Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 121/2010 - 116Rozsudek KSBR ze dne 29.03.2011

Prejudikatura

1 Afs 139/2006 - 108


přidejte vlastní popisek

29 Af 121/2010-116

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce: M. J., zast. Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem Děčín, Masarykovo nám. 193/20, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 21. 6. 2007, č.j. 9650/07-

1102-701130, se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu

řízení žalovanému.

II. Rozhodnutí Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou zed ne 18. 1. 2006, č.j.

4895/06/351911/3862, se zrušuje pro nezákonnost.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.800,-

Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Narcise

Tomáška, advokáta, se sídlem Děčín, Masarykovo nám. 193/20.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 24. 8. 2007 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku, jakož i předchozího prvostupňového správního rozhodnutí Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 1. 2006, č.j. 4895/06/351911/3862, dodatečného platebního výměru 1060000017, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 586.632,- Kč; napadené rozhodnutí žalovaného zamítlo odvolání žalobce proti předchozímu prvostupňovému správnímu rozhodnutí.

V žalobě uváděl, že předpokladem pro dokazování je podle § 2 odst. 2 a 3 daňového řádu vyžadování nejméně zatěžujícího postupu a posuzování důkazů ve vzájemné souvislosti. To znamená, že v některých oborech běžné postupy při předávání díla a fakturaci jsou podle ust. § 31 odst. 3 daňového řádu skutečnosti obecně známé, jako je např. fakturace dodávek až po převzetí díla koncovým odběratelem, tyto případy nelze vyjmout z kontextu firemního provozu a zpochybnit je. Tuto skutečnost potvrzují svědci i třetí osoby a v jiných účetních obdobích nebyla finančním úřadem napadena; žalobce předložil v originále účetnictví roku 2000, z kterého si pracovníci správce daně pořídili 22.9.2005 kopie požadovaných dokumentů a vrátili je. Svědek Ing. J. V. nemohl potvrdit spolupráci žalobce se společností AHOLD protože žalobce spolupracoval pouze se svými zákazníky a mezi nimi AHOLD a.s. nebyl. Uvedená osoba nebyla svědkem ani osobou předzvědnou, přesto vypověděl, že se dodávky realizovaly stavebnicovým systémem, že je možné, že žalobce dodal většinu zařízení AHOLDu a že mohlo dojít k opoždění převzetí díla. Je zřejmé, že aby žalobce mohl nábytek prodat, musel ho také koupit. Pracovníci žalovaného vyhodnotili výpověď jako že svědek skutečnosti nepotvrdil přesto, že všechny uvedené skutečnosti potvrdil. Doklad VD 45 žalovaný odmítl, protože k němu nepřiřadil žalobce žádnou fakturu, což není pravdou, neboť žalobce již v roce 2005 přiřadil odpovídající fakturu 2000165. Žalovaný odmítl uznat doklady VD 53 a 58 – čelní díly skříněk, které žalobce přiřadil k vystavené faktuře č. 2000169 – kulisy pro focení katalogu. Správce daně nečetl nebo mu nebyly dodány svědecké výpovědi, kde zákazník M. (Variant s.r.o.) potvrdil, že mu žalobce dodal čelní díly skříněk a kulisy pro focení katalogu tak, jak uvedl do protokolu v roce 2005 a kulisy pro vystavení produkce na veletrhu; jedná se tak o klasický obchodní případ a oprávněný výdaj. Svědek Ing. P. K. vypověděl, že žalobce jeho firmě dodával prototyp lisovacích nástrojů, přičemž se žalobce podílel hlavně na zkouškách a vývoji konečného tvaru nástroje, spotřeba dřeva na výrobu prototypu byla věcí zcela podružnou, především však odběratele nijak nezajímala. Produktem byla data pro výrobu skutečného ocelového nástroje. Nemůže tedy stejně jako nikdo jiný potvrdit kolik se během několikaletého vývoje nástrojů na konkrétní zakázku spotřebovalo dřeva, stejně jako elektrické energie, benzínu či maziva. Průběh zakázek běžně trvá několik let. Pracovníci žalovaného toto nesprávně vyhodnotili tak, že žalobce nedokázal specifikovat spotřebu základního materiálu, a proto nemohli zjistit, jestli materiál nebyl použit na jinou zakázku. Správný závěr má být, že byly potvrzeny skutečnosti, že k realizaci vývoje lisovacího nástroje je potřeba neurčené množství dřeva, což je režijní výdaj, jeho spotřeba není podstatná. Předmětem dodávky je funkční prototyp, který tvoří požadovaný výlisek a jehož ověření je předmětem dodávky. Pokud by bylo použito dřevo na jinou zakázku, jednalo by se také o výdaj. Žalobce vysvětlil rozdíl mezi konečným stavem skladu roku 2001 a počátečním k 1.1.2002 – odpis drobného majetku, který se od roku 2002 nemusel evidovat jako sklad, v protokolech to ale není uvedeno. Účetní sklad výrobků v nedokončeném či dokončeném stavu zákon v jednoduchém účetnictví nepřikazuje, žalovaný tedy nemá důvod považovat ho za neprůkazný. Stav k 31.12.2001 se shoduje se skutečnostmi zanesenými k tomuto datu v účetnictví. Pokud by žalobce faktury napadené v závěrech zahrnul do účetnictví roku 2000, jak si přeje žalovaný, daňová povinnost by se neměnila, převedl by ztrátu do roku 2001 a DPH roku 2001 by řešil zápočtem k vratce z roku 2000; účetní skladová zásoba by byla o to vyšší. Až v prosinci 2006 sdělili žalobci pracovníci správce daně jaké nové dokumenty po něm požadují, jaké nové rozpory si přejí dokázat, a že si přejí vyslechnout nové svědky. 5.3.2007 však již měli závěry hotové, přičemž se nevraceli k jednotlivým věcem vícekrát než jednou – dotazem. Požadavky na hodnotu důkazů nespecifikovali a skutečnost, že oprávněné pochybnosti přetrvaly žalobce zjistil až při převzetí písemnosti – závěry doplnění odvolání. Odmítnutí podpisu by nerušilo jejich platnost. Žalobce se ohradil proti způsobu vyhodnocení a pominutí důkazů jediným možným způsobem – zápisem v protokolu a žádostí o možnost doložení u žalovaného, čemuž nebylo vyhověno. Z důvodu porušování ustanovení § 2 odst. 8 daňového řádu pracovníky správce daně při dokazování (tím, že upírali žalobci právo na rovné jednání nestandardními výslechy třetích osob, které nebyly svědky ani předzvědnými osobami, nadměrnou zátěží při zbytečném požadování neúčetních dokumentů a důkazů) podával žalobce stížnosti na poškozování své živnosti, na podjatost a na únik informací. Ve věci došlo k porušení ustanovení § 16 odst. 1 daňového řádu, neboť žalobci bylo zcela znemožněno řídit firmu, byl poškozen zbytečným vyslýcháním obchodních partnerů nad rámec ustanovení § 2 odst. 8 daňového řádu a tím vnímán jako problémový subjekt pro obchodní spolupráci. Dále došlo k porušení ustanovení § 24 odst. 1 daňového řádu ohledně povinnosti zachovat mlčenlivost, tím, že došlo k výslechu téměř všech obchodních partnerů žalobce, jejich zákazníků a ještě i jejich zákazníků, došlo k porušení mlčenlivosti pracovníků správce daně, to, když odhalili koncovým zákazníkům celou dodavatelskou strukturu realizace zakázek, došlo k poškození dobrého jména žalobce, jeho kriminalizaci a zhroucení odbytu. Žalobce se nedopustil chyb v účetnictví a výdajové doklady byly zaúčtovány podle ZDP. Žalovaný nevzal v úvahu protokoly z výslechu svědků a důkazy, které dokazují skutečnosti uvedené v účetnictví žalobce, v odvolání a v doplnění odvolání tyto materiály byly žalovanému zatajeny či neuvedeny do závěru doplnění odvolání, přičemž žalobce žalovaného na skutečnost možné podjatosti i pominutí důkazů upozornil. Žalovaný zejména pominul fakt, že se jedná o skutečnosti obecně známé podle § 31 odst. 3 daňového řádu, dále možnost, že pracovníci správce daně jednají podjatě, nezabýval se možností, že oprávněné pochybnosti vznikly na základě porušení výše uvedených paragrafů daňového řádu, možného zastrašení svědků a pominutí důkazů, fakt, že oprávněná pochybnost nebyla podložena naplněním ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu, protože související doklady z roku 2002 byly předloženy v originále a pracovníci správce daně pouze zamlčeli existenci protokolu o vysvětlení všech dodávek (např. čelní panely nábytku = modely pro focení katalogu, potvrzeno protokolem o výslechu svědka – zákazníka, toto v závěrech zhodnoceno jako chybné přiřazení nesouvisející faktury a poté stejně zdůvodněno žalovaným). Obdobných pominutí bylo v doplnění odvolání mnoho a žalobce na to upozornil žalovaného, jednotlivá pominutí nemohl žalobce rozporovat při svědeckých výpovědích, protože mu to neumožňovalo jejich množství, nesystematické vedení. Nevěděl také jak je pracovníci správce daně vyhodnotí a že je pominou. Žalobce žádal žalovaného o účast a doplnění při rozhodování ve věci odvolání. Žalovaný v jeho napadeném rozhodnutí pouze opakuje závěry, které mu podsunuli pracovníci správce daně a ke kterým se dalo dospět pouze úmyslným porušením výše uvedených zákonů a pominutím prokázaných skutečností či jejich překroucením. Pro zakrytí těchto pochybení je třeba trvat na zprávě o výsledku kontroly, aby se zastřela celá skutková podstata činnosti pracovníků správce daně. Žalobce v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí žádal o posouzení důkazů žalovaného jako nadřízený správní orgán. Žalovaný měl podle ustanovení § 50 odst. 3 daňového řádu posoudit napadené závěry ze zprávy o daňové kontrole, ale vycházel z podkladů, které pro něj připravili titíž pracovníci správce daně, na něž žalobce podával stížnosti na podjaté jednání a poškozování živnosti. Žalobce nebyl k jednání o odvolání přizván, žalovaný se nezabýval tvrzením žalobce, že si pracovníci správce daně sami odporují s předloženými svědeckými výpověďmi a důkazy. Žalobce upozornil žalovaného také na možnost, že podjatí jsou i další nejmenovaní pracovníci správce daně a mohou ovlivňovat doplnění odvolání a požádal žalovaného o delegaci na jiný finanční úřad. Žalovaný však nesplnil svou povinnost zabývat se zodpovědně důvody této žádosti, především možnou podjatostí všech pracovníků správce daně. Vzal jako závazné a nepodjaté rozhodnutí správce daně, kterým vedoucí kontrolního oddělení nevyhověl námitce žalobce a označil své podřízené za nepodjaté. Podle ust. § 50 odst. 3 daňového řádu měl žalovaný posoudit napadené skutečnosti ze zprávy o daňové kontrole v souvislosti s důkazy, které žalobce předložil správci daně, což neučinil. Došlo i k porušení ustanovení § 50 odst. 7 daňového řádu, neboť se žalovaný nevypořádal se všemi důvody uplatněnými v odvolání, nezdůvodnil pominutí důkazů pracovníky správce daně a nepřizvání žalobce k projednání odvolání.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, zdůraznil, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí a ze spisového materiálu správce daně je zřejmé, že žalobce věrohodně neprokázal uplatněné daňové výdaje a jejich souvislost s příjmy z podnikání. Žalovaný odmítl tvrzené porušení ustanovení § 2 odst. 2 a 3 daňového řádu, zásada součinnosti s daňovým subjektem porušena nebyla, pokud se žalobce neúčastnil výslechu svědků, písemně se omluvil s tím, že nepožaduje změnu termínu jejich konání. Žalovaný podrobně odůvodnil, které z důkazních prostředků se staly skutečně důkazem, přičemž svědecké výpovědi ani předložené doklady tvrzení žalobce neprokázaly. Průběh daňové kontroly probíhal standardním způsobem ve smyslu ust. § 16 odst. 1 daňového řádu. Námitka porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost byla předmětem samostatného přezkumného řízení a k porušení mlčenlivosti v dané věci nedošlo. Během výslechu byli svědci řádně poučeni o jejich právech a povinnostech, nebylo jim sděleno nic, co by se týkalo žalobcovy vlastní daňové povinnosti. Svědci nemohli být seznámeni s žádnou novou skutečností a informací, kterou by správce daně nabyl v souvislosti s žalobcem vedenými daňovými řízeními. Žalobcova stížnost na podjatost pracovníků správce daně byla vyřízena rozhodnutím ze dne 22.1.2007, kdy vedoucí pracovník kontrolního oddělení správce daně nevyhověl námitce žalobce. Daňové řízení je řízením neveřejným, tudíž žalobce nemohl být k jednání o odvolání přizván. Žalobci byla dána v rámci doplnění odvolacích řízení dána možnost předložit další důkazní prostředky, správce daně provedl výslechy žalobcem navrhovaných svědků, pokud tomu nebránili skutečnosti nezaviněné správcem daně. S veškerými skutečnostmi a důkazními prostředky byl žalobce řádně seznamován a měl možnost se k nim vyjádřit, případně navrhnout jejich doplnění. Žalobce byl opakovaně vyzýván k prokázání tvrzených skutečností. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

V doplňujícím procesním podání došlém soudu dne 25. 9. 2009 žalobce doplnil, že ve věci předložil originály účetních dokladů z roku 2000, žalovaný neupozornil žalobce, že přes dodání dokladů a svědecké výpovědi budou doklady vyloučeny z účetnictví. Po žalobci bylo požadováno předložení účetnictví roku 2000 ke kontrole, což je nezákonné a nedodání účetnictví nelze klást žalobci k tíži. Žalobce unesl důkazní břemeno protože poskytl žalovanému všechny oprávněně požadované důkazy, svědecké výpovědi potvrdily skutečnosti známé z účetnictví, v účetnictví nebyl žádný rozpor, všechny transakce byly účetně i finančně vypořádány v souladu se zákonem, žalovaný nezpochybnil žádného svědka ani důkaz, není známa žádná skutečnost, která by naznačovala, že tento účetní případ neproběhl uvedeným způsobem, všechny ostatní realizace nasvědčují tomu, že opožděná fakturace je běžná, a to i v jiných firmách a tvoří měřítko rovného přístupu k daňovým subjektům, žalobce nakoupený materiál a služby použil k dosažení příjmů a v souladu se zákonem. Je nezákonné klást k tíži žalobci ztrátu účetnictví roku 2000. Před ztrátou účetnictví bylo toto drženo finančním úřadem a policií a žalovaný mohl důkazy kdykoliv provést. Vyjádření o údajné ztrátě účetnictví je výsměchem žalobci, po dobu celého roku bylo účetnictví k dispozici žalovanému, ten však další důkazy než ověřené doklady nepožadoval, teprve po exekuci majetku vinou žalovaného v roce 2006 se šanon s doklady ztratil. Účetnictví bylo možno důkazními prostředky rekonstruovat, případně poskytnout svědecké výpovědi apod. Žalovaný nesdělil žalobci skutečnosti, podle kterých by se mohl orientovat v průběhu kontroly a rekonstrukci v průběhu odvolacího řízení neumožnil. Žalobce nebyl informován o tom, že pracovníci žalovaného vyhodnotí důkazy jako nedostatečné, a to ani v odvolacím řízení. Žalovaný překroutil svědecké výpovědi a pak je účelově vyložil, nezdůvodnil vyloučení dokladů, nezohlednil důkazy, které byly provedeny, nezpochybnil použití nakoupeného zboží a služeb pro podnikání žalobce. Žalovaný pominul skutečnosti s případem související (doprava, lak apod.). K dokladu VD 2/6 žalobce uvedl, že svědci vypověděli, že materiál byl používán k vývoji jejich technologií v neomezeném množství, byly předloženy hmotné důkazy – výlisky, matrice z alternativního materiálu, výkresy zhotovených tvarů i dokumentace z měření, v průběhu 6-ti let probíhal kontinuální vývoj pomocí dřevěných zkušebních nástrojů, až po změně technologie se od této praxe upustilo – vše je zaneseno v účetnictví a není vyřazeno, zakázky byly přiměřeně ziskové, žádné další důkazy žalovaný nepožadoval. Žalovaný překroutil svědeckou výpověď Ing. K. a použil ji k opačnému výkladu, nepoužil ostatní provedené důkazy, neinformoval žalobce že hodlá tento jediný doklad vyřadit z účetnictví. Žalobce veškeré žádané důkazy předložil, obrovské množství požadovaných důkazů a jejich nedostupnost byla příčinou zpoždění při jejich zajišťování. Pokud si správce daně vyžádá důkaz a tento je předložen a proveden, stává se důkazem, součástí spisu a při hodnocení účetního případu je třeba k němu přihlížet. Pokud jej chce žalovaný pominout musí jej zpochybnit, případně zpochybnit svědka a jeho úlohu v případu. Pracovníci žalovaného požadovali důkazy, které pak po provedení vyloučili z hodnocení a odmítli k nim přihlížet. Také o své vůli provedli důkazy, které poté, co potvrdily skutečnosti v účetnictví, nezohlednili. Tuto skutečnost žalobci nesdělili a udržovali jej v pocitu, že důkazy jsou dostačující. Vyloučení vyžádaných důkazních prostředků bylo nesprávné a nezákonné, z protokolu o výslechu svědků je zřejmé, jak k poškozování zájmů žalobce docházelo, žalobce opakovaně zdůvodnil proč k výslechům svědků nedocházel. Kromě poškození dobrého jména a úniku informací v obchodních věcech došlo také k vyloučení některých svědeckých výpovědí nebo jejich podstatných částí z důkazů ve spise bez odůvodnění. Žalovaný se svědeckými výpověďmi, které potvrzují skutečnosti z účetnictví žalobce, úmyslně nezabýval, nepřihlédl k nim; pokud by chtěl pominout skutečnosti zjištěné svědeckou výpovědí v průběhu dokazování, musel by osobu a úlohu takového svědka zpochybnit, což neučinil. Žalovaný neuvedl skutečnosti a důkazy do souvislosti, naopak jejich jednotlivým posuzováním a vytržením z kontextu dlouhé existence firmy způsobil nepřiměřený věcný i časový rozsah kontroly. Žalovaný jako odvolací orgán nepostupoval podle zákona, některé důkazy nebylo možno provést vinou finančního úřadu, což bylo žalobci kladeno k tíži (cesta do Karviné pro pracovníky FÚ s obhlídkou dílen dodavatele a podobné nestandardní důkazy). Uvést účetnictví a důkazy do vzájemné souvislosti je zákonnou povinností žalovaného. Po 8.4.2005, kdy byla kontrola prováděna opakovaně správce daně požadoval předložení nových účetních dokladů, toto tvrzení má zmást soud, neboť do termínu daňové kontroly si všechny státní orgány ve Žďáru nad Sázavou po dohodě naplánovaly hloubkovou kontrolu firmy žalobce, tedy účetní doklady žádané správcem daně byly v této době prokazatelně v držení OSSZ, poté přešly na finanční úřad, OZP, VZP, po dobu kontroly byla dvakrát provedena kontrola plateb DPH v rozsahu 6-ti měsíců. V roce 2006 bylo finančním úřadem podáno trestní oznámení pro upřednostňování věřitele, protože byly vyplaceny výplaty, ale odvody až se zpožděním. Proto si účetnictví vyžádala PČR, která jej držela až do dalšího převzetí žalobcem. Žádná kontrola nenalezla pochybení, PČR případ odložila. Žalovaný se snaží vytvořit dojem, že účetnictví bylo dodáváno chaoticky v dlouhém časovém období a doklady do něj byly doplňovány, to však není pravdou, účetnictví se z jednotlivých kontrolních orgánů sešlo kompletně u správce daně a nebyly v něm prováděny žádné změny, úpravy ani opravy. Po dobu kontroly nebyly doplněny ani změněny žádné účetní doklady, a to ani v odvolacím řízení. Účetnictví se doplňovalo pouze o neúčetní dokumenty na žádost správce daně a v rozsahu, který popíral práva žalobce na rovný přístup. Vyhodnocení jednotlivých účetních případů bylo v odvolacím řízení měněno přesto, že v účetnictví změny provedeny nebyly. Doměření daně bylo neoprávněné a nezákonné, jakékoli důkazy, které byly v odvolacím řízení provedeny, neměnily skutečnosti v účetnictví zanesené. Pracovníci žalovaného vyhodnotili účetnictví nesprávně a účelově a tím upřeli žalobci právo na rovný výklad zákona. Správní orgány se snaží zatajit a využít ve svůj prospěch neurčitosti daňového řádu, přičemž se upírá žalobci právo na rovný výklad zákona. Nesprávný úřední postup má přímou souvislost s doměřením daně z příjmů. Žalovaný vyhodnotil důkazy nesprávně a jeho důkazy jsou v přímém rozporu s obsahem spisu.

Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č.j. 29 Ca 160/2007-45, kterým žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2010, čj. 2 Afs 47/2010-92, a věc byla vrácena zdejšímu soud k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozsudku výslovně uvedl, že „Prekluze práva daň vyměřit nebo doměřit je upravena v ustanovení § 47 daňového řádu. Vyplývá z něj, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období (odstavec první); pokud však byl před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat (odstavec druhý). Z obsahu předloženého správního spisu bylo v dané věci zjištěno, že daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 byla u stěžovatele zahájena protokolem ze dne 16. 5. 2005, č. j. 55133/05/351931/9215 (šlo o rozšíření daňové kontroly za jiná zdaňovací období, zahájené již dne 8. 4. 2005) Výzvou ze dne 6. 6. 2005 byl stěžovatel vyzván k prokázání, že zaúčtované výdaje za nákup zboží, materiálu a služeb jsou výdaji ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. K této výzvě doložil stěžovatel písemnosti blíže specifikované v protokole o ústním jednání ze dne 7. 7. 2005, č. j. 68349/05/351931/9215. Ve věci proběhlo několik jednání před správcem daně, např. dne 16. 8. 2005; dne 30. 8. 2005 byl stěžovatel opětovně vyzván k prokázání, že zaúčtované výdaje sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ústní jednání proběhlo dne 22. 9. 2005. Dodatečný platební výměr byl vydán dne 18. 1. 2006 a rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dnem 29. 6. 2007. Je zřejmé, že lhůta pro dodatečné doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 počala běžet dne 1. 1. 2002 a její poslední den tak připadl na 31. 12. 2004 (k určení počátku běhu lhůty srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006 - 108, in www.nssoud.cz). V této lhůtě tedy musela být daň pravomocně doměřena (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, publikované pod č. 1542/2008 Sb. NSS), případně by musel být vůči daňovému subjektu (stěžovateli) učiněn úkon, který by běh lhůty přetrhl (tedy například zahájena daňová kontrola – viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004 - 52, publikovaný pod č. 634/2005 Sb. NSS). Z obsahu předloženého správního spisu je však zřejmé, že k zahájení daňové kontroly u stěžovatele, pokud jde o shora zmiňované zdaňovací období, došlo až dne 16. 5. 2005, tedy až po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Žádný jiný úkon, který by zahájení daňové kontroly předcházel (a mohl se tak stát předmětem posuzování jeho účinků ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu) přitom zjištěn nebyl. Jestliže krajský soud k této skutečnosti (byť žalobou nenamítané) nepřihlédl, zatížil řízení vadou, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že vše nasvědčuje závěru, že daň za předmětné zdaňovací období byla doměřena až po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty, považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné, zabývat se jednotlivými kasačními námitkami. Za této situace by totiž bylo jakékoli doměření daně vyloučeno per se a i případná důvodnost některých námitek stěžovatele by byla jen dalším důvodem pro závěr o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu pro vadu řízení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.). V průběhu dalšího řízení vyzve krajský soud žalovaného ke sdělení jeho stanoviska k otázce daňové prekluze a k předložení (označení) případných důkazů, které by shora uvedené předpoklady vyvracely. Poté posoudí věc znovu, a to v intencích shora vysloveného právního závěru (110 odst. 3 s. ř. s.). O náhradě nákladů tohoto řízení bude rozhodnuto krajským soudem v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 2, věta první s. ř. s.).“

S ohledem na podtržený text rozsudku Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Brně vyzval žalovaného usnesením ze dne 25. 2. 2011, č.j. 29 Af 121/2010-105, aby se k závěrům Nejvyššího správního soudu stran prekluze v dané věci vyjádřil, popř. předložil (označil) případné důkazy, které by shora uvedené předpoklady vyvracely. Žalovaný se k této výzvě vyjádřil podáním ze dne 25. 3. 2011, ve kterém uvedl, že u žalobce nebyly v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004 zjištěny žádné úkony ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu. Jak dodatečný platební výměr ze dne 18. 1. 2006, tak také předmětné rozhodnutí žalovaného (které nabylo právní moci dne 29. 6. 2007) byly vydány dle tehdy ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, a ještě před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07.

Podle § 47 odst. 1 ZSDP pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle § 47 odst. 2 ZSDP byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Z judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, který převzal do své rozhodovací praxe i Nejvyšší správní soud, k tomu srovnej jeho rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 Afs 139/2006-110, vyplývá, že dosavadní model pro vyměření (doměření) daně označovaný jako „3+1“, byl nahrazen modelem „3+0“. Podle tohoto modulu pak dochází k daňové prekluzi po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nikoliv od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (§ 47 ZSDP).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č.j. 5 Afs 42/2004-61, jakož i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, čj. 9 Afs 86/2007-161, přístupné na www.nssoud.cz, přitom vyplývá, že daň je třeba vyměřit či doměřit ve lhůtě vymezené v § 47 ZSDP pravomocně, tedy nestačí, když je v uvedené prekluzivní lhůtě vydáno nepravomocné rozhodnutí o vyměření či doměření daně.

Z citované judikatury tak jednoznačně plyne, že daň je třeba vyměřit či doměřit pravomocně nejpozději do tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost (nikoliv od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání). Krajský soud proto zkoumal, zda v souzené věci byla daň vyměřena v souladu s výše uvedeným, či nikoliv.

Ze správního spisu přitom krajský soud zjistil stejné skutečnosti jako Nejvyšší správní soud, tedy že daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 byla u žalobce zahájena až protokolem ze dne 16. 5. 2005, č. j. 55133/05/351931/9215 (šlo o rozšíření daňové kontroly za jiná zdaňovací období, zahájené již dne 8. 4. 2005). Výzvou ze dne 6. 6. 2005 pak byl žalobce vyzván k prokázání, že zaúčtované výdaje za nákup zboží, materiálu a služeb jsou výdaji ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. K této výzvě doložil žalobce písemnosti blíže specifikované v protokole o ústním jednání ze dne 7. 7. 2005, č. j. 68349/05/351931/9215. Ve věci proběhlo několik jednání před správcem daně, např. dne 16. 8. 2005. Dne 30. 8. 2005 byl žalobce opětovně vyzván k prokázání, že zaúčtované výdaje sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ústní jednání proběhlo dne 22. 9. 2005. Dodatečný platební výměr byl přitom vydán dne 18. 1. 2006 a rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dnem 29. 6. 2007.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že lhůta pro dodatečné doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 skončila dne 31. 12. 2004. V této lhůtě tedy musela být daň pravomocně doměřena, případně by musel být vůči daňovému subjektu (žalobci) učiněn úkon, který by běh lhůty přetrhl (tj. například zahájena faktická daňová kontrola). Z obsahu předloženého správního spisu je však zřejmé, že k zahájení daňové kontroly u stěžovatele, pokud jde o shora zmiňované zdaňovací období, došlo až dne 16. 5. 2005, tedy až po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Žádný jiný úkon, který by zahájení daňové kontroly předcházel (a mohl se tak stát předmětem posuzování jeho účinků ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu) přitom zjištěn nebyl. Ostatně to sám připouští i žalovaný ve svém vyjádření ze dne 25. 3. 2011, ve kterém uvedl, že u žalobce nebyly v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004 zjištěny žádné úkony ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu. Krajský soud k vyjádření žalovaného ze dne 25. 3. 2011 doplňuje, že žalovaným uváděná skutečnost, že postupoval podle tehdy ustálené judikatury, sohledem na výše uvedený závazný názor Nejvyššího správního soudu, který musí zdejší soud respektovat (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), na věci ničeho změnit nemůže.

Daň tak byla podle krajského soudu v souzené věci pravomocně doměřena až v roce 2007, přičemž lhůta pro doměření daně uplynula již dne 31. 12. 2004. S ohledem na právě uvedené proto krajskému soudu nezbylo než konstatovat jak nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, tak i nezákonnost dodatečného platebního výměru, neboť daň byla pravomocně vyměřena po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření ve smyslu ust. § 47 daňového řádu. Z tohoto důvodu soud přistoupil nejen ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, ale postupem ve smyslu ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. i ke zrušení předcházejícího prvostupňového správního rozhodnutí.

O nákladech řízení za řízení před Krajským soudem v Brně i před Nejvyšším správním soudem v rámci řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a § 110 odst. 2 s. ř. s., podle nichž nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Zruší-li Nejvyšší správní soud

rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v dalším rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Jelikož žalobce měl ve věci plný úspěch (soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí), přiznal mu soud ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. náhradu nákladů řízení. Uložil proto žalovanému, aby žalobci prostřednictvím jeho zástupce uhradil částku 4.800,- Kč, která představuje odměnu zástupce, Mgr. Narcise Tomáška, advokáta, za dva úkony (tj. převzetí a příprava zastoupení pro řízení o kasační stížnosti a doplnění kasační stížnosti) právní služby po 2.100,- Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a náhrady za dva režijní paušály po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Soudní poplatky (za řízení o žalobě a kasační stížnosti) žalobcem uhrazeny nebyly, přičemž žalobce nebyl v původním řízení před zdejším soudem zastoupen advokátem; ostatně náhradu nákladů řízení ani nepožadoval (k tomu srov. protokol o jednání zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2009).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 29.3.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru