Objednat předplatné
Porovnání znění
Balíčky poznámek

Předpis nemá balíčky komentářů! Přidejte si svůj balíček.

Přidej k oblíbeným

Vyhláška č. 36/1988 Sb.Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodní úmluvě proti braní rukojmí

Částka 6/1988
Platnost od 07.04.1988
Účinnost od 03.06.1983
Tisková verze Stáhnout PDF Stáhnout DOCX

přidejte vlastní popisek

36

VYHLÁŠKA

ministra zahraničních věcí

ze dne 7. března 1988

o Mezinárodní úmluvě proti braní rukojmí


Dne 17. prosince 1979 byla v New Yorku přijata Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí.

S Úmluvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé socialistické republiky a listina o přístupu Československé socialistické republiky k Mezinárodní úmluvě proti braní rukojmí byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 27. ledna 1988 s výhradou, že Československá socialistická republika se necítí vázána ve smyslu článku 16 odst. 2 ustanovením článku 16 odst. 1 Úmluvy a prohlašuje v souladu se zásadou suverénní rovnosti států, že v každém případě je k předložení sporu arbitráži nebo Mezinárodnímu soudnímu dvoru nutný souhlas všech stran sporu.


Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 18 odst. 1 dnem 3. června 1983. Pro Československou socialistickou republiku vstoupila v platnost v souladu se svým článkem 18 odst. 2 dnem 26. února 1988.

Český překlad Úmluvy se vyhlašuje současně.


Ministr: Ing. Chňoupek v. r.


Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí

Státy, které jsou stranami této Úmluvy,

majíce na zřeteli cíle a zásady Charty Organizace spojených národů týkající se zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a podpory přátelských vztahů a spolupráce mezi státy,

uznávajíce zejména, že každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost tak, jak to stanoví Všeobecná deklarace lidských práv a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,

potvrzujíce znovu zásadu rovnoprávnosti národů a jejich práva na sebeurčení, jak je zakotvena v Chartě Organizace spojených národů a v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů, jakož i v jiných příslušných rezolucích Valného shromáždění,

berouce v úvahu, že braní rukojmí je pro mezinárodní společenství závažným trestným činem a že, v souladu s ustanoveními této Úmluvy, jakákoli osoba, která se dopustí činu braní rukojmí, musí být trestně stíhána nebo vydána,

jsouce přesvědčeny, že je naléhavě nezbytné rozvinout mezinárodní spolupráci mezi státy při vypracování a přijetí účinných opatření k předcházení, stíhání a trestání všech činů braní rukojmí jako projevů mezinárodního terorismu,

dohodly se na následujícím:

Článek 1

1. Trestného činu braní rukojmí ve smyslu této Úmluvy se dopouští kterákoli osoba, která se zmocní jiné osoby (dále označované jako "rukojmí") nebo ji zadrží a hrozí jejím usmrcením, zraněním nebo dalším zadržováním s cílem donutit třetí stranu, ať již stát, mezinárodní mezivládní organizaci, fyzickou nebo právnickou osobu nebo skupinu osob, aby učinili jakýkoli čin, nebo aby se jakéhokoli činu zdrželi jako výslovnou nebo nepřímou podmínku propuštění rukojmí.

2. Kterákoli osoba, která:

a) se pokusí spáchat čin braní rukojmí nebo

b) se zúčastní jako spolupachatel kohokoliv, kdo spáchá nebo se pokusí spáchat čin braní rukojmí,

pro účely této Úmluvy se rovněž dopustí spáchání trestného činu.

Článek 2

Každý stát, který je stranou této Úmluvy, pojme trestné činy uvedené v článku 1 do svého trestního zákona a stanoví za ně přiměřený trest, který bude brát v úvahu závažnost těchto trestných činů.

Článek 3

1. Stát, který je stranou této Úmluvy a na jehož území je rukojmí pachatelem drženo, podnikne veškerá opatření, která považuje za příslušná, k usnadnění situace rukojmí, zvláště k zabezpečení jeho propuštění, a po jeho propuštění, pokud to připadá v úvahu, k usnadnění jeho odjezdu.

2. Pokud se jakýkoli předmět, který pachatel získal v důsledku braní rukojmí, ocitne v držení státu, který je stranou této Úmluvy, vrátí jej tento stát co možno nejdříve rukojmí, nebo, podle povahy případu, třetí straně zmíněné v článku 1, nebo jejím příslušným orgánům.

Článek 4

Státy, které jsou stranami této Úmluvy, budou spolupracovat při předcházení trestným činům uvedeným v článku 1, zejména:

a) přijetím všech praktických opatření k tomu, aby na vlastním území zabránily přípravám ke spáchání těchto trestných činů na jejich nebo mimo jejich území, včetně opatření k zákazu na jejich území neoprávněné činnosti osob, skupin a organizací, které povzbuzují, podněcují, organizují akty braní rukojmí nebo se jich zúčastňují;

b) výměnou informací a koordinací při přijímání podle potřeby administrativních a jiných opatření k předcházení páchání těchto trestných činů.

Článek 5

1. Každý stát, který je stranou této Úmluvy, přijme opatření nezbytná k založení své jurisdikce v případě kteréhokoli z trestných činů uvedených v článku 1, který byl spáchán:

a) na jeho území nebo na palubě lodi nebo letadla registrovaných v tomto státě,

b) kterýmkoli jeho státním občanem nebo, považuje-li to tento stát za příslušné, těmi osobami bez státní příslušnosti, které mají své obvyklé bydliště na jeho území,

c) k tomu, aby tento stát donutil k jakémukoli činu nebo aby se jakéhokoli činu zdržel, nebo

d) vůči rukojmí, které je státním občanem tohoto státu, jestliže tento stát považuje přijetí opatření za vhodné.

2. Každý stát, který je stranou této Úmluvy, rovněž přijme opatření nezbytná k založení své jurisdikce v případě trestných činů uvedených v článku 1 v případech, kdy se domnělý pachatel nalézá na jeho území a kdy ho nevydá žádnému ze států uvedených v odst. 1 tohoto článku.

3. Tato Úmluva nevylučuje trestní jurisdikci vykonávanou v souladu s vnitrostátním právem.

Článek 6

1. Je-li kterýkoli stát, který je stranou této Úmluvy a na jehož území se domnělý pachatel nalézá, přesvědčen, že okolnosti k tomu opravňují, vezme ho v souladu se svými zákony do vazby nebo učiní jiná opatření k tomu, aby byla zajištěna jeho přítomnost po takovou dobu, která je nezbytná k zahájení trestního nebo extradičního řízení. Tento stát, který je stranou této Úmluvy, okamžitě provede předběžné vyšetřování ke zjištění skutečností.

2. Vzetí do vazby nebo jiná opatření zmíněná v odst. 1 tohoto článku budou bez prodlení oznámena přímo nebo prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů

a) státu, kde byl trestný čin spáchán;

b) státu, proti kterému byl nátlak zaměřen nebo proti kterému směřoval pokus o nátlak;

c) státu, jehož státním občanem je fyzická nebo právnická osoba, proti které byl nátlak zaměřen nebo proti které směřoval pokus o nátlak;

d) státu, jehož státním občanem je rukojmí, nebo na jehož území má obvyklé bydliště;

e) státu, jehož státním občanem je domnělý pachatel nebo, jedná-li se o osobu bez státní příslušnosti, na jehož území má obvyklé bydliště;

f) mezinárodní mezivládní organizaci, proti které byl nátlak zaměřen nebo proti které směřoval pokus o nátlak;

g) všem ostatním dotčeným státům.

3. Každá osoba, vůči které jsou opatření uvedená v odst. 1 tohoto článku činěna, je oprávněna:

a) bez odkladu být ve spojení s nejbližším příslušným zástupcem státu, jehož je státním občanem, nebo státu, který je jinak oprávněn navázat takovéto spojení, nebo, jestliže jde o osobu bez státní příslušnosti, státu, na jehož území má obvyklé bydliště;

b) přijmout návštěvu zástupce tohoto státu.

4. Práva uvedená v odstavci 3 tohoto článku budou vykonávána v souladu se zákony a právními předpisy státu, na jehož území se údajný pachatel nalézá, avšak za podmínky, že zmíněné zákony a právní předpisy plně umožní dosáhnout účelu, pro který byla práva poskytovaná podle odst. 3 tohoto článku zamýšlena.

5. Ustanovení odst. 3 a 4 tohoto článku nejsou na újmu práva kteréhokoli státu, který je stranou této Úmluvy a jenž uplatňuje nárok na jurisdikci v souladu s odst. 1 článku 5, požádat Mezinárodní výbor Červeného kříže, aby byl ve spojení s domnělým pachatelem a aby ho navštívil.

6. Stát, který provede předběžné vyšetřování, uvedené v odst. 1 tohoto článku, ihned oznámí jeho výsledky státům, nebo organizaci zmíněným v odst. 2 tohoto článku a sdělí, zda hodlá vykonávat jurisdikci.

Článek 7

Stát, který je stranou této Úmluvy a v němž je domnělý pachatel trestně stíhán, oznámí v souladu se svými zákony konečný výsledek řízení generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, který předá informaci ostatním dotčeným státům a dotčeným mezinárodním mezivládním organizacím.

Článek 8

1. Stát, který je stranou této Úmluvy a na jehož území je domnělý pachatel dopaden, je povinen, pokud ho nevydá, bez jakékoli výjimky a bez ohledu na to, zda trestný čin byl či nebyl spáchán na jeho území, předložit případ svým příslušným orgánům za účelem trestního stíhání v souladu se svými zákony. Tyto orgány přijmou rozhodnutí na základě právního řádu svého státu stejným způsobem jako v případě jiného závažného trestného činu.

2. Jakékoli osobě, vůči které je vedeno řízení v souvislosti s kterýmkoli trestným činem uvedeným v článku 1, bude zajištěno spravedlivé zacházení ve všech stadiích řízení, včetně všech práv a záruk poskytovaných právním řádem státu, na jehož území se nalézá.

Článek 9

1. Žádosti o vydání údajného pachatele podle této Úmluvy nebude vyhověno, jestliže dožádaný stát, který je stranou této Úmluvy, má vážné důvody k tomu, aby se domníval:

a) že žádost o vydání pro trestný čin uvedený v článku 1 byla učiněna za účelem stíhání nebo trestání osoby pro její rasu, náboženství, národnost, etnický původ nebo politické přesvědčení, nebo

b) že postavení osoby může být prejudikováno:

i) z jakéhokoliv důvodu uvedeného v pododstavci a) tohoto odstavce, nebo

ii) protože styk příslušných orgánů státu oprávněného vykonávat právo ochrany s touto osobou není zajištěn.

2. Pokud jde o trestné činy, jak jsou definovány v této Úmluvě, jsou ustanovení všech smluv a ujednání o vydávání použitelných mezi státy, které jsou stranou této Úmluvy, pozměněna mezi nimi jako stranami této Úmluvy v míře, v níž jsou neslučitelná s touto Úmluvou.

Článek 10

1. Trestné činy uvedené v článku 1 se považují jako trestné činy podléhající vydání za zahrnuté do každé smlouvy o vydávání, jež existuje mezi státy, které jsou stranami této Úmluvy. Státy, které jsou stranami této Úmluvy, se zavazují, že zahrnou tyto trestné činy, jako trestné činy podléhající vydání, do každé smlouvy o vydávání, jež mezi nimi bude uzavřena.

2. Jestliže stát, který je stranou této Úmluvy a jenž vydání podmiňuje existencí smlouvy, bude požádán o vydání pachatele jiným státem, který je stranou této Úmluvy, a jestliže mezi nimi není žádná smlouva o vydávání, dožádaný stát může podle své úvahy považovat tuto Úmluvu za právní podklad pro vydání, pokud jde o trestné činy uvedené v článku 1. Vydání pachatele bude podléhat ostatním podmínkám stanoveným právním řádem dožádaného státu.

3. Státy, které jsou stranou této Úmluvy a jež nepodmiňují vydání pachatele existencí smlouvy, uznají trestné činy uvedené v čl. 1 mezi sebou za trestné činy podléhající vydání podle podmínek stanovených právním řádem dožádaného státu.

4. Trestné činy uvedené v článku 1 se pro účely vydání posuzují mezi státy, které jsou stranou této Úmluvy, jako by byly spáchány nejenom v místě, kde k nim došlo, ale též na území států, které jsou povinny založit svou jurisdikci v souladu s článkem 5 odst. 1.

Článek 11

1. Státy, které jsou stranou této Úmluvy, si navzájem poskytnou v co největší míře pomoc v souvislosti s trestním řízením zahájeným ve věci trestných činů uvedených v článku 1, včetně poskytnutí všech důkazů nutných pro toto řízení, které mají k dispozici.

2. Ustanovení odst. 1 tohoto článku se nedotýká závazků, týkajících se vzájemné právní pomoci, zakotvených v kterékoli jiné smlouvě.

Článek 12

V rozsahu, ve kterém jsou Ženevské úmluvy z r. 1949 o ochraně obětí války nebo Dodatkové protokoly k těmto úmluvám použitelné na určitý případ braní rukojmí a v rozsahu, v němž státy, které jsou stranou této Úmluvy, jsou vázány podle těchto úmluv stíhat nebo předat pachatele braní rukojmí, se této Úmluvy nepoužije na čin braní rukojmí spáchaný za ozbrojených konfliktů, jak jsou definovány v Ženevských úmluvách z r. 1949 a Dodatkových protokolech k nim, včetně ozbrojených konfliktů uvedených v článku 1 odst. 4 Dodatkového protokolu I z roku 1977, v nichž národy bojují proti koloniálnímu panství a cizí okupaci a proti rasistickým režimům, vykonávajíce své právo na sebeurčení, jak je zakotveno v Chartě Organizace spojených národů a v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů.

Článek 13

Tato Úmluva se nepoužije tam, kde trestný čin byl spáchán uvnitř jednoho státu, rukojmí a údajný pachatel jsou státními občany tohoto státu a údajný pachatel je dopaden na jeho území.

Článek 14

Nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, aby opravňovalo porušení územní celistvosti nebo politické nezávislosti státu v rozporu s Chartou Organizace spojených národů.

Článek 15

Ustanovení této Úmluvy se nedotýkají použití smluv o azylu, které jsou v platnosti k datu přijetí této Úmluvy mezi státy, které jsou stranami těchto smluv; avšak stát, který je stranou této Úmluvy, se nemůže dovolávat těchto smluv ve vztahu k jinému státu, který je stranou této Úmluvy a jenž není stranou těchto smluv.

Článek 16

1. Jakýkoli spor mezi dvěma nebo více státy, které jsou stranou této Úmluvy, týkající se výkladu nebo provádění této Úmluvy, který není urovnán jednáním, bude na žádost jednoho z nich předložen arbitráži. Jestliže během šesti měsíců od data žádosti o arbitráž nejsou strany schopny dohodnout se na organizaci arbitráže, kterákoli z těchto stran může spor předat Mezinárodnímu soudnímu dvoru podáním žaloby v souladu se Statutem soudního dvora.

2. Každý stát může při podpisu této Úmluvy, při její ratifikaci, nebo při přístupu k ní prohlásit, že se necítí být vázán odst. 1 tohoto článku. Vůči kterémukoliv státu, který je stranou této Úmluvy a jenž učinil takovéto prohlášení, nejsou ostatní státy, které jsou stranou této Úmluvy, odst. 1 tohoto článku vázány.

3. Kterýkoli stát, který je stranou této Úmluvy a jenž učinil výhradu v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, může kdykoli tuto výhradu odvolat tím, že to oznámí generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Článek 17

1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu všem státům do 31. prosince 1980 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku.

2. Tato Úmluva podléhá ratifikaci. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Tato Úmluva je otevřena k přístupu kterémukoli státu. Listiny o přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 18

1. Tato Úmluva vstoupí v platnost třicátého dne po uložení dvacáté druhé ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

2. Pro každý stát, který Úmluvu ratifikuje nebo k ní přistoupí po uložení dvacáté druhé ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, vstoupí Úmluva v platnost třicátého dne po uložení ratifikační listiny nebo listiny o přístupu tímto státem.

Článek 19

1. Kterýkoli stát, který je stranou této Úmluvy, může tuto Úmluvu vypovědět tím, že to písemně oznámí generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

2. Výpověď se stává účinnou jeden rok po datu, kdy generální tajemník Organizace spojených národů oznámení obdržel.

Článek 20

Originál této Úmluvy, jejíž anglický, arabský, čínský, francouzský, ruský a španělský text mají stejnou platnost, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který zašle její ověřené kopie všem státům.

Na důkaz toho podepsaní, jsouce řádně k tomuto zmocněni svými příslušnými vládami, podepsali tuto Úmluvu, otevřenou k podpisu v New Yorku dne 18. prosince 1979.

Přesunout nahoru