Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 A 4/2010 - 19Rozsudek KSBR ze dne 27.04.2011

Prejudikatura

2 Azs 92/2005 - 58

30 Ca 47/2006 - 53


přidejte vlastní popisek

29 A 4/2010 – 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Evy Lukotkové, v právní věci žalobce: M. M., zast. JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Malinovského nám. 4, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor kultury a památkové péče, Žerotínovo nám 3/5, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru

kultury a památkové péče, ze dne 3. 11. 2009, č.j. 125479/2009,

se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Městského úřadu Ivančice, odboru regionálního rozvoje, ze dne 13. 7. 2009, č.j. ORR-887/09-PAM-Sk, byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu ve smyslu § 35 odst. 1 písm. h) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní památkové péči“), kterého se dopustil tím, že na budově Palackého náměstí č. 11/25 v Ivančicích, která se nalézá na území městské památkové zóny Ivančice, v rozporu se závazným stanoviskem Městského úřadu Ivančice, odboru regionálního rozvoje ze dne 18. 2. 2009, č.j. ORR-139/09-PAM-Sk, provedl výměnu oken za plastová, za což mu byla uložena pokuta ve výši 65.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 3. 11. 2009, č.j. 125479/2009, jímž snížil uloženou pokutu na částku 50.000,- Kč; v ostatním zůstal výrok beze změny.

Označené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včasnou správní žalobou, ve které zejména uváděl, že se správní orgány nevypořádaly s námitkou týkající se výkladu výrokové části závazného stanoviska ze dne 18. 2. 2009. Věta druhá výroku totiž připouští použití jakéhokoliv EURO okna, nejen dřevěného, jak je uvedeno ve větě první. Žalobce přitom použil eurookna Rehau (Euro design 70, zasklená ditermálním sklem s použitím novodobého typizovaného kování moderní technologie povrchových úprav), tedy okna, která odpovídají větě druhé předmětného výroku. Z věty druhé výroku závazného stanoviska požadavek dřeva jakožto jediného materiálu okenních rámů nevyplývá. Jazykovým výkladem je přitom nepochybně možno dojít k závěru, že věta druhá připouští alternativně použití i jiného materiálu než je dřevo, tedy že zmírňuje podmínky obsažené ve větě první. Nelze tak přisvědčit názoru žalovaného, že věta první jednoznačně stanoví materiál okenních výplní - dřevo (bráno doslova by to podle žalobce znamenalo „zatlouci celý okenní otvor prkny“), a věta druhá již neřeší otázku základního materiálu, ale jen možnost použití netradičních prvků a technologií. Podle žalobce pojem eurookno představuje rozměrovou normu či členění a upevnění skel v rámech. Ostatně k výkladu pojmu eurookno se žalovaný vůbec nevyjadřuje a bez vazby k předmětné věci cituje pasáž z metodické pomůcky Národního památkové ústavu. Žalobce doplnil, že po doplnění lišt v horní části oken jsou rozdíly mezi původními okny takřka neznatelné a když tak k lepšímu. Na náměstí, kde se nachází předmětný dům, se přitom nachází vícero domů s plastovými okny, přičemž město provedlo výměnu dláždění na náměstí a nainstalovalo betonové prvky, které původnímu vzhledu náměstí ublížily mnohonásobně více než plastová okna; nehledě na nevzhledné stánky trhovců z plechu a umělých hmot. Žalobce uzavřel, že pokud je výrok nejednoznačný, je třeba užít výklad pro účastníka řízení příznivější. Takto však správní orgány nepostupovaly, přičemž žalobce je názoru, že podmínky závazného stanoviska beze zbytku dodržel a dovozuje, že pokuta byla uložena neoprávněně. Závěrem žaloby žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného porušuje § 2 odst. 3 a 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (bez bližší specifikace – pozn. soudu). S ohledem na výše uvedené navrhl zrušení předmětného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemným podáním, ve kterém zejména uvedl, že považuje za prokázané, že ke správnímu deliktu došlo. Pokud odvolatel namítá, že postupoval v souladu s označeným závazným stanoviskem, je třeba konstatovat, že v první větě výroku se zcela jednoznačně určuje materiál okenních výplní, a to dřevo. Pokud se dále hovoří o typu EURO, neřeší se už základní otázka materiálu, ale jak se ostatně dále rozvádí možnost použití netradičních prvků a technologií, jako jsou zejm. ditermální sklo, novodobé typizované kování a moderní technologie povrchových úprav, resp. lepené dřevěné profily místo masívu. Při opačném výkladu by muselo být dospěno k absurdnímu závěru, že věta druhá výroku popírá svým významem větu první. V tom případě by taková podmínka vlastně neměla žádný smysl - okna by mohla být z jakéhokoli materiálu (např. i z kovu). Také v odůvodnění rozhodnutí se výměna oken za plastová označuje za nepřípustnou a vysvětluje se i možnost použití lepených dřevěných profilů. Je také zcela pravdivé tvrzení prvoinstančního orgánu, že se pojem EURO okno v běžné mluvě používá pro okna z dřevěných lepených profilů s ditermálními skly jako kompromisní řešení ke klasickým dřevěným oknům (tzv. kastlovým), aby bylo možné dosáhnout lepších technických parametrů požadovaných stavebníky. Za téměř notoricky známou věc lze pak na území památkové zóny považovat skutečnost, že plast jako nepůvodní materiál není všeobecně na památkách a objektech v památkově chráněných územích vítán. Žalobce účelově zaměňuje termín „typ EURO“, který má výše uvedené obsahové náležitosti, s částí názvu konkrétního výrobku jednoho z mnoha výrobců plastových oken, kteří pochopitelně mohou použít jakékoli označení (dokonce i poněkud zavádějící jako v daném případě). Žalovaný dále uvedl, že mu není známo, že by na území památkové zóny Ivančice byla z památkového hlediska shledána přípustnými plastová okna na budově srovnatelného charakteru a ve srovnatelné poloze. Citát pasáže z metodické pomůcky Národního památkového ústavu v odůvodnění rozhodnutí žalovaný použil za účelem vysvětlení důležitosti této často stavebníky nedoceňované problematiky v rámci prosazování veřejného zájmu na zachování kulturně-historických hodnot podle zákona o státní památkové péči. Žalovaný doplnil, že plastová okna na objekt v památkovém území nepatří nejen z důvodu nepůvodního materiálu, ale i z důvodu odlišností v profilaci jednotlivých prvků okenních rámů, v řemeslném zpracování, v kování a v procesu stárnutí. Už z technického hlediska není možné, aby byla pohledově zcela totožná s dřevěnými okny. Osazením plastových oken nedošlo pouze k ochuzení stavby o jeden z významných, materiálově kompatibilních prvků, ale i ke změně celkového vnímání uličního průčelí. S ohledem na výše uvedené navrhl zamítnutí žaloby.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k názoru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s. ř. s.).

V souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s. ř. s.

Žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí prvoinstančního orgánu, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu ve smyslu zákona o státní památkové péči, kterého se dopustil tím, že na budově nacházející se na území městské památkové zóny Ivančice v rozporu se závazným stanoviskem Městského úřadu Ivančice provedl výměnu původních dřevěných oken za plastová.

Spor mezi účastníky je přitom v rovině právní, skutkové okolnosti sporné nejsou, vyplývají z přezkoumávaného rozhodnutí a z obsahu připojeného správního spisu.

Žalobce primárně namítal, že se správní orgány nevypořádaly s námitkou týkající se výkladu výrokové části závazného stanoviska ze dne 18. 2. 2009. Věta druhá výroku totiž připouští použití jakéhokoliv EURO okna, nejen dřevěného (jak je uvedeno ve větě první). Jazykovým výkladem je přitom nepochybně možno dojít k závěru, že věta druhá připouští alternativně použití i jiného materiálu, než je dřevo, tedy že zmírňuje podmínky obsažené ve větě první. Krajský soud proto posuzoval, zda jsou tato tvrzení žalobce přiléhavá.

Ze správního spisu pro krajský soud vyplynulo, že Městský úřad Ivančice, odbor regionálního rozvoje, vydal na základě žádosti žalobce dne 18. 2. 2009, pod č.j. ORR-139/09-PAM-SK, závazné stanovisko (které nabylo právní moci dne 19. 3. 2009), jímž vyslovil, že výměna oken na budově Palackého nám. č. 11/25 v Ivančicích je přípustná za splnění těchto podmínek: „Okna budou vyrobena jako volné repliky stávajících, tzn. ze dřeva jako dvoukřídlá s nadsvětlíkem členěným dle stávajícího stavu např. falešnými lištami. Možný je i typ EURO okna zaskleného ditermálním sklem s použitím novodobého typizovaného kování i moderní technologie úprav“. V odůvodnění tohoto stanoviska se přitom uvádí, z jakého důvodu je třeba oken dřevěných, resp. z jakého důvodu nelze připustit okna plastová. Konkrétně se tam mj. uvádí, že: „Odstraněním těchto oken a jejich nahrazením za nová tvarově i materiálově odlišná, by došlo k výraznému poškození původní architektury. Výměna těchto oken za plastová, je z hlediska zájmů státní památkově péče, prosazovaných na území městských památkových zón proto nepřípustná. Jedním z obecných požadavků památkové péče na ochranu objektů, nacházejících se v památkově chráněných územích, je i požadavek užívat tradiční materiály. Jejich respektování přispívá k zachování hodnoty a autenticity i u objektů, které nebyly prozatím prohlášeny za kulturní památky a dále přispívá k zachováni původního charakteru daného architektonického prostředí. Okna jsou důležitou součástí každé architektury, proto osazení novodobých plastových oken je z památkového pohledu nesprávné, neboť nejsou respektovány požadavky autenticity. Nové konstrukce, které neumožní přesné napodobení, jsou tak zjednodušeny a vedou ke zploštění celkového výrazu architektury a tím upoutávají nežádoucí pozornost jako něco co je na objektu nepatřičného. Pokud dojde k výměně, je žádoucí z hlediska požadavků státní památkové péče a z hlediska fyzikálních a technických vlastností materiálu (včetně pozdějších oprav, delší životnosti nebo změny barevnosti apod.) použít na výrobu okenních otvorů dřevěných profilů, které jsou jednoznačně vhodnější. Tato okna lze rovněž zasklít izolačním sklem. (…) Použitím plastového materiálu i jiného členění v rámci okenních výplní v uvedeném objektu bude vnesen ahistorický prvek, který nepřispěje k historickému výrazu fasády, který je autentický. Státní památková péče v případě objektu v zóně, který není kulturní památkou dle uvedeného zákona, má za povinnost chránit hodnoty zóny pro něž bylo historické jádro vyhlášeno.“

Ze správního spisu dále vyplývá, že oznámením o zahájení řízení ze dne 18. 6. 2009 bylo se žalobcem zahájeno řízení stran správního deliktu ve smyslu § 35 odst. 1 písm. h) zákona o státní památkové péči. Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2009 pak bylo vysloveno, že žalobce je vinen tím, že na budově Palackého nám. č. 11/25 v Ivančicích provedl práce v rozporu s předmětným stanoviskem ze dne 18. 2. 2009, za což mu byla uložena pokuta 65.000,- Kč. Správní orgán v odůvodnění mj. uvedl, že žalobce nerespektoval podmínky předmětného stanoviska a osadil do stávajících otvorů okna plastová. Tím porušil povinnost stanovenou zákonem o státní památkové péči a dopustil se správního deliktu dle § 35 odst. 1 písm. h) neboť nedodržel podmínky závazného stanoviska. Výslovně doplnil, že „Je všeobecně známo, že eurookna jsou dřevěná okna lepená z dřevěných hranolků, které se dají různě profilovat a povrchově různě upravovat. Správní orgán v průběhu správního řízení zkoumal míru osobní odpovědnosti vlastníka objektu, pana M. M. při porušení zákona o státní památkové péči. Na základě vyjádření vlastníka se dá usuzovat, že se jedná o zavinění z nedbalosti vědomé. Výměna oken v uliční fasádě objektu je stavební úpravou, nevyžadující stavební povolení ani ohlášení, pokud se jí nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivu na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost. V případě objektu, který se nachází v památkové zóně, je dle zákona o státní památkové péči nutné vydání závazného stanoviska příslušného orgánu státní památkové péče. Tuto zákonnou povinnost vlastník objektu splnil. Nesplnil však podmínky uvedené v tomto stanovisku. (…) Pokud je však provedena výměna za nové výplně stejné velikosti, členění, ale jiné profilace rámů dochází ke změně vzhledu fasády. Rámy plastových oken mají masivnější průřez a jinou profilaci než rámy oken dřevěných. Zákon neumožňuje nařídit vlastníkovi objektu, aby splnil podmínky závazného stanoviska. Není tedy zákonná opora uvedení objektu do stavu odpovídajícímu výroku závazného stanoviska. Výměna oken je nevratný zásah do objektu, která zůstane zpravidla dlouhou dobu. Výměnou původních dřevěných oken za plastová okna došlo ke zploštění celkového výrazu architektury a tím k tomu, že okna upoutávají nežádoucí pozornost jako něco co je na objektu nepatřičného. K upoutání pozornosti přispívá také nezapravení poškozených ostění po výměně výplní. Došlo k závažnému poškození dochovaného vzhledu objektu, který se nachází v pohledově velmi exponované částí hlavního náměstí ve městě Ivančice, Palackého náměstí, v Městské památkové zóně Ivančice, který je dle mapového podkladu k vyhlášce o prohlášení města Ivančice za památkovou zónu ostatním objektem, který se nachází v sousedství památkově chráněného objektu.“

Ze správního spisu konečně vyplývá, že žalobce podal proti označenému rozhodnutí odvolání, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odůvodnění mj. výslovně uvedl, že „Pokud odvolatel namítá, že postupoval v souladu s příslušným závazným stanoviskem, je třeba konstatovat, že se v první větě výroku zcela jednoznačně určuje materiál okenních výplní, a to dřevo. Pokud se dále hovoří o typu EURO, neřeší se už základní otázka materiálu, ale (jak se ostatně dále rozvádí) možnost použití netradičních prvků a technologií, jako jsou zejm. ditermální sklo, novodobé typizované kování a moderní technologie povrchových úprav (a rovněž lepené profily). Také v odůvodnění rozhodnutí se výměna oken za plastová označuje za nepřípustnou. (…) Výplně okenních otvorů jsou důležitou součásti chráněného průčelí, nikoliv pouze vlastní fasáda. Pro pochopení významu předmětné problematiky nebude neužitečné ocitovat základní východiska z metodické pomůcky Národního památkového ústavu - Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů, Praha 2004: „Vývoj výplní okenních a dveřních otvorů dosti úzce souvisí s celkovým vývojem stavitelství a architektury. Nejen okna a dveře, ale i vrata, výkladce, okenice a mříže jsou cennou součástí exteriéru i interiéru stavebních památek, výrazně se podílí na jejich architektonickém výrazu a mají velkou vypovídací schopnost. Zajímavé původní detaily těchto stavebních prvků značně přispívají k zachování věrohodnosti starších staveb. Přesto výplně okenních, dveřních, vjezdových a jiných otvorů patří mezi ne zcela doceněné historické stavební konstrukce. Za památku zasluhující důslednou ochranu zdaleka nelze považovat jen vzácně dochované renesanční nebo barokní okna, dveře a mříže. Cennou součástí historického stavebního fondu jsou i výplně otvorů pocházející z mladších období včetně některých konstrukcí z dvacátého století. (...) Zejména starší okna jsou bez ohledu na svou kulturněhistorickou hodnotu a skutečný technický stav vesměs odsouzena k likvidaci. Necitlivě a často zcela zbytečně bývají vyměňovány dveře, vrata, výkladce a okenice. Tyto prvky bývají mnohdy nahrazovány odlišně řešenými konstrukcemi také při provádění často velmi nešetrných adaptací přízemních prostor městských domů na obchody nebo v rámci jiných úprav pro komerční využití. K uvedeným zásahům dochází z neznalosti či nepochopení, případně i z vysloveně komerčních důvodů. Chránit hodnotné stavby a území před podobnými necitlivými zásahy patří mezi důležitě úkoly památkové péče.“ Plastová okna na památku (objekt na památkovém území) nepatří nejen z důvodu nepůvodního materiálu, ale jedná se také o odlišnosti v profilaci jednotlivých prvků okenních rámů, v prostorovém vyznění, v řemeslném zpracování, v kování a v procesu stárnutí. Už z technického hlediska není možné, aby byla pohledově zcela totožná s dřevěnými okny. Osazením plastových oken nedošlo pouze k ochuzení stavby o jeden z významných, materiálově kompatibilních prvků, ale i ke změně celkového vnímání uličního průčelí.“

Z výše uvedeného tedy plyne, že správní orgány se jednoznačně zabývaly výkladem výrokové části závazného stanoviska ze dne 18. 2. 2009, resp. nemožností výměny původních oken za okna plastová. Správní orgán prvního stupně uvedl důvody, pro které bylo třeba oken dřevěných, přičemž žalovaný k odvolací námitce na to poukazující uvedl, že v první větě výroku se jednoznačně určuje materiál okenních výplní, a to dřevo. Pokud se dále hovoří o typu EURO, neřeší se už základní otázka materiálu, ale možnost použití netradičních prvků a technologií, jako jsou zejm. ditermální sklo, novodobé typizované kování a moderní technologie povrchových úprav (a rovněž lepené profily). Krajský soud se přitom s označenými závěry správních orgánů zcela ztotožňuje. Ani podle názoru zdejšího soudu nelze dovodit, že by závazné stanovisko připouštělo výměnu původních dřevěných oken za okna umělohmotná. Ve výroku závazného stanoviska se jednoznačně stanoví, že „Okna budou vyrobena jako volné repliky stávajících, tzn. ze dřeva jako dvoukřídlá s nadsvětlíkem členěným dle stávajícího stavu např. falešnými lištami“ (věta první), přičemž věta druhá připouští „typ EURO okna zaskleného ditermálním sklem s použitím novodobého typizovaného kování i moderní technologie úprav“, nikoliv však okno umělohmotné, jak se domnívá žalobce. Ostatně tomuto výroku odpovídá i odůvodnění závazného stanoviska, kde se možnost použití umělohmotných oken vylučuje. Jinými slovy, v první větě výroku se zcela jednoznačně určuje, že okna musí být ze dřeva, a věta druhá toto nemění. Ta toliko připouští typ okna EURO (aniž by stanovila, že okno může být z umělé hmoty) a doplňuje možnost použití netradičních prvků a technologií, jako jsou např. ditermální sklo atp. Jak přitom uvedl správně žalovaný ve vyjádření k žalobě, při opačném výkladu by muselo být dospěno k absurdnímu závěru, že věta druhá výroku popírá svým významem větu první. V tom případě by taková podmínka neměla žádný smysl - okna by mohla být z jakéhokoli materiálu (např. i z kovu). Výklad provedený žalovaným tedy krajský soud považuje za správný. Krajský soud proto nemohl přisvědčit žalobci ve shora označených námitkách a plně se ztotožňuje se závěry žalovaného, na které i pro úplnost odkazuje; žalovaný se podrobně zabýval všemi pro věc podstatnými skutečnostmi, resp. odůvodnil, z jakého důvodu nemohlo být odvolání vyhověno. V této souvislosti krajský soud doplňuje i to, že žalobce především polemizoval se závěry obsaženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nebrojil proti výroku a krajský soud se žalobou zabýval pouze v intencích uplatněných námitek. Podrobněji k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73.

Za absurdní pak považuje krajský soud i argumentaci žalobce v tom smyslu, že stanovisko mu vlastně ukládalo „zatlouci celý okenní otvor dřevěnými prkny“. Ve stanovisku se hovoří o výměně oken, nikoliv o zakrytí okenních otvorů dřevěnými prkny. Pokud pak žalobce uváděl, že jím použitá okna nesou název „eurookna“ (neboť v jejich názvu je uvedeno slovo euro - „euro design 70“), nemění to podle krajského soudu ničeho na tom, že nesplňují podmínky označeného stanoviska, neb nejsou vyrobeny ze dřeva. Ostatně, jak správně uvedl žalovaný, výrobce oken může své výrobky nazývat libovolně. Podrobněji viz vyjádření žalovaného. Uváděl-li žalobce, že po doplnění lišt v horní části oken jsou rozdíly mezi původními okny takřka neznatelné (a když tak k lepšímu), musí krajský soud uvést, že žalobcův subjektivní pocit ničeho nemění na nedodržení předmětného stanoviska (které ukládalo vyměnit původní okna za okna dřevěná). Pokud žalobce v obdobné subjektivní rovině uváděl - na náměstí se nachází vícero domů s plastovými okny, přičemž město provedlo výměnu dláždění na náměstí a nainstalovalo betonové prvky, které původnímu vzhledu náměstí ublížily mnohonásobně více než plastová okna, nehledě na nevzhledné stánky trhovců z plechu a umělých hmot - konstatuje krajský soud, že předmětem soudního přezkumu bylo porušení závazného, pravomocného stanoviska žalobcem, a nikoliv u dalších objektů. Stejně tak nebyla předmětem soudního přezkumu úprava (vzhled) náměstí či tržních ploch. Pokud žalobce uváděl, že žalovaný bez vazby k předmětné věci cituje pasáž z metodické pomůcky Národního památkové ústavu stran chráněných stavebních památek, konstatuje krajský soud, že tato argumentace je v odůvodnění použita za účelem vysvětlení nutnosti dodržování podmínek závazného stanoviska, resp. vysvětlení důvodů jeho vydání. Ostatně meritum souzené věci spočívá v posouzení, zda žalobce postupoval nebo nepostupoval v souladu se závazným stanoviskem, podrobněji viz výše. Co se týče námitek, ve kterých žalobce uváděl, že pokud je výrok nejednoznačný, je třeba užít výklad pro účastníka řízení příznivější, toto však správní orgány nerespektovaly, přičemž žalobce je názoru, že podmínky závazného stanoviska beze zbytku dodržel, odkazuje krajský soud primárně na výše uvedené a doplňuje, že podle jeho názoru není výrok označeného stanoviska nejednoznačný. Jednoznačně se jim stanoví, že žalobce byl povinen vyměnit původní okna za okna dřevěná. Jak však bylo výše uvedeno, žalobce v souladu s tímto stanoviskem nepostupoval, neboť vyměnil původní okna za okna plastová. Nelze tak přisvědčit žalobci v tom, že podmínky závazného stanoviska splnil. Pokud závěrem žaloby žalobce v obecné rovině uváděl, že rozhodnutí žalovaného porušuje § 2 odst. 3 a 4 a § 3 správního řádu uvádí krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58), že „Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“. I přes výše uvedené krajský soud označené obecné námitky (v obecné rovině) přezkoumal, avšak neshledal, že by došlo k porušené označených ustanovení, resp. zásad správního řízení. Jak zásada ochrany dobré víry, resp. ochrany veřejného zájmu, tak i zásada materiální pravdy, proporcionality a legitimního očekávání byly v předmětné věci dodrženy. Ostatně žalobce konkrétně ani neuváděl, čím vlastně měly být porušeny. Pokud toto porušení vztahoval k výše uvedeným tvrzením v žalobě, odkazuje krajský soud na výše uvedené odůvodnění, kde neshledal žádného porušení zákona ze strany správních orgánů.

S ohledem na výše uvedené proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnul.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci žalobce plný úspěch neměl a právo na náhradu nákladů řízení by proto bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož však nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti vznikly (ostatně žádné ani nepožadoval), rozhodl soud, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 27.4.2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru