církvích je ponecháno, v jakých vzájemných organizačních vztazích včetně vztahu podřízenosti a nadřízenosti tyto organizační jednotky budou. Povinnost platit příspěvky je tak žalobkyni ukládána rozhodnutím orgánu Diakonie na základě vnitrocírkevního řádu Českobratrské církve evangelické, přičemž předmětná církev tímto způsobem pro své organizační jednotky právně závazným způsobem reguluje své vnitřní poměry na základě citované Listiny základních práv a svobod a zákona o církvích. Jedná se tak o výdaj, k jehož úhradě je žalobkyně povinna na základě zvláštních zákonů. Žalovaný ve věci rozhodl, aniž by se seznámil se specifiky organizace registrované církve. S ohledem na ustanovení § 31 odst.2 ZSDP měl žalovaný k dispozici základní dokument Českobratrské církve evangelické a také by mu mohlo pomoci Ministerstvo kultury ČR svým odborným stanoviskem k otázkám, které pokračování
29 C- 4 -
a 195/2009

jsou předpokladem pro správné rozhodnutí v této věci. Žalobkyně navíc zdůraznila, že výčet uvedený v § 24 odst.2 ZDP je pouze příkladmý. Žalovaný se nezabýval také tím, zda, pokud vyloučil aplikaci ustanovení § 24 odst.2 písm.d) a p) ZDP, nepřipadá v úvahu aplikace obecného vymezení stanoveného v § 24 odst.1 ZDP. Dle žalobkyně předmětný výdaj do definice ustanovení § 24 odst.1 ZDP evidentně spadá, neboť bez tohoto výdaje by žalobkyně vůbec nemohla provozovat svoji činnost a nemohla by tak dosahovat zdanitelných příjmů. Zdanitelné příjmy, kterých žalobkyně dosahuje, či může dosáhnout, jsou v přímé souvislosti na výdajích žalobkyně v podobě úhrady povinných příspěvků na činnost Diakonie. Žalovaný navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně a uvedl, že otázkou vzájemného vztahu mezi žalobkyní a jejím zřizovatelem se již podrobně zabýval v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil pouze, že členství, jak je předpokládá ustanovení § 24 odst.2 písm.d) ZDP nelze ztotožnit se vztahem, který existuje mezi žalobkyní a jejím zakladatelem. Nejedná se o povinné členství, ale o začlenění do organizační struktury zřizovatele, přičemž pojem členství a začlenění nelze zaměňovat. Žalobkyně provozuje svoji činnost z části z prostředků hrazených klienty hospice a z části z jiných zdrojů (státní příspěvky, příspěvky z jiných veřejných zdrojů), nelze proto souhlasit s názorem žalobkyně, že bez zaplacení povinného příspěvku by nemohla provozovat svoji činnost. Poskytnuté prostředky nejsou úhradou za služby, které by zřizovatel poskytoval žalobkyni a tím skutečně přispíval k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Naopak se jedná o odvod, který žalobkyně odvádí zřizovateli proto, že dosahuje zdanitelných příjmů, příspěvek tedy odvádí proto, že vykonává svoji činnost a ne proto, že aby mohla svou činnost vykonávat. Pokud žalobce poukazuje na ustanovení § 24 odst.2 písm.p) ZDP, čl.15 Listiny základních práv a svobod a na ustanovení §§ 4 a 10 zákona o církvích, pak tato ustanovení sice poskytují církevním a náboženským společnostem autonomii ve věcech spojených s vyznáváním víry, organizací náboženského společenství a vytváření institucí, v žádném případě však tyto předpisy nejsou k ZDP ve vztahu speciality a církve a náboženské společnosti by, s odkazem na tato ustanovení, nemusely respektovat ustanovení ZDP. Poukazuje-li žalobkyně na možnost vyžádání si odborného stanoviska Ministerstva kultury k vysvětlení základního dokumentu a nedostatečného seznámení se žalovaného se specifiky organizace registrované církve, má žalovaný za to, že zakládací dokument není schopen měnit či závazně vykládat ustanovení ZDP, naopak tato listina musí být se ZDP v souladu. Při přezkumu rozhodnutí správce daně žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 50 odst.3 ZSDP, přezkoumával oprávněnost nákladu dle ustanovení § 24 odst.2 písm.d) a p) ZDP, přičemž v průběhu řízení nevznikl důvod pro překvalifikaci daného výdaje. Žalobkyně sama v závěru žaloby uvedla, že příspěvek na činnost ústředí je povinným odvodem závislým na dosažených příjmech, fakturovaných fixními položkami, a to z rozhodnutí představenstva Diakonie. Žalobkyně tedy má povinnost odvádět část svého zisku dle vnitřních předpisů. Žalovanému není jasné, jak by takový výdaj mohl sloužit k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a ani žalobkyně oprávněnost daňového výdaje neprokázala. Žalovaný proto navrhl soudu, aby žalobu zamítl.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s. ř. s.). Krajský soud se současně zabýval případnou prekluzí práva, tu však s ohledem na skutečnosti zjištěné ze správního spisu neshledal.

pokračování
29 C- 5 -
a 195/2009

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s. ř. s.

Žaloba není důvodná.

Žalobkyně v žalobě primárně brojí proti postupu správních orgánů, jímž nebyl přípěvek na činnost Diakonie uznán jako daňově účinný výdaj, neboť žalobkyně neprokázala, že se jedná o náklad vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení § 24 odst.2 písm.d) ZDP. Krajský soud proto zkoumal, zda námitky žalobkyně jsou důvodné, avšak z důvodů níže uvedených jim nemohl přisvědčit.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 87.000,- Kč a současně sděleno penále ve výši 17.400,- Kč. Důvodem tohoto doměření bylo, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně výdaje v podobě uhrazeného příspěvku na činnost ústředí v celkové výši 508.000,- Kč.

S výše uvedenými závěry správních orgánů krajský soud zcela souhlasí a odkazuje na ně, neboť mají oporu ve správním spisu a právní úpravě. Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů lze totiž jako daňový výdaj uznat pouze výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši prokázané poplatníkem a stanovené zákonem o dani z příjmů a zvláštními předpisy. Podle § 16 odst. 2 písm. e) daňového řádu má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost předložit v průběhu kontroly důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení. Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Toto řízení pak také osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem (§ 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá daňového řádu). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Označená ustanovení stran dokazování byla opakovaně vyložena judikaturou Nejvyššího správního soudu, k tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 2. 2005, č.j. 1 Afs 54/2004-125, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Stejně tak je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č.j. 5 Afs 147/2004-89, přístupný na www.nssoud.cz, z něhož plyne, že v daňovém řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu. Podle krajského soudu dále platí, že pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno ohledně takového nákladu, není možné považovat náklad za prokázaný. I k tomu lze ostatně poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 29. 1. 2008, čj. 8 Afs 97/2006-92, z něhož se podává: „Daňový subjekt je tedy povinen prokázat svá tvrzení o (1) vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), (2) jeho oprávněnosti (tzn., že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, pokračování
29 C- 6 -
a 195/2009

které bylo fakturováno) a (3) jeho souvislosti s dosaženými příjmy. Pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno, není možné považovat náklad za prokázaný. Samotný daňový doklad (faktura), byť by obsahoval všechny zákonné náležitosti, nijak neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění platby a k plnění uvedenému na faktuře. Takový doklad nemůže být použit jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v něm deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo“. Daňově uznatelnými proto budou výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů; ani doklady vystavené právně existujícím subjektem a se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v nich deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Jinými slovy, daňově uznatelnými budou výdaje jen tehdy, pokud daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jejich faktické uskutečnění, přičemž k tomu nepostačí pouhé předložení faktur či jiných dokladů.

V předmětné věci přitom z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Pokud totiž tvrdila, že předmětné výdaje byly uplatněny oprávněně, bylo její povinností toto prokázat, tedy prokázat svá tvrzení o vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), o jeho oprávněnosti a jeho souvislosti s dosaženými příjmy, což se však nestalo. Naopak správní orgány řádně odůvodněnou správní úvahou a provedeným dokazováním dospěly k závěru o nemožnosti oprávněnosti uplatnění předmětných výdajů. Žalobkyně uplatnila příspěvek vyplácený Diakonii jako výdaj ve smyslu ustanovení § 24 odst.2 písm.d) ZDP, ve znění platném pro zdaňovací období roku 2006. Podle tohoto ustanovení se za daňový výdaj považují také příspěvky právnickým osobám, pokud povinnost členství vyplývá ze zvláštního právního předpisu, nebo členství je nutnou podmínkou k provozování předmětu podnikání (činnosti), jakož i příspěvky placené zaměstnavatelem za zaměstnance v případě, kdy členství zaměstnance je podmínkou k provozování předmětu podnikání (činnosti) zaměstnavatele, a dále členský příspěvek poplatníka organizacím zaměstnavatelů založeným podle zvláštního právního předpisu a Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky do výše 0,5% úhrnu vyměřovacích základů pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zdaňovací období nebo období, za které je podáváno daňové přiznání. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že žalobkyně byla povinna prokázat, že povinnost členství vyplývá ze zvláštního právního předpisu, nebo že členství je nutnou podmínkou k provozování předmětu podnikání (činnosti).

Ze správního spisu pro krajský soud vyplynulo, že žalobkyně předložila Řád diakonické práce Českobratrské církve evangelické (dále jen „Řád“). Z čl.2 bod 2. Řádu vyplývá, že péče prováděná institucionálně ve střediscích Diakonie ČCE, zřízené podle § 4 odst.1 písm.a) CZ. Diakonie ČCE se řídí ustanoveními Oddílu III. tohoto řádu. Z čl.8 bod 4. Řádu vyplývá, že Diakonie ČCE a její organizační jednotky – střediska jsou součástí ČCE. Jako samostatná „zvláštní zařízení církevní služby“ (viz § 4 Církevního zřízení) mají Diakonie ČCE a její střediska právní subjektivitu odvozenou od právní subjektivity ČCE a jsou církevními právnickým osobami. V právních vztazích vystupují svým jménem a v mezích tohoto řádu mohou nabývat práv a zavazovat se. Z čl.8 bod 5. Řádu vyplývá, že Diakonie ČCE a její střediska hospodaří samostatně. Diakonie ČCE a její střediska jako zvláštní zařízení církevní služby neručí za závazky církevních sborů či jiných církevních zařízení. Církev, její sbory a činná církevní zařízení neručí za závazky Diakonie ČCE nebo jejích středisek. Z čl.18 bod 1. písm.b) Řádu dále vyplývá, že zdrojem finančních prostředků Diakonie ČCE a jejích středisek jsou zejména: A. Státní příspěvky na poskytované služby, B. příspěvky z jiných veřejných zdrojů (z obcí, měst a krajů, příjmy ze zdravotních pojišťoven, pokračování
29 C- 7 -
a 195/2009

fondů, nadační příspěvky apod.) a příspěvky z Evropského společenství, Evropské unie nebo jiných mezinárodních organizací, C. příspěvky sborů a zařízení ČCE, jiných církví a spolupracujících organizací, D. příjmy za poskytované služby placené jejich uživateli (klienty), E. výnosy hospodářské činnosti, popřípadě jiných akcí, F. výtěžek vlastních sbírek, G. Dobrovolné dary organizací a jednotlivců včetně dědictví. Podle bodu 2 písm.a) téhož čl. (18) Řádu, který se týká hospodaření Diakonie ČCE, rozpočet Diakonie ČCE zahrnuje rozpočet ústředí a přehled rozpočtů středisek včetně hospodaření s prostředky poskytnutými střediskům prostřednictvím ústředí Diakonie ČCE a hospodaření s příspěvky středisek poskytnutými k zajištění činností ústředí. V této skladbě předkládá Diakonie ČCE i zprávy o hospodaření. Z citovaného Řádu tak dle soudu vyplývá, že žalobkyně je součástí struktury, v jejímž rámci je prováděna diakonická práce. Nejedná se tedy o členský poměr, který by navíc byl nezbytnou podmínkou k provozování činnosti. Stejně tak ani ze zákona o církvích, který je zvláštním předpisem, nevyplývá povinnost členství. Ostatně tuto skutečnost žalobce ani netvrdil. Žalovaný vztah mezi žalobkyní a Diakonií v odůvodnění rozhodnutí podrobně odůvodnil a s tímto odůvodněním se zdejší soud zcela ztotožnil.

Námitce žalobkyně, že žalovaný nevyhodnocoval, zda výdaj nespadá pod obecné vymezení stanovené v § 24 odst.1ZDP a že příjmy, které žalobkyně dosahuje jsou v přímé závislosti na výdajích žalobkyně v podobě úhrady povinných příspěvků na činnosti Diakonie, nebylo možno přisvědčit, s ohledem na shora již uvedené. Zejména pak s ohledem na skutečnost, že důkazní břemeno spočívá na žalobkyni a nikoliv na žalovaném, resp. správci daně.

Z výše uvedených důvodů tedy částky v souhrnné výši 508 000,- Kč zúčtované do daňově účinných nákladů předmětného zdaňovacího období, nelze uznat za prokázané náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Jinými slovy, žalobkyně své důkazní břemeno neunesla, neboť neprokázala oprávněnost uplatněných výdajů, resp. nepředložila žádný relevantní důkazní prostředek, ze kterého by se dala dovodit jejich oprávněnost, přičemž správní orgány dospěly ke správným závěrům se kterými se, jak již uvedeno, ztotožňuje i zdejší soud. Z obsahu správního spisu přitom podle krajského soudu plyne, že se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Z těchto důvodů nelze souhlasit se žalobkyní ani v tom, že by správní orgány nezjistily úplný a správný skutkový stav.

Krajský soud proto uzavírá, že žalobkyně neprokázala oprávněnost uplatnění výdajů do daňově účinných nákladů. Jak již totiž krajský soud naznačil výše, povinností žalobkyně bylo prokázat oprávněnost zahrnutí výdajů do daňově účinných nákladů, resp. unést důkazní břemeno. Poukazovala-li žalobkyně na skutečnost, že správce daně neučinil všechny kroky, které bylo potřeba učinit ke zjištění potřebných skutečností, konstatuje krajský soud, že podle jeho názoru takto správní orgány ve věci postupovaly. Podle jeho názoru se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a došly ke správným závěrům, přičemž své závěry řádně odůvodnily a krajský soud se s nimi i ztotožňuje. Jak již přitom krajský soud opakovaně uvedl, primárně měla svá tvrzení prokázat žalobkyně. Ta je však neprokázala. S odkazem na výše uvedené není krajský soud názoru, že by správními orgány zjištěný skutkový stav byl v rozporu se spisy, resp. že by žalobkyně byla na svých právech v pokračování
29 C- 8 -
a 195/2009

předcházejícím řízení zkrácena či že by došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla žalobkyně zcela neúspěšná a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. Soudního řádu správního) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 soudního řádu správního).

V Brně dne 10.6.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru