Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 67/2016 - 48Rozsudek KSBR ze dne 31.01.2017

Prejudikatura

8 As 118/2012 - 45

5 As 6/2010 - 63

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 86/2017

přidejte vlastní popisek

22 A 67/2016-48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: R. G., zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, 148 00 Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P.O.BOX 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2016, č. j. CPR-16015-2/ČJ-2016-930310-V238,

takto:

I. Žaloba s e zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 9. 8. 2016, č. j. CPR-16015-2/ČJ-2016-930310-V238, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Odboru cizinecké policie (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 19. 5. 2016, č. j. KRPZ-55018-122/ČJ-2015-150026-SV.

Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím uložil žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce dvou let. Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že žalobce nevycestoval v době platnosti výjezdního příkazu platného do 27. 4. 2015 a nadále pobýval na území České republiky bez víza, nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.

II. Shrnutí žalobních bodů

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24. 8. 2016 se žalobce domáhal zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

Namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalovaná se s jeho argumentací a návrhy na doplnění dokazování řádně nevypořádala. Žije na území České republiky se svou družkou, která se sama domáhala účastenství ve správním řízení, neboť se jí rozhodnutí přímo dotýká. Uvedla, že vztah s ním je vážný, seriózní, postavený na roveň vztahu manželskému, a stvrdila, že plánují uzavření manželství a narození dětí. Žalovaná toto stanovisko ignorovala. Bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť byly přehlíženy provedené důkazy a ignorovány navrhované důkazy. Žalovaná přehlíží citovou vazbu žalobce s jeho družkou. Nesnažila se zjistit, zda jde o vztah obdobný vztahu rodinnému. Trvale a dlouhodobě sdílejí společnou domácnost a jejich vztah je postaven na roveň vztahu manželskému. Napadené rozhodnutí je zjevně nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce i žalobkyně, neboť by znamenalo odloučení životních partnerů, rozbití funkčního vztahu, odloučení od členů rodiny i přátel. Žalovaná neprovedla všechny reálně dostupné důkazy. Důsledkem je i nesprávné hodnocení důkazů. Nezkoumala intenzitu jejich citového vztahu, i zda a jak vedou společnou domácnost. Nezkoumala aktuální stav. Pokud jde o asimilaci a integraci, správní orgán spekulativně argumentuje nelegální prací. Brigádní práce je mu však jako rodinnému příslušníku občana Evropské unie umožněna. Správní orgán řádně nezkoumal, do jaké míry se v České republice asimiloval. Přátelé ze strany rodiny jsou jeho jedinými přáteli, neboť v zemi původu došlo ke zpřetrhání veškerých vazeb. Došlo k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaná měla pečlivě zkoumat nejbližší rodinné i osobní vazby a neměla se spokojit s neaktuálními informacemi. Neexistuje žádný důvod pro zásah do jeho soukromého života. Žalobce dále poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Boultif vs. Švýcarsko a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 153/97 a Pl. ÚS 25/97. Žalovaná neposuzovala relaci mezi zájmem na ochranu před

protiprávním jednáním a zájmem na ochranu soukromého života. Intenzita prvého zájmu zdaleka nedosahuje intenzity druhého. Dopustil se jediného pochybení, které je jeho minulostí. Neexistuje hrozba narušení veřejného pořádku. Žalovaná nepřihlíží k nynějšímu řádnému způsobu života a k jeho osobním a rodinným poměrům.

III. Právní stanovisko žalované

Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 31. 10. 2016 poukázala na zjištění, že družka žalobce považuje jejich vztah za ukončený, odkázala na napadené rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu

Podle obsahu správního spisu žalobce uzavřel dne 13. 12. 2012 manželství s A. G. Od 9. 9. 2013 měl povolen přechodný pobyt za účelem sloučení rodiny s občanem České republiky (manželkou). Na základě rozsudku o rozvodu manželství (v právní moci od 19. 3. 2014) mu byl dne 21. 1. 2015 pobyt ukončen. Následně mu byl udělen výjezdní příkaz k vycestování do 27. 4. 2015. Dne 21. 5. 2015 pak byl žalobce zastižen při pobytové kontrole na adrese pobytu jeho bývalé manželky. Následně byl zajištěn a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění. V průběhu správního řízení byla mimo jiné vyslechnuta dne 25. 4. 2016 A. G. Ta uvedla, že žalobce odjel koncem ledna 2016 za brigádou do Čech s tím,

že jí finančně pomůže. Žádné peníze ji ale neposlal. V roce 2015 komunikovali pouze telefonem, ne moc často. Poté, co byl dne 8. 4. 2015 na policii, kontaktoval ji a sešli se v restauraci. Řekl jí, že pokud nebudou spolu, bude muset odcestovat. Nechtěla, aby odcestoval. Pak se setkali koncem dubna a od té doby byl pořád s ní. Kdyby ji nekontaktoval, nekontaktovala by jej. Když měl to výjezdní vízum, tak ho vzala domů. Žalobce měl nějaký zůstatek peněz z B. Potom to bylo všechno na ní, zajišťovala finance, žalobce se na soužití finančně nepodílel. Když tři měsíce pracoval, tak přispíval. V září nebo říjnu spolu přestali intimně žít. Společné soužití skončilo v září 2015. Myslí si, že ji žalobce využil, aby získal pobyt. Hned potom, co mu byla zamítnuta žádost o povolení k pobytu, odjel z domu. Vztah se žalobcem definitivně skončil, nechce ho vidět, ani o něm slyšet. Nechce s ním mít nic společného.

V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů

Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.).

V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

V prvé řadě považuje krajský soud za nutné poznamenat, že zástupce žalobce sice volí označení „žalobci“, údajně přikládá plnou moc „žalobců“ a hovoří o žalobkyni, nicméně žalobu zjevně podává jménem jediného žalobce, který jej také jako jediný zmocnil k zastupování v tomto soudním řízení. Ostatně již ve správním řízení tento zástupce, který zde zastupoval vedle žalobce i A. G., prezentoval jejich společné soužití zcela v rozporu s tím, co následně sama A. G. uvedla při svém výslechu dne 25. 4. 2016. Krajský soud proto nemá pochybnost o tom, že žaloba obsahuje výlučně tvrzení žalobce a nikoliv A. G., jak se zástupce žalobce snaží předstírat.

Vedle toho je potřeba zopakovat, že podle § 75 odst. 2 s. ř. s., soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tak platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu [k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54, nebo ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz]. Vytkne-li tedy žalobce napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud rovněž jen v obecné rovině. Soud není povinen ani oprávněn za žalobce domýšlet, jakými konkrétními kroky mělo dojít k porušení žalobcem namítaných právních ustanovení, z jakých konkrétních důvodů pokládá žalobce žalované rozhodnutí za nesrozumitelně a nedostatečně odůvodněné, apod. V tomto ohledu soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, podle něhož „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.

K pouze obecně formulovaným námitkám se proto zdejší soud může vyslovit taktéž pouze v obecné rovině. Žalobce naprosto obecně namítá například nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ačkoliv uvádí, že se žalovaný s jeho argumentací a návrhy na doplnění dokazování řádně nevypořádal, není zřejmé, jakou konkrétní argumentaci má na mysli a jaké konkrétní návrhy na doplnění dokazování byly ignorovány. Zdejší soud naopak považuje napadené rozhodnutí za plně přezkoumatelné. Žalovaný uvedl, z jakého skutkového stavu vycházel, na základě jakých důkazů jej zjistil, jak jej hodnotil, jakou právní úpravu aplikoval, jak tuto právní úpravu interpretoval a k jakým závěrům dospěl. Krajský soud neshledal, že by nějaká argumentace žalobce byla žalovaným opomenuta. Žalobce pouze nesouhlasí se závěry žalovaného. Případná nesprávnost těchto závěrů ovšem nemůže zakládat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Podobně soud neshledal, že by byly opomenuty jakékoliv důkazy, které by mohly přispět k objasnění věci. Skutkový stav byl správními orgány zjištěn zcela dostatečně. Pro rozhodnutí ve věci samé byla opatřena řada podkladů, které dávají jasný obraz o rozhodném skutkovém stavu. Proto je nutno odmítnout také další obecnou námitku, že žalovaný neprovedl všechny reálně dostupné důkazy za účelem důkladného prověření kvality partnerského soužití (tj. nesnažil se řádně zjistit skutkový stav věci). Bez ohledu na to, že žalobce opět neuvádí žádné konkrétní důkazy, které měly být provedeny, má soud za to, že skutkový stav, včetně okolností týkajících se kvality partnerského soužití žalobce a jeho bývalé manželky A. G., byl zjištěn zcela dostatečně. O kvalitě tohoto soužití vypovídá především výpověď samotné A. G. ze dne 25. 4. 2016.

Taktéž pouze obecně je formulována námitka, že žalovaný řádně nezkoumal, do jaké míry se žalobce v České republice asimiloval. Sám žalobce ovšem v rámci této žalobní námitky ke své asimilaci žádné konkrétní informace neposkytuje, ani neuvádí, co by z jeho údajné asimilace mělo plynout. Patrně pouze rozporuje dílčí úvahu správního orgánu týkající se výkonu nelegální práce. Tuto dílčí úvahu dále rozporuje opět pouze obecným tvrzením, že jako rodinný příslušník občana Evropské unie měl právo vykonávat brigádní práci. Tomuto argumentu ovšem nelze přisvědčit už proto, že na žalobce nelze nahlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie (podrobněji viz dále).

Stejně tak je nutno odmítnout zcela obecné tvrzení o jeho přijetí ze strany rodiny A. G. a údajných přátel ze strany rodiny. Pro posouzení možného zásahu do rodinného života žalobce na území České republiky je rozhodující primárně jeho vztah s A. G. Jelikož soud shledal, že se v tomto případě o žádný partnerský vztah nejedná, nelze spatřovat nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života ani v narušení blíže nespecifikovaných vztahů, které jsou od tohoto (údajně partnerského) vztahu odvozeny.

Opět pouze obecná je námitka, že se správní orgán spokojil s neaktuálními informacemi. Tato námitka navíc zjevně nemůže být důvodná, neboť klíčovým důkazem o neexistenci partnerského soužití žalobce s A. G. byla její výpověď ze dne 25. 4. 2016, tj. necelý měsíc před vydáním rozhodnutí správním orgánem prvého stupně.

A nakonec je zcela nekonkrétní také námitka, že žalovaná nepřihlédla k nynějšímu řádnému způsobu života žalobce a k jeho osobním a rodinným poměrům. Osobní a rodinné poměry byly žalovanou zevrubně a zcela přezkoumatelně vyhodnoceny. To, že žalobce s tímto hodnocením nesouhlasí, neznamená, že by k němu žalovaná nepřistoupila. Co se týče nynějšího řádného způsobu života, žalobce neuvádí, jak konkrétně by k němu měla žalovaná přihlédnout – do jakého hodnocení by se měla tato skutečnost promítnout. Soud proto i zde pouze v obecné rovině poznamenává, že následný řádný život cizince není sám o sobě skutečností bránící jeho vyhoštění.

Konkrétnější je již argumentace žalobce týkající se klíčové otázky kvality vztahu žalobce s A. G., který je podle něj vztahem obdobným vztahu rodinnému. Žalobce totiž z této skutečnosti dovozuje jednak to, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jednak to, že správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho rodinného života.

Obecně se k interpretaci pojmu „trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému“ vyjádřil NSS například v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63 (č. 2094/2010 Sb.NSS): „Vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se Směrnicí [Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES] vymezuje.

Konkrétně v kontextu vztahu druha a družky se pak velmi zevrubně výkladem uvedeného pojmu zabýval NSS v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015-35: „Při aplikaci tohoto neurčitého právního pojmu je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti každého případu a není možné konstruovat jednotnou šablonu, kterou by bylo možné aplikovat na každý případ tvrzení o cizinci, který má být považován za rodinného příslušníka občana EU. Lze však konstatovat, že tento pojem zahrnuje v sobě dvě dílčí kritéria, která musí být u posuzovaného vztahu současně existovat, aby byla naplněna první podmínka složené skutkové podstaty v § 15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona. Prvním kritériem je kvantitativní stránka vztahu, v rámci níž je hodnocena jeho trvalost, a druhým kritériem je kvalitativní stránka vztahu, u které se hodnotí, zda je posuzovaný vztah obdobný vztahu rodinnému. Kvantitativní i kvalitativní stránka spolu úzce souvisejí a nelze je striktně oddělovat. Trvalost partnerského vztahu je přirozeně možné dovodit především ze samotné délky vztahu, z předpokládatelného budoucího vývoje vztahu a vůle partnerů ve vztahu setrvat. Významným vodítkem pro její posouzení mohou být informace, kdy vztah vznikl, za jaké situace, jak dlouho již vztah trvá, jak se v průběhu času vyvíjel a jaké významné okolnosti jej provázely. Stejně tak důležité je ale posouzení, zda partneři plánují společnou budoucnost, přemýšlejí již o konkrétním budoucím uspořádání vzájemných poměrů a znají i individuální plány svého partnera. Jinými slovy, kvantitativní stránka vztahu pro účely § 15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona je zpravidla naplněna tehdy, pokud lze u posuzovaného vztahu již mluvit o určité společné minulosti a zároveň vše nasvědčuje tomu, že vztah bude i v budoucnosti nadále pokračovat. Při posuzování trvalosti partnerského vztahu má ovšem

primární význam samotné plynutí času, které svědčí ve prospěch trvalosti vztahu, pokud pouto mezi partnery dosahuje stále dostatečné intenzity. Je třeba upozornit na to, že samotnému pojmu společné domácnosti je inherentní určitá „trvalost“ takového soužití (viz Eliáš, K.: Domácnost, in: Ad notam, č. 3/2007, str. 70). Pokud vykládané ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona přidává k této základní „trvalosti“ obsažené v pojmu společná domácnost požadavek trvalosti vztahu mezi cizincem a občanem EU, pak tomu nelze rozumět jinak, než že se jedná o požadavek určité kvalifikované trvalosti. V této souvislosti lze zohlednit i délku soužití, kterou u nesezdaných párů pro přiznání právní relevance vyžadují jiné předpisy. Zatímco u manželství a registrovaného partnerství je závažnost a trvalost vztahu (byť nikoli nerozlučitelnost) dána již právním úkonem, kterým snoubenci do takového stavu po zralé úvaze a s vědomím všech následků vstupují, neformálnímu soužití, v němž partneři buď nechtějí, nebo pro různé překážky nemohou takovýmto úkonem osvědčit jeho trvalost, právo zpravidla přiznává určité účinky až poté, co se jeho kvalita potvrdí určitým časovým trváním tj. právě prostřednictvím onoho kvantitativního prvku. Občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.) tak druhovi, který žil ve společné domácnosti se zůstavitelkou po dobu jednoho roku před smrtí, dává postavení dědice ve druhé, resp. třetí třídě zákonné posloupnosti (§ 1636). Pro přiznání práva zastupovat druha v případě duševní poruchy vyžaduje občanský zákoník již soužití ve společné domácnosti po dobu tří let (§ 49 odst. 1). Zákon o daních z příjmů (č. 586/1992 Sb.) vyžaduje pro osvobození daru, resp. jiného majetkového zvýhodnění, od daně soužití ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před nabytím daru [§ 4a písm. m) bod 2, § 10 odst. 3 písm. c) bod 2]. Vedle těchto příkladem uvedených skutečností, které se vztahují k posouzení samotného partnerského vztahu, je nutné ale zohlednit i další významné okolnosti, které mohou mít význam jak pro hodnocení trvalosti a hloubky tvrzeného vztahu, tak pro samotné řízení, kvůli kterému je partnerský vztah hodnocen. Bude se jednat například o zjištění, zda přiznání statusu cizinci dle § 15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona nebrání určitá významná překážka, zda partnerský vztah nevznikl účelově v určité fázi řízení, jak se o něm správní orgán dozvěděl či jak dlouho řízení trvá. Okolností, kterou lze při hodnocení trvalosti vztahu mezi cizincem a občanem EU zohlednit, může být i to, zda osoby takto spolužijící mají jinou rodinu, jaké jsou důvody jejich odloučení od původního manžela a rodiny a jaký je vztah s těmito blízkými.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce uzavřel s A. G dne 13. 12. 2012 manželství, které bylo pravomocně dne 19. 3. 2014 rozvedeno. Z výpovědi A. G. ze dne 25. 4. 2016 pak vyplývá, že i po rozvodu se společné soužití mezi nimi na určitou dobu obnovilo, nicméně sama A. G. vyslovila domněnku, že ji žalobce patrně jen využíval, aby nemusel opustit území České republiky. S tím koresponduje i to, že podle ní inicioval žalobce obnovení soužití poté, co obdržel příkaz k vycestování, a soužití opět ukončil žalobce poté, co mu nebylo uděleno povolení k pobytu. V době jejího výslechu (necelý měsíc před rozhodnutím správního orgánu prvého stupně) již přitom více než půl roku žádné soužití mezi nimi neexistovalo (od září 2015). Tuto skutečnost má soud za prokázanou výpovědí A. G., kterou považuje za zcela věrohodnou. Úzký vztah údajných partnerů je naprosto vyloučen, jestliže jeden z „partnerů“ existenci jakéhokoliv vztahu kategoricky popírá. A. G. ve své výpovědi výslovně uvedla, že její vztah se žalobcem definitivně skončil, nechce ho vidět, ani o něm slyšet, a nechce s ním mít nic společného.

S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že od září 2015 vztah žalobce a A. G. zjevně nesplňoval ani kvantitativní ani kvalitativní stránku vztahu, který by bylo možné považovat za obdobný vztahu rodinnému. Mezi těmito osobami v rozhodné době neexistoval žádný vztah, natož vztah srovnatelného charakteru jako například mezi manžely.

Za této situace nelze na žalobce nahlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie a nelze ve správním vyhoštění ani spatřovat nepřiměřený zásah do rodinného života spočívající v narušení neexistujícího partnerského vztahu. Tento partnerský vztah totiž tvrdí pouze žalobce, přestože údajný druhý účastník tohoto vztahu (A. G.) jakýkoliv vztah se žalobcem popírá. Není proto ani na místě podrobněji hodnotit přiměřenost zásahu do tohoto vztahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu, na kterou žalobce poukazoval. Tvrzený vztah totiž vůbec nespadá pod ochranu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jelikož nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné jiné konkrétní intenzivnější vazby žalobce na osoby žijící na území České republiky (žalobce pouze zcela obecně hovořil o získání přátel a přijetí ze strany rodiny A. G.), nelze přisvědčit žalobci, že by mohlo správní vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce.

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Eva Lukotková, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru