Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 17/2012 - 57Rozsudek KSBR ze dne 28.02.2013

Prejudikatura

5 A 152/2002


přidejte vlastní popisek

22 A 17/2012-57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: Mgr. Ing. L. V., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 28. 2. 2012, č. j. MPSV-UM/101/12/9S-VYK, sp. zn. SZ/141/2012/9S-VYK,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 2. 2012, č. j. MPSV-UM/101/12/9S-VYK, sp.zn. SZ/141/2012/9S-VYK, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Městského úřadu Polná, odbor sociální a zdravotní ze dne 14. 11. 2011, č. j. 372/4283/2011/PON sezrušuje.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:


I.
Vymezení věci:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 2. 2012, č. j. MPSV-UM/101/12/9S-VYK, sp. zn. SZ/141/2012/9S-VYK bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Polná, odbor sociální a zdravotní (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 11. 2011, č.j. 372/4283/2011/PON a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím Městského úřadu Polná, odbor sociální a zdravotní, ze dne 14. 11. 2011, č.j. 372/4283/2011/PON byla žalobci v souladu s ust. § 63 odst. 2 a § 66 zákona

č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi) ode dne 1. 11. 2011 odejmuta dávka v hmotné nouzi příspěvek na živobytí s odůvodněním, že žalobce (nebo osoba společně posuzovaná) nedal zaměstnanci orgánu pomoci v hmotné nouzi souhlas se vstupem do obydlí, znemožnil provedení sociálního šetření k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výši.

II.
Shrnutí žalobních bodů:

Žalobce v žalobě doručené Krajskému soudu v Brně dne 17. 4. 2012 uvádí, že odnětí dávky je uplatnění nepřiměřené tvrdosti zákona v rozporu s dobrými mravy, neboť zákon stanoví, že „může odejmout“, nikoli že musí. Žalobce namítá, že nikde v odůvodnění rozhodnutí není stanoveno a prokázáno, že jednoznačně odmítl vstup do objektu. Žalobce s odkazem na ust. § 44 odst. 7 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi namítá, že vzhledem k tomu, že správní řízení bylo zahájeno až dne 14. 11. 2011, dávku mohl správní orgán odejmout až od prosince 2011. Ohledně ohlášení změny pobytu žalobce tvrdí, že změna rozhodných skutečností vznikla dne 31. 11. 2011 a do 8 dnů, tj. dne 6. 12. 2011 byla tato změna úřadu nahlášena. Žalobce dále namítá, že správní orgán byl povinen dát účastníku řízení před vydáním rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle ust. § 74 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť podklady pro rozhodnutí nepředložil účastník řízení a o sdělení údajů nedal písemný souhlas. Postupem, kdy žalobci nebyla dána možnost k vyjádřit se k podkladům, se správní orgán dopustil vady ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Žalobce namítá porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu ze strany žalovaného, který dle názoru žalobce ve svém rozhodnutí neodůvodňuje, ani se nezmiňuje o důkazech správního orgánu Magistrátu České Budějovice, jakým způsobem došel k těmto tvrzením, že žalobce odmítl vstup, nebo ho znemožnil a zda jeho výroky jsou pravdivé. Správní orgán se podle žalobce spokojil s prostým konstatováním zákonného textu včetně odkazu na nesplnění ust. § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, přičemž se nezabýval úvahou o tom, proč využil této zákonné možnosti a z jakých důvodů pokládal podmínky ust. § 64 a § 65 zákona za splněné. Žalobce dále poukazuje na to, že ust. § 44 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi představuje vyvratitelnou domněnku existence podmínek, za kterých lze přiznanou dávku pomoci jejímu příjemci odejmout. Při teleologickém výkladu zákona však nelze ignorovat ta ustanovení, která zákonný text podmiňují existencí dalších podmínek a okolností potvrzující, že nárok na dávku není v konkrétním případě důvodný nejen ve formálním, nýbrž také v materiálním smyslu. Za takové situace bylo podle názoru žalobce na správním orgánu prvního stupně žalobce vyzvat k osvědčení tvrzených skutečností rozhodných pro existenci nároku na dávku, její výši nebo výplatu, případně vyžádat jeho souhlas k ověření těchto skutečností. Teprve, pokud by tyto povinnosti žalobce neplnil, mohl by být, po předchozím upozornění, postižen odnětím dávky. Obcházení postupu podle ust. § 49 odst. 5 a § 50 zákona by mohlo vést ke zpochybnění sociální politiky státu.

Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhuje soudu, aby vydal rozsudek, kterým by rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil.

III.

Vyjádření žalovaného a replika žalobce:

Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě ze dne 20. 8. 2012 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, když zcela setrval na svém právním stanovisku zde uvedeném. Tvrzení žalobce, že rozhodnutí správních orgánů nejsou řádně zdůvodněna, že jsou nezákonná, zmatečná a nepřezkoumatelná, považuje žalovaný za irelevantní, podle názoru žalovaného je napadené rozhodnutí zdůvodněno řádně, správně a v souladu s platnými zákonnými předpisy. S poukazem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V reakci na vyjádření žalovaného byla dne 8. 10. 2012 doručena soudu replika, ve které žalobce uvádí, že podstata žaloby spočívá v tom, že bylo účastníku odejmuto právo na spravedlivý proces podle čl. 3 odst. 3 Listiny, když správní orgány rozhodly bez jakýchkoli důkazů a podkladů k věci. Podle žalobce nelze z výroku zjistit, jak rozhodující orgán ve věci rozhodl, a výrok je vnitřně rozporný. Nelze rozeznat, co je výrok a co je odůvodnění a kdo byl rozhodnutím zavázán. Správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení učiněny.

IV.

Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu:

Ze správního spisu bylo zjištěno, že řízení ve věci odejmutí příspěvku na živobytí bylo zahájeno oznámením dne 14. 11. 2011. Téhož dne bylo vydáno rozhodnutí o odejmutí dávky žalobci, proti kterému žalobce podal v zákonné lhůtě odvolání s přílohami (e-mailová korespondence žalobce a správního orgánu prvního stupně z července 2011, dopis majitele objektu pana Podlahy správnímu orgánu prvního stupně ze dne 15. 7. 2011, výkaz činnosti dobrovolníka od Dobrovolnického centra Adra, dohoda o skončení nájmu ze dne 21. 10. 2011, smlouva o nájmu bytu ze dne 1. 11. 2011). Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 2. 2012, č.j. MPSV-UM/101/12/9S-VYK, sp. zn. SZ/141/2012/9S-VYK, které je předmětem tohoto soudního přezkumu.

V.

Při posouzení věci soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů:

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní dále jen ,,s.ř.s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.).

Soud přezkoumal obě napadená správní rozhodnutí jakož i řízení předcházející jejich vydání, a to v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 71 odst. 1 a § 75 odst. 1 s.ř.s.).

Předmětná věc byla projednána bez nařízení jednání, neboť byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s.

Žaloba je důvodná.

V posuzované věci byl žalobci odejmut příspěvek na živobytí, který je podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jednou z dávek systému pomoci v hmotné nouzi. Tato sociální dávka představuje provedení ústavně zaručeného práva každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Uvedeného základního práva zaručeného v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), tedy v mezích zákona o pomoci v hmotné nouzi a zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů.

Příspěvek na živobytí byl žalobci odebrán podle ust. § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož pokud žadatel o dávku, příjemce dávky nebo osoba společně posuzovaná tím, že nedají souhlas se vstupem do obydlí, znemožní provedení sociálního šetření k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výši, může jim být žádost o dávku zamítnuta nebo dávka odejmuta, popřípadě snížena její výše. Soud konstatuje, že ustanovením § 63 zákona o pomoci v hmotné nouzi zákonodárce umožňuje správnímu orgánu pomoci v hmotné nouzi v souvislosti s plněním úkolů podle zákona o pomoci v hmotné nouzi vstupovat do obydlí, v němž žijí žadatelé o dávku, s cílem provádět sociální šetření. V případě, že posuzované osoby nedají souhlas se vstupem do obydlí, může jim být dávka odejmuta, popř. její výše snížena.

Soud po prostudování správního spisu zjistil, že správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dopisem ze dne 5. 10. 2011 požádal Magistrát města České Budějovice, odbor sociálních věcí, o provedení šetření u žalobce, přičemž dne 20. 10. 2011 správní orgán obdržel od odboru sociálních věcí Magistrátu města České Budějovice sdělení k žádosti o sociální šetření. Správní orgán dále uvedl, že „pracovnice odboru sociálních věcí se telefonicky spojila dne 12. 10. 2011 s panem V., aby mohl být dohodnut termín a hodina návštěvy šetření v jeho bydlišti. Pan V. byl informován, proč a za jakých podmínek se v místě, kde se v současné době zdržuje, provádí sociální šetření pracovníky Magistrátu města České Budějovice, odbor sociálních věcí, oddělení pomoci hmotné nouze. Pan V. ihned reagoval, že šetření nelze uskutečnit, že je velmi zaneprázdněn dobrovolnou činností v Dobrovolnickém centru České Budějovice ADRA o. s. (dle potvrzení 30 hodin měsíčně) a pokud požadujeme informace ohledně jeho současné domácnosti, máme se obrátit na majitele nemovitosti. Z toho vyplývá, že žadatel pan V. neměl snahu umožnit sociální pracovnici šetření v současném bydlišti.“ Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí potom uvádí, že ze spisové dokumentace bylo zjištěno, že dne 5. 10. 2011 požádal správní orgán prvního stupně Magistrát města České Budějovice o provedení šetření u žalobce s tím, že žádá o ověření skutečností, zda odvolatel bydlí na jím uváděné adrese, a dále žalovaný uvádí, že součástí spisové dokumentace sdělení Magistrátu města České Budějovice ze dne 17. 10. 2011, že žádosti o provedení sociálního šetření nemohlo být vyhověno z důvodu neumožnění vstupu do objektu a to jednak ze strany žalobce, tak ze strany majitele objektu, pana P., jehož písemný nesouhlas je ke sdělení přiložen. Soud k tomuto uvádí, že ačkoliv se oba správní orgány zmiňují o žádosti správního orgánu prvního stupně ze dne 5. 10. 2011 o provedení šetření u žalobce odborem sociálních věcí Magistrátu města České Budějovice a o sdělení tohoto dožádaného orgánu ze dne 17. 10. 2011, přičemž ani žalobce existenci těchto dokumentů v žalobě nezpochybňuje, žádná z těchto listin není součástí správního spisu, který byl žalovaným správnímu orgánu předložen zdejšímu soudu k soudnímu přezkumu.

Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelné z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce odmítl vstup do obydlí, soud tuto námitku shledává důvodnou.

Podle § 68 odst. 3 citovaného zákona se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a z jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí. Tzn., že správní orgán je povinen uvést do odůvodnění všechny skutečnosti představující důkazy, které byly podkladem rozhodnutí. V rámci odůvodnění se musí nejen vypořádat s provedeným dokazováním, ale i podrobně odůvodnit přezkoumatelným způsobem, jakými úvahami byl veden při použití správního uvážení a to jak při vlastním dokazování, tak i při výkladu právních pojmů. Řádné odůvodnění správního rozhodnutí je pak vodítkem pro účastníky při formulování opravných prostředků. Z tohoto důvodu musí být v maximální možné míře vyčerpávající a přesvědčivé. Odůvodnění proto musí být individuální a konkretizované pro danou věc. Neúplné, nekonkrétní, nepřezkoumatelné a nedostatečné odůvodnění má za následek nezákonnost celého správního rozhodnutí. Podle názoru soudu lze při posuzování nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí nepochybně vycházet i z judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud uvedl, že „nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“

V daném případě je třeba konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které žalovaný potvrdil, trpí vážnými nedostatky, když především nedostatečné a kusé odůvodnění v obecné rovině nebylo koncipováno dle výše citovaných aspektů. Soud uvádí, že v řízení o odejmutí příspěvku na živobytí podle ust. § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi je zcela klíčová skutečnost, zda žalobce odmítl vstup do obydlí. Správní orgán prvního stupně však tuto skutečnost odůvodnil pouze tím, že z telefonátu žalobce a sociální pracovnice dožádaného orgánu vyplývá, že žalobce neměl snahu umožnit sociální pracovnici provedení sociálního šetření v místě bydliště. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není uvedeno, jakými důkazy správní orgán toto své tvrzení podkládá, přičemž z rozhodnutí není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Samotné sdělení dožádaného správního orgánu jistě nemůže v řízení sloužit jako důkaz a jediný podklad o tom, zda došlo k vyjádření nesouhlasu žalobce se vstupem do obydlí. S touto otázkou se dostatečně nevypořádal ani žalovaný, když se k této námitce téměř vůbec nevyjádřil.

Podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

Soud je toho názoru, že na napadené rozhodnutí žalovaného je třeba nahlížet jako na rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to proto, že absence dokumentů správních orgánů (žádost o provedení šetření a sdělení dožádaného orgánu v reakci na tuto žádost), popř. jiných důkazů či podkladů ve správním spisu brání věcnému přezkumu rozhodnutí. Ze správního spisu totiž není žádným způsobem možné dovodit, zda vůbec, popř. jakým způsobem došlo, ať už ze strany správního orgánu prvního stupně či ze strany dožádaného orgánu k provedení sociálního šetření či jeho pokusu o něj, a dále zda, popř. jakým způsobem došlo ze strany žalobce k jednání, na základě jehož by bylo možné bez důvodných pochybností stanovit, že tímto jednáním žalobce nedal souhlas se vstupem do jeho obydlí.

Soud se dále zabýval námitkou žalobce, že mu nebyla v souladu s ust. § 74 zákona o pomoci v hmotné nouzi dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

Účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je umožnění účastníku řízení seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován. Účastník řízení tak má možnost seznámit se s veškerými podklady přicházejícími v úvahu pro rozhodnutí správního orgánu, může se k těmto pokladům vyjádřit, popřípadě je zpochybnit či dokonce vyvrátit a svá tvrzení doložit. Umožnění účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním tak má bezprostřední a rozhodující vliv na správné zjištění skutkového stavu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č.j. 4 Ads 138/2010-56, www.nssoud.cz)

Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002-41, www.nssoud.cz konstatoval, že „smyslem ustanovení § 33 odst. 2 spr. ř. (tj. ustanovení obdobnému nynějšímu ust. § 36 odst. 3 správního řádu) je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit své výhrady k podkladu rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění, resp. aby mohl učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.“

V daném případě byl správní orgán prvního stupně povinen v řízení postupovat jednak podle obecného ust. § 36 odst. 3 správního řádu (Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům vzdal.) a jednak podle ust. § 74 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož povinnost správního orgánu dát účastníku řízení před vydáním rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí neplatí, jedná-li se pouze o podklady, které správnímu orgánu předložil tento účastník řízen. Cílem odlišné úpravy seznámení se s podklady v zákoně o pomoci v hmotné nouzi je podle důvodové zprávy k tomuto zákonu odbourání převážně formálně plněné povinnosti seznamování žadatele s podklady rozhodnutí, které mu již jsou známy. Tímto ustanovením však není dotčeno právo účastníka seznámit se s podklady, které získal správní orgán sám.

V daném případě ze správního spisu vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno téhož dne, kdy bylo řízení ve věci odejmutí příspěvku na živobytí zahájeno, aniž by před jeho vydáním byla žalobci dána možnost se vyjádřit s podklady rozhodnutí. Žalovaný ostatně ani ve svém rozhodnutí nepopírá, že žalobci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nebyla dána. K odvolací námitce uvedl, že podkladem pro rozhodnutí byla zpráva Magistrátu České Budějovice o tom, že se neuskutečnilo sociální šetření, o čemž žalobce věděl, protože sociální šetření v objektu nemovitosti svým jednáním neumožnil. Takovýto výklad žalovaného je však zcela v rozporu s ust. § 74 zákona o pomoci v hmotné nouzi i ust. § 36 odst. 3 správního řádu. I když soud odhlédne od toho, že není možné, aby jediným podkladem v řízení o odejmutí příspěvku na živobytí bylo sdělení dožádaného správního, byl v daném případě správní orgán povinen žalobce s podklady k rozhodnutí seznámit. Jednalo se totiž o podklady opatřené správním orgánem a na tyto podklady se povinnost s nimi účastníky seznámit vztahuje vždy.

Soud shrnuje, že neumožnění účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním může mít vliv na správné zjištění skutkového stavu, pokud tedy správní orgán prvního stupně nedal žalobci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nelze než konstatovat, že se jedná o vadu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., tedy o podstatné porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.

Nad rámec uvedeného soud k žalobní námitce, že dávka mohla být odejmuta až od měsíce prosince 2011, konstatuje, že podle ust. § 44 odst. 7 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi došlo-li k novému posouzení nároku na dávku nebo její výši, dávka se odejme, její výplata se zastaví nebo se její výše sníží, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byla dávka vyplacena. V daném případě není tedy rozhodné, jakého dne bylo zahájeno správní řízení ve věci odejmutí příspěvku na živobytí (14. 11. 2011), ale rozhodná je skutečnost, za jaké období byla v době rozhodnutí dávka již vyplacena. V době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla již vyplacena dávka v měsíci říjnu 2011, dnem následujícím po dni, jímž uplynulo období, za které již byla dávka vyplacena, je potom, jak správně správní orgán v rozhodnutí uvedl, den 1. 11. 2011.

Na základě výše uvedených skutečností bylo napadené rozhodnutí zrušeno pro vady řízení, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ( § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.) a dále pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.). Soud současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že v řízení došlo k nezákonnému postupu správních orgánů obou stupňů, soud v souladu s ust. § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušuje i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

V dalším řízení je správní orgán dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem soudu, dle kterého je povinen své rozhodnutí odůvodnit tak, aby na základě něho bylo dostatečně prokázáno, zda byly splněny podmínky pro odejmutí dávky dle ust. § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, přičemž především je třeba, aby v rozhodnutí byly uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry. Správní orgán je dále povinen před vydáním rozhodnutím postupovat v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, nicméně uvedl, že náhradu nákladů řízení nepožaduje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 28. února 2013

JUDr. Eva Lukotková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru