Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 134/2009 - 35Rozsudek KSBR ze dne 23.02.2011

Prejudikatura

1 Afs 22/2010 - 44


přidejte vlastní popisek

29 Ca 134/2009-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce D. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11.5.2009, č.j.:

4538/09-1400-701942, sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 11.5.2009, č.j.: 4538/09-1400-701942, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách ze dne 13.1.2009, č.j.: 664/09/306971703918 – výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ve výši 228.600,- Kč podle ustanovení § 57a odst.1 zák.č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že uhrazení předmětné částky bylo po žalobci požadováno z titulu jeho zákonného ručení za daň z převodu nemovitostí společnosti LP Plast, společnost s ručením omezeným. Tato společnost kupní smlouvou ze dne 25.10.2006 prodala žalobci nemovitosti specifikované v čl. I bodu 1 a 2 uvedené smlouvy. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí vznikly dnem 25.10.2006, dohodnutá cena činila 7.619.920,- Kč a daň dle ustanovení § 15 zák.č.357/1992 pokračování
29 C- 2 -
a 134/2009

Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trojdani“) činí 228.600,- Kč. Daň z převodu nemovitostí byla vyměřena platebním výměrem ze dne 16.7.2007, č.j.: 24516/07/306971/3918. Protože daň nebyla zaplacena v zákonné lhůtě, byl daňový subjekt výzvou ze dne 3.12.2008, č.j.: 33781/08/306971/7077, vyzván k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, daň však neuhradil. K námitkám žalobce v odvolání žalovaný uvedl, že správce daně provedl rozsáhlé šetření, z něhož vyplynulo, že vymáhání daně po daňovém subjektu by nevedlo k výsledku nebo by bylo spojeno se zvláštními a nepoměrnými obtížemi, proto zaslal výzvu žalobci, jako ručiteli. Skutečnost, že nemovitosti byly zahrnuty do soupisu konkursní podstaty, neznamená, že se jedná o neplatný převod nemovitostí, nebo že došlo ke zpětnému převodu nemovitostí na původního vlastníka. Žalobce je stále vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem uvedené kupní smlouvy. Správce daně se podrobně zabýval skutečností, zda došlo k platnému převodu nemovitostí a dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Převodci tedy vznikla daňová povinnost a podmínky pro vyměření a uhrazení daně z převodu nemovitostí byly splněny. Pokud žalobce žádal o prominutí daně, uvedl žalovaný, že nejsou splněny podmínky pro prominutí daně z převodu nemovitostí stanovené v ustanovení § 25 odst. 3 a odst. 6 zákona o trojdani.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu. Uvedl, že sice žalovaný v rozhodnutí tvrdí, že správce daně vyzýval peněžní ústavy ke sdělení, zda daňový subjekt má peněžní prostředky, dále že provedl šetření v katastru nemovitostí a zjišťoval vlastnictví motorových vozidel, z takto provedeného šetření však vůbec nevyplývá, že by bylo provedeno skutečné vymáhání daňového nedoplatku na původním dlužníkovi, byť v konkursu. Navíc, pokud je ze všech okolností zřejmé, že správce konkursní podstaty inkasoval finanční prostředky za nájem, měl a mohl dluh na dani z převodu nemovitosti uhradit. Podle názoru žalobce majetek u daňového dlužníka existoval a zdroje na úhradu daňového nedoplatku byly u správce konkursní podstaty. Žalovaný neodůvodnil ani neprokázal bezvýslednost vymáhání u dlužníka, spokojil se pouze s konstatováním šetření (nikoliv vymáhání), přičemž žádným způsobem neodůvodnil zvláštní a nepoměrné obtíže, které ve skutečnosti vůbec nenastaly. Zákon nestanoví, jak rozsáhlá by měla být zjištění správce daně v oblasti bezvýsledného vymáhání, aby bezpochyby bylo možné hovořit o zřejmém a bezvýsledném prokazování vymáhání, které posléze deleguje pro správce daně možnost obrátit se na ručitele. Proto je v těchto případech nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius, a posuzovat případ mírněji, ve prospěch daňového subjektu. Ze spisu vedeného správcem daně by mělo jednoznačně vyplývat, že byly dostatečně prověřeny majetkové poměry dlužníka, že zjištěný majetek byl využit k vymožení nedoplatku, případně proč ne, jak byl nedoplatek vymáhán a s jakým výsledkem. Nic takového rozhodnutí neobsahuje, pouze konstatuje provedení šetření. Pokud daňový dlužník vstoupil do konkursu, měl by správce daně nejdříve počkat na to, jaká část daňového nedoplatku bude uhrazena. Až posléze lze postupovat podle příslušných ustanovení daňového řádu. Není možné vymáhat daňový nedoplatek na ručiteli, když není zřejmé, zda nebude v konkursu původním dlužníkem uhrazen. Žalobce proto navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správce daně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně. K námitkám žalobce, že není vlastníkem nemovitostí, k nimž se váže daň z převodu nemovitostí, neboť ty byly zapsány do konkursní podstaty úpadce společnosti LP PLAST s.r.o., a dále že daň bylo možno uhradit z nájmu za nájem nemovitostí, který inkasuje správce konkursní podstaty, žalovaný uvedl, že není předmětem tohoto řízení zabývat se důvodem sepsání předmětných nemovitostí do konkursní podstaty. Případné námitky mohl žalobce uplatnit v incidenční žalobě na vyloučení věci (§ 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“)). Již v odůvodnění rozhodnutí však žalovaný uvedl, že sepsáním věci do konkursní pokračování
29 C- 3 -
a 134/2009

podstaty nedochází ke změně vlastnického práva, tím je pouze vymezen veškerý majetek, který je konkursem dotčen a který mu podléhá. Pokud by byl takový majetek na základě vylučovací žaloby z podstaty vyloučen, správce daně by ztratil svoje dispoziční oprávnění k tomuto majetku a ten by se vrátil do dispozice jeho vlastníkovi. K samotnému ručení pak žalovaný uvedl, že jeho významnou vlastností je jeho osobní charakter. Nevztahuje se tedy k určité části majetku nebo ke konkrétní věci, ale k osobě ručitele, který pak ručí celým svým majetkem bez ohledu na důvod vzniku zajištění. Dalšími vlastnostmi jsou jeho akcesorita a subsidiarita. Žalovaný dále s poukazem na ustanovení § 31 ZKV uvedl, že vzhledem k tomu, že splatnost daně nastala ke dni 28.2.2007 a konkurs byl prohlášen 6.7.2007, je zřejmé, že nebyla splněna podmínka citovaného ustanovení uvedená v odst.2 písm.d) a že tedy správce konkursní podstaty nemohl prostředky z pronájmu uvedených nemovitostí využít bez dalšího k úhradě předmětné daně z převodu nemovitostí, ale byl povinen vyčkat pravomocného rozvrhového usnesení konkursního soudu. Pohledávka správce daně tedy nemohla být uspokojena způsobem, který žalobce navrhl. Žalovaný dále uvedl, že žalobcem namítaný časový odstup mezi vydáním platebního výměru a datem převodu nemovitostí je zcela irelevantní. Správce daně je limitován pouze prekluzivní lhůtou stanovenou v ustanovení § 22 zákona o trojdani, navíc dle ustanovení § 18 odst.3 zákona o trojdani, není daň z převodu nemovitostí založena na principu vyměřování platebním výměrem, ale její splatnost nastává dle ustanovení § 18 odst.2 již posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání. K námitce nedostatečného vymáhání daňového nedoplatku na původním dlužníkovi žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že daň z převodu nemovitostí nebyla uhrazena ani po datu splatnosti (28.2.2007), vydal správce daně dne 3.12.2008 „Výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě“, která byla správcem konkursní podstaty prodávajícího převzata 9.12.2008. Ve stanovené náhradní lhůtě daň nebyla uhrazena. Tím byla naplněna jedna z podmínek ustanovení § 57a odst.1 ZSDP, tj. bezvýsledná upomínka k úhradě daňového nedoplatku. Jak je patrné ze spisu, správce daně poté prováděl mnohé úkony za účelem zjištění dlužníkova majetku (vyzýval peněžní ústavy, provedl šetření v katastru nemovitostí i v jiných celostátních registrech a u zdravotních pojišťoven, zjišťoval zda je vlastníkem motorových vozidel), všechny tyto úkony byly neúspěšné. Až poté, co nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek u daňového dlužníka, obrátil se na žalobce, jako na ručitele. Postupoval zcela v souladu se základními zásadami daňového řízení vyjádřenými v ustanovení § 2 odst.1 ZSDP. Toto jednání podporuje skutečnost, že na majetek dlužníka byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.7.2007, č.j.: 38 K 21/2007, prohlášen konkurs. Daňový dlužník měl navíc ke dni splatnosti daně nedoplatky na jiných daních ve výši několika milionů. Možnost skutečného vymáhání daňového nedoplatku přímo na daňovém dlužníku je v daném případě rovněž limitována ustanovením § 14 odst.1 písm.e) ZKV. Zásadu in dubio mitius v daném případě uplatnit nelze, neboť ta se použije v případě, kdy text konkrétního ustanovení zákona (v daném případě ustanovení § 57a ZSDP) připouští dvojí výklad. Tvrzení žalobce, že správce daně by měl po prohlášení konkursu na daňového dlužníka vyčkat výsledku konkursního řízení, je nepřijatelné. Nejen, že by mohlo dojít k promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek dle ustanovení § 70 ZSDP, ale zákon o konkursu a vyrovnání dokonce se situací, kdy ručitel po prohlášení konkurzu plní závazek úpadce vůči jinému jeho věřiteli výslovně počítá v ustanovení § 20 odst. 4. Žalobce měl postupovat obezřetně a včas svoji podmíněnou pohledávku vůči úpadci do konkurzu přihlásit. Žalobcem navrhovaný postup by byl navíc v rozporu s tehdy účinným zněním ustanovení § 40 odst.11 ZSDP. Dle žalovaného žalobce vznesené námitky nejsou důvodné, a proto navrhl soudu, aby žaloba byla zamítnuta.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích vytčených žalobními body a dospěl k závěru, že z pohledu uplatněných žalobních námitek žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, při pokračování
29 C- 4 -
a 134/2009

splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

Žalobce především žalovanému vytýká, že ačkoliv v rozhodnutí tvrdí, že provedl šetření u bankovních ústavů, v katastru nemovitostí a zjišťoval vlastnictví motorových vozidel, z těchto šetření nevyplývá, že by bylo provedeno skutečné vymáhání daňového nedoplatku po původním daňovém dlužníku.

Podle ustanovení § 57a věty druhé ZSDP je správce daně oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že podmínkou vydání výzvy ručiteli k úhradě daňového nedoplatku je, že po uskutečněném vymáhání nebyl nedoplatek uhrazen. Pokud by však bylo vymáhání prokazatelně bezvýsledné, lze výzvu ručiteli vydat i bez vymáhání u daňového dlužníka. Bezvýslednost vymáhání musí být v odůvodnění rozhodnutí řádně odůvodněna a ve spise rovněž doložena.

Ze spisového materiálu žalovaného, zejména úředního záznamu ze dne 12.8.2009, soud zjistil, že ke dni 28.2.2007 byly na daňový subjekt LP Plast, spol. s r.o.na nedoplatky na jiných daních vedeny exekuce na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníků na účtech vedených u bank. Správce daně dále zjistil zřízené bankovní účty u jednotlivých bank a výzvami k součinnosti třetích osob bankovní ústavy vyzval ke sdělení čísla a stavu bankovních účtů daňového dlužníka. Správce daně dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.6.2007, č.j.: 38 K 21/2007-42 byl na majetek LP Plast, spol. s r.o. prohlášen konkurs, účinky konkursu nastaly dne 6.6.2007. Z tohoto důvodu nebylo možné vymáhat nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, který byl vyměřen platebním výměrem ze dne 16.7.2007, č.j. 24516/07/306971/3918 (právní moci nabyl 21.8.2009). Shora zmíněné exekuce na přikázání pohledávky byly ke dni prohlášení konkursu zastaveny. Z uvedeného dle správce daně vyplývá, že daňový subjekt nebyl schopen si řádně plnit své daňové povinnosti, byl dlouhodobě v systému vymáhání. Bylo proto nanejvýš pravděpodobné, že vyměřená daň platebním výměrem ze dne 16.7.2007 nebude uhrazena. Z těchto důvodů přistoupil správce daně k vymáhání nedoplatku po ručiteli. Z uvedeného dle názoru soudu je zřejmé, že daňový dlužník byl skutečně insolventní a vymáhání daňového nedoplatku by bylo bezvýsledné. Za situace, kdy se daňový dlužník ocitl v úpadku v důsledku prohlášeného konkursu, je evidentní, že vymáhání daňového nedoplatku bude bezvýsledné. Již pouze tato skutečnost, dle názoru soudu stačí k učinění závěru o bezvýslednosti vymáhání daně (k tomu viz. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2010, č.j.: 1 Afs 22/2010-44, www.nssoud.cz). Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vyzýval peněžní ústavy, prováděl šetření v katastru nemovitostí i v jiných celostátních registrech, provedl šetření u zdravotních pojišťoven, zjišťoval, zda daňový dlužník je vlastníkem motorových vozídel, vydal celkem 171 výzev dle ustanovení § 34 ZSDP, které jsou založeny ve spise, přičemž všechny tyto úkony byly neúspěšné. Je tedy zřejmé, že žalovaný rozhodnutí, kromě provádění šetření, též řádně odůvodnil.

Žalobce dále namítal, že pokud daňový dlužník vstoupil do konkursu, měl nejdříve správce daně počkat na to, jaká část daňového nedoplatku, který by měl být do konkursu přihlášen, bude uhrazena. Dle žalobce není možné vymáhat daňový nedoplatek na ručiteli, když není zřejmé, zda nebude v konkursu původním dlužníkem uhrazen. S takovou námitkou však nelze souhlasit. K tomu viz. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze pokračování
29 C- 5 -
a 134/2009

dne 17.6.2010, č.j.: 1 Afs 22/2010-44, z něhož vyplývá: „…V této logice by totiž správce daně musel nejprve vyčkat výsledků konkursního řízení, a teprve poté vyzvat k úhradě nedoplatku ručitele. To by však v praxi nebylo možné. Ustanovení § 47 daňového řádu, které zmiňuje ve svém rozsudku krajský soud, omezuje časový prostor, v němž se správce daně může na ručitele obrátit s výzvou k úhradě nedoplatku. Podle § 47 tak výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem musí nabýt právní moci ve tříleté prekluzivní lhůtě (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 19.11.2008, č.j.: 1 Afs 52/2008-60, ve věci CE WOOD a.s., publ. Pod č.1777/2009Sb.NSS). Toto ustanovení odpovídá požadavku předvídatelnosti a právní jistoty, když pevně stanovená lhůta pro vyměření právní povinnosti zvyšuje jistotu subjektů právní regulace a umožňuje jim racionálně plánovat své životy a podnikání (srov. Usnesení RS NSS ze dne 16.10.2008, č.j.9 Afs 58/2007-96, ve věci Čechofracht, a.s., publ. též pod č.1754/2009 Sb.NSS, bod 23)“, a dále v tomtéž rozsudku Nejvyššího správního soudu: „V daňovém řádu ani v žádném jiném právním předpise není stanovena povinnost správce daně znát výši uspokojení své pohledávky v konkursním řízení a až poté se obrátit na ručitele s požadavkem na uspokojení své pohledávky v míře, jež nebude uspokojena v konkursu. Navíc nutno upozornit, že skutečnou výši pohledávky, která bude v konkursním řízení uspokojena, bude možno znát teprve po skončení konkursního řízení. Je evidentní, že pokud by byl přijat výklad stěžovatelky, § 57a by se v případě konkursu na majetek daňového dlužníka stal v podstatě neaplikovatelným. Stejně tak by se stal pro daňového ručitele zbytečným § 20 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání.“ Z citovaných částí rozsudku Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že postup navrhovaný žalobcem je nepřípustný z důvodu hrozby promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, navíc ustanovení § 20 odst.4 zákona o konkurzu a vyrovnání počítá s možností plnění ručitele po prohlášení konkurzu. Jak správně uvedl žalovaný ve vyjádření k žalobě, žalobce, vědom si svého postavení zákonného ručitele, měl svoji podmíněnou pohledávku vůči úpadci do konkurzu přihlásit.

S ohledem na skutečnost, že na daňového dlužníka byl vyhlášen konkurz, nelze souhlasit ani s námitkou žalobce, že u daňového dlužníka existoval majetek a zdroje na úhradu daňového nedoplatku, takovému postupu brání ustanovení § 14 odst.1 písm.e) zákona o konkurzu a vyrovnání.

Ze shora uvedených důvodů soud postupem podle ustanovení § 78 odst.7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl žalobce zcela neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

pokračování
29 C- 6 -
a 134/2009

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 23.2.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru