Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 175/2009 - 27Rozsudek KSBR ze dne 24.03.2011

Prejudikatura

1 Afs 12/2009 - 52

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 41/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 175/2009-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. Václava Rožce, insolvenčního správce dlužníka SENZANO SKI, spol. s r.o., se sídlem Brně, Bohunická 606/24, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Finančnímu úřadu Brno I, se sídlem v Brně, Příkop 25, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 25.6.2009, č.j.:

177357/09/288914710509, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací

k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci, na účet jeho právního zástupce Mgr.

Ondřeje Lakomého, advokáta, se sídlem v Brně, Kobližná 19, náklady řízení

ve výši 4.800, - Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 25.6.2009, č.j.: 177357/09/288914710509, zamítl reklamaci žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 30.4.2009, č.j.: 142830/09/288914705429, rozhodnutí o přeplatku. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že dne 17.4.2009 byl na majetek SENZANO SKI, spol. s r.o. prohlášen konkurs. Z rozdílu mezi uhrazenými zálohami a přiznanou daňovou povinností za zdaňovací období od 1.4.2007 do 31.3.2008 vznikl na dani z příjmů právnických osob přeplatek ve výši 589 963,- Kč, který byl v souladu s ustanovením § 64 odst.2 zák.č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pokračování
29 C- 2 -
a 175/2009

pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), shora citovaným rozhodnutím ze dne 30.4.2009 převeden na úhradu nedoplatku na dani z přidané hodnoty, vykázaného v částce 13 728 700,- Kč s tím, že za den úhrady nedoplatku se považuje den, který následuje po dni vzniku přeplatku, tj. 1.10.2008. Přeplatek byl použit na částečnou úhradu vlastní daňové povinnosti za zdaňovací období únor 2008, tj. na nedoplatek vzniklý přede dnem účinnosti rozhodnutí o úpadku. V reklamaci žalobce namítal, že napadené rozhodnutí má povahu zápočtu vzájemných pohledávek dlužníka na dani z příjmů právnických osob a České republiky zastupované správcem daně na dani z přidané hodnoty, které s ohledem na ustanovení § 140 odst.3 písm.a) zák.č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v platném znění (dále jen „insolvenční zákon“), nebylo možné. Žalovaný k této námitce poukázal na ustanovení § 40a odst.1 , 3 a 4 ZSDP a konstatoval, že žalobce podal dne 25.3.2008 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2008. Daňová povinnost za toto období byla vyměřena správcem daně v souladu s ustanovením § 46 odst.5 ZSDP ke dni 25.3.2008. Tato daňová povinnost byla uhrazena pouze částečně a přeplatek na dani z příjmů právnických osob byl v souladu s ustanovením § 40a odst.4 ZSDP převeden na tento nedoplatek, tj. nedoplatek dle ustanovení § 40a odst.1 písm.c) ZSDP, a to přede dnem přezkoumání pohledávek věřitelů v přezkumném řízení. Vzhledem k tomu, že správce daně u žalobce eviduje nedoplatky týkající se období přede dnem účinnosti rozhodnutí o úpadku, bylo rozhodnutí o přeplatku vydáno v souladu se zákonem.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu. V souladu s reklamací proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně uvedl, že rozhodnutí ze dne 30.4.2009 má povahu zápočtu vzájemných pohledávek dlužníka na dani z příjmů právnických osob a České republiky zastoupené žalovaným na dani z přidané hodnoty. S ohledem k této skutečnosti v době vydání rozhodnutí nebylo přípustné započtení vzájemných pohledávek, mj. z důvodů uvedených v ustanovení § 140 odst.3 písm.a) insolvenčního zákona a nebylo možné takové rozhodnutí vydat. Rozhodnutí, kterým byla zamítnuta reklamace žalobce, je proto nutno považovat za nezákonné, neboť uplatněná reklamace byla s odkazem na důvody uvedené výše oprávněná. Pro úplnost žalobce dodal, odkázal-li žalovaný na ustanovení § 40a ZSDP, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele není po rozhodnutí o úpadku možné v případech stanovených § 140 odst.3 písm.a) až d) insolvenčního zákona. Jakákoliv ustanovení jiných právních předpisů tuto skutečnost nemohou zvrátit, neboť v naznačovaném výkladu právních předpisů ze strany žalovaného by nutně docházelo k nerovnému postavení konkursních věřitelů a tedy k porušení čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně dne 5.11.2009 podáním obsahově shodným s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst.1 zák.č.150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst.1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s.ř.s.).

V souladu s ustanovením § 75 odst.1 a odst.2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování pokračování
29 C- 3 -
a 175/2009

správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s.ř.s.

Žaloba je důvodná.

V dané věci bylo zřejmé, že spor mezi účastníky je veden pouze v rovině právní, kdy v rovině skutkové není mezi účastníky sporu.

Podle ustanovení § 40a odst.1 ZSDP, se pro účely insolvenčního řízení daňové nedoplatky považují za a) daňové pohledávky za majetkovou podstatou, b) daňové pohledávky s nárokem na uspokojení ze zajištění, nebo c) další přihlášené daňové pohledávky.

Podle ustanovení § 40a odst.2 ZSDP, daňové pohledávky uvedené v odstavci 1 písm.a) vznikají v důsledku skutečností zakládajících daňové povinnosti, včetně příslušenství daně, které nastaly v době od účinnosti rozhodnutí o úpadku do vydání rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení končí.

Podle ustanovení § 40a odst.3 ZSDP, daňové pohledávky uvedené v odstavci 1 písm.b) a c) vznikají v důsledku skutečností zakládajících daňové povinnosti, včetně příslušenství daně, které nastaly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku.

Podle ustanovení § 40a odst.4 ZSDP, pro potřeby úpadku je za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek podle § 64 odst.2, přičemž postup pro zjištění vratitelnosti přeplatku vzniklého na základě skutečností, které nastaly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, se uplatní pro nedoplatky uvedené v odstavci 1 písm.b) a c) nejpozději do jejich přezkoumání při přezkumném jednání. Po přezkumném jednání se řízení o stanovení této daňové povinnosti zastavuje až do vydání rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení končí. Postup pro zjištění vratitelnosti přeplatku vzniklého na základě skutečností, které nastaly v době od účinnosti rozhodnutí o úpadku, se uplatní pro nedoplatky uvedené v odstavci 1 písm.a).

Podle ustanovení § 140 odst.2 insolvenčního zákona, započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 140 odst.3 insolvenčního zákona, započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 40a ZSDP vymezuje daňové nedoplatky pro účely insolvenčního řízení a je navázáno na samotné insolvenční řízení podle insolvenčního zákona. Insolvenční zákon, jak vyplývá se shora citovaných ustanovení, připouští započtení veřejnoprávních pohledávek, ovšem za splnění zákonem stanovených podmínek a vypočítává, kdy započtení přípustné není. Tyto zákonné podmínky jsou závazné i pro správce daně, neboť pokračování
29 C- 4 -
a 175/2009

neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by pro daňové orgány připouštělo výjimky. Je tedy zřejmé, že pokud nejsou splněny zákonné podmínky, popř. pokud se jedná o jednu z variant, kdy započtení není přípustné, nelze započtení provést (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.5.2009, č.j. 1 Afs 12/2009-52, www.nssoud.cz).

Žalobce stejně jako v žalobě již v reklamaci proti rozhodnutí správce daně uvedl, že započtení není možné z důvodů uvedených v ustanovení § 140 odst.3 písm.a) insolvenčního zákona, tedy z důvodu, že se správce daně ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného, poté co poukázal na platnou právní úpravu, pouze vyplývá, že přeplatek na dani z příjmů právnických osob byl v souladu s ustanovením § 40a odst.4 ZSDP převeden na nedoplatek, tj. nedoplatek dle ustanovení § 40a odst.1 písm.c) ZSDP, a to přede dnem přezkoumání pohledávek věřitelů v přezkumném řízení. Žalovaný dále již jen uvedl, že vzhledem k tomu, že správce daně u žalobce eviduje nedoplatky týkající se období přede dnem účinnosti rozhodnutí o úpadku, bylo rozhodnutí o přeplatku vydáno v souladu se zákonem. O námitce žalobce se žalovaný vůbec nezmínil. Z rozhodnutí žalovaného vůbec není zřejmé, zda byly splněny zákonné podmínky pro započtení, a zejména, zda se správce daně ohledně své pohledávky stal přihlášeným věřitelem. Pokud tomu tak nebylo, nebylo totiž započtení skutečně možné provést.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného je v otázce možnosti provést započtení veřejných pohledávek nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 76 odst.1 písm.a) zák.č.150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), nezbylo Krajskému soudu v Brně, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, ve kterém je vázán výše vysloveným právním názorem (§ 78 odst.5 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst.1 věta první s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci byl žalobce úspěšný, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, která se sestává z odměny za dva úkony právní služby ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby); k náhradě nákladů byla připočtena náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 posledně cit. vyhlášky).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 24.3.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru