Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Af 10/2010 - 54Rozsudek KSBR ze dne 25.05.2011

Prejudikatura

1 Afs 57/2009 - 83

5 Afs 172/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 54/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

29 Af 10/2010-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové, v právní věci žalobce: L. K., zast. JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, se sídlem v Praze, Šafaříkova 22/371, 120 00, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství Brno ze dne 12. 11. 2009,

č.j. 15016/09-1300-700978, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 11. 2009, č.j. 15016/09-1300-700978, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Finančního úřadu v Moravských Budějovicích ze dne 11. 11. 2008, č.j. 39899/08/332972/2519, kterým mu byla za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2005 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 459.922,- Kč.

V odůvodnění rozhodnutí žalovaného je přitom zejména uvedeno, že žalobce (daňový subjekt) v předmětném zdaňovacím období uplatnil nárok na odpočet daně u faktur č. 32/05, 31/05, 33/05, 30/05, 29/05, 285/05, 27/05, 30/05 od dodavatele P. B. v částce 2 880.562,- Kč a nesl tedy důkazní břemeno ohledně skutečného přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce.

V daném případě však nebylo faktické přijetí zdanitelných plnění prokázáno. Správce daně posuzuje v daňovém řízení nejen formální náležitosti daňových dokladů, ale rovněž skutkový pokračování
29 - 2 -
Af 10/2010

stav, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak je definováno v § 2 v návaznosti na § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZDPH“). Žalobce předložil listinné důkazy - dohody, soupisy provedených prací a předávací protokoly, faktury, smlouvy o dílo, kterými lze ověřit pouze formální podmínky k uplatnění nároku na odpočet daně. Správce daně výzvou k prokázání skutečností požadoval prokázání, že deklarovaná plnění byla uskutečněna plátcem daně P. B., to však prokázáno nebylo. Podle úředního záznamu sepsaného Policií ČR Pardubice (dne 12. 4. 2007) vypověděl P. B., že byl od 1. 5. 2004 do května 2006 nezaměstnaný, v roce 2003 přišel o byt a od té doby je bezdomovec a zdržuje se různě po Pardubicích a v Chrudimi. Od 1. 6. 2004 do 31. 5. 2006 byl evidován na Úřadu práce v Pardubicích. Pro žalobce nepracoval, jen na žádost vystavoval faktury, které podepsal a opatřil razítkem. Šlo o fiktivní faktury. Faktury mu uhrazeny nebyly, byly vystaveny jenom jako, a za podpis a orazítkování dostal nějaké peníze, neví ale kolik. Do protokolu o svědecké výpovědi (dne 25. 9. 2008) P. B. vypověděl, že stavební práce v roce 2005 neprováděl, předložené „dohody‘ s odvolatelem uzavřel a podepsal i předložené faktury a pokladní doklady. Za tyto podpisy dostal zaplaceno, asi polovinu z částek uvedených na fakturách, přesnou částku neví. Uvedl, že neměl žádné zaměstnance a na živnostenské listy pro něj nikdo nepracoval. Odvolatel do protokolu o ústním jednání (dne 16. 2. 2007) uvedl, že práce byly přejímány ústně po odsouhlasení mistra stavby. S tímto tvrzením nekoresponduje předložení „Předávacích protokolů“, které vykazují znaky podkladu pro fakturaci, jsou však vyhotoveny odvolatelem, nikoliv zhotovitelem – P. B., na některých schází datum vyhotovení (např. akce „Černý Most“, „Vyškov“, „Trmice“); na žádném z těchto předávacích protokolů není podpis zhotovitele, ale pouze žalobce. Pokud se týká prokazování rozsahu provedených prací, tyto byly dostatečně zdokumentovány podle jednotlivých akcí. Provedení prací však nebylo správcem daně zpochybněno, požadoval prokázání, že plnění byla uskutečněna dodavatelem uvedeným na fakturách tj. P. B. Žalovaný doplnil, že ve smyslu § 50 odst. 3 ZSDP uložil správci daně doplnit odvolací řízení o svědecké výpovědi. Výsledkem doplněného odvolacího řízení byly následující svědecké výpovědi, provedené se svědky: 1) F. Č., mistr výroby společnosti SMP CZ, as., vypovídal dne 2. 6. 2009 za přítomnosti odvolatele na Finančním úřadě pro Prahu 6. Svědek uvedl, že podle jména mu P. B. nic neříká, na předmětných zakázkách spolupracoval s p. K., když bylo třeba, kontaktovali p. K. a pak přišli nějací pracovníci vedení parťáky. Provedené práce byly předávány v podstatě denně od p. K. Na otázku položenou odvolatelem, zda si pamatuje jméno některého z parťáků, třeba p. K., odpověděl, že p. K. si pamatuje ne jako člověka, který by pracoval, ale jako člověka, který se staral o dělníky. 2) Ing. P. H., v roce 2005 stavbyvedoucí společnosti SMP CZ, a.s., vypovídal dne 2. 6. 2009 za přítomnosti odvolatele na Finančním úřadě pro Prahu 6. Svědek uvedl, že jméno P. B. mu nic neříká, práce dle smluv vykonával p. K., ale předpokládá, že práce probíhaly subdodavatelsky. 3) A. H., stavbyvedoucí firmy SWIETELSKY stavební s.r.o., vypovídal dne 23. 6. 2009 za účasti odvolatele na Finančním úřadě v Jindřichově Hradci. Svědek vypověděl, že jméno P. B. mu nic neříká, na stavbách byli přítomni jak subdodavatelé p. K., tak jeho pracovníci. Vzpomíná si na jméno parťáka p. K., který občas dovezl zaměstnancům peníze. 4) P. M., stavbyvedoucí firmy SWIETELSKY stavební s.r.o., vypovídal dne 24. 6. 2009 za účasti odvolatele na Finančním úřadě Praha-západ. Svědek uvedl, že stavební díla v roce 2005 pro společnost SWIETELSKY přebíral od p. K., na p. B. si nevzpomíná, vše řešil s p. K. Dále uvedl, že vždy věděl, zda práce provedli zaměstnanci p. K. nebo zda měl nějakého subdodavatele, ale o konkrétního subdodavatele se nezajímal. 5) Ing. L. V., stavbyvedoucí firmy SWIETELSKY stavební s.r.o., vypovídal dne 1. 7. 2009 za účasti odvolatele na Finančním úřadě v Příbrami. Svědek uvedl, že p. P. B. nezná, v roce 2005 přebíral jako zástupce společnosti SWIETELSKY stavební s.r.o., od p. K. stavební díla, který tyto práce prováděl svými pracovníky, ale i subdodavatelsky. Odvolatel měl otázky na to, zda práce byly provedeny, na pokračování
29 - 3 -
Af 10/2010

charakter práce, zda si svědek pamatuje jména některých pracovníků - z pracovníků si pamatoval jména K. a Š. Z výše uvedených svědeckých výpovědí, které navrhl odvolatel k prokázání přijatých plnění od P. B. (při návrhu těchto svědků uvedl odvolatel, že určitě poskytnou kontaktní informace a potvrdí skutečnost), podle žalovaného vyplynul jednoznačný závěr, že ani jeden ze stavbyvedoucích odběratelských firem, pro které odvolatel subdodavatelsky prováděl zakázky, nepotvrdil, že P. B. pro odvolatele prováděl subdodavatelsky stavební práce. Z jejich výpovědí vyplynulo, že odvolatel prováděl práce svými pracovníky i subdodavatelsky, a dále, že se na stavbách vyskytoval parťák p. K., který pracovníky řídil a někdy i vyplácel. Z předložených dokladů přitom vyplynuly časové nesrovnalosti, pokud se týká přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění. Ustanovení § 21 odst. 6 písm. a) ZDPH vymezuje uskutečnění zdanitelného plnění tak, že při poskytnutí služby se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu, a to tím dnem, který nastane dříve. Z uvedeného lze usuzovat na formálně vystavované doklady, které podle časového sledu jejich vystavení ne vždy korespondovaly se skutečností. Dále byly provedeny výpovědi se svědky: 6) P. K. (odvolatel v návrhu uvedl, že má stavební firmu a jeho zaměstnanci pracovali na stejných akcích jako lidé P. B.) vypovídal dne 3. 6. 2009 na Finančním úřadě v Chrudimi za účasti odvolatele.

Svědek uvedl, že p. B. i p. K. zná, pracoval pro p. K., ale v jiných letech než p. B. pro p. K. Svědek v roce 2005 vezl p. B. 2x až 3x za p. K., protože neměl auto a fakturoval a jel pro

peníze. Odvolatel měl otázku, zda svědek věděl o tom, že p. B. přijímal od p. K. peníze a za co, svědek uvedl, že B. přebíral peníze za více lidí a že p. B. měl parťáka, který rozděloval práci lidem p. B. Na otázku odvolatele, zda viděl u B. peníze při cestě zpět, svědek odpověděl, že se chlubil, že ho vyplácí, že proplácí celou fakturu, nejen zálohu. Svědek také uvedl, že on sám ale pro p. B. nepracoval. Pamatoval si kromě parťáka K. ještě P. M. 7) M. K. (dle sdělení odvolatele manželka p. K. se stejnými znalostmi věci) uvedla dne 3. 6. 2009 na Finančním úřadu v Chrudimi, že p. B. zná, neboť spolupracoval s p. K., a na otázky odvolatele svědkyni odpověděla, že si p. B. najímal lidi na stavební práce, poskytoval je p. K., dělal to za peníze, vystavoval faktury, byla občas u předání peněz jak s p. K. tak s p. K. Pamatuje si na parťáka p. K., který si bral peníze i pro další lidi. 8) V. H. - dělník, vypovídal dne 4. 6. 2009 na Finančním úřadě ve Vysokém Mýtě za účasti odvolatele. Svědek vypověděl, že p. B. zná, byl u něho na brigádě. V roce 2005 pro p. B. vykonával práce na Černém mostě, na podkladě jakého pracovního vztahu však nedovedl upřesnit, žádné doklady nevlastní. Práci zadával, řídil a kontroloval p. K. - parťák p. B., který ho zároveň i vyplácel. Peníze dostával v hotovosti, někdy týdně někdy za 14 dní, při předání peněz nepodepisoval žádný doklad. Na otázky odvolatele svědek odpověděl, že pro p. B. dělalo asi 15 až 20 lidí, neví odkud dostával p. B. peníze. 8) M. H. - dělník, vypovídal dne 4. 6. 2009 na Finančním úřadě ve Vysokém Mýtě za účasti odvolatele. Svědek vypověděl, že p. B. zná, ale nepracoval pro něho, pracoval pro p. K., který ho i platil. Žádné smlouvy a dohody nebyly sepsány, byl placen podle odpracovaných hodin. Práci zadával, řídil a kontroloval p. K. Na otázku odvolatele, zda ví, že p. K. pracoval pro p. B. uvedl, že oni se domlouvali mezi sebou, a neví, jak to mezi nimi bylo. Podle žalovaného tak svědci sice potvrdili, že na stavbách pracovali, ale z jejich odpovědi nelze dovodit konkrétní zdanitelné plnění, a že P. B. by měl být subdodavatelem odvolatele. Dva svědci shodně potvrdili, že je řídil a vyplácel parťák K. Navíc svědek (P. K.) uvedl, že pracoval pro odvolatele v jiných letech než p. B., tudíž nemohl k provedeným pracím na předmětných stavbách žádnou konkrétní skutečnost uvést. Z těchto svědeckých výpovědí nebylo prokázáno, že dodavatel uvedený na fakturách P. B. pro odvolatele subdodavatelsky uskutečnil zdanitelná plnění dle faktur v hodnotě 2 880 562,- Kč. Výpověď navrženého svědka M. Dudy se nepodařilo provést, neboť ten je v současné době ve výkonu trestu. Výpověď navrženého svědka J. Č., Z. 1, J. v P., se nepodařila uskutečnit, neboť uvedená adresa je Dětský domov, kde dotyčný pobýval jako nezletilý, jeho současný pobyt není znám. pokračování
29 - 4 -
Af 10/2010

Další svědecké výpovědi p. K. a M. se nepodařilo provést i přes opakované výzvy, neboť dle sdělení svědka P. K. se zdržují v cizině. Z čestných prohlášení M. M., P. K. a J. V. vyplynulo, že p. B. byl hráčem na výherních automatech, měl najímat lidi, sám nepracoval. Čestné prohlášení není důkazním prostředkem v pravém slova smyslu, ale je náhradou za důkaz. ZSDP náhradu důkazu čestným prohlášením nepřipouští, a proto odvolací orgán neosvědčil čestné prohlášení jako důkaz prokazující deklarované skutečnosti. K návrhu žalobce na provedení znaleckého posudku, který muže potvrdit, že veškeré podklady jsou v logickém a věcném souladu s provedenými pracemi a i jejich objem odpovídá fakturaci a příjmům na všech stranách, žalovaný uvedl, že návrh na provedení znaleckého posudku nelze akceptovat. Provedení prací nebylo zpochybněno a znalecký posudek nemůže být v daném případě relevantním důkazem při prokazování konkrétního zdanitelného plnění od konkrétní osoby. S odkazem na výše uvedené žalovaný odvolání jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí, jakož i proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, podal žalobce včasnou žalobu, ve které primárně brojil proti závěrům žalovaného o neunesení důkazního břemene, resp. proti závěrům o neoprávněnosti uplatnění předmětného odpočtu. Podle žalobce žalovaný nesprávně vyšel z úvahy, že žalobce prokazatelně práce provedl (vynaložil náklady na provedení prací) a pouze neprokázal, že tyto náklady uhradil p. B. Z důkazů je podle žalobce zřejmé, že provedené práce nemohl provést žalobce sám a jejich objem není a nebyl správním orgánem zpochybněn; někomu tedy zaplatit za jejich provedení musel. Žalovaný opomenul tzv. průpisy dokladů o přijetí peněz, jakož i faktury, dohody a dokonce potvrzení osoby, že tyto doklady skutečně podepsala (bez bližší specifikace – pozn. soudu), resp. je nebere do úvahy. Poukázal i na navrhovaný znalecký posudek, který měl směřovat k tomu, zda objem prací subdodávek odpovídal odevzdaným částkám. Žalobce dále v žalobě uváděl, že správce daně ve smyslu § 31 ZSDP neprokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů. Poukázal na údajný rozpor mezi žalobcem předkládanými důkazy (smlouvami, fakturami, průpisy atp.) a účelovými tvrzeními osob o nepřijetí peněz. Správní orgán se vůbec nezabýval ani prokázaným přijetím cca 50% peněz a vyloučil celou částku. Žalobce dále výslovně uváděl, že žalovaný nepopírá objem prací a přitom vytvořil fikci, že prokázaný objem prací byl vytvořen za nulové náklady, což není v silách žádného člověka. Přitom mohl a měl ve smyslu § 31 ZSDP použít tzv. pomůcky, aby ocenil nezbytné výdaje na dosažení příjmů; nepoužití pomůcek bylo diskriminačním postupem v neprospěch žalobce. Žalobce dále uvedl, že předložil výpovědi dotčených pracovníků, ze kterých vyplývá, že na stavbách byli a pracovali pracovníci pana B., který za jejich práci přijímal peníze. Žalobce prokázal, že na základě smluv o dílo vykonával práce prostřednictvím subdodavatelů, a to např. pana B. Pokud pan B. evidentně lhal o přijatých částkách, nemůže za to nést odpovědnost žalobce, který prokázal vyplacení částek a byl na výzvu schopen i navrhnout další důkazy (např. výpovědi svědků, kteří byli přítomni vyplácení a přejímání peněz). Výpovědi pana B. jsou natolik nedůvěryhodné, že z nich nemohl správní orgán vycházet a pokud tak učinil, mělo by být jeho rozhodnutí zrušeno. Podle žalobce se správní orgán zabýval hodnocením výpovědí svědků výlučně k neprospěchu žalobce. Žalobce je názoru, že jím předložené důkazy potvrzují, že konkrétní práce byly provedeny. Z čestného prohlášení p. K. je zřejmé, že pracoval pro p. B. a účastnil se předávání peněz. Správní orgán však tohoto svědka nevyslechl. Důkazní břemeno bylo na správci daně. Žalobce dále namítal, že nebyly posuzovány podpisy na přiznáních, které předložil pan B. žalobci, když si ověřoval registraci k DPH. Správní orgán posoudil nevěrohodné výpovědi pana B. v neprospěch žalobce, který ovšem předložil podepsané doklady o převzetí částek panem B. a navrhl konkrétní důkazy – výpovědi obsažené v čestných prohlášeních, p. P. K., p. M. M., resp. p. V., které potvrzují, že tyto částky pan B. přebíral. Tyto osoby však správní orgán pro jím tvrzenou obtížnost pokračování
29 - 5 -
Af 10/2010

zajištění svědků nevyslechl. Žalovaný přitom sám potvrzuje, že práce byly provedeny, že je převzal generální dodavatel, že na stavbě byli pracovníci, které řídil žalobce. Žalovaný dále podle výslovného názoru žalobce vytvořil domněnku, že pokud není prokázáno, kdo konkrétně obdržel peníze za provedené práce, nebyl uskutečněn daňový výdaj. Tuto domněnku se však žalovanému nepodařilo prokázat. Navíc žalovaný opomenul zásadní důkazy, kterými jsou průpisy dokladů a výpovědi p. B. Žalobce přitom správci daně zaslal maximum dokladů, spolupracoval s ním a navrhl i důkaz znaleckým posudkem, který by mohl potvrdit, že veškeré podklady jsou v logickém a věcném souladu s provedenými pracemi a jejich objem odpovídá fakturaci a příjmům a výdajům na všech stranách. Žalobce dále v žalobě poukázal na v napadeném rozhodnutí shrnuté výpovědi jednotlivých svědků (p. F. Č., Ing. P. H., A. H., P. M., Ing. L. V., P. K., M. K., V. H. a M. H.), které podle něj potvrzují tvrzení žalobce; žalovaný je však hodnotil zcela obráceně. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, který uvedl, že z výpovědí svědků nelze dovodit konkrétní plnění, resp. to, že p. B. nebyl subdodavatelem žalobce. K objemu prací se pak správce daně postavil tak, že tyto dokladují skutečnost, kterou správce daně nikdy nezpochybnil, že práce provedeny byly a že je samozřejmě nemohl provést daňový subjekt sám, avšak tyto zápisy nelze osvědčit jako důkaz prokazující dodávku subdodavatelských prací p. B. Podle žalobce přitom žalovaný formálně všechny doklady uznal v souvisejícím rozhodnutí č.j. 12171/09-1102-703207). S ohledem na výše uvedené je žalobce názoru, že věc byla nesprávně právně i věcně posouzena. Navrhl zrušení jak rozhodnutí žalovaného, tak i prvostupňového rozhodnutí správce daně.

Žalovaný podal k věci písemné vyjádření, ve kterém zopakoval skutečnosti obsažené již v napadeném rozhodnuté. Zejména pak uvedl, že k doměření daně z přidané hodnoty za předmětné zdaňovací období došlo z důvodu, že žalobce v daňovém řízení neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně v souladu s § 72 a 73 ZDPH. Žalovaný nemůže souhlasit s žalobcem v tom, že by nepřipustil dokazování ve prospěch žalobce; z napadeného rozhodnutí žalovaného a ze správních spisů je naopak zřejmé, že bylo provedeno rozsáhlé dokazování, včetně doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení, kdy žalovaný zajistil provedení důkazních prostředků navržených žalobcem nebo v rozhodnutí zdůvodnil, proč tyto nebyly provedeny. K námitce žalobce, že žalovaný nesprávně posoudil otázku prokazování provedených prací ve smyslu výdajů nezbytných pro dosažení, zajištění a udržení příjmů, žalovaný uvedl, že v případě daně z přidané hodnoty bylo na žalobci jako plátci DPH prokázání nároku na odpočet daně, tj. aby prokázal rovněž faktické uskutečnění přijatých zdanitelných plnění v rozsahu jím tvrzeném (uvedeném v předložených dokladech) od konkrétního plátce DPH. K námitce, že žalovaný nesprávně vyšel z úvahy, že žalobce prokazatelně práce provedl a pouze neprokázal, že tyto náklady uhradil osobě B., žalovaný uvedl, že otázka prokazování provedení úhrady žalobcem panu B. není primární. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že žalobce neprokázal, že jím deklarovaná zdanitelná plnění (provedení prací) byla uskutečněna plátcem DPH P. B., o jaká konkrétní plnění se jednalo (rozsah plnění) a že tato přijatá zdanitelná plnění byla použita pro uskutečnění jeho ekonomické činnosti. Žalovaný má přitom za to, že v daném případě nebyly naplněny zákonné podmínky pro to, aby byla daňová povinnost u DPH stanovena náhradním způsobem za použití pomůcek. Žalobcem nebyly prokázány pouze uplatněné nároky na odpočet daně z přidané hodnoty na základě přijatých daňových dokladů - faktur vystavených P. B., což mělo za následek snížení uplatněného nároku na odpočet. Je tedy zřejmé, že daňová povinnost u daně měla být stanovena dokazováním. Žalovaný dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která zastává názor, že nelze kombinovat dva způsoby stanovení daně (dokazování a částečně pomůcky) u jedné daně v jednom zdaňovacím období, kterou obsáhle citoval. K námitce o nutnosti použití čestných prohlášení žalovaný uvedl, že v daňovém řízení nelze bez dalšího použít čestné prohlášení jako důkazní prostředek. Ostatně z čestného prohlášení p. K. (ani p. pokračování
29 - 6 -
Af 10/2010

M. a V.) nelze dovodit konkrétní předmět a rozsah zdanitelných plnění. Správce daně se pokusit provést žalobcem navržené svědecké výpovědi, v případě návrhu na provedení výpovědi svědka P. K. tak však nemohl učinit z objektivních důvodů. Tím však nedošlo k přenosu důkazního břemene k prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na správce daně. Žalovaný doplnil, že na daný případě neaplikoval žádné zákonné ustanovení obsahující právní domněnku. S odkazem na výše uvedené žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, přičemž poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která omezuje možnost zrušení prvoinstančního rozhodnutí správce daně.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 68 a § 70 s. ř. s.). Krajský soud se současně zabýval případnou prekluzí práva, tu však s ohledem na skutečnosti zjištěné ze správního spisu neshledal.

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo přitom rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek vymezených v § 51 s. ř. s.

Žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým byl potvrzen platební výměr správce daně, jímž byla žalobci za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2005 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 459.922,- Kč. Podle správních orgánů žalobce neunesl důkazní břemeno, resp. nesplnil podmínky stanovené v § 72 a § 73 ZDPH.

Krajský soud předně uvádí, že DPH je postavena na nepřímém odvodu této daně ve prospěch státního rozpočtu prostřednictvím plátce daně. Tato daň je součástí ceny za jím nabízené a uskutečněné zdanitelné plnění. ZDPH však za určitých podmínek dává možnost plátci daně tuto daň ze státního rozpočtu, do něj odvedenou jinými plátci, získat zpět, a to formou odpočtu daně. Odpočet DPH je přitom veřejnoprávním nárokem, jehož uplatnění je možné pouze za splnění zákonem stanovených podmínek. Podle § 72 odst. 1 ZDPH má nárok na odpočet daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu a podmínky pro jeho uplatnění jsou stanoveny v ustanovení § 73 ZDPH. Podle § 73 odst. 1 ZDPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu - § 3 odst. 1 zákona o účetnictví. Z toho tedy plyne, že daňový subjekt, který jako plátce DPH uplatnil nárok na odpočet daně, musí oprávněnost tohoto nároku prokázat, což znamená, že musí prokázat, že zdanitelná plnění přijal (tj. že zboží mu bylo fakticky dodáno či služby poskytnuty), resp. prokázat, že tato přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Úkolem daňového subjektu přitom není prokázat, že přijal „nějaká“ zdanitelná plnění, ale i přesný předmět a rozsah tohoto plnění. Jinými slovy, plátce, který uplatňuje odpočet DPH, musí oprávněnost uplatněného nároku správci daně jednoznačně prokázat. Jen v takovém případě lze totiž nárok považovat za oprávněný. Ostatně k těmto závěrům lze podpůrně odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 24. 1. 2008, čj. 7 Afs 112/2007-40, či rozsudek ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Afs 57/2009-pokračování
29 - 7 -
Af 10/2010

123, oba přístupné na www.nssoud.cz, které dopívají k identickým závěrům, tedy k nutnosti prokázat oprávněnost nároku ze strany plátce daně (daňového subjektu); v opačném případě nelze odpočet uznat. Stejně tak lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010, čj. 11 Ca 103/2009-40, v němž se uvádí, že pokud správce daně má oprávněné a důvodné pochybnosti o rozsahu, v jakém žalobce fakturované služby skutečně přijal a žalobce tyto pochybnosti na výzvu neodstraní, nesplní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet, vymezené v § 72 a § 73 ZDPH.

Označené povinnosti ostatně odpovídá i povinnost zakotvená v ZSDP, podle něhož je daňový subjekt prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 ZSDP). Ostatně podle § 16 odst. 2 písm. e) ZSDP má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost předložit v průběhu kontroly důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení. Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkazy jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Toto řízení pak také osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem (§ 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá daňového řádu). I tato ustanovení byla opakovaně vyložena judikaturou Nejvyššího správního soudu, k tomu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004-125, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu, není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Stejně tak je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, přístupný na www.nssoud.cz, z něhož plyne, že v daňovém řízení leží důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu. Ostatně ústavnost této koncepce dokazování v daňovém řízení potvrdil opakovaně i Ústavní soud, k tomu viz např. nález ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, ze kterého plyne, že úprava důkazního břemene v daňovém řádu představuje v oblasti veřejného práva ješět ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona.

Z výše uvedeného tedy plyne, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který musí prokázat oprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, resp. unést důkazní břemeno. V opačném případě musí daňový subjekt nést následky takového neunesení důkazního břemene. Podle krajského soudu přitom doklad o uskutečnění zdanitelného plnění, nemůže být sám o sobě podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, není-li prokázáno, že k uskutečnění plnění fakticky došlo. Samotné předložení, po formální stránce bezvadného daňového dokladu, totiž nemůže být dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být v první řadě prokázáno faktické uskutečnění zdanitelného plnění a také to, že plnění uskutečnila právě ta osoba (plátce daně), který je jako poskytovatel plnění uveden na daňovém dokladu. Pro podporu těchto závěrů odkazuje krajský soud i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2007, čj. 5 Afs pokračování
29 - 8 -
Af 10/2010

35/2007-294, přístupný na www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Samotné předložení, po formální stránce bezvadného daňového dokladu, nemůže být dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně; vždy musí být v prvé řadě fakticky prokázáno existující zdanitelné plnění. Optikou výše uvedeného pak nahlížel zdejší soud i na souzenou věc a neshledal žalobní námitky důvodnými.

V předmětné věci totiž ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce své důkazní břemeno neunesl, resp. nesplnil podmínky stanovené ZDPH. Žalobce uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u plnění deklarovaných na shora označených dokladech od dodavatele p. B. (č. 32/05, 31/05, 33/05, 30/05, 29/05, 285/05, 27/05, 30/05), jeho oprávněnost ve smyslu výše uvedeného však nedoložil. V rámci zahájené daňové kontroly (k tomu srov. protokol o ústním jednání čj. 41008/07/332930/1225), resp. v daňovém řízení bylo žalobci opakovaně umožněno, aby prokázal oprávněnost předmětného nároku, to se však nestalo. Žalobce k prokázání nároku na odpočet daně předložil faktury od dodavatele P. B., ze kterých není zřejmý přesný rozsah a předmět plnění; porovnáním faktur přijatých a vydaných byl zjištěn nesoulad mezi daty přijatého a uskutečněného zdanitelného plnění (přijaté plnění bylo později než uskutečněné). Faktury navíc neobsahovaly ani všechny zákonem předepsané náležitosti daňového dokladu. Žalobce přitom svá tvrzení důkazního břemene opíral pouze obecnými informacemi typu, že p. B. fakturované práce provedl, stavby byly dokončeny, předány a objednavatelem uhrazeny, resp. předkládal listiny typu pokladních dokladů, dohod, průpisů, seznamů stavebních akcí, stavebních deníků, živnostenských listů atp., tedy listin, ze kterých se tato oprávněnost sama o sobě dovodit nedá, neboť nedosvědčuje faktické uskutečnění předmětných plnění. K tomu viz výše citovanou judikaturu. Navíc správní orgány na základě opakované svědecké výpovědi pana B. (k tomu srov. protokol ze dne 25. 9. 2008, č.j. 183522/08/248931/7531), které se účastnil i žalobce, zjistily, ten stavební práce pro odvolatele nevykonával. Žalovaný přitom zjistil, že odvolatelem předložená přiznání P. B. nejsou u správce daně evidována; je evidováno přiznání k DPH za 4. čtvrtletí 2005 podané na FÚ v Pardubicích s jinými číselnými hodnotami. Oprávněnost předmětného odpočtu přitom nelze dovodit ani ze svědeckých výpovědí, které byly provedeny v rámci daňového řízení. Ty totiž žalobcem tvrzené skutečnosti rovněž nepotvrzují. Krajský soud se přitom s hodnocením označených výpovědí ze strany žalovaného (shora rekapitulovány) jednoznačně ztotožňuje, neb mají oporu v jednotlivých tvrzeních zachycených v předmětných protokolech. Krajský soud tedy není názoru, že by správní orgány označené výpovědi hodnotily nesprávně, jak tvrdil žalobce v žalobě. Ostatně žalobce v žalobě ani konkrétně neuváděl, z jakých tvrzení obsažených v těchto vyjádřeních by se tato oprávněnost dala dovodit, resp. která tvrzení svědků byla ze strany správních orgánů hodnocena nesprávně (k neprospěchu žalobce, jak výslovně uváděl v žalobě). Žalobce pouze uváděl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, který uvedl, že z výpovědí svědků nelze dovodit konkrétní plnění, resp. to, že p. B. nebyl subdodavatelem žalobce. Pokud žalobce poukazoval na údajné nepravdy vyslovené p. B., resp. nedůvěryhodnost jeho výpovědí, konstatuje krajský soud předně, že bylo na žalobci, aby prokázal jím tvrzené skutečnosti, resp. unesl důkazní břemeno. To se mu však nepodařilo. Výpověď pana B. přitom odpovídá i dalším důkazním prostředkům jsoucím v neprospěch žalobce. Uváděl-li žalobce, že navrhl konkrétní důkazy (např. p. K. a M., kterého správní orgány nevyslechly), uvádí krajský soud, že správní orgány tyto osoby předvolávaly, avšak ty se na předvolání nedostavily. Svědecké výpovědi se tak nepodařilo správci daně provést, a to i přes opakované výzvy (M. M. se na adrese uvedené žalobcem nezdržoval, byl nekontaktní a P. K. měl bydliště u ohlašovny - na Městském úřadě v Chrudimi). Pokud pak žalobce argumentoval výpověďmi těchto osob obsažených ve formě čestného prohlášení, konstatuje krajský soud, že v daňovém řízení nelze bez dalšího použít čestné prohlášení jako důkazní pokračování
29 - 9 -
Af 10/2010

prostředek. ZSDP čestné prohlášení na rozdíl obecného správního řízení, ve kterém se čestné prohlášení může stát podkladem pro rozhodnutí, i když není důkazním prostředkem, nezná a správní řád se v daňovém řízení nepoužije – k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č.j. 1 Afs 77/2005-43. Krajský soud přitom není ani názoru, že by se z těchto čestných prohlášení dal učinit jednoznačný závěr o oprávněnosti uplatnění předmětného odpočtu ve smyslu výše uvedeného; to, že tyto osoby pracovaly pro p. B., či že byly účastny předávání peněz (bez bližší specifikace) ještě nezpůsobuje naplnění dikce § 72 a § 73 ZDPH. Pokud žalobce uváděl, že své důkazní břemeno unesl předložením řady důkazů (smlouvami, fakturami, doklady o množství a objemu prací atp.) konstatuje krajský soud s odkazem na níže uvedenou judikaturu, že samotné předložení účetních a jiných záznamů či dokladů samo o sobě ještě neprokazuje, že k jejich uskutečnění došlo tak, jak tyto doklady naznačují. Je totiž na žalobci, aby své tvrzení (obsažené v listinách, dokladech atp.) fakticky doložil (prokázal). Povinnost žalobce v daňovém řízení prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění vyplývá z § 31 odst. 9 daňového řádu, podle něhož daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Výše uvedené přitom jednoznačně platí i pro průpisy dokladů o přijetí peněz, na které žalobce rovněž poukazoval

v žalobě. Ty totiž sami o sobě nepotvrzují, že odpočet byl uplatněn oprávněně. K výše uvedeným závěrům, srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, čj. 7 Afs 112/2007-40, ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Afs 57/2009-123, ze dne 29. 1. 2008, čj. 8 Afs 97/2006-92, ze dne 16. 3. 2005, čj. 5 Afs 23/2003-122, všechny přístupné na www.nssoud.cz. Uváděl-li pak žalobce v obecné rovině, že žalovaný opomenul faktury, dohody a dokonce potvrzení osoby, že tyto doklady skutečně podepsala (bez bližší specifikace – pozn. soudu), konstatuje krajský soud, že žalovaný tyto tvrzení nijak nekonkretizoval a není tak zřejmé, které faktury, dohody či potvrzení žalovaný nezval v potaz. Uváděl-li žalobce, že správci daně zaslal maximum dokladů (poukázal na důkazy č. 6 až 13, resp. složky 0 až 7) opakuje krajský soud, že pouhé předložení písemných důkazů ještě nezpůsobuje unesení důkazního břemeno. Podrobněji k tomu srov. výše citovanou judikaturu. Poukazoval-li žalobce na to, že žalovaný formálně všechny doklady uznal v souvisejícím rozhodnutí čj. 12171/09-1102-703207, konstatuje krajský soud, že tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Finančního úřadu ve Moravských Budějovicích ze dne 11. 11. 2008, č.j. 39900/08/332972/2519, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 1.075.328,- Kč. Žalovaný přitom ani v tomto rozhodnutí oprávněně neshledal, že by žalobce unesl důkazní břemeno. Podrobněji k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 29 Ca 228/2008. Pokud žalobce uváděl, že nebyly posuzovány podpisy na přiznáních, které mu předložil pan B., když si ověřoval registraci k DPH, není krajskému soudu zřejmé, co by to na neunesení důkazního břemene žalobcem mohlo změnit. S odkazem na výše uvedené skutečnosti zjištěné ze správního spisu tedy nelze souhlasit se žalobcem, že unesl důkazní břemeno. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by k faktickému uskutečnění předmětných plnění došlo a správní orgány proto oprávněně neuznaly předmětný odpočet. Podle krajského soudu se přitom správní orgány zabývaly všemi důkazními prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a došly ke správným závěrům, přičemž své závěry řádně odůvodnily.

Pokud žalobce uváděl, že žalovaný nezpochybňuje provedení díla či jeho předání žalobcem (žalovaný podle žalobce sám potvrzuje, že práce byly provedeny, že je převzal generální dodavatel, že na stavbě byli pracovníci, kteří dostali zaplaceno atp.), konstatuje krajský soud, že to na věci ničeho nemění. Fakt, že předmětné práce někým provedeny byly, pokračování
29 - 10 -
Af 10/2010

samo o sobě nezpůsobuje oprávněnost uplatnění předmětného odpočtu. Aby mohl být odpočet uznán, musí být splněny podmínky vymezené v § 72 a § 73 ZDPH, tedy daňový subjekt musí prokázat, že zdanitelná plnění přijal (tj. že zboží mu bylo fakticky dodáno či služby poskytnuty), resp. prokázat, že tato přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. To však není souzený případ. Podrobněji k tomu viz výše. To samé platí i pro tvrzení žalobce, že provedené práce nemohl provést sám a jejich objem nebyl správním orgánem zpochybněn a někomu za ně zaplatit musel. Smyslem daňového řízení bylo prokázat oprávněnost (neoprávněnost) odpočtu uplatněného žalobcem, nikoliv to, že byly někým provedeny či prokázat jejich objem. Co se týče tvrzení žalobce v tom smyslu, že správce daně ve smyslu § 31 ZSDP neprokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, konstatuje krajský soud, že primární povinností žalobce bylo unesení důkazního břemene stran jím tvrzených skutečností. Jak již přitom bylo výše uvedeno, toto žalobce neunesl. Navíc správní orgány na základě provedeného dokazování, které bylo vedeno zcela v souladu se zákonem, k tomu viz rovněž výše, dospěly k jednoznačné nemožnosti uplatnění předmětného odpočtu, s čímž se ztotožňuje i zdejší soud. Pokud pak žalobce uváděl, že se správní orgán vůbec nezabýval ani prokázaným přijetím části peněz (50%) a vyloučil celou částku z výdajů, konstatuje krajský soud, že z výše uvedených důkazních prostředků nevyplývá, že by částky byla přijaty tak, jak tvrdil žalobce. Nelze tedy správnímu orgánu vytýkat, že vyloučil celé tyto částky, neboť žalobce oprávněnost jejich uplatnění v celém rozsahu ve smyslu § 72 a § 73 ZDPH neprokázal. Pokud žalobce v této souvislosti uváděl, že správní orgán měl ve smyslu § 31 ZSDP použít tzv. pomůcky, aby ocenil nezbytné výdaje na dosažení příjmů a pouze vyloučil výdaje, konstatuje krajský soud, že v předmětné věci se nejedná o daň z příjmů, ale o daň z přidané hodnoty. Krajský soud přitom není názoru, že by vpředmětné věci měly být aplikovány pomůcky; pro jejich použití nebyly naplněny zákonné podmínky, tj. nesplnění některé ze zákonných povinností při dokazování na straně daňového subjektu a nemožnost stanovit daňovou povinnost dokazováním. Z judikatury přitom plyne, že nelze kombinovat dva způsoby stanovení daně (dokazování a pomůcky) u jedné daně v jednom zdaňovacím období. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007, čj. 1 Afs 7/2006-77, v němž se uvádí, že „Způsob, jakým je daň stanovena, není určován podle volby správce daně, přání daňového subjektu, nýbrž se uplatňuje v závislosti na splnění určitých zákonných předpokladů. Hierarchie způsobů stanovení daně je patrná z § 31 daňového řádu. Prvotním způsobem či metodou je stanovení daně pomocí dokazování; aby však tento způsob mohl být použit, je třeba, aby daňový subjekt plnil své zákonné povinnosti, tj. především řádně vedl účetnictví či jiné povinné evidence a doložil s jejich pomocí, případně jiným způsobem, skutečnosti významné pro stanovení daně. Druhým způsobem je stanovení daně za použití pomůcek: tento způsob se uplatní tehdy, jestliže daňový subjekt neplní při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže není možno stanovit daň dokazováním (§ 31 odst. 5 daňového řádu). Třetím způsobem je sjednání daně: tento způsob lze užít jen tehdy, pokud daňový subjekt neprokázal údaje ohledně svého daňového základu a výše daně a tyto částky nelze dostatečně spolehlivě stanovit ani podle pomůcek (§ 31 odst. 6 daňového řádu). Vyjmenované způsoby stanovení daně však nejsou jen dílčími postupy, jež lze v daňovém řízení libovolně a pružně kombinovat podle uvážení správce daně, neboť zákonné předpoklady jejich užití jsou odlišné. Tyto tři instituty – stanovení daně dokazováním, stanovení daně za použití pomůcek a sjednání daně – se uplatňují v přísném pořadí a navzájem se vylučují: pomůcky nastupují pouze tehdy, nelze-li daň stanovit dokazováním, sjednání daně pak má místo tam, kde nelze daň spolehlivě stanovit ani podle pomůcek. Musí být tedy nemožné stanovit daň metodou předcházející, aby mohla být užita metoda následující.(…) Stanovení daně podle pomůcek je tak postupem náhradním, „nouzovým“, pro případy, kdy jsou shromážděné důkazní prostředky ve svém celku tak sporé nebo převážně tak pokračování
29 - 11 -
Af 10/2010

nevěrohodné, že jich zkrátka nelze použít. Žalobkyně v souvislosti s konkrétním obchodním případem nedoložila, že si konkrétní výdaj uplatnila oprávněně, přesto by však ráda z tohoto titulu dosáhla snížení základu daně, a to prostřednictvím pomůcek. To však není možné: dokazování má v daňovém řízení přednost, a má-li daňový subjekt k dispozici převážně řádně vedené a věrohodné účetnictví, nelze je pominout a na základě jednoho či dvou sporných údajů zcela vyloučit dokazování. Ten který způsob stanovení daně se totiž musí uplatnit pro konkrétní daň v jednom zdaňovacím období jako celek, a nelze tak některé údaje získat dokazováním, a jiné prostřednictvím pomůcek. To, co žalobkyně naznačuje v žalobě i v kasační stížnosti, svědčí o snaze vyjít ze základu daně tak, jak byl zjištěn dokazováním, ovšem na nedoložený obchodní případ aplikovat pomůcky a alespoň o část neprokázané částky snížit základ daně. Nic takového ale zákon neumožňuje. Pomůcky navíc nemají sloužit k tomu, aby správce daně zahlazoval nedostatky v účetnictví daňového subjektu a umožňoval mu snížit si základ daně navzdory tomu, že daňový subjekt nesplnil své povinnosti.“ Tyto závěry lze přitom podle krajského soudu přiměřeně uplatnit i na nyní posuzovanou věc a správní orgány proto nepochybily, pokud nepostupovaly podle pomůcek, když měly k dispozici řadu důkazních prostředků, ze kterých bylo možno dospět k závěru o neoprávněnosti uplatnění předmětného odpočtu žalobcem. Podrobněji k nim viz výše. Krajský soud proto žalobci nepřisvědčil, pokud dovozoval nutnost aplikace pomůcek (mj. z důvodu, že p. B. uvedl, že dostal polovinu peněz), resp. diskriminaci z důvodu, že pomůcky nebyly použity. Co se pak týče výslovného tvrzení žalobce, že „Žalovaný nepopírá objem prací a přitom vytvořil fikci, že prokázaný objem prací byl vytvořen za nulové náklady, což není v silách žádného člověka“, resp. že „Žalovaný vytvořil domněnku, že pokud není prokázáno, kdo konkrétně obdržel peníze za provedené práce, nebyl uskutečněn daňový výdaj. Tuto domněnku se však žalovanému nepodařilo prokázat“, konstatuje krajský soud, že žalovaný žádnou fikci či domněnku nevytvářel. Jak již bylo výše uvedeno, to, že byly někým práce provedeny, ještě nezpůsobuje oprávněnost uplatnění odpočtu žalobcem. Poukazoval-li žalobce na nutnost provedení znaleckého posudku, neboť ten by mohl potvrdit, že objem prací subdodávek odpovídal odevzdaným částkám, jakož i to veškeré podklady jsou v logickém a věcném souladu s provedenými pracemi a jejich objem odpovídá fakturaci a příjmům a výdajům na všech stranách, odkazuje krajský soud na výše uvedené a doplňuje, že žalobce měl dostatek možností prokázat jím tvrzené skutečnosti. Navíc v předmětné věci nebylo úkolem žalobce prokázat objem prací, či jejich soulad s provedenou fakturací, ale prokázat, že je on sám oprávněně uplatnil ve smyslu § 72 a § 73 ZDPH. Znalecký posudek přitom nemůže z logiky věci prokázat konkrétní zdanitelné plnění od konkrétní osoby. Správní orgány proto nepochybily, pokud neobstaraly požadovaný znalecký posudek. S ohledem na výše uvedené tedy krajský soud uzavírá, že není podobně jako žalobce názoru, že by žalovaný věc nesprávně posoudil, jak tvrdil žalobce v žalobě. Krajský soud se naopak se žalovaným zcela ztotožňuje a jeho závěry (shora i z tohoto důvodu podrobně rekapitulovány) zcela přebírá, neb mají plnou oporu ve správním spisu a právní úpravě.

Ze shora uvedených důvodů proto krajský soud žalobu postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl žalobce zcela neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

pokračování
29 - 12 -
Af 10/2010

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 25.5.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru