Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Ca 122/2009 - 30Rozsudek KSBR ze dne 26.04.2011

Prejudikatura

5 Afs 172/2006


přidejte vlastní popisek

29 Ca 122/2009-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce Státní statek Valtice – v likvidaci, se sídlem ve Valticích, nám. Svobody 3, zastoupeného Ing. Milanem Pickem, daňovým poradcem, se sídlem ve Valticích, 21. dubna 881, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14.4.2009, č.j.:

4600/09/FŘ 130, se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14.4.2009, č.j.:

4598/09/FŘ 130, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutími ze dne 14.4.2009, č.j.: 4600/09/FŘ 130 a 4598/09/FŘ 130, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Břeclavi ze dne 23.9.2008, č.j.: 98224/08/298911/6496 a ze dne 22.9.2008, č.j.: 97902/08/298911/6496, jimiž mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2008, ve výši nadměrného odpočtu 146,- Kč a za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2007, ve výši nadměrného odpočtu 207,- Kč. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá, že správce daně příslušné odpočty neuznal jako oprávněné, neboť žalobce neprokázal použití příslušných plnění k ekonomické činnosti, tzn. splnění podmínky ustanovení § 72 zák.č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). Žalobce v odvolání k pojmu ekonomické činnosti namítal, že sem patří nakládání s majetkem, správa majetku a jeho zcizování. V případě žalobce je jeho ekonomickou činností likvidace podniku jako taková, a tudíž je daň z přidané hodnoty na vstupu vždy použitá v souvislosti s jeho ekonomickou činností. K tomu žalovaný uvedl, že relevantní důvody neuznání oprávněnosti uplatněných odpočtů daně správce daně uvedl ve zprávě o výsledku vytýkacího řízení. Žalobce byl opakovaně vyzván k prokázání oprávněnosti uplatněných odpočtů daně, tzn. k prokázání, že při jejich uplatnění byly dodrženy podmínky ustanovení § 72 odst.1 a 2 ZDPH. V důsledku toho, že žalobce splnění těchto podmínek neprokázal a nedostál tak své důkazní povinnosti dle ustanovení § 31 odst.9 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), správce daně neuznal oprávněnost uplatnění předmětných odpočtů. Žalovaný nezjistil, že by rozhodnutí byla vydána z důvodů jiných, než ve zprávě explicitně vyjádřených, natož že by tímto důvodem měl být názor správce daně, podle něhož prodej majetku není u podniku v likvidaci ekonomickou činností. Žalovaný zdůraznil, že podnik v likvidaci nemá při uplatňování nároků na odpočet specifické postavení a platí pro něj obecné podmínky § 72, § 73 a násl. ZDPH. Žalobce na výzvu správce daně neprokázal, že odpočty uplatnil v souladu s podmínkami § 72 odst. 2 ZDPH, neboť pouze setrval na svém stanovisku, že prováděl ekonomickou činnost. Požadavek na použití přijatých zdanitelných plnění při své ekonomické činnosti sice představuje jednu z podmínek uplatnění nároku na odpočet daně (§ 72 odst.1 ZDPH), nejedná se však o podmínku jedinou. Jelikož žalobce neprokázal splnění podmínek § 72 odst.2 ZDPH, nárok na odpočet v plné výši nebyl uplatněn v souladu se zákonem.

Proti těmto rozhodnutím podal žalobce žalobu. Uvedl, že ZDPH stanoví podmínky nároku na odpočet daně v ustanovení § 72, kde je řečeno, že nárok na odpočet má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti (§ 72 odst. 1). U podniku v likvidaci je ekonomickou činností i správa a zcizování majetku. Zákon dále v ustanovení § 72 odst. 2 říká, že plátce má nárok na uplatnění odpočtu daně u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro účely uskutečňování a) plnění u kterých vzniká povinnosti uplatnit daň na výstupu. Jak žalobce již uvedl, ekonomickou činností je i správa a zcizování majetku. Krom toho žalobce uskutečňuje i plnění s povinností uplatnit daň na výstupu (prodej stravenek, případný prodej hmotného majetku). Dle názoru žalobce tedy byly splněny podmínky nároku na odpočet daně. Správce daně ve výzvách k doložení splnění podmínek nároku na odpočet daně nikdy neuvedl, v čem spatřuje nedodržení podmínek ustanovení § 72 a jakým způsobem má doložit splnění podmínek § 72 odst. 2 ZDPH. Dle žalobce pouhé konstatování „žalobce neprokázal“ bez rozdílného náhledu a bez specifikace, co správce očekává jako důkaz, nepostačuje k zamítnutí nároku na odpočet daně. Žalobce poukázal na skutečnost, že převod pozemků je od daně osvobozen bez nároku na odpočet (§ 51 odst. 1 písm.c) ZDPH). Pokud plátce uskutečňuje jak plnění s nárokem na odpočet, tak plnění bez nároku, je povinen krátit nárok na odpočet (§ 72 odst. 4 ZDPH). Způsob krácení odpočtu upravuje § 76 odst. 1 a 2 ZDPH. Krácení se provádí pomocí koeficientu. Do výpočtu koeficientu se nezapočítává prodej hmotného majetku, odepisovaného nehmotného majetku nebo pozemků, které jsou dlouhodobým majetkem, pokud tento majetek využíval plátce pro svou ekonomickou činnost (§ 76 odst. 3 písm. a) ZDPH). Vzhledem k tomu nebyl nárok krácen, neboť majetek sloužil k ekonomické činnosti žalobce. Vzhledem k uvedenému má žalobce za to, že nárok na odpočet DPH byl v obou případech v souladu se zákonem, a proto navrhl soudu, aby žalobou napadená rozhodnutí zrušil, včetně rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně tak, že námitky uvedené v žalobě jednoznačně odmítá. Pro právní posouzení věci je rozhodující podstata institutu uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu a podstata dokazování v daňovém řízení. Nárok na odpočet daně může být uplatněn pouze za splnění podmínek stanovených v ustanovení § 72 odst. 1 a 2 ZDPH, přičemž pojem ekonomické činnosti je definován v ustanovení § 5 odst. 2 ZDPH. Žalovaný dále uvedl, že ustanovení § 31 odst. 9 ZSDP ukládá daňovému subjektu povinnost prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Naopak správce daně je odst. 8 citovaného ustanovení povinen prokazovat jen omezený výčet skutečností. Daňový subjekt má tedy jak břemeno tvrzení, tak poté břemeno důkazní, z čehož plyne, že není na správci daně, aby zjišťoval skutečný stav věci a za daňový subjekt prokazoval výši daně. Daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací. Správce daně žalobce vyzval, aby prokázal oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně na vstupu. Na základě této výzvy byl žalobce povinen prokázat, že přijatá zdanitelná plnění použil v souladu s ustanovením § 72 ZDPH. Na výzvu žalobce reagoval písemností ze dne 20.3.2008, v níž se snažil spekulativně vyčíslit vynaložené náklady a odkázal na mandátní smlouvu ze dne 31.1.2006. Právní argumentace žalobce směřovala k tvrzení, že ekonomickou činností žalobce je likvidace podniku jako taková a v rámci ní žalobce realizoval prodej nemovitého majetku. Tuto činnost považuje žalobce za ekonomickou činnost ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 ZDPH. Jak správce daně, tak žalovaný nerozporovali primárně tento fakt, ale odkazovali na nesplnění druhé podmínky stanovené ZDPH. Zmíněné prodeje nemovitostí pomocí veřejných dražeb jsou ve smyslu ustanovení § 51 odst. e) ZDPH tzv. osvobozeným plněním bez nároku na odpočet daně. Tato osvobozená plnění v případě jejich realizace žalobcem obecně nezakládají nárok na odpočet daně na vstupu ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 ZDPH. S námitkou žalobce, že neuvedl, v čem spatřuje nedodržení podmínek ustanovení § 72 odst. 2 ZDPH a jakým způsobem měl jejich splnění doložit, žalovaný uvedl, že v průběhu řízení byl žalobce upozorněn na konkrétní zákonná ustanovení, která nesvědčí v jeho prospěch a byl opakovaně vyzván k prokázání konkrétních skutečností. Ze spisového materiálu nelze zjistit pochybnosti žalobce týkající se nesrozumitelnosti či nejasnosti požadavků správce daně. Správce daně dodržel základní zásady daňového řízení, zejména zásadu zákonnosti, volného hodnocení důkazů i zásadu součinnosti dle § 2 odst. 2 ZSDP. S ohledem na uvedené navrhl žalovaný soudu, aby žalobu zamítl.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s.ř.s.).

V souladu s ustanovením § 75 odst. 1 a odst. 2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s.ř.s.

Žaloba není důvodná.

Žalobce především namítal, že splnil podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH, neboť prodej nemovitostí je obsahovou náplní činnosti podniku v likvidaci, je tedy jeho ekonomickou činností. Poukázal dále na ustanovení § 72 odst. 4 a § 76 odst. 3 písm.a) ZDPH s tím, že v případě prodeje nemovitostí, které jsou dlouhodobým majetkem používaným pro ekonomickou činnost, není tento započítáván do koeficientu, jímž se krátí odpočet daně.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 ZDPH, nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, plátce má nárok na uplatnění odpočtu daně u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro účely uskutečňování a) zdanitelných plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu, b) plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně, c) plnění v rámci své ekonomické činnosti s místem plnění mimo tuzemsko, pokud u těchto přijatých zdanitelných plnění by plátce měl nárok na odpočet daně, pokud by se zdanitelná plnění uskutečnila s místem plnění v tuzemsku, nebo d) plnění uvedených v § 54 odst. 1 písm. a) až j) a l) až u) a v § 55 pro zahraniční osobu, která neuskutečňuje ekonomickou činnost v tuzemsku, nebo pokud jsou taková plnění přímo spojena s vývozem zboží, e) plnění uvedených v § 13 odst.10 písm.a), b), c), e) a f) a v § 14 odst. 5 písm. a) až d). Podle odst. 4 citovaného ustanovení, plátce má nárok na odpočet daně v plné výši u přijatých zdanitelných plnění, která použije výhradně pro uskutečnění plnění uvedených v odstavci 2. Pokud plátce přijatá zdanitelná plnění použije jak k uskutečnění plnění uvedených v odstavci 2, tak i plnění uvedených v § 75 odst. 1, je povinen krátit odpočet daně způsobem uvedeným v § 76.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 ZDPH, nárok na uplatnění odpočtu daně nemá plátce u přijatých zdanitelných plnění, která použije k uskutečnění plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně uvedených v § 51, a to včetně uskutečnění plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně v rámci své ekonomické činnosti s místem plnění mimo tuzemsko, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 72 odst. 2 písm. d).

Podle ustanovení § 51 odst. 1 písm. e) ZDPH, při splnění podmínek stanovených v § 52 až 62 jsou od daně bez nároku na odpočet daně osvobozena tato plnění: převod a nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor, nájem dalších zařízení (§ 56).

Podle ustanovení § 56 odst. 3 věty prvé ZDPH, převod pozemků, včetně finančního pronájmu, je osvobozen od daně, s výjimkou převodu stavebních pozemků.

Podle ustanovení § 76 odst. 1 ZDPH, u přijatých zdanitelných plnění, u kterých je plátce povinen krátit odpočet daně podle § 72 odst. 4 (dále jen „krácená plnění“), se poměrná část nároku na odpočet daně vypočte jako součin daně na vstupu u krácených plnění za příslušné zdaňovací období a koeficientu. Podle odst. 3 citovaného ustanovení, do výpočtu koeficientu se nezapočítávají a) prodej dlouhodobého hmotného nebo dlouhodobého nehmotného majetku, který plátce používal pro svou ekonomickou činnost, b) finanční činnosti podle § 54, a to pouze v případě, že tato plnění jsou příležitostnou nebo vedlejší činností plátce, c) příležitostný převod nebo nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor podle § 56.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že v předmětné věci, v níž zdanitelná plnění spočívala v prodeji nemovitostí, má žalobce nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti a dále pokud tato plnění byla osvobozena od daně s nárokem na odpočet daně. Skutečnost, že se jedná o plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně, prokazuje daňový subjekt. Plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně jsou upravena v ustanovení § 63 odst. 1 ZDPH. Podle tohoto ustanovení jsou od daně s nárokem na odpočet daně osvobozena dále uvedená osvobozená plnění za podmínek stanovených v § 64 až 71: a) dodání zboží do jiného členského státu (§ 64), b) pořízení zboží z jiného členského státu (§ 65), c) vývoz zboží (§ 66), d) poskytnutí služby do třetí země (§ 67), e) osvobození ve zvláštních případech (§ 68), f) přeprava a služby přímo vázané na dovoz a vývoz zboží (§ 69), g) přeprava osob (§ 70), h) dovoz zboží (§ 71). Je tedy evidentní, že ze zákona prodej nemovitostí není zahrnut do plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně. Naopak zákon v ustanovení § 51 ZDPH vyjmenovává přijatá plnění, u kterých plátce nárok na odpočet nemá a zde jsou výslovně uvedeny převody pozemků. Z uvedeného je tedy zřejmé, že správce daně i žalovaný správně posoudili přijatá zdanitelná plnění, jako taková, u nichž žalobce nemá nárok na odpočet daně na vstupu a tudíž mu příslušné odpočty neuznali jako oprávněné.

S námitkou žalobce, že správce daně nikdy neuvedl, v čem spatřuje nedodržení podmínek § 72 odst.1 ZDPH a jakým způsobem má žalobce splnění těchto podmínek doložit, nelze souhlasit. Správce daně žalobce výzvami ze dne 19.2.2008 a 19.5.2008 upozornil, že vznikly pochybnosti o správnosti údajů uvedených v daňovém přiznání, přičemž ve výzvě ze dne 19.2.2008 specifikoval, že se jedná o řádky 530 – celková částka uskutečněných plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně a 540 – uskutečněná plnění. Uvedl dále, že žalobce v tomto zdaňovacím období (4. čtvrtletí 2007) nepřiznal žádná uskutečněná zdanitelná plnění bez nároku na odpočet, a to i přesto, že prováděl převod pozemků na základě veřejných dražeb. Žalobce byl vyzván, aby předložil doklady a písemnosti k prokázání skutečnosti, zda přijatá zdanitelná plnění uvedená na řádcích 310 a 315 použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti v souladu s ustanovením § 72 ZDPH, a dále zda a kdy tato plnění uvedl do daňového přiznání k DPH v souladu s ustanovením § 51 odst. 2 ZDPH. Ve spise správce daně jsou dále založeny protokoly ze dne 6.6.2008, 27.6.2008, 11.7.2008, 25.8.2008 a 19.9.2008, v nichž byl žalobce opětovně zcela konkrétně vyzýván, aby prokázal, že přijatá zdanitelná plnění bez nároku na odpočet daně v souladu s ustanovením § 51 odst. 2 ZDPH přiznal a uvedl do daňového přiznání. Z těchto výzev také zcela jednoznačně vyplývá, že žalobce v průběhu vytýkacího řízení žádným způsobem neprokázal, že v případě prodeje pozemků se jedná o osvobozená plnění s nárokem na odpočet. Z uvedeného je zřejmé, že správce od počátku žalobce vyzýval konkrétně k prokázání oprávněnosti uplatněného odpočtu DPH.

Jak uvedeno shora, byl to žalobce, kdo byl povinen prokázat skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, neboť ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 ZSDP je důkazní břemeno na daňovém subjektu. K otázce obsahu a rozsahu důkazního břemene daňového subjektu existuje již bohatá a ustálená judikatura, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2005, č.j.: 1 Afs 54/2004-125 (publikovaný pod č.1022/2007 Sb.NSS), podle něhož „daňové řízení, respektive dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (§ 31 odst.9 zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).“ Tuto povinnost žalobce nesplnil.

S ohledem na shora uvedené Krajskému soudu v Brně nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl žalobce zcela neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 26.4.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru