Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 54/2010 - 114Rozsudek KSBR ze dne 23.02.2011

Prejudikatura

8 Afs 15/2007 - 75

1 Aps 2/2008 - 76


přidejte vlastní popisek

29 Af 54/2010-114

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce: R. M., zast. JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 7, 669 02, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15.5.2006, č.j. 7379/05/FŘ

110-0107, sezrušuje pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení

žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

7.438,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana

Juračky, advokáta se sídlem ve Znojmě, Tovární 7.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 18.7.2006 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.5.2006, č.j. 7379/05/FŘ 110-0107, a předchozího prvostupňového správního rozhodnutí Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou ze dne 20.6.2005, dodatečného platebního výměru č. 1050000093, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 147.744,- Kč. Napadené rozhodnutí žalovaného zamítlo odvolání žalobce proti předchozímu prvostupňovému správnímu rozhodnutí.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je mimo jiné uvedeno, že u žalobce byla dne 27.6.1996 zahájena kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994. Na základě provedené daňové kontroly správce daně vystavil 4.7.1997 dodatečný platební výměr, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob v částce 147.744,- Kč. O odvolání žalobce proti tomuto správnímu rozhodnutí bylo žalovaným rozhodnuto dne 27.2.1997 tak, že toto odvolání bylo zamítnuto. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce uplatnil mimořádný opravný prostředek podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“), a současně bylo rozhodnutí žalovaného napadeno žalobou. Rozhodnutím ze dne 29.12.1999 bylo Ministerstvem financí ČR povoleno přezkoumání rozhodnutí o odvolání, přičemž žalovaný po provedeném přezkumném řízení neshledal splnění podmínek pro přezkoumání a rozhodnutí o odvolání potvrdil (rozhodnutí žalovaného ze dne 3.4.2000). Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo následně Ministerstvem financí ČR zamítnuto (dne 20.6.2001). Krajský soud v Brně rozhodl usnesením o zastavení řízení, přičemž toto usnesení soudu bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6.3.2003 zrušeno. Krajský soud v Brně rozsudkem rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Tímto rozsudkem bylo zrušeno i původní rozhodnutí správce daně, tj. dodatečný platební výměr ze dne 4.7.1997. Správce daně dne 11.11.2004 vydal žalobci výzvu ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, v níž žádal prokázání skutečností uvedených žalobcem v daňovém přiznání a doložení důkazního materiálu k tomuto daňovému přiznání. Žalobce na výzvu odpověděl, že účetní doklady již byly správci daně předloženy v rámci daňové kontroly, veškerá účetní evidence firmy Míča, v.o.s., byla nařízením správce konkursní podstaty uložena v archivu. Žalobce doporučil správci daně kontaktovat správce konkursní podstaty. V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru žalobce namítal uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Žalovaný k tomu uvedl, že daňová kontrola byla zahájena dne 27.6.1996, přičemž zahájení této kontroly je úkonem ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, který znamená prolomení běhu základní prekluzivní lhůty. Jak vydání dodatečného platebního výměru, tak vydání rozhodnutí o odvolání (ze dne 4.7.1997 a 27.2.1998), jsou úkony ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu. O žalobě proti druhostupňovému správnímu rozhodnutí podané dne 15.5.1998 bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně až dne 17.5.2004. Další úkon směřující k vyměření daně byl učiněn správcem daně dne 29.12.1999, kdy ministerstvo financí povolilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně o odvolání proti dodatečnému vyměření daně za toto zdaňovací období, a dále dne 20.6.2001, kdy ministerstvo financí vydalo rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně o přezkumu. Vzhledem k tomu, že poslední úkon správce daně prolamující prekluzivní lhůtu podle § 47 odst. 1 daňového řádu byl učiněn v roce 2001, běžela od 31.12.2001 nová tříletá lhůta k vyměření daně. Prekluzivní lhůta pro vyměření daně by ve vazbě na toto rozhodnutí skončila 31.12.2004. Jelikož však předmětná rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou byla napadena správní žalobou, o níž řízení bylo ukončeno až po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), vztahuje se na předmětné žaloby počínaje dnem 1.1.2003 tento zákon, který v ust. § 41 zakotvil, že po dobu probíhajícího soudního řízení neběží lhůty pro zánik práva ve věcech daní. Ačkoliv za standardního běhu lhůt by po 1.1.2006 již nebylo možno ve věci zdaňovacího období 1994 věcně rozhodnout pro uplynutí objektivní desetileté prekluzivní lhůty, ovšem v období od 1.1.2003 do 17.5.2004 (vydání rozhodnutí Krajského soudu v Brně) probíhalo řízení podle tohoto zákona, uplyne objektivní lhůta pro vyměření daně až dnem 17.5.2007. Dne 2.11.2004 bylo žalobci sděleno, že daňové řízení zahájené protokolem o zahájení daňové kontroly pokračuje a směřuje k dodatečnému stanovení daňové povinnosti za předmětné zdaňovací období. Protože Krajský soud v Brně zrušil i prvoinstanční správní

rozhodnutí, muselo být prvoinstanční řízení dokončeno finančním úřadem a nikoliv žalovaným. V řízení bylo pokračováno v intencích vysloveného závazného právního názoru soudu. Dne 2.11.2004 byl žalobce řádně seznámen s tím, že daňové řízení pokračuje. Na výzvu správce daně žalobce nepředložil žádné nové doklady či písemnosti, a tato situace byla posouzena tak, že žalobce nemá žádné nové doklady, se kterými by správce daně nebyl již dříve seznámen a se kterými by se nebyl zabýval, a dále měl za to, že veškeré skutečnosti již byly správci daně doloženy v průběhu daňové kontroly prováděné správcem daně v roce 1996 a žádné nové skutečnosti nevznikly. Proto správce daně nežádal správce konkursní podstaty o předložení dokladů a písemností firmy Míča, v.o.s., jelikož označené doklady a písemnosti již byly v předchozí části daňového řízení předloženy a nebyl důvod pro jejich opakované prověřování. Již v roce 1996 byla žalobci zaslána výzva k odůvodnění a doložení rozdílů, které vznikly při porovnání výsledků hospodaření společnosti Míča, v.o.s., s podanými daňovými přiznáními jednotlivých společníků. V odpovědi bylo uvedeno, že účetní ve snaze zaúčtovat všechny účetní případy časově patřící do účetního roku 1994 vstupoval i po účetní závěrce do účetnictví společnosti Míča, v.o.s. Takto provedené změny v účetnictví nebyly daňově ošetřeny dodatečným daňovým přiznáním. Důkazní prostředky prokazující toto tvrzení nebyly předloženy. Vzhledem k tomuto správce daně konstatoval, že nebyla splněna výzva v plném rozsahu. Podle podaného vyjádření bylo po uzavření účetního roku účetní závěrkou vstupováno do účetnictví, provedené opravy nebyly evidovány a nebylo možné rozdíl prokázat a doložit. Žalobce tak neprokázal, a to ani přes výzvu správce daně, všechny skutečnosti uváděné v daňovém přiznání. Za situace, kdy předložené účetnictví nebylo vedeno úplně, průkazně a správně v souladu s ust. § 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, správce daně nebyl schopen stanovit daňovou povinnost dokazováním ve smyslu ust. § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu. Účetní jednotka neprokázala, že zaúčtovala všechny účetní případy, nedoložila účetní zápisy předepsaným způsobem a porušila povinnosti uložené zákonem o účetnictví tím, že vstupovala do účetního období po provedené účetní závěrce. Takovýmto způsobem vedené účetnictví pak správce daně nemohl, stejně jako žalovaný, považovat za důkaz, který by prokazoval tvrzení žalobce. Povinnost žalobce vést účetnictví vyplývá ze zákona o účetnictví, účetnictví je nutno vést úplně průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem, přičemž předmětem účetnictví jsou zejména stav a pohyb majetku a závazků, výdaje a příjmy. Řádně vedené účetnictví lze považovat za základní přímý důkaz pro vyměření daně z příjmů, byť ne jediný. Podle ust. § 31 odst. 4 daňového řádu lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Pokud však neexistuje řádně vedené účetnictví, nebo je neúplné, neprůkazné nebo nesprávné, musel by žalobce v rámci důkazního břemene ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu uvést takové důkazy, které by v plném rozsahu neexistenci nebo neúplnost účetnictví nahradily a způsobem bezpochybným doložil veškeré příjmy a uznatelné daňové výdaje, které jsou v daňovém přiznání uvedeny. Tak tomu v dané věci nebylo. Žalobce tak nesplnil své zákonné povinnosti při dokazování jím uváděných skutečností v daňovém řízení a správce daně byl proto oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek ve smyslu ust. § 31 odst. 5 daňového řádu. V pokračujícím daňovém řízení správce daně odstranil pochybení, která byla soudem vytčena. K námitce žalobce ohledně chyby při výpočtu základu daně žalovaný uvedl, že předmětná kontrolní zjištění, která namítal žalobce v odvolání, jsou podrobně popsána ve zprávě o daňové kontrole společnosti Míča, v.o.s. Na základě těchto kontrolních zjištění byly zvýšeny výnosy společnosti Míča, v.o.s., o částku 3.612.234,- Kč. Správce daně v tomto případě vycházel z údajů a důkazů, které předložil zástupce této společnosti. Z předložených údajů a důkazů je zřejmé, že procento marže je „výsledná čistá marže po odpočtu odpisů a slev v prodejní ceně“, jak je uvedeno u první tabulky. Zástupce společnosti Míča, v.o.s., podal vysvětlení k jednotlivým údajům. V tabulce č. 3 na str. 20 předmětné zprávy je vyčíslena marže na jednotlivé prodejny, sklady a rozvozy, tak jak byly doloženy v rámci daňové kontroly. Z uvedeného vyplývá, že správce daně akceptoval doložené odpisy znehodnoceného zboží a slevy prodejních cen, které se promítly v maržích jednotlivých provozoven společnosti Míča, v.o.s. Žalobce měl v roce 2004 15% podíl ve společnosti Míča, v.o.s. V daném případě se jedná o daňové řízení vedené s jiným daňovým subjektem (Míča, v.o.s.), byť dopady uvedeného řízení se promítají následně do daňového řízení vedené s žalobcem. Daňové řízení bylo vedeno správcem daně v intencích právního názoru Krajského soudu v Brně.

Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 17.5.2004, č.j. 29 Ca 102/2003-39, zejména konstatoval, že závěry prvostupňového správce daně i závěry žalovaného uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou zcela nepřezkoumatelné a není možné zjistit na základě jakých důkazů byla daňová povinnost žalobci ve skutečnosti stanovena, není zjistitelné z jakých důkazů správce daně vycházel, když dospěl k rozdílu mezi vyměřenou daní a daní přiznanou, závěry uvedené ve zprávě o výsledcích daňové kontroly, jichž se žalovaný dovolává jako důkazu, nelze považovat za přesvědčivé pro stanovení základu daně a výše daňové povinnosti žalobce, došlo k podstatným vadám daňového řízení, k porušení zásad v provedené daňové kontrole, přičemž správce daně opakovaně měnil výsledky daňové kontroly. V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru z 8.8.2005 žalobce namítal, že došlo k porušení ust. § 47 odst. 1 daňového řádu, neboť došlo k prekluzi práva daň vyměřit. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že by úkonem směřujícím k vyměření daně mělo být povolení k přezkoumání rozhodnutí ministerstvem financí ani vydání rozhodnutí o odvolání. Správce daně vystavil dne 4.7.1997 dodatečný platební výměr, proti němuž žalobce podal odvolání, které bylo žalovaným rozhodnutím z 27.2.1997 zamítnuto. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 16.3.1998, přičemž tímto dnem dodatečný platební výměr č. 970000193 ze 4.7.1997 nabyl právní moci. Z toho důvodu veškeré úkony, které vyjmenovává žalovaný, jimiž mělo dojít k prolomení prekluzivních lhůt, jsou bezpředmětné. Přezkoumání rozhodnutí ministerstvem financí je mimořádným opravným prostředkem, který nikdy nemůže směřovat k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, kterému předcházelo řízení ukončené pravomocným rozhodnutím. Protože ode dne 16.3.1997 správce daně ani žalovaný neučinil žádný úkon směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, je další polemika bezpředmětná. Žalovaný mylně uplatňuje ve svůj prospěch i znění ust. § 41 s.ř.s.; žalobce uvádí, že pro daný případ platí ust. § 130 s.ř.s., podle něhož řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, ustanovení § 41 s.ř.s. se k této právní věci v žádném případě nevztahuje. Správní orgány dosud nepředložily žádný důkaz, který by svědčil o tom, že byl z jejich strany učiněn úkon, který by prekluzivní lhůtu přerušil. Žalobce nesouhlasí s tím, že by v rámci ústního jednání dne 2.11.2004 bylo žalobci sděleno, že daňové řízení zahájené protokolem o zahájení daňové kontroly pokračuje. To není pravdou, nechť žalovaný předloží protokol o zahájení daňové kontroly; žádný sepsán nebyl. 2.11.2004 bylo předmětem jednání seznámení zástupce žalobce s rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 102/2003-39-43. Pracovnice správce daně zástupci žalobce přečetly uvedený rozsudek a žalobci bylo sděleno, že správce daně je vázán právním názorem Krajského soudu v Brně při pokračování daňového řízení, které bude směřovat k dodatečnému stanovení daňové povinnosti za zdaňovací období roku 1994. Správce daně sdělil zástupci žalobce, že vydá výzvu ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu a není zde žádná zmínka o protokolu, kterým by byla zahájena daňová kontrola tak, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Z uvedeného protokolu není z ničeho patrno, že daňové řízení pokračuje, není nikde uvedeno, kterým dnem či protokolem bylo daňové řízení zahájeno. Nepadla zde žádná zmínka o zahájení daňového řízení. Žalobce též namítá protizákonnost výzvy k dokazování, neboť taková výzva může být vydána pouze v průběhu zahájeného daňového řízení, což se v dané věci nestalo. Správní orgány jasně věděly o skutečnosti, že žalobce žádné účetní doklady a materiály nemá, musel je odevzdat na základě písemného pokynu správce konkursní podstaty do archivu a správce daně místo toho, aby si účetní doklady a materiály od správce konkursní podstaty vyžádal, konstatoval, že je vlastně ani nepotřebuje, neboť mu v předešlém řízení byly předloženy a nebyl důvod pro jejich opakované prověřování, ale zároveň v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce neprokázal skutečnosti, k jejichž prokázání byl vyzván. Žalobce správce daně i žalovaného jasně upozornil, že veškeré účetní doklady týkající se zejména roku 1994 má v pořádku, jsou doložitelné, pouze jsou uloženy v archivu u správce konkursní podstaty. Žalobce se rovně ohrazuje proti zpochybňování jeho účetnictví, zejména když Ministerstvo financí ČR při přezkumném řízení a poté i soud, nenašli žádná pochybení u žalobce, nýbrž našli pochybení při provádění daňové kontroly a při odvolací činnosti žalovaného. Žalovaný si nesprávně vyložil názor soudu, že místo stanovení daně dokazováním podle § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu, má být stanovena formálně daň ve stejné výši, avšak nikoliv dokazováním, nýbrž podle pomůcek ve smyslu ust. § 31 odst. 5 daňového řádu, aniž by dále cokoliv změnil. Rovněž daňové řízení, kterým správce daně směřoval k odstranění těch pochybení, která mu byla soudem vytýkána a kterým došel k úplně stejnému výsledku, jak v řízení předešlém, probíhalo ne zcela v souladu s daňovým řádem. Teprve v rámci jednání dne 8.6.2005 se zástupce žalobce dozvěděl, že předmětem jednání je daňová kontrola u daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 u žalobce. Poté mu byl správcem daně dán k nahlédnutí tzv. úřední záznam, ve kterém byl uveden postup stanovení daně podle pomůcek. Z důvodu, že zástupce žalobce nebyl správcem daně nijak dopředu informován, že předmětem jednání bude daňová kontrola, úřední záznam správce daně s výpočty si prohlédl, ale nevyjádřil se k nim. S pokračováním daňového řízení nesouhlasil. Tím byla daňová kontrola dne 8.6.2005 skončena bez zpracování zprávy o jejím výsledku, čímž došlo k porušení ust. § 16 odst. 8 daňového řádu a poté došlo k vydání dodatečného platebního výměru. Z tohoto postupu správce daně je zřejmé, že chybami vytýkanými v předchozím daňovém řízení Ministerstvem financí ČR a Krajským soudem v Brně se správce daně nepoučil a vytýkaným pochybením se vůbec nezabýval. Žalobce správce daně i žalovaného upozornil několikrát na pochybení a na zásadní chybu při výpočtu základu daně. Správce daně ve svém výpočtu neoprávněně navýšil tržby o zboží, které nebylo prokazatelně prodáno, jednalo se o nedoložené odpisy znehodnoceného zboží a přirozené úbytky zboží a zároveň tyto nedoložené odpisy a přirozené úbytky zboží byly vyloučeny z nákladů. Tímto svým pochybením ke skutečně prodanému zboží připočítal i zboží neprodané (odpisy a úbytky zboží) a na toto neprodané zboží ještě navýšil marži, buď měl jenom navýšit tržby (s čímž žalobce zásadně nesouhlasí) nebo jen vyloučit z daňových nákladů (což by mnohem lépe odpovídalo zákonu o účetnictví). Tímto chybným výpočtem správce daně žalobci neoprávněně navýšil hospodářský výsledek a tím i základ daně celkem o 3.900.873,75 Kč. Ani tímto upozorněním se žalovaný nezabýval, vyhodnotil tuto námitku jako irelevantní. Žalovaný ani prvostupňový správní orgán nejsou evidentně ochotni respektovat stanovisko Krajského soudu v Brně vyslovené v rozsudku ze dne 17.5.2004, č.j. 29 Ca 102/2003-43.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že pokud by soud dříve naznal uplynutí prekluzivní lhůty, nevracel by věc k dalšímu řízení žalovanému. Prekluzivní lhůta podle § 47 odst. 2 daňového řádu v návaznosti na úkon směřující k dodatečnému stanovení daně – zahájení daňové kontroly běžela do 31.12.1999 a přezkoumání rozhodnutí bylo povoleno 29.12.1999. Není pravdou, že by rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku – povolení přezkoumání rozhodnutí rozhodnutím Ministerstva financí ČR nebylo úkonem obnovujícím běh prekluzivní lhůty. Takovýto výklad by totiž vedl k závěru, že byť jsou splněny podmínky v ust. § 55b odst. 2 daňového řádu a ust. § 55b odst. 1 daňového řádu, nelze již povolit přezkoumání a přezkumné řízení provést, tedy o žádosti žalobce rozhodnout, neboť již uplynula prekluzivní lhůta podle § 47 daňového řádu. Takový výklad by vedl absurdně k závěru, že rozhodnutí správce daně, byť je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení, což má dopad na stanovení daně ve správné výši, přičemž stanovení daně ve správné výši je cílem daňového řízení, již nelze cestou uvedeného mimořádného opravného prostředku přezkoumat a napravit. Přitom Nejvyšší správní soud k ust. § 47 daňového řádu uvedl, že prekluzivní lhůta pro vyměření nebo doměření daně je ochranou daňového subjektu. Povolení přezkoumání je úkonem směřujícím k dodatečnému stanovení daně, jak je zřejmé z textu ust. § 55b odst. 1 daňového řádu, neboť jak již bylo uvedeno, smyslem úpravy je stanovení daně ve správné výši, není pak na závadu, že mu předchází řízení ukončené pravomocným rozhodnutím. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č.j. 6 A 76/2001-41, resp. i ze dne 21.4.2005, č.j. 2 Afs 69/2004-53. Lhůta pro zánik práva vyměřit daň vymezená v ust. § 47 daňového řádu neběžela po celou dobu řízení ve správním soudnictví vedeném v dotčené věci. V tomto smyslu se opakovaně jednoznačně vyjádřil Nejvyšší správní soud – viz např. rozsudek ze dne 15.12.2005, č.j. 1 Afs 130/2004-90. Od 1.1.2003 do 27.5.2004 v žalovaném případě neběžela prekluzivní lhůta. Není rovněž pravdou, že by žalobci nebylo sděleno dne 2.11.2004, že je pokračováno v daňovém řízení. Výzva z 11.11.2004 byla provedena v rámci daňového řízení. Z jakého důvodu se neobrátil správce daně na správce konkursní podstaty s žádostí o předložení dokladů a proč dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene ze strany žalobce ohledně prokázání skutečností uvedených v daňovém přiznání, je zřejmé z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný též odmítl tvrzení žalobce o pouze formálním stanovení daně ve stejné výši, avšak nikoliv dokazováním, ale podle pomůcek. Žalovaný odkázal na text jeho napadeného rozhodnutí. Žalobce byl se závěry správce daně seznámen při ústním jednání dne 8.6.2005. K tvrzené chybě při výpočtu daně žalovaný uvedl, že stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek je náhradním způsobem stanovení daně, k němuž přistoupí správce daně poté, co není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním. Rozsah přezkumné činnosti žalovaného je vymezen v ust. § 50 odst. 5 daňového řádu. Žalovaný této své povinnosti dostál. Předmětná kontrolní zjištění, která namítal žalobce v odvolání jsou podrobně popsána ve zprávě o daňové kontrole společnosti Míča, v.o.s. Žalovaný orgán vysvětlil, co a z jakých důvodů bylo použito jako pomůcka. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

V předmětné věci Krajský soud v Brně naposledy rozhodoval rozsudkem ze dne 30.1.2008, č.j.: 29 Ca 196/2006-45, kterým bylo zrušeno žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, neboť byla shledána důvodnou námitka uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro vyměření daně a dále také proto, že původní rozhodnutí finančních orgánů byla založena na stanovení daňové povinnosti dokazováním, zatímco žalobou napadená rozhodnutí vychází ze závěru, že žalobce při dokazování jím uváděných skutečností nesplnil některou ze svých zákonných povinností, takže nebylo možno daňovou povinnost stanovit dokazováním a bylo nutno přistoupit ke stanovení daňové povinnosti za užití pomůcek. Tato změna režimu stanovení daňové povinnosti však nebyla řádně odůvodněna.

Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21.4.2010, č.j.: 1 Afs 97/2008-99, zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „rozhodující senát postoupil dne 15. 1. 2009 věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení otázky nezbytné pro správné stanovení konce prekluzivní lhůty pro vyměření předmětné daně. Rozšířený senát však poté vyslovil v jiných věcech závěry, v důsledku jejichž aplikace na nyní souzenou věc se již není možné otázkou prekluze vyměřené daně dále zabývat. Rozšířený senát zdejšího soudu totiž v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75 (Sb. NSS 1865/2009), uvedl, že „rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo,musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl.“ Rozšířený senát zdejšího soudu poté v usnesení ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 - 76 (Sb. NSS 1997/2010), konstatoval,že „[o]kolnosti případu, za nichž je krajský soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. oprávněn zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, je třeba posuzovat i ve vztahu k právní úpravě, podle níž bylo správní řízení vedeno.“ Ve vztahu k úpravě zakotvené v daňovém řádu pak s odkazem na právní názor, jenž vyjádřil ve výše citovaném usnesení č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, shledal, že „prvostupňový orgán v daňovém řízení nemůže po zrušení svého rozhodnutí (platebního výměru) v řízení pokračovat a vydat rozhodnutí nové. Nemůže-li tak učinit po zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem, nemůže tak učinit ani po zrušení platebního výměru soudem.“ K postupu správních soudů pak upřesnil, že „[r]ozhoduje-li tedy krajský soud o žalobě proti rozhodnutí vydanému podle daňového řádu, není důvodu, aby s odvolacím rozhodnutím současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně (platební výměr) tam, kde má řízení pokračovat. V takovém případě je na místě zrušit pouze rozhodnutí žalovaného, jehož zaváže právním názorem. Řízení se tak vrací do odvolacího stadia.“ Rozšířený senát současně uvedl, že otázkou navazující na závěr o nemožnosti pokračování v řízení po zrušení platebního výměru soudem je, „jaký je další možný postup správce daně. Zůstává zde totiž řízení, které bylo zahájeno a dodatečný platební výměr, jímž bylo ukončeno, byl zrušen; přitom není možnost v řízení pokračovat. Takové řízení může být pouze zastaveno, a to podle § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu pro odpadnutí důvodu řízení. Nemožnost vydání nového dodatečného platebního výměru brání pokračování v řízení, což je třeba podřadit tomuto ustanovení.“ V návaznosti na tento právní názor dospěl v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je zatíženo vadou, pro niž mělo být zrušeno krajským soudem. Tato vada spočívá v tom, že poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2004 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 1998, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správce daně, pokračoval správce daně v původně zahájeném daňovém řízení a vydal ve věci nový platební výměr, jehož platnost potvrdil svým rozhodnutím žalovaný. Krajský soud sice rozhodnutí žalovaného zrušil, avšak ze zcela jiných důvodů. Ty tak neobstojí „v podstatné míře“, ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, podle nějž „zruší-li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými.“ Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá, než ex offo zrušit napadený rozsudek krajského soudu. Krajský soud sice v dané věci rozhodoval ještě před tím, než rozšířený senát zaujal výše citovaný právní názor, to však nic nemění na skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nyní nemůže aprobovat jeho postup, který je s tímto právním názorem v rozporu.“

Z uvedeného rozsudku pro Krajský soud v Brně vyplývá, že předmětné daňové řízení je třeba zastavit podle ustanovení § 27 odst.1 písm.g) daňového řádu. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 110 odst.3 s.ř.s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, nezbylo, než rozhodnutí žalovaného zrušit s tím, že žalovaný následně předmětné daňové řízení zastaví.

Jelikož žalobce měl ve věci plný úspěch (soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného), přiznal soud žalobci ve smyslu ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního náhradu nákladů řízení. Uložil proto žalovanému, aby žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce uhradil částku 7.438,50 Kč, která představuje náhradu za zaplacený soudní poplatek, odměnu právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby po 1.000,- Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc do vydání rozhodnutí ze dne 30.1.2008), tj. převzetí a příprava zastoupení a sepis a podání žaloby a dále částku za náhradu výdajů za tyto dva úkony právní služby ve výši dvakrát 75,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.), a také částku odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad (§ 57 odst. 2 soudního řádu správního) ve výši 408,50 Kč, a to podle doloženého osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty právního zástupce žalobce. Soud dále přiznal žalobci náhradu za odměnu právního zástupce při zastupování v řízení o kasační stížnosti, a to za jeden úkon právní služby ve výši 2.100,- Kč (§ 9 odst.3 písm.f), § 7 vyhl.č.177/1996 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc do rozhodnutí o kasační stížnosti), tj. písemné podání soudu a dále částku za náhradu hotových výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst.3 cit. vyhl.), a také částku odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad (§ 57 odst.2 s.ř.s.) ve výši 480,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 23.2.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru