Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 135/2009 - 76Rozsudek KSBR ze dne 24.03.2011

Prejudikatura

5 Afs 14/2004


přidejte vlastní popisek

29 Ca 135/2009-76

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce J. C., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 21 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 11.5.2009, č.j.: 2201-2/2009-010100-21, se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 11.5.2009, č.j.: 2202-2/2009-010100-21, se zamítá.

III. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne11.5.2009, č.j.: 2203-2/2009-010100-21, se zamítá.

IV. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10.5.2009, č.j.: 2204-2/2009-010100-21, se zamítá.

V. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10.5.2009, č.j.: 2205-2/2009-010100-21, s e zamítá.

VI. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10.5.2009, č.j.: 2206-2/2009-010100-21, sezamítá.

VII. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10.5.2009, č.j.: 2207-2/2009-010100-21, se zamítá.

VIII. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 10.5.2009, č.j.: 2208-2/2009-010100-21, se zamítá.

IX. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutími uvedenými ve výroku rozhodnutí zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu Brno – platebním výměrům, jimiž mu byl stanoven základ spotřební daně z lihu za zdaňovací období srpen – prosinec 2007 a leden až březen 2008 v odlišné výši, než odpovídala podaným daňovým přiznáním. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce vyrobený etanol v jeho pálenicích podrobil sazbou spotřební daně z lihu pro pěstitelské pálení ve výši 13 300 Kč/hl. U platebních výměrů za zdaňovací období únor a březen 2008 správce daně nezjistil pochybení, a proto po vytýkacím řízení vydal platební výměr na částku shodnou s podaným daňovým přiznáním. U ostatních platebních výměrů však zjistil, že žalobce vyrobil etanol mimo jiné také pro fyzické osoby, které nesplnily podmínky pro pěstitelské pálení ve smyslu ustanovení § 4 odst.7 zák.č.61/1997 Sb. o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“), a tudíž podrobil takto vyrobený etanol sazbou daně ve výši 26 500 Kč/hl. K námitkám žalobce v odvolání žalovaný poukázal na ustanovení § 138 zák.č.353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), a na ustanovení § 20 odst.2 zákona o lihu, z nichž vyplývá, že na uvedený případ se vztahuje zák.č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) a nikoliv správní řád. Dále poukázal na ustanovení § 32 ZSDP a § 46 odst.4 a § 32 odst.3 ZSDP, z nichž vyplývá, že platební výměr není třeba odůvodňovat, pokud však chce daňový subjekt podat odvolání, může využít ustanovení § 32 odst.9 ZSDP, tj. požádat o sdělení důvodu rozdílu mezi stanovenou daní a daní přiznanou. V průběhu jednotlivých daňových řízení správce daně zjistil, že u některých fyzických osob bylo zjištěno, že jejich rodná čísla se nenacházejí v centrálním registru obyvatel, a tudíž nesplňují podmínky dle § 4 zákona o lihu pro uplatnění sazby spotřební daně z lihu pro pěstitelské pálení. Žalovaný uvedl, že z celého postupu celního úřadu i žalobce je zřejmé, že si žalobce od samého počátku daňového řízení byl vědom, v jaké procesní situaci se nachází, byl srozuměn i s důvody, tj. pochybnostmi o identifikaci fyzických osob jako pěstitelů, které později vedly ke stanovení vyšší daně v daných zdaňovacích obdobích. Dle názoru žalovaného rozhodnutí správního orgánu 1. stupně obsahuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 32 odst.2 a § 46 odst.3 a 4 ZSDP, není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nejasné. Pokud pak jde o věcnou stránku daného případu, poukázal žalovaný na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4.3.2009, č.j.: 31 Ca 40/2008-24 a s jeho závěry se plně ztotožnil.

Proti shora citovaným rozhodnutím žalovaného podal žalobce včas žalobu. Dle žalobce jsou rozhodnutí správního orgánu 1. stupně naprosto nepřezkoumatelná, nejasná a zcela v rozporu se zák.č.500/2004 Sb., správního řádu, zejména s ustanovením § 68 odst.1 a 3, neboť zcela postrádají odůvodnění výroku, není zřejmé, jak správní orgán k závěrům uvedeným ve výrokové části dospěl. Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně považuje žalobce za nezákonná a tvrdí, že jimi a řízením, které mu předcházelo, byl ukrácen na svých právech. Žalobce již dříve uvedl, že skutečnosti v protokolech pro tato řízení se nezakládají na pravdě, neboť žalobce vede evidenci tak, jak mu to ukládá § 4 odst.9 zákona o lihu vede, takže se nemůže dopouštět správního deliktu dle § 17a odst.2 písm.a) zák.č.61/1997 Sb., neboť takového správního deliktu se dopouští ten, kdo nevede o každém případu pěstitelského pálení evidenci. Žalobce evidenci vede, pouze se objevily chyby v rodných číslech. Ty mohly být způsobeny při vyplňování „Prohlášení“ samotným pěstitelem. Vzhledem k tomu, že zákon žalobci neumožňuje kontrolu správnosti údajů zapisovaných do „Prohlášení“, nelze mu tyto chyby přičítat k tíži. Žalobce dále uvedl, že všechny v rozhodnutí uvedené případy byly kontrolovány pracovníky celnice na jednotlivých pálenicích při tzv. místním šetření a nebylo shledáno žádné pochybení. Pokud poté pracovníci celního úřadu použili jiné metody, než kterou má k dispozici obsluha pálenice, jsou rozhodnutí v rozporu se skutečnostmi zjištěnými při místním šetření a vychází ze zcela jiných podkladů, než které byly obstarány při místním šetření a nemohou sloužit jako podklad rozhodnutí. Žalobce dále nesouhlasí s názorem, že za správnost údajů v evidenci odpovídá provozovatel pěstitelské pálenice, neboť „Prohlášení“ vyplňuje žadatel o službu a pravdivost údajů stvrzuje svým podpisem. Provozovatel pěstitelské palírny není ze zákona o lihu oprávněn ke kontrole osobních údajů žadatelů o pálení, a tím ani ke kontrole zapisovaných údajů. Z předložených listinných důkazů je dle žalobce nepochybné, že ve všech případech vedl řádnou evidenci v souladu se zněním zákona. Dle žalobce tak povinnost doplatit zjištěný daňový rozdíl dopadá ekonomicky přímo na něho, přestože z jeho strany nedošlo k pochybení. Stát sice žalobci ukládá spotřební daň od pěstitele vybrat a odvést státu, nestanoví však již, jak má kontrolovat správnost údajů uvedených pěstitelem v příslušných prohlášeních. Žalobce je názoru, že je ze zákona povinen pouze daň od pěstitele vybrat a odevzdat státu, za správnost údajů v prohlášení však nemůže nést odpovědnost. Jak patrno z jednotlivých platebních výměrů, správce daně nejen že zjistil nesprávná rodná čísla, ale také rozdíly v množství vypáleného lihu. Nic mu tedy nebránilo, aby zjištěné rozdíly uplatnil přímo u těchto pěstitelů. S názorem žalovaného, že se jedná o pěstitelské riziko, žalobce nesouhlasí. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že žalobce je výrobcem ve smyslu ustanovení § 4 odst.1 písm.a) zákona o spotřebních daních. Provozovatel pálenice není výrobcem lihu, ale je pouze živnostníkem, který poskytuje službu pálení dle ustanovení § 2 odst.1 písm.n) zákona o lihu. Není tedy osobou, která uvádí vybrané výrobky do volného oběhu. Závěrem žalobce uvedl, že ani z jednoho platebního výměru ani rozhodnutí není zřejmé zákonné ustanovení, o které správce daně povinnost žalobce odvést u těch pěstitelů, kteří uvedou nesprávné údaje nebo si nechají vyrobit větší množství lihu než 30 l etanolu (§ 4 odst.6 zákona o lihu), daň odvést za ně, opírá a rovněž chybí řádné odůvodnění, proč číselné označení výrobku z lihu je zařazeno pod uvedené označení 220810. Žalobce veškerá svá tvrzení opírá o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4.2009, č.j.: 7 Afs 95/2008-43, na něž zcela odkazuje. Žalobce proto navrhl soudu, aby žalobou napadená rozhodnutí zrušil.

Žalovaný se k žalobním námitkám uvedeným v části I. vyjádřil písemně v podstatě shodně s odůvodněními jednotlivých rozhodnutí. Ke dvěma rozhodnutím, v nichž byla spotřební daň vyměřena shodně, jak žalobce uvedl v daňových přiznáních (zdaňovací období únor a březen 2008), žalovaný uvedl, že každé vytýkací řízení končí vydáním platebního výměru, a to i v situaci, kdy základ daně ani daň sama se neodlišují od základu daně a daně přiznané. Tvrzení žalobce, že daň vypočtená za předmětná období celním úřadem je vyšší než daně přiznané žalobcem, se nezakládá na pravdě. Žalobní námitky uvedené v části II. a III. nebyly předmětem odvolání, proto se jimi žalovaný v rozhodnutích nezabýval. Žalovaný znovu poukázal na doplnění skutkové stránky případu a po právní stránce na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4.3.2009 a konstatoval, že poukaz žalobce na správní delikt dle § 17a odst.2 písm.a) zákona o lihu je irelevantní, neboť v daném případě nejde o řízení o deliktu ale o řízení o doměření spotřební daně z lihu. K tvrzení, že jednotlivá rozhodnutí jsou v rozporu s výsledky místních šetření, žalovaný uvedl, že místní šetření je pouze jedním z důkazních prostředků. Dle žalovaného jsou údaje z centrálního registru obyvatel údaji, které mohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí, a pokud rozhodnutí byla založena na uvedeném důkazu, jsou v souladu s právními předpisy. K námitce žalobce, že za správnost údajů v evidenci nemůže odpovídat provozovatel pálenice, neboť není oprávněn ze zákona ke kontrole údajů uvedených žadatelem o službu, žalovaný poukázal na ustanovení § 31 odst.9 ZSDP a tudíž na skutečnost, že pokud žalobce vyrábí destilát pro pěstitele, je povinen prokázat, že osoba, pro kterou destilát vyrobil, je skutečně pěstitelem a že splňuje podmínky ustanovení § 4 odst.7 zákona o lihu. Zákon o lihu je postaven tak, že za správnost údajů v evidenci odpovídá provozovatel. Vztahy mezi pěstitelem a provozovatelem pěstitelské pálenice jsou založeny na svobodné vůli dvou subjektů, a pokud pěstitel uvede nesprávné údaje, nebo je neuvede vůbec, může provozovatel pálenice tuto službu odmítnout. Pokud si žalobce neověřoval správnost údajů uvedených pěstiteli do evidence, musí nést odpovědnost za nesprávnost takových údajů. K námitce žalobce, že není výrobcem lihu, ale je pouze živnostníkem poskytujícím službu, žalovaný uvedl, že v ustanovení § 2 odst.1 písm. n) zákona o lihu je výslovně stanoveno, že „pěstitelským pálením je výroba ovocných destilátů pro pěstitele“. Také ustanovení § 4 odst.5 a 6 zákona o lihu stanoví, že „pěstitelská pálenice vyrábí ovocný destilát výhradně pro pěstitele a ze surovin dodaných pěstitelem …“ Rovněž z důvodové zprávy k zákonu o lihu je zřejmé, že v případě pěstitelského pálení se jedná o zvláštní kategorii výroby lihu. Žalobce tudíž je výrobcem ovocných destilátů pro pěstitele, který uvádí vybrané výrobky do volného oběhu a je plátcem spotřební daně z lihu. K námitce, že rozhodnutí správního orgánu 1. stupně neobsahují odůvodnění, proč je výrobek z lihu označen číslem 220810, žalovaný uvedl s poukazem na ustanovení § 3 odst. m) zákona o spotřebních daních, že pro účely zákona o spotřební dani se rozumí kódem nomenklatury číselné označení vybraných výrobků uvedené v Nařízení Rady (EHS) č.2658/87 o tarifu, statistické nomenklatuře a Společném celním tarifu, ve znění platném k 1. 1.2002. V souladu s uvedeným nařízením je výrobek zařazen do položky kombinované nomenklatury: ethylalkohol nedenaturovaný s objemovým obsahem alkoholu menším než 80% obj.: destiláty, likéry a jiné lihové nápoje kód 2208. Dle pokynů k vyplnění přiznání ke spotřební dani platné od 1.3.2006 je líh podle § 67 odst.1 zákona o spotřebních daních obsažený ve výrobcích uvedených pod kódem nomenklatury 2208 s výjimkou destilátů ovocných z pěstitelského pálení číselně označen jako 220810. Nicméně podotkl žalovaný, že rozhodnutí správního orgánu 1. stupně poukaz k číselnému zařazení výrobku „220810“ vůbec neobsahují. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl soudu, aby žalobu pro nedostatek důvodů zamítl.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst.1 zák.č.150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst.1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s.ř.s.).

V souladu s ustanovením § 75 odst.1 a odst.2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaho v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s.ř.s.

Žaloba není důvodná.

Žalobce především spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu 1. stupně v tom, že v rozporu s ustanovením § 68 odst.1 a 3 správního řádu neobsahovala odůvodnění výroku rozhodnutí.

Podle ustanovení § 138 zákona o spotřebních daních, v řízení ve věcech upravených tímto zákonem se postupuje podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní, s výjimkou části šesté (část šestá, §§ 135 – 135l, Správní delikty).

Podle ustanovení § 20 odst.2 zákona o lihu, se na úkony a rozhodování celních úřadů, celních ředitelství a Generálního ředitelství cel podle tohoto zákona vztahuje zákon o správě daní a poplatků s výjimkou řízení o ukládání pokut (§ 17), na které se vztahuje správní řád.

Podle ustanovení § 32 odst.3 ZSDP, rozhodnutí obsahuje odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.

Podle ustanovení § 46 odst.4 ZSDP, věty první, o stanoveném základu daně a vyměřené dani vyrozumí správce daně daňový subjekt platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, a takto vyměřenou daň současně předepíše.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že poukaz žalobce na ustanovení § 68 odst.1 a 3 správního řádu, není v dané věci případný. Ve věcech spotřebních daní, které vyměřují celní orgány je aplikován zákon o správě daní a poplatků a z tohoto zákona pak vyplývá, že platební výměr nemusí obsahovat odůvodnění. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že právě pro absenci odůvodnění rozhodnutí jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná.

Žalobce dále uvedl, že vedl evidenci, jak mu to ukládá § 4 odst.9 zákona o lihu, a že se tudíž nemohl dopouštět správního deliktu dle § 17a odst.2 písm.a) zák.č.61/1967 Sb. K této námitce třeba uvést, že předmětem tohoto řízení je přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jimiž byla žalobci vyměřena spotřební daň, předmětem řízení tedy nejsou rozhodnutí o správních deliktech. Otázka naplnění skutkové podstaty ustanovení § 17a odst.2 písm.a) zákona o lihu již byla zdejším soudem řešena, a to v rozsudku ze dne 26.10.2010, č.j.: 29 Ca 99/2009-40, z něhož vyplývá, „provozovatel pěstitelské pálenice je povinen vést o každém případu pěstitelského pálení evidenci, která musí obsahovat zákonem stanovené údaje o pěstiteli. Evidence musí vykazovat správné a pravdivé údaje o jednotlivých případech pěstitelského pálení, protože právě na tuto evidenci je vázáno správné stanovení a vybrání spotřební daně z lihu z pěstitelského pálení lihu s nižší sazbou spotřební daně. Povinnost vedení evidence o každém případu pěstitelského pálení je jednou z podmínek, na základě kterých lze provádět pěstitelské pálení. Podle ust. § 17a odst. 2 písm. a) zákona o lihu se totiž provozovatel pěstitelské pálenice dopustí správního deliktu tím, že nevede o každém případu pěstitelského pálení evidenci podle § 4 odst. 9. Podle tohoto ustanovení přitom tato evidence musí obsahovat a) jméno a příjmení, trvalý pobyt a rodné číslo pěstitele, b) písemné prohlášení pěstitele podle odstavce 6, c) množství a druh převzaté suroviny, d) množství vydaného destilátu v měřicích jednotkách. Podle krajského soudu přitom není možné vést evidenci pouze formálním způsobem, resp. vést evidenci s neúplnými či chybnými údaji. Pokud zákonodárce provozovateli pěstitelské pálenice uložil povinnost vést příslušnou evidenci, jejíž náležitostí stanoví ust. § 4 odst. 9 zákona o lihu, vyjádřil také zájem na tom, aby tato evidence byla vedena v souladu s faktickým stavem, v opačném případě (tj. vedení evidence pouze formálním způsobem, jež byl popsán výše a kterého se dovolává žalobce) by takováto evidence postrádala jakéhokoli smyslu a byla by pouze zbytečnou administrativou. Předmětná evidence má sloužit jako důkaz toho, že pěstitel si nechal vyrobit v jednom výrobním období z vlastní dodané suroviny nejvýše 30 l etanolu (k tomu srovnej § 4 odst. 6 předmětného zákona), resp. jako důkaz pro příslušné daňové řízení, jehož předmětem je vyměření spotřební daně – daně z lihu. Závěr žalovaného, že žalobce chybným vedením evidence podle ust. § 4 odst. 9 zákona o lihu naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle ust. § 17a odst. 2 písm. a) zákona o lihu, je tudíž správný.“

Namítal-li dále žalobce, že vedl evidenci v souladu se zákonem, pouze se v evidenci objevily chyby v rodných číslech, k čemuž mohlo dojít chybným přepisem nebo chybou pěstitele při vyplňování prohlášení, pak i touto námitkou se již zdejší soud zabýval v citovaném rozsudku ze dne 26.10.2010. Je plně věcí žalobce, aby zajistil přesný přepis údajů obsažených v jednotlivých prohlášeních do příslušné evidence. Pokud se pak týká chyby pěstitele při vyplňování prohlášení, je plně na daňovém subjektu, aby provedl kontrolu správnosti údajů uvedených v prohlášení. Vztah mezi pěstitelem a provozovatelem pěstitelské pálenice je sice soukromoprávní povahy, má však výrazné veřejnoprávní prvky odůvodněné zájmem státu na řádném dohledu a výběru spotřební daně. Pokud byl žalobce povinen vést evidenci, jejíž součástí byla skutečná rodná čísla jednotlivých pěstitelů, měl tuto povinnost převést do smluvního soukromoprávního vztahu tak, že součástí jeho nabídky (event. akceptace) by bylo ujednání o tom, že pěstitel je povinen předložit ke kontrole správnosti vyplněného prohlášení doklady, z nichž by byly údaje ověřitelné. Odmítl-li by pěstitel takovou smlouvu podepsat, nedošlo by k platnému smluvnímu vztahu. Pokud by k platnému smluvnímu vztahu došlo a posléze by pěstitel odmítl předložit požadované doklady ke kontrole, mohl by žalobce odmítnout plnění, event. odstoupit od smlouvy.

Nelze souhlasit ani s názorem, že žalobce byl postihován dvěmi sankcemi, a to jednak vyměřením daňového nedoplatku a poté správní sankcí. I k této námitce se již Krajský soud v Brně vyjádřil v rozsudku ze dne 26.10.2010, č.j.: 29 Ca 99/2009-40, z něhož vyplývá, že „daňové řízení, jehož předmětem je doměření spotřební daně – daně z lihu, je zcela jiného charakteru než nyní posuzované správní řízení, jehož předmětem je tzv. „jiný správní delikt fyzické osoby – podnikatele“. Ačkoli dodatečné doměření spotřební daně může zasáhnout podstatným způsobem do materiální sféry žalobce, nelze odhlédnout od smyslu dodatečného doměření daně, kterým není pokutovat či sankcionovat žalobce, nýbrž zajistit řádné odvedení předmětné daně do státního rozpočtu za situace, kdy daňová povinnost nebyla příslušným daňovým subjektem řádně v souladu s příslušnými právními předpisy splněna.“

Pokud žalobce uvedl, že výsledky místních šetření se liší od podkladů opatřených pracovníky celního úřadu následně, a že tudíž nemohou sloužit jako podklad pro rozhodování, nelze ani s touto námitkou souhlasit. Místní šetření je jedním z provedených důkazů (§ 31 odst.4 ZSDP), nepředstavuje tedy samotné daňové řízení, je jeho součástí. Správní orgán 1. stupně v předmětných věcech vycházel ze zákonně získaných důkazních prostředků, které hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Nepoužil jiné metody, pouze hodnotil opatřené důkazní prostředky. K tomu podrobněji rovněž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.10.2010, č.j.: 29 Ca 99/2009-40.

K námitce žalobce, že provozovatel pěstitelské pálenice není oprávněn ke kontrole osobních dokladů žadatelů o pálení a tím ani ke kontrole zapisovaných údajů, tím spíše, když se jedná o údaje podléhající ochraně podle „zákona o ochraně osobních údajů“, soud odkazuje na shora již uvedené a v podrobnostech rovněž odkazuje na shora citovaný rozsudek zdejšího soudu.

V další části žaloby žalobce nesouhlasil se závěrem, že někteří pěstitelé nesplnili podmínky dle ustanovení § 4 zákona o lihu pro uplatnění snížené sazby spotřební daně z lihu pro pěstitelské pálení a měli tudíž být zdaněni základní sazbou daně z lihu ve výši 26 500,- Kč/hl. etanolu. Dle žalobce povinnost doplatit zjištěný daňový rozdíl dopadá přímo ekonomicky na něho, přestože k pochybení z jeho strany nedošlo. Dle jeho názoru dále je povinen pouze daň od pěstitele vybrat a odevzdat státu, ale za správnost údajů v prohlášení nemůže nést odpovědnost. K tomu nelze, než odkázat na shora uvedené a zejména na ustanovení § 4 odst.9 zákona o lihu, z něhož vyplývá, že právnická nebo fyzická osoba provozující pěstitelskou pálenici je povinna vést o každém případu pěstitelského pálení evidenci, která musí obsahovat a) jméno a příjmení, trvalý pobyt a rodné číslo pěstitele, b) písemné prohlášení pěstitele podle odstavce 6, c) množství a druh převzaté suroviny, d) množství vydaného destilátu v měřících jednotkách. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že žalobce nesl odpovědnost za správnost údajů obsažených v evidenci, které si mohl ověřit již výše uvedeným způsobem.

Žalobce nesouhlasil dále se závěrem správce daně, že žalobce je výrobcem ve smyslu ustanovení § 4 odst.1 písm.a) zákona o spotřebních daních. Dle názoru žalobce provozovatel pěstitelské pálenice není výrobcem lihu, ale pouze živnostníkem, poskytujícím službu pálení dle ustanovení § 2 odst.1 písm.n) zákona o lihu.

Podle ustanovení § 2 písm.b) zákona o spotřebních daních, spotřebními daněmi je daň z lihu.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) ZSD plátcem je právnická nebo fyzická osoba, daňovým zástupcem (§ 23a), která je provozovatelem daňového skladu, oprávněným příjemcem nebo výrobcem, jíž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu (§ 9 odst. 1), nebo v souvislosti se ztrátou nebo zničením anebo jiným znehodnocením (dále jen „znehodnocení“) vybraných výrobků dopravovaných v režimu podmíněného osvobození od daně (§ 9 odst. 3 písm. a).

Podle ustanovení § 9 odst. 1, věty prvé, ZSD povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit vzniká okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky.

Podle ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“ - ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů), daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.

V souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními je zřejmé, že plátcem daně v rámci pěstitelského pálení je vždy právnická nebo fyzická osoba, která je provozovatelem pěstitelské pálenice, nikoli pěstitel, který si nechá vyrobit ovocný destilát v rámci pěstitelského pálení. Zákon o lihu, zákon o spotřebních daních a zákon o správě daní a poplatků je třeba vždy aplikovat ve vzájemných souvislostech, nikoli izolovaně. V každém individuálním případě je třeba vycházet z logiky dané věci, při výkladu a aplikaci právních předpisů respektovat jejich účel a smysl v právním řádu jako celku.

V této souvislosti lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.11.2004, č.j. 5 Afs 14/2004-60, podle něhož: „Účel a smysl zákona nelze hledat jen ve slovech a větách právního předpisu, neboť v právním předpisu jsou a musí být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy. Za určitých okolností může i právní princip vyloučit doslovný výklad textu zákona a tímto způsobem interpretovat a realizovat skutečný obsah a význam právní normy. Užití právních principů při interpretaci právních norem, které s ohledem na své lingvistické vyjádření v textu právního předpisu nebo z jiných důvodů vyžadují další informace kromě základních metod je nezbytné. Argumentace se tak musí opírat nejen o samotný doslovný text zákona, ale také o závěry dosažené standardními interpretačními metodami.“

Žalobce je provozovatelem pěstitelské pálenice, tudíž plátcem spotřební daně z lihu. Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, ale rovněž povinnost toto své tvrzení doložit, tedy břemeno důkazní. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 31 odst. 9 ZSDP. V prvé fázi řízení zákonodárce přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt. Pokud správní orgán 1. stupně zákonem určeným způsobem vyjádřil pochybnost o tvrzení daňového subjektu, tedy žalobce, je na žalobci povinnost tvrzené skutečnosti dokázat. V daném případě se však žalobci nepodařilo vyvrátit pochybnosti správního orgánu 1. stupně týkající se správnosti údajů v evidenci pěstitelského pálení ohledně rodných čísel v jednotlivých případech. Z tohoto důvodu byl postup správního orgánu 1. stupně stejně jako žalovaného při stanovení sazeb daně z lihu zcela souladný se zákonem. V tomto směru soud uzavírá, že žalobce jakožto provozovatel pěstitelské pálenice, je výrobcem, který uvádí vyrobený etanol do volného daňového oběhu a z tohoto důvodu je právě žalobce plátcem spotřební daně z lihu.

Ani poslední žalobní bod, v němž žalobce namítal absenci zákonného ustanovení v rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, stejně jako žalovaného, o které je opřena povinnost žalobce odvést daň za pěstitele, kteří uvedli nesprávné údaje nebo si nechali vyrobit větší množství lihu než 30 l etanolu a dále absenci řádného odůvodnění, proč číselné označení výrobku z lihu je zařazeno pod uvedené označení 220810, nebyl shledán soudem důvodným. Správní orgán 1. stupně, stejně jako žalovaný, ve svých rozhodnutích uvedli z jakých zákonných ustanovení ve svých rozhodnutích vycházeli a z jakých důvodů je na zjištěný skutkový stav věci aplikovali. Pokud jde o posouzení problematiky povinnosti žalobce zaplatit daň za subjekty - pěstitele, kteří uvedli do evidence žalobce nesprávné rodné číslo, soud si dovoluje odkázat na své závěry uvedené shora.

Podle ustanovení § 3 písm. m) ZSD pro účely tohoto zákona se rozumí kódem nomenklatury číselné označení vybraných výrobků uvedených v Nařízení Rady o tarifu, statistické nomenklatuře a Společném celním tarifu, ve znění platném k 1.lednu 2002.

Podle ustanovení § 70 ZSD sazby daně jsou stanoveny takto:

Kód nomenklatury
Text
Sazba daně 2207 líh obsažený ve výrobcích uvedených 26.500 Kč/hl etanolu pod kódem nomenklatury 2207 2208 líh obsažený ve výrobcích uvedených 26.500 Kč/hl etanolu pod kódem nomenklatury 2208 s výjimkou destilátů z pěstitelského pálení

líh obsažený v destilátech ovocných 13.300 Kč/hl etanolu z pěstitelského pálení

ostatní líh obsažený ve výrobcích uvedených 26.500 Kč/hl etanolu pod ostatními kódy nomenklatury

V režimu pěstitelského pálení lze použít výhodné sazby spotřební daně z lihu, tj. 13.300,- Kč/hl etanolu pouze v případě, pokud všechny podmínky pěstitelského pálení jsou splněny. V daném případě však došlo k situaci, kdy rodná čísla některých pěstitelů uvedená v evidenci pěstitelského pálení žalobce nebylo možno ztotožnit s údaji dle centrální evidence obyvatel (ustanovení § 4 odst. 7 zákona o lihu). U pěstitelů s nesprávným rodným číslem pak správní orgán 1. stupně postupoval správně (stejně jako žalovaný) pokud doměřil žalobci jako plátci daně daň z lihu rozdílem mezi sazbou spotřební daně stanovené pro líh obsažený v destilátech ovocných z pěstitelského pálení (13.300,- Kč/hl etanolu) a sazbou spotřební daně stanovené pro líh obsažený ve výrobcích uvedených pod kódem nomenklatury 2208 s výjimkou destilátů z pěstitelského pálení (26.500,- Kč/hl etanolu). Jinými slovy tam, kde podmínky pro pěstitelské pálení splněny nebyly a vyrobený líh byl zdaněn sazbou spotřební daně stanovené pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení, pak došlo ke stanovení daně v nesprávné výši a daň musela být žalobci dodatečně vyměřena ve výši rozdílu mezi sazbou spotřební daně z lihu obsaženého ve výrobcích uvedených pod kódem nomenklatury 2208 s výjimkou destilátů z pěstitelského pálení (sazba 26.500,- Kč/hl etanolu) a sazbou spotřební daně stanovené pro ovocné destiláty z pěstitelského pálení (sazba 13.300,- Kč/hl etanolu) připadající na vyrobené množství lihu.

K absenci odůvodnění číselného označení výrobků z lihu - označení 220810 soud zdůrazňuje, že kódem nomenklatury se podle ustanovení § 3 písm. m) ZSD rozumí číselné označení vybraných výrobků uvedené v Nařízení Rady o tarifu, statistické nomenklatuře a Společném celním tarifu ve znění platném k 1.1.2002. V souladu s tímto nařízením je výrobek z lihu zařazen do položky kombinované nomenklatury: etylalkohol nedeturovaný s objemovým obsahem alkoholu menším než 80% obj.: destiláty, likéry a jiné lihové nápoje, kód 2208. Z odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaného je pak zřejmé, že dle pokynu k vyplnění přiznání ke spotřební dani platné od 1.3.2006 – k tiskopisu 25 540 Generálního ředitelství cel – vzor č. 1, je číselné označení vybraných výrobků stanoveno takto:

Číslo MJ Sazba Název výrobku

výrobku

220810 hl etanolu 26.500 líh podle § 67 odst. 1 obsažený ve výrobcích uvedených pod kódem nomenklatury 2208 s výjimkou destilátů ovocných z pěstitelského pálení

Lze tedy uzavřít, že žalovaný se v odůvodnění napadených rozhodnutí zabýval problematikou číselného označení výrobků 220810 a tuto vysvětlil.

Opírá-li žalobce veškerá svá tvrzení o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4.2009, č.j.: 7 Afs 95/2008-43, konstatuje Krajský soud v Brně, že citované rozhodnutí nelze na předmětnou věc aplikovat. Stěžejní otázkou v citovaném rozsudku bylo, zda dodatečné zdanění ovocných destilátů z pěstitelského pálení, vyrobených v množství překračujícím zákonem o lihu stanovený limit 30 l na osobu pěstitele v jednom výrobním období základní sazbou, je oprávněné či nikoliv. Předmětem žalobou přezkoumávaných rozhodnutí však nebylo zjištění celních orgánů, že došlo k překročení stanoveného limitu, ale zjištění, že osoby pěstitelů nesplňují podmínky ustanovení § 4 zákona o lihu.

S ohledem na výše uvedené proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst.7 s.ř.s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl žalobce zcela neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 24.3.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru