Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 44/2010 - 98Rozsudek KSBR ze dne 08.02.2011

Prejudikatura

8 Afs 85/2007 - 54

9 Afs 71/2009 - 55


přidejte vlastní popisek

29 Af 44/2010-98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. L. V., zastoupeného Ing. Zdeňkem Urbanem, daňovým poradcem, se sídlem v Jičíně, Jungmannova 319, proti žalovanému Finančnímu úřadu ve Zlíně, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 16.12.2008, č.j.:

269726/08/303915708432, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení

žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, na účet jeho zástupce Ing. Zdeňka

Urbana, daňového poradce, se sídlem v Jičíně, Jungmannova 319, náklady

řízení ve výši 14.474,- Kč, do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.12.2008, č.j. 269726/08/303915708432, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o prominutí příslušenství daně. V žalobě uvedl, že požádal o prominutí části předpisu příslušenství na dani z přidané hodnoty, které mu bylo sděleno platebními výměry na daňové penále ze dne 13.11.2007 v celkové částce 8.084.209,- Kč. Žalovaný prominul penále za prodlení úhrady daně v částce 941 392,- Kč z celkové částky 2 890 994,- Kč a rozhodnutí odůvodnil tím, že přihlédl k bezdlužnosti žalobce vůči územním finančním orgánů a celním orgánům a také ke skutečnosti, že příslušenství daně převyšuje daň k níž se váže. Takové odůvodnění je dle žalobce naprosto nedostačující, a je proto nutno zkoumat, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení stanovené zákonem. Žalobce poukázal na stanovisko k Pokynu MF D – 319 (zveřejněn ve Finančním zpravodaji č.5/2008), z něhož plyne, že příslušenství daně bylo realizováno se značným časovým odstupem. Formální zahájení daňové kontroly bylo dne 24.5.2005, faktické zahájení kontroly bylo realizováno až s mnohaměsíčním zpožděním. Tímto faktickým zahájením u daně z přidané hodnoty se správce daně vůbec nezabýval, resp. tato skutečnost není seznatelná ze spisu a je tak jeho úvaha v této věci nepřezkoumatelná. Daňová kontrola u DPH za jednotlivá zdaňovací období, počínaje rokem 2002, byla zahájena s časovým odstupem více jak 12 měsíců od původního data splatnosti daně. Dle zažité správní praxe se jedná o položku B 13, tj. důvody pro prominutí příslušenství daně na úrovni 50% podle Pokynu DS. V případě položky B 17, příslušenství daně převyšuje daň, k níž se váže je uvedena výše 15%. U druhé položky bodu B pak zažitá správní praxe nevylučuje % krácení. Žalobce naplňuje i důvody, které je správce daně oprávněn zohlednit a zvýšit promíjené příslušenství z důvodů tvrdosti, bod C, položka 1. Především nedošlo i k naplnění položky D a neunesení důkazního břemene, zjištěné důvody nemají charakter zatajení skutečností žalobcem, ale jde především o administrativní chyby a neunesení důkazního břemene, není proto důvod k uplatnění malusových procent. Ve spise nejsou žádné relevantní důkazy, že by došlo ke zjištění, tj. 90% (nejvyšší krácení používané položky části B ve správní praxi) převážně na základě zatajovaných skutečností, ale naopak pouze důkaz ze spisu policie, který potvrzuje, že tomu tak nebylo, zvláště pak s přihlédnutím k provedenému výslechu pracovnice správce daně L. N. Součtem žalobce dospěl k následujícímu výpočtu: pol.B 13 – 50%, pol. B 17 – 1,5%, pol. C – 40%, celkem 91,5%. Výše daňové úlevy však byla poskytnuta ve výši cca 32,5% z celkové částky. Z uvedeného dle žalobce vyplývá, že správní úvaha uvedená v rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelná a dále je zcela zřejmé, že rozsah správního uvážení vybočil ze zažité správní praxe, neboť úvaha v žádném případě nenavazuje na spis správce daně pro účely dle § 55a zák.č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), pro uplatnění malusových procent není ve spise žádná opora a současně došlo k poškození žalobce při posuzování důvodů pro poskytnutí úlevy. Žalobce proto navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby po podrobném vyjádření k žalobním námitkám a se závěrem, že podle interního pokynu D-319 a také podle instrukce MF č.j.: 43/48 554/2008, Metodické postupy pro vyřizování žádostí o prominutí daně a příslušenství daně, bylo v dané věci postupováno.

Při jednání zástupce žalobce uvedl, že žalovaný v rozhodnutí nevysvětlil, proč uplatnil malusová procenta. Přesto, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě velmi detailně zdůvodnil jednotlivé uplatněné položky plusem i minusem, tak ve věci aplikace malusu se s důkazními prostředky, které byly navrhovány v řízení o žádosti o prominutí, nevypořádal. Porušení základních zásad spatřuje žalobce v tom, že měl být se správní úvahou správního orgánu seznámen. Byla také porušena zásada součinnosti, chyběla správní úvaha, žalobce se nedověděl důvody, proč bylo postupováno odlišně od pokynu D 159. Není zřejmá odlišná aplikace od zažité správní praxe, interního pokynu Ministerstva financí, a to ani z vyjádření žalovaného k žalobě, natož pak ze samotného rozhodnutí. Zástupce žalovaného se jednání nezúčastnil.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích vytčených žalobními body a dospěl k závěru, že z pohledu uplatněných žalobních námitek je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Žaloba je důvodná.

Předmětem přezkumné činnosti soudu je rozhodnutí žalovaného ze dne 16.12.2008, č.j. 269726/08/303915708432, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty v celkové částce 941 392,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí se konstatuje, že správce daně přihlédl k bezdlužnosti žalobce vůči územním finančním orgánům a celním orgánům a také ke skutečnosti, že příslušenství daně převyšuje daň k níž se váže.

Žalobce polemizuje s postupem žalovaného, který nezohlednil při svém rozhodování všechny okolnosti, které je ve smyslu pokynu Ministerstva financí ČR D-319 povinen zohlednit při úvahách o výši prominutého příslušenství daně v procentních hodnotách vyměřeného příslušenství daně (zejména pol. B 13, B 17 a C1). Z toho pak žalobce dovozuje, že rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné a dále, že rozsah správního uvážení vybočil ze zákonných mezí.

Je třeba uvést, že žalovaný se podrobně vyjádřil k žalobním námitkám uplatněným v žalobě, nicméně jeho úvahy v tomto vyjádření konkrétně rozvedené zcela absentují v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je předmětem přezkumné činnosti soudu. V tomto ohledu vychází soud z konstantně judikovaných závěrů správních soudů vztahujícím se k dané problematice, především ze závěrů, že tento typ rozhodnutí je přezkoumatelný ve správním soudnictví.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000 - 55, rozhodnutí o prominutí daně podle § 55a zákona o správě daní a poplatků je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a to co do dodržení předepsaného procesního postupu a dodržení mezí správního uvážení či dokonce jeho zneužití, z čehož zcela nesporně vyplývá, že je-li rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné ve správním soudnictví, je předpokladem jeho přezkoumatelnosti mimo jiné jeho řádné odůvodnění.

Judikatura Nejvyššího správního soudu následně potvrdila, že rozhodnutí o prominutí daně jsou rozhodnutí, která jsou vydávána ve sféře správního uvážení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 - 54), a jako taková musí podle zdejšího soudu řádné odůvodnění obsahovat. V souvislosti s právě uvedeným Nejvyšší správní soud podotýká, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1998, č. j. 6 A 168/95 - 15, je uvedeno, že „tam, kde rozhodnutí je vydáno na základě zákonem povolené volné úvahy, je povinností správního orgánu volné úvahy užít, to je zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického usuzování, dospět k rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad pro stanovení výše pokuty a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Jestliže zákon přímo stanoví hlediska, k nimž je povinen správní orgán při stanovení výše pokut přihlédnout, je povinností správního orgánu každé hledisko zvážit samostatně a poté všechna v souhrnu, a vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníkem v průběhu řízení“. Obdobně z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1999, č. j. 7 A 52/96 - 49, vyplývá, že „tam, kde rozhodnutí je vydáno na základě zákonem dovoleného diskrečního práva správního orgánu (v daném případě uložené pokuty v rámci stanoveného rozpětí), je ovšem i povinností tohoto orgánu volné úvahy užít, to jest zabývat se všemi hledisky, která jsou jako premisy takové úvahy nezbytná, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková i právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování zákonem stanovených kritérií (v daném případě kritérií stanovených v § 12 odst. 3 zákona o odpadech) a v souladu s pravidly logického uvážení dospět k rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být tedy seznatelné, jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v té či oné výši“. Přestože se citovaná rozhodnutí vztahují na správní uvážení sankčního charakteru, lze z těchto rozhodnutí vycházet i v případě obecné definice správního uvážení a použít jich i na nyní projednávanou věc. Je tedy možné konstatovat, že vzhledem k tomu, že správní orgán při své rozhodovací činnosti o žádosti o prominutí příslušenství daně užívá správního uvážení, které může být následně předmětem soudního přezkumu, je třeba ve světle výše citovaných rozhodnutí svůj postup a úvahy v odůvodnění rozhodnutí účastníkům řízení řádně vyložit (opětovně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.11.2009 č.j. 9 Afs 71/2009-55). Z posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp.zn. 9 Afs 71/2009-55 vyplývá, že prostřednictví pokynu D-319 byla zavedena v praxi nezbytnost odůvodňovat předmětná rozhodnutí, přestože tato povinnost není zakotvena přímo v zákonu. Pokyn D-319 byl vydán za účelem dostatečně spolehlivě zabezpečit v maximální možné míře jednotné a objektivizované rozhodování o žádostech o prominutí příslušenství daně, vymezuje skutečnosti, jimiž lze zdůvodnit žádost o prominutí a v jejich faktickém naplnění lze spatřovat zákonný důvod tvrdosti zákona, pro nějž může dojít k prominutí příslušenství daně. Je jím rovněž vyjádřena snaha zamezit případným excesivním individuálním rozhodováním tak, aby byla i při aplikaci předmětného zákonného oprávnění, založeného na kombinaci neurčitého zákonného pojmu a správním uvážením příslušného správce daně, v maximální možné míře šetřena veřejná práva daňových subjektů spočívající na zákazu diskriminace, na právu na řádný proces i na právu na řízení vedeného bez zbytečných průtahů. V zájmu požadavku na dostatečně spolehlivě zajištěnou objektivitu a transparentnost při rozhodování o žádostech o prominutí se stanovuje povinnost tato rozhodnutí odůvodňovat, přesto že to současná platná právní úprava výslovně obligatorně nepředepisuje. Účelem tohoto pokynu je zavést do praxe větší transparentnost rozhodování finančních orgánů o žádosti o prominutí příslušenství daně. Jakkoli pokyny ministerstev nejsou obecně závaznými právními předpisy, správní orgány jsou povinny řídit se jimi ve své správní praxi, což neplatí pouze v případech, kdy by se taková praxe neslučovala s obecně závaznými právními předpisy. Nová praxe zavedená tímto ustanovením není podle judikatury Nejvyššího správního soudu nezákonná (srov. rozsudek ze dne 4.11.2009, č.j. 9 Afs 71/2009-55 – www.nssoud.cz). Ustanovení § 55a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků sice zakotvuje, že rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat odůvodnění, nicméně podle stávajícího výkladu dané ustanovení možnost odůvodnění takových rozhodnutí nikterak nevylučuje. Pokynem zavedená praxe je nadto zcela ve prospěch daňových subjektů a nezasahuje negativně do jejich práv a povinností. Pokyny Ministerstva financí ČR jsou interními předpisy, které upravují a sjednocují praxi správních orgánů, takže pro vlastní správní praxi jsou závazné. Správní praxe pak zakládá legitimní očekávání účastníků řízení, kteří očekávají, že správní orgány budou v totožných případech postupovat stejně. Z pohledu legitimního očekávání účastníků řízení je tedy nutno pokyn D-319 plně respektovat a rozhodnutí ve věci žádosti o prominutí příslušenství tak bude nutno řádně odůvodnit, čehož se žalobci v dané věci nedostalo. Žalobce v žalobě konkrétně požadoval zohlednění důvodů vymezených v pokynu D-319 pod označením B 13 – 50%, B 17 – 1,5% a C1 – 40%, z čehož dovodil, že správce daně měl ve smyslu citovaného interního pokynu prominout příslušenství na dani ve výši 91,5%, což se nestalo. Z rozhodnutí žalovaného pak nelze ani seznat, proč tak žalovaný nepostupoval. Jestliže ministerstvo financí vydalo pokyn upřesňující postup správních orgánů při rozhodování o žádostech daňových subjektů, mělo být podle pokynu postupováno a rozhodnutí o žádosti o prominutí příslušenství daně mělo být odůvodněno.

V dané věci odůvodnění napadeného rozhodnutí neumožňuje jeho řádný přezkum, zejména vyloučení svévolného rozhodování a překročení mezí správního uvážení. Žalovaný ve svém rozhodnutí zcela opomenul uvést jakoukoli hlubší správní úvahu, na základě čeho neshledal skutečnosti, které uváděl žalobce. Na základě předestřeného dospěl zdejší soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného není řádně odůvodněno tak, aby bylo možno vyloučit libovůli správního orgánu.

Vzhledem ke shora uvedenému je třeba konstatovat, že žalobou napadené rozhodnutí z hledisek obecných požadavků na náležitosti odůvodnění a jeho význam, neobstojí, soudu proto nezbylo, než toto nepřezkoumatelné rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, odst. 4 s.ř.s.), v němž je žalovaný vázán právním názorem tohoto soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis a podání žaloby, účast při jednání) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon a třikrát režijní paušál ve výši 300,- Kč za jeden úkon, cestovné k soudu Jičín – Brno a zpět osobním automobilem Honda Legend při průměrné spotřebě 12,6 l/100 km a ceně PHM dle vyhl.č.377/2010 Sb. 33,40 Kč/litr benzinu Natural 98, celkem 404 km, ve výši 3.195,- Kč a DPH ve výši 2.079,- Kč, takže spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč představuje náhrada nákladů tohoto řízení částku 14.474,- Kč. Soud žalobci nepřiznal náhradu právního zástupce za promeškaný čas na cestě Jičín – Hradec Králové a zpět, neboť se nejednalo o cestu k soudu a dále nepřiznal náhradu za ubytování v Brně, neboť jednání bylo nařízeno na 9.00 hod. a při dojezdové vzdálenosti 200,- km nepovažoval soud nocleh v Brně za nezbytný.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 8.2.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru