Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 A 54/2011 - 101Rozsudek KSBR ze dne 19.09.2011

Prejudikatura

4 As 35/2005


přidejte vlastní popisek

29 A 54/2011-101

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Zuzany Bystřické a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému Krajskému živnostenskému úřadu Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám.3/5, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihohomoravského kraje, odboru Krajský

živnostenský úřad ze dne 18.12.2008, č.j.: JMK 153724/2008, sp.zn.: S-JMK

153724/2008/KŽÚ/MS, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací

k dalšímu řízení žalovanému .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, na účet jejího právního zástupce JUDr.

Radka Adámka, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská 19, náklady řízení ve

výši 19.400,- Kč, to třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 18.12.2008, č.j.: JMK 153724/2008, sp.zn.: S-JMK 153724/2008/KŽÚ/MS, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, Živnostenského úřadu města Brna ze dne 12.9.2008, č.j.: ZUMB/22625/2008/Mit/3, kterým bylo zrušeno živnostenské oprávnění žalobkyně s předmětem podnikání „Činnost účetních poradců, vedení účetnictví“, a to pro ztrátu bezúhonnosti ve smyslu ustanovení § 6 odst.2 písm.b) zák.č.455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Rozhodnutí bylo vydáno na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18.12.2007, č.j.: 95 T 254/2006, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.1, odst.2 trestního zákona a odsouzena mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu ve funkci statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 3 let. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že žalobkyně v době od 2.6.2005 do 24.11.2005 celkem v 10 případech přijala celkovou částku ve výši 358.778,50 Kč, které jí postupně přišly na její účet vedený u HVB Bank Czech Republic a.s. používaný jako účet pro společnost ITV s.r.o., kde byla podnikatelkou do 31.5.2005. Uvedenou částku měla převést na účet správce podniku ITV s.r.o., toto však přes výzvy neučinila, uvedenou finanční částku postupně vybrala a ponechala si ji pro vlastní potřebu. Žalovaný v rozhodnutí poukázal na ustanovení § 58 odst.1 písm.a) a § 6 živnostenského zákona a konstatoval, že při posuzování bezúhonnosti fyzických osob musí vycházet z doslovného znění ustanovení § 6 odst.2 živnostenského zákona. Dojde-li k závěru, že je naplněna formální podmínka (pravomocný rozsudek odsuzující fyzickou osobu ze spáchání úmyslného trestného činu) i materiální podmínka (souvislost trestného činu s podnikáním) ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona, obligatorně zruší podnikateli všechna živnostenská oprávnění. Zákonem požadovaná příčinná souvislost úmyslného trestného činu s podnikáním vyplývá ze vztahu trestného činu k podnikání, nikoliv z toho, zda k jednání došlo v rámci podnikatelské činnosti účastníka řízení jako fyzické osoby nebo jeho podnikání. Správní orgán má a musí při posuzování souvislosti trestného činu s podnikáním vycházet z popisu trestného činu. Z konkrétního jednání žalobkyně, jak popsáno v rozsudku městského soudu, vyplývá, že jednání žalobkyně naplňuje znaky trestného činu, který s podnikáním souvisí. Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu 1. stupně, že je dána souvislost trestného činu s podnikáním. Žalobkyně se trestného činu dopustila v souvislosti s tím, že byla bezprostředně před spácháním trestného činu jednatelkou obchodní společnosti ITV, s.r.o. a její trestná činnosti byla spáchána zcela bezpochyby v souvislosti s podnikatelskou činností této právnické osoby. Žalovaný nemá pochyb o naplnění materiály podmínky ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona, proto je ztráta bezúhonnosti a tedy všeobecné podmínky provozování živnosti zřejmá.

K odvolacím námitkám žalobkyně, že nejednala jako podnikatelka, ale jako soukromá osoba, žalovaný uvedl, že žalobkyně se dopustila trestné činnosti tak, že zneužila svého původního postavení ve firmě ITV s.r.o., kde byla do 31.5.2005 jednatelkou. Pro jednoznačnou souvislost trestného činu s podnikáním svědčí i skutečnost, že soud 1. stupně uložil žalobkyni kromě podmíněného trestu odnětí svobody i trest zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 let. Ani námitka týkající se extenzivního výkladu veřejnoprávní normy není dle žalovaného důvodná. Jestliže totiž zákonem požadovaná příčinná souvislost úmyslného trestného činu s podnikáním vyplývá ze vztahu trestného činu k podnikání, nikoli z toho, zda k jednání došlo v rámci podnikatelské činnosti, musí správní orgán při posuzování souvislosti trestného činu s podnikáním vycházet z popisu trestného činu v tom kterém rozhodnutí, ze kterého je v dané věci zřejmé, že se jedná o úmyslný trestný čin, související s podnikáním právnické osoby ITV s.r.o. Ze stejného důvodu považoval žalovaný za nedůvodnou námitku vztahující se k aplikaci základních zásad správního řádu, z nichž žalobkyně dovozuje, že při posuzování bezúhonnosti má správní orgán vycházet ze skutkové věty a výroku trestního rozhodnutí. Žalovaný k tomu uvedl, že správní orgán je povinen na základě podmínek stanovených živnostenským zákonem omezit práva žalobkyně, neboť zrušení živnostenského oprávnění je projevem nesouhlasu státu s podnikáním podnikatele z důvodu ztráty jeho bezúhonnosti. Dále lze sice souhlasit s námitkou žalobkyně, že veřejným zájmem je zajištění práva občanů svobodně podnikat, zajišťovat si příjem a obživu, není však libovůlí v rozhodování správního orgánu jeho postup, který je v souladu se zákonem, tedy zrušení živnostenského oprávnění z důvodu ztráty bezúhonnosti žalobkyně, neboť právě tímto omezením je veřejný zájem ostatních občanů státem chráněn. K námitce porušení Listiny základních práv a svobod žalovaný uvedl, že Listina v čl.26 odst.1 sice deklaruje, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, v čl.2 však uvádí, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Dále žalovaný poukázal na čl.4 odst.2 a 4 Listiny s tím, že výklad citovaných ustanovení Listiny vede k závěru, že povinnosti a omezení mohou být ukládány pouze zákonem, což je pro živnostenské podnikání živnostenský zákon. Nelze proto akceptovat názor žalobkyně, že aplikací živnostenského zákona správní orgán nerespektoval uvedené články Listiny.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu. Namítla, že její postavení v daném případě nebylo postavení podnikatelské. Jednala jako soukromá osoba, která měla splatnou pohledávku za společností ITV, s.r.o., přičemž ta současně měla splatnou pohledávku za žalobkyní na vydání finančního plnění složeného na jejím soukromém účtu. Vzhledem k existenci dvou splatných pohledávek provedla jako soukromá fyzická osoba zápočet pohledávek. Dle žalobkyně je irelevantní, že byla v minulosti jednatelkou společnosti ITV s.r.o.. Rozhodující pro posouzení bezúhonnosti je doba, ve které došlo ke spáchání trestného činu. V žádném případě nedošlo ke zneužití jejího podnikatelského postavení, neboť v dané věci vystupovala jako soukromá osoba. Dále žalobkyně uvedla, že ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona má charakter ustanovení veřejného práva, které by mělo být v případě nejasností vykládáno ve prospěch subjektu soukromého práva a nikoliv naopak, viz. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26.10.1999, sp.zn.: 38 Ca 87/99 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.: 29 Odo 824/2006. Rovněž Nejvyšší správní soud několikráte uvedl, že při výkladu zákona nelze vycházet pouze z gramatického výkladu, ale je třeba zkoumat vždy i účel a důvody, pro které zákonodárce určité ustanovení do zákona uvedl (např. rozsudek ze dne 31.8.2003, č.j.: 5 Afs 28/2003-69). Soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy vede k nerozumným výsledkům, je na místě, použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teologického či historického. Správní orgán 1. stupně uvedl, že § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona svůj dopad nijak neomezuje a jeho působnost je vymezena relativně široce. Tato argumentace je však vnitřně rozporná, neboť na jednu stranu má jít o neomezený dopad, na stranu druhou pouze o relativně široký dopad dané normy. Dále pokračuje správní orgán 1. stupně, že „v rámci širokého dopadu pak platí rovněž to, že není rozhodující, zda trestný čin souvisí s podnikáním fyzické osoby či právnické osoby, a stejně není rozhodující, o který trestný čin se jedná…“ Toto odůvodnění popírá zásady výkladu právních norem. Je na místě se ptát, co je vlastně pro posouzení souvislosti s podnikáním rozhodující a zda právní úprava neumožňuje správnímu orgán příliš subjektivní hodnocení. V případě žalobkyně je poškozenou obchodní společnost, tedy podnikatelský subjekt. To je jediná skutečnost, která může evokovat jakousi nejasnou souvislost s podnikáním. Pokud by žalobkyně byla pravomocně odsouzena za stejné jednání, ale poškozeným by byla soukromá fyzická osoba, tato tvrzená souvislost s podnikáním by byla zcela popřena. Proto žalobkyně tvrdí, že správní orgán použil nezákonně extenzivní výklad § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona. Žalobkyně považuje za zcela nepřípustné, aby správní orgán mohl vyhledávat v trestních rozhodnutích prvky naznačující, že se v určité věci vyskytl podnikající subjekt, či cokoliv jiného souvisejícího s podnikáním. V době tržní ekonomiky je minimum případů, kdy by v mezilidských vztazích nebyl nějakým způsobem zastoupen prvek podnikání. Úmyslem zákonodárce zcela jistě nebylo poskytnout správnímu orgánu prostor pro svévolné rozhodování. Žalobkyně poukázala na základní zásady správního řádu uvedené v § 2 odst.3 a 4, jimiž jsou stanoveny mantinely i pro výklad norem veřejného práva správním orgánem. Při posuzování bezúhonnosti má správní orgán proto vycházet ze skutkové věty a výroku trestního rozhodnutí. Při samotném rozhodování o zrušení či nezrušení živnostenského oprávnění pak má správní orgán dbát na to, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem a okolnostmi řešeného případu (ne případu řešeného trestním soudem). Veřejným zájmem je nepochybně zajištění práva občanů svobodně podnikat, zajišťovat si tak příjem a obživu, jakož i zájem na tom, aby nedocházelo k libovůli v rozhodování správních orgánů. Žalobkyně dále poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, z něhož jednoznačně vyplývá, že právě osoba, o jejímž živnostenském oprávnění se ve správním řízení rozhoduje, by měla vystupovat při trestné činnosti v roli podnikatele a právě z jejího postavení jako podnikatele plyne kritérium pro určení souvislosti s podnikáním. Žalovaný nesprávně interpretuje zákonnou podmínku „souvislost s podnikáním“, jejíž naplnění dovozuje z toho, že žalobkyně bezprostředně před spácháním trestného činu byla jednatelkou ITV s.r.o.. To je ovšem nepřípustně extenzivní výklad. Trestný čin, za který byla žalobkyně odsouzena nesouvisí s podnikáním, a tudíž není naplněna hypotéza ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona. Žalovaný se snažil podpořit argumentaci správního orgánu 1. stupně diferenciací mezi „vztahem k podnikání“ a „jednáním v rámci podnikání“, přičemž za správný výklad považuje první z nich, tedy ten širší. Pokud by však byl takový výklad akceptován, vedl by k absurdním důsledkům. Drtivá většina trestných činů by totiž měla nějakou souvislost, resp. vztah k podnikání. Takové důsledky zajisté nejsou právní úpravou zamýšleny. Např. za rvačku ( § 225 tr. zák.) či opilství (§ 221a tr. zák.), kterých se podnikatel dopustí třeba ve své kanceláři, zajisté nemá náležet sankce spočívající ve ztrátě živnostenského oprávnění apod. Na závěr žalobkyně uvedla, že rozhodnutím žalovaného byla porušena ústavně zaručená zásada zákazu dvojího trestání, neboť v trestním řízení jí byl uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 let, nikoliv však zákaz podnikání obecně, tedy i v režimu živnostenského zákona. Soud byl přitom oprávněn uložit i takový trest, což neučinil. Správní orgán nyní uložil žalobkyni za stejné jednání novou sankci, která je ve svých důsledcích neméně závažná, neboť ji zbavuje možnosti svobodně si vydělávat na živobytí podnikáním. Správní orgán tak porušil čl.26 Listiny. Pokud nebude moci žalobkyně vykonávat podnikatelskou činnost, těžko bude moci splatit svoje závazky a splnit povinnost náhrady škody, kterou jí trestní soud uložil. Správní orgán porušil zásadu zákazu ne bis in idem, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod a z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Není pochyb o tom, že rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění má faktickou povahu trestu. S ohledem na uvedené navrhla žalobkyně soudu, aby rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil obsahově rozsáhlým vyjádřením v němž v podstatě zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Navíc uvedl, že pokud žalobkyně upozorňuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn.: 38 Ca 87/99 ze dne 26.10.1999, pak v tomto rozsudku se jednalo o problematiku zajištění celního dluhu a jeho konkrétní výše, v čemž byl soudem spatřován extenzivní výklad ve významu pojmů celní dluh a celní dluhy, to však nelze aplikovat na výklad ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona. Pokud pak žalobkyně z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.: 29 Odo 824/2006 dovozuje, že extenzivní výklad norem veřejného práva je vyloučen, pak v citovaném rozhodnutí se jedná o zápis údajů do obchodního rejstříku. Rovněž tento judikát dle názoru žalovaného nelze použít jako výklad k nyní platnému ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona, neboť se jedná o taxativní vymezení údajů, což není obdobný případ k posouzení bezúhonnosti podnikatele ve smyslu živnostenského zákona. Žalovaný rovněž nevidí rozpor s názorem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 31.8.2003, č.j.: 5 Afs 28/2003-69. Z jazykového výkladu ustanovení § 6 odst.2 živnostenského zákona je zřejmé, že zákon slovy „v souvislosti s podnikáním“ má na mysli souvislost s podnikáním obecně. Pokud by zákon ztrátu bezúhonnosti vztahoval pouze k vlastní podnikatelské činnosti fyzické osoby – podnikatele, bylo by jazykově přesné vyjádření „ v souvislosti s jeho podnikáním“. I z pohledu dalších výkladů (systematického, teleologického a historického) je zřejmé, že se v žádném případě nejedná o chybnou interpretaci práva správním orgánem. Z ustanovení § 6 odst.2 písm.b) živnostenského zákona je zřejmé, že smyslem této právní úpravy je postih podnikatele zrušením živnostenského oprávnění pro ztrátu bezúhonnosti za úmyslný trestný čin, jestliže byl spáchán v souvislosti s podnikáním, tedy ve vztahu trestného činu k podnikání, nikoliv pouze z důvodu, že k jednání došlo v rámci podnikatelské činnosti. Nelze přisvědčit názoru, že správní orgán má vycházet pouze ze skutkové věty a výroku trestního rozhodnutí, právě jednání účastníka řízení v celém kontextu spáchání trestného činu je důležité pro posouzení ztráty bezúhonnosti. Dle žalovaného se nejedná o nepřípustný extenzivní výklad. Žalovaný nesouhlasí ani s názorem žalobkyně o absurdnosti důsledků výkladu ustanovení § 6 odst.2 písm.b) žalovaným, neboť ztrátu bezúhonnosti podnikatele je třeba posuzovat vždy v celé šíři včetně odůvodnění rozhodnutí soudem, ze kterého je teprve možné posoudit, zda trestný čin byl spáchán v souvislosti s podnikáním. Dle názoru žalovaného se nejedná o porušení zásady zákazu dvojího trestání, neboť použitý trest zákazu činnosti, je jedním z druhů trestu, který může uložit soud, zrušení živnostenského oprávnění není trestem, ale projevem nesouhlasu státu s podnikáním osob z důvodu ztráty jejich bezúhonnosti. K námitce porušení Listiny základních práv a svobod žalovaný uvedl, že není důvodná a zopakoval argumentaci z odůvodnění rozhodnutí napadeného žalobou. Na závěr žalovaný uvedl, že správní orgán 1. stupně obdržel rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10.7.2008, č.j.: 91 T 261/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27.11.2008, č.j.: 7 To 496/2008, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst.1,2 trestního zákona a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.2 trestního zákona a za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry, kterým byla pravomocně uznána vinnou výše uvedeným rozsudkem jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců s podmíněným odkladem na dobu trvání 4 roků a současně byl nad žalobkyní vysloven dohled. Zavázána byla rovněž, aby ve zkušební době nahradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila a byl jí uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech v trvání 5 roků. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Dne 28.4.2009 žalobkyně doručila soudu doplnění žalobní argumentace, jímž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 7.4.2009 sp.zn.: Pl.ÚS 35/08, který jednoznačně podporuje argumentaci žalobkyně. Ústavní soud se uchýlil k tzv. akademickému výroku, kdy vyslovil protiústavnost zákona v již neplatném znění, neboť živnostenský zákon byl v mezidobí novelizován. Ústavní soud poukázal na prakticky totožný obsah tam posuzovaného znění a znění aktuálně účinného a dospívá k závěrům, na které se žalobkyně plně odkazuje a odvolává. Ze závěrů vyslovených ústavním soudem v citovaném nálezu pro sebe žalobkyně dovozuje příznivé následky v tom směru, že napadené rozhodnutí správního orgánu je vystavěno ve znění zákona, který je v rozporu s normou vyšší právní síly, tedy Listinou základních práv a svobod. Žalobkyně sice byla odsouzena pro úmyslný trestný čin, avšak byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody. V takovém případě není obecné omezení možnosti svobodného podnikání akceptovatelné z ústavního hlediska, neboť neobstojí v testu proporcionality, jak je ustáleně judikováno v nálezech Ústavního soudu (viz.Pl.ÚS 4/94, Pl.ÚS 15/96, Pl.ÚS 16/98, Pl.ÚS 41/02 a další). Pokud je v předmětné věci rozhodnutí vystavěno na nesplnění podmínky bezúhonnosti formulované živnostenským zákonem, která – jak vyslovil Ústavní soud – je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, je nezbytné takové rozhodnutí zrušit.

K doplnění žalobní argumentace žalovaný ve vyjádření ze dne 15.5.2009 uvedl, že předmětný nález Ústavního soudu nemá vliv na názor žalovaného v předmětné věci, neboť tento nález se dotýká posuzování bezúhonnosti fyzických osob ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.a) živnostenského zákona, nikoliv dle ustanovení § 6 odst.2 písm.b) tohoto zákona, podle něhož byla posuzována bezúhonnost žalobkyně, která se dopustila úmyslného trestného činu v souvislosti s podnikáním.

Při jednání zástupce žalobkyně v podstatě zopakoval svoji argumentaci formulovanou již v žalobě a doplnění žaloby, zdůraznil znovu, že podstata problému je ve výkladu pojmu „souvislost s podnikáním“, což je pojem relativně neurčitý a široký. Proto musí být kladeny zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů tak, aby bylo zřejmé jakými úvahami se správní uvážení řídí. Dle žalobkyně to v tomto případě není zřejmé. Rovněž zástupce žalovaného při jednání setrval na argumentaci prezentované již v odůvodnění rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě.

V předmětné věci Krajský soud v Brně již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 14.12.2010, č.j.: 29 Ca 9/2009-59, tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4.8.2011, č.j. 9 As 17/2011-84, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu lze citovat: „Nejvyšší správní soud má za to, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ svých rozhodnutí, nemá náležitou oporu ve spisech. Uvedené se týká závěrů žalovaného o jednatelství stěžovatelky ve společnosti ITV, s.r.o. Správní orgány vzaly za základ svých rozhodnutí skutečnost, že stěžovatelka byla jednatelkou uvedené společnosti. Ve zneužití jednatelského postavení stěžovatelky spatřovaly správní orgány souvislost trestného činu s podnikáním. Žalovaný na straně 4 svého rozhodnutí uvedl: „podnikatelka se dopustila trestné činnosti v souvislosti s tím, že zneužila svého původního postavení ve firmě ITV, s.r.o., kde byla do 31. 5. 2005 jednatelkou, jak plyne z výše deklarovaného rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 95 T 254/2006 i z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 251/2008“. Nejvyšší správní soud má pochybnosti, zda má závěr správních orgánů o jednatelství stěžovatelky dostatečnou oporu ve spisu, a to vzhledem k dalším částem spisu. Ve spise žalovaného je totiž založen informativní úplný výpis z obchodního rejstříku pro spol. ITV, s.r.o., pořízený dne 1. 12. 2008 z internetových stránek Ministerstva spravedlnosti (www.justice.cz). V tomto výpisu pod nadpisem „ostatní skutečnosti“ je uvedeno: „Jednatelka D. M. byla vymazána jako jednatelka z obchodního rejstříku a Mgr. L. K. byla zapsána do obchodního rejstříku na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2006 č. j. 1Cm 125/2004-53 o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 10. 12. 2003. Zapsáno: 29. září 2006.“ U stěžovatelky pak ve zmíněném výpise je uvedeno datum vzniku funkce jednatelky 10. 12. 2003 a den zániku této funkce 24. 2. 2004. Ve spise Magistrátu města Brna, Živnostenského úřadu města Brna, je dále založen rozsudek Městského soudu v Brně v trestní věci ze dne 10. 7. 2008, č. j. 91 T 261/2005 – 938. Citovaným rozsudkem byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 2 trestního zákona. V popisu skutku Městský soud v Brně uvedl, že stěžovatelka měla „podniknout kroky k ovládnutí a získání společnosti pro sebe, za tímto účelem si opatřila zápis z údajné valné hromady společnosti ITV, s.r.o., datovaný dnem 10. 12. 2003 v 15.00 hod. s padělaným podpisem společníka a jednatele Mgr. Z. K., kde se stala jednatelkou společnosti namísto Mgr. L. K. a současně podepsala čestné prohlášení a podpisový vzor jednatele, zajistila předložení těchto dokladů s nepravdivými údaji prostřednictvím právního zástupce JUDr. T. K. dne 17. 12. 2003 na obchodní rejstřík Krajského soudu v Brně, který na jejich podkladě zapsal 24. 2. 2004 obžalovanou jako jednatelku s uvedením vzniku funkce dne 10. 12. 2003. Následně, ačkoliv si byla vědoma, že se podvodným způsobem stala jednatelkou společnosti, prováděla úkony, ke kterým je oprávněn pouze jednatel…“ Z odůvodnění právě zmiňovaného rozhodnutí městského soudu vyplývá, že tento soud se v rámci řízení také seznámil s unesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 1 Cm 125/2004, o neplatnosti usnesení valné hromady spol. ITV, s.r.o., konané dne 10. 12. 2003, kde mělo být rozhodnuto o jmenování stěžovatelky jednatelkou. Odvolání proti uvedenému rozsudku městského soudu bylo zamítnuto Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 7 To 496/2008, které je také obsahem správního spisu. Na základě uvedených citací ze spisu má Nejvyšší správní soud za to, že skutkový stav, z něhož vyšel žalovaný, ohledně skutečnosti, že stěžovatelka byla jednatelkou spol. ITV, s.r.o., do 31. 5. 2005, a který zřejmě převzal z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, nemá dostatečnou oporu ve spisu. Jak bylo výše uvedeno, z jiných listin ve spisu plynou důvodné pochybnosti o závěru, že se stěžovatelka platně stala jednatelkou v dané společnosti. Za takové situace není možné na základě údajů ze spisu dojít k jednoznačnému závěru o jednatelství stěžovatelky, k němuž došel žalovaný, a který se pak stal základem pro jeho právní hodnocení. Souvislost skutkové podstaty trestného činu s podnikáním ve smyslu ust. § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona byla žalovaným spatřována ve zneužití jednatelského postavení stěžovatelky a skutečnosti, že stěžovatelce byl uložen trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech. Nemá-li ovšem závěr žalovaného o tom, že stěžovatelka byla jednatelkou, dostatečnou oporu ve spise, považuje takové pochybení Nejvyšší správní soud za zásadní, jelikož mohlo dojít k odebrání živnostenského oprávnění na základě skutečností rozporných s realitou. Krajský soud měl proto napadené rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky zrušit postupem podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., k čemuž nedošlo. Krajský soud místo toho úvahy žalovaného dále rozvinul, když konstatoval, že částky, které stěžovatelka zpronevěřila, přišly na účet, s nímž disponovala, v návaznosti na podnikatelské aktivity společnosti ITV, s.r.o., jejíž byla v době uskutečnění těchto aktivit jednatelkou. Krajský soud tak tímto postupem zatížil své řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 4 As 35/2005 – 44, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Azs 44/2007 - 124, všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz. Z judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k přezkumu ze strany krajského soudu plyne, že „správní soud však – ačkoli řízení před ním je ovládáno zásadou koncentrace a zásadou dispoziční – má i přezkumnou pravomoc, která není přímo vázána na žalobní námitky a k jejíž aktivaci postačí podání žaloby obsahující alespoň jeden řádný žalobní bod. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se správní soud bez ohledu na konkrétní formulaci žalobních námitek musí vždy zabývat tím, zda není rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, není v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a zda ve správním řízení nedošlo k podstatnému porušení procesních pravidel, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Všechny tyto vady totiž při určité jejich intenzitě mohou mít za následek to, že správní soud se nemůže s pomocí správního spisu obeznámit se všemi aspekty, které vzal správní orgán do úvahy při rozhodování, a není mu tak zřejmý myšlenkový postup správního orgánu v jeho úplnosti – ať už je to proto, že správní orgán neshromáždil dostatek potřebných důkazů, a přesto o věci rozhodl, nebo proto, že důkazy byly sice shromážděny v dostatečné míře, ale správní orgán v procesu utváření svého hmotněprávního názoru nepřihlédl ke všem z nich, a z rozhodnutí není zřejmé, proč tak učinil, nebo proto, že rozhodnutí je založeno na důkazu získaném nesprávným procesním postupem.“ (srov. rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, č. j. 1 As 7/2007 – 58). V dané věci za stavu, kdy o správnosti zjištění skutkového stavu žalovaným vyplývají přímo ze spisu pochybnosti, není ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu možné, aby je krajský soud ponechal bez povšimnutí, ze strany soudu totiž není možné vyjádřit se k tomu, zda správní orgán správně aplikoval hmotné právo a zda konkrétní situaci lze podřadit pod to či ono zákonné ustanovení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že dle § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, si nemůže správní orgán sám učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. O otázce, zda stěžovatelka byla jednatelkou předmětné společnosti či ne, si v daném ohledu správní orgány byly oprávněny učinit úsudek, jelikož nejde o hodnocení, zda byl spáchán trestný čin nebo kdo za něj odpovídá. Ačkoli se tedy zmínka o jednatelství stěžovatelky objevila v rozsudku Městského soudu v Brně v popisu skutku, kterým byl spáchán trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, postavení jednatelky zde není formálním znakem zákonné skutkové podstaty tohoto trestného činu. Správní orgány tak byly oprávněny si učinit samostatný úsudek o tom, zda se stěžovatelka platně stala jednatelkou obchodní společnosti, a pokud z této skutečnosti vycházely, měly ji mít zjištěnu bez důvodných pochybností. Vzhledem k tomu, že spisový materiál neposkytuje dostatečný podklad pro náležité zjištění skutkového stavu v dané věci, je v této chvíli předčasné, aby se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k dalším stěžovatelčiným námitkám uplatněným v kasační stížnosti, které se týkají právního hodnocení tohoto skutkového stavu. V dané věci totiž není vyloučeno, že na základě doplněných skutkových zjištění bude nutno vyjít z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly správní orgány a krajský soud, a tomu přizpůsobit právní hodnocení.

Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v citovaném rozsudku, nezbylo mu, než rozhodnutí žalovaného zrušit pro vady řízení a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude s ohledem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu třeba ujasnit otázku jednatelství žalobkyně ve dané společnosti a teprve poté znovu rozhodnout o tom, zda žalobkyně splňuje předpoklady k živnostenskému oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „činnost účetních poradců, vedení účetnictví“.

O nákladech řízení před Krajským soudem v Brně i před Nejvyšším správním soudem v rámci řízení o kasační stížnosti, bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l a § 110 odst.2 s.ř.s., podle nichž nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v dalším rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. V dané věci byla žalobkyně zcela úspěšná, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 19.400,- Kč. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč za podanou žalobu a 3.000,- Kč za podanou kasační stížnost, odměny právního zástupce žalobkyně JUDr. Radka Adámka, advokáta, který žalobkyni zastupoval jak v řízení o žalobě, tak v řízení o kasační stížnosti, a to za šest úkonů právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení v řízení o žalobě, sepis žaloby, replika k vyjádření žalovaného, účast při jednání, převzetí a příprava zastoupení v řízení o kasační stížnosti a sepis kasační stížnosti, po 2.100,- Kč (§ 9 odst.3 písm.f), § 7 vyhl.č.177/1996 Sb.), resp. částky k úhradě výdajů za těchto šest úkonů právní služby po 300,- Kč za jeden úkon (§ 13 odst.3 cit. vyhl.).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § l02 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel nebo jeho zaměstnanec, nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ l05 odst.2 a § l06 odst.2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 19.9.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru