Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 15/2010 - 51Rozsudek KSBR ze dne 21.12.2011

Prejudikatura

1 Afs 9/2008 - 59


přidejte vlastní popisek

29 Af 15/2010-51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Zuzany Bystřické a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce: VYSKOČIL – ROZVOD PLYNU, s.r.o., se sídlem 696 33 Věteřov 207, zast. Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25.1.2010, č.j. 1327/10-1200-701607, sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 5. 2. 2010 se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného označeného ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku, které zamítlo odvolání žalobce proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Domáhal se rovněž zrušení předchozího prvostupňového správního rozhodnutí – dodatečného platebního výměru na daň z příjmů právnických osob a dodatečného výměru na zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000, vydaného Finančním úřadem v Kyjově dne 25.4.2002 pod č.j. 33245/02/310921/3658, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 108 190,- Kč a zrušena daňová ztráta z příjmů právnických pokračování
29 A- 2 -
f 15/2010

osob ve výši 23 251,- Kč. Současně žalobce navrhoval, aby soud v případě zrušení napadeného rozhodnutí zvážil přikázání věci k dalšímu řízení jinému věcně příslušnému správci daně, neboť se domnívá, že žalovaný je vůči jeho osobě podjatý.

Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodoval opakovaně o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí v předmětné věci. Důvodem odvolání včetně jeho doplnění byl nesouhlas s bodem 4) d) Zprávy o výsledku kontroly daně z příjmů právnických osob vydané Finančním úřadem v Kyjově pod č. 29925/02/310930/3537. Správce daně vyloučil při daňové kontrole z daňově uznatelných nákladů fakturu č. 1000016 ze dne 15.9.2000 za pronájem stroje JCB 3 CX v částce 368 000,- Kč bez DPH, vystavenou M. J., S. 14, H. na základě nájemní smlouvy č. 02/2000, uzavřené mezi fyzickou osobou M. J. (pronájemce) a žalobcem (nájemcem) vzhledem k tomu, že nesplňovala podmínku ust. § 24 odst. 1 ZDP, jelikož nesloužila k dosažení, zajištění a udržení příjmů poté, co v minulosti zdejší soud již třikrát rozhodnutí žalovaného zrušil.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že zdejší soud rozhodnutí naposledy zrušil rozsudkem č.j. 29Ca 81/2008-55 ze dne 11. 12. 2009 pro vady řízení a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení s tím, že „Shora vytčené vady způsobují nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného pro nedostatek skutkových důvodů, neboť správní úvaha týkající se zásady volného hodnocení důkazů je neúplná, shora označené důkazní prostředky byly nedostatečným způsobem hodnoceny jak ukládá ust. § 2 odst. 3 daňového řádu a jiné shora označené důkazní prostředky nebyly hodnoceny žalovaným vůbec. Hodnocení proběhlého důkazního řízení je třeba doplnit tak, aby byly splněny požadavky uvedené soudem shora.“. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí konstatuje, že v protokolu o ústním jednání ze dne 17.7.2001 jednatel žalobce uvedl, že stroj JCB 3 CX prováděl výkopové a nakládací práce při plynofikaci obcí Lubě, Malá Lhota a Hodonín u Kunštátu. Správce daně prověřil všechny faktury, které žalobce v roce 2000 vystavil za účelem prověření jeho tvrzení v citovaném protokolu. Správce daně zjistil, že žalobce vystavil faktury vydané č. 71072000 ze dne 27.9.2000, č. 71082000 ze dne 15.8.2000, 71092000 ze dne 15.9.2000 a 71102000 ze dne 13.10.2000, celkem ve výši 214 480,- Kč odběrateli V. V. V textu těchto faktur je sice uvedeno, že je fakturováno za zemní a výkopové práce strojem JCB 3 CX, ale dále z textu těchto faktur vyplývá, že se jedná o fakturaci prací prováděných strojem UNC 060 s počtem hodin a hodinovou sazbou, což potvrzují i k nim přiložené záznamy o provozu vozidla. Z toho vyvodil správce daně závěr, že práce provedené strojem JCB 3 CX na plynofikaci obcí Lubě, Malá Lhota a Hodonín u Kunštátu nebyly fakturovány, a tudíž nebylo prokázáno tvrzení žalobce o použití stroje JCB 3 CX. Náklad za nájem tohoto stroje posoudil jako nedaňový, neboť nebylo prokázáno jeho použití za účelem dosažení udržení a zajištění zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 ZDP. Žalovaný konstatoval, že žalobce v odvolání uvedl, že výkony stroje JCB 3CX nebyly samostatně fakturovány, příjmů za pronajatý stroj JCB 3 CX však dosáhl nepřímo, a to tak, že při kalkulaci hodinové sazby za práci stroje UNC 060 zahrnul nájemné dalšího pracovního stroje do ceny, a to jako součást nepřímých nákladů – zajištění provozu stroje UNC 060 pro případ jeho poruchy. K tomu žalobce přiložil kalkulaci stroje UNC 60. V předložené kalkulaci není uvedeno, že v rámci nepřímých nákladů je počítáno v částce 43,- Kč i nájemné za stroj JCB 3 CX. Rozpis na kalkulaci na jednu hodinu obsahuje položky: mzdové náklady, PHM, pronájem stroje UNC a ostatní nepřímé náklady, blíže nespecifikované. Z tohoto důvodu nelze tvrzení žalobce akceptovat. Na základě doplnění v odvolacím řízení vyplynulo, že ani ve stavebních denících, které měl povinnost vést V. V., fyzická osoba, jako zhotovitel pro objednatele stavební firmu O. M. – Mertastav na základě smlouvy o dílo č. 2000-01, nebyly práce stroje JCB 3 CX uvedeny. Za účelem objektivního vyřízení odvolání, osvědčení existence stroje JCB 3 CX na pokračování
29 A- 3 -
f 15/2010

stavbě Lubě a odstranění vad řízení byl předvolán objednatel prací stavební firmy O. M. – Mertastav ke svému místně příslušnému správci daně za účelem osvědčení stavebního deníku napadeného předchozí žalobou. Z tohoto daňového řízení, kterého se žalobce zúčastnil, byl pořízen protokol o ústním jednání ze dne 30.5.2005 č.j. 16923/05/295930/5597. Z protokolu jednoznačně vyplývá, že stavební práce, které byly provedeny na základě smlouvy o dílo č. 200-01 V. V. (zhotovitelem) na stavbě plynofikace obcí Lubě a Malá Lhota, jsou uvedeny ve stavebním deníku, který byl od listu č. 237881 – 237900 a 139926 – 139940 v kopii předložen a byla osvědčena jeho shoda s originálem přímo objednatelem O. M. Dále jím bylo potvrzeno, že žádné další stavební deníky z výše uvedené stavby za období červen – září roku 2000 nemá k dispozici. V předloženém deníku stavby obce Lubě od č.l. 237881 – 237900, tj. od 31.5. do 8.8.2000, jakožto ani v dalším předloženém deníku stavby obce Malá Lhota od č.l. 139926 – 139940, tj. od 3.7. do 18.10.2000 není práce stroje JCB 3 CX uvedena. Žalovaný připomněl, že žalobce byl přítomen při jednání se svědkem, k sepsanému protokolu neměl žádné připomínky a nevznesl návrhy na jeho doplnění. Tyto stavební deníky měly být vedeny zhotovitelem stavebních prací (V. V.) tak, jak je uvedeno ve shora citované smlouvě o dílo a odsouhlasené a potvrzené stavebním dozorem objednatele, jelikož sloužily i pro fakturaci. Další listiny označené jako „denní záznamy stavby Lubě“, ve kterých jsou práce strojem JCB 3 CX uvedeny, tj. od č. l. 5582911 – 5582915, jsou vyhotoveny pouze V. V. na základě smlouvy uzavřené mezi V. V., fyzickou osobou (objednatelem) a žalobcem (dodavatelem). Tyto listiny nebyly osvědčeny jako důkazní prostředek, neboť nebyly odsouhlaseny a potvrzeny stavebním dozorem objednatele, tj. stavební firmou O. M. – Mertastav. Nebylo ani potvrzeno, že by je měl objednatel prací k dispozici a tudíž byly použity i pro fakturaci. Nejedná se v pravém slova smyslu o stavební deník, vedený dle stavebního zákona a §43 vyhl. č. 132/1998. Navíc byly tyto listiny předloženy po prohlášení jednatele žalobce do protokolu o ústním jednání ze dne 17.7.2001, v němž bylo uvedeno, že žalobce žádný deník prací nevedl, takže de facto ani „stavební“. Jeho vedení mu výše uvedená smlouva nepřikazovala. Dále se žalovaný vyjádřil k žalobcem v odvolacím řízení přiloženému dodatku č. 1 k nájemní smlouvě č. 02/2000, který mění v čl. IV nájemní podmínky, a to tak, že obsluhu a přepravu stroje JCB 3CX zajišťuje pronajímatel namísto nájemce. Obsluhu stroje měl provádět pro pronajimatele J. R., což žalobce potvrzuje listinou ze dne 10.6.2002 nazvanou „svědecká výpověď, přiloženou jako důkazní prostředek k odvolání a výkazem práce od 9.6. do 22.9.2000. Písemnost ze dne 10.6.2002, nazvanou „svědecká výpověď“, stejně jako přiložený výkaz práce neosvědčil žalovaný ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu jako důkazní prostředek, který by potvrdil, že stroj JCB 3 CX byl použit na výše uvedených stavbách. Bylo to proto, že vzhledem k již výše uvedenému obsahu protokolu ze dne 30. 5. 2005 sepsaného při ústním jednání s O. M. nebylo prokázáno použití stroje JCB 3 CX na stavbách v obci Lubě a Hodonín. Ani z účetnictví M. J. (pronajímatele) získaného místním šetřením příslušného správce daně k ověření jiné daně se nepotvrdilo, že jeho účetnictví obsahuje předmětný výkaz práce, jakož i doklad o vyplacené odměně J. R. za tuto práci. Přepravu stroje na pracoviště do obce Lubě, Malá Lhota a Hodonín měl zajišťovat podle dodatku č. 1 k nájemní smlouvě pronajímatel (M. J.), který v daňovém řízení vedeném jeho příslušným správcem daně k ověření jiné daně, neprokázal jak byla zajištěna přeprava tohoto speciálního výkopového stroje. Předávací protokoly s vyčíslením odpracovaných hodin, jakož i záznamy o prohlídce stroje jsou sepsány mezi pronajímatelem a nájemcem a nijak věrohodně neosvědčují skutečnost, že stroj byl použit na stavbě Lubě, Malá Lhota a Hodonín, neboť použití stroje na těchto stavbách nebylo prokázáno. Žalovaný připomněl, že žalobce byl přítomen při sepisu protokolu s objednatelem prací, který měl potvrdit či vyvrátit použití předmětného stroje. Proti obsahu protokolu, ze kterého jednoznačně vyplývá, že ve stavebním deníku není práce stroje uvedená, žalobce nevznesl žádné námitky. K tvrzení žalobce uvedenému v odvolání, že stroj JCB 3 CX sloužil zejména jako záložní (pojistný) pro případ pokračování
29 A- 4 -
f 15/2010

poruchy stroje UNC 060 a následné možné finanční sankce za nedodržení termínu předání staveb žalovaný uvedl, že ze smlouvy uzavřené mezi fyzickou osobou V. V. (objednatel ) a VYSKOČIL - ROZVOD PLYNU, s.r.o. (dodavatel) ze dne 1.1.2000 o dodávce zemních prací žádné sankce nevyplývají. Finanční sankce za nedodržení termínu vyplývají ze smluv o dílo uzavřených mezi fyzickou osobou V. V. (zhotovitel) a stavební firmou O. M. – Mertastav (objednatel). Provázanost uvedených smluv nebyla však nijak doložena. Stejně tak není možné osvědčit jako důkaz přiložené doklady o opravě stroje UNC 60, neboť ze stavebního deníku na stavbě Lubě, Malá Lhota a Hodonín vyplývá, že v době opravy uvedeného stroje nebyl použit žádný stroj. Dále žalovaný uvedl, že podle ust. § 16 odst. 2 daňového řádu má daňový subjekt, u něhož je prováděna kontrola, povinnost předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení v průběhu kontroly. Podle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt tak nese břemeno tvrzení a má také povinnost tvrzení doložit (břemeno důkazní). Neprokáže-li daňový subjekt jím tvrzené skutečnosti, je v důkazní nouzi. Důkazní břemeno jednoznačně leží na daňovém subjektu a nelze ho přesouvat na správce daně. Správce daně postupuje v daňovém řízení podle základních zásad daňového řízení uvedených v ust. § 2 daňového řádu a při rozhodování hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Vzhledem k uvedenému pak žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nepředložil doklady, které by bylo možno osvědčit jako důkazy ve smyslu ust. § 31 odst. 4 daňového řádu, neboť neuvedl žádný věrohodný důkaz, který by prokazoval použití stroje JCB 3 CX na stavbách Lubě, Malá Lhota a Hodonín u Kunštátu. Tím žalobce ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu neunesl důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost zaúčtování částky 368.000,- Kč do daňově účinných nákladů předmětného zdaňovacího období.

Ve včas podané žalobě žalobce v úvodu zdůraznil, že proti rozhodnutí v předmětné věci se opakovaně bránil žalobou a zdejší soud již třikrát rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání zrušil pro zásadní pochybení. Žalovaný však setrval na svém účelovém a zcela nesprávném výkladu skutečností a důkazů obsažených ve správním spise a opakovaně rozhodl způsobem, kterým poškozuje zájmy žalobce. Podstatou sporu je, že žalovaný vyloučil z daňově uznatelných nákladů fakturu č. 1000016 ze dne 15.9.2000 za pronájem stroje JCB 3 CX v částce 368 000,- Kč, neboť dle názoru žalovaného se nejednalo o výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. Žalobce především namítl, že právo na doměření daně za zdaňovací období zaniklo z důvodu prekluze a rozhodnutí žalovaného bylo tudíž nezákonné. Odkázal na rozhodnutí NSS sp. zn. 9 Afs 86/2007 s tím, že v souladu s §47 ZSDP je nutno daň vyměřit či doměřit pravomocně ve lhůtě 3 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. Vyměření či doměření po tomto období je nezákonné, uvedená lhůta je lhůtou prekluzivní, přičemž právo, které zaniklo prekluzí, nelze přiznat (viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 218/99). Žalobce se domnívá, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného bylo správním soudem zrušeno, daň mu nebyla pravomocně doměřena v prekluzivní lhůtě. Žalobce je přesvědčen, že žalobcem provedená kontrola, na základě které došlo k vyloučení faktury z daňově uznatelných nákladů a následně k dodatečnému vyměření daně, byla pro svoji formálnost nezákonná, neboť v okamžiku jejího zahájení neexistoval důvod či podezření, že žalobce jakkoliv zkrátil své daňové povinnosti. Svůj názor o formálnosti daňové kontroly žalobce opřel o judikaturu ÚS ČR, konkrétně nález I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008, a dále rovněž nález I. ÚS 705/06. Z uvedených nálezů plyne, že důvody a podezření pro zahájení kontroly musí existovat v okamžiku zahájení , musí být správcem daně jednoznačně formulovány, pokračování
29 A- 5 -
f 15/2010

daňovému subjektu sděleny a zachyceny v protokolu o zahájení kontroly. Jinak je kontrolu třeba považovat za formální. Dle názoru žalobce správce daně v jeho případě postupoval stejně jako v případě řešeném Ústavním soudem, neboť při zahájení kontroly nebyl sdělen žádný konkrétní důvod. V protokole o zahájení daňové kontroly ze dne 12. 2. 2002 je pouze uvedeno, že se zahajuje daňová kontrola na dani z příjmů právnických osob a dáno poučení o právech a povinnostech daňového subjektu. Tento dokument nesplňuje náležitosti požadované Ústavním soudem, který dovodil, že daňová kontrola zahájená bez uvedení „důvodů a podezření“ je zahájena a následně tedy i realizována mimo zákonný rámec. Došlo tedy k podstatnému porušení řízení před správním orgánem, které mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci. Žalobce dále poukázal na názor Ústavního soudu, ohledně povinnosti státních orgánů dodržovat čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §2 odst. 12 ZSDP s tím, že by šlo o realizaci svévole, kdyby správce daně mohl provádět daňovou kontrolu kdykoliv a bezdůvodně u libovolných daňových subjektů, resp. v případech, kdy sám uzná za vhodné a takříkajíc „na zkoušku“. Napadené rozhodnutí žalovaného jakož i jemu předcházející rozhodnutí je zcela nezákonné, neboť při jeho vydání došlo k aplikaci práva v rozporu se závazným judikatorním výkladem příslušných právních norem učiněným Ústavním soudem. Dále žalobce vyslovil přesvědčení, že žalovaný nenaplnil požadavky uvedené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2008, č.j. 29Ca 81/2008-55. Žalovaný své rozhodnutí postavil na názoru, že stroj JCB 3 CX nebyl vůbec na stavbách v obcích Lubě, Malá Lhota a Hodonín u Kunštátu použit. Tento závěr odůvodňoval tím, že výkon práce strojem JCB 3 CX nebyl samostatně fakturován a stroj není uváděn ve stavebním deníku, který vedl V. V., fyzická osoba, jako zhotovitel, pro objednatele – stavební firmu O. M.–Mertostav. Toto tvrzení považuje žalobce za zcela účelové a neopodstatněné. Žalobce podepsal dne 1.1.2000 smlouvu na zajištění a dodávky zemních prací s fyzickou osobou V. V. S ohledem na skutečnost, že v této smlouvě nebylo přesně specifikováno, jak budou zemní práce prováděny, bylo na žalobci, aby našel nejlepší způsob, jak dostát svým závazkům. Žalobce následně použil pro plnění této smlouvy výkopové stroje UNC 060 a JCB 3 CX. Je zcela logické, že práce těchto strojů byla následně fakturována jedním dokladem. Žalobce považuje za zcela běžnou skutečnost, která v ničem neodporuje zákonu, když určitý subjekt účtuje jedním účetním dokladem více souvisejících položek. Na předmětných fakturách je výslovně uvedeno, že jimi je účtována jak práce stroje UNC 060, tak i práce stroje JCB 3 CX. Pokud žalobce opakovaně žalovanému zdůrazňoval, že stroj JCB 3 CX sloužil především jako stroj záložní, je zcela logické, že v rozepsaných motohodinách je uváděn stroj UNC 060. Žalobce tedy odmítá závěr žalovaného, že práce prováděné strojem JCB 3 CX nebyly řádně fakturovány, neboť faktury na práci tohoto stroje existují, žalobcem byly řádně vystaveny, zaúčtovány a žalovanému opakovaně k důkazu předloženy. Pokud jde o tvrzení žalovaného, že stroj JCB 3 CX není ve stavebních denících pro plynofikaci obcí Lubě, Malá Lhota a Hodonín uváděn, žalobce v této souvislosti namítá, že stroj JCB 3 CX je rovněž označován jako „kolový bagr“ a takto se o něm na stavbách běžně mluví. Žalobce poukazuje na skutečnost, že ve stavebních denících obcí Lubě, Malá Lhota a Hodonín je předmětný stroj označován obecným označením „bagr“. Žalobce zdůrazňuje, že tato zanedbatelná nepřesnost nemůže vést k závěru, že nebyl na těchto stavbách vůbec používán. Ke stavebním deníkům vedeným pro stavbu plynofikace uvedených obcí a následně odsouhlasených Oldřichem Mertou - Mertastavem žalobce trvá na tvrzení, že stroj JCB 3 CX byl obecně veden pod označením „bagr“, přičemž pro Mertastav nebylo vůbec rozhodující, jakými stroji jsou tyto práce vykonávány, ale aby byly provedeny řádně a včas. Je tak zřejmé, že O. M. – Mertastav nemusel trvat na tom, a ani nevyžadoval, aby místo označení „bagr“ bylo výslovně uváděno označení JCB 3 CX. Krajský soud ve zrušovacím rozsudku žalovanému vytkl,že se nevypořádal s výpovědí pana M. J. a výpovědí pana J. R. Uvedl rovněž, že v rozhodnutí chybí správní úvaha, proč záznamy o prohlídkách stroje JCB 3 CX pokračování
29 A- 6 -
f 15/2010

a předávací protokoly s výkazem počtu motohodin věrohodně neosvědčují skutečnost, že stroj byl na stavbách použit. Dle žalobce se žalovaný s argumenty žalobce ohledně těchto důkazů nevypořádal a nenaplnil požadavek soudu osvětlit, proč tyto důkazy považuje za nevěrohodné. Opět pouze konstatoval, že důkazy za nevěrohodné pokládá, aniž to náležitě vysvětlil a tvrdí, že stroj nebyl na stavbách použit. Z rozsudku soudu však dle žalobce jasně vyplývá, že soud nemá pochybnosti o tom, že předmětný stroj byl používán. Soud rovněž uložil žalovanému vyhodnotit skutečnost, že stroj měl žalobce pronajatý jako záložní i z důvodu hrozících sankcí ze strany O. M. – Metrostavu v případě pozdního dodání díla. Za nedostatečnou považuje žalobce úvahu žalovaného, že sankce byly dohodnuty pouze mezi O. M. – Mertastavem a V. V., fyzickou osobou. Tato úvaha je nedostatečná, neboť je zřejmé, že všechny kroky byly činěny ve snaze zabránit prodlení a možným sankcím, které by žalobce jako osoba blízká fyzické osobě V. V. považoval jako vlastní újmu. Dále soud vytkl žalovanému absenci úvahy, proč by denní záznamy stavby Lubě měly být odsouhlaseny firmou O. M. – Metrostav. Tato úvaha však chybí i v napadeném rozhodnutí. Žalobce v této souvislosti doplnil, že tyto záznamy, ve kterých je označení stroje JCB 3 CX uvedeno výslovně, vedl žalobce pouze pro svého smluvního partnera V. V., netýkaly se smluv, které uzavřel s V. V. O. M. – Metrostav. Dále žalobce konstatoval, že dle jeho názoru je nepřijatelné, aby žalovaný jako důvod neosvědčení svědecké výpovědi pana R. uvedl, že v účetnictví M. J. - pronajímatele předmětného stroje, získaného místním šetřením příslušného správce daně k ověření jiné daně, nebyl nalezen výkaz práce pana R. a doklad o vyplacení odměny a dále že p. J. neprokázal, jak zajistil přepravu stroje JCB 3 CX. Takový postup žalovaného je zcela v rozporu se základními pilíři právního státu, neboť již v Listině základních práv a svobod v čl. 38 odst. 2 je jasně uvedeno, že každý má právo na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Takový postup však nebyl ze strany finančního orgánu dodržen, neboť žalobce neměl vůbec možnost se seznámit s výsledky šetření u p. M. J. Především však žalovaný své rozhodnutí staví na neúplnosti účetnictví zcela odlišného subjektu, se kterým žalovaný nemá vůbec nic společného. Žalovaný rozhodl v neprospěch žalobce na základě zjištění, se kterými nebyl žalobce vůbec seznámen a nemohl se k nim vyjádřit, pro nedostatky jiného subjektu následně rozhodl v neprospěch žalobce, přičemž řádným způsobem a alespoň se stejnou důsledností nehodnotil žalobcem předložené důkazy. Žalobce trvá na tom, že žalovaný svým postupem nezákonně zasáhl do jeho práv garantovaných Ústavou České republiky, a to jednak tím, že žalobci doměřil daň na základě formální daňové kontroly a jednak tím, že své rozhodnutí opakovaně staví na skutečnostech a argumentech nemajících oporu ve správním spise a provedeném dokazování. Řízení je vedeno již od roku 2003, kdy žalovaný poprvé zamítl odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí. Následně bylo rozhodnutí žalovaného v téže věci opakovaně zrušeno soudem pro tytéž vady. Žalovaný však na svém chybném stanovisku stále trvá. Žalobce má za to, že žalovaný postupuje v rozporu s čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod. Proto žalobce žádá, aby soud v případě vyhovění žalobě přikázal věc k rozhodování jinému věcně příslušnému správci daně z důvodu podjatosti žalovaného. Dle žalobce žalovaný nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. § 2 odst. 3 daňového řádu hodnotit každý důkaz jednotlivě a následně všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Závěr žalovaného o neosvědčení předložených důkazů, které na sebe logicky navazují, odkazují jeden na druhý a vzájemně se doplňují, považuje žalobce za neopodstatněný a šikanózní. Ust. § 31 odst. 4 poslední věta ZSDP nelze chápat tak, že daňový orgán uvede pouze ty důkazy, které podporují jeho skutková zjištění, zatímco o ostatních pomlčí. Nejdůležitější zásadou daňového řízení je zásada zákonnosti. Ústavní soud v nálezu sp. zn. 666/02 uvedl, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. Z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní podle zákona, tedy de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv pokračování
29 A- 7 -
f 15/2010

a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Jinak řečeno, v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji (in dubio mitius). S ohledem na to, že dodatečný platební výměr správce daně neodůvodňuje, musí být hodnocení důkazů uvedeno ve zprávě o výsledcích daňové kontroly. Je naprosto nedostačující konstatování správce daně prvního stupně, že žalobce neprokázal tvrzené skutečnosti. Toto nelze považovat za hodnocení důkazů ve smyslu ust. § 2 odst. 3 daňového řádu. Aby volné hodnocení důkazů nepřesahovalo zákonem upravenou libovůli správce daně platí, že zásada volného hodnocení důkazů nemůže zbavit správce daně povinnosti seznámit daňový subjekt se skutečnostmi, které vzal za prokázané a s důvody, z nichž k tomuto přesvědčení dospěl. Vrchní soud v Praze v roce 1996 v rozhodnutí č.j. A 561/94 – 22 judikoval, že volným hodnocením důkazů není, jestliže správní orgán jeden důkaz pouze přijal a protichůdný pouze jako nevěrohodný odmítl, aniž vyložil, proč tak učinil, když navíc nevyužil možnosti provést ke sporné skutečnosti dostupné důkazy další. Rovněž bylo judikováno, že je to právě správce daně, kdo prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Pochybnosti o věrohodnosti, správnosti či úplnosti účetnictví se musí cestou dokazování proměnit v jistotu o tom, že účetnictví věrohodné není. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30Ca 247/2003, podle kterého nedostatky v postupu účtování ohledně odpisů neodůvodňují faktické anulování nákladů, které jsou jinak zřejmé a jejich výše nepřekračuje právními předpisy stanovenou hranici. Takový jednostranný přístup, v jehož důsledku by základ daně byl stanoven bez přihlédnutí k faktickým nákladům, je v rozporu se zásadou zákonnosti. Rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející prvostupňové správní rozhodnutí, je zcela v zásadním rozporu se skutečnostmi a důkazy obsaženými ve správním spise. Zvýšení základu daně provedené správním orgánem je neoprávněné, neboť výdaj žalobce byl prokazatelně vynaložen na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souladu s ust. § 24 odst. 1 ZDP.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný ve shodě se žalobcem vymezil, co je předmětem sporu mezi účastníky a jaký byl dosavadní průběh řízení s tím, že napadeným rozhodnutím rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve shodné věci bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 12. 2009 č.j. 29Ca 81/2008-55 pro vady řízení. Žalovaný uvedl, že si je plně vědom své povinnosti řídit se právním názorem soudu a tedy při vydání napadeného rozhodnutí postupoval tak, aby důkazní prostředky byly vyhodnoceny v souladu s ust. §2 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný nesouhlasí s tím, že právo na doměření předmětné daně zaniklo. Jednalo se o daň z příjmů právnických osob za období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000, přičemž daňová kontrola byla zahájena 28. 2. 2002 a lhůta pro vyměření tedy dle ust. §47 odst. 2 daňového řádu běžela do 31. 12. 2005. Žalovaný následně uvedl časový přehled, ke kterému datu ve věci opakovaně rozhodoval, kdy byly proti jeho rozhodnutím podány žaloby, ke kterému datu byla vydána opakovaná rozhodnutí soudu a kdy nabyla právní moci. Konstatoval, že prekluzivní lhůta k doměřené předmětné daně s ohledem na znění ust. §41 s.ř.s. dosud neuplynula. Ve vztahu k námitce k nezákonnosti provedené daňové kontroly uvedl žalovaný rozsáhlou argumentaci, uvedl, že právní názor uvedený v rozhodnutí Ústavního soudu České republiky I. ÚS 1835/2007 ze dne 18. 11. 2008 je obecně závazný v případě řešení typově shodných případů. Neplatí však bezvýjimečně. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č.j. 2 Afs 180/2004-44, ze kterého citoval, jakož i na jiná rozhodnutí tohoto soudu. Svou argumentaci uzavřel tím, že se ztotožňuje s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, dle které požadavek sdělení důvodu zahájení daňové kontroly daňovému subjektu ze strany správce daně je na místě v případě daňové kontroly opakované, tj. prováděné na stejné dani za stejné zdaňovací období. O takový případ se však v předmětné věci nejedná. Pokud se týká pokračování
29 A- 8 -
f 15/2010

žalobních námitek, žalovaný je toho názoru, že jsou nedůvodné. Žalovaný je toho názoru, že po zrušení svého předchozího rozhodnutí soudem vytýkané vady napravil. Při rozhodování vycházel důsledně z ust. §50 odst. 3 daňového řádu a jeho rozhodnutí reagovalo na všechny námitky a předložené důkazní prostředky žalobce. Žalovaný uvedl námitky žalobce a k nim citoval své argumenty z napadeného rozhodnutí. K námitce porušení §38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (žalobce se dle svého tvrzení nemohl vyjádřit k prováděným důkazům) žalovaný uvedl, že svědeckou výpověď J. R. a předávací protokoly s vyčíslením odpracovaných hodin a záznamy o prohlídce stroje JCB 3 CX předložil žalobce v doplnění odvolání. Listiny „denní záznamy z Lubě“, kde jsou práce strojem JCB 3 CX uvedeny, jsou vyhotoveny pouze V. V. - jednatelem společnosti a byly předloženy správci daně poté, co žalobce prohlásil ústně do protokolu, že žádný deník o využití stroje JCB 3CX nevedl. S dalšími skutečnostmi zjištěnými správcem daně byl žalobce seznámen v průběhu daňové kontroly, jak vyplývá z Protokolu o ústním jednání ze dne 25. 4. 2002. Žalobce byl přítomen rovněž při výslechu svědka O. M., k níž neměl žádné připomínky. Podle ust. §16 odst. 2 písm. e) ZSDP má daňový subjekt povinnost předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení v průběhu daňové kontroly. Z §31 odst. 9 ZSDP pak vyplývá, že důkazní břemeno v daňovém řízení nese daňový subjekt. Bylo na žalobci, aby prokázal všechny údaje, které uvedl v daňovém přiznání a také to, k čemu ho vyzval správce daně. Správce daně poté vyhodnocoval předložené důkazní prostředky podle vlastní úvahy, posuzoval průkaznost, hodnověrnost a dostatečnost důkazních prostředků, zjišťoval a vyhodnocoval váhu důkazů. Při volném hodnocení důkazů musí správce daně respektovat zásadu zákonnosti a logiku uvažování. Volné hodnocení důkazů provedené žalovaným nevybočilo z mezí zákona, odpovídá zjištěným skutečnostem a respektuje logiku uvažování. Skutkový stav byl dokazováním zjištěn v rozsahu odpovídajícím příslušným zákonným ustanovením, jeho zjištění i postup, jakým jsou závěry o tomto zjištění z důkazů dovozovány, uvedl žalovaný v dostatečném rozsahu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z přiloženého spisového materiálu lze posoudit jak věcnou správnost tvrzení žalovaného o příslušných skutečnostech, tak i právní závěry z nich vyplývající. Pouhý odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení důkazů není důvodem ke zrušení rozhodnutí, pokud hodnocení důkazů odpovídá zásadám uvedeným shora. Závěr učiněný žalovaným má oporu v provedeném dokazování. Ust. § 24 odst. 1 ZDP a § 31 odst. 9 daňového řádu stanoví, v čem spočívá důkazní břemeno, tedy co je daňový subjekt povinen prokazovat. Výdaje je nutné jednoznačně a logicky řadit při zachování věcné shody a respektování zákona k příjmům. Jestliže daňový subjekt neprokáže, zda jím vynaložený výdaj přinesl jemu samému konkrétní příjem, pak se o daňový výdaj jednat nemůže. Žalovaný se nezabýval ve vztahu k hodnocení uznatelnosti předmětného výdaje jeho efektivitou, ale zkoumal splnění zákonné podmínky, zda byl výdajem vynaloženým proto, aby žalobce zdanitelného příjmu dosáhl, zajistil ho či udržel. Tuto zákonnou podmínku však žalobce neprokázal, i když dle §24 odst. 1 ZDP vynaložení a výši výdajů musí poplatník prokázat způsobem vylučujícím pochybnosti. Dle žalovaného žalobce neprokázal faktickou existenci stroje JCB 3 CX na uváděných stavbách. Neunesl důkazní břemeno, které mu ukládá ust. § 31 odst. 9 ZSDP. Náklad vynaložený na nájem předmětného stroje ve výši 368.000,- Kč nelze uznat za náklad na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť se žalobci nepodařily prokázat skutečně provedené práce předmětným strojem v návaznosti na dosažené příjmy. Důkazní prostředky předložené žalobcem – tj. smlouva, fakturace a doložení úhrady, nejsou totiž samy o sobě důkazem toho, že předmětný náklad je současně výdajem ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. U žalobcem namítaných důkazních prostředků žalovaný hodnotil jejich hodnověrnost, průkaznost a důkazní sílu. Všechna zjištění žalovaného byla žalobci známa a měl dostatečný prostor se k nim opakovaně vyjádřit, doplnit je nebo navrhnout další důkazy. Předloženými fakturami žalobce fakturoval pouze práce strojem UNC 60 na základě předložené kalkulace, ve které pokračování
29 A- 9 -
f 15/2010

není pronájem stroje JCB 3 CX zahrnut. Ani faktická přítomnost stroje na stavbách nebyla prokázána. V napadeném rozhodnutí žalovaný jasně specifikoval, proč odvolací námitky žalobce pokládá za liché, mylné nebo vyvrácené. Je přesvědčen, že dostál všem zásadám dokazování. V odůvodnění vyjádřil svá stanoviska a podložil je tím, že zhodnotil skutečnosti, které správce daně zjistil jak v průběhu dodatečné daňové kontroly, tak v rámci odvolacího řízení. Popsal průběh daňového řízení, pokud jde o skutkovou stránku vylíčil podstatu věci, uvedl závěry ze zjištění vyplývající, vypořádal se s námitkami odvolatele i s rozpory v jednotlivých důkazech. Pokud žalobce navrhoval, aby soud zvážil přikázání věci k dalšímu řízení jinému věcně příslušnému správci daně, žalovaný konstatoval, že v rámci s.ř.s. neshledává oporu pro tento návrh, neboť taková pravomoc není soudu přiznána. Pokud se žalobce domnívá, že byly naplněny podmínky pro podjatost pracovníka správce daně, tak jak jsou vymezeny v § 26 daňového řádu, měl možnost tuto námitku uplatnit v daňovém řízení, což neučinil. Vzhledem k tomu žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Předtím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s.ř.s.).

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ust. § 51 s.ř.s.

Žaloba není důvodná.

Žalobce namítal, že právo na doměření daně v předmětné věci zaniklo z důvodu prekluze a rozhodnutí žalovaného bylo tudíž nezákonné. Žalobce prekluzi namítl s ohledem na znění § 47 ZSDP. Argumentoval stanovenou tříletou lhůtou od konce daňového období.

Soud připomíná, že podle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1169/07 ze dne 26.02.2009 „….Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.“

Je nesporné, že v předmětné věci se jednalo o daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2000 do 31.12.2000. Dle § 47 daňového řádu, tedy od konce roku 2000, běžela tříletá prekluzivní lhůta k vyměření nebo doměření daně. V předmětné věci však byla dne 28.2.2002 zahájena daňová kontrola, která je úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP, tedy úkonem na základě kterého od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven, běží tříletá lhůta znovu. Tříletá lhůta by tedy měla skončit ke dni 31.12.2005. Žalovaný ve věci následně opakovaně rozhodl a proti jeho rozhodnutím byly opakovaně podány žaloby k soudu. V dobách počítaných vždy od okamžiku podání žaloby do doby, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu v souladu s § 41 s.ř.s. došlo ke stavění prekluzivní lhůty.

pokračování
29 A- 10 -
f 15/2010

Soud připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, čj. 1 Afs 9/2008-59, podle kterého „Zahájením soudního řízení se lhůta pro vyměření (doměření) daně (§ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) v souladu s § 41 s. ř. s. staví a pokračuje až po pravomocném skončení soudního řízení. Části lhůty uběhlé před zahájením soudního řízení a po jeho skončení se sčítají. „

Soudu je z úřední činnosti známo, že první žaloba ve věci byla podána dne 3.7.2003, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 29 Ca 219/2003 a rozhodnutí soudu nabylo právní moci dne 23.2.2005. Následně byla podána žaloba dne 14.9.2005, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 29 Ca 209/2005 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 18.1.2008. Třetí žaloba byla podána dne 11.4.2008, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 29 Ca 81/2008, rozhodnutí nabylo právní moci dne 12.1.2010. V předmětné věci pak byla žaloba podána dne 5.2.2010. Z tříleté prekluzivní lhůty, tedy před podáním první žaloby, uplynulo 6 měsíců a 2 dny, před podáním druhé žaloby 6 měsíců a 18 dnů, před podáním třetí žaloby 2 měsíce a 22 dnů. Poslední žaloba, která je předmětem tohoto řízení byla podána dne 5.2.2010, od skončení předchozího řízení před soudem uběhlo 22 dnů. Z uvedeného je zřejmé, že tříletá prekluzivní lhůta dosud neuplynula.

Rovněž námitky žalobce týkající se nezákonnosti provedené daňové kontroly shledal soud nedůvodnými. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že daňová kontrola byla zahájena řádně, v souladu s platnými právními předpisy. Ze správního spisu soud zjistil, že Správce daně v protokole o ústním jednání č.j. 9997/02/310930/3537 ze dne 12. 2. 2002 uvedl, že daňová kontrola byla zahájena podle ustanovení §16 ZSDP. Podle odst. 1 tohoto ustanovení „Daňovou kontrolou pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu tohoto zákona.“

Právem správce daně je bezesporu i jeho právo kontrolovat plnění daňových povinností daňových subjektů. Žalobce argumentoval absencí důvodů pro provedení kontroly v daném případě, protože nebyla osvědčena existence podezření správce daně z krácení předmětné daně. Soud odkazuje na ustanovení §16 odst. 1 ZSDP o daňové kontrole a konstatuje, že se ztotožňuje se žalovaným, že není nutno, aby byl žalobcem tvrzený důvod naplněn. Je zřejmé, že toto ustanovení nestanoví pro daňovou kontrolu žádné podmínky s výjimkou nezbytně nutného rozsahu pro dosažení účelu tohoto zákona. Odkaz žalobce na nálezy Ústavního soudu, zejména nález ze dne 18.11.2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 považuje soud za nepřiléhavý. Okolnosti zahájení daňové kontroly jsou totiž vždy individuální. V předmětné věci byly jednoznačně důvodem pro provedení daňové kontroly zákonem vymezené předpoklady – tedy zjištění a prověření daňového základu. V případě řešeném Ústavním soudem však bylo argumentováno tím, že daňová kontrola byla zahájena z důvodu zjištěných nedostatků, daňovému subjektu však tyto nedostatky nebyly sděleny a nebyly ani vyjádřeny v protokole o ústním jednání.

Soud při rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, publikovaného ve Sb. NSS pod č. 1983/2010, podle kterého „ Správce daně nemusí při zahájení daňové kontroly u právnické osoby disponovat konkrétním podezřením či pochybnostmi o řádném splnění kontrolované daňové povinnosti.“

pokračování
29 A- 11 -
f 15/2010

Soud shrnuje, že daňová kontrola byla v daném případě zahájena oprávněně, v souladu s příslušnými předpisy a vzhledem k tomu se jednalo o úkon způsobilý k tomu, aby nastaly účinky stanovené v §47 odst. 2 ZSDP.

Soud uvádí, že se neztotožňuje s konstatováním žalobce uvedeným v žalobě, že z rozsudku soudu (tedy z rozsudku č.j. 29 Ca 81/2008 – 55) jasně vyplývá, že soud nemá pochybnosti o tom, že předmětný stroj byl používán. Soud ve svém rozhodnutí uvedl, jaké skutečnosti jsou obsahem listin uvedených ve správním spise, ze kterých vycházel žalovaný, přičemž rozhodnutí žalovaného zrušil kvůli nepřezkoumatelnosti jeho závěrů pro nedostatek skutkových důvodů. Nevyslovil však, že nemá pochybnosti o tom, že předmětný stroj byl používán.

Žalobce namítl, že žalovaný nenaplnil požadavky uvedené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.12.2008, č.j. 29 Ca 81/2008-55. Ani tyto námitky soud neshledal důvodnými. Uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci pro nepřezkoumatelnost, a to pro nedostatek skutkových důvodů, neboť dospěl k závěru, že správní úvaha týkající se zásady volného hodnocení důkazů je neúplná. Soud konstatoval, že „Největší oporu pro verzi zastávané žalobcem poskytovali kromě vyjádření zástupce žalobce, výpověď – vyjádření M. J., výpověď J. R., záznam o prohlídkách stroje JCB 3 CX a předávací protokol s výkazem počtu motohodin. Pokud jde o hodnocení listiny nadepsané jako „svědecká výpověď“, jejíž obsah je uveden shora, žalovaný pouze uvedl, že tento důkazní návrh stejně jako předložený výkaz práce od 9.6. do 22.9.2000 neosvědčil ve smyslu ust. § 31 odst. 4 daňového řádu jako důkazní prostředek, který by potvrdil, že stroj JCB 3 CX byl použit na shora citovaných stavbách; z účetnictví M. J. se totiž nepotvrdilo, že jeho účetnictví obsahuje předmětný výkaz práce, jakož i doklad o vyplacené odměně J. R. za tuto práci. Při hodnocení tohoto důkazu však chybí vypořádání se s výpovědí – vyjádřením M. J., které svědčí ve prospěch žalobce. Pokud jde o hodnocení předávacích protokolů s vyčíslením odpracovaných motohodin a o záznamy o prohlídkách stroje, žalovaný neuvedl, z jakého důvodu by neměly věrohodně osvědčovat skutečnost, že stroj byl použit na stavbě Lubě, Malá Lhota a Hodonín, v tomto směru tedy chybí příslušná správní úvaha. Žalobce v rámci daňového řízení tvrdil, že existovaly finanční sankce, které by mohly být použity z důvodů nepředání předmětných staveb v dohodnutých termínech, přičemž k tomu tvrzení předložil shora již citované dvě smlouvy uzavřené mezi stavební firmou O. M. – Mertastav a fyzickou osobou V. V., v nichž jsou smluveny sankce pro případ nepředání staveb v dohodnutých termínech; tyto předložené důkazy, které měly svědčit ve prospěch žalobce, žalovaný nehodnotil. Důkazní prostředek „denní záznamy stavby Lubě“ je hodnocen pouze ve vztahu k jejich neodsouhlasení stavební firmou O. M. – Mertastav, přičemž chybí bližší úvaha ohledně souvislosti s ostatními důkazními prostředky a úvaha, proč by tyto denní záznamy stavby Lubě měly být odsouhlaseny stavební firmou O. M. – Mertastav.“

Za stěžejní pokládá soud následující úvahy žalovaného uvedené v napadeném rozhodnutí.

Žalovaný připomněl tvrzení žalobce, že i přesto, že výkony stroje JCB 3 CX nebyly samostatně fakturovány, příjmů bylo dosaženo nepřímo tak, že při kalkulaci hodinové sazby stroje UNC 60 bylo zahrnuto nájemné dalšího pracovního stroje do ceny jako součást nepřímých nákladů – zajištění provozu stroje UNC 060 pro případ jeho poruchy. Žalovaný konstatoval, že v přiložené kalkulaci stroje UNC 60 není uvedeno, že součástí nepřímých nákladů je kalkulace nájemného za stroj JCB 3 CX. Nepřímé náklady činily pouze 43,- Kč. Rozpis kalkulací na 1 hodinu pak obsahuje položky mzdové náklady, PHM, pronájem stroje pokračování
29 A- 12 -
f 15/2010

UNC a ostatní nepřímé náklady blíže nespecifikované. (Soud připomíná, že ve vyjádření k žalobě žalovaný dále upřesnil, že pokud by pod ostatními nepřímými náklady v částce 43,- Kč bylo zahrnuto nájemné za stroj JCB 3 CX, s ohledem na počet odpracovaných hodin z uvedených faktur by násobkem této částky vyšla částka 32.938,- Kč. Žalovaný správně konstatoval, že s ohledem na žalobcem tvrzené náklady za nájem tohoto stroje ve výši 368.000,- Kč je zřejmé, že kalkulace postupu uváděná žalobcem neodpovídá). Žalovaný rovněž správně argumentoval tím, že ve stavebních denících, které měl povinnost vést V. V. jako fyzická osoba, jako zhotovitel, pro objednatele stavební firmu O. M. – Mertastav nebyly práce stroje JCB 3 CX uvedeny, přičemž O. M. bylo potvrzeno, že žádné další stavební deníky nejsou k dispozici.

Soud se dále zabýval tím, zda žalovaný odstranil nedostatky, které vedly soud ke zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného ve věci. Soud žalovanému vytkl, že se dostatečně nevypořádal s listinou předloženou žalobcem nazvanou „svědecká výpověď“. Jednalo se o listinu ze dne 10.6.2002 podepsanou J. R., kde měl uvedený potvrdit, že obsluhoval buldotraktor JCB 3 CX pro M. J., přičemž s ním pracoval např. v obci Lubě a Hodonín u Kunštátu. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že z účetnictví M. J. se nepotvrdilo, že obsahuje předmětný výkaz uvedené práce, ani doklad o vyplacení odměny J. R. za tuto práci. Soud žalovanému vytkl, že se při hodnocení tohoto důkazu nevypořádal s výpovědí – vyjádřením M. J., které svědčí ve prospěch žalobce. Dle názoru soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí tento nedostatek odstranil. Žalovaný své rozhodnutí postavil zejména na skutečnostech, které vyplynuly z jednání dne 30.5.2005, které proběhlo na Finančním úřadě v Tišnově s objednatelem prací – stavební firmou O. M. – Mertastav. Z tohoto jednání vyplynulo, že stavební práce provedeny na základě smlouvy o dílo č. 2000-01 V. V. – zhotovitelem, byly uvedeny ve stavebním deníku, který byl v příslušné části předložen. O. M. bylo potvrzeno, že žádné další stavební deníky na předmětných stavbách za období červen až září roku 2000 nejsou k dispozici. V předloženém deníku nejsou žádné práce strojem JCB 3 CX uvedeny. Vzhledem k uvedenému žalovaný, a to dle názoru soudu zcela oprávněně, konstatoval, že se mu svědecká výpověď M. J., jakož i předložené výkazy práce jeví nevěrohodnými. Svůj závěr podpořil žalovaný rovněž skutečností, že z účetnictví M. J., pronajímatele, získaného místním šetřením příslušného správce daně k ověření jiné daně, se nepotvrdilo, že jeho účetnictví obsahuje příslušný výkaz práce, jakož i doklad o vyplacení odměny p. J. R. za tuto práci. Pokud se týká M. J., je z napadeného rozhodnutí zjevné, že rovněž jím tvrzené skutečnosti žalovaný nepokládá za věrohodné, a to proto, že jeho účetnictví neobsahuje příslušný výkaz práce ve vztahu k předmětnému stroji, neobsahuje ani doklad o vyplacené odměně p. J. R., přesto, že na základě dodatku č. 1 k nájemní smlouvě č. 02/2000 měl zajišťovat přepravu předmětného stroje na pracoviště do obce Lubě, Malá Lhota a Hodonín, nijak neprokázal, jak tato přeprava speciálního výkopového stroje byla zajištěna. Žalovaný se dle názoru soudu náležitě vypořádal s odůvodněním, proč dle jeho názoru věrohodně neosvědčují použití předmětného stroje na stavbách předávací protokoly s vyčíslením odpracovaných motohodin a záznamy o prohlídkách stroje. Žalovaný v této souvislosti odkázal na skutečnosti, které uvedl v předchozích úvahách, na základě kterých dospěl k závěru, že použití předmětného stroje nebylo prokázáno. (protokoly a záznamy byly sepsány mezi pronajímatelem M. J. a žalobcem jako nájemcem, neosvědčují faktické použití stroje, přičemž v příslušném stavebním deníku není práce stroje uvedena). Úvaha o nevěrohodnosti předávacích protokolů a záznamů o prohlídce následuje poté, co žalovaný konstatoval, že skutečnosti tvrzené M. J. pokládá za nevěrohodné s ohledem na to, že nemají oporu v jeho účetnictví. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí rovněž zabýval další výtkou soudu – a sice, že nehodnotil žalobcem předložené důkazy o existenci finanční sankce v případě nepředání předmětných staveb v dohodnutých termínech (žalobce tím zdůvodňoval nutnost použití záložního stroje, který pokračování
29 A- 13 -
f 15/2010

měl být právě stroj JCB 3 CX). Dle názoru soudu žalovaný dostatečně odstranil i tuto vadu svého rozhodnutí. Správně konstatoval, že ze smlouvy uzavřené mezi fyzickou osobou V. V. a VYSKOČIL-ROZVOD PLYNU, s.r.o., ze dne 1.1.2000 o dodávce zemních prací, žádné sankce nevyplývají. Tyto vyplývají pouze ze smluv o dílo uzavřené mezi fyzickou osobou V. V. a stavební firmou O. M. – Mertastav. Žalovaný oprávněně konstatoval, že provázanost uvedených smluv nebyla žalobcem nijak doložena. Žalobní námitka uvedená žalobcem, že tato úvaha je nedostatečná, neboť je zřejmé, že všechny kroky byly činěny ve snaze zabránit prodlení a možným sankcím, které by žalobce jako osoba blízká fyzické osobě V. V. považoval jako vlastní újmu, nemůže obstát. Rozhodující je, že žalobce a fyzická osoba V. V. v předmětné věci vystupovali jako odlišné subjekty. Na uvedený argument žalobce tedy nelze přistoupit. V novém rozhodnutí se žalovaný rovněž zabýval vyhodnocením důkazního prostředku „Denní záznamy stavby Lubě“. Žalovaný správně konstatoval, že tyto listiny jsou vyhotoveny pouze V. V. na základě smlouvy uzavřené mezi V. V., fyzickou osobou, jako objednatelem, a VYSKOČIL-ROZVOD PLYNU, s.r.o., jako dodavatelem. Žalovaný správně konstatoval, že se nejedná v pravém smyslu o stavební deník, který by byl veden způsobem, který určuje stavební zákon - § 43 vyhl.č. 132/1998 Sb. Nebyly totiž odsouhlaseny a potvrzeny stavebním dozorem objednatelem, tj. stavební firmou O. M. – Mertastav. Žalovaný v této souvislosti správně rovněž zdůraznil, že tyto listiny byly předloženy po prohlášení jednatele žalobce při ústním jednání dne 17.7.2001 (tedy V. V.), že žádný deník prací nevedl. Dle názoru soudu žalovaný tedy dostatečně zdůvodnil, proč ani důkazní prostředek „Denní záznamy stavby Lubě“ nepokládá za věrohodný.

Žalobce dále namítl, že žalovaný v řízení postupoval v rozporu se základními pilíři právního státu, a to rovněž s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je uvedeno, že každý má právo na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Žalobce se dle svého tvrzení neměl vůbec možnost se seznámit s podklady, především s výsledky šetření u p. M. J. a je nepřípustné, aby žalovaný své rozhodnutí postavil na neúplnosti účetnictví odlišného subjektu.

Soud konstatuje, že řadu důkazních prostředků předložil přímo žalobce a muselo mu být zřejmé, že tyto budou použity jako podklady rozhodnutí. Jednatel žalobce se osobně zúčastnil jednání na Finančním úřadě v Tišnově dne 30.5.2005, kde byl předvolán rovněž O. M. – stavební firma O. M. – Mertastav. S protokolem o tomto ústním jednání byl tedy žalobce seznámen. Zjištění pocházející z tohoto jednání pokládá soud za zásadní.

Důvodnou shledává soud námitku žalobce, že mu nebylo umožněno seznámit se s výsledky šetření u p. M. J. Ze správního spisu soud zjistil, že uvedené šetření provedl na žádost Finančního úřadu v Kyjově Finanční úřad v Hodoníně a zprávu dne 25.3.2003 společně s přílohami obdržel Finanční úřad v Kyjově dne 2.4.2003. Následně byla tato zpráva poskytnuta žalovanému k rozhodnutí společně s ostatním spisovým materiálem.

Byť tedy soud přisvědčuje uvedené námitce žalobce, dospěl k závěru, že se nejedná o vadu, která by způsobila nezákonnost celého napadeného rozhodnutí. Z šetření vyplynulo, že v účetnictví M. J. – pronajímatele předmětného stroje nebyl nalezen výkaz práce p. R. a doklad o vyplacení odměny a rovněž nebylo prokázáno, jak byla zajištěna přeprava předmětného stroje na stavby. Jedná se o objektivní zjištění na základě dokladů. Žalobce pokud by byl s těmito doklady seznámen, by z podstaty věci nebyl schopen absenci výkazu práce a dokladu o vyplacení odměny vysvětlit. Případné vyjádření žalobce by tedy nijak neovlivnilo zjištěný skutkový stav. Žalobce však v této souvislosti především namítal, že žalovaný své rozhodnutí staví na neúplnosti účetnictví zcela odlišného subjektu, se kterým pokračování
29 A- 14 -
f 15/2010

žalovaný nemá vůbec nic společného. Soud k tomu konstatuje, že v souladu s § 31 odst. 4 ZSDP jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Žalovanému tedy nic nebránilo v tom, aby jako jeden z podkladů rozhodnutí využil doklady p. M. J. Tyto doklady byly získány nebo vyhotoveny v rámci kontroly DPH Finančním úřadem v Hodoníně. S ohledem na provedené dokazování dospěl soud k závěru, že procesní pochybení, kterého se správce daně dopustil, by nemohlo mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Důkazy provedené správcem daně by i bez tohoto důkazu vedly k závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem.

Vzhledem k uvedenému soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že použití stroje JCB 3 CX na výše uvedených stavbách nebylo prokázáno, žalobci se nepodařilo unést na něm spočívající důkazní břemeno, vyplývající z ust. §24 odst. 1 ZDP a §31 odst. 9 ZSDP a proto žalovaný odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí jako nedůvodné zamítl. Žalovaný v napadeném rozhodnutí své stanovisko důkladně zdůvodnil, při dokazování postupoval v souladu s § 2 odst. 3 ZSDP. V dané věci byly shromážděny správcem daně jak důkazy svědčící pro daňovou uznatelnost sporného výdaje, tak svědčící proti ní. Následně žalovaný v odvolacím řízení za účelem upřesnění důkazní prostředky doplnil. Správní úvaha zahrnuje hodnocení důkazu jak jednotlivě, tak všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti Žalovaný dostatečně konkrétně zdůvodnil, proč důkazní prostředky předložené žalobcem, které měly svědčit v jeho prospěch, shledal nevěrohodnými. Žalovaný odstranil nedostatky, které mu byly vytknuty v rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 12. 2009 č.j. 29Ca 81/2008-55. Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že žalobce nepředložil důkazní prostředky a neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že výdaj za pronájem stroje JCB 3 CX byl vynaložen proto, aby žalobce dosáhl zdanitelného příjmu, takovýto příjem zajistil či udržel.

Soud při svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009-83, podle kterého „Pokud daňový subjekt neunese důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve vztahu k výdajům zahrnutým do základu daně, nelze považovat tyto výdaje za prokázané, a proto nemohou být pro účely stanovení základu daně odečteny od příjmů……… „

Vzhledem k uvedenému soud žalobu v souladu s §78 odst. 7 zamítl jako nedůvodnou.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalovaný, nebylo zjištěno, že by mu vznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení, a to k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. (Od 1.1.2012 v důsledku novely s.ř.s., provedené zákonem č.303/2011 Sb. platí,že kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal). Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

pokračování
29 A- 15 -
f 15/2010

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (ust. § 105 odst. 2, § 106 odst. 2, 4 s.ř.s.).

V Brně dne 21.12.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru