Přejít na PLUS
Porovnání znění

Nález č. 164/1995 Sb.Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. května 1995 ve věci návrhu na zrušení čl. I bodu 122 a čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

Částka 43/1995
Platnost od 15.08.1995
Účinnost od 01.10.1995
Zařazeno v právních oblastech
Trvalý odkaz Tisková verze Stáhnout PDF(?) Stáhnout DOCX

164

NÁLEZ

Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. května 1995 v plénu o návrhu skupiny 66 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení čl. I bodu 122 a čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

takto:


Návrh, aby bylo ke dni 1. 6. 1994 zrušeno ustanovení čl. I bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byla z § 195 odst. 1 věty druhé zákoníku práce vypuštěna slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", se zamítá.

Dnem 1. 10. 1995 se zrušuje ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení tohoto ustanovení ke dni 1. 6. 1994, se návrh zamítá.

Odůvodnění

I.

Dne 20. 12. 1994 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 66 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 8. 12. 1994, v němž podepsaní poslanci, s odvoláním na ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhují, aby Ústavní soud nálezem zrušil ke dni 1. června 1994 ustanovení čl. I bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byla v § 195 odst. 1 větě druhé zákoníku práce vypuštěna slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", jakož i ustanovení čl. VI odst. 6 téhož zákona, protože jsou tato ustanovení, podle názoru navrhovatelů, v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy, s ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s úmluvami Mezinárodní organizace práce (dále jen "MOP") č. 12, 17 a 42 o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a s ustanovením čl. 19 odst. 8 Ústavy MOP.

Z těsnopisecké zprávy o 17. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané ve dnech 22. až 24. března 1994, vyplývá, že zákon č. 74/1994 Sb. byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců ve smyslu čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1994 (s výjimkou čl. I bodu 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9. 1994, a čl. VII bodu 7, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1995) a byl publikován v částce 23/1994 Sb. rozeslané dne 29. 4. 1994. Je tedy splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud návrh na zahájení řízení Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, v jejímž písemném vyjádření k obsahu návrhu, podepsaném PhDr. Milanem Uhdem, se v podstatě uvádí, že při projednávání návrhu novely zákoníku práce v Poslanecké sněmovně, která byla později publikována ve Sbírce zákonů pod č. 74/1994, podal poslanec J. Němčík návrh na odstranění nesrovnalosti vyplývající z navržené úpravy. V uvedeném návrhu novely bylo doporučeno zrušit limity omezující dosud výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která zaměstnanci vznikla z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, s odůvodněním, že zaměstnanci má být hrazena skutečná škoda. Tento návrh však současně neumožňoval odstranit určité zvýhodnění některých poškozených zaměstnanců, spočívající v tom, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce se nepřihlíželo k valorizaci invalidních důchodů. K odstranění této nesrovnalosti proto doporučil v § 195 odst. 1 větě druhé zákoníku práce vypustit slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů". V rozpravě proti tomuto návrhu nevystoupil nikdo a při hlasování byl tento pozměňující návrh přijat poměrem hlasů 102 pro, 34 proti a 39 poslanců se hlasování zdrželo. Podle tohoto vyjádření je též třeba brát v úvahu, že jsou postupně valorizovány nejen invalidní důchody přiznané z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, ale též průměrné výdělky před vznikem škody, z nichž se náhrada za ztrátu na výdělku zjišťuje. Ve vyjádření se dále konstatuje, že zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců a zákonodárný sbor tedy jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ve vyjádření k návrhu na zrušení napadených ustanovení, které si Ústavní soud vyžádal, zdůrazňuje, že nová úprava důsledně naplňuje princip náhrady skutečné škody, která zaměstnanci vznikla v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Poškozený tedy dostává na náhradě za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem a případným invalidním důchodem tolik, kolik činil jeho průměrný výdělek před vznikem škody. Nová úprava tak zajišťuje rovné postavení všech poškozených, kteří pobírají náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, bez ohledu na to, zda z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírají invalidní, resp. částečný invalidní důchod či nikoliv. Poživatelé invalidního důchodu byli podle dřívější úpravy zvýhodněni, neboť ve skutečnosti pobírali o částku zvýšení invalidního důchodu více, než činil jejich průměrný výdělek před vznikem škody, přičemž toto zvýšení bylo i mezi poživateli invalidního důchodu rozdílné podle toho, kdy byl invalidní důchod poškozenému přiznán - čím dříve byl invalidní důchod přiznán, tím vyšší bylo jeho zvýšení.

Pokud jde o zvyšování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poukazuje se ve vyjádření na to, že zvyšování není vázáno na povinnost zvyšovat tyto náhrady v poměru 1:1 k růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku se přitom provádějí a reagují na růst průměrné mzdy v národním hospodářství. Změny ustanovení § 195 zákoníku práce, provedené zákonem č. 74/1994 Sb., nezvýhodňují zaměstnavatele ani zaměstnance, neboť poškozeným zaměstnancům je hrazena skutečná škoda. Zákonem č. 74/1994 Sb. byly totiž zároveň zrušeny limity omezující výši náhrady škody (uvedené v § 195 odst. 2 zákoníku práce, platném před 1. červnem 1994) a zaměstnavatelé jsou naopak zatěžováni valorizací náhrad za ztrátu na výdělku. Zaměstnavatel není povinen poskytovat náhradu pouze v případě, že zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, z tohoto důvodu žádná ztráta na výdělku nevznikla. Přitom je třeba podle názoru ministerstva mít na zřeteli také to, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jen jedním z druhů náhrad příslušejících poškozeným zaměstnancům a účelem této náhrady je nahradit zaměstnanci ztrátu na výdělku, která mu po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity z důvodů pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vznikla.

Český statistický úřad poskytl na vyžádání Ústavnímu soudu tabulku zpřehledňující vývoj průměrné měsíční mzdy pracovníků národního hospodářství podle základních odvětví za období let 1980 až 1993, ze které plyne, že v uvedeném období v jednotlivých letech byla průměrná měsíční mzda představována těmito částkami (v Kčs, resp. v Kč): 2656, 2699, 2765, 2822, 2875, 2920, 2964, 3026, 3095, 3170, 3286, 3792, 4644 a 5817. Odhadem uvedeného úřadu byla stanovena průměrná měsíční mzda za rok 1994 v částce 6896 Kč. Tyto údaje byly užity ke srovnání s vývojem valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

III.

Pracovněprávní odpovědnost za škodu je v našem právním řádu založena na principu náhrady skutečné škody, tedy celé vzniklé skutečné škody. Na tomto principu je postavena rovněž odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Z uvedeného principu náhrady skutečné škody je třeba vycházet i při interpretaci a posouzení novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce, pokud jde o jeho namítanou neústavnost. Zákoník práce č. 65/1965 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1966, stanovil, že pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna, v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout vedle dalších náhrad (bolestné, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda) i náhradu za ztrátu na výdělku (§ 193 zákoníku práce). V § 195 zákoníku práce pak zákonodárce dále specifikoval, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity se poskytne pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému výdělku před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání, resp. podle novelizovaného znění dle novely č. 153/1969 Sb., dosud platného, před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Přitom se nemělo přihlížet ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení. Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přitom byla limitována a nesměla, spolu s výdělkem a případným invalidním důchodem, přesáhnout částku 2500 Kčs měsíčně. U pracovníků s průměrným výdělkem vyšším než 2500 Kčs se tato částka zvyšovala o 50 % rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 2500 Kčs. Ustanovením § 202 odst. 2 zákoníku práce pak byla vláda ČSSR zmocněna, v dohodě s Ústřední radou odborů, vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob této náhrady.

Vzhledem k nominálnímu růstu mezd začala výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaostávat za mzdovým vývojem, neboť vláda ČSSR průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti valorizovala poprvé až v roce 1976 svým nařízením č. 138/1976 Sb., o úpravě některých náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Zejména po přijetí zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který provedl zvýšení dříve přiznaných důchodů, začaly pak obecné soudy projednávat žaloby zaměstnanců - poživatelů plného (částečného) invalidního důchodu poskytovaného z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání - u nichž v důsledku zvýšení invalidního důchodu zaměstnavatel o toto zvýšení důchodu snížil výši náhrady za ztrátu na výdělku. Rozdílnou judikaturu soudů v těchto žalobách sjednotil Nejvyšší soud ČSR stanoviskem svého občanskoprávního kolegia ze dne 13. 12. 1977 Cpj 167/77 (viz Bulletin NS 2/1978, Rc 37/77), kde vyslovil, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce nelze přihlížet k té částce, o kterou byl invalidní nebo částečný invalidní důchod zvýšen podle zákona č. 121/1975 Sb. Toto zvýšení, dle uvedeného stanoviska, nelze považovat ani za podstatnou změnu poměrů na straně poškozeného ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce. Své stanovisko odůvodnil Nejvyšší soud ČSR politickou směrnicí k pětiletému plánu rozvoje národního hospodářství na léta 1971-1975 stanovící úkol v oblasti sociální politiky - zvyšovat přiměřeně s růstem národního důchodu i životní úroveň osob, které se nemohou zúčastnit pracovního procesu. Dále odkázal na preambuli a § 1 odst. 6 zákona č. 121/1975 Sb. zdůrazňující sociální program upevňování sociálních jistot občanů, jehož projevem je i růst životní úrovně pracujících zvýšením vyplácených (dříve přiznaných) důchodů. Při vycházení z účelu a smyslu těchto ustanovení proto nebylo možno, dle Nejvyššího soudu ČSR, přihlížet k té částce, o kterou byl invalidní či částečný invalidní důchod zvýšen, poněvadž pracovníci poškození pracovním úrazem nebo nemocí z povolání by se na těchto výhodách nepodíleli, naopak by byly zvýhodněny organizace odpovídající za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Tento názor pak legislativně vyjádřilo i nařízení vlády ČSSR č. 138/1976 Sb., a to v § 2 odst. 2, kde výslovně stanovilo, že ke zvýšení invalidního, popřípadě částečného invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlíží. Tato právní úprava pak byla promítnuta zákonem č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, i do znění § 195 zákoníku práce. Jejím cílem bylo, při nedostatečné úrovni valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, udržet úroveň náhrady mzdy v určité relaci k nominálnímu růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Uvedené legislativní řešení však znevýhodnilo ty poškozené, kterým v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebyl přiznán invalidní nebo částečný invalidní důchod. Nešlo tedy o systémové opatření, ale pouze o zástupné řešení nedostatečné valorizace výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku. Jednoznačnost legislativního zakotvení soudní judikatury do textu zákona současně omezila volnou úvahu soudce, pokud jde o stanovení výše náhrady vzniklé škody, tj. náhrady, která vychází z principu náhrady skutečné škody a jejího důsledného respektování.

Novelizace zákoníku práce z roku 1994, provedená zákonem č. 74/1994 Sb., vypustila z ustanovení § 195 odst. 1 slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů" (tj. k uvedenému zvýšení se tedy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nyní nepřihlíží) a vrátila se tak k právnímu stavu před 1. 1. 1989. Současně však byla uvedeným zákonem, jak bude dále uvedeno, zrušena limitace omezující do té doby výši náhrady, která spolu s výdělkem a invalidním důchodem nesměla přesáhnout stanovenou částku. Novelizovaná úprava tak tedy vychází u všech poškozených, i těch, kteří nepobírají invalidní, resp. částečný invalidní důchod, nebo s velkým příjmem, z principu náhrady skutečné škody ztráty na výdělku, čemuž napomáhá i v současnosti uplatňovaný způsob valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku. Návrh poslanců označuje novelizaci § 195 odst. 1 zákoníku práce za bezprecedentní státní intervenci ve prospěch zaměstnavatelů. Tomuto tvrzení však s ohledem na shora uvedené důvody nelze přisvědčit a stejně tak nelze přisvědčit navrhovatelům ani v tom, že nevyplacením rent nebo jejich části po 1. červnu 1994 byli zaměstnavatelé, resp. jiné odpovědné subjekty bezdůvodně obohaceni ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku. Na tomto místě je třeba také upozornit na to, že jde o širší problém vyplývající z toho, že již od roku 1956 (zákony č. 54/1956 Sb. a č. 55/1956 Sb.) až do současnosti je v našem právním řádu odškodňování pracovních úrazů konstruováno tak, že náklady na odškodnění jsou z velké části kryty z prostředků sociálního a zdravotního pojištění (dříve sociálního zabezpečení) a jen zbývající část je ve formě náhrady škody hrazena zaměstnavatelem. Při současné změně celého systému sociálního a zdravotního pojištění, na němž se úhradou pojistného podílejí i zaměstnanci, by odškodňovací povinnost měl nést ve zvětšující se míře zaměstnavatel a na něm by tedy měla rozhodující měrou tato odškodňovací povinnost spočívat. Jde tedy o širší otázku vyžadující legislativní řešení celé této oblasti, kterou však nelze řešit, resp. nahrazovat dílčím způsobem.

Novelizované znění zákoníku práce, účinné od 1. 6. 1994, vypustilo z § 195 také celý odstavec 2, čímž rovněž položilo důraz na princip náhrady skutečné škody. Znění tohoto odstavce bylo oproti původnímu textu zákoníku práce z roku 1965 již dříve novelizováno zákonem č. 188/1988 Sb., jímž bylo limitování výše náhrady za ztrátu na výdělku zmírněno tak, že k uplatnění limitu docházelo až po uplynutí doby 12 měsíců poskytování této náhrady, přičemž u pracovníků, jejichž výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3000 Kčs, se částka přesahující tento limit započítávala jen ze 75 %. Pracovníkům poškozeným pracovním úrazem nebo nemocí z povolání tedy nebyla v důsledku této limitace, v případech výdělku vyššího než uvedený limit, hrazena skutečná škoda, ale škoda nižší. Novelizací zákoníku práce z roku 1994 byla tedy vypuštěním odstavce 2 z § 195 limitace náhrad v plném rozsahu zrušena.

K celkovému posouzení úrovně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je účelné porovnat, do jaké míry výše prováděné valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet těchto náhrad (dle § 202 odst. 2 zákoníku práce) odpovídá vývoji mezd v národním hospodářství za srovnatelné období tak, jak byl zjištěn ze zprávy Českého statistického úřadu, tedy zda a v jaké míře novelizované znění zákoníku práce materiálně respektuje při poskytování těchto náhrad princip náhrady skutečné škody. Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku byly stanoveny těmito právními předpisy:

- nařízení vlády ČSSR č. 138/1976 Sb.,

- nařízení vlády ČSSR č. 60/1982 Sb.,

- zákon č. 297/1991 Sb.,

- nařízení vlády č. 191/1993 Sb.,

- nařízení vlády č. 263/1994 Sb.

Nařízení vlády ČSSR č. 138/1976 Sb. a č. 60/1982 Sb. a zákon č. 297/1991 Sb. valorizovaly postupně výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku o 2 % za každý kalendářní rok po vzniku nároku do roku 1989 včetně. Podle zákona č. 297/1991 Sb. pak činila valorizace za kalendářní rok 1990 5 % a za I. pololetí 1991 rovněž 5 %. Nařízení vlády č. 191/1993 Sb. valorizovalo výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za II. pololetí 1991 o 18,5 %, za I. pololetí 1992 o 5 %, za II. pololetí 1992 o 20 % a za I. pololetí 1993 o 10 %. Poslední valorizace provedená nařízením vlády č. 263/1994 Sb. zvýšila výrazně výdělek rozhodný pro výpočet náhrady o 30 %, ale s limitací zvýšení rozhodného výdělku maximálně na částku do 13 000 Kč hrubého. (Toto poslední vládní nařízení bylo vydáno dne 7. 12. 1994 a v návrhu na zahájení řízení, který je datován dnem 8. 12. 1994, není citováno.)

Ze srovnání vývoje průměrné měsíční mzdy pracovníků v národním hospodářství se zvyšováním náhrady za ztrátu na výdělku, prováděné postupně citovanými vládními nařízeními, lze dovodit, že valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku odrážejí vývoj průměrného výdělku v národním hospodářství.

Zrušením limitování vyplácených náhrad (§ 195 odst. 2 zákoníku práce) a vypuštěním povinnosti stanovící, že ke zvýšení přiznaných invalidních, resp. částečných invalidních důchodů se při stanovení výše náhrady nepřihlíží (§ 195 odst. 1 věta druhá zákoníku práce), je v novelizovaném znění zákoníku práce posílen princip náhrady skutečné škody.

IV.

Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy se rozumí pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána. Tyto mezinárodní smlouvy jsou pak bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem, tedy při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.

V návrhu skupiny poslanců je uvedeno několik mezinárodních smluv:

- s nimiž je text ustanovení čl. I bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb. navržený k vypuštění podle názoru navrhovatelů v rozporu (úmluvy MOP č. 12, 17 a 42 o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a Ústava MOP),

- nebo užitých jako interpretační nástroj (Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti a Ústava MOP).

Z hlediska posuzování dané problematiky má význam Úmluva MOP č. 17 o odškodňování pracovních úrazů (sdělení č. 437/1990 Sb.). Úmluva MOP č. 42 (sdělení č. 438/1990 Sb.) totiž v podstatě stanoví závazek účastnického státu poskytnout osobám stiženým některou z nemocí z povolání odškodnění nikoliv nižší, než je v daném státě odškodnění pracovních úrazů (čl. 1 citované úmluvy), a Úmluva MOP č. 12 (sdělení č. 437/1990 Sb.) v podstatě pouze zajišťuje rozšíření výhod při odškodňování úrazů v průmyslu také na zemědělství. Z obsahu Úmluvy MOP č. 17 je pak patrno, že právo na odškodnění (a lékařskou pomoc) může být uspokojováno alternativně buď zaměstnavatelem, nebo úrazovou, nemocenskou či invalidní pojišťovnou (čl. 6, 9, 10, 11 citované úmluvy), tato úmluva však otázku rozsahu odškodnění, jmenovitě výši renty poskytované při trvalé pracovní neschopnosti poškozeného zaměstnance k výdělečné činnosti neřeší a nestanoví ani žádné směrnice či zásady pro určení tohoto rozsahu. Za uvedeného stavu, kdy ani jedna z úmluv MOP, o kterých se návrh na zahájení řízení zmiňuje, nestanoví rozsah odškodnění, ani zásady pro jeho určení, přitom připouští odškodňování i jiným subjektem, než je zaměstnavatel, nelze dovodit obsahový rozpor návrhem skupiny poslanců napadeného ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. s uvedenými úmluvami, nehledě pak k tomu, že tyto úmluvy podle interní klasifikace MOP nejsou zařazeny mezi úmluvy o základních lidských právech a svobodách a nelze je proto považovat za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy. (V tomto směru Ústavní soud odkazuje na stanovisko, které zaujal ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 36/93 a Pl. ÚS 13/94.) Podle názoru Ústavního soudu nelze dovodit ani rozpor uvedeného ustanovení s Ústavou MOP. Smysl čl. 19 odst. 8 Ústavy MOP, na který se návrh poslanců odvolává, je v návrhu významově posunut. Text tohoto článku stanoví, že: "v žádném případě nebude žádáno na žádném členu, aby v důsledku přijetí, doporučení nebo úmluvy MOP zmenšil ochranu už poskytovanou vlastním zákonodárstvím." Jde tedy v podstatě o mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.

Návrh poslanců dále namítá rozpor novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce s čl. 1 Ústavy a ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

- čl. 1 Ústavy stanoví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Návrh poslanců v této souvislosti namítá, že novelizované znění § 195 odst. 1 zákoníku práce odporuje definičním znakům právního státu, a to principům právní jistoty, zachování nabytých práv a ochrany důvěry občanů v právo. Princip právní jistoty jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě subsumuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů vůči právním subjektům, zejména pokud jde o uplatnění sankce v případě, že právní subjekt porušil právní předpis. Princip právní jistoty nebyl touto novelizací zákoníku práce dotčen, neboť nová úprava vychází ze zdůraznění náhrady skutečné škody spočívající ve ztrátě na výdělku - kterážto náhrada právě a pouze představuje nabyté právo - a poskytuje tak efektivně ochranu práv poškozeného subjektu. Zásada ochrany nabytých práv, jinými slovy nepřípustnosti odnětí nabytých práv, úzce navazující na právní jistotu a odvozovaná od zákazu retroaktivity zákonů, je důsledně respektována tím, že nabyté právo na náhradu za ztrátu na výdělku je provedenou novelou zachováno a podpořeno principem náhrady skutečné škody zohledněním změněných poměrů. Nelze zde mluvit ani o rozporu s principem zákazu retroaktivity. Za nepřípustnou retroaktivitu by bylo možno považovat pouze případy tzv. pravé zpětné působnosti, kdy nová právní úprava mění sám vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly před dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc, jak tomu je v případě posuzovaného ustanovení. Rovněž princip právní jistoty, který v sobě zahrnuje ochranu nabytých práv, zakotvený v čl. 1 Ústavy, nebyl novelizací ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce dotčen.

- čl. 1 Listiny stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Návrh poslanců v této souvislosti tvrdí, že novelizace § 195 zákoníku práce narušuje normativně vytvořenou rovnost zaměstnanců a zaměstnavatelů v oblasti jejich vzájemné odpovědnosti za bezpečnost a ochranu života a zdraví zaměstnanců při práci. Rovnost v právech formulovaná v čl. 1 Listiny je v podstatě obsahem celé Listiny a promítá se do řady jejích ustanovení. Přitom je třeba rozlišit obecná ustanovení o rovnosti a speciální ustanovení, která rovnost garantují v určitých oblastech nebo v určitých situacích. Návrh namítá narušení rovnosti v právech v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, tedy jako speciální úpravu, neuvádí však, o která ustanovení Listiny, resp. jiného ústavního zákona či nižšího právního předpisu toto tvrzení opírá. Platný právní řád nevychází z obecné rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatele, lze pouze dovodit některé zvláštní případy rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů, např. rovnost při uzavírání pracovní smlouvy. Úprava pracovněprávních vztahů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není postavena na rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů jak z hlediska prevence a odpovědnosti, tak odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání, a proto zde nelze namítat rozpor novelizace zákoníku práce s čl. 1 Listiny. Současně je třeba v této souvislosti konstatovat, že novelizovaná úprava poskytovaných náhrad odstranila nerovnosti, ke kterým neodůvodněně docházelo mezi poškozenými. Poškození pobírající z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidní důchod byli při předchozí právní úpravě zvýhodněni, neboť pobírali oproti ostatním poškozeným náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti povýšené navíc o zvýšení invalidních důchodů.

- čl. 3 odst. 1 Listiny zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zaručuje a konkretizuje tak rovnost v právech stanovenou čl. 1 Listiny jako stav neexistence jakýchkoliv právních privilegií. Návrh poslanců ve vztahu k tomuto článku Listiny namítá, že novelizace zákoníku práce je zároveň hrubou diskriminací velké skupiny osob, které byly poškozeny na zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Tato diskriminace má spočívat v arbitrárním sociálněmateriálním znevýhodnění velké skupiny invalidů a v neodůvodněném zvýhodnění zaměstnavatelů na jejich úkor. Čl. 3 Listiny vytváří hmotněprávní garanci základních práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu apod.). Toto ustanovení je vlastně komplementární k principu rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální diskriminaci by zde bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon základních práv a svobod byl nepříznivě ovlivněn v důsledku určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení, sociální původ nebo jiné postavení, přičemž ostatní, nezatíženi tímto důvodem, by byli ve výkonu svých základních práv a svobod zvýhodněni (privilegováni). Skupinu takto "diskriminovaných", u nichž by docházelo z důvodu jejich postavení k omezování jejich základních práv a svobod, však nelze definovat na základě ve vztahu k nim porušovaného základního práva nebo svobody, neboť pak nejde o diskriminaci, ale o stav porušování základního práva nebo svobody. Z tohoto důvodu zde meritorně nelze namítat rozpor novelizace zákoníku práce s uvedeným článkem Listiny.

- čl. 29 odst. 1 Listiny stanoví, že ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Zaručuje tedy pro uvedené subjekty zvýšenou, resp. zvláštní ochranu k samotnému hmotnému zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, a tedy ani k odškodňování pracovních úrazů nebo nemocí z povolání však vztah nemá.

- čl. 30 odst. 1 Listiny stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, přičemž dle odstavce 3 tohoto článku podrobnosti stanoví zákon. K návrhem tvrzenému rozporu mezi čl. 30 Listiny, zaručujícím přiměřené hmotné zabezpečení, a zákonem, který na základě zmocnění tohoto článku Listiny stanoví konkrétní výši hmotného zabezpečení, nemůže z formálních důvodů dojít. Ani z obsahového hlediska by však tvrzenému rozporu novelizovaného znění § 195 zákoníku práce s tímto článkem Listiny nebylo možno přisvědčit právě proto, že novelizace, jak bylo shora uvedeno, respektuje princip náhrady skutečné škody.

Uvedené důvody tedy vedly Ústavní soud k zamítnutí návrhu na zrušení čl. I bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb.

Jinak tomu však je, pokud jde o druhé návrhem skupiny poslanců napadené ustanovení - ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. Toto ustanovení, které je zařazeno mezi ustanovení přechodná, stanoví, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199) se provede i u zaměstnanců a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. červnem 1994; to platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta.

Z vládního návrhu zákona č. 74/1994 Sb. je patrno, že pokud jde o novelizaci ustanovení § 195 zákoníku práce, bylo návrhem předpokládáno pouze odstranění limitu omezujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Ustanovení čl. VI odst. 6, které bylo již ve vládním návrhu mezi přechodná ustanovení zařazeno, mělo tedy na mysli pouze provedení úprav náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku novelou vypuštěného dřívějšího § 195 odst. 2 - tedy provedení úprav v důsledku odstranění limitu do účinnosti novely - omezujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku. Předpokládalo tedy v podstatě úpravy prováděné ve prospěch poškozených. Jinými slovy, jeho cílem bylo zajistit výpočet náhrady za ztrátu na výdělku bez omezujícího limitu i těm poškozeným, jimž byly náhrady za ztrátu na výdělku vypláceny i před účinností napadené novely. Až potud tedy proti článku VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. nelze nic namítat. Poté, co oproti vládní předloze napadeného zákona doznalo změny v důsledku přijatého pozměňovacího návrhu i ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce (vypuštěním slov "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů"), nebyla formulace čl. VI odst. 6 nijak upravena. Tento článek v platném znění tak tedy dopadá i na případy těch poškozených, u nichž dojde v důsledku nové úpravy výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku - tedy v důsledku zohlednění zvýšení důchodů - ke snížení do účinnosti novely pobírané náhrady za ztrátu na výdělku. Prakticky to bude přicházet v úvahu zejména u těch poškozených, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody ani po provedených valorizacích nepřesáhl dříve stanovený limit. V těchto případech tedy může v důsledku čl. VI odst. 6 zákoníku práce, resp. v důsledku v něm stanovené povinnosti provedení úpravy náhrady za ztrátu na výdělku dojít ke snížení částky zaměstnavatelem doposud poškozeným poskytované. Právě ve vztahu k těmto poškozeným dochází tak v důsledku čl. VI odst. 6 citovaného zákona bez toho, že by se tak dělo v obecném zájmu, k odnětí řádně nabytých práv. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že citované přechodné ustanovení výslovně uvádí, že provedení úprav platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta; přitom jedním ze základních kamenů, na nichž je budována právní jistota, je nepochybně respektování pravomocných rozsudků soudů a svobodně a platně uzavřených soukromoprávních smluv. Jen zcela výjimečně může nastat situace, kdy zákon oprávněně zasáhne do soudních rozhodnutí, pokud byla vydána v rozporu s obecně uznávanými právními principy demokratické společnosti. Na této myšlence byla budována konstrukce zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o takovou situaci však v posuzovaném případě, kdy k vydání soudních rozhodnutí nebo k uzavírání dohod docházelo ve věcech pracovních, týkajících se náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nejde. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ustanovení čl. VI odst. 6 citovaného zákona, pokud dopadá na zmíněné případy, u nichž dojde ke snížení doposud pobírané částky, představující náhradu za ztrátu na výdělku, způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je v rozporu s principem právní jistoty zahrnujícím v sobě i ochranu důvěry občanů v právo, a proto návrhu na zrušení uvedeného článku vyhověl. Návrhu na zpětné zrušení tohoto ustanovení ke dni 1. 6. 1994 však vyhovět nemohl, když zpětným zrušením tohoto ustanovení by sám uvedený princip porušil.

Vzhledem k tomu, že čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. dopadá také, jak shora uvedeno, na případy úpravy náhrady za ztrátu na výdělku (i náhrady nákladů na výživu pozůstalých) ve prospěch poškozených - a v této své části tedy protiústavní není - bylo třeba uvedené ustanovení zrušit s účinností od 1. 10. 1995 a poskytnout tak zákonodárci dostatečný časový prostor pro novou formulaci tohoto ustanovení. Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno.


Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.

Přesunout nahoru