Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 A 14/2015 - 52Rozsudek KSBR ze dne 30.01.2017

Prejudikatura

9 As 69/2008 - 50


přidejte vlastní popisek

29 A 14/2015-52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014, č. j. KUJI 78772/2014, sp. zn. 98/2014, OPKŽÚ,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 17. 12. 2014, č. j. KUJI 78772/2014, sp. zn. 98/2014, OPKŽÚ, sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. et Bc. Luboše Klimenta.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Městský úřad Žďár nad Sázavou, odbor obecní živnostenský úřad (dále též „městský úřad“), rozhodnutím ze dne 27. 10. 2014, č. j. MU/OŽ/2317/2014/Ha/10, zrušil podle § 58 odst. 1 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „živnostenský zákon“), živnostenské oprávnění žalobce k provozování živnosti s předmětem podnikání „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, „Silniční motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o nejvyšší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí“a„Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. Shledal, že žalobce přestal splňovat všeobecnou podmínku provozování živnosti fyzickými osobami dle § 6 odst. 1 písm. b) živnostenského zákona tj. podmínku bezúhonnosti, a to ve smyslu § 6 odst. 2 téhož zákona.

[2] Městský úřad vycházel z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 4. 2014, č. j. 3 T 151/2013-343, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, č. j. 8 To 238/2014-373, jímž byl žalobce uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 9. 7. 2012 na provozovně autobazaru na ulici Žďárská v Novém Veselí, předal k prodeji nákladní automobil značky IVECO DAILY UNIJET 35 C 15 V, r. z.: X, a to přestože byl předmětem vykonávacího řízení vedeného na základě usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 7. 2009, č. j. 11 Nc 1047/2009-10 (právní moc dne 4. 1. 2010), který prováděla soudní exekutorka JUDr. Jitka Wolfová, kdy již od 12. 8. 2009, převzala společnost KRAHÜT - GROUP, s.r.o., jako povinný návrh, usnesení o nařízení exekuce, exekuční příkazy a výzvu ke splnění povinnosti, s tím, že nemůže nakládat se svým majetkem, jehož součástí byl i shora uvedený předmětný nákladní automobil, o čemž byla řádně v této výzvě poučena, a poté kdy byla exekutorem prováděna první mobiliární exekuce dne 19. 8. 2009, při níž žalobce převzal i exekuční příkaz č. j. 106 EX 5049/09-16, kterým se přikazuje provedení exekuce, a to prodejem všech ze zákona postižitelných movitých věcí jmenovaného povinného, který povinnému zakázal, že nesmí nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, aby sepsané movité věci převedl na někoho jiného nebo je zatížil, a jakkoliv jinak s nimi nakládal, přičemž právní úkon, jímž povinný poruší tuto povinnost, je neplatný, přičemž dlužná částka nebyla povinným uhrazena, proto exekutor provedl druhou mobiliární exekuci dne 8. 10. 2009, při níž uvedené vozidlo zahrnul do soupisu movitých věcí povinného, řádně jej označil, a přesto bylo vozidlo dne 9. 9. 2009 na základě duplikátu technického průkazu převedeno v registru vozidel na H. K., kdy po celou dobu prováděného exekučního řízení nebyla podána žádná námitka či vylučovací žaloba ze strany žalobce v rámci věcí, které byly zahrnuty do soupisu postižitelných movitých věcí v rámci exekuce.

[3] Za tento trestný čin mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.

[4] Proti rozhodnutí městského úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

[5] Správní orgány byly toto názoru, že podmínka § 6 odst. 2 živnostenského zákona byla naplněna tím, že trestný čin, za který byl žalobce odsouzen, souvisel s podnikáním společnosti KRAHÜT - GROUP, s.r.o., ve které byl žalobce jediným jednatelem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že není rozhodné, zda je podnikání znakem konkrétní skutkové podstaty trestného činu, ale zda byl trestný čin spáchán v souvislosti s jakýmkoliv podnikáním.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

[6] Žalobce ve včas podané žalobě spatřoval nezákonnost rozhodnutí městského úřadu i žalovaného v nesprávné aplikaci § 6 živnostenského zákona, neprovedení navrhovaných důkazů, a rozporu s judikaturou vyšších soudů.

[7] Konkrétně namítal, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu se musí souvislost trestného činu s podnikáním posuzovat za použití tzv. testu proporcionality. Závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, jsou použitelné i na nynější právní úpravu. Závěr žalovaného, že test proporcionality se v případě § 6 živnostenského zákona neuplatní, neboť zde není prostor pro správní uvážení, je přepjatě formalistický. Souvislost spáchaného trestného činu s podnikáním by měla být očividná, v důsledku čehož by vznikala oprávněná obava, že účastník řízení se v budoucnu dopustí opětovného závažného porušení povinnosti v souvislosti se svým podnikáním. To se však v daném případě nestalo. Přečin žalobce vzešel ze specifické situace, kdy jeho matka H. K. byla na základě smlouvy s úpadcem (společnost KRAHÜT - GROUP, s.r.o.) vlastníkem vozidla, které bylo (snad i neoprávněně) zahrnuto do exekuce vedené proti třetí osobě. Žalobce na příkaz své matky odvezl vozidlo do autobazaru k prodeji. V takovém jednání nelze shledat žádnou souvislost s podnikáním společnosti KRAHÜT - GROUP, s.r.o.

[8] Žalovaný neprovedl žalobcem navržené důkazy (dohoda o vypořádání závazku ze dne 10. 2. 2009, žaloba insolvenční správkyně ze dne 8. 12. 2010 a spis Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 24 INS 7483/2009, 24 ICm 2031/2010), které měly prokazovat okolnosti skutku a jeho souvislost s podnikáním. Žalobce nesouhlasí s tvrzením, že předmětný automobil byl součástí obchodního majetku společnosti KRAHÜT - GROUP, s.r.o. Z dohody o vypořádání závazku ze dne 10. 2. 2009 vyplývá, že již v únoru 2009 převedla společnost vlastnické právo k vozidlu na novou vlastnici H. K. Platnost této dohody nebyla v soudním řízení nikdy zpochybněna, a pokud tedy v roce 2012 žalobce na pokyn vlastnice vozidlo odvezl do autobazaru, nenakládal již s obchodním majetkem obchodní společnosti, nýbrž s vlastnictvím nepodnikatelky. O vlastnictví je oprávněn autoritativně rozhodnout pouze soud v občanském soudním řízení. Nelze proto akceptovat závěr městského úřadu, že „obsáhlým dokazováním obecného soudu bylo nepochybně prokázáno, že vlastníkem vozidla nebyla matka účastníka, i to, že vozidlo nebylo zahrnuto do exekuce neoprávněně.“ Souvislost trestného činu žalobce s podnikatelskou činností společnosti KRAHÜT - GROUP, s.r.o., byla zcela marginální.

[9] Výklad žalovaného § 6 odst. 2 živnostenského zákona je nepřípustně extenzivní. Žalobce sice v předmětném období vykonával funkci jednatele společnosti KRAHÜT - GROUP, s.r.o., sám však jako jednatel a společník této obchodní společnosti nevystupoval v pozici podnikatele. Správní orgány žalobci nesprávně zrušily živnostenské oprávnění za činnost, která nesouvisela s jeho podnikáním, pro které mu byla předmětná živnostenská oprávnění vydána.

[10] Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

[11] Ve vyjádření k žalobě žalovaný především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a setrval na své předchozí argumentaci. Zdůraznil, že test proporcionality § 6 odst. 2 živnostenského zákona není živnostenskému úřadu zákonodárcem umožněn. Správní orgán pouze posoudí, zda podnikatel byl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně a zda byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním. Pokud ano, živnostenský úřad má povinnost podnikateli živnostenské oprávnění zrušit. Chování podnikatele v budoucnu již není podle nového znění živnostenského zákona relevantní. Žalobcem navrhované důkazy byly v rámci rozhodnutí řešeny. Správní orgány vycházely z výroku a odůvodnění rozsudku soudu, ze kterých vyplývá, že předmětný automobil byl součástí obchodního majetku společnosti KRAHÜT - GROUP, s.r.o., jejímž jediným jednatelem byl a je žalobce.

[12] K otázce aplikace § 6 živnostenského zákona žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí: „Pro aplikaci ustanovení § 6 odst. 2 živnostenského zákona není podstatné, zda je podnikání znakem konkrétní skutkové podstaty trestného činu, ale to zda byl trestný čin spáchán v souvislosti s jakýmkoliv podnikáním, tzn. s vlastním podnikáním nebo s podnikáním jiné osoby.“

[13] S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

[14] Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná. V souladu s § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), rozhodl bez jednání.

[15] Jak již bylo uvedeno, při zjišťování skutkového stavu správní orgány vycházely z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 4. 2014, č. j. 3 T 151/2013-343, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, č. j. 8 To 238/2014-373, jímž byl žalobce uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí, kterého se dopustil tím, že na provozovně autobazaru v Novém Veselí, předal k prodeji nákladní automobil značky IVECO, r. z.: X, který byl zahrnut do soupisu movitých věcí povinného v rámci vykonávacího řízení na majetek povinného společnost KRAHÜT - GROUP, s.r.o. Správní orgány správně vycházely z rozsudku trestního soudu, jehož rozhodnutím byly vázány (§ 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Trestní soud provedl dokazování řadou důkazů, mj. dohodou o vypořádání závazku ze dne 10. 2. 2009, žalobou insolvenční správkyně ze dne 8. 12. 2010 a spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 24 INS 7483/2009, 24 ICm 2031/2010. Zdejší soud považuje dokazování provedené v nyní projednávaném řízení za dostatečné, je třeba vycházet z presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy. Pro posouzení bezúhonnosti byl podstatný výrok rozsudku trestního soudu, ze kterého vyplývají rozhodné skutkové okolnosti trestné činnosti žalobce.

[16] Za uvedený trestný čin byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

[17] V nyní souzené věci je předmětem sporu především právní posouzení, konkrétně subsumpce skutkového stavu pod ustanovení § 6 odst. 2 živnostenského zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2014.

[18] Podle tohoto ustanovení se pro účely živnostenského zákona nepovažuje za bezúhonnou „osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.“

[19] Zde je nutno uvést, že problematickou byla činěna pouze otázka souvislosti žalobcem spáchaného trestného činu s podnikáním, resp. s jeho předmětem. Žalobce tedy nerozporoval, že byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, ani netvrdil, že by se na něj mělo hledět, jako by nebyl odsouzen. Dále se tedy soud zabýval toliko výkladem podmínky bezúhonnosti živnostníka vyjádřené slovy „jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje“.

[20] Jazykově-gramatickým výkladem lze dospět k závěru, že předmětné kritérium bezúhonnosti se štěpí na dvě subkritéria. Dle prvého z nich („trestný čin byl spáchán v souvislosti s podnikáním“) by za bezúhonnou nemohla být považována jakákoli osoba, která v souvislosti s jakýmkoli podnikáním úmyslně spáchala trestný čin. Druhé kritérium („trestný čin byl spáchán v souvislosti s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje“) by se pak mělo vztahovat pouze na žadatele o živnost či ohlašovatele živnosti, který úmyslně spáchal trestný čin nikoli v souvislosti s podnikáním, ale pouze ve vztahu k předmětu podnikání, o nějž žádá či který ohlašuje (tedy např. osoba spáchala určitý trestný čin zcela soukromě nebo např. jako zaměstnanec a tento trestný čin má současně souvislost s předmětem podnikání, který tato osoba ohlásila).

[21] Na základě logického výkladu lze shledat, že uvedená subkritéria by měla pokrývat odlišné situace.

[22] Pokud jde o výklad teleologický, postačí odkázat na nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08 (151/2009 Sb., N 83/53 SbNU 51; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud obecně konstatoval, že „smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena“. Zde je nutno uvést, že Ústavní soud se zabýval ústavností části předchozí úpravy (účinné do 31. 7. 2010), přičemž dospěl k závěru, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, ve znění zákona č. 167/2004 Sb., („za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, ať již samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku“), bylo v rozporu s čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Shledal totiž, že předmětná úprava postrádala korektiv zohledňující skutečnost, že dochází ke konkurenci dvou základních práv a svobod. Ostatně k vymezení smyslu a účelu podmínky bezúhonnosti dodal, že „tato podmínka musí ale splňovat hlediska, jež plynou z principu proporcionality pro posouzení normativního prostředku zajišťujícího jedno a omezujícího jiné základní právo či svobodu.

[23] Je třeba zdůraznit, že meritem posouzení Ústavního soudu byla otázka samotné existence nějakého efektivního korektivu, nikoli problematika jeho podstaty. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud výslovně neřešil, zda takovým korektivem má být „souvislost s podnikáním“ nebo „souvislost s předmětem podnikání“. Přestože na několika místech odůvodnění nálezu takový korektiv vymezil jako souvislost úmyslného trestného činu „s předmětem aprobované činnosti“ (viz str. 7 odst. 7: „v právním řádu České republiky je pojem bezúhonnosti s ohledem na spáchání úmyslného trestného činu pravidelně vymezován vzhledem k předmětu aprobované činnosti“), závěrem se zabýval též vymezením rámce pro přímou aplikaci ústavního pořádku (ústavněkonformní výklad), přičemž konstatoval, že sledovaného záměru lze dosáhnout omezením podmínky bezúhonnosti pro účely živnostenského zákona na ty trestné činy spáchané úmyslně, „[...] jejichž skutková podstata souvisí s předmětem podnikání, resp. s podnikáním obecně“.

[24] Na tento nález Ústavního soudu reagoval zákonodárce přijetím zákona č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů. K části novelizující § 6 odst. 2 živnostenského zákona pak v důvodové zprávě uvedl: „V souvislosti s nálezem Ústavního soudu PI. ÚS 35/08 ze dne 7. 4. 2009 se upravuje prokazování bezúhonnosti jako všeobecné podmínky provozování živnosti, a to v tom smyslu, že bezúhonnost se ztrácí pouze v případě pravomocného odsouzení pro úmyslné trestné činy spáchané v souvislosti s podnikáním nebo v souvislosti s předmětem podnikání.

[25] Za této situace je při výkladu § 6 odst. 2 živnostenského zákona nezbytné vycházet z východisek uvedených v citovaném nálezu Ústavního soudu, přestože se tento týkal předchozí úpravy. Hlavní myšlenkou sdělenou Ústavním soudem interpretům živnostenského zákona totiž bylo právě upozornění na skutečnost konkurence dvou (či více) základních lidských práv a svobod. V takovém případě je nutno dbát na zachování proporcionality zásahu do některého z těchto práv upřednostněním práva jiného.

[26] A právě z důrazu na proporcionalitu zásahu do práva na podnikání spočívajícího ve zrušení živnostenského oprávnění vychází přiléhavá judikatura správních soudů, která je ostatně oběma účastníkům známa.

[27] Např. Nejvyšší správní soud se již zabýval obsahem podmínky „v souvislosti s podnikáním“, byť při výkladu dřívějšího ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona (v dané věci jde právě o interpretaci tohoto pojmu, neboť žalobce nebyl v pozici žadatele či oznamovatele). Podle Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 As 69/2008-50; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) tak úvahu, zda skutková podstata trestného činu spáchaného úmyslně souvisí s podnikáním pro posouzení bezúhonnosti jako podmínky provozování živnosti, je nutno učinit s ohledem na smysl a účel této podmínky omezující právo podnikat, který podle testu proporcionality nesmí být v rozporu s potřebností, vhodností, šetrností a přiměřeností omezení práva podnikat. Nejvyšší správní soud přitom uzavřel, že „souvislost skutkové podstaty s podnikáním je tedy nutno vykládat s ohledem na aprobovanou činnost konkrétní podnikatelské osoby. Tuto souvislost je pak nutno pro případ podřazení pod předmětné ustanovení patřičně zdůvodnit.

[28] Obdobně v rozsudku ze dne 2. 2. 2012, č. j. 7 As 47/2011-84, Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že „je proto nutno posoudit, zda spáchaný úmyslný trestný čin [...] souvisí s podnikáním stěžovatele. Tuto úvahu je nutno učinit právě s ohledem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti omezující základní právo podnikat.“ Uzavřel přitom, že „existuje bezprostřední vztah mezi trestnou činností stěžovatele a jeho podnikáním, protože jednání, kterým naplnil skutkovou podstatu trestného činu, věcně úzce souvisí s předmětem činnosti zapsaným v živnostenském rejstříku stěžovatele, tj. ‚Zprostředkování obchodu a služeb, Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků.‘ Skutečnost, že se v případě spáchaného trestného činu jednalo o činnost související s cennými papíry je irelevantní, neboť podstatná je povaha činnosti (zprostředkování, poradenství a konzultace) a nikoliv předmět, s nímž je spojena.

[29] Rovněž v rozsudku ze dne 5. 3. 2015, č. j. 9 As 229/2014-36, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány musí zkoumat, zda má trestná činnost živnostníka souvislost s konkrétním živnostenským podnikáním. Podmínku bezúhonnosti nelze vykládat tak, že trestný čin spáchaný v souvislosti s některou z podnikatelských činností osoby je automaticky důvodem pro zrušení všech jejích živnostenských oprávnění. Pouze takovým postupem je zajištěno, že ztráta bezúhonnosti a navazující zrušení živnostenského oprávnění, je vhodným prostředkem k ochraně základních práv a svobod třetích osob.

[30] V nyní souzené věci se ovšem vztahem mezi konkrétní trestnou činností žalobce a předmětem jeho živnostenského oprávnění (předmětem podnikání) ani jeden ze správních orgánů nezabýval. Správní orgány vycházely z obecné souvislosti jednání žalobce s podnikáním třetího subjektu – společnosti KRAHÜT - GROUP, s.r.o. Žalovaný uvedl, že „není podstatné, zda je podnikání znakem konkrétní skutkové podstaty trestného činu, ale to, zda byl trestný čin spáchán v souvislosti s jakýmkoliv podnikáním, tzn. s vlastním podnikáním nebo s podnikáním jiné osoby.“ Jak plyne z výše uvedeného, je takový extenzivní výklad podmínky „souvislosti s podnikáním“ dle § 6 odst. 2 živnostenského zákona nesprávný. Vzhledem k tomu není z rozhodnutí správních orgánů nijak patrné, zda zásah do základního práva žalobce podnikat spočívající ve zrušení jeho živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, „Silniční motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o nejvyšší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí“a„Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, je dostatečně opodstatněn povahou jeho trestné činnosti, čili zda jeho trestná činnost má spojitost s jeho konkrétní podnikatelskou činností.

[31] Na druhou stranu lze dát žalovanému za pravdu, že obava, že by se účastník řízení v budoucnu znovu dopustil závažného porušení povinností v souvislosti se svým podnikáním, již není podle nového účinného znění živnostenského zákona relevantní pro posouzení otázky bezúhonnosti.

V. Závěr a náklady řízení

[32] Z výše uvedených důvodů soud shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Proto ho bez jednání zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§ 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 4 s. ř. s.], ve kterém je vázán výše vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Především musí správní orgány přezkoumat, zda má trestná činnost žalobce souvislost s konkrétním živnostenským oprávněním. Tuto souvislost je pak nutno pro případ podřazení pod § 6 odst. 2 živnostenského zákona patřičně zdůvodnit. Úvahu je přitom nutno učinit s ohledem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti omezující základní právo podnikat, kterým je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena.

[33] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

[34] Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna advokáta žalobce a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V daném případě se jednalo o dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a dvě paušální náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2 x 3 100 Kč a 2 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 6 800 Kč. Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkem mu tedy vůči žalovanému byla přiznána náhrada nákladů ve výši 9 800 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 30. ledna 2017

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru