PLUS na zkoušku
Porovnání znění

Nález č. 91/1994 Sb.Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12.dubna 1994 ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení části ustanovení § 102 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb.

Částka 31/1994
Platnost od 20.05.1994
Účinnost od 20.05.1994
Zařazeno v právních oblastech
Trvalý odkaz Tisková verze Stáhnout PDF(?) Stáhnout DOCX

91

NÁLEZ

Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 1994 v plénu ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení ustanovení obsaženého v § 102 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., a vyjádřeného slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud"

takto:


Ustanovení vyjádřené v § 102 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., které je vymezeno slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud", se dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.

Odůvodnění (podstatná část)

Prezident republiky předložil 1. prosince 1993 Ústavnímu soudu návrh na zrušení shora uvedené části § 102 trestního zákona, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

Ke zdůvodnění svého návrhu prezident republiky uvedl, že vymezení skutkové podstaty v § 102 je v rozporu s čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože trestný čin hanobení Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v pojetí a definici stanovené naším trestním zákonem není jednak "nezbytným opatřením" v naší společnosti a jednak důvody, pro které lze omezit svobodu projevu občana, nejsou v této definici vyjádřeny. Kromě toho charakterizuje návrh trestný čin hanobení státních orgánů republiky v napadeném ustanovení jako neurčitý a umožňující různou interpretaci. Podle navrhovatele neupřesňuje, jakého jednání se musí občan dopustit, a to jak z hlediska formy, tak i obsahu hanlivého projevu, vůči chráněnému objektu. Návrh pak dovozuje, že takováto nepřesná formulace umožňuje širokou trestní odpovědnost, která může vést až k porušení Ústavou garantovaného práva svobody projevu.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 7. ledna 1994 se uvádí k návrhu prezidenta republiky, že nové znění § 102 trestního zákona reaguje pouze na změněný ústavní stav vyplývající z rozdělení federace a z přijetí Ústavy České republiky. Z obsahového hlediska vyjádření Poslanecké sněmovny pokládá návrh na zrušení jen části § 102 trestního zákona za nejasný, když vytýká zákonu nepřesnou formulaci. Podle vyjádření Poslanecké sněmovny se touto nepřesností zjevně nemíní ta část zákona, jejíž ústavnost je napadána, ale návrhem nedotčená dikce "Kdo ... hanobí". Pokud by příliš širokou aplikací tohoto ustanovení došlo k porušení ústavně garantované svobody projevu, poskytuje platný právní řád - podle vyjádření Poslanecké sněmovny - proti takovému protiústavnímu zásahu celou řadu možností obrany, a to i včetně ochrany v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud se zabýval nejprve otázkou aktivní legitimace navrhovatele. Posoudil přitom výhrady, popírající právo prezidenta republiky podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), bez kontrasignace tohoto návrhu předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády, protože čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy činí údajně spolupodpis předsedy vlády podmínkou pro podání uvedeného návrhu.

Po zvážení těchto výhrad dospěl soud k závěru, že jde o výklad, který není v souladu s textem a smyslem Ústavy, a poukazuje v této věci na rozdíl ve formulaci odstavce 2 a odstavce 3 čl. 63 Ústavy. Čl. 63 odst. 2 Ústavy obsahuje globální vyjádření blíže neurčeného rozsahu (potenciálních) pravomocí, jež mohou být zákonem svěřeny prezidentu republiky. Naproti tomu čl. 63 odst. 3 Ústavy stanoví, ve kterých případech výkon těchto pravomocí (svěřených podle odst. 2 prezidentu republiky) vyžaduje spolupodpis předsedy nebo jím pověřeného člena vlády. Je tomu tak nikoli generelně při jakémkoli způsobu výkonu pravomocí podle čl. 63 odst. 2, ale pouze při takovém způsobu výkonu těchto pravomocí, který prezident republiky realizuje formou "vydaného rozhodnutí" (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Tato formulace zdůrazňuje objektivně-právní povahu takového rozhodnutí: jde o onen výkon pravomoci, kterým se mění nebo potvrzuje právní stav (byť i jednotlivých osob). "Vydané rozhodnutí" nelze proto chápat jako jakékoli "se rozhodnutí" k určitému chování. Návrh prezidenta republiky podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu není "vydaným rozhodnutím", ale podnětem. Tímto návrhem realizuje prezident republiky pouze vlastní právo, zatímco právo vydat rozhodnutí, a tím potvrdit nebo změnit právní stav, přísluší Ústavnímu soudu.

Ústavní soud dále zvážil i jinou výhradu zpochybňující jak aktivní legitimaci navrhovatele, tak i příslušnost Ústavního soudu o návrhu rozhodnout. Ústava - jak známo - svěřuje Ústavnímu soudu právo rozhodovat o protiústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení. Protože návrh prezidenta republiky nenapadá protiústavnost celého § 102 trestního zákona, ale jen jeho části, poukazuje se v námitkách na to, že se návrh netýká "jednotlivého ustanovení", ale jen jeho části, a protože Ústava nestanoví nic o rozhodování o dílčích částech jednotlivých "ustanovení", má se za to, že návrh postrádá aktivní legitimaci navrhovatele a Ústavní soud pak příslušnost o něm rozhodnout.

Rovněž tyto výhrady je třeba odmítnout. Čl. 87 Ústavy nelze interpretovat ve smyslu ryze formální hierarchizace práva, rozlišující paragrafy, články, odstavce apod. "Jednotlivým ustanovením" není prostě jen formální celek, či formální jednotka právního textu, ale každá část právního textu, která - bez ohledu na svou formální podobu - "jednotlivě ustanovuje", tj. vyjadřuje - byť v jednotlivých, tj. dílčích otázkách - určitý právní stav, který je přesto materiálně-právním celkem s určitým zřejmým smyslem.

Ochrana určitých institucí před hanobením obsažená v § 102 trestního zákona je právním ustanovením, jehož obsahem je nárok těchto institucí na trestněprávní ochranu v rozsahu v § 102 uvedeném, jakož i obecná povinnost se naplnění skutkové podstaty vyvarovat. Není rozhodující, že v témže paragrafu je chráněn i pojem "republiky" - rozhodující je, že ta část § 102, jejíž zrušení je prezidentem republiky požadováno, je obsahově samostatně právně definovatelná. Navrhovatel nesmí být nucen k tomu, aby navrhoval i zrušení těch částí jednotlivých paragrafů zákona, které pokládá za ústavní a které si uchovávají svůj smysl i po zrušení jiných částí téhož paragrafu.

Námitka možné variabilní interpretace, jež by mohla ohrozit princip svobody projevu, není sama o sobě již dostatečným důvodem pro zrušení napadené části § 102 trestního zákona. Skutkový stav protiústavnosti není určen pouhou možností dezinterpretace určité právní normy, ale vyžaduje jednoznačně zjištění rozporu v textu zákona již existujícího anebo z něho vyplývajícího, což přichází v úvahu, jestliže protiústavní výklad ze smyslu a textu zákona je nevyhnutelný nebo reálně předpokladatelný anebo pokud zákon svou povahou takovou interpretaci inspiruje.

U termínu "hanobení" pak jde o pojem, který není v našem právním řádu novinkou. Na území Čech a Moravy je používán průběžně již počínaje trestním zákonem z roku 1852, za první republiky byl převzat do § 14 odst. 5 a 6 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., doplněného zákonem č. 124/1933 Sb., a později i do trestních zákonů padesátých a šedesátých let. "Hanobení" se chápalo jako hrubé snižování vážnosti a je v současné nauce trestního práva vykládáno jako hrubé znevážení, potupení nebo zesměšnění, jako hrubší útoky na vážnost a čest, spáchané urážlivým způsobem.

Termín "hanobení" sám o sobě se dnes nechápe jinak než dříve. Rozdíl, který nelze přehlédnout, však spočívá v tom, že zákon č. 50/1923 Sb. použil termínu "hanobení" jen v § 14, a to pouze v souvislosti s hanobením republiky, tedy pojmu, který není výrazem pro určitou instituci s určitou pravomocí, ale je symbolem celkového uspořádání státu. Ochranu jednotlivých ústavních institucí upravoval tento zákon jiným způsobem. V § 20, který je významově srovnatelný s § 102 současného trestního zákona, se hovoří o hrubé neslušnosti vůči jednotlivým ústavním orgánům jen ve zcela určitých souvislostech: došlo-li k rušení výkonu jejich pravomoci, a to s cílem snížit jejich vážnost.

Podobně diferencující je i úprava těchto otázek v jiných zemích. To, čím je Česká republika výjimečná, nespočívá v tom, že chrání zvláštní skutkovou podstatou trestného činu republiku a nejvyšší ústavní orgány, ale v tom, jakým způsobem je chrání: totiž tak, že nediferencuje skutkovou podstatu hanobení konkrétních ústavních orgánů pověřených určitými funkcemi a vybavených určitou pravomocí a hanobení republiky jako symbolického výrazu pro celkové uspořádání státu. V ústavním státě je ochrana konkrétních institucí s rozhodovací mocí vždy užší a vymezenější: je omezena na plnění jejich ústavních funkcí a zřetelným vymezením pouze nezbytné míry zásahu do občanských práv, je součástí celkového systému kontroly moci. V ústavním státě tak suverénní lid chrání sebe a primát svých občanských práv také proti eventuálnímu zneužití moci, a tím i před vlastním státem a před vlastními delegáty.

Z tohoto hlediska je třeba si všimnout též té okolnosti, že trestní zákon vedle trestného činu "hanobení Parlamentu, vlády anebo Ústavního soudu" podle § 102 zná ještě další ustanovení použitelná k obdobné trestněprávní ochraně těchto institucí. V hlavě třetí vymezuje trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu, jakož i veřejného činitele. Zřejmý korelát ke skutkové podstatě § 102 obsahují zejména § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona.

V prvém případě (§ 154 odst. 2) se formuluje skutková podstata jako hrubá urážka nebo pomluva státního orgánu, ve druhém (§ 156 odst. 3) pak veřejného činitele. Teorie trestního práva a soudní praxe spojuje s oběma pojmy ("hanobení" a "hrubá urážka nebo pomluva") shodné náležitosti. Jde o útok na čest, pověst a vážnost orgánu, přičemž znevažující projev může být spáchán různým způsobem: slovně, písemně, graficky, gestem nebo i fyzickým úkonem nedosahujícím intenzity násilí.

Do jaké míry se ustanovení § 102 a § 154 odst. 2, resp. § 156 odst. 3 skutečně shodují, odvisí však též od posouzení souvislostí, do nichž jsou zasazena.

Při zjištění, že jde o shodná ustanovení, lze sice pochybovat o účelnosti takového řešení, duplicitu nelze však právně napadat, protože platí právní zásada "superfluum non nocet" - nadbytečnost neškodí. Stranou úvahy Ústavního soudu zůstává přitom pojem "hanobení České republiky" v první části § 102 trestního zákona, který není předmětem námitek navrhovatele. Nutno poznamenat, že pojem "republika" se liší od pojmu "státních orgánů": je abstraktním výrazem vyjadřujícím spíše celkové uspořádání státu.

Jinak je tomu u konkrétních institucí státu, jakými jsou Parlament, vláda či Ústavní soud, jež plní konkrétní poslání, jsou Ústavou obdařeny konkrétními funkcemi a pravomocemi a jsou "materializovány" i příslušným personálním vybavením. Použitím obecného a jednoznačného termínu "státní orgán" v § 154 trestního zákona jsou v rozsahu stanovené skutkové podstaty chráněny státní orgány kolektivně i institucionálně (jako jednotlivé instituce) a v § 156 pak i jednotliví veřejní činitelé.

V případě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona upřesňuje hlava třetí trestního zákona smysl a rámec poskytované trestněprávní ochrany. Vlastním objektem ochrany nejsou instituce samy o sobě, ve své "materializované" podobě, ale poslání, jehož jsou v demokratické společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkuje nerušenou funkci ústavního a právního státu. Nejvlastnějším objektem ochrany se tak stává soubor hodnot, na nichž demokratický stát spočívá a z nichž vychází. Proto může být skutková podstata trestného činu hrubé urážky nebo pomluvy státního orgánu nebo veřejného činitele naplněna jen tehdy, je-li státní orgán, resp. veřejný činitel hrubým způsobem napaden (tj. hrubou urážkou a pomluvou), v přímé souvislosti s výkonem svých pravomocí: při výkonu anebo pro výkon pravomocí.

V důsledku tohoto rozdílu je nepochybné, že v § 102 jde o jiné vymezení skutkové podstaty pro skutky, které by jinak byly postižitelné již na základě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona. Proto není možné na § 102 aplikovat větu: superfluum non nocet. Tato podvojnost a přece rozdílnost úpravy vede pak k interpretacím, jež vyřazují Parlament, vládu a Ústavní soud z rámce státních orgánů, ačkoli státními orgány jsou, a poskytuje jim v § 102 nadřazený druh právní ochrany, který je jinak běžný jen pro ochranu abstraktních symbolů státu.

Zákon vymezením trestněprávní ochrany ústavních institucí v § 102 stanoví rovněž meze pro výkon základních práv a svobod občanů. Zákon v právním státě není však jen interním oběžníkem pro státní aparát a trestní zákon není interní směrnicí pro trestní soudnictví. Zákon je veřejně publikovaný prostředek, který má především občanům samým zřetelně vyznačit, co smí a co nesmí, a co ještě smí a co již nesmí.

Podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické společnosti, a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a demokratických hodnot. Proto demokratické státy uznávají i oprávněnost určitých omezení výkonu občanských a lidských práv a svobod. Princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a svobod. V povaze právního státu je však obsaženo také vědomí, že taková opatření je třeba minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných jednotlivců v něm získat více moci, než nezbytně potřebují.

Protože každý zákon obsahující příkazy a zákazy zasahuje do svobody jednotlivce a jeho základních práv, je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou příkazy zákona zřetelně a přesně definovány, ale také, zda jsou svému účelu přiměřené, vhodné a potřebné.

V ústavním státě není totiž důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat soudy, ale také, jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost. Právní nejistota občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň. Zatímco i laik si dokáže učinit představu o skutkové podstatě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3, u § 102 trestního zákona se ocitá v pochybnostech o tom, kde je konec kritiky a začátek hanobení ústavních institucí, jestliže není vůbec určena vazba skutkového děje ani na poslání nebo funkci, činnost anebo alespoň pravomoc a její výkon jednotlivými institucemi. Tím není ani upřesněno, co je na těchto institucích hodné zvláštní trestněprávní ochrany, takže v těchto souvislostech nabývá termín "hanobení" značně povšechného a neurčitého významu. Není pochyb o tom, že tato vágní neurčitost může být chápána jako relikt starých vrchnostenských režimů, které si v určitých otázkách zpravidla ponechávaly k volné dispozici mlhavé formulace, jež umožňovaly podle potřeb interpretaci "ad usum Delphini".

Jiným prvkem právního státu je zásada přiměřenosti, tj. odpovídající přiměřená korelace mezi cílem a použitými prostředky. Hranice pro přiměřenost a přijatelnost zásahu § 102 trestního zákona do občanských práv jsou stanoveny zejména v čl. 17 Listiny, který definuje jak svobodu projevu, tak i hranice jejího možného omezení. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem jen tehdy, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Na základě čl. 4 odst. 1 Listiny musí ukládání povinností zákonem respektovat zachování základních práv a svobod a dle odstavce 4 musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Rovněž čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") klade obdobné nároky na náš právní řád z hlediska mezinárodněprávních závazků České republiky a stanoví obdobné podmínky jako čl. 17 Listiny, zejména omezuje zákonný zásah do práv a svobod na "opatření v demokratické společnosti nezbytná" pro ochranu hodnot, jež se v podstatě shodují s výčtem čl. 17 Listiny (text Listiny se řídil čl. 10 Úmluvy). V důsledku toho má pro posouzení § 102 trestního zákona velký význam pojetí zákonnosti a zákonných omezení občanských práv, jak je chápáno mezinárodním společenstvím na základě Úmluvy, jakož i jejich interpretace v jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.

Podle stanoviska Evropské komise pro lidská práva, jakož i Evropského soudu pro lidská práva lze za zákon považovat jedině právní normu formulovanou s dostatečnou přesností, aby občanu umožnila své chování regulovat.

Při potenciálním konfliktu mezi svobodou projevu a právem státu ji v případě nezbytnosti omezit, vychází Evropský soud pro lidská práva ze zvýšené ochrany jednotlivce, protože svobodu projevu pokládá za jeden z hlavních základů demokratické společnosti, a to i tehdy, jde-li o informace nebo myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují stát, či část obyvatelstva. To odpovídá, podle stanoviska uvedeného soudu, požadavkům pluralismu, snášenlivosti a otevřenosti demokratické společnosti. Svoboda tisku dle uvedeného soudu skýtá veřejnému mínění jeden z nejlepších prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje vedoucích politických představitelů. Svoboda politické diskuse je skutečným jádrem pojmu demokratické společnosti. Evropský soud pro lidská práva proto rozhodl, že meze přípustné kritiky jsou proto širší u politika jako takového než u soukromé osoby: na rozdíl od soukromé osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přísné kontrole vlastních slov a gest jak ze strany novinářů, tak široké veřejnosti. Čl. 10 odst. 2 Úmluvy umožňuje chránit pověst jiných a politik požívá této ochrany rovněž, ale v takovém případě musí být požadavek ochrany poměřován zájmem na svobodné diskusi o politických otázkách.

Po zvážení všech okolností a souvislostí, do nichž je § 102 trestního zákona zasazen, dospěl Ústavní soud České republiky k závěru, že neurčitá a nevymezená trestněprávní ochrana Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v § 102 trestního zákona jde nad rámec ústavního pořádku a mezinárodních závazků České republiky, neboť při dostatečné trestní ochraně státních orgánů v § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 vnáší svou obecností a neurčitostí prvek nadbytečné ochrany, která navíc nevymezeností objektu ochrany vybočuje jak z obecně uznávaných zásad právního státu, tak i z rámce omezujícího v čl. 17 Listiny zásahy státu do občanských práv na opatření, která jsou svou povahou nezbytná k zachování určitých hodnot. V § 102 trestního zákona nemůže jít o nezbytné opatření již proto, že ochrana poskytovaná státním orgánům v § 154 a 156 je dostačující a z hlediska vymezení objektu ochrany přesnější. Pojetí § 102 trestního zákona je v tomto směru rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a jurisdikcí Evropského soudu pro lidská práva.

Nevymezením skutečného objektu trestněprávní ochrany v § 102 je ve skutečnosti chráněno vrchnostenské postavení, tj. místo v institucionální hierarchii státních orgánů, ačkoli by měla být předmětem ochrany realizace poslání a funkce, které Parlamentu, vládě a Ústavnímu soudu v životě demokratické společnosti náleží. Protože ochranu výkonu pravomoci státních orgánů, a tím i jejich úlohy v demokratické společnosti, obsahuje a vymezuje § 154 trestního zákona a protože státními orgány jsou nepochybně i Parlament, vláda a Ústavní soud, vzniká představa, že § 102 zavádí jakousi absolutní institucionální ochranu uvedených ústavních orgánů navíc, která v tomto případě není vázána na výkon jejich pravomoci. Tím ztrácí interpretace pojmu hanobení své meze a svou vazbu na funkci těchto ústavních orgánů. V § 102 trestního zákona termín "hanobení" nebere zřetel ani na úmysl pachatele ani na míru ohrožení výkonu pravomoci a vůbec úlohy ústavní instituce v demokratickém systému a je ve své podobě srovnatelný nejspíše s klasickou urážkou Majestátu jeho Veličenstva.

Tím je přímo inspirována interpretace, která je v rozporu především s čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 Úmluvy, protože nejde o opatření v demokratické společnosti z důvodů v těchto článcích uvedených nezbytná, dále s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Je v rozporu i s čl. 1 Ústavy, podle něhož základem právního státu je úcta k právům a svobodám člověka a občana a který spolu s čl. 1 Listiny formuluje primát základních práv a svobod.

Napojením trestněprávní ochrany Parlamentu, vlády a Ústavního soudu na ochranu "republiky" ve společném paragrafu dochází ke smíšení dvou různých a nesrovnatelných kategorií chráněného objektu. Zatímco pro ochranu abstraktních pojmů, jako je např. "republika" anebo státní symbol, je obecnější dikce "hanobení" obvyklá, u zmíněných institucí by měla ochrana být vázána na úlohu, která těmto institucím v demokratické společnosti přísluší, a tím na způsob, jakým tuto úlohu plní. Jestliže totiž v prvém případě jde o ochranu ideových hodnot, jde ve druhém o ochranu funkčních hodnot společnosti, a jejich prostřednictvím o ochranu demokratických principů.

Podle vyjádření z 10. ledna 1994 podepsaného předsedou Poslanecké sněmovny reaguje nové znění § 102 trestního zákona pouze na změny ústavního stavu vyplývající z rozdělení státu, přičemž návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny na vypuštění § 102 trestního zákona nebyl tehdy akceptován.

Ústavní soud soudí, že přizpůsobením § 102 trestního zákona pouze na rozdělení státu vzniká rozpor mezi pojetím ochrany ústavních institucí, jež zůstalo poplatné "starému režimu", a novým ústavním pořádkem, jakož i mezinárodními závazky České republiky, jež vycházejí ze zcela odlišných ústavních principů.

Po přihlédnutí ke všem okolnostem a souvislostem Ústavní soud shledává, že § 102 trestního zákona v rozsahu vymezeném v zákoně č. 290/1993 Sb. slovy: "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud" odporuje čl. 17 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 Úmluvy, jakož i principům právního státu a primátu základních práv a svobod obsaženým v čl. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny.


JUDr. Kessler v. r.

předseda Ústavního soudu České republiky

Přesunout nahoru