PLUS na zkoušku
Porovnání znění

Nález č. 265/1995 Sb.Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. října 1995 ve věci návrhu na zrušení §2 písm. i), části §33 a §33a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a čl. II bodů 2, 3, 4, 5 a 6 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů

Částka 69/1995
Platnost od 17.11.1995
Účinnost od 01.01.1996
Zařazeno v právních oblastech
Trvalý odkaz Tisková verze Stáhnout PDF(?) Stáhnout DOCX

Obsah

Odůvodnění (Kapitola 1 - Kapitola 3)

265

NÁLEZ

Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. října 1995 v plénu o návrhu prezidenta republiky na zrušení:

1. § 2 písm. i), části § 33 týkající se malých nezávislých pivovarů podle § 2 písm. i) a § 33a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákonů č. 199/1993 Sb., č. 325/1993 Sb., č. 136/1994 Sb. a č. 260/1994 Sb.,

2. čl. II bodů 2, 3, 4, 5 a 6 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů,

takto:


1. Dnem 1. ledna 1996 se zrušuje článek II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.

2. Vyslovuje se, že vyhláška Ministerstva zemědělství č. 111/1995 Sb., kterou se stanoví právní a ekonomické podmínky nezávislosti malých nezávislých pivovarů, pozbývá platnosti současně.

3. Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění

I.

Prezident republiky, využiv svého práva, přiznaného mu ustanovením § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal dne 20. ledna 1995 podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") návrh na zrušení

1. § 2 písm. i), části § 33 týkající se malých nezávislých pivovarů podle § 2 písm. i) a § 33a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákonů č. 199/1993 Sb., č. 325/1993 Sb., č. 136/1994 Sb. a č. 260/1994 Sb.,

2. čl. II bodů 2, 3, 4, 5 a 6 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů,

pro rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 79 odst. 3 Ústavy a, jak vyplývá z textu návrhu, také s čl. 11 odst. 5 Listiny.

Návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona pro rozpor s ústavním zákonem lze rozčlenit do dvou okruhů:

a) Zákon o spotřebních daních ve znění napadené novely zavádí diferencovanou nižší daň pro malé nezávislé pivovary, jejichž roční výstav (produkce) piva není větší než 200 000 hl, což je podle navrhovatele v rozporu s principem rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Navrhovatel namítl, že zatímco podle předchozí právní úpravy spotřebních daní u všech vybraných výrobků včetně piva byly sazby daně a její odstupňování závislé výlučně na vlastnostech těchto výrobků, nová právní úprava zavedla u piva, a jen u něho, další hledisko daňové diferenciace, totiž rozsah roční produkce. Uvedl, že zásada rovnosti v právech, která patří k základním zásadám moderních demokratických právních soustav, se pojímá tak, že jde o rovnost subjektů relativní, která je chápána ve vztahu k určité právní normě a která vyžaduje, aby bylo uplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů, a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky, publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů, podle něhož v principu nelze sice vyloučit, aby zákonodárce stanovil diferencované daně podle zásady, že výkonnější subjekt bude odvádět vyšší daně, je však třeba, aby zákonodárný orgán podložil své rozhodnutí objektivními a racionálními kritérii, což se podle názoru navrhovatele v posuzované věci nestalo, neboť zákonodárce neodůvodněně zvýhodnil pouze jednu skupinu výrobců u jednoho z výrobků podléhajících dani spotřební, totiž piva, ač podobné ekonomické rozlišení by bylo možné zavést i u jiných výrobků podléhajících spotřební dani.

b) Citovaná novela v čl. II bodu 5 ukládá Ministerstvu zemědělství, aby v dohodě s Ministerstvem financí vydalo právní předpis, kterým stanoví právní a ekonomické podmínky nezávislosti malých pivovarů. To je podle navrhovatele v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, a s čl. 78 a čl. 79 odst. 3 Ústavy, které stanoví, že prováděcí předpis může být vydán jen k provedení zákona a v jeho mezích. Tyto podmínky nejsou podle navrhovatele splněny, neboť zákon nestanovil meze právního předpisu nižší právní síly. Zmocňovací ustanovení zákona, který v napadených ustanoveních znaky "nezávislosti" malých pivovarů neurčuje ani nenaznačuje, deleguje zákonodárnou pravomoc na orgán moci výkonné - ministerstvo v takové míře, již ústavní řád České republiky nepřipouští.

Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, jsou-li splněny všechny zákonem požadované podmínky řízení a má-li návrh všechny formální a obsahové náležitosti. Nezjistil nic, co by ho opravňovalo k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Stejně tak neshledal existenci okolnosti, na jejímž základě by doporučil plénu vydání usnesení o zastavení řízení.

Návrh byl zaslán Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, která zákon, jehož částečné zrušení je navrhováno, vydala, s výzvou k vyjádření (§ 69 zákona č. 182/1993 Sb.). Předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde ve stanovisku z 22. února 1995, také s odvoláním na citovaný nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky, vyjádřil mínění, že zavedená daňová diferenciace je odůvodněna objektivními a racionálními kritérii. K druhé části návrhu, týkající se zmocňovací normy, vyslovil názor, že Parlament čl. 78 a čl. 79 odst. 3 Ústavy neporušil a ani porušit nemohl, ježto se ho netýkají, neboť zavazují orgány výkonné moci při vydávání prováděcích předpisů. Zaujal stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem, a uvedl, že je na Ústavním soudu, aby po projednání návrhu prezidenta republiky posoudil ústavnost napadených ustanovení zákona o spotřebních daních a vydal příslušné rozhodnutí.

Z vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, z vládního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (tisk 1173), společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k tomuto návrhu zákona (tisk 1336) spolu s těsnopiseckým záznamem rozpravy k uvedenému zákonu a z částky 77/1994 Sb. bylo zjištěno, že návrh novely zákona o spotřebních daních předložila Parlamentu vláda. Ustanovení o daňovém zvýhodnění malých nezávislých pivovarů, která vládní návrh neobsahoval, byla do návrhu zákona včleněna až na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu. Zákon, včetně napadených ustanovení, byl přijat dne 7. 12. 1994 na 25. schůzi Parlamentu, jíž bylo přítomno 163 poslanců. Pro přijetí zákona hlasovalo 133 poslanců, 7 poslanců hlasovalo proti, 11 poslanců se hlasování zdrželo a 12 poslanců nehlasovalo. Zákon byl podepsán všemi příslušnými ústavními činiteli a byl vyhlášen v částce 77 Sbírky zákonů, rozeslané 30. 12. 1994, kdy nabyl platnosti. Účinným se stal 1. 1. 1995 s výjimkou právě sazeb daně pro malé nezávislé pivovary, které nabyly účinnosti 1. 7. 1995.

Zákon byl tedy přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

II.

Ústavní soud se zabýval tvrzenou protiústavností napadených ustanovení zákona.

Zákon č. 260/1994 Sb. v § 2 písm. i) charakterizuje malý nezávislý pivovar jako takovou právnickou osobu nebo fyzickou osobu, jejíž roční výstav piva není větší než 200 000 hl a která splňuje podmínky podle zvláštního předpisu. Pro takový pivovar pak zákon v § 33 stanoví zvláštní sazbu daně, která je nižší než daňová sazba u ostatních pivovarů.

Je tedy především třeba zvážit, zda zákonným stanovením nižší sazby daně pro určitou skupinu pivovarů, jejichž základní znak je stanoven v citovaném zákoně, byla porušena ústavní zásada rovnosti. K otázce rovnosti v daňové oblasti, jak správně konstatovali oba účastníci, zaujalo právní stanovisko již plénum Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ve svém nálezu z 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 publikovaném pod č. 11 ročníku 1992 Sbírky usnesení a nálezů. Podle tohoto nálezu relativní rovnost, jak ji chápou moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikací zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří ji aplikují. V oblasti daňové je třeba požadovat, aby zákonodárný orgán podložil své rozhodnutí objektivními a racionálními kritérii. V citovaném nálezu se současně uvádí, že pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň s tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Z obdobné úvahy vycházel i nález Ústavního soudu České republiky ze 7. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení § 34 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.

Napadená zákonná ustanovení představují daňovou výhodu pro určitou skupinu subjektů, což v našem daňovém systému není vůbec neobvyklé, jak plyne z daňových předpisů, které stanoví různá osvobození od daně (např. § 4 a 9 zákona České národní rady č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, § 4 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, § 8 zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 25 zákona České národní rady č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, § 3 zákona České národní rady č. 16/1993 Sb., o silniční dani, ve znění pozdějších předpisů), slevy na dani (např. § 35 zákona o daních z příjmů, § 12 zákona o silniční dani), zvláštní sazby daně (např. § 36 zákona o daních z příjmů) a diferencovaně nezdanitelné části základu daně (např. § 15 odst. 2 zákona o daních z příjmů).

Důvody zvláštní úpravy daňové sazby pro malé nezávislé pivovary vyplývají z trendu kompatibility s právem zemí ES. Čl. 90 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.), která po vyslovení souhlasu Parlamentem a ratifikaci prezidentem republiky vstoupila v platnost dnem 1. 2. 1995, mimo jiné uvádí, že strany budou podporovat výměnu informací a know-how mimo jiné v oblasti zavádění právních, administrativních, technických, daňových a finančních podmínek, potřebných pro zakládání a rozšiřování malých a středních podniků a pro spolupráci přesahující hranice.

Ze zprávy ze dne 14. 3. 1995 č. j. 117/1995-222, předložené Ústavnímu soudu Ministerstvem zemědělství, bylo zjištěno, že prováděcí vyhláška má vycházet ze Směrnice 92/84 EHS Rady z 19. 10. 1992 a praxe ES. V oddílu I čl. 4 této směrnice je uvedeno, že členské státy mohou použít na pivo vařené v malých nezávislých pivovarech snížené daňové sazby, které mohou být odstupňovány podle roční produkce příslušného pivovaru (směrnice též uvádí, koho lze považovat za malý nezávislý pivovar).

Ministerstvo zemědělství současně ke svému vyjádření přiložilo pro informaci výnos Spolkového ministerstva financí vrchním finančním správám z 28. 7. 1993, které uvádí demonstrativně některé prvky právní a hospodářské závislosti pivovaru s tím, že nezávislost je vždy nutno v jednotlivých případech přezkoušet.

K první části návrhu lze na základě výše uvedeného shrnout, že zákonem stanovené diference sazby daně z piva jsou projevem legitimní vůle zákonodárce, která vyjadřuje veřejný zájem na podpoře malých nezávislých pivovarů a směřuje ke kompatibilitě s právními úpravami států Evropské unie.

Po posouzení této části návrhu Ústavní soud učinil závěr, že napadená ustanovení zákona o spotřebních daních nejsou v rozporu s čl. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, a proto návrh prezidenta republiky na zrušení § 2 písm. i), části § 33 týkající se malých nezávislých pivovarů podle § 2 písm. i) a § 33a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákonů č. 199/1993 Sb., č. 325/1993 Sb., č. 136/1994 Sb. a č. 260/1994 Sb., a článku II bodů 2, 3, 4 a 6 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, pod bodem 3 výroku tohoto nálezu zamítl podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

III.

V druhé části návrhu je uplatněna námitka, že Parlament při přijímání zákona nepostupoval v souladu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, protože nestanovil ve zmocňovacím ustanovení zákona meze právního předpisu nižší právní síly. Konkrétně jde o čl. II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb., podle něhož Ministerstvo zemědělství v dohodě s Ministerstvem financí vydalo právní předpis, kterým stanoví právní a ekonomické podmínky nezávislosti malých nezávislých pivovarů podle § 2 písm. i) zákona (vyhláška Ministerstva zemědělství č. 111/1995 Sb.).

V tomto sporném bodu vycházel Ústavní soud z vymezení objektu ochrany v zákoně č. 260/1994 Sb.

Objektem ochrany v napadeném zákoně je "malý nezávislý pivovar". Pro účely zákona je v § 2 pod písmenem i) definován malý nezávislý pivovar jako taková právnická osoba nebo fyzická osoba, jejíž roční výstav piva není vyšší než 200 000 hl a která splňuje podmínky podle zvláštního předpisu. Z tohoto vymezení vyplývají dvě určující náležitosti, dva konstitutivní znaky uvedeného pojmu:

a) malý pivovar, přičemž tento pojmový znak je definován produkcí do 200 000 hl ročně,

b) nezávislý pivovar, přičemž tento pojmový znak určen není, resp. je "určen" v § 2 písm. i) slovy "splňuje podmínky podle zvláštního předpisu".

Prováděcí předpis je přitom čl. 79 odst. 3 Ústavy vázán pouze k takové podrobnější úpravě, jež se pohybuje "na základě a v mezích zákona".

První pojmová náležitost (produkce do 200 000 hl) je zákonem rámcově zřetelně vymezena a na tomto základě může ministerstvo vyhláškou specifikovat podrobnosti.

Pokud jde o druhý pojmový znak chráněného předmětu, totiž "nezávislost", přenechal zákonodárce jeho vymezení prováděcímu předpisu, tj. nižší právní normě. Ze zákona vyplývá, že chráněné pivovary musí kromě vymezení své produkce splňovat jakési další podmínky, avšak toto "něco dalšího" ponechává se vyhlášce, a tím se dostává vymezení základní pojmové náležitosti, která má pro definici chráněných pivovarů konstitutivní význam, mimo vliv zákonodárce.

Splnění blíže neoznačených podmínek zvláštního předpisu, které se pak "ex post" stávají konstitutivními znaky zákonem chráněného předmětu, vzbuzuje dojem, že by bylo možné stejně neurčitě formulovat zákonodárcovo zmocnění výkonné moci i v jiných oblastech života společnosti.

Příslušná vyhláška na základě zákona č. 260/1994 Sb. byla vydána pod č. 111/1995 Sb. Ministerstvem zemědělství a vymezila v § 1 pod písmeny a) až d) aspekty, dle nichž je třeba posuzovat nezávislost pivovarů. Ústavní soud zrušil též tuto vyhlášku, neučinil to však proto, že vyhláška vymezila obsahově nezávislé pivovary způsobem, jak to učinila, ale proto, že tuto základní pojmovou náležitost určila místo zákonodárce. V tomto směru se tedy Ústavní soud přiklonil k názoru vyslovenému v návrhu prezidenta republiky.

Pokud jde o bod 1 nálezu, Ústavní soud se rozhodl zrušit čl. II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb., na základě kterého Ministerstvo zemědělství v dohodě s Ministerstvem financí příslušnou vyhlášku vydalo, k pozdějšímu datu, a to k 1. lednu 1996, aby tak byl Parlamentu poskytnut čas k takové úpravě, jež by mu umožnila své představy o konstitutivních náležitostech pojmu nezávislého pivovaru v novele zákona vyjádřit.

Ústavní soud vychází dále z toho, že z nálezu soudu vyplývá uznání ústavnosti principu daňové úlevy pro malé pivovary, a předpokládá, že do doby, než Parlament a nová vyhláška věci upraví, budou finanční úřady z této situace vycházet u vědomí, že při konečném daňovém vyrovnání na konci roku 1996 věc uzavřou způsobem, který bude odpovídat nové úpravě.

Ústavní soud zrušil čl. II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s čl. 79 odst. 3 Ústavy podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a současně, v souladu s ustanovením § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyslovil, že prováděcí předpis, vyhláška Ministerstva zemědělství č. 111/1995 Sb., kterou se stanoví právní a ekonomické podmínky nezávislosti malých nezávislých pivovarů, pozbývá platnosti také dnem 1. ledna 1996.


Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.

Práva na uvedení svého odlišného stanoviska k bodům 1 a 2 nálezu v protokolu o jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využili soudci Ústavního soudu České republiky JUDr. Vladimír Čermák a JUDr. Miloš Holeček.

Přesunout nahoru