Přejít na PLUS
Porovnání znění

Zákon č. 119/1992 Sb.Zákon o cestovních náhradách

Částka 29/1992
Platnost od 31.03.1992
Účinnost od 01.05.1992
Zrušeno k 01.01.2007 (262/2006 Sb.)
Trvalý odkaz Tisková verze Stáhnout PDF(?) Stáhnout DOCX

119

ZÁKON

ze dne 4. března 1992

o cestovních náhradách

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně:


ČÁST PRVNÍ

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

§ 1

Účel zákona

(1) Tento zákon upravuje poskytování náhrad výdajů při pracovních cestách, při jiných změnách místa výkonu práce, při přijetí do zaměstnání a při přidělení k výkonu práce v zahraničí (dále jen "náhrady")

a) zaměstnancům v pracovním poměru,

b) členům družstev, u nichž je pracovní vztah podmínkou členství,

c) zaměstnancům činným na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, je-li to dohodnuto,

d) fyzickým osobám, o nichž to stanoví tento zákon (§ 16),

(dále jen "zaměstnanec").

(2) Náhrady podle tohoto zákona se neposkytují zaměstnancům při výkonu práce na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti na území sousedního státu určeném podle mezinárodní smlouvy, které je jejich pravidelným pracovištěm (§ 2 odst. 3).

§ 2

Vymezení pojmů

(1) Pracovní cestou se pro účely tohoto zákona rozumí doba od nástupu zaměstnance na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě, do návratu zaměstnance z této cesty. Doba od nalodění členů posádky námořních lodí do jejich vylodění1) se nepovažuje za pracovní cestu.

(2) Zahraniční pracovní cestou se pro účely tohoto zákona rozumí doba pracovní cesty (odstavec 1) z České republiky do zahraničí, ze zahraničí do České republiky a doba pracovní cesty v zahraničí.

(3) Pravidelným pracovištěm se pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se zaměstnancem; není-li takové místo dohodnuto, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. U zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání, je možno jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo pobytu. Pokud má zaměstnanec na základě dohody o provedení práce provést pracovní úkol v místě mimo obec pobytu, může s ním zaměstnavatel v této dohodě sjednat, že mu poskytne i při cestě z obce pobytu do místa výkonu práce a zpět náhrady jako při pracovní cestě.

(4) Za rodinu zaměstnance se pro účely tohoto zákona považují, pokud mají trvalý pobyt na území České republiky, jeho manžel nebo druh, vlastní děti, osvojenci, děti svěřené zaměstnanci do pěstounské péče nebo do výchovy, vlastní rodiče, osvojitelé, opatrovníci, pěstouni, popřípadě další osoby, žijící v domácnosti2) se zaměstnancem.

ČÁST DRUHÁ

POSKYTOVÁNÍ NÁHRAD

Náhrady při pracovní cestě

§ 3

Zaměstnavatel vysílající zaměstnance na pracovní cestu určí místo jejího nástupu, místo výkonu práce, dobu trvání, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty; může určit též další podmínky pracovní cesty. Zaměstnavatel je přitom povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance.

§ 4

Zaměstnanci vyslanému na pracovní cestu přísluší

a) náhrada prokázaných jízdních výdajů,

b) náhrada prokázaných výdajů za ubytování,

c) stravné za podmínek dále stanovených,

d) náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů,

e) náhrada prokázaných jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny do místa trvalého nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem předem dohodnutého pobytu rodiny, trvá-li pracovní cesta více než sedm po sobě následujících kalendářních dnů, a to každý týden, není-li v kolektivní smlouvě, popřípadě v pracovní smlouvě nebo jiné písemné dohodě se zaměstnancem dohodnuta tato náhrada za delší dobu, nejdéle však za jeden měsíc.

§ 5

Stravné

(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné, které činí

a) 58 Kč až 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 88 Kč až 106 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin,

c) 138 Kč až 165 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

(2) Výši stravného určuje zaměstnavatel zaměstnanci před vysláním na pracovní cestu v rámci rozpětí stanoveného v odstavci 1. Tuto výši může zaměstnavatel též sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě. Zaměstnanci přísluší stravné nejméně ve výši dolní hranice stanovené sazby stravného podle délky trvání pracovní cesty.

(3) Znemožní-li zaměstnavatel vysláním na pracovní cestu, která trvá méně než 5 hodin, zaměstnanci stravovat se obvyklým způsobem, může mu poskytnout stravné až do výše 58 Kč.

(4) Pro zaměstnance, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání, lze sjednat v kolektivní smlouvě odchylně od tohoto zákona podmínky pro poskytování stravného, popřípadě nižší denní sazby stravného při pracovní cestě.

(5) Zabezpečí-li zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestě plně bezplatné stravování, stravné neposkytuje; zabezpečí-li bezplatné stravování částečně, stravné úměrně krátí, a to nejméně o 20 % a nejvýše o 40 % z určené výše stravného za každé bezplatně poskytnuté jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře.

(6) Míru krácení stravného podle odstavce 5 oznámí zaměstnavatel zaměstnanci před vysláním na pracovní cestu, a pokud tak neučiní, stravné se nekrátí. Míru krácení stravného může zaměstnavatel též sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě.

§ 6

Náhrady při přeložení a při přijetí

(1) Zaměstnavatel může při přijetí zaměstnance do zaměstnání3) a při přeložení na žádost zaměstnance3a) poskytovat zaměstnanci náhrady jako při pracovní cestě nejvýše v rozsahu a do výše stanovené v § 4 a 5, nejdéle však po dobu tří let.

(2) Zaměstnavatel při dočasném přidělení zaměstnance k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě3b) a při přeložení z důvodu nezbytné provozní potřeby3c) poskytne zaměstnanci náhrady jako při pracovní cestě nejvýše v rozsahu a do výše stanovené v § 4 a 5.

(3) Zaměstnanci, který pobírá stravné podle předchozích odstavců a je v této době vyslán na pracovní cestu, poskytuje zaměstnavatel náhradu, která je pro zaměstnance výhodnější.

(4) V případech uvedených v odstavcích 1 a 2 může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci též náhradu prokázaných stěhovacích výdajů.

§ 7

Náhrady za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách

(1) Dohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla zaměstnavatele, přísluší mu za každý 1 km jízdy sazba základní náhrady a náhrada za spotřebované pohonné hmoty.

(2) Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí

a) 1,00 Kč u jednostopých vozidel a tříkolek,

b) 3,80 Kč u osobních silničních motorových vozidel.

při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu se sazba základní náhrady za 1 km jízdy zvýší až o 15 %.

(3) Sazba základní náhrady u nákladních automobilů a autobusů se dohodne mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

(4) Náhrada za spotřebované pohonné hmoty přísluší zaměstnanci ve výši vypočtené z ceny pohonné hmoty a spotřeby pohonné hmoty vozidla.

(5) Při výpočtu výše náhrady za spotřebované pohonné hmoty se vychází z ceny pohonné hmoty prokázané zaměstnancem. Neprokáže-li zaměstnanec cenu pohonné hmoty, vypočte se výše náhrady z průměrné ceny pohonné hmoty stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí. Tato vyhláška stanoví průměrnou cenu pohonné hmoty, která odpovídá údajům Českého statistického úřadu.

(6) Spotřeba pohonné hmoty silničního motorového vozidla se vypočte aritmetickým průměrem z údajů uvedených v technickém průkazu. Pokud technický průkaz vozidla tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu se shodným objemem válců.

(7) Zaměstnavatel může se zaměstnancem sjednat též poskytování náhrady za použití silničního motorového vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy.

§ 8

Přizpůsobování sazeb náhrad

(1) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou novou výši sazeb stravného, novou výši sazeb základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a novou výši průměrných cen pohonných hmot vždy s účinností od počátku kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku tuto výši sazeb a novou výši průměrných cen stanoví, pokud podle údajů Českého statistického úřadu o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejném stravování, o cenách vozidel a o průměrných cenách pohonných hmot se tyto ceny od účinnosti zákona, jde-li o sazby stravného a sazby náhrad za používání silničních motorových vozidel, nebo od účinnosti poslední úpravy obsažené ve vyhlášce, zvýší nebo sníží alespoň o 20 %.

(2) Sazby stravného se zaokrouhlují na celé koruny do výše 50 haléřů směrem dolů a od 50 haléřů včetně směrem nahoru. Sazby základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a průměrné ceny pohonných hmot se zaokrouhlují na desetihaléře směrem dolů.

§ 9

Jiné a vyšší náhrady

Zaměstnavatel, který není státem, za který jedná organizační složka státu,3d) rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací,4) orgánem nebo organizací, které jsou financovány jako rozpočtové organizace nebo územním samosprávným celkem (dále jen "rozpočtová a příspěvková organizace"), může poskytovat zaměstnancům i jiné náhrady související s pracovní cestou, s jinými změnami místa výkonu práce a s přijetím do zaměstnání nebo vyšší náhrady, než stanoví tento zákon; poskytování těchto náhrad lze sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě.

ČÁST TŘETÍ

NÁHRADY PŘI ZAHRANIČNÍCH PRACOVNÍCH CESTÁCH

§ 10

Na poskytování náhrad při zahraničních pracovních cestách, včetně jiných a vyšších náhrad, se vztahuje úprava stanovená v § 2 a 9, pokud není dále stanoveno jinak.

§ 11

Náhrada za cesty k návštěvě rodiny

Při zahraniční pracovní cestě zaměstnavatel dohodne se zaměstnancem poskytování náhrad za cesty k návštěvě rodiny do místa trvalého pobytu rodiny; ustanovení § 4 písm. e) se nevztahuje na cesty k návštěvě rodiny zaměstnance vyslaného na zahraniční pracovní cestu.

§ 12

Stravné

(1) Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci za podmínek dále stanovených stravné v cizí měně. Výši stravného v cizí měně určí zaměstnavatel ze základní sazby stravného stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.

(2) Výši základních sazeb stravného v cizí měně stanoví Ministerstvo financí na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí, vypracovaného podle podkladů zastupitelských úřadů o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy a v zařízeních první kvalitativní třídy v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a s využitím statistických údajů Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Organizace spojených národů.

(3) Výši základních sazeb stravného v cizí měně pro jednotlivé státy stanoví Ministerstvo financí vyhláškou vždy s účinností od počátku kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku tuto výši stanoví, pokud změna cen a kurzů měn dosáhne od poslední úpravy alespoň 20 %.

(4) Stravné v cizí měně ve výši základní sazby stravného v cizí měně přísluší zaměstnanci, pokud doba zahraniční pracovní cesty strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 12 hodin. Trvá-li tato doba 12 a méně hodin, přísluší zaměstnanci stravné v cizí měně ve výši, která se určí násobkem dvanáctiny poloviční výše základní sazby stravného v cizí měně a počtu celých hodin zahraniční pracovní cesty strávených mimo území České republiky. Za dobu zahraniční pracovní cesty strávenou mimo území České republiky, která trvá méně než 1 hodinu, stravné v cizí měně nepřísluší.

(5) Zaměstnavatelé, kteří jsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, mohou vedoucím zaměstnancům, kterými jsou vedoucí organizace a jemu přímo podřízení vedoucí zaměstnanci, určit stravné do výše přesahující stanovenou základní sazbu stravného až o 15 %.

(6) Zaměstnavatelé, kteří nejsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, mohou poskytovat zaměstnancům stravné nižší, než je stanovená základní sazba stravného, nejvýše však o

a) 25 %, pokud tuto možnost sjednají v kolektivní smlouvě nebo stanoví ve vnitřním předpisu, případně sjednají v pracovní smlouvě,

b) 50 %, pokud se jedná o členy posádek plavidel vnitrozemské plavby5) a tuto možnost sjednají v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě.

Postup zaměstnavatele podle § 9 tím není dotčen.

§ 13

Kapesné

Zaměstnavatel může zaměstnancům při zahraniční pracovní cestě poskytovat vedle stravného kapesné v cizí měně do výše 40 % stravného určeného podle § 12.

§ 14

Náhrada výdajů za pohonné hmoty

Při poskytování náhrad za používání silničních motorových vozidel podle § 7 přísluší zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě náhrada za pohonné hmoty v cizí měně za kilometry ujeté v zahraničí nad 350 km.

§ 15

Vyloučení souběhu náhrad poskytovaných v české a cizí měně

(1) Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci za dobu pracovní cesty na území České republiky stravné v české měně v rozsahu a za podmínek stanovených v § 5 odst. 1.

(2) Při zahraniční pracovní cestě je rozhodnou dobou pro vznik nároku na náhrady poskytované v cizí měně přechod české státní hranice a při letecké přepravě odlet a přílet letadla podle letového řádu. Pokud za dobu zahraniční pracovní cesty strávenou mimo území České republiky nevznikne zaměstnanci nárok na stravné v cizí měně (§ 12 odst. 4), připočte se tato doba k době trvání pracovní cesty na území České republiky podle odstavce 1.

§ 16

Zahraniční pracovní cesty konané na základě dohod o vzájemné výměně zaměstnanců

(1) V dohodě o vzájemné výměně zaměstnanců může zaměstnavatel se zaměstnavatelem, ke kterému je zaměstnanec vysílán, sjednat poskytování bezplatného ubytování, stravného, kapesného a náhradu jízdních výdajů za cesty související s výkonem práce.

(2) Jízdní výdaje za cesty ze sídla zaměstnavatele, který zaměstnance vysílá na pracovní cestu, do sídla zaměstnavatele v zahraničí a zpět hradí vysílající zaměstnavatel.

(3) Zaměstnavatelé mohou dohodnout výši stravného poskytovaného českému zaměstnanci v zahraničí maximálně do výše stanovené tímto zákonem.

(4) Zahraničnímu zaměstnanci vyslanému do České republiky se poskytuje stravné až do výše dvojnásobku horní hranice stravného stanoveného při pracovních cestách na území České republiky, nejméně však ve výši horní hranice stanoveného stravného. Zahraničnímu zaměstnanci vyslanému do České republiky lze poskytovat vedle stravného kapesné až do výše 40 % určeného nebo sjednaného stravného.

(5) Zaměstnavatelé, kteří nejsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, mohou poskytovat vyšší stravné.

§ 17

Náhrady při přidělení k výkonu práce v zahraničí

Zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí přísluší za dny cesty z České republiky do místa pravidelného pracoviště a zpět a při pracovních cestách v zahraničí náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Pokud se zaměstnancem cestuje jeho rodinný příslušník (§ 2 odst. 4), lze zaměstnanci poskytnout též náhrady prokázaných jízdních, ubytovacích a nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto rodinnému příslušníkovi. Zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí, jehož zaměstnavatelem je stát, za který jedná organizační složka státu,3d) rozpočtová organizace, orgán nebo organizace, které jsou financovány jako rozpočtové organizace, příspěvková organizace, jejíž výdaje na platy a na odměny za pracovní pohotovost jsou zabezpečovány jejím finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních zákonů nebo územní samosprávný celek, nepřísluší stravné za dobu pracovní cesty na území České republiky a v zemi pravidelného pracoviště.


ČÁST ČTVRTÁ

SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 19

Náhrady podle tohoto zákona lze paušalizovat. Při výpočtu paušální částky vychází zaměstnavatel z průměrných podmínek rozhodných pro poskytování náhrad zaměstnanci nebo skupině zaměstnanců. Pokud se změní podmínky, za nichž byla paušální částka stanovena, je zaměstnavatel povinen tuto částku přezkoumat a upravit.

§ 20

(1) Kde tento zákon požaduje prokázání výdajů a zaměstnanec je neprokáže, může mu zaměstnavatel poskytnout náhrady v jím uznané výši s přihlédnutím k určeným podmínkám pracovní cesty (§ 3) s výjimkou náhrady výdajů za pohonné hmoty, kterou poskytne ve výši určené podle průměrné ceny stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí.

(2) Při pracovní cestě v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno v pracovní smlouvě místo výkonu práce, náleží zaměstnanci náhrada jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu v prokázané výši nebo ve výši určené zaměstnavatelem podle ceny jízdného, platné v době konání pracovní cesty, a použitého dopravního prostředku.

§ 21

(1) Požádá-li zaměstnanec o poskytnutí zálohy na náhrady podle tohoto zákona, je zaměstnavatel povinen mu tuto zálohu do výše předpokládané náhrady poskytnout.

(2) Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě zálohu v cizí měně v rozsahu a ve výši podle předpokládané doby trvání a podmínek zahraniční pracovní cesty. Zálohu v cizí měně nebo její část může zaměstnavatel po dohodě se zaměstnancem poskytnout též cestovním šekem nebo zapůjčením platební karty zaměstnavatele. Zaměstnavatel se může se zaměstnancem dohodnout na poskytnutí zálohy na stravné v cizí měně i v jiné měně než stanovené vyhláškou Ministerstva financí (§ 12 odst. 2) pro příslušný stát, pokud je k této měně Českou národní bankou vyhlašován kurz devizového trhu nebo přepočítací poměr. Při určení výše stravného v dohodnuté měně se zjistí korunová hodnota stravného ve stanovené měně, která se přepočítá na dohodnutou měnu. Pro určení korunové hodnoty stravného a částky stravného v dohodnuté měně se použijí kurzy devizového trhu a přepočítací poměry vyhlášené Českou národní bankou a platné v den určení výše zálohy.

(3) Zaměstnanec je povinen do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovní cesty a též vrátit nevyúčtovanou zálohu.

(4) Zaměstnavatel je povinen do deseti pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů provést vyúčtování pracovní cesty zaměstnance a uspokojit jeho nároky.

(5) Částku, o kterou byla poskytnutá záloha při zahraniční pracovní cestě vyšší, než činí nároky zaměstnance, vrací zaměstnanec zaměstnavateli ve měně, kterou mu zaměstnavatel poskytl, nebo ve měně, na kterou zaměstnanec tuto měnu v zahraničí směnil, nebo v české měně. Částku, o kterou byla poskytnutá záloha při zahraniční pracovní cestě nižší, než činí nároky zaměstnance, doplácí zaměstnavatel zaměstnanci vždy v české měně. Při vyúčtování zálohy použije zaměstnavatel zaměstnancem doložený kurz, kterým byla poskytnutá měna v zahraničí směněna na jinou měnu, a kurzy devizového trhu a přepočítací poměry uvedené v odstavci 2.

§ 22

Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby zaměstnance, považuje se za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele,7) při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Pokud však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.8)

§ 23

Pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona se řídí zákoníkem práce, pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak.

§ 24

Vláda může v rozsahu své působnosti stanovit nařízením pro zaměstnance zaměstnavatelů, kteří jsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, i jiné náhrady související s pracovní cestou, jinými změnami místa výkonu práce, přijetím do zaměstnání a při přidělení výkonu práce v zahraničí.

§ 25

(1) Zrušují se:

1. Vyhláška ministerstva financí č. 18/1960 Sb., o náhradách výdajů při zahraničních pracovních cestách.

2. Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 57/1979 Sb., o náhradách za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách, ve znění vyhlášky č. 2/1984 Sb., vyhlášky č. 251/1990 Sb., vyhlášky č. 338/1990 Sb., vyhlášky č. 430/1990 Sb. a vyhlášky č. 480/1990 Sb.

3. Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 33/1984 Sb., o cestovních náhradách, ve znění vyhlášky č. 81/1988 Sb., vyhlášky č. 241/1988 Sb. a vyhlášky č. 251/1990 Sb.

4. Vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 120/1991 Sb., kterou se doplňují některé právní předpisy o cestovních náhradách.

5. Vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí Slovenské republiky č. 148/1991 Sb., kterou se doplňuje vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 33/1984 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů, a výnos federálního ministerstva práce a sociálních věcí z 31. srpna 1982 č.j. 315-5796-3161 o zvláštní úpravě náhrad cestovních výdajů pracovníků přijatých ze Slovenské socialistické republiky do aparátu federálních institucí, ve znění výnosu federálního ministerstva práce a sociálních věcí z 18. června 1990 č.j. 225-18991-5157.

6. Pokyny Ústředního svaz spotřebních družstev ze dne 7. dubna 1965 č. 26/1965 Věst. ÚSSD pro poskytování náhrad pracovníkům, kteří pravidelně ve větším rozsahu používají služebního motocyklu, vlastního jízdního (motorového) kola nebo konají cesty pěšky (reg. částka 40/1965 Sb.).

7. Výnos ministerstva stavebnictví ze dne 9. ledna 1968 č. 3/1968 Zpravodaje ministerstva stavebnictví o určení pracovišť, na která se v podnicích průmyslové výroby vztahuje zvláštní úprava nocležného (reg. částka 10/1968 Sb.).

8. Výnos ministerstva zemědělství a výživy ze dne 3. 11. 1967 č.j. VII/3-1747/1967, kterým se provádějí některá ustanovení vyhl. č. 96/1967 Sb. (reg. částka 11/1968 Sb.).

9. Výnos č. 9 ministerstva hornictví ze dne 1. dubna 1967 č.j. 42.2/776/67 k provedení zákoníku práce (reg. částka 17/1967 Sb.), ve znění výnosu č. 2 ministerstva hornictví ze dne 28. 5. 1968 č.j. 42.3/657/68 (reg.částka 25/1968 Sb.) a výnosu č. 1 Federálního výboru pro průmysl ze dne 15. dubna 1970 (reg. částka 48/1968 Sb.).

10. Výnos Ústřední správy geodézie a kartografie ze dne 20. prosince 1968 č. 6158/1968-2, kterým se stanoví zásady pro paušalizaci náhrad cestovních výdajů (reg. částka 48/1968 Sb.).

11. Směrnice federálního ministerstva financí ze dne 11. července 1972 č.j. VII/4-8921/72 o náhradách výdajů při zahraničních pracovních cestách (reg. částka 18/1972 Sb.), ve znění výnosu federálního ministerstva financí ze dne 31. května 1988 č.j. VI/2-8900/88 (reg. částka 23/1988 Sb.).

12. Zásady federálního ministerstva dopravy ze dne 11. září 1975 č.j. 20808/75-09 pro poskytování paušálních náhrad cestovních výdajů (reg. částka 3/1976 Sb.).

13. Výnos federálního ministerstva financí ze dne 20. března 1978 č.j. II/6000/1978 o odměňování a hmotném zabezpečení některých pracovníků po dobu jejich pobytu v zahraničí (reg. částka 11/1978 Sb.).

14. Směrnice federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. srpna 1979 č.j. 316-1238/79-7315 o odměňování pracovníků, kteří v souvislosti s výkonem povolání řídí služební silniční motorová vozidla (reg. částka 25/1979 Sb.), ve znění vyhlášky č. 251/1990 Sb.

15. § 4 a 5 výnosu federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. října 1981 č.j. 316-1099/81-7300 o odměňování a poskytování cestovních náhrad vietnamským občanům dočasně zaměstnaným v Československé socialistické republice (reg. částka 34/1981 Sb.), ve znění výnosu federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 31. 7. 1989 č.j. 221-8747-5123,060589 (reg. částka 26/1989 Sb.).

16. Výnos federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 31. srpna 1982 č.j. 315-5796-3161 o zvláštní úpravě náhrad cestovních výdajů pracovníků přijatých ze Slovenské socialistické republiky do aparátu federálních institucí (reg. částka 34/1982 Sb.), ve znění výnosu federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 18. června 1990 č.j. 225-18991-5157 (č. 287/1990 Sb.).

17. Směrnice Českého svazu výrobních družstev ze dne 5. října 1982 o náhradách cestovních a jiných výdajů kominíků (reg. částka 10/1983 Sb.).

18. Výnos federálního ministerstva dopravy ze dne 12. ledna 1983 č.j. 25080/82-03 o poskytování letecké stravní normy členům posádek civilních letadel v organizacích v působnosti federálního ministerstva dopravy (reg. částka 9/1983 Sb.), ve znění výnosu federálního ministerstva dopravy ze dne 10. září 1990 č.j. 19439/1990-320 (č. 452/1990 Sb.).

19. Výnos federálního ministerstva dopravy ze dne 27. října 1983 č.j. 20 324/1983-03 o poskytování letecké stravní normy členům posádek civilních letadel trvale vykonávajícím řídící činnost technickohospodářského charakteru v organizacích v působnosti federálního ministerstva dopravy (reg. částka 4/1984 Sb.), ve znění výnosu federálního ministerstva dopravy ze dne 10. září 1990 č.j. 19 439/1990-320 (č. 451/1990 Sb.).

20. Výnos federálního ministerstva financí a federálního ministerstva zahraničního obchodu ze dne 6. srpna 1984 č.j. FMF VI/3-11811/84 a č.j. FMZO 598/14/84 o náhradách výdajů při zahraničních pracovních cestách členů posádek dopravních prostředků (reg. částka 22/1984 Sb.), ve znění výnosu federálního ministerstva financí a federálního ministerstva zahraničního obchodu ze dne 6. února 1987 č.j. FMF VI/3-1.840/87 a č.j. FMZO 86/14/87 (reg. částka 11/1987 Sb.).

21. Výnos ministerstva vnitra České socialistické republiky ze dne 18. 6. 1985 č.j. MH/13-6699/1939/85 o zvláštních paušálních náhradách cestovného pro kominíky a výkupčí druhotných surovin v organizacích místního hospodářství (reg. částka 20/1985 Sb.), ve znění výnosu ministerstva vnitra České republiky ze dne 18. 9. 1990 č.j. MH/1-13980/720/1990 (č. 398/1990 Sb.).

22. Výnos federálního ministerstva financí č.j. VIII/4/16986/85 o stanovení jednotné zahraniční diety pro československé pracovníky na integračních akcích v SSSR (reg. částka 30/1985 Sb.).

23. Směrnice Českého svazu výrobních družstev ze dne 4. září 1985 o zvláštních paušálních náhradách cestovného pro kominíky (reg. částka 4/1986 Sb.).

24. Výnos federálního ministerstva dopravy ze dne 24. června 1986 č.j. 6006/1986-03 o zvláštních paušálních náhradách cestovních výdajů pro některé pracovníky dopravy, u nichž častá změna místa výkonu práce vyplývá ze zvláštní povahy povolání (reg. částka 18/1986 Sb.), ve znění výnosu federálního ministerstva dopravy ze dne 10. září 1990 č.j. 19438/1990-320 (č. 414/1990 Sb.).

25. Výnos ministerstva vnitra České socialistické republiky ze dne 31. července 1987 č.j. SD/33-2728/1987 o zvláštních paušálních náhradách cestovních výdajů jízdních pracovníků silniční a městské dopravy (reg. částka 17/1987 Sb.), ve znění výnosu ministerstva vnitra České republiky ze dne 24 července 1990 č.j. SD/1 R-11021/90 (č. 345/1990 Sb.).

26. Výnos ministerstva vnitra Slovenské socialistické republiky ze dne 25. května 1987 č. MH-41/203/1987 o zvláštních paušálních cestovních náhradách pro kominíky a výkupčí druhotných surovin v organizacích místního hospodářství (reg. částka 17/1987 Sb.), ve znění výnosu ministerstva vnitra Slovenské republiky z 8. ledna 1991 č. MH-5/1991-OE (č. 53/1991 Sb.).

27. Výnos federálního ministerstva financí ze dne 22. června 1987 č.j. III/11000/87 o cestovních náhradách při zahraničních bezdevizových pracovních cestách (reg. částka 17/1987 Sb.).

28. Výnos ministerstva vnitra Slovenské socialistické republiky ze dne 10. září 1987 č. SD-3138/1987-4 o zvláštních paušálních cestovních náhradách pracovníků silniční a městské dopravy, silničního hospodářství a automobilového opravárenství (reg. částka 18/1987 Sb.), ve znění výnosu ministerstva vnitra Slovenské republiky z 3. ledna 1991 č. SD-3003/1991.

29. § 5 výnosu federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5. října 1987 č.j. 515-31053-5123 o odměňování a poskytování cestovních náhrad angolským občanům dočasně zaměstnaným v československých organizacích (reg. částka 25/1987 Sb.).

30. § 4 výnosu federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22. prosince 1987 č.j. 515-37137-5123 o odměňování a poskytování cestovních náhrad vedoucím skupin korejských občanů a korejským tlumočníkům zaměstnaným v Československé socialistické republice (reg. částka 26/1987 Sb.).

31. Výnos federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. září 1991 č.j. F 43-6138-7201-120991 o poskytování příplatku k úhradě cestovních výdajů pracovníkům přijatým z České republiky do federálních orgánů na území Slovenské republiky (č. 404/1991 Sb.).

32. Usnesení předsednictva vlády ČSSR ze dne 27. října 1971 č. 344 k návrhu na úpravu náhrad výdajů funkcionářů, vedoucích pracovníků a vedoucích delegací při zahraničních pracovních cestách.

(2) Platnosti pozbývají výjimky, odchylky a další opatření stanovené podle dosavadních právních předpisů o cestovních náhradách.

§ 26

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. května 1992.


Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 125/1998 Sb. Čl. II

1. Výši průměrných cen pohonných hmot stanoví Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998.

2. Výši základních sazeb stravného v cizí měně stanoví Ministerstvo financí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998.

3. Náhrady při přeložení na žádost zaměstnance a při přijetí zaměstnance poskytované před účinností tohoto zákona podle § 6 odst. 2 může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat nejdéle po dobu tří let od účinnosti tohoto zákona.

Přechodné ustanovení zavedeno vyhláškou č. 324/1998 Sb. § 3

Výše průměrných cen pohonných hmot

Výše průměrné ceny za 1 litr pohonné hmoty podle § 7 odst. 5 věty druhé zákona činí

Přechodné ustanovení zavedeno vyhláškou č. 333/1999 Sb.

a) 30,10 Kč u benzinu automobilového 91 O Speciál,

b) 29,50 Kč u benzinu automobilového 91 O Normal,

c) 30,40 Kč u benzinu automobilového 95 O Super,

d) 34,40 Kč u benzinu automobilového 98 O Super plus,

Přechodné ustanovení zavedeno vyhláškou č. 448/2000 Sb.

e) 29,50 Kč u motorové nafty.

Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 36/2000 Sb. Čl. II

Při zahraniční pracovní cestě, na kterou byl zaměstnanec vyslán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle dosavadní právní úpravy.


Havel v. r.

Dubček v. r.

Čalfa v. r.

Poznámky pod čarou

1) Zákon č. 61/1952 Sb., o námořní plavbě, ve znění zákona č. 42/1980 Sb.

2) § 115 občanského zákoníku.

3) Např. § 33 odst. 1 zákoníku práce.

3a) § 40 zákoníku práce.

3b) § 38 odst. 4 zákoníku práce.

3c) § 38 odst. 3 zákoníku práce.

3d) § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.
§ 8b zákoníku práce.

4) Zákon č. 218/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.

5) Zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě.

6) Například výnos ministra zahraničního obchodu č. 24/1962 ze dne 23. června 1962 o úpravě platových poměrů zaměstnanců ministerstva zahraničního obchodu přidělených k výkonu funkcí u obchodních oddělení zastupitelských úřadů v zahraničí, ve znění pozdějších předpisů, výnos ministra zahraničních věcí č. 013.147/62, zásady platové úpravy pro zaměstnance zahraniční služby.

7) § 130 zákoníku práce.

8) § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.

Přesunout nahoru