Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 153/2009 - 46Rozsudek KSBR ze dne 31.03.2011

Prejudikatura

5 Afs 172/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 49/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 153/2009-46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové, v právní věci žalobkyně: ROMEX s. r. o., se sídlem Blanenská 9, Brno-Jehnice, 621 00, zast. JUDr. Evou Zemanovou, daňovou poradkyní, se sídlem Přívrat 12, Brno, 616 00, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 5. 2009, č.j.

8622/09-1200-702170, a ze dne 26. 5. 2009, č.j. 8623/09-1200-702170,

se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyni bude po právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím její

zástupkyně, JUDr. Evy Zemanové, daňové poradkyně, se sídlem Přívrat 12,

Brno, 616 00, vrácen z účtu Krajského soudu v Brně zaplacený soudní

poplatek ve výši 2.000,- Kč.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 5. 2009, č.j. 8622/09-1200-702170, bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu Brno III ze dne 13. 11. 2008, č.j. 213653/08/290513/5806, kterým byla žalobkyni změněna výše doměřené daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 z částky 2 064 660,- Kč (která byla dodatečně vyměřena dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 7. 2008, č.j. 159036/08/290513/5806) na částku 2 009 540,- Kč.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 5. 2009, č.j. 8623/09-1200-702170, pak bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti dodatečnému výměru a dodatečnému platebnímu výměru ze dne 28. 7. 2008, č.j. 159135/08/290513/5806, kterým Finanční úřad Brno III (dále též „správce daně“) dodatečně vyměřil žalobkyni daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 4.865.905,- Kč a současně snížil daň z příjmů právnických osob za uvedené období o 176.400, - Kč.

Proti citovaným rozhodnutím žalovaného podala žalobkyně včasnou žalobu, v níž obecně uváděla, že rozhodnutí jsou nezákonná, byla zkrácena na svém právu uhradit daň z příjmů, přičemž řízení je zatíženo vážnými vadami řízení. Po rekapitulaci řízení v dané věci konkrétně namítala, že pro posouzení oprávněnosti zaúčtování předmětných faktur vystavených v roce 2005 do výnosů roku 2006 musí být rozhodující skutečný stav věci, nikoliv pouze stav formální. Skutečný stav projednávané věci je takový, že z obou předmětných stavebních zakázek byly vykázány celkové tržby ve výši 7 530 293,- Kč, a to z napadených faktur vystavených v roce 2005 tržby ve výši 5 287 055,- Kč a z dalších faktur vystavených v roce 2006 tržby ve výši 2 243 238,- Kč. Při celkových nákladech ve výši 4 994 585,95,- Kč doložených účetnictvím žalobkyně a seznamem všech vynaložených nákladů bylo tedy z těchto akcí prokazatelně dosaženo hospodářského výsledku ve výši 2 535 707,05,- Kč. Uvedený zisk je dle žalobkyně nutno v souladu se zásadou věcné a časové souvislostí dle § 23 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZDP“), zdanit v jednom zdaňovacím období tak, aby dosažené zdanitelné příjmy byly ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP zdaněny s přihlédnutím k nákladům, které vedly k jejich dosažení. Z uvedeného důvodu není dle žalobkyně možné, aby správce daně oproti nákladům skutečně zaúčtovaným v roce 2005 pouze ve výši 682 618, 87,- Kč, které žalobkyně opomenula převést také do roku 2006, postavil přesunutím z roku 2006 výnosy z napadených vystavených faktur ve výši 5 287 055,- Kč a vytvořil tak z těchto zakázek v roce 2005 zisk ke zdanění ve výši 4 604 436,13,- Kč a v roce 2006 ponechal zbytek nákladů ve výši 4 311 967,08,- Kč oproti zbývajícím a v roce 2006 vyfakturovaným výnosům ve výši 2 243 238,- Kč, čímž vytvořil z těchto akcí v roce 2006 ztrátu ve výši 2 068 729,08,- Kč. Takovýto postup správce daně odporuje zásadám věcné a časové souvislosti a správného stanovení daňové povinnosti a je v rozporu s § 1 odst. 2 a 16 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“). Formální důkazy, o které žalovaný opírá své závěry, jsou v logickém rozporu s možnou realitou a s výše popsaným skutečným stavem věci, který žalobkyně prokazatelně doložila seznamem nákladů nabíhajících a zaúčtovaných až v roce 2006 sestaveným z faktur za materiál a související služby z roku 2006 a z vlastních mzdových nákladů roku 2006 (dále též „seznam nákladů“). Žalobkyně trvá na tom, že není technicky možné, aby byly v roce 2005 provedeny stavební práce z materiálu a služeb prokazatelně nakoupených až v roce 2006. Uvedený seznam nákladů dle žalobkyně jednoznačně dokládá faktické provedení předmětných stavebních prací z velké části až v roce 2006, žalobkyně ho proto považuje nadále za naprosto stěžejní důkaz svého tvrzení o nemožnosti poskytnutí stavebních prací v roce 2005 ve fakturovaném rozsahu a o skutečné realizaci těchto zakázek až v roce 2006. Vyloučení tohoto důkazu z důkazního řízení s poukazem na formální důkazy (tj. vystavené faktury a soupisy provedených prací) a s pouhým konstatováním, že z tohoto soupisu účetních nákladů nelze dovodit, že by předmětné práce nebyly v roce 2005 provedeny, tak považuje žalobkyně za zcela účelové a v rozporu s požadavkem na co nejúplnější zjištění rozhodných skutečností a správné stanovení daňové povinnosti zakotveným zejména v § 1 odst. 2, § 16 odst. 1 a § 31 odst. 2 ZSDP a dále v rozporu s § 2 odst. 7 ZSDP. Dle žalobkyně žalovaný postupoval i v rozporu s § 2 odst. 3 ZSDP, neboť nehodnotil všechny důkazy (odkázala na předmětný seznam) jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Odmítnutí označeného důkazu navíc žalovaný v rozporu s § 31 odst. 4 řádně neodůvodnil, když pouze konstatoval, že z něj nelze dovodit, že předmětné stavební práce nebyly provedeny v roce 2005, neuvedl však vůbec, proč to nelze z tohoto důkazu dovodit. Namísto toho vycházel pouze z listinných důkazů, které jsou svým obsahem v rozporu s možnou realitou a nemohl tak dostát požadavku na hodnocení důkazů ve vzájemné souvislostí. Žalobkyně dále žalovanému vytýkala, že považoval za důkaz předmětné svědecké výpovědi, ač je žalobkyně rozporovala. Podle žalobkyně žalovaný neuvedl žádný logický důvod, proč tuto námitku neakceptuje a nadále se při rozhodování o tyto svědecké výpovědi opírá. Argumentace tím, že předmětné faktury vystavila sama žalobkyně, není dle žalobkyně pro obhájení tohoto důkazu dostačující, neboť žalobkyně nezpochybňuje tyto svoje doklady, ale požadavek správce daně na zdanění zisku, kterého nebylo ve skutečnosti dosaženo. Žalovaný tak měl svědecké výpovědi vyloučit z důkazního řízení pro namítanou podjatost svědků. Pokud se pak jedná o tvrzení žalovaného, že správně mělo být účtováno o nedokončené výrobě, trvá žalobkyně na tom, že jde pouze o nesprávnou metodiku účtování, která neměla žádný vliv na správnost vykázané daňové povinnosti. Žalobkyně připouští, že v čistotě věcné a časové souvislosti pochybila ponecháním nevýznamné části úvodních nákladů, z tohoto důvodu však navrhovala ve svém odvolání přesunutí i těchto nákladů do roku 2006, aby tak byly celkové výnosy z předmětných zakázek zdaněny ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP s přihlédnutím ke všem nákladům, které vedly k jejich dosažení a najisto tak bylo v plné míře vyhověno požadavku na věcnou a časovou souvislost nákladů a výnosů dle § 23 odst. 1 ZDP a na správné stanovení daňové povinnosti dle § 1 odst. 2 a 16 odst. 1 ZSDP. Tyto ustanovení však žalovaný porušil, když posvětil postup správce daně prvního stupně, který přesunutím předmětných výnosů z roku 2006 do roku 2005 vytvořil v roce 2005 zisk ke zdanění a v roce 2006 naopak vykonstruoval z těchto zakázek ponecháním téměř veškerých nákladů naprosto nereálnou ztrátu. S takovýmto přístupem k požadavku na dodržení věcné a časové souvislosti nákladů a výnosů a na správné stanovení daňové povinnosti se žalobkyně nemůže smířit a považuje ho za výraz arogance státní moci. Žalobkyně trvá na tom, že napadené faktury vystavila správně. Dovozuje, že daň z příjmů právnických osob za rok 2005 a daňová ztráta za rok 2006 jí byly dodatečně vyměřeny v rozporu se zákonem. Navrhla zrušení předmětných rozhodnutí.

Žalovaný podal k žalobě obsáhlé písemné vyjádření, ve kterém v podstatě zopakoval skutečnosti obsažené v napadených rozhodnutích (které jsou soudem podrobně rekapitulovány níže). Zejména tedy uvedl, že jelikož v otázce zdanění výnosů z rozpracovaných stavebních zakázek neobsahuje ZDP ani jiný předpis žádnou speciální úpravu, je nutné pro posouzení předmětného sporného případu vycházet z účetnictví, jež mělo být správně vedeno, a to při respektování věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Pokud žalobkyně zaúčtovala částky výše předmětných faktur vystavených v závěru roku 2005 na rozvahový účet 384 - Výnosy příštích období a nikoliv do výnosů běžného roku 2005, jednalo se o nestandardní a nesprávný způsob zaúčtování. S ohledem na to, že v řízení daňovém tíží břemeno důkazní daňový subjekt, musela žalobkyně ve smyslu § 31 ZSDP prokázat oprávněnost takového účtování, tedy prokázat, že se skutečně jednalo o příjmy, které věcně patří do výnosů v příštích obdobích. Žalobkyně však své důkazní břemeno neunesla, naopak z předložených smluv, faktur, soupisů provedených prací, jakož i výpovědí svědků, vyplývá, že provedené účtování bylo chybné. Podle žalovaného tak z provedeného dokazování vyplynulo, že k provedení prací nedošlo v roce 2005, jak je uvedeno na fakturách, ale až v roce 2006. Žalovaný přitom odmítá i námitky stran porušení § 1 odst. 2, § 2 odst. 3 a 7, § 16 odst. 1, § 31 odst. 2 a 4 ZSDP. Správce daně postupoval v mezích rozsahu působnosti ZSDP, řádně v souladu se zákonem prověřoval daňový základ či obecně jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u žalobkyně, a to k naplnění účelu daňového řízení. Přitom postupoval v souladu se základními zásadami daňového řízení, tedy i v souladu s § 2 odst. 3 ZSDP. Uvedené dokládá spisový materiál; posouzení všech důkazů a vypořádání se s nimi co do požadavku jednotlivosti i vzájemné souvislosti rekapituluje odůvodnění napadeného rozhodnutí. Porušení zásady vymezené § 2 odst. 7 ZSDP je třeba bez dalšího odmítnout, jelikož mezi dotčenými subjekty soukromoprávního vztahu nešlo o dissimulované právní úkony, strany smlouvy prokazatelně činily právní úkony, které odpovídaly jejich vůli a jejímu projevu, z poměru mezi těmito aspekty nelze vyvozovat, že by byl učiněn právní úkon, ač jej subjekty učinit nechtěly a zastíraly právní úkon jiný, který ve skutečnosti chtěly apod. Skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, správce daně provedl navržené důkazní prostředky, k úplnému zjištění stavu věci a naplnění cílů daňového řízení, především tedy k dodržení zákonnosti daňového řízení a správnému stanovení daňové povinnosti, byly výsledky daňového řízení doplněny. Provedené důkazní řízení pak osvědčilo důkazy, na základě kterých bylo ve věci rozhodnuto. Správce daně umožnil žalobkyni v rámci jednotlivých výzev a ústních jednání, aby prokázal, že skutečný stav se odlišuje od stavu formálně právního (deklarovaného na jednotlivých fakturách). Nelze tak přisvědčit námitkám o vadách řízení a nedostatečném odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí důkazní řízení proběhlo v souladu se ZSDP a žalobou napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami, které by snad způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost. Výrok rozhodnutí je zcela srozumitelný a dostatečně odůvodněný ke skutkovému stavu věci. Podle žalovaného byla aplikace právních norem ze strany správce daně na zjištěný skutkový stav řádným způsobem odůvodněna, přičemž žalovaný k podanému odvolání jeho rozhodnutí přezkoumal a shledal je souladnými se zákonem, přičemž neshledal, že by řízení bylo stiženo namítanými vadami. Navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně podala k vyjádření žalovaného repliku, ve které zejména uvedla, že trvá na tom, že stěžejním důkazem o pravdivosti jejích tvrzení jsou seznamy nákladů souvisejících s oběma zakázkami tak, jak nabíhaly v roce 2005 a 2006. Na rozdíl od žalovaného si totiž žalobkyně nedovede představit, že by v roce 2005 vyfakturované práce mohly být provedeny z materiálu, který byl žalobkyni dodán až v roce 2006. Veškeré faktury za dodání materiálu zaúčtované až v roce 2006 pak mají datum uskutečnění zdanitelného plnění až v roce 2006. Nejde tedy o žádnou disproporci mezi přijetím a zaúčtováním jednotlivých nákladových faktur, jak argumentuje ve svém vyjádření žalovaný, ale o řádné zaúčtování faktur za materiál fakticky dodaný v roce 2006 do účetnictví roku 2006. Ostatně z žádného podkladu nevyplývá, že by tyto faktury za dodaný materiál zaúčtované do nákladů roku 2006 byly žalobkyní přijaty již v roce 2005, takže uvedený argument žalovaného je naprosto irelevantní. Logice se vymyká také závěr žalovaného, který vyčíslil z předmětných stavebních zakázek v roce 2005 značný zisk ke zdanění a v roce 2006 pak zcela nereálnou ztrátu, ačkoliv s použitím věcné a časové souvislosti by mělo být dosaženo jiných hodnot. Žalovaným namítaná nesprávná metodika účtování výnosů prostřednictvím účtu 384 - Výnosy příštích období pak nemůže být žalobkyni k tíži, neboť toto účtování sledovalo správné zdanění skutečně dosaženého hospodářského výsledku z předmětných stavebních zakázek. Žalobkyně také nesouhlasí s argumentací žalovaného k namítanému porušení zásady vymezené v § 2 odst. 7 ZSDP. Dle žalobkyně totiž toto zákonné ustanovení neslouží správcům daně jen jednostranně k postihování disimilovaných právních úkonů, ale na druhé straně také správcům daně ukládá brát v daňovém řízení vždy v úvahu skutečný obsah právního úkonu. Dle žalobkyně je tedy ve smyslu citovaného ustanovení pro správné stanovení daňové povinnosti vždy důležitý skutečný stav věci, nikoliv stav formální. Skutečný stav věci byl dle názoru žalobkyně řádně prokázán předloženými důkazy, zejména pak výše označeným seznamem nákladů. Správce daně však v rozporu s § 2 odst. 7 ZSDP přihlíží pouze k formálnímu stavu věci. Přitom se žalovaný do značné míry opírá o svědecké výpovědi příjemců těchto faktur, které žalobkyně v průběhu odvolacího řízení písemně zpochybnila poukazem na opačný zájem svědků (odběratelů), kteří si dle jejich vlastního vyjádření do protokolu o svědecké výpovědi tyto faktury žalobkyně v plné výši zaúčtovali již do nákladů roku 2005; evidentně proto nemají zájem na rozkrytí skutečného stavu věci a následném zvýšení jejich základu daně z příjmů za rok 2005 a jejich svědectví tak nemůže být dle žalobkyně věrohodné a směrodatné. Takovéto svědecké výpovědi nemohou být označeny za řádné a pravdivé. Pro rozhodnutí v projednávané věci pak už vůbec nemůže být dle žalobkyně upřednostněn způsob zaúčtování těchto faktur u odběratelů, jak tvrdí žalovaný. Rozhodující totiž nemůže být to, jak předmětné faktury zaúčtovali odběratelé, ale pouze správné stanovení daně u žalobkyně. Žalobkyně tedy trvá na tom, že faktickou nemožnost provedení stavebních prací v roce 2005 v rozsahu dle předmětných vystavených faktur řádně prokázala.

Obsahem správního spisu jsou pak všechny listiny, na které odkazuje žalobkyně v žalobě, resp. žalovaný v žalobou napadených rozhodnutích. Zejména pak protokol ze dne 15. 11. 2007, č.j. 210932/07/290931/9734 o zahájení daňové kontroly mj. na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 a 2006, zpráva z této daňové kontroly čj. 66380/08/290931/9734, předmětný seznam nákladů, smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a odběrateli (společnost VERTIKAL PLUS, s.r.o. a společnost EMBRA s.r.o.) č. 2005/0528/7 ze dne 1. 11. 2005 vč. dodatku ze dne 10. 4. 2006; a č. 25/2005 ze dne 14. 10. 2005 vč. dodatků č. 1 - 3 ze dne 24. 1., 28. 3. a 22. 6. 2006), které žalobkyně v roce 2005 zaúčtovala na základě faktur (ze dne 6. 12. 2005, č. FO-000063/05; ze dne 16. 12. 2005 č. FO-000067/05; a ze dne 31. 12. 2005, č. FO-000074/05 - v celkové výši 5.287.055,- Kč bez DPH) prostřednictvím účtu 384-Výnosy příštích období až do výnosů roku 2006, resp. zahrnula do základu daně z příjmů ve zdaňovacím období roku 2006. Dále jsou ve správním spisu založeny i předmětná rozhodnutí správce daně, tj. zejména rozhodnutí Finančního úřadu Brno III ze dne 13. 11. 2008, č.j. 213653/08/290513/5806, kterým byla žalobkyni změněna výše doměřené daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 z částky 2 064 660,- Kč (která byla dodatečně vyměřena dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 7. 2008, č.j. 159036/08/290513/5806) na částku 2 009 540,- Kč; rozhodnutí téhož správce daně ze dne 28. 7. 2008, č.j. 159135/08/290513/5806, kterým byla žalobkyni vyměřena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 4.865.905,- Kč a současně snížena daň z příjmů právnických osob za uvedené období o 176.400, - Kč. Dále jsou ve správním spisu založeny svědecké výpovědi Ing. S. K., Ing. S. K., jednatelů společnosti VERTIKAL PLUS, s.r.o. a Ing. M. M. a Ing. M. P., jednatelů společnosti EMBRA s.r.o., tedy svědecké výpovědi jednatelů odběratelů žalobkyně. Tyto svědecké výpovědi jsou obsaženy v protokolech o ústním jednání č.j. 56068/09/290931/709734, č.j. 56076/09/290931/709734, č.j. 56078/09/290931/709734 a č.j. 56083/09/290931/709734. Konečně jsou ve správním spisu obsaženy i rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 5. 2009, č.j. 8622/09-1200-702170, a ze dne 26. 5. 2009, č.j. 8623/09-1200-702170, podrobně níže rekapitulovány.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s. ř. s.). Krajský soud se současně zabýval případnou prekluzí práva, tu však s ohledem na skutečnosti zjištěné ze správního spisu neshledal.

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s. ř. s.

Žaloba není důvodná.

Předmětem soudního sporu je otázka správnosti zaúčtování faktur v účetnictví žalobkyně, resp. zdanění nákladů (výnosů). Konkrétně se jedná o plnění ze stavebních zakázek (Technologický park – provedené na základě smlouvě o dílo č. 2005/0528/7 ze dne 1. 11. 2005 vč. dodatku ze dne 10. 4. 2006; a Slovan – provedené na základě smlouvy o dílo č. 25/2005 ze dne 14. 10. 2005 vč. dodatků č. 1 - 3 ze dne 24. 1., 28. 3. a 22. 6. 2006), které žalobkyně v roce 2005 zaúčtovala na základě faktur (ze dne 6. 12. 2005, č. FO-000063/05; ze dne 16. 12. 2005 č. FO-000067/05; a ze dne 31. 12. 2005, č. FO-000074/05 - v celkové výši 5.287.055,- Kč bez DPH) prostřednictvím účtu 384-Výnosy příštích období až do výnosů roku 2006, resp. zahrnula do základu daně z příjmů až ve zdaňovacím období roku 2006.

Ze správního spisu přitom pro krajský soud vyplynulo, že správce daně na základě daňové kontroly zjistil, že žalobkyně o uvedenou částku zvýšila základ daně z příjmů za rok 2005 s tím, že se jednalo o práce (dílčí plnění) provedené dle smluv o dílo ve fakturovaném rozsahu v roce 2005 a podle § 23 odst. 1 ZDP se tak jednalo o výnosy roku 2005. Na základě těchto zjištění pak prvostupňový správce daně vydal dne 28. 7. 2008, resp. dne 13. 11. 2008, předmětná rozhodnutí č.j. 213653/08/290513/5806 a č.j. 159135/08/290513/5806, kterými dodatečně vyměřil žalobkyni daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 4.865.905,- Kč, snížil daň z příjmů právnických osob za uvedené období o 176.400, - Kč, resp. stanovil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 na částku 2.009.540,- Kč.

Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání, která byla rozhodnutími žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 5. 2009, č.j. 8622/09-1200-702170 a č.j. 8623/09-1200-702170, zamítnuta. Žalovaný v odůvodnění těchto rozhodnutí zejména uvedl, že z § 23 odst. 1 ZDP vyplývá, že základem daně je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období, upravený podle následujících odstavců s tím, že podle § 23 odst. 10 ZDP se pro zjištění základu daně vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak anebo pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem. Jelikož v otázce zdanění výnosů z rozpracovaných stavebních zakázek neobsahuje ZDP ani jiný předpis žádnou speciální úpravu, je nutné pro posouzení předmětného sporného případu vycházet z účetnictví, jak mělo být podle shromážděného důkazního materiálu správně vedeno, a to při respektování věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Z hlediska účetního je nutné vycházet z § 2, § 3 a § 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoÚ“), z nichž vyplývá, že účetní jednotky jsou povinny účtovat o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření do období, s nímž časově a věcně souvisí s tím, že účetní závěrka sestavená na základě správně vedeného účetnictví musí v souladu s účetními metodami podávat věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Pro dosažení souladu při používání účetních metod účetními jednotkami a pro zajištění vyšší míry srovnatelnosti účetních závěrek vydalo ministerstvo financí s odkazem na § 36 odst. 1 ZoÚ České účetní standardy (dále jen ČÚS). V návaznosti na výše uvedené se proto podle žalovaného tržby účtují ve prospěch účtů účtové skupiny 60 - Tržby za vlastní výkony a zboží vždy na základě příslušných dokladů, například faktur (viz. ČÚS 019 bod 4.2.) s tím, že za okamžik uskutečnění účetního případu vzniklého z titulu takto dosažených tržeb je nutné považovat den, ve kterém dojde dle vystavených faktur ke splnění dodávky (viz. CUS 001 bod 2.4.3.). Nikde se zde nehovoří o možnosti alternativního proúčtování vydaných faktur na jiný než výnosový účet. Na příslušném účtu vykazovaném v položce „C.I.2.. Výnosy příštích období“ se v této souvislosti účtují příjmy v běžném účetním období, které věcně patří do výnosů v příštích obdobích například nájemné přijaté předem, částky přijatých paušálů předem na zajištění servisních služeb, přijaté předplatné (viz. ČÚS 017 bod 3.11.4.). Žalovaný doplnil, že pokud tedy odvolatelka zaúčtovala částky výše uvedených faktur vystavených v závěru roku 2005 na rozvahový účet 384 - Výnosy příštích období a nikoliv do výnosů běžného roku 2005 (k tomu srov. rozhodnutí č.j. 8622/09-1200-702170), resp. pokud tedy odvolatelka zaúčtovala částky těchto faktur vystavených v závěru roku 2005 do výnosů až v roce 2006 a nikoliv již v roce 2005 (k tomu srov. rozhodnutí č.j. 8623/09-1200-702170), jednalo se o nestandardní způsob zaúčtování s tím, že oprávněnost takového účtování by musela být jednoznačně prokázána. V řízení však bylo zjištěno, že dílčí části obou děl (Technologický park a Slovan) byly dokončeny již v roce 2005. Z dodatků ke smlouvám žádným způsob nevyplývá, že dílčí termíny plnění a související podmínky pro dílčí fakturaci nebyly splněny již v roce 2005. Dle čl. 5 smlouvy o dílo uzavřené s objednatelem EMBRA s.r.o. na akci Slovan měl zhotovitel (a odvolatelka) vyhotovit po skončení každého kalendářního měsíce soupis prací realizovaných na díle v uplynulém kalendářním měsíci s tím, že na podkladě tohoto odsouhlaseného soupisu prací a dodávek byla odvolatelka oprávněna vystavit daňový doklad dílčí fakturu na částku uvedenou v tomto soupisu. Dle čl. 6 bodu 6.3 smlouvy o dílo uzavřené s objednatelem VERTIKAL PLUS s.r.o. na akci Technologický park měly být zaplacené dílčí faktury a jiné platby vypořádány v konečném daňovém dokladu. Z těchto smluvních ujednání i z obsahu samotných faktur podle žalovaného vyplývá, že v roce 2005 byly fakturovány vždy provedené práce s tím, že v rámci konečné fakturace došlo pouze k dofakturování vzniklého rozdílu mezi předchozími dílčími fakturacemi a celkovou cenou díla. Žalovaný dále zdůraznil, že předložené soupisy prací ke dni 7. 12. 2005 a ke dni 31. 12. 2005 na akci Technologický park a ke dni 08. 12. 2005 na akci Slovan byly odsouhlaseny jak objednateli tak i odvolatelkou a že částky uvedené na soupisech souhlasí s částkami fakturovanými doklady č. FO-000063/05 ze dne 6. 12. 2005, č. FO-000067/05 ze dne 16. 12. 2005 a č. FO-000074/05 ze dne 31. 12. 2005. Z těchto dokladů tedy vyplývá provedení stavebních prací v roce 2005 a oprávněnost vyfakturování předmětných dodávek v roce 2005. V rozporu se skutečnostmi deklarovanými ve výše uvedených soupisech a fakturách, ale také v rozporu s původním vyjádřením odvolatelky ze dne 11. 1. 2008 (v němž souhlasila s přeřazením výše uvedených faktur do výnosů roku 2005), odvolatelka následně v písemných vyjádřeních doručených správci daně dne 25. 4. 2008, č.j. 110916/08/290931/9734, dne 2. 6. 2008, č,j. 129291/08/290931/9734 a dále také v rámci vyjádření doručeného správci daně v rámci doplněného řízení dne 21. 10. 2008, č.j. 199289/08, uvedla, že skutečný průběh stavby se výrazně rozešel s uvažovanými termíny (návazně také s finančním plánem výstavby a potřebným čerpáním finančních zdrojů investora), a proto s ohledem na snahu přiblížit se fakturačně a finančně co nejvíce sjednanému rozsahu a termínům prací investora a na snahu dodržet plánovaný celkový cash flow těchto staveb, probíhalo vyúčtování zakázek včetně soupisů provedených prací ze strany odvolatelky dle sjednaných smluvních podmínek a termínů. Podle odvolatelky se skutečný stav rozpracovanosti odlišoval od stavu deklarovaného na příslušných soupisech prací a že předmětná plnění nebyla ve fakturovaném rozsahu v roce 2005 provedena, z čehož dovozuje, že z účetního pohledu mohla podle tohoto jiného stavu rozpracovanosti zúčtovat výnosy z těchto zakázek až do výsledku hospodaření roku 2006, stejně tak jako rozhodující část nákladů zatížila až výsledek hospodaření roku 2006. Toto dokládala účetní evidencí nákladů na tyto akce, z níž vyplývá, že v roce 2005 se k uvedeným akcím vztahovaly náklady ve výši 682 618, - Kč a v roce 2006 náklady ve výši 4 158 366,- Kč. S ohledem na zásadu časového rozlišení a na požadavek správného stanovení daňové povinnosti se pak odvolatelka domnívala, že není možné ponechat v roce 2005 téměř všechny výnosy (5 287 055,- Kč) a v roce 2006 téměř všechny náklady na tyto akce. Správce daně pak podle názoru odvolatelky nectil zásadu věcné a časové souvislosti (§ 23 odst. 1 ZDP) při stanovení nové daňové povinnosti, když přesunutím předmětných faktur vystavených v roce 2005 v celkové výši 5 287 055,- Kč z výnosů roku 2006 a ponecháním většiny souvisejících nákladů v roce 2006 vytvořil z uvedených akcí v roce 2005 zisk ke zdanění 4 620 966,13,- Kč a v roce 2006 pak vykonstruoval naprosto nereálnou ztrátu ve výši 4 865 905,- Kč. K těmto námitkám dovozujícím odlišnost skutečné rozpracovanosti předmětných zakázek proti rozpracovanosti deklarované na příslušných fakturách (které jsou podle žalovaného logicky postaveny) žalovaný uvedl, že by jim bylo možno přisvědčit pouze za situace, pokud by odlišnost byla jednoznačně prokázána na základě jednoznačných důkazních prostředků, což se nepotvrdila, a to nejen na základě formálně právního posouzení obsahu shromážděných dokladů, ale také na základě relevantních svědeckých výpovědí. Správci daně proto nelze podle žalovaného vytýkat, pokud doložené soupisy nákladů na uvedené zakázky neosvědčil jako důkaz pravosti tvrzení odvolatelky, že k provedení prací nedošlo v roce 2005, ale až v roce 2006, a to z důvodu, že předmětným fakturám vystaveným v závěru roku 2005 byly v účetnictví ještě v roce 2005 prokazatelně zúčtovány související náklady ve výši 682 618, Kč, což potvrdila odvolatelka i ve svém odvolání. Dalším důvodem je skutečnost, že předmětnými doklady vystavenými v roce 2005 byla fakturována dílčí plnění s tím, že v případě, že by se o dílčí plnění nejednalo, byla by prostřednictvím výnosů aktivována nedokončená výroba na vrub účtu účtové skupiny 12 a ve prospěch účtu účtové skupiny 61 (k této aktivaci nedokončené výroby však nedošlo a související náklady taky byly ponechány ve výsledku hospodaření). Uskutečnění dílčích plnění bylo podle žalovaného potvrzeno i zahrnutím předmětných faktur mezi uskutečněná zdanitelná plnění v daňovém přiznání k DPH za prosinec 2005. Podle žalovaného přitom uskutečněnost předmětných plnění v daném případě nevyplývá pouze z uzavřených smluv, ale také z obsahu vydaných faktur, navazujících soupisů provedených prací a následně z provedených svědeckých výpovědí zástupců odběratelů. Žalovaný se dále zabýval namítaným porušením § 1 odst. 2, § 2 odst. 3 a 7, § 16 odst. 1 a 8 a § 31 odst. 2 ZSDP, resp. návrhem, aby byly veškeré výnosy z uvedených akcí ponechány v roce 2006 a aby byly stejným způsobem zahrnuty do roku 2006 i veškeré náklady týkající se těchto akcí, tj. včetně nákladů ve výši 682 618,87 Kč, které odvolatelka ponechala zaúčtované v roce 2005, čímž by byl výsledek hospodaření u obou akcí zdaněn v jednom zdaňovacím období, tj. až v roce 2006 a nepřisvědčil jim. Podle žalovaného správce daně postupoval v souladu s § 1 odst. 2, § 2 odst. 3, 7 a § 16 odst. 1 a 8 ZSDP. Využil právo kontrolovat daně a vyhodnotil všechny důkazy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a umožnil odvolatelce v rámci jednotlivých výzev a ústních jednání, abys prokázala, že skutečný stav se odlišuje od stavu formálně právního (deklarovaného na jednotlivých fakturách). V této souvislosti dospěl k názoru, že dokončení předmětných akcí v roce 2006 nemá vliv na skutečnost, že dílčí plnění byla provedena v roce 2005 (odkázal na doložené vzájemně odsouhlasené soupisy provedených prací a svědecké výpovědi odběratelů). Z odvolatelkou doloženého soupisu účetních nákladů, vztahujících se k uvedeným zakázkám, nelze dovodit, že by práce fakturované doklady ze dne 6. 12. 2005, 16. 12. 2005 a 31. 12. 2005 nebyly provedeny v roce 2005 (jak je deklarováno na fakturách) a že by odvolatelka byla z tohoto titulu oprávněna zúčtovat tyto faktury v tomto roce rozvahovým zápisem ve prospěch účtu 384-Výnosy příštích období, resp. do výnosů až v roce 2006. Podle žalovaného totiž nelze opomenout to, že na odlišnost skutečného stavu od stavu formálně právního ve smyslu § 2 odst. 7 ZSDP je poukazováno u faktur, které vystavila sama odvolatelka, resp. u faktur, jejichž oprávněnost byla potvrzena příslušnými odběrateli. Podle žalovaného proto nelze správci daně vytýkat, pokud námitky neakceptoval. Daňová kontrola byla prováděna v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu podle tohoto zákona s tím, že správce daně přihlédl ke všem okolnostem, které byly při kontrole zjištěny. V rámci daňové kontroly ani v rámci následného odvolacího řízení tak nebyla prokázána odlišnost skutečné rozpracovanosti předmětných zakázek oproti rozpracovanosti deklarované na příslušných fakturách, resp. ani oprávněnost přesunutí předmětných tržeb do roku 2006. Žalovaný doplnil, že přesto bylo za účelem vyjasnění otázky oprávněnosti předmětné fakturace a otázky rozsahu splněných dodávek k 31. 12. 2005 provedeno další doplnění odvolacího řízení a dne 11. 3. 2009 byly uskutečněny za účasti zástupkyně odvolatelky svědecké výpovědi zástupců odběratelů - Ing. S. K. a Ing. S. K., jednatelů společnosti VERTIKAL PLUS, s.r.o. a Ing. M. M. a Ing. M. P., jednatelů společnosti EMBRA s.r.o. Tyto svědecké výpovědi byly zaevidovány v rámci protokolů o ústním jednání č.j. 56068/09/290931/709734, č.j. 56076/09/290931/709734, č.j. 56078/09/290931/709734 a č.j. 56083/09/290931/709734, které jsou ve smyslu § 12 odst. 1 ZSDP veřejnou listinou a z tohoto titulu mají hodnotu důkazního prostředku. Ve vazbě na § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, potvrzují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Tito svědci potvrdili, že na základě výše uvedených faktur, vystavených v závěru roku 2005, byla fakturována dílčí plnění s tím, že práce uvedené na soupisech prací byly provedeny k datu a na základě těchto soupisů byly vystaveny faktury, a to v hodnotě provedených prací. Podle žalovaného je navíc podstatné, že odvolatelce byla dána možnost zpochybnit pravdivost těchto výpovědí, avšak kromě otázky na zaúčtování předmětných přijatých dodávek v jejich účetnictví k žádnému takovému zpochybnění nedošlo. Námitku, dle níž nemohou být uvedení svědci považováni za nestranné osoby s ohledem na to, že zaúčtovali předmětné dodávky do nákladů roku 2005, je nutné z těchto důvodů odmítnout. Odvolací orgán sice plně rozumí poukazu na opačný zájem odběratelů v případě zpochybnění rozsahu splnění zakázek, ale byla to odvolatelka, která předmětné dílčí konečné faktury v souladu s příslušnými smlouvami a soupisy provedených prací vystavila. Důkazní řízení tedy není vedeno ohledně pravdivosti dokladu vystaveného jinou osobou, ale odvolatelkou samotnou. Žalovaný je tudíž názoru, že pokud odvolatelka v závěru roku 2005 v souladu se smlouvou a v souladu s odsouhlasenými soupisy provedených prací vyfakturovala uskutečnění předmětných dílčích plnění a pokud reálnost této fakturace byla řádnými svědeckými výpověďmi potvrzena odběrateli, nelze se dovolávat toho, aby otázka uskutečnění předmětných dodávek byla u odvolatelky posuzována jinak, než u jejích odběratelů. Pokud tedy v souladu se smlouvou ke konci roku 2005 odvolatelka fakturovala dílčí plnění, která byla podle všech shromážděných dokladů také uskutečněna (nejednalo se tedy např. o zálohy, které by byly započteny až v rámci konečné faktury po dokončení celého díla či o neuskutečněná plnění), mohl odběratel tyto faktury účtovat do nákladů s tím, že odvolatelka (dodavatel) si tyto vystavené dílčí faktury měla zúčtovat do zdanitelných výnosů již v roce 2005. Podle žalovaného došlo v souladu s příslušnými smlouvami k dílčímu splnění dodávek (viz. ČÚS 001 bod 2.4.3.) s tím, že na základě příslušných dokladů (faktur) měly být takto vzniklé tržby zúčtovány do v účtové skupiny 60 - Tržby za vlastní výkony a zboží se souvztažným zápisem na vrub příslušných účtů účtové skupiny 31 - Pohledávky, popřípadě příslušného účtu účtové skupiny 21 - Peníze (viz. ČÚS 019 bod 4.2.), resp. na základě příslušných dokladů (faktur) měly být takto vzniklé tržby zúčtovány do výnosů účtové skupiny 60 Tržby za vlastní výkony a zboží v roce 2005 a nikoliv až v následujícím roce 2006. Tím, že bylo potvrzeno splnění předmětných dodávek, kdy předmětem fakturace nebyly žádné předem přijaté platby či příjmy realizované v běžném účetním období, které věcně patří do výnosů příštích obdob nemohly předmětné faktury být zúčtovány ve prospěch odvolatelkou použitého rozvahového účtu 384 - Výnosy příštích období (viz. ČÚS 017 bod 3.11.4.), resp. tím, že bylo potvrzeno splnění předmětných dodávek, kdy předmětem fakturace v roce 2005 nebyly žádné předem přijaté platby či příjmy realizované v běžném účetním období, které věcně patří do výnosů příštích období, nemohly být tržby vyplývající z předmětných faktur, vystavených v závěru roku 2005, přesunuty z výnosů roku 2005 do výnosů roku 2006 (viz. ČÚS 017 bod 3.11.4.). Skutečnost, že rozsah nákladů, souvisejících v roce 2005 s předmětnými výnosovými fakturami, neodpovídal rozsahu takto vzniklých výnosů, odvolatelku neopravňovala k proúčtování těchto faktur rozvahovým způsobem na účet výnosy příštích období, resp. do výnosů roku 2006, neboť na předmětných fakturách byly evidentně fakturovány uskutečněné tržby, na něž odvolatelce v souladu se smlouvou prokazatelně vznikl nárok. Prostřednictvím účtu 384 - Výnosy příštích období nelze s ohledem na náplň tohoto účtu řešit časovou disproporcí mezi přijetím a zaúčtováním jednotlivých nákladových faktur a dřívějším vystavením a zaúčtováním výnosových faktur vůči jejím odběratelům, resp. v roce 2005 nebylo možné řešit časovou disproporci mezi přijetím a zaúčtováním jednotlivých nákladových faktur a dřívějším vystavením a zaúčtováním výnosových faktur vůči odběratelům odvolatelky tak, že tyto faktury (tržby) budou zúčtovány do výnosů až v roce 2006, neboť tyto výnosy prokazatelně vznikly v roce 2005. S ohledem na výše uvedené pak žalovaný v rozhodnutí č.j. 8622/09-1200-702170 uzavřel, že s odkazem na § 23 odst. 1 a 10 ZDP měly takto vzniklé výnosy podlehnout zdanění, neboť se jednalo o výnosy, které byly předmětem daně (§ 18 ZDP), nebyly od daně osvobozeny (§ 19 ZDP) a ani se nejednalo o příjmy, o které by se mohl upravovat výsledek hospodaření (§ 23 odst. 3 ZDP) či o příjmy nezahrnované do základu daně (§ 23 odst. 4 ZDP). Správce daně proto zvýšil základ daně v souladu s § 23 odst. 3 ZDP oprávněně. Ve druhém žalobou napadeném rozhodnutí (č.j. 8623/09-1200-702170) pak žalovaný uzavřel, že s odkazem na § 23 odst. 10 ZDP měly z hlediska daňového vzniklé výnosy podlehnout zdanění v roce 2005 a nikoliv až v roce 2006, v důsledku čehož nemohly být tyto tržby vzniklé na základě předmětných faktur, vystavených v závěru roku 2005, předmětem daně v roce 2006 (§ 18 ZDP) a pokud do těchto výnosů zúčtovány byly, pak se jednalo s ohledem na to, že tyto výnosy dodanil v rámci kontroly správce daně již za rok 2005 o částky již zdaněné (§ 23 odst. 4 písm. d) ZDP), které z hlediska věcného a časového náležely do výnosů jiného období (§ 23 odst. 1 ZDP). I zde proto správce daně podle žalovaného snížil základ daně roku 2006 o tyto výnosy v souladu s § 23 odst. 3 ZDP oprávněně.

S těmito závěry se krajský soud zcela ztotožňuje a odkazuje na ně, resp. je v plném rozsahu přebírá, neb mají plnou oporu ve správním spisu a právní úpravě. Podle § 23 odst. 1 ZDP totiž platí, že základem daně je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období, upravený podle následujících odstavců. Podle § 23 odst. 10 ZDP se pak pro zjištění základu daně vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu (zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, - „ZoÚ“) pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak anebo pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem. Označený ZDP, jakož ostatně ani žádný jiný právní předpis, přitom speciální právní úpravu pro předmětné zdaňování výnosů neupravuje. Z tohoto důvodu je proto podle krajského soudu třeba vycházet ze ZoÚ, mj. pak z ustanovení § 2, § 3 a § 7. Podle § 2 ZoÚ pak platí, že účetní jednotky účtují o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření. Podle § 3 odst. 1 až 3 téhož zákona platí, že účetní jednotky účtují podvojnými zápisy o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisí („účetní období“); není-li možno tuto zásadu dodržet, mohou účtovat i v účetním období, v němž zjistily uvedené skutečnosti. V účetním období účetní jednotky účtují o uvedených skutečnostech v souladu s účetními metodami (§ 4 odst. 8); přitom o veškerých nákladech a výnosech účtují bez ohledu na okamžik jejich zaplacení nebo přijetí. Účetním obdobím je nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců, není-li dále stanoveno jinak. Účetní období se buď shoduje s kalendářním rokem nebo je hospodářským rokem. Hospodářským rokem je účetní období, které může začínat pouze prvním dnem jiného měsíce, než je leden. Účetní období bezprostředně předcházející změně účetního období může být kratší nebo i delší než uvedených dvanáct měsíců. Účetní období při vzniku účetní jednotky v období tří měsíců před koncem kalendářního roku nebo při zániku účetní jednotky v období tří měsíců po skončení kalendářního roku nebo hospodářského roku může být o příslušnou dobu delší než uvedených dvanáct měsíců. V případech přeměn společností nebo družstev s výjimkou změny právní formy účetní období začíná rozhodným dnem podle zvláštního právního předpisu a končí posledním dnem účetního období, ve kterém byl proveden zápis uvedených skutečností do obchodního rejstříku, jde-li o nástupnickou účetní jednotku nebo účetní jednotku rozdělovanou odštěpením. U zúčastněných účetních jednotek končí účetní období dnem předcházejícím rozhodnému dni podle zvláštního právního předpisu. Účetní jednotky, které nejsou organizační složkou státu, územním samosprávným celkem nebo účetní jednotkou vzniklou nebo zřízenou zvláštním zákonem, mohou uplatnit hospodářský rok. Uplatnit hospodářský rok lze pouze po oznámení záměru změny účetního období místně příslušnému správci daně z příjmů nejméně 3 měsíce před plánovanou změnou účetního období, jinak účetní období zůstává nezměněno. Obdobně postupují účetní jednotky i při přechodu z hospodářského roku na kalendářní rok. Podle § 7 odst. 1 až 6 ZoÚ pak platí, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Zobrazení je věrné, jestliže obsah položek účetní závěrky odpovídá skutečnému stavu, který je přitom zobrazen v souladu s účetními metodami, jejichž použití je účetní jednotce uloženo na základě tohoto zákona. Zobrazení je poctivé, když jsou při něm použity účetní metody způsobem, který vede k dosažení věrnosti. Tam, kde účetní jednotka může volit mezi více možnostmi dané účetní metody a zvolená možnost by zastírala skutečný stav, je účetní jednotka povinna zvolit jinou možnost, která skutečnému stavu odpovídá. Pokud dojde ve výjimečných případech k tomu, že použití účetních metod stanovených prováděcími právními předpisy bude neslučitelné s povinností podle odstavce 1, postupuje účetní jednotka odchylně tak, aby byl podán věrný a poctivý obraz. Účetní jednotka je povinna použít účetní metody způsobem, který vychází z předpokladu, že bude nepřetržitě pokračovat ve své činnosti a že u ní nenastává žádná skutečnost, která by ji omezovala nebo ji zabraňovala v této činnosti pokračovat i v dohledné budoucnosti. V případě, že účetní jednotka má informaci o tom, že u ní taková skutečnost nastává, je povinna použít účetní metody způsobem tomu odpovídajícím, přičemž informaci o použitém způsobu jsou povinny uvést v příloze v účetní závěrce. Uspořádání a označování položek rozvahy a výkazu zisku a ztráty a jejich obsahové vymezení a způsoby oceňování použité v jednom účetním období nesmí účetní jednotky změnit v následujícím účetním období. Účetní jednotky mohou uvedené uspořádání a označování a obsahové vymezení a způsoby oceňování změnit zcela nebo zčásti mezi jednotlivými účetními obdobími jen z důvodů změny předmětu podnikání nebo jiné činnosti anebo z důvodů zpřesnění věrného zobrazení nebo zkvalitnění vypovídací schopnosti účetní závěrky, přičemž informaci o každé takové změně s jejím řádným zdůvodněním jsou povinny uvést v příloze v účetní závěrce. Účetní jednotky jsou povinny v příloze účetní závěrky [§ 18 odst. 1 písm. c)] vždy uvést informaci o použitých účetních metodách, popřípadě o odchylkách od těchto metod podle odstavce 2 s jejich řádným zdůvodněním a s uvedením jejich vlivu na majetek a závazky, finanční situaci a výsledek hospodaření účetní jednotky. Vybrané účetní jednotky uvádějí v příloze účetní závěrky též informace o stavu účtů v knize podrozvahových účtů. Účetní jednotky jsou povinny účtovat o aktivech a pasivech, jakož i o finančních prostředcích státního rozpočtu a finančních prostředcích rozpočtů územních samosprávných celků, nákladech a výnosech v účetních knihách a zobrazovat je v účetní závěrce samostatně bez jejich vzájemného zúčtování. Porušením vzájemného zúčtování nejsou případy upravené účetními metodami. Z ustanovení § 36 ZoÚ přitom vyplývá, že pro dosažení souladu při používání účetních metod účetními jednotkami a pro zajištění vyšší míry srovnatelnosti účetních závěrek ministerstvo vydává České účetní standardy (ČÚS). Standardy stanoví zejména bližší popis účetních metod a postupů účtování. Vybrané účetní jednotky postupují podle standardů vždy. Ostatní účetní jednotky se mohou od standardů odchýlit, pokud tím zajistí věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví. Odchylku od standardů a její důvody jsou ostatní účetní jednotky povinny uvést v příloze účetní závěrky. Použití standardů účetními jednotkami se považuje za naplnění účetních metod podle tohoto zákona a věrného a poctivého obrazu předmětu účetnictví.

Z výše uvedeného tedy podle krajského soudu vyplývá, že účetní jednotky jsou povinny účtovat o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření do období, s nímž časově a věcně souvisí s tím, že účetní závěrka sestavená na základě správně vedeného účetnictví musí v souladu s účetními metodami podávat věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Pro podporu těchto závěrů odkazuje krajský soud podpůrně i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 21. 4. 2010, č.j. 1 Afs 111/2009-97, přístupný na www.nssoud.cz. Podle krajského soudu je dále třeba uvést, že daňový subjekt nese v daňovém řízení tzv. důkazní břemeno. Daňový subjekt je totiž povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Toto ostatně potvrdila i judikatura Nejvyššího správního soudu, k tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 2. 2005, č.j. 1 Afs 54/2004-125, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Stejně tak je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č.j. 5 Afs 147/2004-89, přístupný na www.nssoud.cz, z něhož plyne, že v daňovém řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu. Ostatně ústavnost této koncepce dokazování v daňovém řízení potvrdil opakovaně i Ústavní soud, k tomu viz např. nález ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, ze kterého plyne, že úprava důkazního břemene v daňovém řádu představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Podle krajského soudu dále platí, že daňový subjekt je povinen prokázat svá tvrzení o vynaložení předmětného nákladu (tzn. faktickém uskutečnění platby), o jeho oprávněnosti (tzn., že vynaložená platba odpovídá skutečně realizovanému plnění, které bylo fakturováno) a o jeho souvislosti s dosaženými příjmy. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2008, č.j. 8 Afs 97/2006-92. Podle krajského soudu dále platí, že pokud daňový subjekt neunese své důkazní břemeno ohledně takového nákladu, není možné považovat náklad za prokázaný. I k tomu lze ostatně poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 29. 1. 2008, čj. 8 Afs 97/2006-92. Z judikatury je dále třeba připomenout rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, čj. 15 Ca 79/2001-17, ze kterého vyplývá, že rozhodující skutečností pro posouzení, zda daňový poplatník přiznal a odvedl příslušnou daň státu v odpovídající výši, je jeho účetnictví. To, že účetní doklady formálně odpovídají požadavkům předpisů o účetnictví (§ 11 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví) ale ještě automaticky neprokazuje, že deklarovaný výdaj byl skutečně příslušným daňovým poplatníkem vynaložen. Stejně tak je třeba odkázat i na obdobně vyznívající judikaturu Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2008, čj. 8 Afs 97/2006-92, či rozsudek téhož soudu ze dne 7. 11. 2007, čj. 5 Afs 35/2007-294, podrobněji k nim viz níže.

Jak již přitom bylo výše uvedeno, předmětem sporu je oprávněnost zaúčtování faktur v účetnictví žalobkyně roku 2005 v celkové výši 5.287.055,- Kč na rozvahový účet 384 - Výnosy příštích období a nikoli do výnosů běžného roku, resp. otázka, zda žalobkyně respektovala zásadu věcné a časové souvislosti nákladů a výnosů (§ 3 odst. 1 ZoÚ a § 23 odst. 10 ZDP). Konkrétně se jedná o plnění ze stavebních zakázek (Technologický park – provedené na základě smlouvě o dílo č. 2005/0528/7 ze dne 1. 11. 2005 vč. dodatku ze dne 10. 4. 2006; a Slovan – provedené na základě smlouvy o dílo č. 25/2005 ze dne 14. 10. 2005 vč. dodatků č. 1 - 3 ze dne 24. 1., 28. 3. a 22. 6. 2006), které žalobkyně v roce 2005 zaúčtovala na základě faktur (ze dne 6. 12. 2005, č. FO-000063/05; ze dne 16. 12. 2005 č. FO-000067/05; a ze dne 31. 12. 2005, č. FO-000074/05 - v celkové výši 5.287.055,- Kč bez DPH) prostřednictvím účtu 384-Výnosy příštích období až do výnosů roku 2006, resp. zahrnula do základu daně z příjmů až ve zdaňovacím období roku 2006. Žalobkyně je přitom názoru, že tento postup byl správný a naopak že správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem. Tomu však krajský soud nemohl přisvědčit. Ze smluv či jejich dodatků nelze dovodit, že by dílčí termíny plnění a související podmínky pro dílčí fakturaci nebyly splněny již v roce 2005. Dle čl. 5 smlouvy o dílo uzavřené s objednatelem EMBRA s.r.o. na akci Slovan měl zhotovitel vyhotovit po skončení každého kalendářního měsíce soupis prací realizovaných na díle v uplynulém kalendářním měsíci s tím, že na podkladě tohoto odsouhlaseného soupisu prací a dodávek byl oprávněn vystavit daňový doklad dílčí fakturu na částku uvedenou v tomto soupisu. Dle čl. 6 bodu 6.3 smlouvy o dílo uzavřené s objednatelem VERTIKAL PLUS s.r.o. na akci Technologický park měly být zaplacené dílčí faktury a jiné platby vypořádány v konečném daňovém dokladu. Ve správním spisu se přitom nacházejí soupisy předmětných prací sepsané k datu 7. 12. 2005, 8. 12. 2005 a 31. 12. 2005, které byly odsouhlaseny jak ze strany objednatelů, tak i ze strany žalobkyně, přičemž částky uvedené na soupisech souhlasí s částkami na fakturách (č. FO-000063/05 ze dne 6. 12. 2005, č. FO-000067/05 ze dne 16. 12. 2005 a č. FO-000074/05 ze dne 31. 12. 2005); z předmětných faktur pak vyplývá, že v roce 2005 byly fakturovány vždy provedené práce s tím, že v rámci konečné fakturace došlo pouze k dofakturování vzniklého rozdílu mezi předchozími dílčími fakturacemi a celkovou cenou díla. Z těchto dokladů tedy vyplývá provedení stavebních prací v roce 2005 a oprávněnost vyfakturování předmětných dodávek v roce 2005. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že provedené účtování bylo chybné. Krajský soud tedy v souladu se správními orgány uzavírá, že předmětné práce byly provedeny v roce 2005 a měly být v souladu s tím i fakturovány. Ostatně tyto závěry potvrdily i svědecké výpovědi odběratelů (jejich jednatelů) žalobkyně. K tomu srov. protokoly o ústním jednání čj. 56068/09/290931/709734, čj. 56076/09/290931/709734, čj. 56078/09/290931/709 734 a čj. 56083/09/290931/709734, ve kterých jsou uvedeny svědecké výpovědi Ing. S. K. a Ing. S. K. (jednatelů společnosti VERTIKAL PLUS, s.r.o.) a Ing. M. M. a Ing. M. P. (jednatelů společnosti EMBRA s.r.o.). Tito svědci potvrdili, že na základě předmětných faktur, které byly vystaveny v závěru roku 2005, byla fakturována dílčí plnění, resp. potvrdili, že práce uvedené na soupisech prací byly provedeny k označeným datům. I svědecké výpovědi tak potvrdily výše shrnuté závěry správních orgánů, se kterými se ztotožňuje i zdejší soud. Tyto svědecké výpovědi ostatně žalobkyně ani nerozporovala (dotazovala se pouze na zaúčtování předmětných přijatých dodávek v jejich účetnictví). Navíc jak správně uvedl žalovaný, jednalo se o doklady vystavené žalobkyní, nikoli jinou osobou, která by mohla mít zájem na vlastním prospěchu a zakrývání skutečného stavu stavem pouze formálně doloženým. Podrobněji odkazuje krajský soud na odůvodnění předmětných rozhodnutí žalovaného, který se označenými námitkami žalobkyně dostatečně zabýval. Výše uvedené závěry přitom nemůže podle krajského soudu zvrátit žalobkyně předloženým seznamem nákladů. Ten totiž v konkurenci s výše uvedenými důkazy (ustanoveními předmětných smluv, fakturami, jakož i výpověďmi pro věc relevantních subjektů, podrobněji k nim viz výše) není podle krajského soudu sto zvrátit správními orgány zaujaté závěry. Ty totiž tvrzení žalobkyně jednoznačně vyvracejí. Jak již přitom bylo výše naznačeno, byla to žalobkyně, kdo nesl v daňovém řízení důkazní břemeno a bylo její zákonnou povinností svá tvrzení i relevantně doložit. Za toto doložení krajský soud nepovažuje předložení pouhého seznamu nákladů. Z toho se totiž faktická realizace předmětných plnění dovodit nedá, navíc z provedeného dokazování, k tomu viz výše, vyplynulo, že skutečnost byla v dané věci jiná. Pro nemožnost přisvědčení argumentům žalobkyně připojuje krajský soud i judikaturu Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2008, čj. 8 Afs 97/2006 - 92, či ze dne 7. 11. 2007, čj. 5 Afs 35/2007-294) ze které plyne, že pouhé předložení účetních či jiných dokladů samo o sobě neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění skutečností v dokladech deklarovaných; vždy musí být v prvé řadě fakticky prokázáno existující zdanitelné plnění. To v kombinaci s výše uvedenou judikaturou stran důkazního břemene znamená, že daňově uznatelnými budou výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže skutečné vynaložení tvrzených výdajů, k čemuž nepostačí pouhé předložení účetních dokladů. Jinými slovy, daňově uznatelnými budou výdaje jen tehdy, pokud daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jejich faktické uskutečnění, což se však nestalo. Označený seznam dokladů tedy ani krajský soud nepovažuje za jednoznačný důkaz žalobkyní tvrzených skutečností. Byla to přitom žalobkyně, která měla bez jakýchkoliv pochybností prokázat jí tvrzené skutečnosti. Provedené dokazování však žalobkyní tvrzení skutečnosti jednoznačně zpochybnilo, když správní orgány na základě řádně provedeného dokazování zjistily neoprávněnost žalobkyní zvoleného postupu. Krajský soud je přitom názoru, že v rámci dokazování se správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Postupovaly tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že ne všechny důkazní prostředky předložené nebo navržené žalobkyní správní orgány osvědčily jako jednoznačný důkaz, nebo že některé důkazní prostředky vyhodnotily jako neprokazující předmětná tvrzení (§ 2 odst. 3 ZSDP). Daňový řád totiž nestanoví, a ani stanovit nemůže, pravidla, z nichž by měly daňové orgány vycházet při hodnocení jednotlivých důkazů, resp. při hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je myšlenkový proces, jehož podstatou jsou jednak dílčí a jednak komplexní závěry daňového orgánu o věrohodnosti obsahu provedených důkazů, jež jsou podkladem úvahy, které skutečnosti tvrzené daňovým subjektem má správní orgán za prokázané a jaký je zjištěný skutkový stav. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2008, č.j. 8 Afs 97/2006 - 92, přístupný na www.nssoud.cz. Krajský soud je přitom názoru, že daňové orgány své povinnosti bezezbytku dostály, když na základě konkrétních smluvních ustanovení, soupisů prací, faktur a svědeckých výpovědí dospěly k výše uvedeným závěrům. Uváděla-li žalobkyně výslovně, že důkazy, o které žalovaný opírá své závěry, jsou v logickém rozporu s možnou realitou a skutečným stavem věci, který doložila seznamem nákladů, odkazuje krajský soud na výše uvedené a doplňuje, že skutečná realita byla zjištěna provedeným dokazováním. Nelze tedy hovořit ani o formálních důkazech, jak uváděla žalobkyně v žalobě. Z výše uvedených důvodů nemohl krajský soud žalobkyni přisvědčit ani v doplňujících tvrzeních obsažených v replice, kde výše uvedená tvrzení dále rozvedla a dovozovala, že předložením označeného seznamu unesla důkazní břemeno, resp. poukazovala na časové souvislosti. Jak již krajský soud opakovaně uvedl, pouhé předložení seznamu dokladů (byť by doba jejich vystavení měla odpovídat logice tvrzení žalobkyně) za situace, kdy správní orgány na základě řádně provedeného dokazování zjistily zcela odlišný stav věci, neznamená unesení důkazního břemene, resp. oprávněnost žalobkyní zvoleného postupu. Daňové řízení je postaveno na prioritní povinnosti daňového subjektu prokázat jím tvrzené skutečnosti. Správní orgány přitom žalobkyni opakovaně umožnily unést důkazní břemeno, ta ho však neunesla, přičemž na základě následného dokazování (se kterým se zdejší soud zcela ztotožňuje), byla tvrzení žalobkyně jednoznačně vyvrácena. Podrobněji viz výše. Polemizovala-li pak žalobkyně v replice se žalovaným v tom smyslu, že rozhodující nemůže být to, jak předmětné faktury zaúčtovali odběratelé, ale pouze správné stanovení daně u žalobkyně, konstatuje krajský soud, že předmětná rozhodnutí hodnotila primárně daňovou povinnost žalobkyně, nikoliv jejích odběratelů. Správní orgány přitom zdůvodnily, z jakého důvodu byl žalobkyní zvolený postup nezákonný, podrobněji viz výše. Ani tato námitka tak neobstojí.

Co se pak týče namítané podjatosti předmětných svědků Ing. S. K. a Ing. S. K. (jednatelů společnosti VERTIKAL PLUS, s.r.o.) a Ing. M. M. a Ing. M. P. (jednatelů společnosti EMBRA s.r.o.). konstatuje krajský soud, že žalobkyně (její zástupkyně) byla jejich výslechu přítomna a jejich výpovědi nezpochybnila. Kromě otázky na zaúčtování předmětných přijatých dodávek v jejich účetnictví k žádnému zpochybnění nedošlo. Podrobněji odkazuje krajský soud na odůvodnění žalovaného, který se tímto zabýval a uvedl, že sice plně rozumí poukazu na opačný zájem odběratelů v případě zpochybnění rozsahu splnění předmětných zakázek, ale na druhou stranu je nutné zdůraznit, že to byla právě žalobkyně, kdo předmětné dílčí konečné faktury v souladu s příslušnými smlouvami a soupisy provedených prací vystavil, s čímž souhlasí i zdejší soud. Pokud tedy žalobkyně v souladu s harmonogramem smluv fakturovala dílčí plnění, která, jak se ukázalo v daňovém řízení, byla také uskutečněna, mohli odběratelé tyto faktury účtovat do nákladů s tím, že žalobkyně jako dodavatel měla tyto dílčí faktury zúčtovat v předmětném roce do zdanitelných výnosů, což se nestalo. S ohledem na skutečnost, že krajský soud převzal argumentaci žalovaného obsaženou v napadených rozhodnutích o nedůvodnosti o tvrzení o nestrannosti označených osob, nelze přisvědčit žalobkyni ani v tom, že žalovaný se nestranností těchto osob nezabýval. Krajský soud přitom souhlasí se žalovaným, že pouhé tvrzení o opačném zájmu odběratelů ke zpochybnění rozsahu splnění předmětných zakázek nepostačuje, neboť není podloženo žádným logickým důkazem, resp. odpovídá i dalším zjištěným skutečnostem. Naopak důkazy osvědčené správcem daně se vzájemně doplňují a komplexně dokládají skutečný stav věci. Navíc se jednalo o potvrzení pravdivosti dokladů vystavených žalobkyní, nikoli jinou osobou. Krajský soud tedy není názoru, že by žalovaný neměl z předmětných výpovědí vycházet.

Podle krajského soudu přitom v řízení nedošlo k namítanému zkrácení práv žalobkyně v důsledku porušení § 1 odst. 2, § 2 odst. 3 a 7, § 16 odst. 1 a § 31 odst. 2 a 4 ZSDP. Krajskému soudu není předně zřejmé, čím měly správní orgány porušit § 1 odst. 2 ZSDP, který definuje správu daně. Co se pak týče údajného porušení § 2 odst. 3 ZSDP, tedy zásady volného hodnocení důkazů, opakuje krajský soud, že podle jeho názoru správní orgány hodnotily všechny důkazy jednotlivě a následně v jejich vzájemné souvislosti, resp. přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a neporušily tak označené ustanovení, a to i přesto, že ne všechny důkazní prostředky předložené nebo navržené žalobkyní (např. předmětný seznam nákladů) správní orgány osvědčily jako důkaz. Z ostatních důkazů totiž jednoznačně vyplynul skutečný stav věci a pouhé předložení předmětného seznamu zjištěný stav věci zvrátit nemohlo. Podrobněji viz výše. Krajský soud není ani názoru, že by došlo k porušení § 2 odst. 7 ZSDP, jak tvrdila žalobkyně v žalobě, resp. následně i v replice. Správní orgány braly podle zdejšího soudu v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně; naopak žalobkyně se pokoušela zastřít skutečný stav věci, když tvrdila, že k provedení prací nedošlo v roce 2005, ale až v roce 2006, což se jednoznačně podařilo vyvrátit provedeným dokazováním. Poukazovala-li žalobkyně v této souvislosti na to, že skutečný stav věci byl řádně prokázán předloženými důkazy, zejména pak seznamem nákladů, přičemž rozporovala i označené svědecké výpovědi, odkazuje krajský soud na výše uvedené, kde se takovými argumenty žalobkyni již zabýval a nepřisvědčil jim. Co se pak týče obecných odkazů na § 16 odst. 1 a § 31 odst. 2 a 4 ZSDP konstatuje krajský soud, že v dané věci byl daňový základ zjišťován zcela v souladu se zákonem, přičemž správní orgány dbaly na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Zabývaly se všemi relevantními důkazními prostředky, které byly potřebné ke zjištění skutečného stavu věci. Podrobněji k dokazování viz výše. Pokud pak žalobkyně namítala, že žalovaný v rozporu s § 31 odst. 4 ZSDP řádně neodůvodnil, proč k některým důkazům (předmětnému seznamu) nepřihlížel, odkazuje krajský soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že žalovaný se zabýval všemi námitkami žalobkyně, resp. zdůvodnil, z jakého důvodu označený seznam nepovažoval za relevantní (neboť z něj bez dalšího nelze dovodit, že předmětné stavební práce nebyly provedeny v roce 2005, resp. z důvodu, že je rozporu s povedeným dokazováním), s čímž souhlasí i zdejší soud. Co se pak týče tvrzení žalobkyně, že postup správních orgánů je výrazem arogance státní moci, konstatuje krajský soud, že tak by tomu bylo tehdy, pokud by správní orgány nepostupovaly v souladu se zákonem. Krajský soud však porušení zákona (ostatně ani nadřazených právních předpisů) neshledal.

Ze shora uvedených důvodů soud žalobu postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci žalobkyně plný úspěch ve věci neměla a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. O vrácení soudního poplatku v celkové výši 2.000,- Kč bylo rozhodnuto podle ust. § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť na poplatku bylo zaplaceno více než činila poplatková povinnost (žalobkyně uhradila na soudním poplatku namísto částky 2.000,- Kč částku 4.000,- Kč). Takový výklad označeného ustanovení ostatně potvrdila i judikatura Ústavního soudu, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 31.3.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru