Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 188/2009 - 57Rozsudek KSBR ze dne 31.01.2011

Prejudikatura

1 As 4/2009 - 53


přidejte vlastní popisek

29 Ca 188/2009 – 57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, v právní věci žalobce P. Ř., zast. Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem, se sídlem Lešetín VI/671, Zlín, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení GTS Czech s.r.o., se sídlem Přemyslovská 2845/43, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a

stavebního řádu, ze dne 27. 7. 2009, č.j. KUZL 51294/2009, sp. zn. KUSP

35957/2009 ÚP-Mor, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina

Zvoníčka, advokáta, se sídlem Lešetín VI/671, Zlín, náhradu nákladů řízení ve

výši 6.800,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Magistrátu města Zlína, stavebního úřadu, ze dne 10. 4. 2009, č.j. MMZL 7310/2009, bylo rozhodnuto o nařízení odstranění stavby: „Přístavba dvojgaráže k půldomku N. V. 1660 Z., L., která obsahuje přístavbu, zpevněnou plochu, opěrnou zeď, oplocení“ (dále též „stavba“), a to dle ust. § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (stavební zákon). Na základě odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 7. 2009, č.j. KUZL 51294/2009, sp. zn. KUSP 35957/2009 ÚP-Mor.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu a navrhoval jeho zrušení. Je názoru, že správní orgány vůči němu postupovaly jinak než v obdobných případech a tedy diskriminačním způsobem. V dané lokalitě – která je památkově chráněna – se téměř u každého domu nacházejí související hospodářské budovy, sloužící k obhospodařování stavby hlavní. Také na pozemku žalobce již při jeho koupi existovala takto zřízená stavba (podle názoru žalobce musela vzniknout před několika desítkami let). Předmětná stavba byla vždy žalobcem využívána jako garáž; v dané lokalitě se nacházejí obdobné garáže, přičemž předmětná stavba není od ostatních garáží odlišná. Pokud žalobce přistoupil k úpravám předmětné stavby, nejednalo se o opravy, kterými by historicky zřízená stavby zanikla, nýbrž se jedná o stejnou, původní stavbu. Tento stav je v dané lokalitě dlouhodobě tolerován ze strany orgánů veřejné správy. Pokud však prvostupňový orgán a žalovaný selektivně zakročily pouze vůči žalobci, jedná se represivní, diskriminační opatření, kterým je narušováno očekávání občanů (adresátů) ohledně způsobu výkonu a realizace veřejné správy. Z tohoto úhlu pohledu žalobce brojí proti závěru o tom, že stavba je v rozporu s veřejným zájmem. Napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí neobsahují řádné odůvodnění, jsou nesrozumitelná, neboť pouze popisují průběh řízení a jednotlivé úkony v něm. Skutkový stav věci, resp. skutkové závěry jsou odůvodněny nedostatečně. Napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních pravidel správního řízení – zásady zákonnosti, zásady ochrany dobré víry a zásady proporcionality. Žalobce v žalobě dále brojil proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru kultury, ze dne 6. 2. 2009, č.j. 11422 MMZL/2009 OK, které shledává rozporným se zásadami veřejné správy, neboť tímto rozhodnutím bylo změněno původní rozhodnutí téhož správního orgánu za totožného skutkového stavu. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil svým písemným podáním ze dne 15. 12. 2009, kde uvedl, že trvá na tom, že prvostupňové rozhodnutí a žalobou napadené rozhodnutí byla vydána zcela v souladu se zákonem. K žalobcově námitce týkající se jeho údajné diskriminace žalovaný uvedl, že tyto skutečnosti nebyly žalobcem v novém projednání či v odvolání vůbec namítány. Ve věci bylo žalovaným rozhodováno opakovaně; poprvé rozhodl rozhodnutím ze dne 5. 12. 2008, č.j. KUZL 79461/2008, kterým původní rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil. V tomto rozhodnutí se žalovaný vypořádal s obdobnými námitkami žalobce, když uvedl, že bylo nepochybně prokázáno, že se jedná o stavbu, resp. soubor staveb nepovolených. Skutečnost, že nepovolená stavba existující třeba i několik desetiletí, změní vlastníka, neznamená, že by byla tímto soukromoprávním úkonem legalizována a dále by se na ni hledělo jako na stavbu vminulosti povolenou. Ten, kdo se hodlá stát vlastníkem stavby, musí ve svém vlastním zájmu mimo jiné zjistit, zda je tato stavba povolena a realizována v souladu s tímto povolením. Námitku existence dalších nepovolených staveb v dané lokalitě odvolací orgán zamítl, neboť tyto stavby nejsou předmětem odvolacího řízení, přičemž stavební úřad bude v těchto případech postupovat v souladu se stavebním zákonem. Ve vztahu k údajné žalobcově diskriminaci nelze souhlasit ani s námitkou ohledně zkrácení procesních práv žalobce v podobě krátkých termínů k prokázání skutečností k dodatečnému povolení stavby, neboť tato měla být vznesena již v řízení před prvostupňovým orgánem. Dle ust. § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů v odvolacím řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Žalovaný z předloženého spisu navíc zjistil, že odvolatel žádost o dodatečné povolení stavby vůbec nepodal. Původní rozhodnutí stavebního úřadu bylo žalovaným jako odvolacím orgánem zrušeno a vráceno z důvodu jiných procesních a věcných pochybení a byl vysloven právní názor, jak v novém projednání věci postupovat. Stavební úřad se tímto názorem žalovaného v dalším řízení řídil. Žalobce se proti „dalšímu“ prvostupňovému rozhodnutí odvolal, ale ve svém odvolání neuvedl některé náležitosti podle ust. § 82 odst. 1 správního řádu, zejm. v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Žalovaný jako odvolací orgán tedy přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo v celém rozsahu, a po zjištění, že rozhodnutí ani předchozí řízení není v rozporu s právními předpisy, ani není nesprávné, odvolání zamítl. Ohledně nedostatečného odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se s námitkami v souladu se správním řádem vypořádal v rozhodnutí o prvním odvolání, v pořadí druhé odvolání žádné námitky neobsahovalo, žalovaný proto pouze přezkoumal zákonnost rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, což popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a konstatoval zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Pokud žalobce namítá porušení základních zásad správního řízení, nejsou tyto námitky specifikované a žalovaný porušení těchto zásad odmítá. K žalobní námitce týkající se rozhodnutí Magistrátu města Zlína ze dne 6. 2. 2009 žalovaný uvedl, že správním orgánem na úseku památkové péče bylo již dne 19. 5. 2004 pod č.j. MMZL 4759/2004 OK vydáno závazné stanovisko, ve kterém byly stanoveny podmínky, za kterých bylo možno přistavět k předmětné polovině rodinného dvojdomku jednopodlažní přístavbu. Dne 9. 7. 2008 bylo odborem kultury Magistrátu města Zlína vydáno vyjádření k dodatečnému povolení stavby dvojgaráže a zpevněné příjezdové plochy u poloviny rodinného dvojdomku č.p. 1660, v ulici N. V., Z., L. Dle tohoto vyjádření byla stavba, resp. soubor staveb, realizována nejen bez stavebního povolení, ale v rozporu s původními podmínkami dle výše uvedeného závazného stanoviska. Závěrem vyjádření správní orgán uvedl, že hmota přístavby dvojgaráže, změna konfigurace terénu, materiálové a barevné řešení dvojgaráže s odstavnou a příjezdovou plochou jsou z hlediska památkové péče naprosto nepřípustné a není možné je dle předložené dokumentace akceptovat pro dodatečné povolení stavby realizované v rozporu se závazným stanoviskem č.j. MMZL 4759/2004 OK. Toto vyjádření bylo v souladu s ust. § 156 odst. 2 správního řádu usnesením zrušeno správním orgánem, který toto vyjádření vydal, pro jeho nezákonnost, která byla spatřována v tom, že formou správního aktu mělo být závazné stanovisko a nikoli vyjádření. Proti usnesení o zrušení vyjádření správního orgánu ze dne 9. 7. 2008 bylo možno podat odvolání, které žalobce nepodal. Dne 9. 3. 2009 bylo správním orgánem na úseku památkové péče vydáno nové závazné stanovisko, dle kterého je stavba, resp. soubor staveb, z hlediska zájmů státní památkové péče nepřípustná a byl vysloven nesouhlas s jejím dodatečným povolením. Žalovaný je proto toho názoru, že žaloba je nedůvodná, a proto navrhuje její zamítnutí.

Jako osoba zúčastněná na řízení podle ust. § 34 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se do řízení přihlásila společnost GTS NOVERA s. r. o., po změně obchodní firmy k 1. 10. 2010 – GTS Czech s.r.o.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující, ve věci relevantní skutečnosti: Dne 5. 6. 2008 oznámil prvostupňový orgán žalobci zahájení řízení o odstranění stavby „Přístavba dvojgaráže k půldomku N. V. č.p. 1660“ Z., L.“. Oznámení o zahájení řízení obsahovalo poučení, že žalobce může žádat o dodatečné povolení stavby. Dne 17. 6. 2008 bylo provedeno ohledání na místě. Dne 17. 6. 2008 bylo ústně vyhlášeno rozhodnutí č.j. MMZL-SÚ-51233/2008/Ko, kterým byl žalobce uznán z přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 35.000,- Kč. Ze správního spisu dále vyplývá, že odbor kultury Magistrátu města Zlína ve svém vyjádření ze dne 9. 7. 2008 uvedl, že bylo vydáno závazné stanovisko ze dne 19. 5. 2004, č.j. MMZL 4759/2004 OK, přičemž realizovaná stavba je s podmínkami tohoto závazného stanoviska v rozporu; hmota přístavby dvojgaráže, změna konfigurace terénu, materiálové a barevné řešení dvojgaráže s odstavnou a příjezdovou plochou jsou z hlediska památkové péče naprosto nepřípustné a není možné je dle předložené dokumentace akceptovat pro dodatečné povolení stavby.

Dne 1. 9. 2008 bylo vydáno Magistrátem města Zlína rozhodnutí č.j. MMZL 67445/2008 (dále také „první prvostupňové rozhodnutí“), o nařízení odstranění stavby „přístavba dvojgaráže k půldomku N. V. 1660“, Z., L.“. V odůvodnění prvostupňový orgán uvedl, že stavební úřad na základě vnějšího podnětu provedl místní obhlídku, při které zjistil, že stavba byla již realizována. Kontrolou databáze katastru nemovitostí i archívu stavebního archivu bylo zjištěno, že stavba není vedena v katastru nemovitostí a stavebním úřadem nebyla v minulosti povolena. Žalobce byl informován o možnosti dodatečného povolení stavby, této možnosti však nevyužil. Okruh účastníků řízení prvostupňový orgán vymezil podle ust. § 27 správního řádu – žalobce, Statutární město Zlín, správci a vlastníci síti technické infrastruktury. Manželé B. nebyli účastníci, protože uvedli, že stavbou nejsou dotčeni. Paní H. není vlastníkem půldomku, který sousedí s půldomkem žalobce, ale jeho nájemcem, proto bylo analogicky uplatněno ust. § 109 odst. 2 stavebního zákona. Dodatečné povolení nelze pro předmětnou stavbu vydat, protože žalobce žádné požadované doklady a podklady nepředložil. Předmětná stavba je umístěna na pozemku p. č. 980/36, který je ve vlastnictví Statutárního města Zlína a žalobce nedoložil doklad o vlastnickém nebo jiném věcném právu, který by ho opravňoval mít stavbu na uvedeném pozemku. Stavba je realizována v městské památkové zóně, v níž je realizace objektů takového druhu zakázána, stanovisko odboru kultury Magistrátu města Zlína ze dne 11. 8. 2008 je ve vztahu k provedení stavby jednoznačně negativní.

Ze správního spisu dále vyplývá, že proti označenému prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 12. 9. 2008, v němž uvedl, že dvojgaráž postavil předchozí vlastník, a tento ji také užíval. Podobné stavby jsou v dané lokalitě zcela běžnou záležitostí. Tuto dvojgaráž žalobce pouze zrekonstruoval, nebyly provedeny úpravy, které by měnily stávající půdorys a siluetu dvojgaráže. Z těchto důvodů (s přihlédnutím k tomu, že dvojgaráž byla postavena předchozím majitelem v době, kdy domek nebyl předmětem památkové ochrany), jeví se žalobci rozhodnutí o odstranění stavby nepřiměřeně tvrdé. Správní úřad měl konat v době výstavby dvojgaráže, event. v době vyhlášení dotčené lokality památkově chráněnou zónou, nikoli v současnosti. S výjimkou žalobcova případu stavební úřad v zjevně obdobných případech nekoná. Termín k prokázání skutečností k dodatečnému povolení stavby považuje žalobce za krátký a fakticky neuskutečnitelný; o dodatečné povolení žalobce žádá, z toho důvodu proto mělo být řízení o odstranění stavby přerušeno. Žalobce provedl oplocení na pozemku p.č. 980/36 z důvodu dosažení čistoty na pozemku a zabránění venčení psů. Žalobcovy nemovitosti byly historicky určeny pro bydlení a tato funkce musí být zachována. Pokud je v dnešní době samozřejmé vlastnit automobil, musí existovat možnost jej parkovat, pokud by to bylo žalobci odstraněním dvojgaráže znemožněno, je povinností státu takto omezeným vlastníkům – žalobci – tuto újmu kompenzovat.

Žalovaný o odvolání rozhodl rozhodnutím ze dne 5. 12. 2008, č.j. KUZL 79461/2008 (dále také „první rozhodnutí o odvolání“), kterým první prvostupňové rozhodnutí zrušil. Žalovaný uvedl, že stavební úřad skutkově prokázal, že se jedná o nepovolenou stavbu, resp.

soubor nepovolených staveb. Žalovaný však prvostupňovému orgánu vytkl fakt, že ze spisu není zřejmé, zda bylo vedeno řízení v takovém rozsahu, v jakém bylo nakonec věcně rozhodnuto. Jako předmět řízení o nařízení odstranění stavby je ve správním spisu uvedena přístavba dvojgaráže, nařízení ostatních staveb proto nebylo s účastníky řízení projednáno.Ze správního spisu dále vyplývá, že Magistrát města Zlína účastníky řízení poučil v souladu se závazným právním názorem obsaženým v prvním rozhodnutí o odvolání. Dne 6. 2. 2009 Magistrát města Zlína usnesením sp. zn. 11422 MMZL/2009 OK zrušil vyjádření ze dne 9. 7. 2008 (poskytnuté panu J. Š. ve věci vyjádření k dodatečnému stavebnímu povolení realizované dvojgaráže a zpevněné příjezdové plochy u poloviny rodinného dvojdomku čp. 1600, v ulici N. V., Z.) s odůvodněním, že tento akt byl nesprávně vydán ve formě vyjádření namísto závazného stanoviska podle ust. § 149 odst. 2 správního řádu. Dne 9. 3. 2009 Magistrát města Zlína vydal závazné stanovisko sp. zn. MMZL 11422/2009 OK, ve kterém vyjádřil nesouhlas s dodatečným povolením předmětné stavby.

Ze správního spisu dále vyplývá, že rozhodnutím Magistrátu města Zlína, stavebního úřadu, ze dne 10. 4. 2009, č.j. MMZL 7310/2009 (dále také „druhé prvostupňové rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o nařízení odstranění stavby dle ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ve věci stavby „Přístavba dvojgaráže k půldomku N. V. 1660, Z., L., přičemž stavba obsahuje přístavbu, zpevněnou plochu, opěrnou zeď, oplocení“ s odůvodněním, že bylo postupováno podle právního názoru obsaženého v prvním rozhodnutí o odvolání. Odůvodnění tohoto rozhodnutí se obsahově shoduje s odůvodněním prvního prvostupňového rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání (které bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno dne 29. 4. 2009), které neobsahuje bližší odůvodnění. Žalobce v něm pouze uvedl, že rozhodnutím ze dne 10. 4. 2009 mu stavební úřad uložil odstranění stavby a proti tomuto rozhodnutí podává odvolání. Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 5. 5. 2009 byla žalobci doručena výzva k odstranění nedostatků podání, ve které byl žalobce toliko vyzván, aby podle § 82 odst. 2 správního řádu předložil stejnopisy odvolání v takovém počtu, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis.

Konečně ze správního spisu vyplývá, že o předmětném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 27. 7. 2009, č.j. KUZL 51294/2009, sp. zn. KUSP 35957/2009 ÚP-Mor. V odůvodnění žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh řízení v dané věci a dospěl k závěru, že v původním řízení před prvostupňovým orgánem bylo nepochybně prokázáno, že předmětná stavba byla provedena bez příslušného povolení. Bylo proto důvodně vedeno řízení podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V novém projednání byly napraveny vady původního řízení a prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Protože žalovaný neshledal důvod pro postup podle § 90 odst. 1 až 4 správního řádu, odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s. ř. s.).

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. bez jednání.

Žaloba je důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce směřující proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, kterým bylo nařízeno odstranění předmětné stavby.

Podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Podle ust. § 82 odst. 2 správního řádu odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka.

Podle ust. § 93 odst. 1 správního řádu jestliže v této hlavě není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části.

Podle ust. § 37 odst. 3 správního řádu (který je obsažen v hlavě III správního řádu) nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce proti druhému prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání (ze dne 29. 4. 2009), které však neobsahovalo bližší zdůvodnění (v odvolání nebyla obsažena žádná konkrétní odvolací námitka). Podle ust. § 82 odst. 2 správního řádu však odvolání musí obsahovat odvolací námitky, které jsou důležité pro další průběh odvolacího řízení, neboť odvolací orgán zásadně správnost prvostupňové rozhodnutí přezkoumává primárně v rozsahu žalobcem uplatněných námitek (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu). V daném případě měl proto podle krajského soudu správní orgán žalobce vyzvat k odstranění vad tohoto podání – odvolání ze dne 29. 4. 2009 – podle ust. § 37 odst. 3 správního řádu ve spojení s ust. § 93 odst. 1 správního řádu, tedy k tomu, aby upřesnil, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Jinými slovy, správní orgán měl žalobce vyzvat, aby doplnil odvolací důvody (námitky). To však správní orgán neučinil. Žaoblce sice byl vyzván správním orgánem k odstranění vad svého odvolání, ale pouze v tom smyslu, aby dodal potřebný počet stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu, a aby každý účastník dostal jeden stejnopis.

Pokud takto nebylo ze strany prvoinstančního správního orgánu postupováno, nemohl žalovaný vyhovět dikci ust. § 89 odst. 2 správního řádu, tedy nemohl druhé prvostupňové rozhodnutí řádně přezkoumat. Z tohoto důvodu je krajský soud názoru, že postup správních orgánu byl vadný. Podle názoru soudu je proto toto porušení procesních předpisů – správního řádu – podstatné (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), neboť postupem správních orgánů bylo žalobci zabráněno efektivním způsobem využít řádného opravného prostředku – odvolání – což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. To platí tím spíše, když v předmětné věci správní orgány velice citelně zasáhly do práv účastníka řízení (žalobce); označenými rozhodnutími bylo nařízeno odstranění stavby.

Ostatně pro podporu výše uvedených závěrů odkazuje krajský soud i na odbornou literaturu, srov. např. VEDRAL, Josef. Správní řád : komentář. Vyd. 1. Praha : Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2006. s. 492 až 493), kde se uvádí, že „Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním podle § 37 a s ohledem na to, že se na základě § 93 odst. 1 pro odvolací řízení použijí obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu, bude, pokud odvolání nemá některou z náležitostí vyplývajících z § 37 nebo z § 82 odst. 3, postupovat podle § 37 odst. 3 a správní orgán pomůže žadateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve. Odvolací lhůta je účastníkovi řízení pochopitelně zachována již tím, že odvolání podá, byť podané odvolání nesplňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Odvolateli je teoreticky možné stanovit lhůtu k odstranění vad podání usnesením podle § 39 odst. 1 správního řádu, jeví se to však jako dost značný formalismu a rozhodně není chybou, pokud tuto formu správní orgán nezvolí.“. Krajský soud v Brně dále odkazuje na závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu, k tomu srov. např. rozsudek ze dne 6. 3. 2009, č.j. 1 As 4/2009-53, přístupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že „Z citovaného ustanovení je zřejmé, že náležitosti odvolání jsou ve správním řádu explicitně vyjádřeny. Tedy každé podání, které má být posouzeno jako odvolání (přičemž správní orgán je dle § 37 odst. 1 správního řádu povinen posuzovat podání podle skutečného obsahu), musí vedle základních náležitostí každého podání stanovených v § 37 odst. 2 správního řádu obsahovat i specifikaci rozhodnutí, proti kterému směřuje, dále rozsah, v němž jej napadá, tj. uvedení výroků, které jsou napadány, a dále konkrétní skutečnosti, z nichž se dovozuje nesprávnost právního či skutkového posouzení věci nebo vady řízení (odvolací důvody). Žalovaný se tedy mýlí, pokud v kasační stížnosti konstatoval, že odvolání musí obsahovat pouze náležitosti stanovené v § 37 odst. 2 správního řádu. Správní řád (č. 500/2004 Sb.) přijal jinou konstrukci odvolacího přezkumu, než kterou znal předchozí správní řád (č. 71/1967 Sb.). Zvýšil totiž odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumáváno - s výjimkou skutečností, které je povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání (srov. č. 1580/2008 Sb. NSS). Podle § 89 odst. 2 správního řádu totiž odvolací orgán přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, správnost napadeného rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, nevyžaduje-li veřejný zájem jinak. Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním ve smyslu § 37 správního řádu, a s ohledem na § 93 odst. 1 správního řádu, podle nějž se pro řízení o odvolání použijí obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu, je nutno uzavřít, že nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu (shodně též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2008, č. j. 54 Ca 1/2008 - 30, publikovaný pod č. 1578/2008 Sb. NSS). Pro srovnání lze uvést, že obdobné náležitosti odvolání a povinnost správního orgánu vyzvat odvolatele k odstranění vad odvolání zakotvuje i daňový řád (v § 48 odst. 4, 5) pro daňové řízení. Co se týče odvolání žalobce (ze dne 21. 12. 2007), to právě vedle základních náležitostí podání obsahovalo specifikaci napadeného rozhodnutí i uvedení rozsahu, v němž je napadá, k chybějícím odvolacím důvodům však žalobce pouze uvedl, že odůvodnění odvolání předloží do čtrnácti dnů. To však na výše zmíněné povinnosti správního orgánu nic nemění. Naopak, takto formulovaným odvoláním dal odvolatel (žalobce) správnímu orgánu jednoznačně najevo, že odvolání hodlá doplnit právě ještě o odvolací důvody. V takovém případě měl správní orgán učinit opatření k odstranění nedostatků odvolání postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu a nikoliv sám možné vady vyhledávat. Vzhledem k zákonem stanovenému postupu správního orgánu pak na uvedeném ničeho nemění ani žalobcova další nečinnost při doplňování odvolacích důvodů. (…) Žalovaný tedy rozhodoval o odvolání, aniž by znal konkrétní námitky, které hodlal žalobce v doplnění svého odvolání uplatnit. Takový postup žalovaného považuje soud za zcela nepřípustný a naprosto v rozporu s procesními pravidly, která jsou zakotvena v citovaných ustanoveních správního řádu, a vyplývají z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.“

Z výše uvedených důvodů proto krajskému soudu nezbylo než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit pro podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), neboť žalovaný rozhodoval o odvolání, aniž by znal konkrétní odvolací námitky. V dalším řízení žalovaný výše vytčenou vadu napraví (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Z důvodu zjištění takové podstatné vady ještě před konáním ústního jednání (které bylo nařízeno na den 8. 2. 2011), krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť mu takový postup zákon umožňuje (k tomu srov. § 76 odst. 1 věta první s. ř. s.). Ostatně bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti, pokud by se účastníci řízení a osoba zúčastněná na řízení museli dostavit na jednání, jehož jediným možným vyústěním by bylo zrušení napadeného rozhodnutí pro podstatnou vadu v řízení – absenci odvolacích důvodů, resp. nevyzvání k jejich doplnění ze strany správního orgánu.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci plně úspěšný (soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí), soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést, byť i jen kčástečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhrada nákladů řízení se sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, z odměny za dva úkony (převzetí a příprava zastoupení a žalobní návrh) právní služby po 2.100,- Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a náhrady za dva režijní paušály po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Celková odměna a náhrada hotových výdajů tedy činí 6.800,- Kč. Lhůtu pro uhrazení nákladů řízení stanovil soud na 30 dnů od právní moci rozsudku, neboť takovou lhůtu považoval za adekvátní okolnostem případu.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5, věta prvá, s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném případě je z obsahu spisu zřejmé, že osobě zúčastněné na řízení soud žádnou povinnost neuložil, tudíž jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 31.1.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru