Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 12/2015 - 45Rozsudek KSBR ze dne 21.02.2017

Prejudikatura

1 As 96/2008 - 115


přidejte vlastní popisek

22 A 12/2015-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: K. U., zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou se sídlem Slovenského národního povstání 2654/26, 434 01 Most, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2015, č. j. KUJI 7403/2015, sp. zn. OOSČ 1102/2014 OOSC/341/JN,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobce se včasně podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Velkého Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 10. 2014, č. j. DOP/28973/2014/4533/2014-krejc (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“).

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 silničního zákona, kterého se dopustil porušením ustanovení § 18 odst. 3 silničního zákona tím, že dne 21.08.2014 v 09:42 hod na dálnici D1, v km 130, ve směru jízdy na …., k.o. ……, OSRP ….., řídil osobní automobil …., registrační značky ……, přičemž překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy, když silničním rychloměrem AD9C mu byla Policií ČR naměřena rychlost jízdy 186 km/h. Po odečtu tolerance měřícího zařízení tak jel skutečnou rychlostí 180 km/h. Dovolenou rychlost na dálnici tak překročil o 50 km/h.

Za spáchání přestupku byla žalobci podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. d) silničního zákona uložena sankce ve formě pokuty ve výši 5.000 Kč a podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích v souladu s ustanovením § 125c odst. 5 silničního zákona sankce ve formě zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, počínaje dnem nabytí právní moci rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

V žalobě ze dne 17. 2. 2015, doručené krajskému soudu dne 20. 2. 2015, brojil žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu druhého stupně, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto.

Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a že byl tímto rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím zkrácen na svých právech.

Své žalobní body uplatnil následovně:

Konstatoval předně, že správní rozhodnutí musí být vydáno v souladu se zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy a musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Výrok rozhodnutí musí být jasný, srozumitelný, přesný a určitý, aby mohl být závazný a vykonatelný. Enunciát poté musí korespondovat s následným odůvodněním, což se v předmětném případě nestalo.

Dále nesouhlasil se závěrem žalovaného, jež potvrdil postup správního orgánu I. stupně, který dne 2. 10. 2014 bez přítomnosti žalobce provedl ústní jednání s odůvodněním, že se žalobce bez řádné omluvy a bez řádného důvodu nedostavil, ačkoliv žalovaný sám uvedl, že omluva žalobce byla prokazatelně zaslána dne 1. 10. 2014, tedy v den před ústním jednáním s ohledem na akutní průběh nemoci, přičemž ke správnímu orgánu I. stupně byla doručena týž den, a to takřka současně se započetím protokolu o projednávání přestupku. Pochybení shledal žalobce v tvrzení žalovaného, že nebyla doložená kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ale pouze lékařská zpráva s poznámkou, že se žalobce v den ústního jednání podrobí gastroskopii s ohledem na diagnostikovaný žaludeční vřed. Dle názoru žalobce pro uznání omluvy stačilo pouze obecné potvrzení od lékaře o nemoci s datem léčby. Žalobce jako OSVČ neuplatňuje nárok na nemocenskou dávku, proto by vystavení rozhodnutí o pracovní neschopnosti bylo nelogické. Nesouhlasil proto s tvrzením žalovaného, že nepředložení kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti zapříčinilo oprávnění provést ústní jednání správního orgánu I. stupně bez přítomnosti žalobce. Nad rámec výše uvedeného dále žalobce konstatuje, že jeho snaha a zájem účastnit se nařízeného ústního jednání byla abnormální a rozhodně neodmítal být přítomen. Žalovaný si nemůže vyhrazovat právo analýzy zdravotního stavu žalobce a na tom podkladě usuzovat, zda se žalobce mohl k jednání dostavit či nikoliv. Žalobce byl názoru, že žalovaný měl otázku omluvy a důvodu zodpovědět ve svém rozhodnutí, což tento obešel.

Žalobce dále brojil proti postupu žalovaného, který stručně reagoval na námitku žalobce ohledně stanovené lhůty, do kdy může žalobce činit své návrhy k podkladům pro rozhodnutí, resp. když není správním orgánem I. stupně uvedeno, k jakému datu hodlá vydat rozhodnutí ve věci. Žalovaný se vyhnul textu protokolu o projednávání přestupku ze dne 02.10.2014 a opřel se o běžný předtisk předvolání žalobce ke správnímu orgánu, kde je paušálně uvedeno poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V době předvolání nemohl správní orgán takový postup očekávat, protože potom by bylo správní řízení formalitou. Předtisk předvolání nemá procesní charakter. Teprve závěry ústního jednání, se kterými se žalovaný ani neseznámil, jsou procesně reálné. V závěru protokolu je pouze uvedeno, že účastník má právo se seznámit se spisem, správní orgán I. stupně již nebude dále doplňovat podklady a rozhodnutí bude zasláno poštou. Z tohoto neplyne upozornění žalobce na lhůtu k vyjádření před ukončením řízení. Žalobce taktéž poukazuje na bezprecedentní rychlost vydání prvostupňového rozhodnutí. V této souvislosti žalobce rovněž namítá, že žalovaný ignoroval vyjádření se k judikátům, jež žalobce uváděl ve svém odvolání.

Dle žalobce se žalovaný taktéž nesrozumitelně vyjádřil k námitce týkající se originálu fotografie s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, kdy tento judikát dle žalovaného nedopadá na předmětný případ s ohledem

na občanskoprávní zaměření, přičemž žalobce námitku nepředložení originálu fotografie prostřednictvím zmocněnce neuplatnil dne 7. 10. 2014, kdy se dostavil ke správnímu orgánu, ani v odvolání ze dne 21. 10. 2014, nýbrž až v doplněném odvolání ze dne 10. 11. 2014. Dle žalobce je z obsahu spisu zřejmé, že dne 7. 10. 2014 měl zmocněnec žalobce pouze omezenou plnou moc k seznámení se s materiály a převzetí jejich kopie, a proto mu jakékoliv námitky nepříslušely. Blanketní odvolání ze dne 21. 10. 2014 však bylo dne 10. 11. 2014 řádně odůvodněno. Žalobce podotýká, že správní orgán I. stupně nedal žalobci možnost uplatnit tento návrh dříve. V přestupkovém řízení je však možné návrhy předložit i v odvolání, což žalobce dokládá rozhodnutími Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 53/2010-62 a sp. zn. 2 As 17/2009-60.

Podle názoru žalobce není zřejmé, z čeho žalovaný vycházel, pokud uvedl, že nemohlo dojít k reflexi, protože vozidlo zachycené policií na odjezdu je již změřeno. Předložená fotodokumentace nadto nemůže deklarovat soulad provádění činnosti policie s návodem k obsluze, k čemuž žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 29/2011-51.

Žalovaný rovněž neoprávněně předpokládal výsledek výslechu policistů, když v napadeném rozhodnutí uvedl, že by tento výslech stěží přinesl nové skutečnosti, když však ve spise není založeno povinné osvědčení policisty o školení k obsluze příslušného rychloměru, k čemuž se měla obsluha radaru AD9C vyjádřit. Navíc žalovaný pominul, že policisté měli s měřením velké problémy, jak žalobce uváděl v odvolání. Policisté a taktéž svědek R. L. by jistě tuto skutečnost svědecky potvrdili.

Podle správního orgánu I. stupně je oznámení o přestupku rovněž listinným důkazem, s čímž se však žalobce neztotožnil, avšak žalovaný k tomuto nezaujal žádné stanovisko. Záznam, resp. i oznámení o přestupku, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci, nelze jej však považovat za důkazní prostředek. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží výslech osoby, která úřední záznam pořídila. Úřední záznam však jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě nemůže obstát (nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02).

Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že správní orgán I. stupně v protokolu projednávání o přestupku neseznámil žalobce s úředním záznamem ze dne 21. 8. 2014 a s výstupem o záznamu o přestupku z rychloměru, jelikož toto není na druhé straně protokolu uvedeno.

Dle názoru žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí nic důsledně nevyhodnotil a nesnažil se odstranit vzniklé rozpory. Žalovaný nemá povinnost navržené důkazy v odvolání provést, nicméně je povinen se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádat. Pokud se žalovaný se všemi navrženými důkazy nevypořádá, je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný však pominul reagovat na návrhy žalobce, a to např. výslech svědka R. L., vložení originálního výstupu z rychloměru, zařazení nahrávky nahrávacího zařízení a odborné vyjádření k technickým otázkám či manuál k rychloměru.

Na základě výše uvedeného žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí spolu s prvostupňovým rozhodnutím zrušil pro zjevné vady a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcem zaslaná omluva z ústního jednání byla vyhodnocena jako nedostatečná. Důvody tohoto posouzení jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí a žalovaný na nich setrvává.

Dle žalovaného poté správní orgán I. stupně shromáždil dostatečné množství listinných důkazů, které bez jakýchkoli pochybností prokazují, že se žalobce projednávaného přestupku dopustil. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti bylo zdokumentováno Policií ČR, přiložená fotodokumentace vyhovuje všem požadavkům stanoveným pro její použitelnost jako důkazu v přestupkovém řízení. Na místě kontroly byl žalobce hlídkou Policie ČR ztotožněn na základě předložených dokladů.

Ve věci žalobce nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k chybnému změření rychlosti. Důkaz svědeckou výpovědí zasahujících policistů proveden nebyl. Otázkou provádění důkazů výslechem policistů při přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014-48, na který žalovaný odkazuje.

Žalovaný rovněž neshledal porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgán I. stupně v rámci předvolání k ústnímu jednání, které bylo ve věci nařízeno, žalobce řádně poučil o tom, že při ústním jednání mu bude umožněno vyjádřit se ve smyslu citovaného ustanovení k podkladům pro vydání rozhodnutí.

S ohledem na vše výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu

Ve správním spise se nachází mj. Oznámení o přestupku Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru služby dopravní policie, Dálničního oddělení Velký Beranov (dále jen „Policie ČR“) ze dne 21. 8. 2014, č. j. KRPJ-89421-5/PŘ-2014-160041-KRA, oznámení přestupku sepsané na místě dne 21. 8. 2014 hlídkou Policie ČR, záznam o přestupku ze dne 21. 8. 2014 s číslem snímku z měřiče č. 7093, na němž je zachyceno motorové vozidlo značky ….. s registrační značkou …… s naměřenou rychlostí 186 km/h, úřední záznam ze dne 21. 8. 2014, č. j. KRPJ-89421-6/PŘ-2014-160041-KRA, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) potvrzující celkem 5 záznamů v přestupcích, ověřovací list č. 254/13 ze dne 22. 11. 2013 vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, z něhož vyplývá, že silniční radarový rychloměr AD9C byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze s platností do 21. 11. 2014.

Z obsahu předloženého správního spisu soud dále zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby:

Dne 10. 9. 2014 bylo žalobci doručeno Oznámení o zahájení řízení a předvolání ze dne 1. 9. 2014, č. j. DOP/30118/2014/4533/2014-krejc, prostřednictvím kterého byl žalobce předvolán k ústnímu jednání o přestupku na den 2. 10. 2014 v 09:00 hod. V tomto byl poučen o skutečnosti, že pokud se žalobce nemůže ze závažných důvodů v určený termín k ústnímu jednání dostavit, je povinen se bezodkladně s uvedením důvodů omluvit dle ustanovení a důvody omluvy doložit, přičemž byl poučen rovněž o možnosti rozhodnutí v nepřítomnosti žalobce dle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce byl taktéž poučen, že v závěru nařízeného ústního jednání bude seznámen se všemi podklady pro vydání rozhodnutí a bude mu dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu a rozhodnutí bude vydáno ve lhůtě v souladu s ust. § 71 odst. 1 správního řádu.

Dne 2. 10. 2014 v 09:00 proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti žalobce, z něhož byl pořízen protokol č. j. DOP/33404/2014/4533/2014-krejc, ze kterého vyplývá, že se žalobce k ústnímu jednání nedostavil a správnímu orgánu nejsou známy důvody nepřítomnosti žalobce, nebyla mu doručena žádná omluva, a proto byla věc projednána v souladu s ustanovením § 74 zákona o přestupcích v nepřítomnosti žalobce.

Dále se ve spise nachází výše specifikované prvostupňové rozhodnutí ze dne 2. 10. 2014, vypravené téhož dne, které bylo žalobci doručeno dne 13. 10. 2014. Ve spise se dále nachází listina označená jako „Omluva nepřítomnosti při ústním jednání dne 2. října 2014“, datovaná dnem 30. 9. 2014, která byla žalovanému doručena dne 2. 10. 2014 v 10:30 prostřednictvím podatelny, přičemž z poštovní zásilky typu EMS vyplývá, že zásilka byla podána dne 1. 10. 2014. Žalobce v této omluvě uvádí, že jelikož je v současné době v pracovní neschopnosti, předkládá přílohu o tomto stavu, přičemž pracovní neschopnost potrvá s největší pravděpodobností do druhé poloviny měsíce listopadu 2014. Z přiložené lékařské zprávy plyne, že byl žalobce dne 30. 9. 2014 ošetřen na chirurgické klinice Nemocnice Na Bulovce, pro silné tlakové bolesti v oblasti břicha, přičemž byl objednán na kontrolu dne 2. 10. 2014 k provedení gastroskopie. Z úředního záznamu ze dne 7. 10. 2014, č. j. DOP/34730/2014/4533/2014-krejc,vyplývá, že dne 2. 10. 2014 v 10:38 hod. volal správnímu orgánu pan Kalina, zástupce žalobce, s tím, že plnou moc k zastupování doloží později, přičemž uvedl, že se žalobce k ústnímu jednání nedostavil ze zdravotních důvodů. Správní orgán na to sdělil, že daného dne v 09:10 hod neměl k dispozici žádnou omluvu od žalobce, a proto proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti žalobce a vydané rozhodnutí bylo vypraveno. Dne 7. 10. 2014 se zástupce žalobce dostavil ke správnímu orgánu I. stupně a převzal kopii spisu, když současně předložil plnou moc.

Dne 22. 10. 2014 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno blanketní odvolání ze dne 21. 10. 2014. Usnesením ze dne 23. 10. 2014, doručeném dne 3. 11. 2014, č. j. DOP/37522/2014/4533/2014-krejc, byla žalobci stanovena lhůta k doplnění odvolání do 7 dnů od doručení předmětného usnesení. Dne 10. 11. 2014 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 6. 11. 2014. Součástí spisu je dále výpis z telefonních čísel 566 781 111 a 566 781 073, jakož i printscreen sledování zásilky č. EE019431135CZ na portále České pošty s.p., kdy je jako datum dodání uvedeno 02.10.2014 bez dalších podrobností. Dne 13. 11. 2014 postoupil správní orgán I. stupně spis k přezkoumání žalovanému. Dne 2. 2. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, které je předmětem tohoto soudního přezkumu.

V. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále též s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Přednostně se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že je povinen se jí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“

Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.soud.cz), kde je

mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ A dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, www.nssoud.cz). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007-34 (dostupný na www.nssoud.cz), bylo vysloveno, že „… je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „… je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat

za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Pokud žalobce namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, resp. se všemi navrhovanými důkazy k prokázání v odvolání tvrzených skutečností, je třeba připomenout, že mu žádný právní předpis nestanoví povinnosti vypořádávat námitky či jednotlivé důkazy ve stejné struktuře, v jaké žalobce podal odvolání. Je pouze na žalovaném, aby odvolací námitky či navržené důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že zamítnutí jednotlivých odvolacích námitek zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Zdejší soud uznává, že je třeba přisvědčit žalobci v jeho tvrzení, že žalovaný skutečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétně a jednotlivě nezmínil návrh žalobce na výslech svědka R. L. (spolujezdce) a na zařazení originálního výstupu z rychloměru, nahrávky z nahrávacího zařízení, odborného vyjádření k technickým otázkám či manuálu rychloměru, resp. neuvedl u každého jednotlivého navrženého důkazu důvody, pro které tyto jednotlivé navržené důkazy zhodnotil jako nedůvodné k provedení. Napadené rozhodnutí je však nutné vnímat jako jeden celek a je tedy nutné zkoumat, zda vypořádání těchto důkazů nevyplývá obecně z textu odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud v tomto směru odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008-69, kdy tento uvedl: „Na druhou stranu však nelze konstatovat, že každé procesní pochybení správního orgánu, resp. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, má bez dalšího za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a tedy i o důvodnosti podané žaloby. Vždy je třeba zkoumat, zda to které porušení vede rovněž ke zkrácení subjektivních veřejných práv žalobce, k němuž může dojít nejenom porušením procesních práv účastníka řízení, ale též nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů.“

Předně soud poznamenává, že k velké části žalobcem navržených důkazů se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil konkrétně a dostatečně. Jedná se především o důkaz provedení návodu k obsluze, který žalovaný vyhodnotil jako lichý, neboť neměl pochybnosti o správném měření rychlosti zasahujícími policisty, dále o stanovení konkrétního místa měření vozidla žalobce, k čemuž se žalovaný vyjádřil na straně 4 napadeného rozhodnutí, stejně jako k otázce vložení originálního obrazu výstup z rychloměru. Krajský soud má za to, že ostatní navržené důkazy, tedy výslech svědka R. L., výslech zasahujících policistů, provedení odborného vyjádření k technickým otázkám způsobu měření a zařazení nahrávky z nahrávacího zařízení zasahujících policistů, žalovaný srozumitelně a určitě vyhodnotil jako nadbytečné, když na str. 5 napadeného rozhodnutí uvedl: „Námitky uplatňované odvolatelem s odkazem na návod k obsluze, kdy odvolatel např. poukazuje na možnou reflexi, přičemž používá příkladů z návodu k obsluze, které se daného případu netýkají (vozidlo zachycené policií na odjezdu v okamžiku, kdy již bylo změřeno; na rozdíl příklad reflexe z návodu k obsluze vozidlo, které je na příjezdu a ze snímku je zřejmé, že k změření rychlosti ještě nemohlo dojít), krajský úřad posuzuje jako liché. Vzhledem k pořízení fotodokumentaci krajský úřad nemá pochybnost o tom, že měření rychlosti policií bylo prováděno v souladu s návodem k obsluze. K námitce, že nebyli vyslechnuti zasahující policisté, krajský úřad uvádí, že překročení povolené rychlosti nelze zadokumentovat jiným způsobem, než pořízením fotodokumentace kalibrovaným zařízením o překročení rychlosti konkrétního vozidla (zachycená registrační značka vozidla BMW s naměřenou rychlostí) a ustanovení totožnosti řidiče vozidla (zaznamenaná v oznámení o přestupku sepsaném na místě na základě řidičem předložených dokladů totožnosti). Tento způsob dokumentace překročení povolené rychlosti je standardním způsobem dokazování v přestupkovém řízení. Další důkazy, jako např. provedení výslechu policistů, které navrhuje provést odvolatel, již není třeba. Od výpovědí policistů, kteří již svá zjištění sepsali v oznámení o přestupku, jen stěží lze očekávat, že by přinesly nové skutečnosti, než ty, které měl správní orgán I. stupně v době rozhodování k dispozici.“ Krajský soud považuje v návaznosti na výše uvedenou citaci za nepochybné, že žalovaný vyhodnotil jak navrhovaný výslech zasahujících policistů, tak rovněž všech ostatních žalobcem navrhovaných důkazů zpochybňujícím správnost měření, za nadbytečné, neboť měření rychlosti považoval s ohledem na podklady založené ve správním spise za dostačující pro prokázání spáchání přestupku žalobcem. Ve skutečnosti, že žalovaný jednotlivě nevypořádal jednotlivé navržené důkazy, tak sice soud spatřuje pochybení žalovaného, avšak toto pochybení nemělo žádný vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný s navrženými důkazy vypořádal, byť obecně, když uvedl, že další důkazy by na rozhodnutí neměly žádný vliv.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako prvostupňového rozhodnutí, je tak seznatelné, které otázky správní orgány považovaly za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná, a to i s ohledem na tvrzení žalobce, že výrok rozhodnutí prvostupňového i napadeného rozhodnutí nekoresponduje s jejich odůvodněním. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

K námitce konání ústního jednání bez přítomnosti žalobce se zdejší soud vyjadřuje následovně:

Podle ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tento článek Listiny obsahově zjevně souvisí se zárukami práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen „Úmluva“), které se mimo jiné uplatní při rozhodování o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění.

Evropský soud pro lidská práva vykládá pojem trestního obvinění autonomně a vychází z jeho materiálního chápání. Z hlediska judikatury tohoto soudu lze řízení o přestupku považovat za řízení, v němž se rozhodovalo o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Tomuto závěru svědčí v prvé řadě všeobecná povaha přestupků a řízení o nich. Pro tento závěr hovoří dále punitivní povaha i tvrdost sankcí, které za spáchání přestupků mohou být uloženy. V úvahu je třeba vzít i subsidiární poměr trestných činů k přestupkům (přestupek a trestný čin se odlišují především intenzitou újmy způsobené chráněnému společenskému zájmu). Konečně i pojem správní trestání, jímž je v nauce označován podobor správního práva, do něhož spadá i přestupkové právo, ospravedlňuje závěr, že obvinění z přestupku je svou povahou obviněním trestním. Je-li řízení o přestupku řízením o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, požívá i obviněný z přestupku dalších minimálních práv, mimo jiné, i práva mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, práva obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, práva, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují, a práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Efektivní uplatnění všech těchto práv samozřejmě předpokládá, že obviněnému z přestupku budou vytvořeny podmínky pro to, aby projednání trestního obvinění mohl být přítomen. Z tohoto důvodu také článek 38 odst. 2 Listiny prohlašuje právo každého, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, za právo základní požívající ústavněprávní ochrany. Práva garantovaná v článku 38 odst. 2 Listiny se proto nutně musí vztahovat na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tj. i na řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem. Aplikovatelnost článku 38 odst. 2 Listiny na řízení o přestupcích lze ostatně dovodit i z názvu hlavy páté této Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu) i vzhledem k obecnému charakteru práv garantovaných v článcích 37 a 38 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02).

Uplatnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného z přestupku předpokládá jistou součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany samotného obviněného z přestupku. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému z přestupku vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na projednání přestupku v jeho přítomnosti. Jde především o nutnost obviněného řádně předvolat k jednání. Již samotná povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi vyžaduje též jistý stupeň součinnosti ze strany obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, pokud se nemůže dostavit, byť se jednání zúčastnit chce.

Právo obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti zcela jistě může napomoci tomu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a již při jednání lze realizovat právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se obviněnému z přestupku kladou za vinu, a k důkazům o nich. Realizace tohoto práva tak směřuje k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není a ani nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 10/2013-32). Na obviněného z přestupku tak lze v souvislosti s výkonem práva na projednání přestupku v jeho přítomnosti klást jisté požadavky zaručující, že ústní jednání o přestupku bude možné efektivně realizovat.

Krajský soud konstatuje, že správní orgán I. stupně projednal a rozhodl věc žalobce v jeho nepřítomnosti, neboť vycházel z toho, že se před konáním ústního jednání dne 2. 10. 2014 náležitě neomluvil, resp. že se žalobce nedostavil bez řádné omluvy a bez řádného důvodu.

Jak bylo zmíněno již výše, že přestupkový zákon koncipuje řízení o přestupku v prvním stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednáním přestupku před správním orgánem I. stupně za účasti řádně předvolaného účastníka je tedy sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Vzhledem ke klíčovému významu ústního jednání v přestupkovém řízení a vzhledem k závažnosti následků nedostavení se k tomuto jednání musí proto být předvolání učiněno v takové formě, která nevzbuzuje pochybnosti, zda obviněný z přestupku byl řádně předvolán.

Stejný klíčový význam má ovšem i řádné posuzování dalších zákonných podmínek umožňujících projednat věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku, kterými jsou odmítnutí obviněného dostavit se k projednání věci nebo nedostavení se obviněného z přestupku bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Jelikož v oblasti správního trestání platí princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného, je potom třeba každou pochybnost v uvedených směrech vykládat ve prospěch obviněného z přestupku. Pochybnosti o tom, zda byl obviněný k ústnímu projednání přestupku řádně předvolán, tj. zda měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou obhajobu, a o tom, zda se odmítl dostavit k projednání věci nebo zda se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, postihují ve svém důsledku i zjištěný skutkový stav věci, který se stal podkladem pro správní rozhodnutí (obdobně viz rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013, č. j. 51 A 14/2012-24).

Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá; to předpokládá jak její bezodkladnost, tak i relevanci důvodů, o něž se opírá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2013, č. j. 9 As 90/2012-31). Splnění uvedených předpokladů poskytuje možnost obviněnému z přestupku dosáhnout odročení jednání z důvodů spočívajících na jeho straně. Právní institut omluvy z ústního jednání o přestupku tak pro obviněného z přestupku představuje určité zákonem předvídané dobrodiní, jehož využití je však nutno spojit s požadavky, které zaručí jeho výkon, jenž nebude kolidovat se samotným účelem řízení – projednáním přestupku.

Při hodnocení včasnosti omluvy je nutno přihlédnout zejména k tomu, jaké prostředky komunikace může obviněný z přestupku pro svou omluvu zvolit a nakolik je či není schopen učinit omluvu s dostatečným předstihem. Za určitých okolností tak lze považovat za včasnou i omluvu učiněnou s určitým odstupem času po provedení ústního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009-66).

V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je ovšem nutno po obviněném z přestupku požadovat, aby omluvu z jednání adresoval správnímu orgánu pokud možno (tj. nebrání-li mu v tom žádná zásadní překážka) tak, aby se dostala do dispozice oprávněné úřední osoby před zahájením jednání. V opačném případě je nutno mít za to, že řádně neuplatňuje své právo na projednání přestupku ve své přítomnosti. Za této situace lze po něm spravedlivě požadovat, aby strpěl negativní důsledky spojené se zanedbáním svých práv, tj. projednání věci v jeho nepřítomnosti (srov. obdobně ve vztahu k právu účasti na soudním jednání nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97).

Krajský soud konstatuje, že žalobce byl řádně předvolán k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na den 2. 10. 2014, přičemž žalobce tuto skutečnost nikterak nerozporuje. Dále je tedy nutné posuzovat, zda žalobce skutečně měl ke své neúčasti na nařízeném ústním jednání objektivně důležitý důvod, pro který se nemohl k jednání dostavit.

Je nutné přisvědčit žalobce v jeho tvrzení, že pravý smysl má omluva učiněná ještě před událostí, která má nastat, nicméně k takové omluvě nejsou vždy objektivně dané podmínky (např. v případě náhlého onemocnění). Proto také ani přestupkový zákon, ani správní řád nehovoří o omluvě předem, tedy ještě před událostí, která má nastat. Ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích hovoří toliko o „náležité omluvě“ a ustanovení § 59 správního řádu o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů“. Z těchto ustanovení proto nelze dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě před očekávanou událostí. Hodnocení náležitosti omluvy tedy vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. Obecně proto náležitou omluvou či bezodkladnou omluvou správnímu orgánu může být i omluva učiněná s určitým odstupem času po události, která měla nastat, jež podle konkrétních okolností splňuje znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.

Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce navštívil dne 30. 9. 2014 chirurgickou kliniku nemocnice Na Bulovce v Praze s tím, že má od rána silné tlakové bolesti v oblasti nadbřišku. V doporučení této lékařské zprávy je dále uvedena kontrola dne 2. 10. 2014 v 09:00 k provedení gastroskopie. Z vystaveného zdravotního záznamu nevyplývá, že by zdravotní stav žalobce vyžadoval upoutání na lůžku, přičemž současně není rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, tedy dokladem o skutečnosti, která by mu objektivně bránila v účasti na nařízeném jednání. Přesvědčení žalobce, že osobám samostatně výdělečně činným (dále jen „OSVČ“) nelze doklad o dočasné pracovní neschopnosti vydat, je nutné odmítnout. Je sice pravdou, že OSVČ, jež nejsou účastníky nemocenského pojištění, nepobírají tzv. „nemocenskou“, nicméně i těmto OSVČ může být doklad o dočasné pracovní neschopnosti vydán, a to např. z důvodu následné žádosti OSVČ o zproštění záloh pojistného na zdravotní pojištění. Že by se žalobce dále dostavil k doporučenému gastroskopickému vyšetření v den konání ústního jednání ve věci žalobce, však žalobce v průběhu správního řízení dále netvrdil a ani nedokládal. Za plně dostačující podklad pro svá tvrzení žalobce považoval výše specifikovaný zdravotní záznam, přičemž se navíc spokojil s jeho prezentací správnímu orgánu I. stupně pouze cestou pošty, tedy způsobem, který nemohl s jistotou zaručovat, že bude zásilka skutečně včasně doručena správnímu orgánu I. stupně, k čemuž nakonec došlo, neboť zásilka byla podána dne 1. 10. 2014, tudíž i navzdory jejímu podání v expresní formě bylo zřejmé, že tato bude doručena nejdříve dne 2. 10. 2014, a to v negarantovanou hodinu doručení. Žalobci přitom nic nebránilo v tom, kdy již měl za to, že zde důvod omluvy existuje (tedy kdykoliv v průběhu dnů 30. 9. 2014, 1. 10. 2014 a daných hodin dne 2. 10. 2014), aby důvod své omluvy sdělil v předstihu, a to prostřednictvím v dnešní době zcela standartního způsobu, tedy např. telefonicky či e-mailem. Dle názoru krajského soudu tedy žalobce měl za daných okolností využít jiného, rychlejšího komunikačního prostředku. Tyto možnosti však žalobce navzdory svému tvrzení z nepochopitelných důvodů nepoužil.

Pokud žalobce v průběhu správního řízení konstatoval, že se již dne 1. 10. 2014 snažil spojit s oprávněnou úřední osobou z důvodu omluvy z jednání, avšak tato neměla být v daný den přítomna a jeho sdělení nejspíše nebylo vyřízeno, považuje toto tvrzení zdejší soud ve shodě s žalovaným za ničím nepodložené, neboť žalobce na podporu tohoto svého tvrzení nepředložil žádné důkazy, tedy například výpisy z hovorů. Pokud navíc žalobce dle svého tvrzení telefonoval na jiné číslo, než bylo vyznačeno v jemu doručovaných dokumentech správního orgánu I. stupně, jedná se opět o skutečnost vyvolávající pochybnosti. Ze správního spisu je nadto zřejmé, že se oprávněná úřední osoba dne 1. 10. 2014 v zaměstnání nacházela, přičemž ze správním orgánem I. stupně zpracovaného výpisu hovorů jednotlivých čísel není možné určit (vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl, z jakého telefonního čísla telefonoval), zda byl hovor uskutečněn. Žalobce tedy setrval pouze ve zcela pasivní pozici, kdy sice tvrdil, že měl snahu omluvit se z nařízeného jednání předčasně, avšak toto tvrzení zůstalo bez jeho vhodného prokázání zcela osamoceno. Krajský soud nadto podotýká, že i v případě, kdy by tvrzení žalobce bylo založeno na pravdě, nic mu nebránilo kontaktovat oprávněnou úřední osobu dne 2. 10. 2014 v době před samotným konáním ústního jednání, případně požádat svého zmocněnce o sdělení omluvy prostřednictvím e-mailu či faxu již v průběhu dnů 30. 9. 2014, 1. 10. 2014 či ráno 2. 10. 2014. Žalobce však na tento postup zcela rezignoval, ačkoliv by mělo být především v jeho vlastním zájmu, aby jeho omluva byla vyhodnocena jako přijatelná a náležitá.

Vzhledem k výše uvedenému se proto zdejší soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že v řízení o daném přestupku před správním orgánem I. stupně nebylo porušeno ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť byly splněny podmínky pro jeho projednání v nepřítomnosti žalobce. Nejen že se totiž žalobce neomluvil včas, ale jím uváděný důvod nemohl být uznán za dostatečný s ohledem na předložení pouhé lékařské zprávy bez následného prokázání, že se žalobce skutečně v den konání ústního jednání podrobil gastroskopickému vyšetření či že byl v pracovní neschopnosti. Krajský se tedy ztotožňuje s hodnocením žalovaného, že uvedenou omluvu nelze považovat za včasnou. Žalobce v žádném případě neučinil vše, co po něm bylo možné spravedlivě žádat, aby byl správní orgán co nejdříve informován o důvodech, pro které se nemůže jednání účastnit. Zanedbal-li takovým způsobem své právo na projednání přestupku ve své přítomnosti, nemůže se úspěšně dovolávat jeho ochrany. Jeho omluvu nelze považovat za bezodkladnou, a tudíž náležitou. Správní orgán I. stupně tedy postupoval plně v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, jakož i s článkem 38 odst. 2 Listiny, projednal-li přestupek v nepřítomnosti žalobce.

Skutečnost, že omluva byla předána k poštovní přepravě před zahájením ústního jednání, není nikterak rozhodná. Nejedná se zde o provedení úkonu vázaného na určitou lhůtu. Proto se neuplatní ani pravidlo pro zachování lhůty obsažené v ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu. Skutečnost, že správní orgán I. stupně na omluvu nereagoval, si tedy žalobce zapříčinil pouze svou vlastní nedbalostí. Dostala-li se omluva do dispozice oprávněné úřední osoby až po provedení jednání a vydání rozhodnutí ve věci samé, pak z povahy věci žádná taková reakce správního orgánu před jednáním (ani v rámci rozhodnutí vydaného při tomto jednání) nebyla vůbec možná.

Žalobce rovněž namítal bezprecedentní rychlost vydání prvostupňového rozhodnutí, kdy bylo toto vyhotoveno ihned po jednání. Na tuto obecně vedenou námitku krajský soud v obecné rovině odpovídá tak, že postup, kdy je rozhodnutí vyhotoveno ihned po jednání, je plně v mezích zákona, přičemž poté, co je rozhodnutí vydáno, není možno je měnit. Obdrží-li správní orgán poté, co rozhodl, nějaká další podání účastníka, nemůže na ně reagovat tak, že by zasáhl do již vydaného rozhodnutí. Výše uvedené však nikterak nevylučuje postup podle ustanovení § 87 správního řádu, podle něhož správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je může zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému účastníkovi. Ve vyhotoveném rozhodnutí v den ústního jednání tedy nelze spatřovat nezákonnost (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013-61).

Krajský soud proto námitku žalobce vyhodnotil jako nedůvodnou.

Zdejší soud se ztotožnil se žalovaným taktéž v tom, že námitku porušení práva žalobce na vyjádření se k podkladům rozhodnutí není důvodná.

Dle ustanovení § 36 odst. 3, věty před středníkem, správního řádu platí, že není-li stanoveno jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

Účelem § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi řízení možnost seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS). Zmiňované ustanovení předpokládá aktivní roli správního orgánu, který musí účastníky sám vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili (srov. VEDRAL, J., Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2012, s. 402-403, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 9 As 226/2015-44).

Toto ustanovení správního řádu bylo již vyloženo celou řadou rozsudků Nejvyššího správního soudu, a to i ve vztahu k přestupkovému řízení. Zmínit lze např. rozsudek ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 54/2013-29, kde bylo uvedeno následující: „V předvolání k ústnímu jednání ze dne 16. 1. 2012 magistrát poučil žalobce, že bude mít možnost u ústního jednání uplatnit svá procesní práva, mimo jiné také právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Toto poučení bylo dostatečné pro zachování práva účastníka řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu, protože po skončení ústního jednání magistrát žádné další podklady do spisu nezařadil. Za této situace nebylo povinností magistrátu, aby žalobce znovu samostatně vyzval k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Byť k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo až poté, kdy správní orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Účel § 36 odst. 3 správního řádu tím byl naplněn (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 As 24/2009-65, č. 2063/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 5. 2012, čj. 3 As 12/2012 - 21).

Podstatné okolnosti posuzované věci se od citovaného rozsudku nijak neliší. Soud ve správním spise ověřil, že předvolání adresované žalobci obsahovalo mj. poučení, že je žalobce povinen se včas dostavit na určené místo a že pokud se odmítne k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu, může být přestupek projednán i bez jeho účasti. Dále byl žalobce poučen, že má před vydáním rozhodnutí ve věci možnost vyjádřit se k jeho podkladům, že bude mít právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Po skončení ústního jednání dne 2. 10. 2014 nebyly opatřovány žádné další podklady rozhodnutí. To, že tak bez náležité a důvodné omluvy neučinil, není pochybením správního orgánu (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2016, č. j. 9 As 7/2016-22). Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, „byť k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo znovu po provedeném jednání, tj. po formálním ukončení shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Vzhledem k tomu, že městský úřad po skončení jednání další podklady do spisu nedoplňoval, účel § 36 odst. 3 správního řádu byl naplněn“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2016, č. j. 9 As 7/2016-22, k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 54/2013-29).

Soud proto neměl sebemenší důvod se odchýlit od závěrů vyslovených v citované části rozsudku č. j. 8 As 54/2013-29. Ostatně k obdobnému závěru dospěl taktéž Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 As 177/2012-28, ze dne 7. 4. 2016, č. j. 9 As 240/2015-58, či ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 79/2016-24.

Co se týká dalších žalobcem namítaných skutečností týkajících se objasnění skutkového stavu nyní projednávané věci, krajský soud uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, bod 18).

Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68).

Žalobce navrhl v odvolání stěžovateli provést důkaz vyslechnutím svědků, zasahujících policistů a spolujezdce, a dále dalších důkazních prostředků k objasnění správnosti měření rychlometrem. Žalobce argumentoval taktéž tím, že oznámení o přestupku či jiný úřední záznam není důkazem. Žalovaný navržené důkazy neprovedl. Toto neprovedení ve svém rozhodnutí odůvodnil tak, že provedení důkazu mj. výslechem policistů by bylo zcela nadbytečné a nevedlo by k žádnému novému zjištění. Přitom odkázal na dokumentaci založenou ve spise, především na fotografie z místa měření.

Krajský soud opakovaně uvádí, že se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej žalobce uplatnil ve svém odvolání. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, „(…) soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.“ Uvedený judikát je aplikovatelný i na řízení před správními orgány. Jak krajský soud uvedl již výše, těmto ústavním požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovělo.

Zdejší soud dále souhlasí se závěry žalovaného, neboť žalobce svou argumentací, jež uplatnil již v odvolání, nevnesl do odvolacího řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Ze spisu vyplývají jasné důkazy, že žalobce skutečně řídil na dálnici D1 na 130. km ve směru jízdy na Brno rychlostí o 50 km/h více, než byla povolená rychlost. Z fotografie, jež je součástí záznamu o přestupku, je zřejmé, že ke změření vozidla žalobce došlo skutečně na 130. km dálnice D1. Pokud žalobce v odvolacím řízení dokládal fotografie 130. km dálnice D1, ze kterých vyvozoval, že se jedná o zcela jiný úsek a místo spáchání přestupku tedy bylo stanoveno nesprávně, musí zdejší soud souhlasit s názorem žalovaného, že žalobcem předložené fotografie byly pořízeny v opačném směru dálnice D1, tedy ve směru na Prahu. Soud si tuto skutečnost ověřil prostřednictvím volně dostupné mapy na serveru www.mapy.cz, na základě které dospěl k závěru, že identifikace místa spáchání přestupku Policií ČR včetně jeho fotodokumentace ze záznamu o přestupku prakticky odpovídá fotografiím daného úseku dálnice, jež je dostupný na výše uvedeném serveru, přičemž fotografie předkládaná žalobcem není v daném případě nikterak rozhodná, neboť nebyla pořízena v místě a směru určeného spáchání přestupku.

Pokud žalobce argumentoval, že nebyl předložen originál fotografie, a že měl být ohledán skutečný pramen důkazu, neboť si správní orgán upravil místo spáchání přestupku, považuje zdejší soud toto za čistou spekulaci, přičemž shodně se k totožné námitce vyjadřoval již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013-61, který uvedl: „Další vadu řízení spatřoval stěžovatel v tom, že v případě fotografie nebyl ohledán originální pramen důkazu (viz výše bod [9]) – digitální fotografie na pevném disku, opatřená časovým razítkem. K takovému postupu nebyl důvod, neboť ze shromážděných důkazních prostředků neplynulo nic, co by zpochybňovalo správnost a korektnost informací zachycených na listinném důkazu – fotografii s údaji o čase, rychlosti a místě výskytu předmětného vozidla (vozidlo bylo fotografováno při jízdě na silnici). Nebyl důvod zkoumat, zda nedošlo k falsifikaci důkazu. Námitka neuvedení skutečné polohy vozidla uplatněná ve správní žalobě (dle stěžovatele nově) byla popsána jako rozdíl „mezi skutečně postavenou silnicí“ (dle katastrální mapy, a map google.com a mapy.cz) a naměřeným bodem, nesvědčila o falsifikaci důkazu. Správný a řádný způsob měření byl Policií ČR doložen jednak zmíněnými fotografiemi, dokladem o tom, že policisté provádějící měření byli v obsluze rychloměru, kterým bylo provedeno měření, řádně proškoleni a k rychloměru byl doložen i ověřovací list. Krajský soud konstatoval, že pořízená fotodokumentace je stěžejním důkazem. Podle zdejšího soudu je však zřejmé, že o privilegovaném postavení fotodokumentace pořízené Policii ČR lze hovořit jen a pouze v kontextu sporu o to, zda lze měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích přenést bez zákonného zmocnění na jiný subjekt než je policie či obecní policie (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7As 39/2007-66, viz též bod 32 rozsudku ze dne 22. srpna 2013, č. j. 1 As 45/2013-37). V jiném smyslu fotodokumentace pozici privilegovaného důkazu nemá. (…) Správní orgány vyšly z fotodokumentace, opatřené údaji o rychlosti vozidla, která byla předložena ve formě listinného důkazu (nešlo o audiovizuální záznam, jako tomu bylo ve stěžovatelem namítaném usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82). Ohledání tak nebylo za daných okolností nutno provádět (srov. § 54 ve srovnání s § 53 správního řádu). Lze shrnout, že správní orgán I. stupně nepochybil, vyšel-li z citovaných důkazních prostředků, a dospěl k závěru, že stěžovatel přestupek mu kladený za vinu spáchal, a ze spisu vyplýval toliko obecný nesouhlas stěžovatele se spácháním přestupku (viz oznámení přestupku ze dne 11. 8. 2012), když konkrétní námitky, ani důkazní návrhy nebyly vzneseny. Nejvyšší správní soud proto shodně s krajským soudem uzavírá, že zkoumání „originálního pramene důkazu“, ani další doplnění dokazování nebylo třeba.“

Krajský soud tedy uzavírá, že za situace, kdy bylo místo spáchání přestupku žalobcem dostatečně specifikováno prostřednictvím fotodokumentace založena ve správním spisu, aniž by hodnověrnost této fotodokumentace byla žalobcem jakkoli důvodně zpochybněna, byl správný závěr žalovaného, pokud neprovedl originální fotografii v rámci odvolacího řízení. V tomto směru je nutné přisvědčit žalobci v jeho námitce, že žalobcem namítaný judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, byl sice žalovaným vypořádán, nicméně nepřípadně s odkazem na nemožnost aplikace závěrů občanskoprávního soudu a na včasné neuplatnění předmětné námitky ve správním řízení. V tomto odůvodnění neprovedení předmětného důkazy tedy lze spatřovat jisté pochybení žalovaného, nicméně toto pochybení nemá žádný vliv na případnou zákonnost napadeného rozhodnutí, a to právě s ohledem na výše uvedený závěr, že originální fotografii nebylo nutné v řízení provádět. Současně však soud považuje na nutné se samostatně vyjádřit k odkazu žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, když především upozorňuje, že žalobcem uváděná citace tohoto rozhodnutí není vůbec jeho obsahem. Předmětné rozhodnutí se na nyní projednávanou věc nikterak nevztahuje, přičemž naopak podporuje závěry žalovaného, když ve svém odůvodnění uvádí: „K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1198, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. V situaci, kdy žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že se předložené fotokopie listin neshodují s originály, shledává Nejvyšší soud závěry soudů nižších stupňů, podle kterých jde o „nevěrohodné“ důkazy, jelikož nebylo možno ověřit jejich shodu s originálem, popř. samotnou existenci originálu, nesprávnými.“ Krajskému soudu tedy není zcela zřejmé, co konkrétně chtěl žalobce prostřednictvím tohoto rozhodnutí žalovanému vytknout, když citace jím uvedená se nejenže v daném rozhodnutí vůbec nenachází, ale taktéž závěry z rozhodnutí vyplývající nepřispívají k důvodnosti námitky žalobce. Tuto námitku žalobce tedy zdejší soud rovněž vyhodnotil jako nedůvodnou.

Krajský soud dále poznamenává, že veškerá v odvolání uplatněná tvrzení žalobce byla pouze ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy, přičemž se správním orgánům žádné důkazy nenabízely ani ze spisu či kontextu věci. Krajskému soudu proto ve shodě se žalovaným není zřejmé, co by výslech policistů, spolujezdce, či jiné navrhované důkazy, mohly pro věc jako takovou přinést. Není smyslem výslechu policistů, aby správní orgán zkoušel policisty ze znalosti manuálu k obsluze měřicího přístroje, ledaže by žalobce představil takové argumenty, které by tyto znalosti u zasahujících policistů zpochybnily.

Lze souhlasit s obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí. Nelze však z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, jsou přesto povinny pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. Přestupkové řízení je založeno na uvážení správního orgánu ohledně rozhodnutí, jaké důkazy provést a jaké nikoliv. Opačný výklad by mohl paradoxně znamenat, že přípravná fáze rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 2 As 93/2006-84).

Žalobcovy výtky proti měření rychlosti jízdy a jeho správnosti tedy zůstaly v pouhé obecné rovině. K výslechu zasahujících policistů, spolujezdce či provedení jiných žalobcem navrhovaných důkazů by byl správní orgán povinen přistoupit pouze tehdy, pokud by ve věci zůstávaly významné skutkové pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna. Tak tomu bylo například za situace, kdy žalobce tvrdil, že byl ke zrychlení donucen tím, že jej policejní vozidlo dojelo značnou rychlostí a vytvořilo tím nebezpečnou dopravní situaci, což bylo navíc spojeno s nejasnostmi kolem videozáznamu celé dopravní situace (srov. žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-51).

Lze tedy poznamenat, že judikáty, kterých se žalobce dovolává v odvolání, a posléze taktéž v žalobě (především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-51), a z nichž dovozuje absolutní povinnost vyslechnout zasahující policisty či provést důkazem návodem k obsluze měřiče rychlosti, se věcně týkají jiné problematiky. V případě výše zmíněného rozhodnutí se fakticky jednalo o tvrzení proti tvrzení, kdy správní orgán musí policisty logicky vždy vyslechnout jako svědky. Neměl by se spokojit jako s důkazem pouze s oznámením o přestupku a s úředním záznamem vyhotoveným policisty, neboť jde sice o důkazy přípustné, nicméně pro potřeby správního trestání samy o sobě nepostačující (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27).

Oproti případům, ve kterých neexistuje proti přestupci, krom výpovědi členů policejní hlídky, žádný jiný důkaz, je tomu v případě žalobce ze shora uvedených důvodů jinak. Důkazů je dostatek a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek. Krajský soud má tedy za to, že se žalovaný s námitkou navržených důkazů dostatečně vypořádal. Provádění navržených důkazů má soud ve shodě se žalovaným za nadbytečné, když byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a žalobce nijak konkrétně nezpochybnil správnost provedeného měření a také první námitku v tomto směru vznesl teprve v doplnění blanketního odvolání, tedy více jak dva měsíce od spáchání přestupku. O okolnostech spáchání přestupku, tj. zejména jak významně žalobce překročil rychlost a že měření probíhalo standardně, svědčí především výstup z měřiče rychlosti – záznam o přestupku, zachycující vozidlo žalobce ve standartní poloze s čitelnou registrační značkou a dalšími souvisejícími údaji (směr odjezd, měření ve vzdálenosti 30 m aj.). Žalobce nadto nepředložil žádná tvrzení či důkazy, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že postup měření rychlosti vyškolenými policisty neprobíhal v souladu s návodem k obsluze, respektive že naměřená rychlost nebyla skutečnou rychlostí měřeného vozidla. Měření rychlosti bylo provedeno silničním rychloměrem AD9C, jehož spolehlivost byla ověřena ověřovacím listem Autorizovaného metrologického střediska. Výrobní číslo použitého rychloměru, tedy 05/0152, se shoduje s číslem rychloměru, k němuž byl doložen platný ověřovací list. Z těchto důvodů soud neuznal ani námitku, že bylo možné, že by zasahující policisté postupovali v rozporu s návodem k obsluze. Výstup z měřicího zařízení spolu s ostatními podklady správního spisu dosvědčují, že k žádným neobvyklým postupům ani výsledkům měření nedošlo. Nebyly zjištěny žádné indicie k tomu, že by nebylo postupováno v souladu s návodem obsluze a že měření vozidla žalobce mohlo být ovlivněno reflexí. Za této situace by bylo provedení dalších důkazů nadbytečné. Pokud jde o otázku, zda byli zasahující policisté proškoleni k měření, nemůže tato okolnost podle současné judikatury být předmětem dokazování v řízení o přestupku. Z výňatku návodu k obsluze, jež žalobce předložil v rámci odvolání, dále vyplývá, kdy může dojít k tzv. reflexi (tedy odrazu paprsků od jiných vozidel, svodidel atd., a tím ke zkreslení naměřených hodnot). Jsou zde popsány jednotlivé možnosti a zobrazen jejich příklad. Z něj je pak zřejmé, že k jednoduché reflexi může dojít v případech, kdy na důkazovém snímku není zobrazen žádný automobil, či se nachází v ne zcela běžné poloze, resp. je zachycena pouze nepatrná část měřeného automobilu. To však není případ žalobce, jehož vozidlo je zachyceno téměř celé ve standartní poloze na snímku. Proto ani svodidla zachycená na straně snímku na protilehlé straně silnice nemohla dle hodnocení soudu způsobit jakékoliv zkreslení naměřených hodnot.

Co se týká procesní hodnoty úředního záznamu, lze v tomto odkázat na bohatou a propracovanou judikaturu správních soudů. Význam úředního záznamu spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit význam případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27). Úřední záznam lze v přestupkovém řízení použít, a to například v případě rozporů mezi výpovědí svědka nebo obviněného a obsahem úředního záznamu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010-73, kde se Nejvyšší správní soud odklonil od přísnější judikatury trestněprávní).

Úřední záznam může být dokonce přijat i jako listinný důkaz za situace, kdy skutečnosti v něm uvedené není objektivně možno prokázat jiným důkazem, typicky výpovědí obviněné osoby či svědků (v tomto smyslu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011-89).

Úřední záznam doprovázený fotografickým materiálem má nesporně svou důkazní hodnotu, a to především v situaci, kdy tam uvedená tvrzení přestupce žádným relevantním způsobem nezpochybní, respektive úřední záznam sám obsahuje skutečnosti odpovídající neopakovatelným a neodkladným úkonům, v tomto případě fotografie z měřícího zařízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014-48).

Z povahy úředního záznamu jako jednostranného úkonu správního orgánu vyplývá, že pachatele přestupku nelze postihnout výhradně na základě úředního záznamu, aniž by byly proti přestupci jakékoliv jiné důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). V nyní řešené věci však proti žalobci existovaly další důkazy, a to zejména fotografie z měřicího přístroje, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou. Krajský soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí těchto důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daného přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že žalobce skutečně řídil motorové vozidlo rychlostí o 50 km/h vyšší, než byla maximální povolená rychlost na dané pozemní komunikaci, tedy dálnici D1. Výslech policistů, spolujezdce, provedení návodu k obsluze rychloměru či jiných navrhovaných důkazů za situace, v níž žalobce nepodal k zatímní skutkové verzi případu žádná relevantní konkurující tvrzení, by pak byl naprosto zbytečný (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35).

Pokud žalobce zpochybnil, že jej správní orgán I. stupně neseznámil s úředním záznamem ze dne 21. 8. 2014 a s výstupem o záznamu přestupku z rychloměru, neboť tato skutečnost není uvedena v Protokolu projednávání přestupku, musí soud připustit, že jde bezpochyby o vadu řízení před správním orgánem, ale v přezkoumávané věci tuto vadu krajský soud nepovažuje za natolik intenzivní, aby mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že není pochyb o tom, že tyto listiny se ve správním spise nacházely v okamžiku, kdy ve věci proběhlo ústní jednání, v rámci kterého (kdyby se jej žalobce osobně účastnil) by byla žalobce dána možnost se s kompletním obsahem správního spisu seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. Pokud by o provedení důkazu namítaným úředním záznamem a výstupem o záznamu přestupku z rychloměru byl proveden záznam ve výpisu provedených důkazů v Protokolu projednávání přestupku, důkazní situace by se nijak nezměnila. Nadto je nutno zdůraznit, že žalobcem namítaný úřední záznam ze dne 21. 8. 2014 obsahově zcela odpovídá jiným provedeným důkazů, a to Oznámení o přestupku sepsaném na místě ze dne 21. 8. 2014 a policejním Oznámením o přestupku ze dne 21. 8. 2014. Pokud žalobce namítá, že nebyl konkrétně uveden ve výčtu provedených důkazů dokument nazvaný „výstup o záznamu přestupku z rychloměru“, má zdejší soud za to, že právě tento dokument byl správním orgánem I. stupně proveden v rámci důkazu nazvaného jako „Fotodokumentace“, jelikož záznam o přestupku obsahuje právě fotografii, jež prokázala spáchání přestupku žalobcem. K této otázce se ve stejném duchu vyjádřila i doktrína, kdy ve druhém vydání publikace Správní řád – Komentář (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012) její autor uvádí: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. (…) Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení. (…) Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“. Za těchto okolností má tedy soud za to, že předmětné pochybení správního orgánu nemohlo mít žádný vliv na správnost rozhodnutí, proto soud posoudil námitku žalobce jako nedůvodnou.

Závěrem se soud vyjadřuje k námitce žalobce, že žalovaný ignoroval žalobcem namítané judikáty a v napadeném rozhodnutí se těmito nezabýval. V tomto směru soud poznamenává, že judikatura, jež je uváděna v odůvodněních jednotlivých podání, je chápána vždy pouze jako podklad pro argumentaci účastníka řízení, nikoliv však za samostatnou námitku. Správní orgán tudíž nemá povinnost vymezovat se konkrétně k jednotlivým účastníkem řízení citovaným judikátům, nýbrž vypořádat se s námitkami, na jejichž podporu jsou předmětné judikáty do textu vkládány. Nelze tedy vytýkat žalovanému, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně nezabýval zmiňovanými judikáty, pokud se jinak dostatečně věnoval odvolacími námitkami žalobce, což bylo v nyní řešeném případě zcela jistě naplněno, jak ostatně vyplývá ze všeho výše uvedeného. Soud proto tuto námitku žalobce nepovažoval za důvodnou.

VI. Závěr a náklady řízení

Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, kdy v tomto se odchýlil od právního názoru vysloveného v předcházejícím rozsudku a ztotožnil se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Brně dne 21. února 2017

JUDr. Eva Lukotková, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru