PLUS na zkoušku
Porovnání znění

Nález č. 260/2010 Sb.Nález Ústavního soudu ze dne 27. července 2010 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

Částka 96/2010
Platnost od 10.09.2010
Účinnost od 10.09.2010
Zařazeno v právních oblastech
Trvalý odkaz Tisková verze Stáhnout PDF(?) Stáhnout DOCX

Obsah

Odůvodnění (Kapitola 1 - Kapitola 6)

260

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2010 v plénu složeném z místopředsedkyně soudu Elišky Wagnerové a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu Vrchního soudu v Olomouci na zrušení části ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),

takto:


V ustanovení § 399 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se část věty druhé za středníkem včetně středníku, která zní: „; jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět“, ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění

I.

Rekapitulace návrhu

1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2009 doručen návrh Vrchního soudu v Olomouci na zrušení části ustanovení § 399 v odstavci 2 části věty druhé za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Napadené ustanovení konstruuje právní fikci zpětvzetí návrhu na oddlužení v případě, že se dlužník bez omluvy nedostaví na schůzi věřitelů svolanou k projednání způsobu oddlužení a k hlasování o jeho přijetí nebo jeho omluvu neshledá insolvenční soud důvodnou. Na toto ustanovení dále navazuje § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, dle něhož vezme insolvenční soud zpětvzetí návrhu na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru, a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož je důsledkem zpětvzetí návrhu na oddlužení řešení úpadku dlužníka konkursem. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 zrušil část ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem, které znělo: „odvolání proti němu není přípustné“. Tento nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 6. 2009 pod č. 163/2009 Sb.

2. Navrhovatel uvedl, že vede pod sp. zn. KSOS 16 INS 4988/2008, 2 VSOL 87/2009 insolvenční řízení, v němž insolvenční soud aplikoval § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 8. 6. 2009, a dále ustanovení § 369 odst. 1 (zjevně míněn § 396 odst. 1) a § 399 odst. 2 téhož předpisu. Insolvenční řízení bylo zahájeno u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“) dne 8. 12. 2008, přičemž dlužník podal společně s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení. Krajský soud usnesením ze dne 20. 1. 2009 č. j. KSOS 16 INS 4988/2008-A-9 zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a povolil řešení úpadku oddlužením. Současně nařídil na den 5. 3. 2009 přezkumné jednání, které se mělo konat v 9:00 hod. v sídle krajského soudu, a na shodné datum a místo svolal i schůzi věřitelů, která měla proběhnout bezprostředně po ukončení přezkumného jednání. Přestože byl dlužník řádně předvolán, na schůzi věřitelů se dne 5. 3. 2009 bez omluvy nedostavil. Krajský soud proto vydal téhož dne usnesení č. j. KSOS 16 INS 4988/2008-B-12, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, prohlásil na majetek dlužníka konkurs a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný. Toto rozhodnutí napadl dlužník v plném rozsahu odvoláním, v němž tvrdil, že mu v účasti na schůzi věřitelů zabránil jeho špatný zdravotní stav, což prokazoval potvrzením praktického lékaře ze dne 10. 3. 2009. Po navrhovateli dlužník žádal, aby usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby navrhovatel sám rozhodl o oddlužení splátkovým kalendářem. Bez významu dle navrhovatele není ani obsah úředního záznamu, vyhotoveného po skončení schůze věřitelů insolvenčním soudcem, dle kterého byl dne 5. 3. 2009 v 10:00 hod. dlužník přítomen v advokátní kanceláři Mgr. K. v Šumperku, kde sdělil, že měl za to, že se přezkumné jednání i schůze věřitelů uskuteční u Okresního soudu v Šumperku.

3. Navrhovatel konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 vyslovil právní názor, že protiústavnost ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, části věty za středníkem, spočívala v jeho aplikačním propojení na zjevně protiústavní část § 399 odst. 2 (větu za středníkem) insolvenčního zákona, která zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět“. Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že jednou ze základních zásad ovládajících civilní proces je zásada dispoziční. Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení je dispozitivním úkonem dlužníka a z jeho povahy vyplývá, že nemůže být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že dlužník vzal návrh zpět, ačkoliv tak fakticky neučinil. Fikce zpětvzetí návrhu konstruovaná ustanovením § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je proto dle citovaného nálezu v rozporu s povahou civilního procesu.

4. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, a to nejen v konkrétní věci, jíž se nález týkal, ale rovněž ve věcech, v nichž jsou řešeny otázky podobné či totožné. Povinnost následovat při rozhodování dalších případů téhož druhu „ratio decidendi“, tedy vyložená a aplikovaná nosná právní pravidla (rozhodovací důvody) obsažená v nálezu, akcentoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173). Navrhovatel tedy reflektoval právní názor stran fikce zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08.

5. Na podporu argumentů obsažených v předmětném nálezu navrhovatel odkázal na úpravu zpětvzetí návrhu obsaženou v § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský soudní řád“), ve vztahu k němuž judikatorní praxe dovodila, že ke zpětvzetí návrhu může dojít pouze prostřednictvím úkonu, z něhož neplynou žádné pochybnosti o jeho obsahu a smyslu, a je tedy zcela nepochybné, že účastník řízení na projednání svého návrhu, resp. jeho části, nemá zájem a je srozuměn s tím, že o tomto návrhu nebude soudem rozhodováno. Zatímco občanský soudní řád předpokládá srozumitelný a určitý projev vůle, prostý jakýchkoliv podmínek, insolvenční zákon umožňuje, aby nastoupily účinky zpětvzetí, aniž by projev vůle dlužníka tyto podmínky splňoval.

6. Z takto vymezených důvodů dospěl navrhovatel k závěru, že ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Jestliže je dispoziční oprávnění účastníka řízení nahrazeno právní fikcí, v jejímž důsledku dochází na základě nečinnosti účastníka či dokonce toliko na základě hodnotící úvahy soudu k zastavení celého řízení, je taková konstrukce dle navrhovatele rovněž v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny. Navrhovatel tedy v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) předložil věc Ústavnímu soudu, aby svým nálezem ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona zrušil dnem, který v nálezu určí.

7. V závěru navrhovatel poukázal na skutečnost, že insolvenční řízení nelze přerušit a že účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastaly zveřejněním příslušného rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť dalším postupem v rámci konkursního řízení může dojít ke změnám, které dlužníkovi znemožní původně povolené oddlužení. Nadto může mít dle navrhovatele rozhodnutí o tomto návrhu, bude-li mu vyhověno, význam i pro insolvenční řízení dalších dlužníků.

II.

Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení

8. V souladu s § 69 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, aby se k návrhu vyjádřily.

9. Poslanecká sněmovna prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava Vlčka sdělila, že návrh insolvenčního zákona byl projednán v prvém čtení dne 26. 10. 2005 jako tisk 1120 a následně byl přikázán ústavně právnímu výboru, který se jím zabýval na svém zasedání dne 1. 12. 2005 a 20. 1. 2006, přičemž jej doporučil schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, obsaženého v usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1), kterým byl nově upraven i § 399 odst. 2 insolvenčního zákona. Druhé čtení návrhu proběhlo dne 27. 1. 2006 a pozměňovací návrhy v něm přednesené byly zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl schválen ve třetím čtení dne 8. 2. 2006 ve znění komplexního pozměňovacího návrhu ústavně právního výboru a dalších pozměňovacích návrhů. Zákon byl následně podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 182/2006 Sb. Předmětné ustanovení nebylo pozdějšími novelizacemi tohoto předpisu dotčeno.

10. Senát Parlamentu České republiky v této souvislosti uvedl, že návrh zákona, jehož ustanovení bylo navrženo ke zrušení, mu byl postoupen dne 28. 2. 2006 a organizační výbor jej jako tisk č. 288 přikázal k projednání ústavně-právnímu výboru a výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Návrh byl oběma výbory projednán dne 15. 3. 2006, resp. 22. 3. 2006, přičemž oba shodně doporučily přijetí zákona ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou. Návrh zákona byl Senátem schválen na jeho 10. schůzi jako usnesení č. 416 ze dne 30. 3. 2006, z 54 přítomných senátorů a senátorek hlasovalo pro přijetí zákona 49, nikdo nehlasoval proti a 5 přítomných se hlasování zdrželo. K ustanovení, které je předmětem řízení před Ústavním soudem, nebyla vedena žádná diskuse; institutu oddlužení se rozprava týkala pouze co do možnosti jeho uplatnění v případě právnické osoby, která není podnikatelem. V rámci schvalovacího procesu tedy nezazněl žádný názor, jímž by bylo možné tvrzení navrhovatele o protiústavnosti § 399 odst. 2 insolvenčního zákona podpořit, či naopak vyvrátit. Senát projednal návrh zákona v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, přičemž vycházel z většinového přesvědčení, že zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a s jejími mezinárodními závazky. Je nyní na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost předmětného ustanovení.

11. Všichni účastníci řízení vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

III.

Dikce napadeného ustanovení právního předpisu

12. Napadené ustanovení insolvenčního zákona zní:

§ 399

[...]

(2) Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání na schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Dlužník je povinen zúčastnit se takové schůze osobně a zodpovědět dotazy přítomných věřitelů; jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět.

[...]

IV.

Aktivní legitimace navrhovatele

13. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může soud u Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při řešení konkrétního sporu. Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou, neboť navrhovatel bude posuzovat důvodnost odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému právě z důvodu nastoupení účinků zákonné fikce zpětvzetí návrhu obsažené v napadeném ustanovení. Skutečnosti týkající se průběhu insolvenčního řízení si Ústavní soud ověřil ve spise krajského soudu KSOS 16 INS 4988/2008, dostupném v elektronické podobě na adrese https://isir.justice.cz (insolvenční rejstřík).

14. Pouze pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že závěr o oprávněnosti navrhovatele není v rozporu s názorem vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08, v němž Ústavní soud konstatoval, že týž navrhovatel nebyl k podání návrhu na zrušení části § 399 odst. 2 insolvenčního zákona aktivně legitimován (bod 22 nálezu). Citovaný právní názor vycházel z konkrétní procesní situace, kdy zrušení předmětného ustanovení nebylo zahrnuto v petitu návrhu a především kdy byla Ústavním soudem posuzována otázka, zda je vůbec v kompetenci navrhovatele o odvolání meritorně rozhodnout. Jinými slovy řečeno, pokud jde o nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08, navrhovatel se nacházel v situaci, kdy se musel vypořádat s otázkou přípustnosti odvolání, a nikoliv s otázkou jeho důvodnosti, proto v daném okamžiku napadené ustanovení přímo neaplikoval. V nyní posuzované věci byla ovšem, jak již bylo vyloženo, situace odlišná.

V.

Ústavní konformita legislativního procesu

15. V rámci řízení o návrhu na zrušení zákona či jeho části Ústavní soud zkoumá, zda byl napadený právní předpis přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jelikož ústavnost přijetí napadené části insolvenčního zákona nebyla žádným z účastníků řízení zpochybňována, ověřil Ústavní soud ústavní konformitu legislativního procesu toliko formálně z veřejně dostupných zdrojů (http://www.psp.cz), přičemž shledal, že veškeré stanovené postupy byly při přijímání napadeného právního předpisu dodrženy. Ohledně průběhu legislativního procesu lze v plném rozsahu odkázat na rekapitulaci provedenou účastníky řízení (body 9 a 10 tohoto nálezu).

VI.

Právní hodnocení Ústavního soudu

16. Ustanovení § 399 odst. 2 insolvenčního zákona ukládá dlužníkovi, jemuž bylo povoleno oddlužení, povinnost zúčastnit se schůze věřitelů a zodpovědět jejich dotazy; s neomluvenou neúčastí dlužníka zákon spojuje sankci v podobě nastoupení účinků fikce zpětvzetí návrhu. V důsledku uplatnění fikce ztrácí dlužník možnost řešit úpadek oddlužením a je na něj prohlášen konkurs (§ 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Zpětvzetí návrhu vezme insolvenční soud na vědomí usnesením (§ 394 odst. 2 insolvenčního zákona).

17. Ústavní soud se již komplexem ustanovení upravujících důsledky zmeškání schůze věřitelů dlužníkem, jemuž bylo povoleno oddlužení, zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08, publikovaném pod č. 163/2009 Sb., jehož prostřednictvím zrušil ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona, které vylučovalo odvolání proti usnesení, jímž bylo zpětvzetí návrhu soudem vzato na vědomí. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že se z hlediska zachování práva insolvenčního dlužníka na spravedlivý proces jeví nezbytným, aby proti rozhodnutí soudu vydanému na základě fikce zpětvzetí návrhu dle § 399 odst. 2 insolvenčního zákona existoval opravný prostředek, a to jak za účelem nápravy zjevných přehlédnutí, která se mohou v činnosti soudu vyskytnout (omluva dlužníka je vložena do jiného spisu), tak i z důvodu možné vázanosti nastoupení účinků fikce na hodnotící úsudek insolvenčního soudu (neshledá-li insolvenční soud omluvu důvodnou).

18. Ústavní soud současně podrobil kritice konstrukci zákonné fikce obsažené v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona: »Civilní proces spočívá mimo jiné na dvou základních zásadách - zásadě dispoziční a zásadě projednací. Úzký vzájemný vztah soukromého práva hmotného a veřejného občanského práva procesního je nejlépe vyjádřen právě zásadou dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a pokud tento svůj úkol neplní, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva procesního se promítají do oblasti práva procesního především prostřednictvím dispoziční zásady, která ovládá civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze zásady dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil. Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces, ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle. Jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197*), „Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi.“. Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání. Proto se ve všech vyspělých právních řádech používají např. instituty domněnek výlučně při zjišťování skutkového stavu, tj. při objasňování a zjišťování rozhodných skutkových okolností. Urychlovací instituty (např. kontumační rozsudek nebo prekluzivní lhůty) se tak užívají výlučně v oblasti, na niž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na základní právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení (srov. blíže Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28-36).« (bod 20 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).

19. Ústavní soud taktéž zdůraznil, že fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelná tím spíše, že nejde o pouhý procesní úkon, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení konkursu). Pouze nedostatek aktivní legitimace navrhovatele v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 42/08 zabránil Ústavnímu soudu, aby již tehdy zrušil nyní napadenou část ustanovení § 399 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. bod 22 citovaného nálezu).

20. Ústavní soud neměl žádný důvod se od výše uvedených závěrů odchýlit, proto konstatoval, že ustanovení § 399 v odstavci 2 části věty druhé za středníkem insolvenčního zákona, jež prostřednictvím fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení odnímá účastníku konkursního řízení možnost dispozice s řízením, je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež rozhodl dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se toto ustanovení ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.


Předseda Ústavního soudu:

v z. JUDr. Wagnerová v. r.

místopředseda

Poznámky pod čarou

* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 70, str. 197

Přesunout nahoru