Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 A 35/2010 - 39Rozsudek KSBR ze dne 30.09.2011

Prejudikatura

1 Aps 2/2008 - 76

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 As 7/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

29 A 35/2010 - 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Zuzany Bystřické a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce: J. F., zast. JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor dopravy, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, za účasti: Brněnské komunikace, a.s., se sídlem v Brně, Renneská tř. 1, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru dopravy, Sp. zn.

S-JMK 110826/2009/OD/Jí, č.j. JMK 110826/2009, ze dne 8.2.2010, s e

zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, Odboru dopravy, Sp. zn.

5400/OD/MMB/172925/2008-Ro-var.13, ze dne 4.6.2009, sezrušuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na účet jeho zástupkyně JUDr. Leony

Grumlíkové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní 61, náklady řízení ve výši

7.760,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Magistrát města Brna, Odbor dopravy, vydal dne 4.6.2009 rozhodnutí sp. zn. 5400/OD/MMB/172925/2008-Ro-var.13, kterým rozhodl o zřízení trvalého věcného břemene k pozemkům p.č. 9152/3 a p.č. 9155/3, oba k.ú. Židenice, obec Brno, okres Brno-město, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro JmK, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 9521, které jsou ve vlastnictví žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. O tomto odvolání rozhodl Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor dopravy, Sp. zn. S-JMK 110826/2009/OD/Jí, dne 8.2.2010, a to tak, že odvolání zamítl a potvrdil dřívější rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí žalobce podal včas žalobu. Dle názoru žalobce jsou rozhodnutí obou stupňů správních orgánů nezákonná. Došlo k porušení § 3 zákona č. 184/2006 Sb. S ohledem na toto ustanovení totiž není možno provést vyvlastnění, v tomto případě zřízení věcného břemene, je-li možno práva k pozemku zajistit jiným způsobem. Žalobce projevil svou vůli jednat o majetkoprávním vypořádání práv k předmětným pozemkům, což je popsáno i v prvostupňovém rozhodnutí, přičemž navrhl toto provést formou nájemní smlouvy. Tato varianta je v souladu s právním řádem ČR. K realizaci nedošlo proto, že na straně vyvlastnitele nebyla patřičná vůle o ní jednat. Vzhledem k tomu však nelze konstatovat, že práva k pozemkům potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění nelze získat dohodou nebo jiným způsobem. Dále se žalobce domnívá, že v předmětném řízení není dána příslušnost vyvlastňovacího úřadu, který ve věci rozhodl, a to dle § 16 odst. 3 uvedeného zákona o vyvlastnění. V daném případě je vyvlastnitelem Statutární město Brno a vyvlastňovacím úřadem jeho obecní úřad, tedy Magistrát města Brna. Vzhledem k uvedenému ustanovení měl Krajský úřad Jihomoravského kraje pověřit provedením vyvlastňovacího řízení jiný vyvlastňovací úřad. Dle žalobce napadené rozhodnutí rovněž neobsahuje náležitosti uvedené v § 24 zákona o vyvlastnění. Rozhodnutí totiž musí obsahovat uložení povinnosti vyvlastniteli zaplatit vyvlastňovanému náhradu ve lhůtě, která nesmí být delší než 60 dnů od právní moci rozhodnutí. V rozhodnutí magistrátu, tedy v prvostupňovém rozhodnutí, které bylo následně potvrzeno Krajským úřadem Jihomoravského kraje, bylo vyvlastniteli uloženo zaplacení náhrady ve lhůtě 2 měsíců, tedy ve lhůtě delší než připouští zákon. V prvostupňovém rozhodnutí, které bylo potvrzeno v celém rozsahu, dále chybí poučení dle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, tedy poučení o možnosti a podmínkách zrušení vyvlastnění, o podmínkách a lhůtách k projednání vyvlastnění v občanském soudním řízení a o tom, za jakých podmínek vyvlastnitel složí náhradu do úschovy soudu, popř. soudu příslušného k projednání dědictví nebo u soudního komisaře pověřeného provést úkony v řízení o dědictví po zemřelé oprávněné osobě. Žalobce nesouhlasí s argumentací uvedenou žalovaným, že Magistrát města Brna v řízení nevystupoval jako vyvlastňovací úřad podle § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ale jako speciální stavební úřad příslušný podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, z čehož dovodil, že v tomto případě není vyvlastňovací úřad vázán omezením uvedeným v § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Dle žalobce je důležité, a to i v případě, že by nebyla dána příslušnost Magistrátu města Brna dle § 15 zákona o vyvlastnění, že na řízení se v každém případě vztahuje zákon o vyvlastnění a nelze tuto skutečnost popírat pouze na základě toho, že v § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích není uveden odkaz na zákon o vyvlastnění. Zákon o vyvlastnění se bude aplikovat jak ve vyvlastňovacím řízení podle zákona o pozemních komunikacích, tak dle stavebního zákona. V každém případě je tedy nutno aplikovat § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění, který se vztahuje na všechna řízení vedená podle zákona o vyvlastnění.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že důvody uvedené ve správní žalobě jsou v podstatě totožné s důvody uvedenými v odvolání a žalovaný se jimi v rámci odvolacího řízení zabýval. Žalovaný je přesvědčen, že byly dány zákonné podmínky podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. V dané věci se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání žalovaného – vlastníka předmětné místní komunikace, a to Statutárního města Brna, s vlastníkem dotčených pozemků, tedy žalobcem. Proto Magistrát města Brna jako příslušný speciální stavební úřad byl oprávněn na návrh Statutárního města Brna jako vlastníka předmětné stavby místní komunikace zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Statutární město Brno, zastoupené majetkovým správcem, společností Brněnské komunikace, a.s., se opakovaně pokusilo o dohodu se žalobcem, což je doloženo ve spise několika dopisy. Vzhledem k tomu, že k majetkoprávnímu vypořádání ve stanovené lhůtě nedošlo, bylo ve věci vydáno příslušné rozhodnutí, přičemž náhrada za zřízení předmětného věcného břemene byla stanovena v souladu s § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích na základě znaleckého posudku č. 1820-065/09 vyhotoveného společností AREAS BRNO, spol. s r.o., znalecký ústav, ceny a odhady nemovitostí, se sídlem Brno, Jílkova 203. Pokud se týká namítané věcné příslušnosti, žalovaný plně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůrazňuje, že Magistrát města Brna v předmětném řízení nevystupoval jako vyvlastňovací úřad podle § 15 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb. (zákon o vyvlastnění), ale jako speciální stavební úřad podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Proto se věcná příslušnost Magistrátu města Brna k předmětnému řízení stanovuje podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích. Pokud se týká namítaného nedostatku náležitostí rozhodnutí žalovaný uvedl, že zákonné majetkoprávní vypořádání vlastníka komunikace a vlastníka dotčeného pozemku je řešeno ve speciálním zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v platném znění. Žalovaný odkázal na § 17 odst. 1 – 3 tohoto zákona. Konstatoval, že z § 17 uvedeného zákona je zřejmé, že na zákon o vyvlastnění je přímý odkaz pouze pokud se týká realizace nové stavby pozemní komunikace a dále při stanovení jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene k dotčenému pozemku. V případě zřizování věcných břemen podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích k pozemkům již dotčených existující stavbou pozemní komunikace není uveden odkaz na zákon o vyvlastnění. Podle § 1 zákona o vyvlastnění, vyvlastnění a vyvlastňovací řízení upravená zvláštními právními předpisy nejsou tímto zákonem dotčena. Věcná příslušnost Magistrátu města Brna je v daném případě pro řízení v prvním stupni dána v § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Magistrát města Brna tedy v tomto případě nevystupoval jako vyvlastňovací úřad podle § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ale jako speciální stavební úřad příslušný podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Náležitosti rozhodnutí jsou pro tento případ s odkazem na § 44 zákona o pozemních komunikacích upraveny a stanoveny v § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu v platném znění. S těmito požadavky plně koresponduje jak napadené rozhodnutí, tak i prvoinstanční rozhodnutí. Žalobce byl v rámci rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích dostatečným způsobem informován o obsahu věcného břemene, o způsobu stanovení jednorázové finanční náhrady a o způsobu jejího vyplacení, rovněž tak i o možnosti podat odvolání proti rozhodnutí. Lhůta pro vyplacení finanční náhrady byla stanovena ve dvouměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí, což plně koresponduje se lhůtou podle § 24 odst. 2 písm. d) zákona o vyvlastnění, stanovená lhůta tedy není delší než 60 dnů. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Před tím, než se Krajský soud v Brně začal zabývat důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst.1 zák.č.150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst.1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ve smyslu ustanovení § 68 a § 70 s.ř.s.).

V souladu s ustanovením § 75 odst.1 a odst.2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 51 s.ř.s. Nejprve se soud zabýval námitkou nepříslušnosti vyvlastňovacího úřadu, tedy orgánu prvního stupně, který ve věci rozhodoval. Žalobce poukazoval na znění § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění, dle kterého „je-li vyvlastnitelem, vyvlastňovaným nebo jiným účastníkem vyvlastňovacího řízení obec, jejíž obecní úřad je příslušným k tomuto vyvlastňovacímu řízení, krajský úřad usnesením pověří jiný vyvlastňovací úřad působící v jeho správním obvodu pro vedení vyvlastňovacího řízení. Obdobně se postupuje i v případě, že účastníkem vyvlastňovacího řízení je osoba, jejímž zřizovatelem je obec nebo kraj“.

Uvedenou námitku soud shledal důvodnou. Soud nesouhlasí s názorem žalovaného, že uvedené ustanovení nelze v předmětné věci použít, neboť toto se řídí výhradně § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení „jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě“. Dále žalovaný argumentoval tím, že podle § 44 zákona o pozemních komunikacích, pokud tento zákon nestanoví jinak, se postupuje v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení, přičemž poznámka odkazuje na správní řád. Soud se s touto argumentací žalovaného neztotožňuje.

Soud připomíná, že otázka vyvlastnění byla dříve řešena stavebním zákonem č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně byla řešena §§ 108-116. Vzhledem k tomu, že se jednalo o právní úpravu vycházející z koncepce navržené v polovině 70. let, došlo po roce 1989 k některým změnám s cílem odstranit disproporce vůči novým politickým a hospodářským podmínkám. Vzhledem k celospolečenským změnám následně došlo ke změně pohledu na institut vlastnictví a jeho ochranu, tedy i na institut vyvlastnění. S ohledem na tyto změny vznikla potřeba provést novou právní úpravu, ke které došlo právě zákonem č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Podle § 1 odst. 2 uvedeného zákona, vyvlastnění a vyvlastňovací řízení upravená zvláštními právními předpisy nejsou tímto zákonem dotčena. Z důvodové zprávy k návrhu předmětného zákona je zřejmé, že smyslem úpravy bylo upravit proces vyvlastňovacího řízení s tím, že se vztahuje ke všem účelům vyvlastnění, pro které je zvláštní zákony připouští. Zvláštním zákonem, který není předmětným zákonem dotčen je např. zkrácené vyvlastňovací řízení podle zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.

Podle § 16 odst. 1 zákona o vyvlastnění „k vyvlastňovacímu řízení je příslušný vyvlastňovací úřad, v jehož správním obvodu (území) se nachází pozemek nebo stavba, jichž se vyvlastnění týká“. Podle odst. 3 tohoto paragrafu „je-li vyvlastnitelem, vyvlastňovaným nebo jiným účastníkem vyvlastňovacího řízení obec, jejíž obecní úřad je příslušným k tomuto vyvlastňovacímu řízení, krajský úřad usnesením pověří jiný vyvlastňovací úřad působící v jeho správním obvodu provedením vyvlastňovacího řízení. Obdobně se postupuje i v případě, že účastníkem vyvlastňovacího řízení je osoba, jejímž zřizovatelem je obec nebo kraj“.

Z důvodové zprávy k zákonu o vyvlastnění vyplývá, že uvedené ustanovení slouží k zájmu zachování objektivity v rozhodování. Proto byla stanovena pravidla, podle nichž je třeba ve stanovených případech k vyvlastňovacímu řízení určit jiný vyvlastňovací úřad.

Soud je toho názoru, že zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění je jakýmsi procesním předpisem, který upravuje podmínky odnětí nebo omezení vlastnického práva pro dosažení účelu vyvlastnění, které jsou stanoveny zvláštním zákonem. Tento zvláštní zákon v předmětné věci představuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Zákon o vyvlastnění tedy jako obecný procesní předpis upravuje postup, který musí být dodržen v případě, kdy dochází k omezování vlastnického práva z důvodu upraveného ve zvláštním zákoně, v daném případě v zákoně o pozemních komunikacích.

Krajskému soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 30.5.2005, č.j. 7 A 110/2001-64, podle kterého „V řízení podle § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v němž je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, je nutno v případě, kdy je navrhovatelem (vlastníkem) obec, odlišovat postavení obce jako právnické osoby, která má předmět vyvlastnění využít k účelu, pro který se vyvlastňuje, a speciálního stavebního úřadu jako orgánu dané obce, který je příslušný věcné břemeno na návrh vlastníka zřídit. Nelze tak v daném případě uplatnit pravidlo, že pokud je navrhovatelem orgán příslušný k vyvlastňovacímu řízení, stanoví odvolací orgán, který jiný stavební úřad v jeho působnosti provede řízení a vydá rozhodnutí o vyvlastnění (§ 112 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona). “

Dle názoru Krajského soudu však toto rozhodnutí na předmětnou věc aplikovat nelze. Nejvyšší správní soud totiž vycházel z tehdejší platné úpravy provedené v § 112 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona), podle kterého vyvlastňovací řízení se zahajuje na návrh orgánu státní správy, právnické nebo fyzické osoby, která má předmět vyvlastnění využít k účelu pro který se vyvlastňuje. Pokud je navrhovatelem orgán příslušný k vyvlastňovacímu řízení, stanoví odvolací orgán, který jiný stavební úřad v jeho působnosti provede řízení a vydá rozhodnutí o vyvlastnění.

V uvedené věci dle tehdejší právní úpravy bylo důvodem pro stanovení jiného stavebního úřadu pouze to, pokud při vyvlastnění byl navrhovatelem orgán příslušný k vyvlastňovacímu řízení. Dle současné právní úpravy provedené § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění k pověření jiného vyvlastňovacího úřadu dojde v případě , „je-li vyvlastnitelem, vyvlastňovaným nebo jiným účastníkem vyvlastňovacího řízení obec, jejíž obecní úřad je příslušným k tomuto vyvlastňovacímu řízení …“.

Vzhledem k uvedenému krajský soud konstatuje, že dospěl k závěru, že ve věci v prvním stupni rozhodoval nepříslušný vyvlastňovací úřad a správní orgány obou stupňů pochybily, pokud při svém rozhodování v předmětné věci vyloučili působnost zákona č. 184/2006 Sb. o vyvlastnění. Soud tedy v souladu s §78 odst. 1 a 3 s.ř. s. zrušil pro nezákonnost rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které mu předcházelo. Věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém jsou správní orgány vázány výše vysloveným právním názorem (§ 78 odst.5 s.ř.s.). Vzhledem k důvodu, pro který došlo ke zrušení rozhodnutí, se soud nezabýval dalšími žalobními námitkami.

Při svém rozhodování soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. Aps 2/2008-76, podle kterého „ Okolnosti případu, za nichž je krajský soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. oprávněn zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, je třeba posuzovat i ve vztahu k právní úpravě, podle níž bylo správní řízení vedeno. “

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst.1 věta první s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci byl žalobce úspěšný, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti se zastoupením a zaplacením soudního poplatku ve výši 2000,- Kč. Náhrada za zastoupení se sestává z odměny za dva úkony právní služby ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby); k náhradě nákladů byla připočtena náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 posledně cit. vyhlášky). Bylo doloženo, že právní zástupkyně žalobce je plátkyní DPH, náhrada byla proto zvýšena na částku 5.760 Kč. Celkově byla přiznána náhrada nákladů 7.760,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 30. září 2011

JUDr. Jana Jedličková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru