Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 2/2010 - 40Rozsudek KSBR ze dne 25.05.2011

Prejudikatura

7 Afs 93/2004

2 Afs 132/2005

2 Afs 29/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 63/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

29 Af 2/2010-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Tomáše Foltase, v právní věci žalobce: EDA-THERM potraviny Majka, s.r.o., se sídlem Brno, Mlýnská 326/13, PSČ 602 00, zast. Ing. Martinem Vargou, daňovým poradcem, se sídlem na Falaříkách 1085, 696 81 Bzenec, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství Brno ze dne 19. 10. 2009, č.j.

16468/09-1200-701175, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Finančního úřadu ze dne 16. 12. 2008, čj. 314396/08/288911708402, byla žalobci podle § 46 odst. 4 a § 44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSDP“, či „daňový řád“), vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 13. 12. 2006 do 31. 12. 2007 ve výši 49.680,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 10. 2009, č.j. 16468/09-1200-701175.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou správní žalobu, ve které po rekapitulaci řízení v dané věci zejména uváděl, že žalovaný se nevypořádal s námitkou o porušení § 2 odst. 2 a § 31 odst. 2 ZSDP. Doplnil, že dne 11. 5. 2009 byly správci daně doručeny důkazní prostředky (účetní závěrka k 31. 12.2007 a daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období), avšak správní orgán k nim nepřihlížel, postupoval formalistickým způsobem a porušil § 1 odst. 2 a § 50 odst. 3 ZSDP. Správci daně nebránilo žádné ustanovení předmětné důkazní prostředky zohlednit a stanovit daň ve správné výši se zachováním možnosti přiměřené sankce za nepodání daňového přiznání v zákonném termínu ve smyslu § 37 ZSDP. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že pokud není podáno daňové přiznání, je dokazování ve smyslu § 31 pojmově vyloučeno. V § 31 odst. 1 ZSDP je uvedeno, že dokazování provádí správce daně, který vede daňové řízení. Dokazování podle § 31 ZSDP není toliko omezeno na daňové řízení ve věci prověřování údajů uvedených v daňovém řízení. V § 44 odst. 1 ZSDP je zakotveno právo správce daně na vyměření daně podle pomůcek v případě nepodání daňového přiznání. Ve druhé větě § 44 odst. 1 ZSDP je správce daně oprávněn vyměřit v tom samém případě daňovou povinnost ve výši nula. Správce daně není tedy povinen stanovit daň výhradně podle pomůcek. Místo tohoto způsobu stanovení daně je oprávněn stanovit daňovou povinnost ve výši nula a kontrolou s provedením dokazování ověřit správnou výši daně. Správce daně měl možnost si z obou způsobů stanovení daně uvedených v § 44 odst. 1 ZSDP vybrat. To vyvrací jeho tvrzení, že nepodáním daňového přiznání je dokazování vyloučeno a jedinou možností stanovení daně je výpočet pomůckou. Žalovanému nic nebránilo postupovat podle § 50 odst. 3 ZSDP a daňové řízení doplnit, tak aby byl splněn základní cíl (zásada) daňového řízení definovaný v § 1 odst. 2, resp. v § 2 odst. 9 ZSDP. Pokud tedy žalobce před datem nabytí právní moci prokázal, že daň byla stanovena v rozporu těmito hlavními cíli (zásadami), musí správce daně tuto skutečnost zohlednit a platební výměr zrušit a nahradit novým platebním výměrem respektujícím výše uvedené zásady. Žalobce dále brojil proti nesprávnému „výpočtu daně pomůckou“. Podle žalobce je správce daně podle § 46 odst. 3 ZSDP povinen přihlédnout k okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt. Správce daně vycházel z údajů daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2007, kdy žalobce vykázal obrat ve výši 320.000,-Kč a vstupy za zdanitelná plnění ve výši 112.236,- Kč. Správce daně z toho dovodil zisk ve výši 207.764,- Kč, ze kterého byla spočtena 24% daň (49.680.-Kč). Žalobce souhlasí s tím, aby pomůcka na straně výnosů kalkulovala s obratem pro DPH, ale na straně nákladů mělo být zohledněno např. vyplacené cestovné, mzdy, nákupy od neplátců daně atp. Způsob stanovení pomůcky správcem daně je však mimo jakoukoliv realitu, což je doloženo i podanou účetní závěrkou k 31. 12. 2007. Stejně tak žalobce žalovanému vytýká porušení § 50 odst. 5 ZSDP, které ukládá odvolacímu orgánu vrátit věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně, pokud jsou splněny podmínky pro rozhodnutí dle § 49 odst. 1 ZSDP. Pokud tedy měl žalovaný podklady o tom, že daň nebyla stanovena ve správné výši, nebo dodání těchto podkladů bylo v odvolání avizováno, měl po jejich přezkoumání postupovat uvedeným způsobem a vrátit odvolání do prvního stupně. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že rozhodnutí žalovaného, jakož i správce daně byly vydány v rozporu se zákonem, v důsledku čehož navrhuje jejich zrušení.

Žalovaný podal k žalobě písemné vyjádření, ve kterém primárně zopakoval důvody obsažené již v napadeném rozhodnutí. Zejména pak uvedl, že pokud daňový subjekt přiznání ani na výzvu správce daně nepodal, je stanovení daňové povinnosti dokazováním pojmově vyloučeno. Žalovaný dále poukázal na judikaturu a doplnil, že podání daňového přiznání po lhůtě stanovené správcem daně nemůže zvrátit předchozí nečinnost daňového subjektu, která založila oprávnění správcem daně rozhodnout o jeho daňové povinnosti za pomoci pomůcek, tj. bez součinnosti s daňovým subjektem, a to dle názoru žalovaného ani v případě, že daňové přiznání bylo žalobcem podáno až v rámci odvolání proti platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období. Žalovaný doplnil, že stanovení daně podle pomůcek je náhradní způsob jak stanovit daň, pokud jsou pro použití tohoto způsobu splněny zákonné podmínky. Pomůcky jsou kvalifikovaným odhadem základu daně a daně samé správcem daně za situace, kdy daňový subjekt nepodal daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně (§ 44 odst. 1 ZSDP). V souladu s § 50 odst. 5 ZSDP není odvolací orgán oprávněn tuto část řízení přezkoumávat, neboť v citovaném ustanovení zákona je uvedeno, že směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Odvolací orgán tedy zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně, které byly v předmětné věci správcem daně dodrženy. K samotnému stanovení daně dle pomůcek žalovaný uvedl, že správce daně při stanovení daně vycházel z údajů poskytnutých samotným žalobcem v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí r. 2007. Jak přitom vyplývá z judikatury Ústavního soudu, při výběru pomůcek správce daně přihlíží k podmínkám, za kterých daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod. V případě žalobce byly pomůckou výlučně údaje samého žalobce známé správci daně z řízení na dani z přidané hodnoty, nikoliv získané správcem daně u jiného obdobného subjektu; dle názoru žalovaného tak byl výběr předmětné pomůcky zcela v souladu se zákonnou úpravou. Žalovaný odmítá námitku žalobce, že výhodou, ke které mělo být přihlédnuto, je uznání prokázaných výdajů (cestovného, mezd, popř. nákupů od neplátců daně, které jsou zcela běžnou a nezbytnou realitou podniku žalobce)‚ neboť užitím uznání těchto výdajů by bylo užitím dokazování současně s pomůckami. Za situace, kdy daň není stanovena dokazováním nelze doklady o výdajích považovat ani za pomůcky, ani je hodnotit jako výhodu pro daňový subjekt dle § 46 odst. 3 ZSDP. K výhodám je správce daně povinen přihlížet tam, kde nějaké zjištěny byly v souvislosti s vedeným daňovým řízením, což není předmětný případ. S odkazem na výše uvedené navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které zejména uvedl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že správce daně je povinen přihlížet k výhodám pouze tam‚ kde byly nějaké zjištěny v souvislosti s vedeným daňovým řízením a není jeho povinností tyto okolnosti vyhledávat. V § l odst. 2 ZSDP je uvedeno, že správou daně se rozumí právo činit opatření ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností. Na toto ustanovení navazuje i § 46 odst. 3 ZSDP, podle kterého je povinností správce daně přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Podle judikatury Ústavního soudu jsou takovými okolnostmi mimo jiné přiměřené výdaje ke stanoveným příjmům, ale i jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod. Jak žalovaný správně uvedl, těmito okolnostmi nejsou konkrétní výdajové doklady, ale právě tyto jiné okolnosti, které uvádí Ústavní soud. Pokud žalovaný uvádí, že žádné okolnosti jím nebyly zjištěny, tak je zřejmé, že ani žádné jiné okolnosti (např. podnikání srovnatelného subjektu atd.) nezjišťoval a tím i nezohlednil, i když je to jeho povinností. Žalobce se domnívá, že neexistuje v ekonomickém prostoru žádný subjekt, který realizuje pouze tržby bez nákladů, to však správce daně nezohlednil. Tento postup je podle žalobce v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 179/01. V dalším doplnění žaloby pak žalobce odkázal na argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 29/2006, kde se uvádí, že „Určení relevantních skutečností podle pomůcek bude zpravidla méně přesné než jejich zjištění dokazováním, nicméně i tak se nesmí míjet s realitou, naopak musí mít ambici se realitě možná co nejvíc přiblížit“.

Před tím, než se Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“ či „soud“) začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s. ř. s.).

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejících jejich vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 odst. 2 s. ř. s.).

Žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně, jímž byla žalobci podle § 46 odst. 4 s použitím § 44 zákona ZSDP vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 13. 12. 2006 do 31. 12. 2007 ve výši 49.680,- Kč.

Podle § 44 odst. 1 ZSDP platí, že nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně, je správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nula.

Podle § 46 odst. 4 ZSDP platí, že o stanoveném základu daně a vyměřené dani vyrozumí správce daně daňový subjekt platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, a takto vyměřenou daň současně předepíše. Je-li takto vyměřená daň vyšší než daň vypočtená daňovým subjektem v daňovém přiznání či hlášení, je rozdíl splatný do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření daně.

V předmětné věci přitom ze správního spisu vyplývá, ostatně žalobce to ani nezpochybňuje, že žalobce nepředložil v zákonné lhůtě (do 30. 6. 2008), přiznání k dani z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období. Správce daně proto žalobce (jeho zástupce pro daňové řízení, kterým byl na základě generální plné moci Ing. Martin Varga) vyzval výzvou ze dne 16. 9. 2008, č.j. 245160/08/288911/8402, k podání daňového přiznání. Současně ho upozornil na to, že nepodá-li daňové přiznání ve stanovené l5 denní lhůtě, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez jeho součinnosti (§ 44 ZSDP). Označená výzva byla doručena zástupci žalobce dne 24. 9. 2008. Z důvodu, že však žalobce (jeho zástupce) ani na tuto výzvu nereagoval, správce daně platebním výměrem ze dne 16. 12. 2008, č.j. 314396/08/288911708402, vyměřil podle pomůcek žalobci daň z příjmů právnických osob za označené zdaňovací období ve výši 49 680,- Kč. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce napadl označený platební výměr odvoláním ze dne 3. 2. 2009 (doručeným správci daně dne 9. 2. 2009), ve kterém zejména namítal, že platební výměr byl vydán v rozporu s § 2 odst. 2 ZSDP a § 31 odst. 2 ZSDP. Správce daně nepostupoval v úzké součinnosti se žalobcem, žalobce byl prostřednictvím zplnomocněného daňového poradce zcela kontaktní a na základě jediného pochybení, kdy žalobce vinou administrativního pochybení nereagoval na výzvu správce daně k podání daňového přiznání, byla stanovena daň pomůckami bez provedení dokazování. Stanovení daně pomůckami je mimořádnou formou stanovení daně, kdy není možno daň stanovit dokazováním. Dokazování nebylo správcem daně vůbec provedeno, a proto nemohlo dojít k naplnění § 31 odst. 2 ZSDP, které stanoví, že skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně mají být zjištěny co nejúplněji. Podle žalobce byl dále vydaný platební výměr v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, resp. účetní závěrkou sestavenou k datu 31. 12. 2007, kdy je vykázán zisk před zdaněním ve výši 4.206,39,- Kč. Žalobce nemá za šetřené období žádné připočitatelné položky k základu daně. Žalobce odvolání doplnil podáním ze dne 25. 2. 2009 (doručeným správci daně dne 11. 5. 2009), ke kterému přiložil daňové přiznání za zdaňovací období od 13. 12. 2006 do 31. 12. 2007 včetně účetních výkazů k 31. 12. 2007 a příloh k účetní závěrce. Ze správního spisu dále vyplývá, že označené odvolání směřující proti platebnímu výměru ze dne 16.12.2008 zamítl pro jeho neodůvodněnost žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2009, č.j. 16468/09-1200-701175. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k souzené věci zejména uvedl, že z ustanovení § 44 ZSDP, které upravuje stanovení daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení, jednoznačně vyplývá, že daňový subjekt, který ani po výzvě správce daně nepodá daňová přiznání, nese zákonem předpokládané důsledky své nečinnosti. Z ustanovení § 44 ZSDP přitom bez dalšího vyplývá, že tímto možným důsledkem je i skutečnost, že správce daně využije svého oprávnění stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatří i bez součinnosti s daňovým subjektem. Zákonné podmínky pro stanovení dané podle pomůcek jsou tak v tomto případě (dle § 44 ZSDP) jiné než tehdy, má-li být tímto náhradním způsobem stanovena daňová povinnost podle § 31 odst. 5 ZSDP. Stanovit daň dokazováním totiž předpokládá, že daňový subjekt podal daňové přiznání a dokazováním se prokazují skutečnosti, které v daňovém přiznání uvedl, popř. měl uvést. Při provádění dokazování dle § 31 odst. 1 až 4 ZSDP se pak uplatňuje důkazní břemeno a jeho přenášení mezi daňovým subjektem a správcem daně v intencích § 31 odst. 8 a odst. 9 ZSDP. Pokud však daňový subjekt přiznání ani na výzvu správce daně nepodá, je stanovení daňové povinnosti dokazováním pojmově vyloučeno a daňový subjekt se tak vlastní vinou zbavuje možnosti prokázat základ daně a daň (i s nulovým daňovým základem a nulovou daní), neboť v takovém případě nemá co prokazovat a správce daně případně co vyvracet. Z výše uvedeného tedy podle žalovaného jednoznačně vyplývá, že v daném případě správce daně postupoval v souladu s § 44 odst. 1 ZSDP v návaznosti na § 40 odst. 1 věta první ZSDP a splnil zákonnou podmínku pro použití pomůcek ke stanovení základu daně a daně, když žalobce vyzval výzvou k podání daňového přiznání ze dne 16. 9. 2008, která byla žalobci dne 24. 9. 2008 i doručena. V daném případě bylo tedy plně v pravomoci žalobce zvážit, zda budete riskovat možnost, že mu daň bude ve smyslu § 44 odst. 1 ZSDP stanovena podle pomůcek, nebo zda výzvě správce daně vyhoví, zejména za situace, kdy byl na možné následky nečinnosti ve výše citované výzvě k podání daňového přiznání řádně správcem daně upozorněn. Způsob, jakým se v tomto případě stanovuje daň, je charakterizován v ustanovení § 31 odst. 6 ZSDP. V souladu s § 50 odst. 5 ZSDP není odvolací orgán oprávněn tuto část řízení přezkoumávat, neboť v citovaném ustanovení zákona je uvedeno, že směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je krajský soud názoru, že správní orgán byl jednoznačně oprávněn stanovit daň za pomoci pomůcek ve smyslu § 44 ZSDP, neboť žalobce nepodal daňové přiznání včas, a to i přes výzvu správce daně, tedy byly splněny všechny zákonné podmínky pro aplikaci pomůcek ve smyslu § 44 ZSDP. Daňové přiznání měl žalobce podat nejpozději 30.6.2008, neučinil tak ani na výzvu správce daně. Stanovení daně podle pomůcek ve smyslu § 44 ZSDP přitom podle krajského soudu představuje zákonnou výjimku z klasického stanovení daňové povinnosti, která slouží ke kvalifikovanému odhadu základu daně a daně správcem daně za situace, kdy daňový subjekt nepodal daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně. Zákonodárce tedy umožňuje postihnout daňový subjekt, který nesplnil svou zákonnou povinnost (podat daňové přiznání) tím, že správce daně je oprávněn sám (bez součinnosti s daňovým subjektem) odhadnout pravděpodobnou výši daně (daňové povinnosti). Tento institut tedy představuje průlom do základní zásady daňového řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 9 ZSDP, která zaručuje daňovému subjektu právo spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně. Ostatně tyto závěry potvrzuje i judikatura správních soudů, za všechny srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2005, čj. 7 Afs 93/2004-75, přístupný na www.nssoud.cz, ve kterém se uvádí, že „Způsob stanovení daně podle pomůcek je náhradní způsob jak stanovit daň, pokud jsou pro použití tohoto způsobu splněny zákonné podmínky. Je to průlom do základní zásady daňového řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, která zaručuje daňovému subjektu právo spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně. Pomůcky jsou kvalifikovaným odhadem základu daně a daně samé správcem daně za situace, kdy daňový subjekt porušením své zákonné povinnosti znemožnil stanovit daňovou povinnost dokazováním (§ 31 odst. 5 citovaného zákona) nebo pokud daňový subjekt nepodal daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně (§ 44 odst. 1 poslední věta citovaného zákona). Zákon o správě daní a poplatků tak stanoví dvě rozdílné situace, za kterých může správce daně stanovit základ daně a daň podle pomůcek. V daném případě stěžovatel nepodal v zákonné lhůtě daňové přiznání za zdaňovací období r. 1999, a proto byl v souladu s § 44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vyzván k jeho podání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení této výzvy. Výzva byla stěžovateli doručena dne 31. 7. 2001 a posledním dnem lhůty byla středa 15. 8. 2001. V uvedené lhůtě stěžovatel na výzvu nereagoval a učinil tak až v říjnu 2001. Vzhledem k tomu, že správce daně použil pomůcky ke stanovení základu daně a daně nikoliv z důvodu nemožnosti stanovit základ daně a daň dokazováním, ale pro nečinnost stěžovatele, je argumentace stěžovatele, že pomůcky jako mimořádný prostředek nahrazující důkaz má správce daně použít tehdy, pokud není schopen zjistit daň dokazováním, že podané přiznání nebylo vůbec vzato jako podstatný důkaz v daňovém řízení, ap., zcela bezpředmětná. Právně relevantní a rozhodující je totiž v tomto případě skutečnost, která je nesporná, že stěžovatel nepodal daňové přiznání ani dodatečně ve lhůtě správcem daně stanovené. Učinil-li tak po uplynutí této lhůty, je tato skutečnost bezpředmětná a zkoumání, zda se tak stalo před či po vyhotovení platebního výměru nebo před či po jeho doručení je právně bezvýznamná. Znění ustanovení § 44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků zcela jednoznačně opravňuje správce daně zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání ani na výzvu správce daně“.

Krajský soud dále doplňuje, že pokud daňový subjekt napadne stanovení daně za pomoci pomůcek odvoláním, je odvolací orgán povinen zkoumat pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. K tomu srov. § 50 odst. 5 ZSDP, v němž se uvádí, že „Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle § 49 odst. 1, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně.“ Z toho tedy plyne, že v případě, že daňový subjekt podá proti takovému stanovení daňové povinnosti odvolání, je odvolací orgán povinen zkoumat pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně, podrobněji k nim viz výše. Ostatně tuto limitaci odvolacího orgánu (a následně i správního soudu) potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, k tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 2007, čj. 8 Afs 128/2005-126, z něhož vyplývá, že odvolací orgán není dle § 50 odst. 5 ZSDP oprávněn přezkoumávat volbu a použití pomůcek správcem daně. Stejně tak srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, čj. 28 Ca 428/2001-35, z něhož vyplývá, že při projednání odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu o dani stanovené podle pomůcek je rozsah přezkumu omezen, neboť odvolací orgán podle ustanovení § 50 odst. 5 ZSDP zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití stanovení daně podle pomůcek. Pokud odvolací orgán po takto provedeném doplnění řízení či odstranění vad dospěje k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek jsou dodrženy, odvolání pro jeho nedůvodnost zamítne.

S odkazem na výše uvedené proto krajský soud nemohl přisvědčit žalobci v námitkách, ve kterých brojil proti postupu odvolacího orgánu, který poté, co shledal, že správce daně splnil zákonné podmínky pro aplikaci pomůcek (s čímž se ztotožňuje i zdejší soud), odvolání pro nedůvodnost zamítl. Povinností odvolacího orgánu bylo zkoumat pouze dodržení zákonných podmínek. Žalobce se proto mýlí, když tvrdí, že žalovaný měl postupovat i podle § 31 a § 50 odst. 3 ZSDP a měl přihlédnout k tomu, že žalobce následně podal daňové přiznání. Žalobce měl podat daňové přiznání sám a pokud tak neučinil ani na výzvu správce daně, mohl tento postupovat podle § 44 ZSDP a žalovaný pak byl povinen posuzovat pouze dodržení tam stanovených podmínek. Za této situace jsou proto nepřípadné i námitky o nevypořádání s námitkou o porušení § 2 odst. 2 ZSDP či § 31 odst. 2 ZSDP. Za nepřiléhavé považuje krajský soud i námitky dovozující porušení zásady součinnosti, zásady správného stanovení daně, či formalistický přístup ze strany žalovaného. Žalovaný postupoval zcela v souladu se zákonem, který pro případ nepodání daňového přiznání ve lhůtě obsahuje explicitní úpravu. Uváděl-li žalobce, že jestliže měl žalovaný důkazní prostředky (jím opožděně podané daňové přiznání atp.) osvědčující, že správcem daně nebyla pomůckou stanovena daň ve správné výši, měl tento stav zohlednit a daň stanovit ve správné výši dle § 1 odst. 2 ZSDP, nemohl mu krajský soud přisvědčit. Tím, že žalobce nepodal daňové přiznání ani na výzvu správce daně, zapříčinil, že správní orgán mohl stanovit daň pouze dle pomůcek. Ze irelevantní považuje krajský soud argumentaci žalobce v tom smyslu, že i v případě, že byla daň stanovena za pomoci pomůcek, má právo na polemiku nad její výši s ohledem na znění § l odst. 2 a § 2 odst. 9 ZSDP, které jsou nadřazeny jakožto hlavní zásady (cíle) daňového řízení ostatním procesním ustanovením zákona. Takové právo jistě má, ale žalovaný je povinen zabývat se odvoláním z hledisek vymezených zákonem, tedy z hlediska § 50 odst. 5 ZSDP. Uváděl-li žalobce, že pokud před datem nabytí právní moci prokázal, že daň byla stanovena s označenými hlavními cíli, musí správce daně tuto skutečnost zohlednit a platební výměr zrušit a nahradit novým platebním výměrem respektujícím výše uvedené zásady, bez ohledu nato, že daň byla stanovena pomůckou anebo nikoliv, konstatuje krajský soud, že takový postup právní úprava nepředpokládá. Zákon stanoví, jak postupovat v případě nepodání daňového přiznání ani na výzvu správce daně a správní orgány takto i postupovaly. Pokud žalobce tvrdil, že mu správní orgán měl pouze uložit přiměřenou sankci za opožděné podání daňového přiznání a nemusel postupovat podle § 44 ZSDP, konstatuje krajský soud, že v dané věci žalobce jednoznačně nesplnil podmínky vymezené v § 44 odst. 1 ZSDP a nelze proto správním orgánům vytýkat, pokud žalobci stanovily daň za pomoci pomůcek; uložení sankce ve smyslu § 68 ZSDP je možné v případě opožděného podání daňového přiznání, stanovení daně podle pomůcek (§ 44 ZSDP) je možné, pokud žalobce ani na výzvu správce daně nepodá daňové přiznání, což bylo splněno i v souzené věci. Podrobněji viz výše. Výše uvedeným námitkám proto krajský soud přisvědčit nemohl.

Žalobce dále brojil proti nesprávnému výpočtu daně. Podle žalobce byl správce daně povinen přihlédnout k okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt. Správce daně vycházel pouze z údajů daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2007 a nepoužil údaje zjištěné u jiného obdobného subjektu, resp. nezohlednil vyplacené cestovné, mzdy, nákupy od neplátců daně, což neodpovídá realitě. Stejně tak žalobce žalovanému vytýkal porušení § 50 odst. 5 ZSDP, který mj. ukládá odvolacímu orgánu vrátit věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně, pokud jsou splněny podmínky pro rozhodnutí dle § 49 odst. 1 ZSDP. Pokud tedy měl žalovaný podklady o tom že daň nebyla stanovena ve správné výši, nebo dodání těchto podkladů bylo v odvolání avizováno, měl po jejich přezkoumání postupovat uvedeným způsobem a vrátit odvolání do prvního stupně. Ani těmto námitkám nemohl zdejší soud přisvědčit. Ze správního spisu totiž pro zdejší soud vyplynulo, že správce daně stanovil žalobci oprávněně daňovou povinnost dle pomůcek (k tomu viz výše), přičemž vycházel z údajů uvedených samotným žalobcem v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí r. 2007. Správce daně tedy vycházel z údajů poskytnutých samotným žalobcem, čímž podle zdejšího soudu jednoznačně naplnil zásadu, aby se daň zjištěná na základě pomůcek co nejvíce blížila skutečné daňové povinnosti. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2007, č.j. 2 Afs 29/2006-108. V této souvislosti krajský soud doplňuje, že postup zvolený správcem daně byl jednoznačně ve prospěch žalobce, neboť lze předpokládat logickou souvislost mezí DPH a daní z příjmů a tedy i „co největší přiblížení“ skutečné daňové povinnosti. Odhlédnout nelze ani od toho, že žalobce v odvolání na údajné výhody explicitně nepoukazoval, pouze předložil předmětné daňové přiznání k dani z příjmů s účetními výkazy; ostatně v dané věci žalobce nepodáním daňového přiznání ani nevymezil předmět příslušného daňového řízení. Krajský soud dále poznamenává, že k výhodám ve smyslu § 46 odst. ZSDP je správce daně povinen přihlížet, pokud budou zjištěny (což se však v souzené věci nestalo); povinností správce daně však není okolnosti, které by byly uznatelnou výhodou, aktivně vyhledávat. V takovém případě by již docházelo k propojení pomůcek s dokazováním a zákonná úprava postihující nepodání daňového přiznání by tak evidentně postrádala smysl. S ohledem na výše uvedené tedy není krajský soud názoru, že by správní orgány při stanovení daně pochybily, jak dovozuje žalobce ve výše citovaných námitkách. Pokud žalobce v replice k vyjádření žalovaného odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 2/2003, konstatuje krajský soud, že tento rozsudek potvrzuje výše uvedené názory zdejšího soudu, neboť se v něm uvádí, že „Citované ustanovení daňového řádu nestanoví, co může být jako výhoda daňového subjektu uznáno; problém dosud není řešen ani judikaturou. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že výběr srovnatelného subjektu pro stanovení daně za výhodu ve smyslu § 46 odst. 3 daňového řádu hodnotit nelze, a to i kdyby tento výběr daňový subjekt skutečně zvýhodňoval. Postup podle tohoto ustanovení totiž přichází v úvahu tam, kde základ daně a daň jsou stanoveny podle pomůcek, tedy po jejich obstarání (výběru) a užití; teprve poté je nutno dále přihlížet k výhodám ve prospěch daňového subjektu - samozřejmě pouze tam, kde jsou nějaké okolnosti výhodné pro daňový subjekt zjištěny. (…) Stěžovateli ale nelze přisvědčit v tom, že výhodou, ke které mělo být v jeho případě přihlédnuto, je uznání prokázaných výdajů. Uznání výdajů by bylo užitím dokazování současně s pomůckami. Za situace, kdy daň není stanovena dokazováním, tedy kdy není vycházeno z prokázaných příjmů a výdajů (§ 23 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů), nelze doklady o výdajích považovat ani za pomůcky ( § 31 odst. 6 daňového řádu), ani je hodnotit jako výhodu pro daňový subjekt (§ 46 odst. 3 daňového řádu). K tomu nesměřují ani důvody citovaného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 179/01 – pozn. krajského soudu), který sice rovněž uvádí, že má být přihlíženo k určitým přiměřeným výdajům, ale takový postup podle názoru Nejvyššího správního soudu nepřichází v úvahu tam, kde v rámci stanovení daně podle pomůcek je vycházeno jak z příjmů, tak i z výdajů srovnávaného subjektu. Krajský soud tak nepochybil, pokud nepovažoval prokázané výdaje za výhodu podle § 46 odst. 3 daňového řádu. Určitá odlišnost v právním názoru na hodnocení výhodnosti užitých pomůcek se pak nijak neprojevila na zákonnosti napadeného rozsudku. K výhodám je správce daně povinen přihlížet tam, kde nějaké zjištěny byly, a to na základě tvrzení daňového subjektu, nebo při zjištění v souvislosti s vedeným daňovým řízením; není povinností správce daně okolnosti, které by byly uznatelnou výhodou vlastní činností vyhledávat. Pokud jde o zohlednění nezdanitelných částek základu daně, které Ústavní soud označil za možnou výhodu, to bylo žalovaným akceptováno a proti tomu kasační stížností nebrojí.“ Krajský soud se přitom s náhledem Nejvyššího správního soudu na označený nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 179/01 (na který rovněž poukazoval žalobce v replice) ztotožňuje a neshledal proto důvody k jeho aplikaci v nyní souzené věci. Ostatně Ústavním soudem posuzovaný případ se od nyní posuzovaného případu diametrálně lišil; v jím posuzované věci nebyly pomůcky aplikovány z důvodu nepodání daňového přiznání, resp. správce daně nevycházel z údajů poskytnutých samotným žalobcem v daňovém přiznání na jinou daň. Z těchto důvodů krajský soud předmětný nález na souzenou věc neaplikoval, resp. nemohl přisvědčit navazující argumentaci žalobce v replice. Poukazoval-li žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 29/2006, podle nějž „Určení relevantních skutečností podle pomůcek bude zpravidla méně přesné než jejich zjištění dokazováním, nicméně i tak se nesmí míjet s realitou, naopak musí mít ambici se realitě možná co nejvíc přiblížit“, konstatuje krajský soud, že v dané věci správní orgány postupovaly jednoznačně s tímto imperativem. Podrobněji k tomu viz výše.

Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci žalobce úspěšný ve věci nebyl a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 25.5.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru