PLUS na zkoušku
Porovnání znění

Nález č. 92/1995 Sb.Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. dubna 1995 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

Částka 21/1995
Platnost od 08.06.1995
Účinnost od 08.06.1995
Zařazeno v právních oblastech
Trvalý odkaz Tisková verze Stáhnout PDF(?) Stáhnout DOCX

92

NÁLEZ

Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 1995 v plénu o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,
takto:


Návrh se zamítá.

Odůvodnění

Podáním ze dne 27. 4. 1994, doplněným a zpřesněným podáními ze dne 31. 8. 1994 a 17. 1. 1995, navrhla skupina 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, aby Ústavní soud zrušil některá ustanovení zákona České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, která se týkají poživatelů starobního důchodu.

Návrh (v doplňujícím podání ze dne 17. 1. 1995) se domáhá zrušení těchto ustanovení zákona České národní rady č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků:

1. ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 2,

2. ustanovení vyjádřeného v § 5 odst. 2 větě první a větě třetí slovy "starobního nebo" a

3. ustanovení vyjádřeného v § 14a odst. 2 větě první a § 14a odst. 5 větě třetí slovy "starobního nebo".

Napadená ustanovení nejsou podle návrhu v souladu s čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, která je podle čl. 3 Ústavy České republiky součástí ústavního pořádku České republiky, a s ustanovením čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o lidských právech (správně Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Dne 8. 2. 1995 vzal zástupce skupiny poslanců návrh zpět a požádal o připuštění zpětvzetí návrhu a zastavení řízení s odůvodněním, že "v průběhu úvah o zpřesnění návrhu se ukázala potřeba rozšířit návrh na zrušení též ve vztahu k zákonu č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, a to v poměrně značném rozsahu. Protože zástupce poslanců pro takový krok neměl v původním návrhu zmocnění, a jde o významnou změnu, resp. rozšíření návrhu, zdá se korektnější vzít tento návrh na zrušení zákona zpět s tím, že bude podán nový návrh dotýkající se i dalších souvisejících zákonů."

Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 12/94 ze dne 20. 2. 1995 nepřipustil Ústavní soud zpětvzetí návrhu a řízení nezastavil s poukazem na ustanovení § 67 zákona č. 182/1993 Sb., který připouští zastavení řízení jen za podmínek uvedených v odstavcích 1 a 2, mezi něž podaný návrh nespadá.

Z tohoto důvodu byl Ústavní soud povinen rozhodnout o návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 589/1992 Sb., ve znění změn a doplňků, a to podle upraveného a doplněného podání ze dne 17. 1. 1995.

Pojistné na sociální zabezpečení zahrnuje jednak pojistné na důchodové zabezpečení, jednak pojistné na nemocenské pojištění. Pojmovým znakem pojištění je podle návrhu skutečnost, že v případě, kdy nastane pojistná událost, mají být dávkou pojistného kryty nebo kompenzovány následky s touto událostí spojené. Poživatel starobního důchodu výdělečně činný však podle návrhu nárok na jakékoli pojistné plnění - pokud jde o oblast důchodového zabezpečení - nemá. Pobírá pouze starobní důchod, který mu byl již dříve přiznán a který se při další výdělečné činnosti dále nezvyšuje.

Pokud jde o dávky nemocenského pojištění, tvrdí návrh, že výdělečně činný poživatel starobního důchodu má stanovenou tříměsíční čekací dobu pro vznik nároku na dávky a pobírání nemocenských dávek je omezeno na dobu 84 dnů.

Konečně příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle návrhu neopravňuje výdělečně činné poživatele starobního důchodu nejen k pobírání podpory v nezaměstnanosti, ale ani k možnosti být evidováni jako uchazeči o zaměstnání u úřadů práce.

Touto právní úpravou postavení výdělečně činných poživatelů starobního důchodu se podle návrhu tato kategorie dostává do rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, která je podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky, jakož i s ustanoveními čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o lidských právech a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Uvedená úprava nemá podle návrhu charakter pojistného, jak je v zákonech označena, protože nemá ekvivalentní "protiplnění" a má tedy povahu skryté daně.

Z hlediska legislativnětechnického navrhuje skupina poslanců zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 589/1992 Sb., v platném znění. Protože v těchto ustanoveních není samostatně uvedena skupina poživatelů starobních důchodů [viz § 3 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 2 cit. zákona], navrhla skupina poslanců zrušení placení pojistného na sociální zabezpečení pro všechny kategorie poplatníků pojistného, a to jak zaměstnanců [§ 3 odst. 1 písm. c) body 1 až 12], tak i všech osob samostatně výdělečně činných (§ 3 odst. 2). Výše pojistného placeného poplatníky v závislém poměru činí 8,75 % z vyměřeného základu [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona České národní rady č. 589/1992 Sb., v platném znění]. Pokud by kategorie poživatelů starobního důchodu neplatila pojistné, pak by se jejich čistý příjem zvýšil o 8,75 % z vyměřovacího základu, čímž by došlo k nerovnosti mezi touto kategorií a ostatními výdělečně činnými osobami v závislém poměru.

Jestliže by nepodléhal placení pojistného výdělek poživatele starobního důchodu, odpadlo by placení pojistného zaměstnavatelem, které u starobních důchodů v závislém poměru činí 26,25 % z vyměřovacího základu [§ 7 odst. 1 písm. a) cit. zákona] a u osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících 30,2 % [§ 7 odst. 1 písm. e) cit. zákona].

Neplacením pojistného zaměstnavateli by došlo k nerovnosti mezi těmi, kteří by zaměstnávali poživatele starobního důchodu, jejichž náklady by se snížily o 26,25 % z vyměřovacího základu, které by nebyli povinni odvádět na sociální zabezpečení, a těmi, jejichž zaměstnanci by starobní důchod ještě nepobírali.

Při provedení úpravy navrhované skupinou poslanců [zrušení § 3 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 2 cit. zákona] by prakticky žádná výdělečně činná osoba neplatila pojistné na sociální zabezpečení. Přitom jejich nároky na výplatu dávek, které jsou upraveny zákonem č. 100/1988 Sb., v platném znění, by zůstaly zachovány.

Tuto skutečnost si uvědomil i zástupce skupiny poslanců, když ve svém zpětvzetí a návrhu na zastavení řízení poukázal na souvislost mezi zákonem České národní rady č. 589/1992 Sb. a zákonem č. 100/1988 Sb., v jejich platném znění.

Ústavní soud vycházel při posuzování návrhu ze stanoviska, že ve všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění nebo znevýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám. V oblasti, která byla předmětem posuzování, jde o oblast ekonomického zákonodárství, má zákonodárce podstatně širší prostor, než v zákonech, které se bezprostředně dotýkají základních lidských práv a svobod.

V případě výdělečné činnosti poživatelů starobních důchodů vycházel zákonodárce ze snahy, aby pro všechny výdělečně činné občany platila stejná pravidla, pokud jde o placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Tato pravidla jsou stanovena předem, jak pokud jde o výši pojistného placeného osobami v závislé činnosti nebo samostatné výdělečné činnosti, tak i výši placenou zaměstnavatelem.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením obsaženým v návrhu, že pojistné placené poživateli starobního důchodu jim v žádné skupině, na kterou přispívají, nepřináší "protiplnění" a že tedy jde o skrytou daň, která jim je v rozporu s platnými předpisy ukládána.

Výdělečně činný poživatel starobního důchodu má nárok na invalidní důchod, pokud se stane invalidním následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je-li invalidní důchod vyšší než starobní důchod, který pobírá. Kromě toho může pobírat důchod pozůstalého při úmrtí manžela, stejně jako zvýšení důchodu pro bezmocnost. Na děti pobírá výchovné včetně příplatku.

Pokud jde o výplatu dávek nemocenského pojištění, má výdělečně činný poživatel starobního důchodu nárok na výplatu nemocenských dávek, a to od prvního dne pojištění, nikoli, jak tvrdí návrh skupiny poslanců, až po třech měsících.

Pobírání nemocenských dávek je sice omezeno na dobu tří měsíců, ale v této době jde naopak o jistý druh preference této kategorie, protože v souběhu pobírá jak starobní důchod, tak dávky v nemoci. Výdělečně činní poživatelé starobního důchodu mají kromě nemocenských dávek nárok na podporu při ošetřování člena rodiny.

Konečně placení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti opravňuje pojištěnce být uchazečem o zaměstnání (§ 7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., ve znění zákona č. 578/1991 Sb.) a na informace o zaměstnání s výjimkou nároku na podporu v nezaměstnanosti, kdy by šlo o souběh s již vypláceným starobním důchodem.

Na základě shora uvedených skutečností přezkoumal pak Ústavní soud jednotlivé námitky obsažené v návrhu skupiny poslanců a dospěl k těmto závěrům:

Namítaný rozpor s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod není dán. Toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo. Návrh skupiny poslanců takové skutečnosti neobsahuje.

Rozpor s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod uvedený v návrhu není rovněž dán, protože toto ustanovení není pro posouzení věci vůbec právně relevantní.

K namítanému rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že právní úprava placení pojistného znamená vyvlastnění části příjmu poživatele starobního důchodu, nemohl se Ústavní soud ztotožnit s návrhem skupiny poslanců. Čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má na mysli věcná práva, která by mohla být event. předmětem vyvlastnění. Mezi taková nepatří dávky důchodového zabezpečení ani příjem z výdělečné činnosti poživatelů starobních důchodů a s ním spojené placení pojistného na sociální zabezpečení.

Ústavní soud neshledal ani namítaný rozpor s čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Toto ustanovení zakazuje diskriminaci pouze ve vztahu k jednotlivým právům uvedeným v cit. paktu. Navrhovatel však rozpor se žádným dalším právem uvedeným v tomto paktu nenamítl.

Totéž platí i o čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrhu skupiny 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 27. 4. 1994 doplněnému dne 17. 1. 1995 nelze vyhovět, a návrh zamítl.


Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.

Práva na připojení odlišného stanoviska se svým jménem k rozhodnutí využili podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudci JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík a JUDr. Eva Zarembová.

Přesunout nahoru