Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 58/2010 - 30Rozsudek KSBR ze dne 25.05.2011

Prejudikatura

5 Afs 7/2005 - 127

9 Afs 11/2008 - 69

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 61/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

29 Af 58/2010- 30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce Nieten Internationale Spedition, k.s., se sídlem v Chrastavicích, U Nietenu 65, zast. JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 21, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 26. 4. 2010,

č.j. 3493-2/2010-010100-21, sezamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Celního úřadu Brno ze dne 18. 8. 2009, č.j. 12744/2009-016200-021, bylo vysloveno, že rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 22. 10. 2004, č.j. R/400216/2004 - kterým bylo žalobci jako ručiteli uloženo splnit celní dluh ve výši 68.428,- Kč - je neplatné. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č.j. 3493-2/2010-010100-21.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu, ve které zejména uváděl, že považuje napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí celního úřadu za nesprávné a nezákonné a za vadný považuje také procesní postup žalovaného, jímž k jeho vydání dospěl. Podle žalobce jsou obě rozhodnutí v rozporu s právními předpisy a kolidují s dříve vysloveným názorem Krajského soudu v Brně ze dne 26.6. 2009, čj. 29 Ca 140/2005-110, který je pro celní orgány v dané věci závazný. V něm přitom krajský soud ve vztahu k otázce neplatnosti rozhodnutí pokračování
29 A- 2 -
f 58/2010

Celního úřadu Brno ze dne 22. 10. 2004 výslovně uvedl, že „Námitku neplatnosti rozhodnutí celního úřadu a rozhodnutí žalovaného soud také neshledal jako důvodnou. Jak uvedeno shora, rozhodnutí o povinnosti žalobce jako ručitele plnit za dlužníka ze dne 22. 10. 2004 bylo vydáno správně podle ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona, a proto nelze konstatovat, že bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 32 odst. 2 písm. d), odst. 8 daňového řádu. Z rozhodnutí je zřejmé, o jaká ustanovení procesních a hmotně právních předpisů se opírá, proč a jakou částku a na jaký účet má žalobce jako ručitel na dlužníkem nezaplaceném celním dluhu uhradit.“ Podle žalobce tedy celní úřad nemohl po právu ověřit neplatnost svého rozhodnutí ze dne 22. 10. 2004 a žalovaný nemohl v odvolacím řízení rozhodnutí o ověření neplatnosti schválit a odvolání proti němu zamítnout. Jestliže takto správní orgány postupovaly, jsou jejich rozhodnutí nezákonná. Skutečnost, že se nejedná o neplatné rozhodnutí, ostatně ve všech svých dřívějších rozhodnutích tvrdil s odkazem na judikaturu i celní úřad, jakož i žalovaný. Poukaz žalovaného na původní návrh žalobce ověřit neplatnost výměru s tím, že je tomuto návrhu vlastně vyhověno, je nepřípadný s ohledem na shora citovaný názor soudu vyslovený ve vztahu k žalobcem dříve uplatněné námitce neplatnosti. Pokud jde o názory soudu ohledně absence základních náležitosti rozhodnutí (viz str. 11 označeného rozsudku), na kterých správní orgány staví své závěry, tyto názory podle žalobce soud vyslovil toliko v tom ohledu, že pokud by byl původní výměr vydán v řízení vyměřovacím vedeném proti žalobci jako celnímu ručiteli, postrádal by základní náležitosti ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP. Nicméně byl-li výměr vydán v řízení vymáhacím vedeném proti celnímu dlužníkovi a byl-li jím žalobce pouze vyzván k plnění za celního dlužníka, pak se nejedná o neplatnost, ale o nezákonnost, jak ostatně uvádí i soud. Otázku neplatnosti původního výměru pak soud speciálně řeší na str. 14 svého rozhodnutí způsobem, jak bylo citováno výše. Nelze tedy souhlasit s názorem žalovaného, že konstatování soudu na str. 14 rozsudku je v rozporu s názory vyjádřenými soudem na str. 11, přičemž se žalovaný přiklání k neplatnosti a schvaluje rozhodnutí celního úřadu o ověření neplatnosti. Je-li napadené rozhodnutí postaveno na takovémto názoru, jedná se o rozhodnutí nezákonné a nezákonným je také rozhodnutí celního úřadu. Podle žalobce měl žalovaný rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004 v odvolacím řízení jako nezákonné zrušit. Žalobce v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Brně, který v obdobných případech zrušil prvoinstanční rozhodnutí celního úřadu sám v rámci rozsudků, jimiž rušil rozhodnutí žalovaného (odkázal na rozsudky Krajského soudu v Brně senátu 30 Ca). Žalobce doplnil, že odvolací řízení vedené k odvolání žalobce proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, které bylo po zrušení původního rozhodnutí vydaného žalovaným v odvolacím řízení znovu otevřeno, nebylo ze strany žalovaného dosud ukončeno. S odkazem na výše uvedené žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i předcházejícího rozhodnutí celního úřadu.

Žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém zejména zopakoval skutečnosti obsažené již napadeném rozhodnutí. Dle názoru žalovaného vyjádřil krajský soud v předmětném rozsudku na str. 10 a 11 právní názor, že v rozhodnutí čj. R/400214/2004 absentují základní náležitosti dle ustanovení § 32 ZSDP, přičemž tato absence je víc než pouhým nedostatkem některé ze základních náležitostí, neboť nedostatek dosahuje též značné intenzity porušení smyslu ustanovení § 32 ZSDP. S tímto názorem soudu, explicitně vyjádřeným v předmětném rozsudku, je v rozporu závěrečné konstatování téhož soudu v témže rozsudku na straně 14 stran neplatnosti předmětného rozhodnutí, na něž poukázal žalobce. I přes toto konstatování je žalovaný toho názoru, že rozhodnutí čj. R/400214/2004 je neplatné, neboť nedostatek, spočívající v absenci náležitosti dle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP dosahuje takové intenzity, která způsobuje neplatnost rozhodnutí. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 23/2008-91, je rozhodnutí čj. R/400216/2004 v materiálním smyslu rozhodnutí, kterým se stanoví výše cla pro ručitele a s ohledem na tento pokračování
29 A- 3 -
f 58/2010

závěr je tedy absence náležitosti rozhodnutí dle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP jednoznačně zřejmá. Žalovaný navíc poukazuje na rozsudek krajského soudu čj. 29 Ca 140/2005-110, str. 12, který v ostatních žalobních námitkách odkazuje na již dříve vyslovené závěry prezentované v rozsudku ze dne 9. 11. 2007, čj. 29 Ca 140/2005-41, tedy v původním rozsudku, kterým byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného čj. 1134-02/05-0101-21 a rozhodnutí celního úřadu čj. R/400216/2004 zamítnuta a obě rozhodnutí potvrzena. Žalovaný doplnil, že nelze obecný odkaz soudu na straně 14 rozsudku pod tíhou nového názoru a posouzení interpretovat tak jak činí žalobce, ale naopak je nutné konstatovat absenci některých ze zákona výslovně stanovených základních náležitostí s důsledkem neplatnosti rozhodnutí čj. R/400216/2004. Žalovaný dále uvedl, že žalobce v odvolání (ze dne 5. 11. 2004) navrhoval, aby Celní úřad Brno ověřil neplatnost rozhodnutí čj. R/400216/2004 postupem podle § 32 odst. 7 ZSDP, případně, aby zrušil rozhodnutí autoremedurou anebo aby tak učinilo Celní ředitelství Brno. Prvoinstančním rozhodnutím se tak původní žádosti žalobce v podstatě vyhovělo. Ostatně v žalobě ke Krajskému soudu v Brně a v kasační stížnosti žalobce trval na tom, aby obě rozhodnutí byla zrušena pro neplatnost a nicotnost z důvodu porušení ustanovení § 32 odst. 7 a 8 ZSDP. Na základě shora uvedeného žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s. ř. s.).

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s. ř. s.

Žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č.j. 3493-2/2010-010100-21, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 18. 8. 2009, č.j. 12744/2009-016200-021, jímž bylo s odkazem na § 32 odst. 7 ZSDP vysloveno, že rozhodnutí Celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, č.j. R/400216/2004 - kterým bylo žalobci jako ručiteli uloženo splnit celní dluh ve výši 68.428,- Kč - je neplatné.

Žalobce přitom v žalobě navrhuje zrušení těchto rozhodnutí z důvodu, že nerespektují dříve vyslovený názor Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009, čj. 29 Ca 140/2005-110. Krajský soud proto primárně zkoumal, zda správní orgány závazný názor zdejšího soudu obsažený v označeném rozsudku respektovaly, jak jim to ukládá § 78 odst. 5 s. ř. s. Posouzení této otázky se neobejde bez důkladné rekapitulace dosavadního řízení, neboť označený rozsudek vydal krajský soud v návaznosti na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které zrušilo jeho původní rozsudek ze dne 9. 11. 2007.

V rozsudku ze dne 9.11.2007, č.j. 29 Ca 140/2005-41, zdejší soud výslovně uvedl, že „Žalobce především tvrdil, že se za předmětný celní dluh platně nezaručil, a to jednak proto, že mu nebylo povoleno být ručitelem a dále pak proto, že záruční listina založená ve spise není platným právním úkonem. S tímto názorem žalobce nebylo možné souhlasit. Spisový materiál žalovaného obsahuje listinu nazvanou „JINÉ OPERACE NEŽ REŽIM TRANZITU, pokračování
29 A- 4 -
f 58/2010

ZÁRUČNÍ LISTINA (individuální záruka)“, dále jen „záruční listina“, která obsahuje jednak označení žalobce (NIETEN Internationale Spedition k.s., identifikační číslo, sídlo žalobce, zastoupení L. J.) a dále konstatování, že žalobce poskytuje předložením tohoto prohlášení Celnímu úřadu Brno I záruku až do nejvyšší částky (dále jen „zaručená částka“) 149.048,- Kč a zavazuje se společně a nerozdílně s dlužníkem splnit celní dluh zajištěný touto zárukou. Z dalšího textu pak vyplývá, že tento závazek je účinný ode dne, kdy jej příslušný celní úřad přijal. K přijetí poskytnuté záruky pak došlo na tomtéž dokladu pod bodem II. z něhož vyplývá, že Celní úřad Brno I dne 17.1.2003 povolil, aby se žalobce (označení stejné jako shora), stal na žádost dlužníka ručitelem a přijímá jím vydané prohlášení o záruce, kterou se individuálně zajišťuje celní dluh v souvislosti s operací prováděnou na podkladu a) celního prohlášení evidovaného pod číslem 50172033-00016-6 a b) rozhodnutí ze dne 26.9.2002, č.j.: 2781-08/02-0172/09. Přijetí poskytnuté záruky je podepsáno pracovníkem Celního úřadu Brno I dne 20.1.2003. Z uvedeného je zřejmé, že povolení stát se ručitelem bylo Celním úřadem Brno I vydáno dne 17.1.2003, rozhodnutí ze dne 26.9.2002, č.j.: 2781-08/02-0172/09, bylo pouhým podkladem pro individuální zajištění celního dluhu. Výrok, v souladu s ustanovením § 47 odst.2 správního řádu, obsahuje rozhodnutí ve věci (povolil žalobci stát se ručitelem), uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto (§ 260 odst.2 celního zákona). Rozhodnutí neobsahuje v souladu s ustanovením § 47 odst.2 správního řádu odůvodnění, neboť rozhodnutím bylo vyhověno všem účastníkům řízení v plném rozsahu. Žalobce byl poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání. Rozhodnutí Celního úřadu Brno I má tedy všechny náležitosti ve smyslu ustanovení § 47 odst.1 správního řádu. Datum 20.1.2003 uvedené bodem II. není datem vydání rozhodnutí, jímž Celní úřad Brno I povolil žalobci stát se ručitelem, ale je datem přijetí poskytnuté záruky. Nelze souhlasit ani s námitkou, že z rozhodnutí není zřejmé, o jaký typ povolení se má jednat. Podle ustanovení § 260 odst.2 celního zákona, ručitelem může být pouze česká osoba, rozdílná od dlužníka, které být ručitelem povolil příslušný celní orgán na žádost a) budoucího uživatele globální záruky, má-li být poskytnuta globální záruka, b) budoucího ručitele, má-li být poskytnuta individuální záruka s použitím záručního dokladu, nebo c) dlužníka nebo osoby, která by se dlužníkem mohla stát, má-li být poskytnuta individuální záruka s použitím záruční listiny. V předmětné věci je zřejmé, že se nejedná o globální záruku, neboť záruční listina je jako individuální záruka označena, nejedná se však ani o individuální záruku s použitím záručního dokladu, neboť z předmětné listiny je rovněž zřejmé, že se jedná o záruční listinu. Není tedy pochyb o tom, byť toto ustanovení nebylo výslovně uvedeno, že Celní úřad Brno I povolil žalobci stát se ručitelem na žádost dlužníka, kdy byla poskytnuta individuální záruka s použitím záruční listiny (§ 260 odst.2 písm.c) celního zákona)). Žalobce dále v žalobě namítal, že přijetí záruční listiny se v dané době realizovalo podle § 260k odst.2 celního zákona a ne podle § 260 odst.2 celního zákona, jak stojí v textu záruční listiny. Žalobce však nespecifikoval, z čeho tak usuzuje a už vůbec ne, jaký vliv to má na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Touto námitkou proto nebylo možno se zabývat. K námitce žalobce, že přijetí poskytnuté záruky za Celní úřad Brno nepodepsala M. V., nutno uvést, že není pochyb o tom, že přijetí záruky podepsal pracovník Celního úřadu Brno I a přijetí potvrdil také úředním razítkem. Je-li na rozhodnutí uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, avšak podepsáno je pouze jinou osobou, nezakládá tato vada sama o sobě nicotnost tohoto rozhodnutí (§ 76 odst.2 s.ř.s.). Za nicotné by mohlo být považováno pouze v případě, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí této osoby a že se tedy ve svém důsledku vůbec o projev vůle správního orgánu nejedná. Pokud rozhodnutí podepsal pracovník celního úřadu v zastoupení M. V., mělo to sice na rozhodnutí být uvedeno, tato procesní chyba však nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Nejedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§ 76 odst.1 písm.c) s.ř.s.). Jiný přístup k věci by byl projevem přílišného právního formalismu. pokračování
29 A- 5 -
f 58/2010

Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, že povolení stát se ručitelem nebylo žalobci oznámeno. Na záruční listině je výslovně uvedeno, že žalobce potvrdil, že mu rozhodnutí bylo oznámeno ve smyslu ustanovení § 51 správního řádu ústním vyhlášením. Dle § 51 odst.2 správního řádu se tímto žalobce vzdal nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a zároveň se dle § 53 správního řádu vzdal práva podat vůči tomuto rozhodnutí odvolání. Za tímto prohlášením je razítko žalobce s podpisem za něj jednající osoby. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán 1. stupně nebyl povinen doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí, pokud jde o tvrzení žalobce, že rozhodnutí nebylo doručeno ústním vyhlášením, neboť chybí protokol o ústním jednání, nutno konstatovat, že takové tvrzení je ryze účelové. Je sice pravdou, že o ústním vyhlášení nebyl sepsán samostatný protokol, na rozhodnutí je však písemně žalobcem potvrzeno, že mu bylo rozhodnutí oznámeno, že se vzdal nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a že se rovněž vzdal práva na odvolání. Požadavek žalobce na samostatný protokol, který by obsahoval totéž, je opět pouhým přepjatým právním formalismem. V souvislosti se shora uvedeným nelze souhlasit ani s námitkami, že záruční listina není platný právní úkon, neboť žalobce je vadně označen, že záruční listinu podepsala M. P., přestože oprávněna jednat byla L. J. a že záruční listina není datována. Označení žalobce je zcela jednoznačné, obsahuje totiž nejen jeho název ( s chybou spočívající ve velkými písmeny psáno „NIETEN“ namísto „Nieten“), ale též sídlo a identifikační číslo a tomu všemu odpovídající razítko samotného žalobce. Jak uvedeno shora podpis M. P. je v souladu se zplnomocněním založeným ve spise. Není rovněž pravdou, že záruční listina neobsahuje datum, záruční listina byla oběma stranami podepsána dne 20.1.2003. Krajský soud v Brně neshledal důvodnou námitku žalobce, že celní orgány ve věci postupovaly při uplatňování celního dluhu ručitelem v rozporu s právními předpisy. Ohledně aplikace ustanovení § 260l odst.1, odst.2 celního zákona vychází soud z toho, že z ustanovení § 260l odst.1 celního zákona nevyplývá, že celní úřad vyměřuje clo a daně ručiteli postupem podle ustanovení § 264 a násl. celního zákona, a že z ustanovení § 260l odst.2 písm.c) celního zákona naopak vyplývá, že je možné použít toto ustanovení v okamžiku podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek celního dlužníka i ohledně celního dluhu, jehož vymáhání po dlužníkovi bylo bezúspěšné. Je třeba si uvědomit, že napadené rozhodnutí celního úřadu není rozhodnutím o vyměření celního dluhu (ten již byl vyměřen v souvislosti s přijetím předmětného celního prohlášení o propuštění zboží do celního režimu aktivní zušlechťovací styk v podmíněném systému), ale stanovením platební povinnosti žalobce založené zajištěním předmětného celního dluhu. Tato povinnost není tedy závislá na vyměření celního dluhu ručiteli, nýbrž (v daném případě) na vydání rozhodnutí vůči ručiteli podle ustanovení § 260l odst.2 písm.c) celního zákona. Zřejmé je i to, že toto ustanovení v návaznosti na znění odstavce prvého § 260l celního zákona stanoví pouze povinnost celního úřadu požadovat (v případě konkursního řízení na majetek celního dlužníka) splnění celního dluhu po ručiteli, aniž by byla splněna podmínka neúspěšného vymáhání celního dluhu po dlužnících. Uvedená povinnost tedy nezávisí na tom, zda byl či doposud nebyl celní dluh neúspěšně vymáhání na dlužnících. V dané věci situace upravená ustanovením § 260l odst.2 písm.c) celního zákona nepochybně nastala, takže celní úřad oprávněně požadoval splnění celního dluhu po ručiteli. Jelikož celní dluh byl vyměřen celnímu dlužníkovi v souvislosti s přijetím celního prohlášení, nepřichází jiné právní postavení žalobce než ve smyslu ustanovení § 7 odst.1, 2 písm.d) daňového řádu. Tato skutečnost způsobuje, že ustanovení § 2 odst.2, odst.8 daňového řádu se na žalobce nevztahuje. Námitku neplatnosti rozhodnutí celního úřadu a rozhodnutí žalovaného soud také neshledal jako důvodnou. Jak uvedeno shora, rozhodnutí o povinnosti žalobce jako ručitele plnit za dlužníka ze dne 22.10.2004 bylo vydáno správně podle ustanovení § 260l odst.2 písm.c) celního zákona, a proto nelze konstatovat, že bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 32 odst.2 písm.d), odst.8 daňového řádu. Z rozhodnutí je zřejmé, o jaká ustanovení procesních a hmotně právních předpisů se opírá, proč a jakou částku a na pokračování
29 A- 6 -
f 58/2010

jaký účet má žalobce jako ručitel na dlužníkem nezaplaceném celním dluhu uhradit. Z výše uvedených důvodů soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.“

Ke kasační stížnosti žalobce zrušil značený rozsudek Nejvyšší správní soud, a to rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, č.j. 9 Afs 23/2008-91, v němž uvedl, že „Ve vztahu ke stěžovatelem namítané neplatnosti záručních dokladů je třeba na tomto místě uvést, že touto otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2007, č. j. 5 Afs 75/2007 - 161, publikovaném pod č. 1492/2008 Sb. NSS. V něm zdejší soud vyslovil, že jakkoli je vzor záručního dokladu stanoven veřejnoprávním předpisem, nelze na tento doklad nahlížet jako na vrchnostenský akt správního orgánu. Nejedná se o individuální správní akt, tedy o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodováno o veřejných subjektivních právech a povinnostech stěžovatele. Příslušný doklad vystavuje navíc sám stěžovatel. Pokud tedy záruční listina neobsahuje veškeré předepsané údaje, nelze pouze z této skutečnosti dovodit jeho neplatnost. Mělo-li by tomu tak být, musel by takový důsledek předvídat veřejnoprávní předpis (jako je tomu např. v ustanovení § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, kde zákon s absencí určitých náležitostí spojuje neplatnost rozhodnutí). V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že záruční listina označená jako „JINÉ OPERACE NEŽ REŽIM TRANZITU, ZÁRUČNÍ LISTINA (individuální záruka)“ obsahuje jednoznačnou identifikaci toho, že se jedná o záruku individuální s použitím záruční listiny dle § 260 odst. 2 písm. c) celního zákona a stejně tak obsahuje pochybnosti nevzbuzující označení stěžovatele obchodní firmou, adresou sídla, identifikačním číslem a firemním razítkem. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěry krajského soudu, že pouhé formální pochybení v označení stěžovatele, kdy namísto „Nieten“ bylo užito velkých písmen „NIETEN“, není vadou mající za následek neplatnost předmětné záruční listiny (zvláště pak v situaci, kdy stěžovatel po celou dobu celně správního řízení nepopíral, že by nebyl v tomto konkrétním případě ručitelem). Ohledně námitek stěžovatele týkajících se postupu celních orgánů při uplatňování splnění celního dluhu vůči ručiteli, zůstává v projednávaném případě zásadní otázka, zda uplatnění řádně vyměřeného celního dluhu vůči ručiteli je součástí vyměřovacího řízení (a zda se tedy na postup celních orgánů vůči ručiteli vztahují obdobná pravidla jako ve vyměřovacím řízení vůči daňovému dlužníkovi v daňovém řízení či nikoli) nebo zda je uplatnění tohoto dluhu vůči ručiteli součástí řízení vymáhacího. Od posouzení této základní otázky se totiž odvíjí i posouzení souvisejících námitek (viz shora), které stěžovatel v předložené kasační stížnosti uplatnil. Stěžovatel zastává názor, že povinností celních orgánů bylo vzhledem k jeho procesnímu postavení ručitele obracet se na něj výhradně rozhodnutím ve formě platebního výměru. Devátý senát Nejvyššího správního soudu zastával v souzené věci původně ohledně této otázky shodný názor jako krajský soud. Domníval se, že na povinnost ručitele, který se v záruční listině zavázal, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu, je nutno nahlížet tak, že tato povinnost mu nevznikla z titulu postavení solidárního dlužníka ve smyslu ustanovení § 238 – § 242 celního zákona, nýbrž z titulu jeho postavení ručitele. Dle jeho názoru tedy výzva k zaplacení daňového nedoplatku ve vztahu k daňovému ručiteli nemohla nahrazovat vyměřovací řízení, neboť závazek ručitele je zcela nesporně vedlejším (zajišťovacím) právním vztahem, který přistupuje k hlavnímu závazku, a má tedy akcesorický a subsidiární charakter a pro tuto svou povahu nemůže existovat bez hlavního závazku dlužníka, což vyplývá z obecné úpravy institutu ručení v soukromém právu. Dlužník a ručitel jsou sice oba společně zavázáni věřiteli, každý však z jiného právního titulu, a ručitel se zavazuje k plnění sekundárně. Není tedy dlužníkem primárním, kterému by měl být dluh vyměřen v rámci vyměřovacího řízení, nýbrž až sekundárním, po kterém je z titulu jeho ručitelského závazku již jednou vyměřená povinnost toliko vymáhána. I když je tedy ručitel zavázán stejně jako dlužník, nejde o jejich solidární závazek, a ručitel tudíž není zavázán vedle hlavního dlužníka coby společný dlužník, ale je povinen uspokojit pohledávku věřitele pokračování
29 A- 7 -
f 58/2010

teprve tehdy, neuspokojí-li ji dlužník. Vzhledem ke skutečnosti, že odlišný názor v této věci vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Afs 51/2004 - 57, předložil shora nastíněnou otázku devátý senát zdejšího soudu v jiné, právně však zcela obdobné věci, k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 10. 2008, č. j. 9 Afs 58/2007 - 96, zaujal k předmětné otázce názor zcela opačný. (…) Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovateli je nutno přisvědčit v tom ohledu, že postavení ručitele je dle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obdobné postavení daňového dlužníka ve vyměřovacím řízení. Ve světle shora uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, které jsou pro správní soudy při řešení téže problematiky v další rozhodovací činnosti závazné, je tedy nutno konstatovat, že krajský soud posoudil v obecné rovině právní otázku týkající se postavení ručitele v celním řízení a otázku týkající se charakteru tohoto řízení tak, že jeho právní názor je v rozporu s právním názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 9 Afs 58/2007 - 96, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud vycházel z obecného předpokladu, že ve vztahu k ručiteli není vedeno vyměřovací řízení. K procesním právům ručitele pak krajský soud doslova uvedl, jak již zdejší soud rekapituloval výše, že „z ustanovení § 260l odst. 1 celního zákona nevyplývá, že celní úřad vyměřuje clo a daně ručiteli postupem podle ustanovení § 264 a násl. celního zákona, … a je třeba si uvědomit, že napadené rozhodnutí celního úřadu není rozhodnutím o vyměření celního dluhu (ten již byl vyměřen v souvislosti s přijetím předmětného celního prohlášení o propuštění zboží do celního režimu aktivní zušlechťovací styk v podmíněném systému), ale stanovením platební povinnosti žalobce založené zajištěním předmětného celního dluhu.“ Takto formulovaný právní názor je v rozporu i s předchozí judikaturou Ústavního soudu, kterou citoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném usnesení, o něž se opírá výrok tohoto rozsudku. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 Ústavní soud vyslovil následující závěry: „na prvním místě je třeba uvést, že zákon o správě daní a poplatků v tehdejším znění (tj. ve znění do novelizace provedené zákonem č. 230/2006 Sb.) stanoví primární povinnost k úhradě daně daňovému subjektu, jemuž je také doručován samotný platební výměr, a až následně stanoví uhrazovací povinnost ručiteli. Daňový nedoplatek jsou tak povinni zaplatit kromě samotných poplatníků-dlužníků i ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá, jsou-li k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Jde o institut zvláštního zákonného ručení upraveného veřejnoprávní metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu, že konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany správce daně ve vztahu k osobě, jež je zákonným ručitelem. Daňový ručitel však není účastníkem daňového řízení již od počátku, se stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, jaké má daňový subjekt (ustanovením § 7 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je dokonce začleňován mezi „třetí osoby“ na stejnou pozici jako kupř. svědek, znalec aj.). Ručiteli se ani nedoručuje platební výměr či jiné rozhodnutí, kterým byla daňová povinnost předepsána k přímému placení. Teprve doručením „ručitelské výzvy“ dle napadeného ustanovení začíná pro daňového ručitele daňové řízení, přičemž se však současně jejím doručením již dostává do postavení subjektu, kterému je uložena platební povinnost. „Ručitelská výzva“ je tedy rozhodnutím, kterým je přenesena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na ručitele, je rozhodnutím, které má hmotněprávní důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby právě osoba ručitele nastoupila na místo původního dlužníka, a svědčí jí postavení daňového poplatníka se všemi důsledky, což znamená, že na ní lze dluh i vymáhat. Na skutečném obsahu uvedené výzvy (rozhodnutí v materiálním smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem nepřesně zvolené označení, tj. „výzva“ (a nikoli kupř. „rozhodnutí“). Z tohoto důvodu je nutno napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř . s . z rušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení s. ř. s. pokračování
29 A- 8 -
f 58/2010

vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. Krajský soud tak v dalším řízení bude povinen vyhodnotit, zda stěžovatelem namítané nedostatky směřující do jeho postavení v rámci vyměřovacího řízení jsou či nejsou důvodné včetně námitky týkající se správnosti určení výše celního dluhu platebním výměrem ze dne 13. 4. 2004, č. j. 1240-03/04-0172/02. V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Krajský soud v Brně následně vydal dne 26. 6. 2009 rozsudek čj. 29 Ca 140/2005-110, ve kterém (na str. 10-11) vyslovil, že „V pokračujícím řízení, jak již bylo shora uvedeno, je Krajský soud v Brně vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku ze dne 11.12.2008, č.j. 9 Afs 23/2008-91. Z tohoto důvodu Krajský soud v Brně především na rozsudek Nejvyššího správního soudu odkazuje a tento právní názor v celém rozsahu ve vztahu k projednávané věci přebírá. Z uvedeného názoru vyplývá, že napadená správní rozhodnutí, která spolu tvoří jeden celek, nebyla vydána vůči ručiteli (žalobci) v rámci řízení vymáhacího, ale byla vydána v rámci vyměřovacího řízení vůči žalobci, přičemž se v materiálním smyslu jedná o rozhodnutí, kterým se pro žalobce stanovila platební povinnost ve formě celního dluhu ve výši 64.428,- Kč. Jednalo se tedy o rozhodnutí ve smyslu ust. § 32 odst. 1 daňového řádu, kterým se adresátovi (žalobci) zakládaly práva a povinnosti. Předmětnými rozhodnutími bylo aplikováno vůči žalobci hmotné právo a byla vůči němu poprvé stanovena platební povinnost, přičemž tak mělo být činěno jak co do výše, tak i co do důvodu. Z tohoto pohledu je pak především nutno přezkoumat žalobní námitku týkající se nedostatku napadených správních rozhodnutí ve smyslu absence povinných náležitostí rozhodnutí, kterými je postupem podle daňového řádu stanovena platební povinnost (chybějící údaje o tom, zda se ručiteli vyměřuje clo či daň a jaká, v jaké výši, jaký je základ pro vyměření cla a daní, v souvislosti s jakou celní operací povinnost zaplatit clo a daně vznikla, kdo je dlužníkem apod.), v rozhodnutí je nutno uvést, podle jakých hmotných a procesních právních předpisů bylo postupováno při vyměření cla a daní. Napadené správní rozhodnutí muselo odpovídat požadavkům stanoveným v § 32 daňového řádu, které upravuje náležitosti rozhodnutí vydávaného postupem podle tohoto zákona. Je tomu tak proto, že se jedná, jak výše uvedeno, o rozhodnutí vydané v rámci řízení vyměřovacího vůči ručiteli, kterým je vůči němu stanovena platební povinnost a aplikováno hmotné právo. Podle ust. § 32 odst. 1 věta první daňového řádu lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Podle ust. § 32 odst. 2 citovaného zákona základními náležitostmi rozhodnutí jsou a) označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, b) číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí, c) přesné označení příjemce rozhodnutí, d) výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částka a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena, e) lhůta plnění, f) poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku, g) vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce a otisku úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným certifikátem. Podle ust. § 32 odst. 7 daňového řádu chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, které dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. Podle ust. § 32 odst. 8 daňového řádu, rozhodnutí, jimiž stanoví správce daně základ daně a daň, sděluje správce daně daňovému subjektu formou platebního nebo dodatečného platebního výměru nebo hromadným předpisným seznamem. V napadeném prvostupňovém rozhodnutí absentují základní náležitosti rozhodnutí vydávaného postupem podle ust. § 32 daňového pokračování
29 A- 9 -
f 58/2010

řádu, neboť v něm chybí uvedení hmotně právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, přičemž z něj není patrno, z čeho je celní dluh tvořen. Napadené rozhodnutí žalovaného se také nezabývá námitkami žalobce směřujícími proti celnímu dluhu, a to proto, že shodně s předchozím názorem krajského soudu byla považována napadená správní rozhodnutí za rozhodnutí vydaná až v rámci vymáhacího řízení s tím, že bylo pokud jde o celní dluh, vycházeno z pravomocného rozhodnutí – platebního výměru Celního úřadu Brno č. 7256430026, kterým byl vyměřen celní dluh dlužníkovi. Z důvodu uvedeného právního názoru žalovaný odmítl též odvolací námitky žalobce týkající se nutnosti postupu správního orgánu v úzké součinnosti s ručitelem ve smyslu ust. § 2 odst. 2 daňového řádu s názorem, že v dané věci nevystupoval žalobce jako daňový subjekt, ale jako třetí osoba – ručitel celního dluhu. Ani tento názor žalovaného již s ohledem na shora citovanou judikaturu nemůže v daném případě obstát. Je tomu tak proto, že napadená správní rozhodnutí mají charakter rozhodnutí, kterým je vyměřena daň vůči žalobci a kterým je rovněž aplikováno hmotné právo. Shora vytčená absence základní náležitosti rozhodnutí ve smyslu ust. § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu není pouhým nedostatkem některé ze základních náležitostí ve smyslu tohoto ustanovení zákona, neboť nedostatek zároveň dosahuje též značné intenzity porušení smyslu ustanovení § 32 daňového řádu (z důvodu odlišného právního názoru týkajícího se fáze řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí prvostupňového správního orgánu vydáno). Správní orgány se pro odlišný právní názor nezabývaly námitkami a problematikou vyměření celního dluhu vůči žalobci, ale pouze poukazovaly na předchozí pravomocné vyměření celního dluhu vůči odlišnému subjektu než jím je žalobce. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15.12.1999, č.j. II. ÚS 31/99, ve výroku rozhodnutí musí být uvedeny (a zákonodárce uvedením množného čísla sledoval označení jak hmotně právních, tak procesně právních předpisů) právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, v daném případě, tedy jak zákon o dani z přidané hodnoty, tak daňový řád, který byl pouze podkladem pro daňové řízení, a nikoli pro vyměření a doměření daně z přidané hodnoty. Daňovému orgánu proto nemůže být ponecháno na výběr uvedení pouze jednoho z příslušných právních předpisů na daňovém výměru a jeho nahrazením odkazem na číslo jednací zprávy o kontrole daní z přidané hodnoty, která navíc není součástí předmětného dodatečného platebního výměru, jako jeho součástí nemůže být ani na zadní straně výměru uvedený rozpis základu daně. V nálezu ze dne 17.11.1998, č.j. Pl. ÚS 8/98, Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí v daňovém řízení, v němž absentuje některá ze zákonem výslovně stanovených esenciálních náležitostí, nelze vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt, neexistující od samého počátku; na takové rozhodnutí se hledí jako by bylo neplatné od samého počátku a osvědčení o jeho neplatnosti nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky. Ze shora uvedených důvodů proto nemohou napadená rozhodnutí správních orgánů z hlediska zákonnosti obstát. V dalším řízení jsou povinny správní orgány uvedený právní názor soudu respektovat a v případě stanovení platební povinnosti vůči žalobci jakožto ručiteli postupovat zcela ve smyslu ustanovení § 32 daňového řádu, a vypořádat se s případnými námitkami týkajícími se správnosti určení výše celního dluhu, pokud by je žalobce v rámci správního řízení vznesl (neboť jak bylo shora uvedeno, jedná se o rozhodnutí vydané v rámci vyměřovacího řízení vůči žalobci).“

Dále krajský soud v odůvodnění rozsudku čj. 29 Ca 140/2005-110 ze dne 26.6. 2009 (na str. 12 - 14) zopakoval názory již dříve vyslovené, na které i odkázal. Konkrétně uvedl, že „Pokud jde o ostatní žalobní námitky, odkazuje Krajský soud v Brně na dříve již vyslovené závěry prezentované v rozsudku ze dne 9.11.2007, č.j. 29 Ca 140/2005-50, v němž bylo uvedeno: Žalobce tvrdil, že se za předmětný celní dluh platně nezaručil, a to jednak proto, že mu nebylo povoleno být ručitelem a dále pak proto, že záruční listina založená ve spise není platným právním úkonem. S tímto názorem žalobce nebylo možné souhlasit. Spisový materiál žalovaného obsahuje listinu nazvanou „JINÉ OPERACE NEŽ REŽIM TRANZITU, ZÁRUČNÍ pokračování
29 A- 10 -
f 58/2010

LISTINA (individuální záruka)“, dále jen „záruční listina“, která obsahuje jednak označení žalobce (NIETEN Internationale Spedition k.s., identifikační číslo, sídlo žalobce, zastoupení L. J.) a dále konstatování, že žalobce poskytuje předložením tohoto prohlášení Celnímu úřadu Brno I záruku až do nejvyšší částky (dále jen „zaručená částka“) 153.251,- Kč a zavazuje se společně a nerozdílně s dlužníkem splnit celní dluh zajištěný touto zárukou. Z dalšího textu pak vyplývá, že tento závazek je účinný ode dne, kdy jej příslušný celní úřad přijal. K přijetí poskytnuté záruky pak došlo na tomtéž dokladu pod bodem II. z něhož vyplývá, že Celní úřad Brno I dne 17.1.2003 povolil, aby se žalobce (označení stejné jako shora), stal na žádost dlužníka ručitelem a přijímá jím vydané prohlášení o záruce, kterou se individuálně zajišťuje celní dluh v souvislosti s operací prováděnou na podkladu a) celního prohlášení evidovaného pod číslem 50172033-00016-6 a b) rozhodnutí ze dne 26.9.2002, č.j.: 2781-08/02-0172/09. Přijetí poskytnuté záruky je podepsáno pracovníkem Celního úřadu Brno I dne 20.1.2003. Z uvedeného je zřejmé, že povolení stát se ručitelem bylo Celním úřadem Brno I vydáno dne 17.1.2003, rozhodnutí ze dne 26.9.2002, č.j.: 2781-08/02-0172/09, bylo pouhým podkladem pro individuální zajištění celního dluhu. Výrok, v souladu s ustanovením § 47 odst.2 správního řádu, obsahuje rozhodnutí ve věci (povolil žalobci stát se ručitelem), uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto (§ 260 odst.2 celního zákona). Rozhodnutí neobsahuje v souladu s ustanovením § 47 odst.2 správního řádu odůvodnění, neboť rozhodnutím bylo vyhověno všem účastníkům řízení v plném rozsahu. Žalobce byl poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání. Rozhodnutí Celního úřadu Brno I má tedy všechny náležitosti ve smyslu ustanovení § 47 odst.1 správního řádu. Datum 20.1.2003 uvedené bodem II. není datem vydání rozhodnutí, jímž Celní úřad Brno I povolil žalobci stát se ručitelem, ale je datem přijetí poskytnuté záruky. Nelze souhlasit ani s námitkou, že z rozhodnutí není zřejmé, o jaký typ povolení se má jednat. Podle ustanovení § 260 odst.2 celního zákona, ručitelem může být pouze česká osoba, rozdílná od dlužníka, které být ručitelem povolil příslušný celní orgán na žádost a) budoucího uživatele globální záruky, má-li být poskytnuta globální záruka, b) budoucího ručitele, má-li být poskytnuta individuální záruka s použitím záručního dokladu, nebo c) dlužníka nebo osoby, která by se dlužníkem mohla stát, má-li být poskytnuta individuální záruka s použitím záruční listiny. V předmětné věci je zřejmé, že se nejedná o globální záruku, neboť záruční listina je jako individuální záruka označena, nejedná se však ani o individuální záruku s použitím záručního dokladu, neboť z předmětné listiny je rovněž zřejmé, že se jedná o záruční listinu. Není tedy pochyb o tom, byť toto ustanovení nebylo výslovně uvedeno, že Celní úřad Brno I povolil žalobci stát se ručitelem na žádost dlužníka, kdy byla poskytnuta individuální záruka s použitím záruční listiny (§ 260 odst.2 písm.c) celního zákona). Žalobce dále v žalobě namítal, že přijetí záruční listiny se v dané době realizovalo podle § 260k odst.2 celního zákona a ne podle § 260 odst.2 celního zákona, jak stojí v textu záruční listiny. Žalobce však nespecifikoval, z čeho tak usuzuje a už vůbec ne, jaký vliv to má na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Touto námitkou proto nebylo možno se zabývat. K námitce žalobce, že přijetí poskytnuté záruky za Celní úřad Brno nepodepsala M. V., nutno uvést, že není pochyb o tom, že přijetí záruky podepsal pracovník Celního úřadu Brno I a přijetí potvrdil také úředním razítkem. Je-li na rozhodnutí uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, avšak podepsáno je pouze jinou osobou, nezakládá tato vada sama o sobě nicotnost tohoto rozhodnutí (§ 76 odst.2 s.ř.s.). Za nicotné by mohlo být považováno pouze v případě, že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí této osoby a že se tedy ve svém důsledku vůbec o projev vůle správního orgánu nejedná. Pokud rozhodnutí podepsal pracovník celního úřadu v zastoupení M. V., mělo to sice na rozhodnutí být uvedeno, tato procesní chyba však nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Nejedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§ 76 odst.1 písm.c) s.ř.s.). Jiný přístup k věci by byl projevem přílišného právního formalismu. Nelze souhlasit ani pokračování
29 A- 11 -
f 58/2010

s tvrzením žalobce, že povolení stát se ručitelem nebylo žalobci oznámeno. Na záruční listině je výslovně uvedeno, že žalobce potvrdil, že mu rozhodnutí bylo oznámeno ve smyslu ustanovení § 51 správního řádu ústním vyhlášením. Dle § 51 odst.2 správního řádu se tímto žalobce vzdal nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a zároveň se dle § 53 správního řádu vzdal práva podat vůči tomuto rozhodnutí odvolání. Za tímto prohlášením je razítko žalobce s podpisem za něj jednající osoby. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán 1. stupně nebyl povinen doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí, pokud jde o tvrzení žalobce, že rozhodnutí nebylo doručeno ústním vyhlášením, neboť chybí protokol o ústním jednání, nutno konstatovat, že takové tvrzení je ryze účelové. Je sice pravdou, že o ústním vyhlášení nebyl sepsán samostatný protokol, na rozhodnutí je však písemně žalobcem potvrzeno, že mu bylo rozhodnutí oznámeno, že se vzdal nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a že se rovněž vzdal práva na odvolání. Požadavek žalobce na samostatný protokol, který by obsahoval totéž, je opět pouhým přepjatým právním formalismem. V souvislosti se shora uvedeným nelze souhlasit ani s námitkami, že záruční listina není platný právní úkon, neboť žalobce je vadně označen, že záruční listinu podepsala M. P., přestože oprávněna jednat byla L. J. a že záruční listina není datována. Označení žalobce je zcela jednoznačné, obsahuje totiž nejen jeho název ( s chybou spočívající ve velkými písmeny psáno „NIETEN“ namísto „Nieten“), ale též sídlo a identifikační číslo a tomu všemu odpovídající razítko samotného žalobce. Jak uvedeno shora podpis M. P. je v souladu se zplnomocněním založeným ve spise. Není rovněž pravdou, že záruční listina neobsahuje datum, záruční listina byla oběma stranami podepsána dne 20.1.2003. Námitku neplatnosti rozhodnutí celního úřadu a rozhodnutí žalovaného soud také neshledal jako důvodnou. Jak uvedeno shora, rozhodnutí o povinnosti žalobce jako ručitele plnit za dlužníka ze dne 22.10.2004 bylo vydáno správně podle ustanovení § 260l odst.2 písm.c) celního zákona, a proto nelze konstatovat, že bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 32 odst.2 písm.d), odst.8 daňového řádu. Z rozhodnutí je zřejmé, o jaká ustanovení procesních a hmotně právních předpisů se opírá, proč a jakou částku a na jaký účet má žalobce jako ručitel na dlužníkem nezaplaceném celním dluhu uhradit. Ostatními žalobními námitkami je předčasné se za současné situace zabývat, neboť soudy rozhodující v rámci správního soudnictví stojí vně orgánů státní správy, nenahrazují jejich činnost a správní orgány se z důvodu jiného právního názoru (ohledně fáze řízení, v němž byly napadená správní rozhodnutí vydána), nezabývaly námitkami směřujícími proti výši a důvodu pravomocně vyměřené platební povinnosti vůči dlužníkovi společnosti LIMART, a.s.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu dospěl primárně k závěru, že napadená správní rozhodnutí nebyla vydána vůči ručiteli (žalobci) v rámci řízení vymáhacího, ale byla vydána vůči žalobci v rámci vyměřovacího řízení, přičemž se v materiálním smyslu jedná o rozhodnutí, kterým se pro žalobce stanovila platební povinnost. Jednalo se tedy o rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 1 daňového řádu, kterým se adresátovi (žalobci) zakládaly práva a povinnosti. Předmětnými rozhodnutími bylo aplikováno vůči žalobci hmotné právo a byla vůči němu poprvé stanovena platební povinnost, přičemž tak mělo být činěno jak co do výše, tak i co do důvodu. Krajský soud přitom shledal, v prvostupňovém rozhodnutí absentují základní náležitosti rozhodnutí vydávaného postupem podle § 32 daňového řádu, neboť v něm chybí uvedení hmotně právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, přičemž z něj není patrno, z čeho je celní dluh tvořen. Napadené rozhodnutí žalovaného se pak nezabývá námitkami žalobce směřujícími proti celnímu dluhu. Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí správních orgánů nemůžou z hlediska zákonnosti obstát. Napadené rozhodnutí proto zrušil a zavázal správní orgány závazným právním názorem, aby v případě stanovení platební povinnosti vůči žalobci jakožto ručiteli postupovaly zcela ve smyslu ustanovení § 32 daňového řádu, resp. vypořádaly se s případnými námitkami týkajícími se správnosti určení výše celního dluhu, pokud by je pokračování
29 A- 12 -
f 58/2010

žalobce v rámci správního řízení vznesl (neboť jak bylo shora uvedeno, jedná se o rozhodnutí vydané v rámci vyměřovacího řízení vůči žalobci). Krajský soud tedy dovodil, že i v případě stanovení platební povinnosti vůči ručiteli je třeba postupovat podle § 32 daňového řádu, resp. vypořádat se s případnými námitkami týkajícími se správnosti určení výše celního dluhu. V další části rozsudku pak krajský soud v podstatě zopakoval své závěry obsažené v původním rozsudku (ze dne 9. 11. 2007, č.j. 29 Ca 140/2005-41).

Jak přitom vyplývá ze správního spisu, Celní úřad Brno vydal dne 18. 8. 2009 rozhodnutí čj. 12744/2009-016200-021, jímž vyslovil, že rozhodnutí Celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, č.j. R/400216/2004 - kterým bylo žalobci jako ručiteli uloženo splnit celní dluh ve výši 68.428,- Kč - je neplatné. V odůvodnění přitom zejména uvedl, že Krajský soud vyslovil v rozsudku čj. 29 Ca 140/2005-110 ze dne 26. 6. 2009 právní názor, dle něhož napadená správní rozhodnutí nebyla vydána vůči ručiteli v rámci řízení vymáhacího, ale v rámci řízení vyměřovacího, přičemž se v materiálním smyslu jedná o rozhodnutí, kterým se pro ručitele stanovila platební povinnost ve formě celního dluhu ve výši 68.428,- Kč. Dle závěru Krajského soudu v Brně v napadeném prvostupňovém rozhodnutí absentují základní náležitosti rozhodnutí, neboť v něm chybí uvedení hmotně právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, přičemž z něj není patrno, z čeho je celní dluh tvořen. V uvedené souvislosti učinil Krajský soud v Brně závěr, že vytčená absence základní náležitosti rozhodnutí ve smyslu ust. § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu není pouhým nedostatkem některé ze základních náležitosti ve smyslu ustanovení tohoto zákona, neboť nedostatek zároveň dosahuje též značné intenzity porušení smyslu ustanovení § 32 daňového řádu, napadená rozhodnutí správního orgánu tedy nemohou z hlediska zákonnosti obstát. Dle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 29 Ca 140/2005-110 ze dne 26. 6. 2009 jsou správní orgány v dalším řízení povinny právní názor soudu respektovat a v případě stanovení platební povinnosti vůči ručiteli postupovat zcela ve smyslu § 32 daňového řádu. Dle § 32 odst.7 daňového řádu, chybí-li v rozhodnutí některá ze základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, a nejde-li o zřejmou chybu v psaní a počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Neplatnost rozhodnutí ověří správce daně, který takové rozhodnutí vydal. Tato neplatnost existuje od samého počátku, tedy ex tunc. Při osvědčení neplatnosti rozhodnutí se na ně hledí jako na neexistující od samého počátku. Rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí má účinky toliko deklaratorní, nic tedy nebráni případnému vydání rozhodnutí ve věci vyměření celního dluhu ručiteli v rámci řízení vyměřovacího za splnění podmínek předvídaných shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy celní úřad rozhodl tak, že předmětné rozhodnutí je neplatné.

Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce podal proti rozhodnutí Celního úřadu ze dne 18. 8. 2009 odvolání (a jeho doplnění), ve kterém uváděl obdobné skutečnosti jako v žalobě, tedy že předmětné rozhodnutí je nesprávné a nezákonné, neboť je vydáno v rozporu s právními předpisy a dříve vysloveným názorem Krajského soudu v Brně v rozsudku ze dne 26. 6. 2009. Z tohoto rozsudku sice vyplývá, že rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 22. 10. 2004 trpí zásadními vadami a v důsledku toho nemůže obstát z hlediska zákonnosti (je rozhodnutím nezákonným), ale není rozhodnutím neplatným, jak krajský soud explicitně sdělil v prvním odstavce shora na straně 14 svého rozsudku. Skutečnost, že se nejedná o neplatné rozhodnutí ostatně původně ve všech svých dřívějších rozhodnutích, tvrdil i Celní úřad Brno a Celní ředitelství Brno. Na základě uvedených skutečností navrhuje účastník řízení napadené rozhodnutí zrušit.

Konečně pak ze správního spisu vyplývá, že o předmětném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 26. 4. 2010, ve kterém po rekapitulaci řízení zejména pokračování
29 A- 13 -
f 58/2010

uvedl, že „se plně ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Brně spis. zn. č. 29 Ca 140/2005 - 110 a rozsudku Nejvyššího správního soudu spis. zn. 9 Afs 23/2008-91. Dle názoru Celního ředitelství Brno krajský soud v předmětném rozsudku na straně 10 a 11 zcela jasně vyjádřil právní názor, že v napadeném rozhodnutí (tj. v rozhodnutí čj. R/400216/2004) absentují základní náležitosti dle ustanovení § 32 ZSDP, přičemž tato absence je dle názoru uvedeného soudu dokonce víc než pouhým nedostatkem některé ze základních náležitostí, neboť nedostatek dosahuje též značné intenzity porušení smyslu ustanovení § 32 ZSDP. S tímto názorem soudu, explicitně v předmětném rozsudku, je poněkud v rozporu závěrečné konstatování téhož soudu v témže rozsudku stran neplatnosti předmětného rozhodnutí, na něž poukázal účastník řízení. Nicméně je Celní ředitelství Brno toho názoru, že rozhodnutí čj. R/400216/2004 je neplatné, neboť nedostatek, spočívající v absenci náležitosti dle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP dosahuje takové intenzity, která způsobuj neplatnost rozhodnutí. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu spis. zn. 9 Afs 23/2008-91,je rozhodnutí čj. R/400216/2004 v materiálním smyslu rozhodnutí, kterým se stanoví výše cla (v daném případě DPH) pro ručitele, s ohledem na tento závěr je tedy absence náležitostí rozhodnutí dle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP jednoznačně zřejmá. Celní ředitelství Brno rovněž podotýká, že s ohledem na obsah odvolání účastníka řízení ze dne 5.11.2004 do rozhodnutí čj. R/400216/2004, ve kterém účastník řízení navrhoval, aby Celní úřad Brno ověřil neplatnost rozhodnutí čj. R/400216/2004 postupem podle § 32 odst. 7 ZSDP, případně aby zrušil rozhodnutí autoremedurou a nebo tak učinilo Celní ředitelství Brno, se v daném případě v podstatě původní žádosti účastníka řízení vyhovuje. Na základě výše uvedených skutečností má Celní ředitelství Brno, že napadené rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 18.8.2009 čj. 12744/2009-016200-021, kterým byla ověřena neplatnost rozhodnutí Celního úřadu Brno čj. R/400216/2004 ze dne 22.10.2004 bylo vydáno v souladu s celními předpisy a že v předmětné věci nebyly naplněny podmínky pro změnu nebo zrušeni rozhodnutí, a proto rozhodlo tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.“

Z výše provedené podrobné rekapitulace tak podle krajského soudu jednoznačně plyne, že Celní úřad Brno postupoval zcela v souladu s výše citovaným názorem zdejšího soudu, neboť po shledání absence základních náležitostí v prvostupňovém rozhodnutí (chybí uvedení hmotně právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, není patrno, z čeho je celní dluh tvořen) s odkazem na § 32 odst. 7 daňového řádu vyslovil neplatnost označeného rozhodnutí. Žalovaný se pak rovněž zcela ztotožnil se závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Brně, když dospěl v souladu s krajským soudem k názoru o absenci základních náležitostí rozhodnutí ve smyslu § 32 ZSDP v předmětném rozhodnutí, podrobněji viz výše. Z těchto důvodů proto krajský soud nemohl přisvědčit námitkám žalobce stran nerespektování právního názoru (obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009, čj. 29 Ca 140/2005-110) správními orgány. Podle krajského soudu naopak správní orgány výše vyslovený právní názor zdejšího soudu (shrnutý na str. 11) zcela respektovaly. Nelze proto hovořit o porušení § 78 odst. 5 s. ř. s. Žalobci je však třeba přisvědčit v tom, že v označeném rozsudku se uvádí i závěry, které jsou s tímto rozsudkem v rozporu. Krajský soud v označeném rozsudku ze dne 26. 6. 2009, čj. 29 Ca 140/2005-110, totiž nad rámec (k tomu srov. str. 12 až 14 tohoto rozsudku) zopakoval i závěry, které byly obsaženy v rozsudku dřívějším (č.j. 29 Ca 140/2005-41). Z důvodu, že tyto názory (včetně žalobcem uváděného názoru o neplatnosti na str. 14) jsou uvedeny až po závazném právním názoru (který je obsažen str. 10 a 11, kde krajský soud uvedl důvody pro zrušení předmětných rozhodnutí a zavázal správní orgány explicitním závazným právním názorem - „V dalším řízení jsou povinny správní orgány uvedený právní názor soudu respektovat a v případě stanovení platební povinnosti vůči žalobci jakožto ručiteli postupovat zcela ve smyslu ustanovení § 32 daňového řádu, a vypořádat se s případnými námitkami týkajícími se správnosti určení výše celního dluhu“), který krajský soud vyslovil na základě vázanosti pokračování
29 A- 14 -
f 58/2010

rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č.j. 9 Afs 23/2008-91, není však krajský soud názoru, že by žalobou napadená rozhodnutí měla být zrušena, jak tvrdí žalobce v žalobě. Správní orgány totiž závaznou část rozsudku respektovaly, přičemž skutečnost, že krajský soud zopakoval důvody obsažené ve svém dřívějším rozsudku, nemohou být důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí krajským soudem. Podle § 78 s. ř. s. totiž může soud zrušit napadené žalovaného pro nezákonnost (popř. vady řízení), ty však krajský soud v žalobou napadeném rozhodnutí neshledal; správní orgány respektovaly závazný právní názor zdejšího soudu a nelze proto hovořit o nezákonnosti v důsledku nerespektování právního názoru, jak to má na mysli judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, čj. 5 Afs 28/2003-69. Krajský soud tedy uzavírá, že nedošlo k nezákonnosti předmětných rozhodnutí z důvodů údajného nerespektování právního názoru; správní orgány závazný právní názor zdejšího soudu respektovaly.

Krajský soud přitom v rozhodnutí žalovaného, potažmo i správního orgánu prvního stupně neshledal žádné vady či nezákonnost; správní orgány postupovaly zcela v souladu s právní úpravou. V ustanovení § 32 odst. 7 ZSDP se totiž uvádí, že „Chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.“ V předmětném případě přitom právě chyběla základní náležitost ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP (podrobněji k tou viz výše) a správnímu orgánu ve smyslu výše citované judikatury tedy nezbylo než postupovat v souladu s § 32 odst. 7 ZSDP a vyslovit neplatnost předmětného rozhodnutí. Jinými slovy, prvostupňový správní orgán byl na základě výše uvedeného právního názoru krajského soudu oprávněn ověřit neplatnost svého rozhodnutí ze dne 22. 10. 2004 a žalovaný mu v tomto ohledu nemohl ničeho vytknout. V postupu správních orgánů tedy krajský soud neshledal žádných pochybení a plně odkazuje na jejich argumentaci obsaženou v rozhodnutích, resp. ji přebírá. Za situace, kdy krajský soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, resp. ani prvostupňového správního rozhodnutí považuje za nepřípadný odkaz žalobce na judikaturu zdejšího soudu stran nutnosti zrušení prvostupňového správního rozhodnutí. Poukazoval-li žalobce na to, že odvolací řízení vedené k odvolání žalobce proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, které bylo po zrušení původního rozhodnutí vydaného žalovaným v odvolacím řízení znovu otevřeno, nebylo ze strany žalovaného dosud ukončeno a stále běží, konstatuje krajský soud, že předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutím Celního úřadu Brno ze dne 18. 8. 2009, čj. 12744/2009-016200-021, resp. rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č.j. 3493-2/2010-010100-21. Uváděl-li žalobce, že celní úřad, jakož i žalovaný ve svých původních rozhodnutích neshledaly neplatnost předmětného rozhodnutí, konstatuje krajský soud, že jak je patrno z výše provedené rekapitulace, judikatura se v dané problematice zásadně měnila, přičemž recentní judikaturu správní orgány respektovaly. Krajský soud tedy uzavírá, že z důvodu, že správní orgány respektovaly závazný právní názor zdejšího soudu, resp. postupovaly zcela v souladu s právní úpravou, nelze hovořit o nesprávnosti či o nezákonnosti napadených rozhodnutí, resp. o nezákonnosti postupu vedoucího k jejich vydání, jak činil v žalobě žalobce.

Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení za řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. a § 110 odst. 2 s. ř. s., podle nichž nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti pokračování
29 A- 15 -
f 58/2010

účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl žalobce neúspěšný (žaloba byla soudem zamítnuta), proto by bylo možno právo na náhradu nákladů řízení přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 25.5.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru