Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 5/2012 - 99Rozsudek KSBR ze dne 10.03.2014

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 Afs 129/2014

přidejte vlastní popisek

29 Af 5/2012-99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce RWE Energie, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12 (původně Jihomoravská plynárenská, a.s., se sídlem v Brně, Plynárenská 499/1), zast. daňovým poradcem Ing. Tomášem Zatloukalem, LL.M., jednatelem společnosti VORLÍČKOVÁ PARTNERS s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Odvolacímu finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 8.11.2011, č.j. 13674/11-1200-701174,

takto:

I. V řízení bude na straně žalobce pokračováno se společností RWE Energie, s.r.o., IČ: 49903209, se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, PSČ 108 00.

II. Žaloba se zamítá.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] S nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, došlo dnem 1.1.2013 k reorganizaci daňové správy. Nástupcem Finančního ředitelství v Brně, které napadené rozhodnutí vydalo, se stalo Odvolací finanční ředitelství. Výraz „žalovaný“ v tomto rozsudku označuje promiscue jak původní, tak nástupnický orgán finanční správy, a to dle kontextu dané věty.

[2] Původní žalobce Jihomoravská plynárenská, a.s., IČ: 49970607, se sídlem v Brně, Plynárenská 499/1, PSČ 657 02, zanikl s účinností ke dni 1.1.2014 bez likvidace fúzí sloučením s nástupnickou společností RWE Energie, s.r.o., IČ: 49903209, se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, PSČ 108 00, přičemž došlo k přechodu jmění společnosti Jihomoravská plynárenská, a.s., jakožto zanikající společnosti, na nástupnickou společnost RWE Energie, s.r.o., a nástupnická společnosti RWE Energie, s.r.o., vstoupila do právního postavení společnosti Jihomoravská plynárenská, a.s., jakožto zanikající společnosti. Uvedené soud ověřil v obchodním rejstříku. Stejné informace soudu předkládal zástupce nástupnické společnosti RWE Energie, s.r.o., jenž dne 3.3.2014 souhlasil se vstupem do právního postavení zaniklé společnosti Jihomoravská plynárenská, a.s. v tomto soudním řízení i s pokračováním tohoto soudního řízení. Právní nástupce žalobce doložil plnou mocí trvání zastupování Ing. Tomášem Zatloukalem v soudním řízení. Soud proto rozhodl podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), že v řízení bude na straně žalobce pokračováno se společností RWE Energie, s.r.o. IČ: 49903209, se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, PSČ 108 00. Soud tak učinil proto, že původní žalobce ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, a protože povaha věci umožňovala pokračování v soudním řízení. Soud tak dokončil soudní řízení s právním nástupcem původního žalobce. Výraz „žalobce“ v tomto rozsudku označuje promiscue jak původní, tak nástupnickou společnost, a to dle kontextu dané věty.

I. Vymezení věci

[3] V záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 30.6.2010, č.j. 196365/10, kterým byla vyměřena žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 201.124.328 Kč.

[4] Žalobce podal dne 30.6.2010 řádné daňové přiznání (dále též „DAP“) k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009, v němž přiznal daňovou povinnost ve výši 201.124.328 Kč. Přiznaná daňová povinnost byla správcem daně akceptována a DAP bylo správcem daně vyměřeno konkludentním způsobem. Žalobce uhradil daň řádně ve lhůtě její splatnosti. Následně však žalobce dospěl k závěru, že údaj na řádku č. 100 DAP nebyl stanoven v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), a tedy i daň nebyla stanovena v zákonné výši. Proto žalobce podal odvolání proti konkludentně vyměřené daňové povinnosti na této dani, jenž doplnil dalšími dvěma podáními. Důvodem odvolání bylo rozpuštění závazku, do té doby evidovaného žalobcem na rozvahovém účtu závazků z obchodního vztahu. Šlo o částku 472 096 000 Kč, kterou žalobce zaúčtoval na základě dokladu č. 396100277 na účet 648004 – Ostatní provozní výnosy. K rozpuštění závazku přistoupil žalobce na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.8.2009, č.j. 41 Cm 31/2004-160, v právní moci dne 18.12.2009, kterým bylo vysloveno, že závazek, který žalobce evidoval na rozvahovém účtu, nikdy nevznikl v důsledku neplatnosti právního titulu, který byl podkladem pro zaúčtování závazku. Právním titulem pro zaúčtování byla vnitropodniková Obchodní dohoda ze dne 8.1.1993 mezi Českým plynárenským podnikem, s.p., a Českým plynárenským podnikem, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, která nemohla platně založit závazkový právní vztah v důsledku absence právní subjektivity odštěpného závodu. Žalobce měl zato, že závěry krajského obchodního soudu jsou závazné rovněž pro daňové řízení. Tedy, že je správce daně ve smyslu § 28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), vázán posouzením neplatnosti vnitropodnikové dohody a jejích účinků jako předběžnou otázkou, o níž bylo krajským soudem pravomocně rozhodnuto, a že z ní musí nadále vycházet, tzn. pohlížet na předmětný závazek jako na závazek právně neexistující, který platně nevznikl. Lze účtovat pouze o závazku, který vznikl. O závazku, který platně nikdy nevznikl, nebylo možno účtovat. Žalobce tak dovodil, že jej v účetnictví evidoval nesprávně, následně jej proto zúčtoval jako právně zaniklý závazek s tím, že nešlo o výnos ani příjem ke zdanění. Žalobce chtěl základ daně o tuto položku upravit a v odvolacím řízení požadoval změnu dosud nepravomocně vyměřené daně a snížení vyměřené daňové povinnosti z DAP z částky 201.124.328 Kč na částku 106.705.128 Kč.

[5] Žalovaný sice nepopíral, že shora uvedený odštěpný závod neměl v době uzavření vnitropodnikové obchodní dohody právní subjektivitu ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku, avšak tvrdil, že předmětným rozsudkem obchodního soudu byla žaloba zamítnuta především z důvodu promlčení nároku, tedy, že marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta na zaplacení částky 472.096.000 Kč s příslušenstvím, když žalobce (v řízení o žalobě před obchodním soudem byl v postavení žalovaného) účinně vznesl námitku promlčení. Uvedený závěr vzal správce daně i žalovaný za podstatný v posuzované daňové věci. Závěr obchodního soudu ohledně neplatnosti vnitropodnikové dohody o dodávce zemního plynu mezi státním podnikem a jeho distribučním odštěpným závodem byl podle správce daně a žalovaného sdělen jen nad rámec uvedeného soudního sporu: „...pokud by žalobce (v obchodní věci žalovaný) nevznesl účinně námitku promlčení, … soud pro úplnost konstatoval, že by požadavku žalobce (v řízení před obchodním soudem společnost SHARI COMMERCIAL S.A., Mill Mall, Suite 6, Wickhams Cay 1, P.O.BOX 659, Road Town Tortola, Britské Panenské ostrovy, IBC 531102) nemohl vyhovět z důvodu neplatnosti dohody o dodávce zemního plynu“. Žalovaný tak vzal za podstatné z obchodního rozsudku, že žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku, tedy žalobcem účinně vznesené námitky promlčení. Žalobce však nepodal žalobu, kterou by se dovolával neplatnosti právního úkonu – uzavření vnitropodnikové dohody a žádným hodnověrným důkazním prostředkem neprokázal, že nedošlo k odběru zemního plynu naftového prostřednictvím Českého plynárenského podniku, s.p. Pokud k odběru došlo, musel státní podnik o dodávce účtovat ve svém vnitropodnikovém účetnictví, a to jak v okamžiku nákupu, tak i jeho distribuce odběratelům, byť prostřednictvím odštěpného závodu. Byl-li zemní plyn naftový dodán odběratelům, pak státní podnik musel předpokládat, že dostane za dodávky zaplaceno, byť prostřednictvím odštěpného závodu, a to v rozsahu nákladů na nákup zboží a přiměřené obchodní marže. Jelikož Český plynárenský podnik, s.p., nedostal prostřednictvím odštěpného závodu zaplacenou předmětnou dodávku od odběratelů do 31.12.1993, k níž došlo prostřednictvím odštěpného závodu, převedl část odpovídajících závazků na novou a.s. vzniklou z odštěpného závodu. Český plynárenský podnik, s.p., vystavil za odebraný plyn dne 12.1.2004 fakturu č. 9583 vůči odběrateli Český plynárenský podnik, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, na částku 742.922.353 Kč. Následně vzniklá a.s. (z odštěpného závodu) provedla částečnou úhradu uvedené faktury č. 9583 ve dvou platbách, bankovním převodem dne 24.11.1994 ve výši 135.413.000 Kč a dne 30.11.1994 ve výši 135.413.353 Kč. Neuhrazený zbytek faktury ve výši 472.096.000 Kč žalobce evidoval ve svém účetnictví po dobu následujících 15 let jako závazek, resp. vykazoval ho v účetní rozvaze od svého vzniku až do roku 2009. Na základě výše uvedeného žalovaný vyhodnotil závazek jako promlčený, nikoliv jako závazek, který nikdy právně nevznikl.

[6] Žalovaný dovodil z podkladů postoupených k odvolání, že v roce 1994 byla zahájena privatizace českých plynárenských společností na základě privatizačního projektu č. 24600. Proces privatizace probíhal dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). Privatizační projekt mimo jiné obsahoval vymezení majetku určeného k privatizaci, ocenění privatizovaného majetku a způsob převodu privatizovaného majetku. Samotné rozhodnutí o privatizaci nepodléhalo přezkoumání soudem. Rozhodnutí o privatizaci mimo jiné obsahovalo účetní hodnotu majetku privatizované jednotky odpovídající privatizačnímu projektu, který byl rozhodnutím o privatizaci určen k realizaci. Dle § 15 zákona cit. zák. přecházela na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem a dle § 19 a § 20 cit. zák. byl FNM ČR povinen předat ke dni účinnosti vkladu a nabyvatel převzít věci zahrnuté do privatizovaného majetku. V této souvislosti žalovaný zjistil, že Český plynárenský podnik, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, byl transformován do akciové společnosti, zapsané k 1.1.1994 do obchodního rejstříku pod názvem Jihomoravská plynárenská, a.s., IČ: 49970607. Žalovaný rovněž ověřil, že žalobce nabyl vlastnictví k privatizovanému majetku vkladem, nikoliv prodejem či dražbou, a to k 1.1.1994 prostřednictvím FNM ČR na základě detailně schváleného privatizačního projektu, a to aniž by za to poskytl státu jakékoliv finanční protiplnění, jak tomu bývá u přímého projede nebo dražby privatizovaného majetku. Šlo o část majetku, k němuž měl do 31.12.1993 stávající Český plynárenský podnik, s.p. právo hospodaření. Založení žalobce vyplynulo též z bodu I. čl. 1 Stanov žalobce, podle něhož byl založen jednorázově FNM ČR jako jediným zakladatelem na základě zakladatelské listiny a základní jmění činilo 1 493 048 tis. Kč, jenž bylo splaceno ke dni vzniku žalobce výhradně vkladem zakladatele uvedeným v zakladatelské listině (čl. 6 Stanov). Český plynárenský podnik, s.p. vystupoval do 31.12.1993 vůči třetím osobám pouze jako jedna účetní jednotka, která byla dle § 4 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), povinna vést účetnictví za účetní jednotku jako celek, prováděla účetní závěrku a podávala DAP na jednotlivých daních, tedy i na dani z příjmů právnických osob. Došlo-li k vynětí části majetku zbytkového státního podniku, pak musel být tento majetek zakladatelem v souladu s právními předpisy oceněn a při ocenění musel zbytkový státní podnik vycházet ze svého účetnictví.

[7] Žalovaný vzal v napadeném rozhodnutí v úvahu též Opatření, kterým se stanoví postup v účetnictví a při inventarizaci majetku a závazků při převodech majetku státu na jiné osoby vydané MF ČR pod č.j. 281/2020/1993, které nabylo účinnosti dnem 1.1.1993. Podle uvedeného Opatření a jeho příloh uzavře podnik účetní knihy k datu předcházejícímu den přechodu majetku na FNM ČR a sestaví účetní závěrku, která musí být podložena inventarizacemi majetku a závazků podle zákona o účetnictví. Inventarizace se provedou za účasti zástupce státního podniku, nabyvatele privatizovaného majetku a pracovníka FNM ČR, kteří potvrzují správnost inventurních soupisů. Podle § 4 odst. 1 zákona o účetnictví vedou účetní jednotky, které jsou právnickými osobami, účetnictví ode dne svého vzniku až do dne svého zániku. V posuzované věci nebylo sporné účelové založení žalobce k 1.1.1994, a to z důvodu převzetí vyčleněné části privatizovaného majetku zbytkového státního Českého plynárenského podniku. V souladu se zákonem o účetnictví žalobce zpracoval počátkem roku 1994 zahajovací finanční rozvahu (základní finanční výkaz účetní jednotky) podávající bilanční přehled o struktuře privatizací nabytého majetku (aktiva) a zdrojích jeho krytí (pasívech). Z této zahajovací rozvahy, jako jediného důkazního prostředku žalobce vážícího se k privatizaci a okamžiku přechodu majetku, vyplynulo, že na straně aktiv došlo v rámci privatizace k přechodu majetku ze státního podniku na žalobce ve výši 3 847 568 tis. Kč a na straně pasiv byl tento majetek kryt jednak vlastním jměním ve výši 1 855 178 tis. Kč a jednak cizími zdroji ve výši 1 992 314 tis. Kč – v cizích zdrojích byl zahrnut i závazek ve výši 472 096 000 Kč, jenž byl předmětem nyní přezkoumávaného daňového řízení. Žalobce nezpochybnil zahrnutí zkoumaného závazku v inventurním soupisu závazků, které na něj přešly v rámci privatizace, ani že by závazek nebyl z jeho strany proúčtován v zahajovací rozvaze na straně pasív v době vzniku a.s. Neprokázal žádným důkazním prostředkem, že na něj přešel v rámci privatizace závazek, který nebyl do 31.12.1993 zúčtován v rozvaze zbytkového státního podniku, protože pouze tento státní podnik byl do 31.12.1993 účetní jednotkou. Správnost zúčtování závazku v účetnictví žalobce od počátku r. 1994 byla komentována i v povinných Přílohách k účetním závěrkám za další zdaňovací období (např. ve Zprávě auditora renomované účetní a daňové firmy ERNST & YOUNG AUDIT), při ověření roční účetní závěrky za rok 1995 tak, že „ …převážná část těchto závazků představuje závazek společnosti ke zbytkovému státnímu podniku ČPP Praha ve výši 472 096 000 Kč; závazek je předmětem jednání o změně privatizačního projektu“.

[8] Žalobce o sporném závazku účtoval ve svém účetnictví kontinuálně od 1.1.1994 až do roku 2009, pak přistoupil k rozpuštění závazku, jenž do té doby evidoval na rozvahovém účtu závazků z obchodních vztahů. Pokud žalobce tvrdil, že předmětná položka vznikla toliko v důsledku vnitropodnikové transakce, a tudíž nešlo o žádný závazek v právním smyslu s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně v obchodní věci, pak žalovaný k tomu uvedl, že bylo u žalobce prokázáno nabytí privatizovaného majetku na základě rozhodnutí zakladatele vkladem prostřednictvím FNM ČR, a že listinnými podklady o privatizaci a ani jiným důkazním prostředkem žalobce neprokázal, že by postup zakladatele a FNM ČR při privatizaci byl v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb. Sporný závazek byl zúčtován v účetnictví žalobce k 1.1.1994 (vznik a.s.) z rozhodnutí zakladatele, na základě podkladů, které mu byly předány FNM ČR, a nikoliv na základě vnitropodnikové Obchodní dohody, která byla předmětem soudního sporu.

[9] Podle § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhá rozhodnutí o privatizaci soudnímu přezkumu, přitom jde o normu veřejného práva a kogentní charakter cit. ust., kterým se musí řídit žalobce i správce daně. To nemůže změnit ani výsledek obchodního sporu v soukromoprávní věci, tedy rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31.8.2009, č.j. 41 Cm 31/2004-1600, na nějž žalobce odkazoval. Podle předmětného rozsudku se soud vůbec nezabýval problematikou výše vloženého majetku, který žalobce získal v privatizaci. Námitku týkající se povinnosti správce daně a žalovaného respektovat rozhodnutí Krajského soudu v Brně v obchodní věci jako předběžnou otázku dle § 28 ZSDP žalovaný posoudil vzhledem ke zrušení předmětného předpisu k 31.12.2010 podle nového právního předpisu, a to dle § 99 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalovaný měl ale zato, že Krajský soud v Brně v citovaném rozsudku rozhodl o promlčení povinnosti žalobce uhradit závazek vyplývající z vnitropodnikové Obchodní dohody uzavřené 8.1.1993 mezi Českým plynárenským podnikem, s.p., a jeho odštěpným závodem Brno, jako odběratelem plynu. Předmětný závazek pak zahrnul žalobce do zahajovací rozvahy na základě individuálního rozhodnutí zakladatele, tedy na podkladě veřejnoprávní normy a v návaznosti na roční účetní závěrku zpracovanou Českým plynárenským podnikem, s.p., k 31.12.1993, nikoliv na základě soukromoprávního vnitropodnikového smluvního vztahu. Žalobce žádným způsobem neprokázal, že nedošlo k předmětné dodávce a odběru zemního plynu naftového prostřednictvím Českého plynárenského podniku, s.p., v roce 1993. Měl-li žalobce za to, že předmětný závazek neměl být zahrnut v jeho zahajovací rozvaze v roce 1994, měl to uplatnit vůči FNM ČR v době podpisu předávacího protokolu při vkladu majetku, anebo výhradně vůči MF ČR, které je právním nástupcem bývalého FNM ČR.

[10] Žalovaný neakceptoval námitku žalobce, že předmětný závazek nikdy nevznikl a právně neexistoval, a že proto o něm žalobce nesprávně účtoval po dobu 15 let od 1.1.1994 do prosince 2009. Dle žalovaného naopak jde o průkazný a částečně neuhrazený závazek související s předmětem činnosti žalobce, převzatý z rozhodnutí zakladatele na základě řádně schváleného privatizačního projektu. Ke změně převzatého závazku v rámci privatizace by mohlo v současné době dojít pouze na základě rozhodnutí MF ČR. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení, že jde o fiktivní účetní položku neprojevující se ve zvýšení majetku, a že tak daň vypočtená z této položky jde neoprávněně k tíži žalobce. Tvrzení žalobce byla v rozporu se zjištěnou skutečností. Závazek jednoznačně existoval, plyn byl dodán a odebrán, pouze nebyl žalobcem (nabyvatelem vyčleněné části privatizačního majetku) vůči zbytkovému státnímu podniku v plné výši uhrazen, a proto nemohlo jít o fiktivní účetní položku. Z důvodu dodržení účetní zásady bilanční rovnosti musel závazek existovat, v opačném případě by byl žalobci při privatizaci předán privatizovaný majetek v nižší hodnotě (došlo by k ponížení aktiv), nebo by tento cizí zdroj krytí majetku v pasívech (předmětný závazek) musel být nahrazen jiným vlastním zdrojem krytí.

[11] Jelikož se žalobce rozhodl, vzhledem k rozsudku obchodního soudu, závazek odúčtovat, nezbylo mu než jej zaúčtovat do mimořádných výnosů, přičemž výnos je dle § 18 odst. 1 ZDP příjmem, který je předmětem daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009. Žalovaný svůj závěr opřel o Pokyn D-300 k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení ZDP, který vydalo MF ČR pod č.j. 15/107 705/2006. Dle bodu 4. písm. a) k § 23 ZDP se pro zjištění základu daně uplatní částky ovlivňující základ daně k rozhodnému datu, kterým je v návaznosti na vydané rozhodnutí soudu datum jeho nabytí právní moci dne 18.12.2009.

[12] Nově vzniklá a.s. sice nemohla odebrat v roce 1993 zemní naftový plyn, neboť v té době ještě právně neexistovala, avšak k 1.1.1994 (datum vzniku) byl do a.s. vložen FNM ČR majetek odštěpného závodu Český plynárenský podnik, s.p., Jihomoravské plynárny Brno, na základě zákona č. 92/1991 Sb. S uvedeným majetkem přecházejí na nabyvatele i závazky, které se k vloženému majetku, jenž byl získán privatizací, váží. Žalovaný dále doplnil, že státní podnik vedl v minulosti na podkladě vnitropodnikových dohod své vnitropodnikové účetnictví, které tvořilo navenek vůči třetím osobám, spolu s účetnictvím samotného státního podniku, jediné účetnictví státního podniku jako celku. Žalobce nepředložil na podporu svých tvrzení žádný další důkaz, vyjma citovaného rozsudku v obchodní věci.

[13] Žalovaný nemohl přihlédnout k námitce postoupení pohledávky od postupníka JUDr. P. K. za velmi nízkou cenu, neboť to nebylo předmětem uvedeného správního řízení.

[14] Na základě výše uvedených skutečností, s přihlédnutím k rozsudku Krajského soudu v Brně a k právním skutečnostem souvisejících se způsobem nabytí privatizovaného majetku žalobcem, dospěl žalovaný k závěru, že sporná částka představuje promlčený neuhrazený závazek, tj. právně zaniklý závazek, řádně zachycený v účetnictví žalobce, který byl v roce 2009 zúčtován na účet mimořádných výnosů. Ze ZDP nevyplývá možnost žalobce upravit si o tuto částku ve svůj prospěch základ daně z příjmů právnických osob za rok 2009, když současně nejde o osvobozený příjem dle § 19 ZDP ani o jinou částku, o kterou lze snížit základ daně dle § 23 odst. 3 a násl. ZDP. Žalovaný proto nevyhověl odvolání žalobce, a protože v odvolacím řízení nevyšly najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti žalobcem neuplatněné, žalovaný odvolání zamítl a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí ve věci.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

[15] Proti rozhodnutí žalovaného podal u zdejšího soudu žalobce včas žalobu. Ke skutkovému stavu uvedl, že v roce 1993 uzavřelo ředitelství Českého plynárenského podniku, s.p., se svým distribučním odštěpným závodem v Brně vnitropodnikový dokument nazvaný Obchodní dohoda o dodávce a odběru zemního plynu naftového. V souvislosti s touto dohodou byl ve vnitropodnikovém účetnictví distribučního odštěpného závodu Brno k 31.12.1993 evidován závazek vůči státnímu podniku ve výši 742 922 353 Kč. Dne 1.1.1994 došlo privatizací k založení žalobce, jehož jmění představovala cena hmotného a nehmotného majetku, který na něj přešel v souvislosti s privatizačním projektem části státního podniku. Dne 12.1.1994 vystavil státní podnik vůči distribučnímu odštěpnému závodu Brno fakturu č. 9583 na částku 742 922 353 Kč, která byla od počátku existence žalobce evidována v jeho účetnictví jako závazek vůči státnímu podniku. Žalobce částečně tento závazek uhradil v listopadu 1994, a to částkou 270 826 353 Kč ve prospěch státního podniku. Rozdíl ve výši 472 096 000 Kč zůstal evidován v účetnictví žalobce jako závazek vůči státnímu podniku. Dne 20.1.2004 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky mezi ČPP Transgas, s.p. (dříve Český plynárenský podnik, s.p.) a JUDr. P. K., jejímž předmětem byl mimo jiné převod pohledávky vzniklé z titulu nezaplacené ceny za odběr zemního plynu naftového na základě shora uvedené Obchodní dohody o dodávce a odběru v částce 472 096 000 Kč. Následně byla pohledávka JUDr. P. K. postoupena společnosti SHARI COMMERCIAL S.A., která se její úhrady domáhala na žalobci prostřednictvím žaloby podané dne 22.1.2004 u Krajského soudu v Brně. Soud žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 31.8.2009, č.j. 41 Cm 31/2004-160, v právní moci dne 18.12.2009. Dle žalobce bylo v odůvodnění soudního rozhodnutí uvedeno, že: „Ačkoliv je soud názoru, že nárok žalobce je promlčen, neboť marně uplynula subjektivní promlčecí doba, a žalovaný účinně vznesl námitku promlčení, soud pro úplnost konstatuje, že žalobě nebylo možno vyhovět, neboť dohoda o dodávce zemního plynu ze dne 8.1.1993 je neplatná“. Soud závěr opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.2.2008, sp. zn. 32 Cdo 2801/2007, ve skutkově obdobné věci, kde uzavřel, že žalobci nesvědčilo hmotné právo a nestal se věřitelem vymáhané pohledávky, protože dohoda mezi státním podnikem a jeho vnitřní organizační složkou podniku nemohla založit závazkový právní vztah. Vzhledem k posouzení závazku obchodním soudem za neexistující, žalobce odúčtoval částku 472 096 000 Kč ze svého účetnictví prostřednictvím výnosového účtu, neboť chtěl dostát zásadě věrného a poctivého obrazu účetnictví dle § 7 odst. 1 zákona o účetnictví. Proti konkludentnímu rozhodnutí správce daně o vyměření daně podal odvolání a požadoval vyloučení předmětné částky ze zdanitelných příjmů, protože nešlo o příjem, nýbrž o odpis právně neexistujícího závazku. Žalovaný však posoudil předmětnou částku jako promlčený neuhrazený závazek zachycený v účetnictví žalobce správně a odvolání zamítl. Žalobce s jeho závěry nesouhlasil.

[16] Žalobce spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí především v tom, že se žalovaný neřídil pravomocným rozhodnutím obchodního soudu a jeho závěrem, že závazek platně nevznikl a nikdy neexistoval v důsledku neplatnosti právního titulu - vnitropodnikové Obchodní dohody, který byl podkladem pro zaúčtování závazku do účetnictví žalobce. Obchodní dohoda nemohla platně založit závazkový právní vztah v důsledku absence právní subjektivity odštěpného závodu.

[17] Závěry obchodního soudu byly dle žalobce závazné pro daňové řízení, protože primárně jsou to soudy, kdo v občanskoprávním soudním řízení rozhoduje spory a jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních a obchodních vztahů, a rozhodují tak o tom, zda určitý nárok existuje či nikoliv. Pravomocné posouzení neplatnosti vnitropodnikové dohody obchodním soudem v nalézacím řízení bylo třeba považovat za předběžnou otázku pro účely daňového řízení. Správce daně byl takovým rozhodnutím vázán ve smyslu § 28 ZSDP, resp. § 99 daňového řádu. Na závazek zachycený v účetnictví žalobce měl pohlížet jako na závazek neexistující, který platně nevznikl, a jehož odpis nemohl představovat příjem z hlediska ZDP.

[18] Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že podstatné bylo zamítnutí žaloby obchodním soudem z důvodu promlčení nároku. Za stanovisko obchodního soudu uvedené pouze nad rámec soudního sporu označil žalovaný sdělení, že žalobě nemohlo být vyhověno z důvodu neplatnosti obchodní dohody. Podle žalobce tak žalovaný nerespektoval pravomocné rozhodnutí obchodního soudu a posoudil věc dle vlastního uvážení, přičemž dospěl k odlišnému závěru než obchodní soud, že závazek platně vnizkl. Obchodní soud posoudil dle žalobce obchodní dohodu jednoznačně za neplatnou a žalobě nevyhověl z důvodu uplynutí promlčecí doby a z důvodu neplatnosti dohody.

[19] Ust. § 28 ZSP, resp. § 99 daňového řádu neumožňuje podle žalobce správci daně zvolit, zda bude názor příslušného orgánu respektovat nebo si jej učiní sám. V předmětné věci byl správce daně vázán celým pravomocným rozhodnutím, nikoliv jen vybranou částí. Posoudil-li obchodní soud v občanskoprávním řízení obchodní dohodu jako neplatnou, byl tento závěr závazný pro účastníky řízení i pro jiné orgány státní správy. Právním závěrem obchodního soudu o neplatnosti vzniku závazku byl žalovaný vázán. Žalovaný nebyl orgánem, kterému by příslušelo posuzovat platnost dohody v situaci, kdy tak již učinil obchodní soud. V případě žaloby na plnění zkoumá soud vždy existenci právního titulu, o nějž se žalovaný nárok opírá, aby mohlo být v závazkovém vztahu plněno. Naopak uplatnění námitky promlčení je v dispozici žalovaného a soud toto posuzuje pouze k uplatněné námitce. Z odůvodnění rozhodnutí obchodního soudu jasně vyplynulo, že Obchodní dohoda je neplatná. Pokud se soud vypořádal s neplatností dohody až na druhém místě, nesnižuje to hodnotu uvedeného závěru, jak naznačoval žalovaný. Platností dohody se nezabýval jako obiter dictum, nýbrž na její neplatnost poukázal v rámci důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby. Úvaha o platnosti
(dohody) určitého úkonu musí předcházet úvaze o tom, zda je nárok z takového úkonu

promlčen. Nemůže dojít k promlčení práva, které platně nevzniklo. Obchodní soud sice předřadil úvahu o promlčení nároku závěru o neplatnosti dohody, avšak zásadním důvodem zamítnutí žaloby byla právě neplatnost obchodní dohody. Za irelevantní označil dále žalobce výtku žalovaného, že se nedovolával neplatnosti Obchodní dohody žalobou. Bylo by totiž absurdní, pokud by správce daně byl vázán pouze rozhodnutím soudu vydaným na podkladě žaloby na určení neplatnosti uvedené dohody ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., protože u žaloby na plnění je výchozí podmínkou pro přiznání nároku zkoumání existence a platnosti dohody (závazkového vztahu).

[20] Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2010, sp. zn. 5 Afs 64/2009, v němž se soud vyjádřil k pojmu předběžná otázka a postupu správce daně, který „buď dá podnět příslušnému orgánu k zahájení řízení, anebo si o předběžné otázce učiní úsudek sám; je-li taková otázka již vyřešena pravomocným rozhodnutím jiného orgánu, je správce daně takovým rozhodnutím vázán“. V této souvislosti žalobce uvedl, že pokud obchodní soud již platnost Obchodní dohody posoudil s negativním výsledkem, nebyl zde již prostor pro úvahy žalovaného, zda závazek platně vznikl či nikoliv, neboť mu řešení této otázky již nepříslušelo. Obchodní soud opřel závěr o neplatnosti dohody o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.2.2008, sp. zn. 32 Cdo 2801/2007, ve skutkově identické věci. Žalovaný neměl právo hodnotit právní závěry soudů o neplatném založení závazkového vztahu ani pro účely daňového řízení.

[21] Žalobce nesouhlasil s žalovaným, že šlo o odpis promlčeného, nikoliv právně neexistujícího závazku. Závěry žalovaného byly věcně nesprávné, založené na nepodložených domněnkách. Oporu v provedeném dokazování nemají domněnky žalovaného, že došlo k dodání plynu státním podnikem prostřednictvím distribučního odštěpného závodu, za dodávku nedostal státní podnik zaplaceno, inkaso plateb od odběratelů provedl žalobce, a proto na něj státní podnik převedl předmětný závazek. Žalovaný nedoložil své tvrzení o inkasu plnění od konečných zákazníků žalobcem. Důkazní břemeno stíhá žalovaného, žalobce nemůže nést důkazní břemeno o negativní skutečnosti, že předmětnou částku neinkasoval.

[22] Dodavatelem plynu byl státní podnik, ačkoliv dodávku realizoval prostřednictvím distribučního odštěpného závodu. Věřitelem vůči odběratelům tak byl státní podnik a nikoliv žalobce, který v té době právně neexistoval. Platba odběratelů za dodávku plynu náležela do 31.12.1993 státnímu podniku jako celku. Žalobci nemohl vzniknout dluh vůči státnímu podniku, neboť šlo o jediný subjekt. Redistribuce finančních prostředků v rámci státního podniku náležela státnímu podniku jako celku dle § 10 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Pokud by se úvaha žalovaného, že státní podnik neobdržel v prosinci 1993 úhradu za dodávku plynu provedenou distribučním odštěpným závodem, zakládala na pravdě, bylo jen na státním podniku, aby závazek zahrnul do rozhodnutí o převedení majetku a závazků na nově vzniklou a.s. (žalobce), jenž měly být do společnosti vloženy. Bylo pak na zakladateli, jak přistoupí k převodu majetku a závazků kompenzujících dosud neprovedenou redistribuci prostředků, včetně zohlednění neobdržené úhrady a nezaplacených pohledávek v rámci státního podniku. Podle žalobce nelze dovodit, že takovou úvahu zakladatel nahradil rozhodnutím o vzniku závazku nové společnosti (žalobce) vůči zakladateli, jak dovozoval žalovaný, protože tato skutečnost z provedeného dokazování nevyplynula.

[23] Podle žalobce mohl vzniknout závazek pouze na základě právem aprobované skutečnosti, kterými jsou ve smyslu § 489 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), právní úkony, zejména smlouvy a jiné skutečnosti uvedené v zákoně. Žalovaný v této věci dovodil vznik a trvání sporného závazku z individuálního rozhodnutí zakladatele na základě schváleného privatizačního projektu s tím, že „předmětný závazek byl zaúčtován v účetnictví daňového subjektu k 1.1.1994 z rozhodnutí zakladatele, na základě podkladů předaných od FNM ČR, nikoliv na základě vnitropodnikové Obchodní dohody“. Podle žalobce nemůže být zaúčtování relevantním právním titulem pro vznik závazku, protože závazek nemůže vzniknout pouhým zaúčtováním. Účtování o závazku pouze následuje soukromoprávní úkony. Pokud obchodní soud uzavřel, že předmětný závazek nevznikl, nelze dovozovat jeho existenci z účtování o něm nebo že byl veden na rozvahovém účtu žalobce od 1.1.1994 do roku 2009. Účtování o neexistující skutečnosti nemůže validovat její existenci. Nelze dovozovat, že při přechodu majetku včetně závazků a pohledávek, jsou tyto závazky a pohledávky platné a existující, a to jen na základě toho, že byly vedeny jako cizí zdroj v účetních dokumentech. Na kupujícího sice přechází s prodejem podniku veškerá s tím související práva a povinnosti, ale nemůže to představovat překážku pro to, aby kupující převzaté závazky soudní cestou rozporoval, třeba

pro jejich neexistenci. Žalobce dále poukázal na to, že účetnictví a výkazy žalobce a též státního podniku nepožívají ochranu presumpce správnosti údajů v nich uvedených, jak tomu je u veřejnoprávních aktů. Údaje v účetnictví nelze považovat za jediné správné a nevyvratitelné. Žalovaný upřednostňoval problematiku účetní, aniž by se zabýval otázkou právní, která byla v dané věci zásadní.

[24] Žalobce dále odmítl pokus žalovaného o dvojí nahlížení na vznik a existenci závazků, a to soukromoprávní a veřejnoprávní, přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 2 As 50/2005, podle něhož nejsou veřejné a soukromé právo dva oddělené světy, nýbrž dvě sféry jednoho jednotného a uceleného právního řádu. Žalobce odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 13.9.2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, že „z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna aplikován. Závazek je závazkem jak pro oblast práva soukromého, tak i pro oblast práva veřejného a neexistuje-li v jednom z těchto systémů, nelze jeho existenci dovodit v systému druhém“.

[25] Dovodil-li žalovaný vznik a existenci sporného závazku z individuálního rozhodnutí zakladatele, opírajícího se o privatizační projekt, šlo podle žalobce o „jinou skutečnost“ ve smyslu § 489 občanského zákoníku. Z předpisů, na které žalovaný odkazoval, mohlo jít o § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož může rozhodnutí o privatizaci zakotvit vznik nového závazku nabyvatele spojený s převodem privatizovaného majetku. Podle žalobce však žalovaný neuvedl konkrétní právní normu, o kterou by opíral závěr o vzniku závazku rozhodnutím zakladatele, a takový závěr neměl ani oporu v důkazních prostředcích. Rozhodnutí o privatizaci totiž podle žalobce neobsahovalo žádnou zmínku o tom, že by žalobci, na kterého přešla část majetku a závazků státního podniku, současně vznikl vůči zbytkovému státnímu podniku závazek v rozsahu vnitropodnikového závazku (alokovaného zdroje), generovaný na základě vnitropodnikového účetnictví. Odvozoval-li tedy žalovaný vznik závazku z vazby na privatizovaný majetek, rozhodnutí o privatizaci toto nedokládá. Český právní řád neznal instrument, kterým by se vnitropodnikový zdroj transformoval v průběhu privatizace na reálný závazek právního nástupce. Pokud žalovaný aplikoval právní předpisy, vztahující se k přechodu závazků souvisejících s privatizovaným majetkem, mohlo se to týkat jen závazků existujících, tedy závazků státního podniku jako celku vůči jeho dodavatelům. Závazky uvnitř státního podniku vznikat nemohly, mohlo jít pouze o alokaci zdrojů uvnitř téhož právního subjektu. Pokud měl žalobce převzít závazek od státního podniku, musel takový závazek k 1.1.1994 existovat. Jelikož závazek od počátku neexistoval, nemohl na žalobce přejít dle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.

[26] Podle žalobce nemohl vzniknout závazek v důsledku privatizace, což vyplynulo i z rozhodnutí obchodního soudu, který nepřipustil v řízení důkazní prostředky: zahajovací rozvaha žalobce, privatizační projekt, účetní závěrky a výroční zprávy státního podniku, zakladatelská listina žalobce, protože je neshledal podstatnými pro rozhodnutí. Žádný z uvedených dokumentů, o které se žalovaný opíral, nemohl změnit rozhodnutí obchodního soudu. Obchodní soud musel vzít v úvahu vznik žalobce v souvislosti s privatizací, tedy i skutkové okolnosti, na které poukazoval žalovaný, avšak neshledal je právně významnými hlediska existence závazku. Žalovaný nedůvodně zpochybňoval závěry obchodního soudu, z že nevzal v úvahu privatizační dokumentaci. Neexistuje-li právní titul pro vznik závazku, je irelevatní problematika výše vloženého majetku, který získala a.s. v rámci procesu privatizace. Měl-li žalobci vzniknout závazek na základě dodávky plynu, jediným právním titulem pro zanesení závazku do účetnictví mohla být předmětná Obchodní dohoda a nikoliv jednostranné rozhodnutí zakladatele, jak dovodil žalovaný. Daňové předpisy se vztahují na důsledky vyvolané právními úkony. Obchodní dohoda však byla obchodním soudem posouzena jako neplatná a závazek jako neexistující.

[27] Předmětný závazek se nikdy nepromítl v nákladech žalobce. Jeho následné odepsání, prostřednictvím zvolené účetní metody, nemohlo nic změnit na tom, že se tato částka reálně nikdy neprojevila ve financích žalobce. Šlo o fiktivní příjem. Předmětem zdanění by tak byl u žalobce pouze jeho vlastní majetek, což neodpovídá koncepci daně z příjmů právnických osob. Podle žalobce nelze zdanit něco, co se reálně neprojeví ve zvýšení jeho majetku. Základ daně tak měl být o tuto položku upraven ve smyslu § 23 odst. 3 písm. c) bod 1. ZDP.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

[28] V písemném vyjádření k žalobě ze dne 16.8.2012 žalovaný vzhledem k obdobným námitkám uplatněným v odvolacím řízení především odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a dále na obsah předkládaného správního spisu, který obsahuje všechny rozhodné podklady, z nichž žalovaný vycházel při vydání rozhodnutí. Žalovaný měl za to, že se řádně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání, podal dostatečné zdůvodnění svého právního názoru a řádně posoudil daný skutkový i právní stav. K posuzování sporného závazku obchodním soudem žalovaný uvedl, že nebyla jeho existence ve vztahu na skutkový základ privatizace Českého plynárenského podniku, s.p., a vzniku žalobce jako a.s. k 1.1.1994 v předmětném rozsudku obchodního soudu řešena, a proto z něj nemusel správce daně a žalovaný vycházet. Pokud by obchodní soud dovozoval neplatnost právního titulu (Obchodní dohody) předmětného závazku, jak žalobce namítal, pak by obchodní soud nemohl dospět k právnímu závěru o promlčení předmětného závazku. Ohledně skutkového základu nabytí majetku žalobcem v procesu privatizace Českého plynárenského podniku, s.p., neexistuje žádný pravomocný rozsudek, kterým by byl žalovaný vázán. Žalovaný tak setrval na svém původním stanovisku vyjádřeném v napadeném rozhodnutí a soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci Krajským soudem v Brně

[29] Zdejší soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/52002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

[30] V předmětné věci žalobce požadoval vyloučení částky ve výši 472 096 000 Kč (měla představovat částečně neuhrazený závazek vůči Českému plynárenskému podniku s.p. za dodávku zemního plynu naftového) ze zdanitelných příjmů dle § 23 odst. 3 písm. c) bod 1. ZDP, protože se podle něj nejednalo o příjem, nýbrž o odpis právně neexistujícího závazku.

Žalovaný ale posoudil předmětnou částku jako promlčený neuhrazený závazek, tj. právně zaniklý závazek, který byl v účetnictví žalobce řádně zachycen od 1.1.1994 do prosince 2009 (po dobu 15 let). K rozpuštění závazku, do té doby evidovaného na rozvahovém účtu závazků z obchodních vztahů, přistoupil žalobce na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.8.2009, č.j. 41 Cm 31/2004-160, v právní moci dne 18.12.2009, který konstatoval promlčení tohoto závazku, byť ve vztahu k jinému žalobci, jemuž byl jako pohledávka postoupen. Obchodní soud pro úplnost konstatoval neplatnost Obchodní dohody o dodávce zemního plynu mezi státním podnikem a jeho distribučním odštěpným závodem z důvodu absence právní subjektivity odštěpného závodu, což opřel o judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně o jeho rozhodnutí ze dne 21.2.2008, sp. zn. 32 Cdo 2801/2007. Žalobce vytkl žalovanému nerespektování shora uvedeného rozhodnutí krajského soudu v obchodní věci zejména ve vztahu k neplatnosti právního titulu (Obchodní smlouvy), jenž byl podkladem pro zaúčtování předmětného závazku do účetnictví žalobce, a to s ohledem na § 28 ZSDP, resp. § 99 daňového řádu, kdy je pravomocným rozhodnutím soudu jako předběžnou otázkou vázán.

[31] Soud ke skutkovým zjištěním v odstavci [30] dále ze správních spisů zjistil, že žalobce podal dne 30.6.2010 řádné DAP k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009, v němž byla přiznána daňová povinnost ve výši 201 124 328 Kč. Uvedené DAP bylo správcem daně vyměřeno konkludentním způsobem k 30.6.2010. Proti tomu podal žalobce odvolání s tím, že žalobce zaúčtoval na účet 648004-Ostatní provozní výnosy částku ve výši 472 096 000 Kč, protože chtěl rozpustit závazek do té doby evidovaný na rozvahovém účtu závazků z obchodních vztahů. Současně žalobce požadoval vyloučení předmětné částky ze zdanitelných příjmů, protože se podle něj nejednalo o příjem, nýbrž o odpis právně neexistujícího závazku, což opřel o rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31.8.2009, č.j. 41 Cm 31/2004-160, z něhož žalobce dovodil, že v důsledku neplatnosti právního titulu – Obchodní dohody mezi Českým plynárenským podnikem, s.p., a Českým plynárenským podnikem, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, závazek evidovaný na rozvahovém účtu nikdy platně nevznikl.

[32] Soud dále ze správních spisů zjistil uzavření Obchodní dohody dne 8.1.1993 mezi Českým plynárenským podnikem, s.p., a Českým plynárenským podnikem, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno. Jednalo se o vnitropodnikovou Obchodní dohodu o dodávce a odběru zemního plynu naftového, na jejímž základě v roce 1993 docházelo k dodávkám a odběru zemního plynu prostřednictvím distribučního odštěpného závodu Brno. V souvislosti s touto dohodou byl ve vnitropodnikovém účetnictví distribučního odštěpného závodu Brno k 31.12.1993 evidován závazek vůči Českému plynárenskému podniku, s.p. jako celku ve výši 742 922 353 Kč.

[33] Z důkazů (žalobce tvrdil shodně) dále vyplynulo, že dne 12.1.1994 vystavil Český plynárenský podnik, s.p., vůči Českému plynárenskému podniku, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, fakturu č. 9583 na částku 742 922 353 Kč za odebraný plyn, s termínem splatnosti dne 25.1.1994. Ze správních spisů bylo dále zjištěno, že v roce 1994 proběhla privatizace českých plynárenských společností. Na základě návrhu privatizačního projektu podniku č. 24600 se transformoval Český plynárenský podnik, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, do akciové společnosti, která byla k 1.1.1994 zapsána do obchodního rejstříku jako Jihomoravská plynárenská, a.s. Proces privatizace probíhal dle zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož došlo k založení žalobce a nabytí části majetku státního podniku (Českého plynárenského podniku, s.p.). Žalobce nabyl vlastnictví k privatizovanému majetku zbytkového státního podniku nikoliv prodejem nebo dražbou, nýbrž vkladem. Byl tak založen účelově k 1.1.1994 z důvodu převzetí vyčleněné části privatizovaného majetku zbytkového státního podniku Český plynárenský podnik, s.p. Na počátku roku 1994 žalobce zpracoval zahajovací rozvahu v souladu se zákonem o účetnictví. Šlo o finanční výkaz podávající přehled o struktuře privatizací nabytého majetku, tedy o aktivech i pasívech, jenž na straně pasív obsahoval rovněž závazek ve výši 472 096 000 Kč, který je předmětem tohoto řízení.

[34] Dále soud zjistil (nebylo sporné, žalobce potvrdil), že na základě faktury č. 9583 ze dne 12.1.1994 žalobce provedl bankovním převodem dvě platby na úhradu závazku. První z nich dne 24.11.1994 ve výši 135 413 000 Kč a druhou dne 30.11.1994 ve výši 135 413 353 Kč. V obou případech šlo o částečnou úhradu předmětné faktury. Neuhrazený zbytek faktury ve výši 472 096 000 Kč žalobce evidoval nadále ve svém účetnictví po dobu 15 let, tj. od 1.1.1994 do prosince 2009 (nesporné, žalobce rovněž tvrdil).

[35] Soud vzal ve věci za prokázané, že dne 8.1.1993 byla uzavřena vnitropodniková Obchodní dohoda mezi Českým plynárenským podnikem, s.p., a Českým plynárenským podnikem, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, tedy mezi státním podnikem a jeho distribučním odštěpným závodem v Brně, na jejímž základě probíhala dodávka a odběr zemního plynu naftového. K 1.1.1994 došlo k privatizaci části uvedeného státního podniku, kdy se na základě schváleného privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci transformoval Český plynárenský podnik, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, do akciové společnosti, zapsaný do obchodního rejstříku jako Jihomoravská plynárenská, a.s. Nesporným byl i způsob privatizace, a to vynětím části majetku státního podniku k 1.1.1994 za účelem založení akciové obchodní společnosti vložením privatizovaného majetku do této obchodní společnosti. Převod majetku se uskutečnil v souladu s § 5 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., tedy podle rozhodnutí o privatizaci podniku na základě schválení návrhu privatizačního projektu č. 24600, čímž byla zahájena v roce 1994 privatizace českých plynárenských společností. Privatizační projekt podniku je dle § 6 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. souhrnem

ekonomických, technických, majetkových, časových a dalších údajů, přičemž mimo jiné obsahuje ocenění privatizovaného majetku. Rozhodnutí o privatizaci podniku obsahovalo dle § 10a odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. účetní hodnotu majetku určeného k realizaci a i další podmínky realizace privatizačního projektu. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přešly na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem (§ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.). Stát, jehož jménem jednal FNM ČR, byl povinen ke dni účinnosti vkladu předat a nabyvatel (žalobce) převzít věci zahrnuté do privatizovaného majetku (§ 19 odst. 1 cit. zák.). O převzetí byl sepsán zápis podepsaný oběma stranami. Věci nabyvateli nepředané nebo vadné mohly být uvedeny v zápise (§ 20 odst. 1 cit. zák.). Žalobce proti obsahu privatizovaného majetku v době privatizace ničeho nenamítal.

[36] V posuzované věci šlo o první převod privatizovaného majetku. Vyjmutá část majetku zbytkového státního podniku musela být ze strany zakladatele oceněna v souladu se shora citovanými právními předpisy. Při ocenění se vycházelo z účetnictví zbytkového státního podniku. Základní ustanovení Stanov žalobce (obchodní společnosti Jihomoravská plynárenská, a.s.) potvrdily jednorázové založení Fondem národního majetku ČR, jako jediným zakladatelem na základě zakladatelské listiny. Z dalšího bodu Stanov vyplynulo základní jmění společnosti ve výši 1 493 048 tis. Kč, které bylo ke dni vzniku společnosti splaceno výhradně vkladem zakladatele.

[37] Privatizovaný majetek (část majetku, k němuž měl do 31.12.1993 právo hospodaření Český plynárenský podnik, s.p.) nabyl žalobce na základě zákona č. 92/1991 Sb. do svého výhradního vlastnictví ke dni svého vzniku 1.1.1994 vkladem (nikoliv dražbou nebo prodejem) prostřednictvím FNM ČR na základě zakladatelem schváleného privatizačního projektu, aniž by za to státu poskytl finanční protiplnění. Ke dni vzniku a.s. (žalobce) do ní byl FNM ČR vložen majetek odštěpného závodu Český plynárenský podnik, s.p., Jihomoravské plynárny Brno. Na a.s. přešly s uvedeným majetkem i závazky, vážící se k vloženému majetku získanému privatizací (§ 15 odst. 1 cit. zák.).

[38] Z výše uvedeného vyplývá, že Český plynárenský podnik, s.p., vystupoval do 31.12.1993 navenek vůči třetím osobám pouze jako jedna účetní jednotka, ač disponoval odštěpnými závody. Státní podnik jako účetní jednotka byl povinen vést účetnictví za účetní jednotku jako celek (§ 4 odst. 3 zákona o účetnictví). Pouze tato účetní jednotka byla povinna připravovat účetní závěrky a podávat DAP na jednotlivých daních, včetně předmětné daně z příjmů právnických osob. V souvislosti s přechodem majetku při privatizaci vydalo Ministerstvo financí ČR Opatření stanovící postup v účetnictví a při inventarizaci majetku a závazků při převodech majetku státu na jiné osoby pod č.j. 281/2020/1993 s účinností od 1.1.1993. Z jeho přílohy č. 1 vyplývá, že ke dni předcházejícímu datum přechodu majetku na FNM ČR dle § 11 zákona č. 92/1991 Sb. uzavře státní podnik účetní knihy a sestaví účetní závěrku podle přílohy č. 2 k Opatření, kterým se stanoví uspořádání položek rozvahy a výkazu zisků a ztrát a jejich obsahové vymezení pro podnikatele pod č.j. V/1-31 388/1992. Z téže přílohy vyplývá, že účetní závěrka musí být podložena inventarizacemi majetku a závazků podle § 29 odst. 1 a § 30 zákona o účetnictví, které se provedou za účasti zástupce podniku, nabyvatele privatizovaného majetku a pracovníka FNM ČR, kteří potvrzují správnost inventurních soupisů skutečného stavu majetku a závazků. Pracovník FNM ČR, odpovídající za realizaci privatizačního projektu, pak předá nabyvateli privatizovaného majetku účetní závěrku a inventurní soupisy privatizovaného majetku.

[39] V návaznosti na roční účetní závěrku zpracovanou k 31.12.1993 Českým plynárenským podnikem, s.p., a inventurní soupis majetku byl na základě rozhodnutí zakladatele neuhrazený závazek ve výši 472 096 000 Kč zahrnut do zahajovací rozvahy žalobce (a.s.). Zahajovací rozvahu zpracoval žalobce v plném rozsahu počátkem roku 1994 (ke dni svého vzniku 1.1.1994) s ohledem na ust. § 4 odst. 1 zákona o účetnictví, podle něhož účetní jednotky, které jsou právnickými osobami, vedou účetnictví ode dne svého vzniku až do dne svého zániku. Zahajovací finanční rozvaha je základním finančním výkazem účetní jednotky, jenž v posuzovaném případě podává přehled o struktuře privatizací nabytého majetku zbytkového státního podniku (aktivech) a zdrojích jeho krytí (pasívech). Tento dvojí pohled na majetek je založen na bilančním principu. Z obsahu zahajovací rozvahy, jakožto důkazního prostředku vážícího se k privatizaci a k okamžiku přechodu majetku ze státního podniku na žalobce vyplynulo, že na straně aktiv přešel na žalobce majetek ve výši 3 847 568 tis. Kč (struktura aktiv byla uvedena v zahajovací rozvaze) a na straně pasív vlastní jmění ve výši 1 855 178 tis. Kč a cizí zdroje v hodnotě 1 992 314 tis. Kč, mezi které náleží závazky, jakož i závazek ve výši 472 096 000 Kč, který je nyní předmětem soudního přezkumu. V případě neexistence tohoto cizího zdroje krytí majetku by tak byl žalobci v rámci privatizace předán privatizovaný majetek v nižší hodnotě, muselo by dojít k ponížení aktiv, anebo by musel být cizí zdroj v pasívech nahrazen jiným vlastním zdrojem krytí. Pokud by k tomu nedošlo, byla by porušena základní účetní zásada bilanční rovnosti. Žalobce však uvedené netvrdil ani neprokázal.

[40] Bylo prokázáno, že žalobce privatizovaný majetek nabyl na základě rozhodnutí zakladatele vkladem a prostřednictvím FNM ČR. Žalobce byl založen k 1.1.1994 účelově z důvodu převzetí vyčlenění části privatizovaného majetku zbytkového státního podniku Český plynárenský podnik. V procesu privatizace bylo postupováno výhradně podle zákona č. 92/1991 Sb. Z obsahu předložených správních spisů a podání či podkladů předložených žalobcem vyplynulo, že žalobce jakkoliv neprokázal (ani nenamítal), že by postup zakladatele i FNM ČR byly v rozporu s posledně citovaným zákonem. Předmětný sporný závazek byl zúčtován v účetnictví žalobce k 1.1.1994 z rozhodnutí zakladatele, na základě podkladů, které mu byly předány FNM ČR, a nikoliv dle soukromoprávního závazkového vztahu – vnitropodnikové Obchodní dohody, která byla předmětem obchodního sporu. Žalobci se v daňovém řízení nepodařilo zpochybnit, že závazek byl zahrnut v inventurním soupisu závazků, které na něj v rámci privatizace přešly, a ani že předmětný závazek byl z jeho strany proúčtován v zahajovací rozvaze na straně pasív v době vzniku žalobce jako akciové společnosti. Žalobce rovněž v daňovém řízení neprokázal, že na něj přešel předmětný závazek, o kterém původní státní podnik do 31.12.1993 neúčtoval, když byl do té doby jedinou navenek vystupující účetní jednotkou (v opačném případě by byla porušena zásada bilanční kontinuity).

[41] Žalobce žádným důkazním prostředkem neprokázal, že by prostřednictvím Českého plynárenského podniku, s.p., nedošlo v roce 1993 k odběru zemního plynu naftového. Ze všech výše uvedených účetních a inventurních podkladů, a také z jednání samotného žalobce až do roku 2009 (mimo jiné v roce 1994 hradil bankovními převody odebraný plyn), vyplývá, že k uvedenému odběru zemního plynu došlo, státní podnik musel vzhledem k předmětu hospodářské činnosti o dodávce řádně účtovat ve svém účetnictví, a to jak v okamžiku nákupu zemního plynu naftového, tak v okamžiku jeho distribuce odběratelům, byť prostřednictvím odštěpného závodu. U dodávky plynu odběratelům státní podnik předpokládal, že za dodávky obdrží úhradu prostřednictvím odštěpného závodu, a to v rozsahu nákladů na nákup zboží a běžné obchodní marže. Vzhledem k vnitropodnikové dohodě mezi státním podnikem a jeho odštěpným závodem musel státní podnik vést vnitropodnikové účetnictví, které však spolu s účetnictvím samotného státního podniku tvořilo navenek vůči třetím osobám jediné účetnictví státního podniku jako celku. Pokud Český plynárenský podnik, s.p., o dodávce zemního plynu naftového účtoval, ale nedostal za ni prostřednictvím odštěpného závodu Brno od odběratelů zaplaceno, pak na nově vzniklou a.s. (transformována k 1.1.1994 z Českého plynárenského podniku, s.p., Jihomoravská plynárna, odštěpný závod Brno) přešla s privatizovaným majetkem i část závazků souvisejících s privatizovaným majetkem. Vnitřní organizace a vnitřní řízení bylo ve výhradní působnosti samotného podniku (§ 10 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů). Pokud byl podnik dělen na vnitřní organizační jednotky, pak mohl stanovit, které z nich se zapíší do podnikového rejstříku jako odštěpné závody (§ 10 odst. 3 posledně cit. zákona).

[42] Fakturu č. 9583 vystavenou Českým plynárenským podnikem, s.p., dne 12.1.1994 vůči odběrateli, tehdy již označenému vadně jako Český plynárenský podnik, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno, žalobce částečně uhradil. Provedl dvě platby bankovním převodem, konkrétně 24.11.1994 ve výši 135 413 000 Kč a dne 30.11.1994 ve výši 135 413 353 Kč. U obou plateb odkázal na částečnou úhradu faktury č. 9583 a neuhrazený zbytek faktury ve výši 472 096 000 Kč řádně po dobu 15 let evidoval ve svém účetnictví jako závazek (od 1.1.1994 do prosince 2009). Žalobce se po celou dobu k předmětnému závazku za odebraný plyn hlásil, fakturu ze dne 12.1.1994 přijal (byť byl žalobce vadně označen, protože jeho transformací na a.s. k 1.1.1994 došlo ke změně jeho názvu), závazek ve svém účetnictví evidoval a vykazoval v účetní rozvaze již od svého vzniku. Proti faktuře neprotestoval, odesílateli ji nevrátil, naopak na ni plnil. Závazek tedy byl založen na faktické dodávce a odběru zemního plynu naftového, což žalobce potvrdil i tím, že o něm dlouhodobě a kontinuálně účtoval od 1.1.1994 až do roku 2009. Proti závazku jakkoliv neprotestoval, nepokusil se jej nikdy zpochybnit a současné negativní stanovisko k závazku opřel pouze o rozsudek krajského soudu v obchodní věci. Proto se žalobce rozhodl rozpustit závazek do té doby evidovaný na rozvahovém účtu závazků z obchodních vztahů. Soud je však toho názoru, že předmětný závazek byl zaúčtován v účetnictví žalobce správně k 1.1.1994 z rozhodnutí zakladatele na základě podkladů, které žalobci předal FNM ČR, a v souladu s rozhodnutím o privatizaci. Tyto skutečnosti byly důvodem zaúčtování závazku do účetnictví žalobce, a proto o něm bylo kontinuálně účtováno oprávněně.

[43] Bylo třeba vzít rovněž v úvahu, že žalobce vznikl k 1.1.1994 jako nová akciová společnost (právnická osoba). Nešlo o dražbu ani koupi podniku, ale o vklad konkrétní majetkové hodnoty, kterou žalobce obdržel od svého zakladatele Fondu národního majetku ČR. Úhrn přiděleného majetku byl stanoven v zahajovací rozvaze k 1.1.1994, která musela obsahovat, v souladu se zásadou bilanční rovnováhy (musely se rovnat), jak majetek krytý vlastními zdroji – aktiva (konkrétní majetek), tak majetek krytý cizími zdroji – pasíva, mezi nimiž byl i předmětný sporný závazek vůči Českému plynárenskému podniku, s.p. Jak již bylo shora uvedeno, poměr těchto zdrojů stanovil zakladatel, přičemž jejich výše (zdroje vlastní i cizí) byla zachycena v zahajovací rozvaze žalobce k 1.1.1994. Od uvedeného data mohl žalobce s přiděleným majetkem nakládat jako s vlastním a byl o něm povinen účtovat. Zahajovací rozvaha byla základním dokumentem zachycujícím úhrn a strukturu přiděleného majetku žalobci. Na tyto údaje rozvahy pak navazovaly počáteční zůstatky na konkrétních rozvahových účtech.

[44] Za podstatné a osvědčené v této věci soud považuje zaúčtování sporného závazku v zahajovací rozvaze žalobce na základě zakladatelem schváleného privatizačního projektu, který nabyl prostřednictvím Fondu národního majetku ČR v procesu privatizace Českého plynárenského podniku, s.p., dle zákona č. 92/1991 Sb. Šlo o první převod privatizovaného majetku.

[45] Žalobce sice tvrzení o neexistenci závazku opíral o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31.8.2009, č.j. 41 Cm 31/2004-160, avšak tento soud se skutkově vůbec nezabýval nabytím majetku žalobcem v procesu privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. (na základě rozhodnutí zakladatele vkladem prostřednictvím FNM ČR, kdy závazek byl zúčtován v účetnictví žalobce k 1.1.1994 z rozhodnutí zakladatele, na základě podkladů předaných FNM ČR). Obchodní soud vycházel z jiného skutkového základu, že sporný závazek, představující nezaplacenou cenu za odběr zemního plynu, vznikl na základě uzavřené obchodní dohody mezi státním podnikem a jeho organizační složkou bez právní subjektivity. Přitom nebyl řešen skutkový základ týkající se nabytí majetku vkladem v procesu privatizace, kdy na nabyvatele přecházejí i závazky související s privatizovaným majetkem (§ 15 zákona č. 92/1991 Sb.). Svědčí o tom postup obchodního soudu, který nepřipustil doplnění dokazování listinami vztahujícími se k privatizaci státního podniku, protože důkazy považoval za nepodstatné vzhledem ke skutkovému stavu, z něhož vycházel. Obchodní soud zkoumal jen otázku úhrady závazku žalobce, jako nezaplacené ceny za odběr zemního plynu dle Obchodní dohody ze dne 8.1.1993 mezi Českým plynárenským podnikem, s.p., a Českým plynárenským podnikem, s.p., Jihomoravské plynárny, odštěpný závod Brno. Přitom zjistil, že část pohledávky ve výši 472 096 000 Kč, splatná dne 25.1.1994, nebyla do dne podání žaloby uhrazena, avšak dospěl k závěru, že nárok společnosti SHARI COMMERCIAL S.A. (v obchodní věci vystupovala jako žalobce) byl promlčen, neboť ve věci uplynula subjektivní i objektivní promlčecí doba a žalobce (v obchodní věci vystupoval jako žalovaný) platně vznesl námitku promlčení. Tento závěr obchodního soudu svědčí žalovanému v nyní posuzované věci, a sice že sporný závazek žalobce platně vznikl, avšak v důsledku uplynutí promlčecí lhůty a účinného vznesení námitky promlčení nemohl být nárok na jeho úhradu obchodním soudem přiznán společnosti SHARI COMMERCIAL S.A. Pokud by obchodní soud vycházel ze skutkového a právního stavu spočívajícího v neplatnosti Obchodní dohody, a tím i neplatnosti právního titulu předmětného závazku žalobce, jak žalobce namítal v žalobě, nemohl by dospět k právnímu závěru o promlčení předmětného závazku. Obchodní soud jen shrnul v další části svého rozhodnutí další argumenty pro dokreslení souzené věci a pouze na rámec dosud uvedeného konstatoval, že i v případě neuplatnění námitky promlčení by nebylo možno žalobnímu návrhu vyhovět, neboť Obchodní dohoda o dodávce zemního plynu ze dne 8.1.1993 byla neplatná. Přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.2.1998, č.j. 32 Cdo 2801/2007, v němž soud dovodil, že dohoda uzavřená mezi státním podnikem a jeho organizační složkou bez právní subjektivity nemohla platně založit závazkový právní vztah.

[46] Z výše uvedeného vyplývá, že se obchodní soud jakkoliv nezabýval problematikou výše vloženého majetku, jenž žalobce jako nově vzniklá a.s. (transformací z odštěpného závodu) získal v procesu privatizace. Žalovaný proto nebyl v nyní posuzované věci rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 31.8.2009, č.j. 41 Cm 31/2004-160, ve smyslu § 28 ZSDP, resp. od 1.1.2011 ve smyslu § 99 daňového řádu, vázán a nemusel z něj vycházet. V předmětné daňové věci bylo nutno posoudit jiná hlediska. Existence sporného závazku a jeho právního titulu pro zaúčtování do účetnictví žalobce nebyla ve vztahu ke skutkovému základu privatizace Českého plynárenského podniku, s.p., a vzniku žalobce v předmětném rozsudku jakkoliv řešena. Pro účastníky řízení a všechny orgány, je zavazující pouze výrok pravomocného rozsudku, nikoliv odůvodnění rozhodnutí. Soud i správní orgány by byly rozhodně vázány výrokem rozhodnutí o žalobě na určení (§ 80 písm. c) o.s.ř.), který by představoval závazně řešenou předběžnou otázku. Takové rozhodnutí ale nebylo vydáno. Ve vztahu ke skutkovému základu existence sporného závazku, o němž rozhodoval obchodní soud, lze uzavřít, že předmětný závazek žalobce platně vznikl a existoval, avšak v důsledku uplynutí promlčecí lhůty a vznesení námitky promlčení, nemohl obchodní soud přiznat nárok na jeho úhradu. V nyní posuzované daňové věci byl tedy závazek ve výši 472 096 000 Kč, evidovaný v účetnictví žalobce, závazkem promlčeným a nikoliv závazkem, který právně nevznikl. Závazek byl zahrnut do zahajovací rozvahy žalobce na základě rozhodnutí zakladatele, v návaznosti na roční účetní závěrku zpracovanou Českým plynárenským podnikem, s.p. k 31.12.1993. Privatizací došlo rovněž k přechodu závazků souvisejících s privatizovaným majetkem (§ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.). Nelze proto přijmout tvrzení žalobce, že jde o fiktivní účetní položku, a že o závazku bylo nesprávně účtováno. Titulem pro zúčtování závazku v účetnictví žalobce nebyla soukromoprávní vnitropodniková Obchodní dohoda, ale privatizační rozhodnutí zakladatele FNM ČR na základě schváleného privatizačního projektu. Tomu pak odpovídala zahajovací rozvaha i inventurní soupisy. Na tom nic nezměnil ani výsledek soudního sporu (obchodní věc u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 31/2004). Ve věci je rovněž podstatné, že rozhodnutí o privatizaci nepodléhá soudnímu přezkumu ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., a tedy jeho obsah je závazný pro žalovaného, rozhodnutí nebylo možno přezkoumat, musí se z něj vycházet.

[47] Žalobcem uplatněná tvrzení, opřená pouze o rozsudek obchodního soudu, nepostačovala ke zpochybnění závazku v daňové věci. Žalobce nepopíral dodávku a odběr zemního plynu naftového v roce 1993 a současně ani neprokázal, že by k takové dodávce a odběru v roce 1993 nedošlo. Podle soudu jde o prokázaný částečně neuhrazený závazek související s předmětem činnosti žalobce, který žalobce převzal z rozhodnutí zakladatele spolu s privatizovaným majetkem (ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přechází i závazky vážící se k vloženému majetku), a to vkladem na základě schváleného privatizačního projektu. Nejde tedy o fiktivní účetní položku, která nepodléhá dani. Nelze akceptovat ani tvrzení, že závazek nikdy právně neexistoval. Závazek existoval, plyn byl dodán a odebrán, pouze nebyl žalobcem (a.s.), jakožto nabyvatelem vyčleněné části privatizovaného majetku zbytkového státního podniku, v plné výši uhrazen.

[48] Úhrn žalobci přiděleného majetku v privatizaci byl stanoven v zahajovací rozvaze k 1.1.1994. Na údaje zahajovací rozvahy pak navazovaly počáteční zůstatky rozvahových účtů žalobce k 1.1.1994. Jelikož žalobce účtoval o předmětném závazku na rozvahovém účtu závazků z obchodních vztahů od jeho vzniku 1.1.1994 až do prosince 2009, přineslo náhlé proúčtování rozpuštěného závazku ve výši 472 096 000 Kč další konsekvence. Uvedená částka závazku se stala předmětem daně z příjmů právnických osob dle § 18 odst. 1 ZDP a vstoupila do základu daně dle § 23 odst. 1 ZDP, protože pro zjištění základu daně se vychází

z výsledku hospodaření ve smyslu § 23 odst. 2 ZDP zjištěného z účetnictví dle § 23 odst. 10 ZDP. Pokud žalobce odúčtoval předmětný závazek a začlenil jej do mimořádných výnosů, částka závazku ve výši 472 096 000 Kč se stala příjmem dle § 18 odst. 1 ZDP, který není osvobozen od daně ve smyslu § 19 ZDP a ani není částkou, o kterou lze snížit základ daně dle § 23 odst. 3 a násl. ZDP. Uvedená částka se tak stala předmětem daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009.

[49] V posuzované věci soud vycházel ze skutkového základu nabytí majetku žalobcem v procesu privatizace Českého plynárenského podniku, s.p., dle zákona č. 92/1991 Sb., na který dosud nebyl vydán pravomocný soudní rozsudek, a to jak ve vztahu k žalobě na plnění, tak i k žalobě na určení. S ohledem na výše uvedené soud v této věci uzavírá, především s přihlédnutím ke všem skutečnostem souvisejících se způsobem nabytí privatizovaného majetku žalobcem, že šlo o částku promlčeného neuhrazeného závazku, tj. právně zaniklého závazku (nikoliv právně neexistujícího závazku), řádně zachyceného v účetnictví, který žalobce v roce 2009 zúčtoval na účet mimořádných výnosů. ZDP však neumožňuje žalobci upravit si o tuto částku ve svůj prospěch základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009. Závazek zaúčtovaný do mimořádných výnosů je s odkazem na § 18 odst. 1 ZDP bezesporu příjmem, který je předmětem daně z příjmů právnických osob za uvedené zdaňovací období. Pokud se žalobce domníval, že sporný závazek neměl být zahrnut v roce 1994 v zahajovací rozvaze, měl to uplatnit u FNM ČR v době, kdy se účastnil převzetí privatizovaného majetku a podepisoval předávací protokol při vkladu privatizovaného majetku (§ 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.). V současné době by mohlo dojít ke změně závazku, převzatého v privatizaci, pouze na základě rozhodnutí MF ČR, které je právním nástupem bývalého FNM ČR (ve smyslu zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení FNM ČR a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku ČR, ve znění pozdějších předpisů).

V. Závěr a náklady řízení

[50] Krajský soud v Brně tedy shledal žalobcovy námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

[51] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak, jakožto úspěšnému účastníku řízení, právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, resp. žádné takové neuplatnil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 10. března 2014

JUDr. Zuzana Bystřická, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Janků

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru